Z dopisů čtenářů

autor: 

Blahopřání a dík Getsemanů „k číslu 100“. Za svého života jsem v církvi zažil období celkem šesti papežů tohoto století, ale vychován jsem byl v duchovní atmosféře těch dvou Piů... K orientaci svého stáří jsem se dostával postupně až pomocí některých osobností české Církve našeho století… Neuvědomil jsem si ani, že mezi ně patřil i benediktin Metod Klement, později dominikán Metoděj Habáň, výrazně až temperamentní Aťa Mandl , mnohé šokující Bonaventura Bouše, který ztratil státní i církevní „souhlas“, pak tichý Míla Máša a nakonec „krkonošský jezuita Honza Rybář.

Přemysl Mucha

***

Vážení přátelé z křesťanského měsíčníku Getsemany,

Poněkud opožděně jsem vzal do rukou jedenácté číslo Vašeho časopisu a v knihovničce, čtu krátkou informaci o časopise Concilium 3/99, která nese název Odmítnutí ordinovat ženy. Autor knihovničky podává krátce a zhuštěně hodnocení Davídkova experimentu ordinovat ženy tím, že chápe tento jeho životní akt jako ztroskotání, ovšem nikoliv vinou oněch žen, ale nedozrálostí samotné české podzemní církve . Má za to, že nakonec tento pokus přinesl víc škody než užitku. ...

Kdo chápe svěcení žen biskupem Davídkem jako ztroskotání (ten odstaveček by nestál za to, kdybych nebyl přesvědčen, že takto smýšlí většina čtenářů Getseman), ten by měl stejně chápat jako ztroskotání i životy těch , kteří se vydali oraz a vláčet půdu ducha např. Teilhard de Chardin, A. de Saint Exupery , M. Gándí, M. L. King aj. Nezapomínejme, že práce na tomto poli je vždy nejprve prohrou, že člověk musí být nejprve spotřebován, aby se nakonec mohlo projevit konečné vítězství.

Škoda, že se neumíme dívat pozorněji než pod úhlem tohoto, co jsme dokázali my. Duchovní člověk ví, že tady se nejprve ztroskotává a teprve potom můžeme uvidět vítězství. Jen podotýkám, 6e Davídek o své prohře věděl, ale přijal ji jako životní oběť. A nejen on...protože kdo neumí být takto vhozen do základů, ten ani nemůže vítězit.

To, co říkám, platí i o studii o praxi svěcení žen v české podzemní církvi autorů P. Fialy a J. Hanuše.

Ještě, že autor ví o naději do budoucnosti pro třetí tisíciletí. Váš vděčný čtenář

Josef Javora.

***

Velmi mě překvapuje postoj některých kněží a věřících k lidem, které nečekaně zaskočila zákeřná nemoc. Lidé jsou dnes vzdělanější a informovanější, obvykle vědí, jak to s nimi je a co je může čekat. Konfrontace s diagnózou, na jejímž konci může být smrt, představuje psychickou zátěž i pro hluboce věřícího člověka. Nevhodné chování okolí může postiženého stresovat a traumatizovat víc než jeho nemoc. Takto postižený si musí vytvořit vlastní postoj, který nelze nadiktovat zvenčí. Je paradoxní, že v těchto případech projevují víc porozuméění ateisté a sekulární osoby. Někteří věřící nebo kněží, pokud mu nedají rovnou najevo, že je rozhovor o smrti obtěžuje, apelují na jeho víru, recitují dogmata o zmrvýchvstání a životě věčném, stanovují mu, jak by se měl chovat a reagovat, kritizují jeho úzkost a nejistotu, určují mu termíny, dokdy má být se svou diagnózou srovnán, kdy a jak dlouho smí o své nemoci mluvit - pokud s ním o tom vůbec mluví. Obyčejné bratrské porozumění, lidská účast a pochopení zůstávají jaksi stranou. Přitom právě tito postižení, i když se občas cítí psychicky nebo fyzicky zle, mohou poskytnout duchovně cenná a obohacující svědectví.

Kněží nejsou jediní, kdo přicházejí do styku s lidmi. My laici musíme na svých pracovištích často jednat s větším počtem osob než kněží a ještě za značného stresu. Nemůžeme si vybírat podle svých nálad nebo sympatií, s kým se chceme nebo nechceme bavit, ale jsme povinni jednat slušně se všemi. Ať ž je v tom obava ze ztráty zaměstnání, profesionální čest nebo skutečná křesťanská láska.

Kateřina Tetivová