Na přelomu října a listopadu 2006 navštívil Prahu Günther Gassmann, dlouholetý předseda komise pro víru a řád Světové rady církví. Bylo zajímavé být účastníkem přednášek a rozhovorů s tímto mužem, který stál v čele zřejmě nejvýznamnějšího teologického grémia v rámci oficiálních ekumenických struktur (jen připomínám, že v rámci komise pro víru a řád se plně angažují i zástupci římskokatolické církve, přestože tato není členem Světové rady církví). Kdo by od něj čekal jen nějaké oficiální ekumenické fráze, byl by zklamán. Ve svých přednáškách ukázal, jak pokrok v ekumenickém hnutí významně ovlivnil 20. století. V rozhovorech uváděl řadu podnětů do dnešní situace, která bývá považována za dobu krize oficiálních ekumenických snah a struktur. Některé z nich bych rád ve stručnosti uvedl.
Za nejdůležitější úkol pro dnešek považuje Gassmann recepci výsledků ekumenických dialogů v životě křesťanů a církví. Ostatně recepce jej zaměstnávala i v komisi pro víru a řád, kde měl na starosti zpracovávat a odpovídat na reakce na jeden z nejdůležitějších ekumenických dokumentů, limské dokumenty o křtu, eucharistii a ordinované službě z roku 1982. Reakce byly rozmanité a také jejich vznik nebyl stejný. Zatímco v jedné církvi prošly limské dokumenty důkladnou diskusí a připomínkovým řízením od nejnižších úrovní až po tu nejvyšší, v jiné církvi vypracoval oficiální stanovisko její nejvyšší představitel sám. Druhý případ není žádnou recepcí, ale v praxi bývá častou reakcí na ekumenické texty, zvlášť v církvích s hierarchickou strukturou. Aby došlo ke skutečné recepci nějakého textu ze světové ekumeny, nestačí jeho podepsání nejvyššími představiteli, mnohdy ani jeho překlad a rozeslání do farností (v podstatě jen k založení). Je třeba podněty z takovýchto textů promýšlet a hledat, co je důležité pro naši místní situaci a co je naopak příliš vzdálené a nebo na to prostě nejsou síly. Zvlášť u církví, které jsou členy hned několika ekumenických organizací (u nás se to týká především Českobratrské církve evangelické), je totiž prakticky nemožné reagovat na vše. Opačný extrém, tj. ignorování teologických diskusí mimo vlastní církev, by bylo rovněž chybou. A jaké konkrétní texty vybízí k zamyšlení? Např. Charta oecumenica neboli Směrnice pro růst spolupráce mezi církvemi v Evropě z roku 2001. Dvanáct bodů ve dvou částech, zaměřených jak na vztahy mezi církvemi, s názvem Na cestě k viditelnému společenství církví v Evropě, tak na vztahy „ke světu", s názvem Naše společná zodpovědnost v Evropě, jsou mnohdy velmi obecné, takže ke konkretizaci přímo vybízejí. Pokud vím, tak u nás pouze Československá církev husitská vypracovala k tomuto dokumentu jakýsi návod pro sbory. Jiným podnětem může být deset otázek pro církve, které jsou obsaženy v eklesiologickém dokumentu posledního valného shromáždění Světové rady církví v Porto Alegre (z února 2006).
Ohledně samotné Světové rady církví uvedl Günther Gassmann několik bodů, na které by se podle něj měla soustředit: teologický dialog o tématech, které církve rozdělují; teologická reflexe sociálně etických otázek; nové zdůraznění mezináboženského dialogu; pomoc při koordinaci a vzájemné informaci mezi církvemi, hlavně pomoc v otázkách, kde by se církve od sebe navzájem mohly učit (např. otázka laiků, žen nebo mládeže); být nástrojem při řešení konkrétních sociálních otázek, přesahujících místní úroveň (např. problém uprchlíků z Afriky). Na druhou stranu řadu otázek je možno delegovat na regionální úroveň, a na této úrovni by mohly různé organizace spolupracovat. V Evropě již došlo k dohodě o užší spolupráci mezi Konferencí evropských církví, Světovým reformovaným svazem a Leuenbergským společenstvím. Regionální ekumenické organizace jsou církvím blíže a mohou reagovat flexibilněji. Navíc v některých regionech je jejich plným členem i římskokatolická církev. Úlohou Světové rady církví by měla být ochrana před provinciálností těchto regionálních struktur a případně pomoc při dialogu (např. s islámem). Je důležité neztratit světovou perspektivu, zvlášť v některých otázkách.
Jak už bylo řečeno, úkolem pro ekumenická grémia na místní úrovni by mělo být vypracování seznamu témat ze současných světových dialogů a organizací. Z těchto témat pak vybrat jen některá, která lze považovat za důležitá, a ty předložit sborům, teologické fakultě a dalším grémiím k teologické diskusi. Je třeba sbory a farnosti neustále povzbuzovat k tomu, aby sami převzaly svůj díl zodpovědnosti za ekumenický dialog a jeho rozvoj. Vedení církví by mělo k této činnosti dávat impulsy a podněcovat ji různými studijními texty a instrukcemi k realizaci ekumenických textů. Poradnímu odboru ekumenickému při Synodní radě Českobratrské církve evangelické dal G. Gassmann nakonec zcela konkrétní podnět, když jej vybídl k vypracování jakéhosi ekumenického direktoria, ve kterém by byly formulovány postoje k praktickým ekumenickým otázkám. Jde o inspiraci obdobným římskokatolickým dokumentem z roku 1993, který však v mnohém zůstává nenaplněn.
Krátce po Güntheru Gassmannovi navštívil Institut ekumenických studií profesor Bernd Jochen Hilberath, ředitel Ekumenického institutu v Tübingen. Také on považuje za hlavní problém dnešní ekumeny otázku recepce, zvlášť v římskokatolické církvi. Existují různé komise a ekumenické dialogy, ale z jejich výsledků nejsou vyvozovány žádné důsledky pro církevní učení a praxi. Profesor Hilberath dále uvedl, že má pocit, že někteří dnešní římskokatoličtí teologové, kteří se věnují ekumenismu, vlastně ani nemají zájem na tom, aby se něco podstatného změnilo. Oni se věnují ekumenickým dialogům profesionálně, sepisují články a knihy na toto téma, jsou členové rozmanitých oficiálních komisí, jejichž jednání se koná na různých místech světa (tzv. ekumenická turistika). Uzavřením některých otázek by v podstatě přišli o práci. Opakem jsou někteří jednotlivci, kteří nepatří do oficiálních komisí, snaží se oslovit spíše běžné křesťany ve sborech a farnostech a ve svých článcích navrhují konkrétní změny nebo důsledky pro církevní praxi. Jako příklad takového přístupu uvedl Otto Hermanna Pesche. Podobné ambice měl i společný dokument tří ekumenických institutů o možnostech společného slavení eucharistie či večeře Páně.
Oba pánové nám tak vlastně připomněli, že smysl ekumenismu v posledku není ve vytváření dalších odborných komisí a sepisování nových dokumentů. Ty jsou sice důležité, ale jen jako pomoc při odstraňování vzájemných předsudků. Budoucnost ekumenismu závisí na různorodé spolupráci mezi křesťany na místní úrovni, na žitém ekumenickém společenství. Pod tímto zorným úhlem můžeme sledovat podpis dokumentu Charta oecumenica, který české církve plánují na leden 2007, a jeho důsledky pro učení a praxi jednotlivých církví.