Svátek sv. Josefa žije v povědomí i těch, kteří nechtějí mít se svatými nic společného a oslavují je nejvýše zvýšeným konzumem alkoholu. A pro nás, kteří to myslíme se svatými poněkud vážněji, je tento svátek samozřejmou a vžitou ozdobou předjaří, ani nás nenapadne, že by kdy bývalo jinak. Vždyť svědectví o sv. Josefu jako o muži spravedlivém podává samo evangelium, a to samo o sobě by přece zdůvodňovalo úctu muže, který byl Bohočlověku Ježíši tak nesmírně blízko, i když jinak evangelia zprávami o sv. Josefu nijak neoplývají. To totiž jen znovu ukazuje, že evangelia jsou zvěstí o spáse a nikoli historickou knihou nebo Ježíšovým životopisem, a proto se tu o sv. Josefu mluví jen potud, pokud jeho život souvisel s Božím plánem spásy člověka.
Nevíme, kdy se sv. Josef narodil, jak se stal Mariiným manželem a kdy umřel. V staré křesťanské tradici se dokonce neobjevuje nejmenší snaha označit jeho hrob. Že byl tesařem, víme ze dvou míst evangelia (Mk 6, 3; Mt 13, 55), která však mluví o Kristu. Ale přece sv. Josef nebyl mimo okruh zájmů prvotního křesťanství, a to ve dvojím směru. Zdá se, že židovská protikřesťanská agrese nevynechala ani sv. Josefa.
Z Origenovy obrany proti Celsiovi (I.28.32.39) totiž víme, že se mu posmívala jako oklamanému manželu. Je až nápadné, že posměšky podobného druhu se objevují ještě v hlubokém středověku, kdy v duchovních hrách je sv. Josefu přisouzena úloha „komického starce". Toto pojetí má sice řadu odstínů, od drastické vulgárnosti až po dobromyslný úsměv, ale základ je společný. Není vyloučeno, že se i zde ještě uplatnily vlivy starého judaismu, vždyť proslulá „Toledoth Ješuah" žila ve vědomí židovstva po celý středověk a - jak dnes víme - rabínská nauka zasahovala i do křesťanské společnosti.
I výtvarné umění vydávalo svědectví o těchto podivných soudech a názorech. Od východokřesťanského umění, které dává ve scéně narození Páně sedět Josefovi stranou v naprostém nezájmu až po vrcholnou gotiku, kde sv. Josefu připadla úloha pobíhajícího staříka, který se snaží pomoci, jak se dá. Pomáhá porodní bábě připravovat lázeň (např. Vyšebrodský oltář), vaří kaši (slova koledy „svatý Josef sem tam běhá, kašičku hledá" jsou zase zpětným odrazem v lidové slovesnosti), nebo drží svíci (např. týnský oltář mistra I.S.) apod., tedy stále jako vedlejšího, dílem bezradného, dílem zbytečného účastníka posvátného dětství.
Druhý proud představují apokryfy. Charakteristickým znakem všech spisů, církví odmítnutých, je zvídavost. Chtějí říci něco o tom, o čem Písmo mlčí. Proto se apokryfní evangelia i zde obracejí ke dvěma momentům z Josefova života. Protoevangelim Jakubovo líčí Josefa jako vdovce, kterému byla svěřena kněžstvem jeruzalémského chrámu ochrana Bohu zasvěcené mladičké Marie. Josef ji odvádí do svého domu, aby tu žila s Josefovými dětmi z prvního manželství, z nichž nejstarším je Jakub, domnělý autor tohoto spisu a pozdější první biskup jeruzalémský.
Dále pak apokryfy zajímá vztah Josefa k dítěti Ježíši. Celý soubor textů, hromadně nazvaných „O dětství Ježíšově", vypravuje události zázračné, ale přitom naivní, až banální. Konec Josefova života líčí okolo r. 400 vzniklý apokryf „Historie Josefa tesaře". Uchoval se v obou koptických nářečích, a i když originál byl řecký, rozhodně vnikl v Egyptě, v líčení Josefova pohřbu se totiž objevují prvky staroegyptského kultu Osirisova. Ale rozsáhlé dialogy mezi Ježíšem a Josefem, které spis uvádí, vyzdvihují Josefovy ctnosti a jeho víru v Ježíšovo mesiášství tak, že se tato kniha po ideové stránce výrazně liší od ostatních apokryfů, pokud se obracejí k pěstounu Páně. Proto neudiví, že první stopy jeho úcty najdeme právě v koptickém prostředí v Egyptě. V jednom koptickém kalendáři asi ze 7. stol. se totiž objevuje 20. července svátek „Josefa tesaře", podobně i v jiném kalendáři asi z 9. stol. Ale tato heortologická tradice pak zaniká beze stopy. V Byzanci se připomínka sv. Josefa (25. prosince) objevuje až v menologiu Basila II. (976-1025) a dodnes církve byzantského ritu slaví sv. Josefa v neděli po Narození Páně společně se sv. Jakubem, bratrem Páně, a prorokem Davidem, nikoli samostatný svátkem.
Také na Západě se v 10. stol. objevuje svátek sv. Josefa, „živitele Páně", v martyrologiu z Fuldy. I když se tento údaj opakuje i později v různých kalendářích, nevyjadřuje oficiální stanovisko církevní autority. Kult sv. Josefa je téměř po celý středověk soukromý. Půdu pro veřejnou úctu připravovaly některé řády. Tak serviti slavili sv. Josefa od r. 1324 a františkáni od r. 1399. Ale i jiné, duchovně významné osoby se podílely na těchto snahách. Z nich nejvýrazněji vystoupil proslulý kancléř pařížské univerzity Jan Gerson, význačná postava na kostnickém sněmu, který složil okolo r. 1400 oficium ke cti světcově. Teprve františkánský papež Sixtus IV. (1471- 1484) úctu schválil a do brevíře zařadil oficium jako simplex (nejnižší svátkový stupeň). Velkou zásluhu o rozšíření úcty sv. Josefa měli karmelitáni, zejména reformovaní, kde se o ni zasloužila sv. Terezie z Ávily. (Všimněte si, jak na Liškově obrazu na našem hlavním oltáři sv. Josef s úsměvem shlíží na sv. Terezii.)
V liturgickém řádu svátek sv. Josefa nyní neustále stoupal, až Řehoř XV. jej r. 1621 zařadil mezi svátky zasvěcené. R. 1654 byl sv. Josef zařazen i mezi patrony království českého. Odtud pochází i obliba jeho jména jako křestního v našich zemích.
Do svátkové reformy Jana XXIII. jsme slavili ve středu po 5. velikonoční neděli ještě druhý svátek sv. Josefa jako ochránce celé církve. I ten vznikl v karmelitánském prostředí a v r. 1847 jej Pius IX. rozšířil na celou církev. V r. 1955 pak byl ustanoven svátek sv. Josefa dělníka a na přání kanadských a jiných křesťanských odborových organizací byl položen na 1. května. Ale zřejmě se nevžil, a byl proto novou kalendářní reformou změněn na „nezávaznou památku"
Pracovní texty k bohoslužbě slova - Matka Boží před Týnem a sv. Havel;
březen 1971; pravděpodobný autor Josef Myslivec