„Ježíš usedl, zavolal svých Dvanáct a řekl jim: „Kdo chce být první, buď ze všech poslední a služebník všech." Pak vzal dítě, postavil je doprostřed nich, objal je a řekl jim: „Kdo přijme jedno z takových dětí v mém jménu, přijímá mne; a kdo mne přijme, nepřijímá mne, ale toho, který mě poslal." (Mk 9, 35-37)
Duchovní rozměr péče o nemocného spočívá jednak v tom, že okolí akceptuje duchovní stránku nemocného člověka, a také v tom, že se aktivně stará o naplnění jeho duchovních potřeb. Pastorační péče v nemoci a umírání přichází v určitém momentu také do času krize člověka. Sužují ho obavy, ohrožení, přicházejí však i nové možnosti naplnění běžného života. Na vlastní kůži člověk zažívá věci, kterých se třeba celý život bál a vyhýbal se jim. Každého člověka čas nemoci nebo umírání poznamená nějakou vnější či vnitřní proměnou, která významně ovlivní jeho život. Je to období, kdy člověk musí vyhledávat nové možnosti řešení situací, hledat či obnovovat zdroje svých sil, přehodnocovat či upevňovat hodnoty a postoje, aby byly základem vnitřního pokoje a stability. Setkává se s hranicemi svých vlastních možností, své vlastní konečnosti. Toto postavení člověka konfrontuje s otázkou po naší identitě, po smyslu naší situace, po Bohu...
Pastorační péče v nemoci a umírání vychází toho, že člověk není vnímán jen jako ten, kdo má nemocné tělo, ale jako jedinečná bytost žijící v určitém prostředí, v určitých společenských vztazích, s určitým systémem hodnot, se svou minulostí, přáními, očekáváními a především se vztahem k Bohu, ať již pojmenovaným, žitým či plachým. Tento fakt uvádím hned na počátku, jelikož vycházím z tvrzení, že tato služba je nabídkou nejen praktikujícím křesťanům, ale každému člověku. Z vlastní praxe vím, že lidé mnohdy sdělují podobné věci, jen je nazývají pojmy pro ně blízkými. Je také důležité, aby byla pastorační péče kladně přijímána, neboť to není bezohledná náboženská agitka mezi slabými či bezbrannými lidmi, ale pomocná ruka nesená silou Boží lásky a nadějí evangelia.
Pastorační péče vidí člověka v jeho bídě i důstojnosti, v situaci, která je neopakovatelná a často mezní a proměňující trvale či zásadně lidský život.
Základní uváděnou definicí v české literatuře je tzv. nejkratší definice pastorační péče, kterou vytvořil Josef Smolík: „... je službou k víře a životu z víry."1
Další pokus o definici je od Aleše Opatrného: „Pastorační péčí o nemocné a trpící v širším slova smyslu rozumíme takové jednání s člověkem, ve kterém ho respektujeme v jeho jedinečnosti, přistupujeme k němu z pozice věřících křesťanů, doprovázíme ho v jeho nemoci, utrpení či umírání a pomáháme mu k lidsky důstojnému zvládnutí jeho životní situace, včetně smrti, a to na jemu dostupné úrovni víry."2
Pastorační péče má také podobu osobního opatrování věřícího člověka duchovním. Tato péče má podobu osobního zájmu o daného člověka. Hlavním zdrojem pomoci je evangelium. Zde jde o pochopení pastorační péče jako jednoho z charakteristických rysů života církve. Důraz je kladen na posílení víry, naděje, nalezení bezpečí v Bohu v bolestných nebo konečných chvílích lidského života.
Důležitá je i pomoc lidsky důstojně zvládnout situaci člověka za předpokladu úcty k jeho jedinečnosti.
A jak dodává Josef Smolík: „Boží péče o člověka, kterou má pastýřská péče dosvědčovat, může být pochopena a přijata jen tehdy, když ji doprovází slovo a když jejím posledním cílem je víra."3
Co se týká pastýřské péče v nemoci, jde zde především o posilování pacientů v jejich boji v nemocí, bolestmi a těžkostmi choroby. Pastorační pracovník pomáhá posilovat pacientovy snahy o zvládnutí obtíží spojených s nemocí.
Pokud jde o pastýřskou péči v případě péče o umírající, jde hlavně o to pomoci umírajícímu přijmout nevyhnutelnou skutečnost, vyrovnat se s ní, nejen ji akceptovat, ale pomoci ke smíření s tím, co přichází.
Pastýřská péče je duchovní zvěstování Božího poselství. Pastorační pracovník je tím, kdo má pro druhé slovo naděje a povzbuzení, s kým je možné se poradit a kdo je schopen se postarat o některé praktické záležitosti, jichž už nemocný či umírající schopen není. Pokud však píši o nemocných a umírajících, je třeba si uvědomit, že se tito lidé mnohdy nachází v prostředí mimo domov, svůj sbor či rodinu. Jde mnohdy o sterilní prostředí nemocnice, kde hlavním motivem péče o nemocné a umírající je uzdravení. Nevyléčitelná nemoc či umírání jsou vnímány mnohdy jako prohra a personál těchto zařízení jen zřídka ví, jak pomoci člověku, pro kterého už je třeba vhodná „jen" symptomatická léčba, jak k němu přistupovat, o čem s ním mluvit. A tak se stává, že kolem takového člověka se šeptá a našlapuje tichými kroky. Nastupuje strach z pohledů, rozhovorů, apod.
Dnes můžeme v pastorační péči vidět jistý posun, který uvedu citací: „Rozdíl mezi dřívějším pojetím duchovní (pastýřské) péče o umírající a současným pojetím je možno vidět v tom, že dříve pastýř jednal „sám", z vlastní iniciativy, podle vlastního plánu, tj. postupoval podle své představy, a to do určité míry bez ohledu na umírajícího."4 V současné době se klade důraz na interakci, na oboustrannou spolupráci mezi pastoračním pracovníkem a pacientem. Na respektování pacienta v rozhovoru s ním - na dialogickou formu pastýřské péče, což je dle mého názoru pro praxi zcela nepostradatelné a je třeba, aby každý pastorační pracovník měl tento fakt na paměti.
Již jsem zmínila, že hlavní linií je pomoc ve znamení křesťanské víry vycházející z Písma a radostné evangelijní zvěsti. Poukáži zde na několik teologických motivů křesťanské služby nemocným a umírajícím lidem a také na několik příběhů, které mohou být inspirací či zdrojem zamyšlení pro pastorační pracovníky.
Křesťanské pojetí služby potřebným vyrůstá z příkladu a pověření Ježíše Krista. Zde se odkážu na text z Markova evangelia v úvodu této kapitoly (viz Mk 9, 35-37).
Je zřejmé, že důraz spočívá na službě samotné, a ne na odměně za ni. Služba nesleduje svůj vlastní zájem a v optice našeho světa se může jevit jako neperspektivní. Přesto zde zřetelně zaznívá, že právě taková služba má budoucnost.
Jak jsem již výše uvedla, jedním ze základních rysů pastorační péče je její přijetí! Právě to je základním kamenem mezilidského vztahu, který zrcadlí vztah k Bohu. Podoby těchto vztahů můžeme najít například v Matoušově evangeliu:
„Tehdy řekne král těm po pravici: Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou. Tu mu ti spravedliví odpovědí: Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme Tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít? Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení a přišli jsme ze tebou?Král odpoví a řekne jim: Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili." (Mt 25, 34-40)
Těm, kteří se netěšili společenskému ani lidskému zájmu, lidem opovrhovaným a obcházeným, těm nejmenším Kristus prostředkuje Boží blízkost a zájem. Naplňuje tak jejich touhu to plném životě v lásce a naději. Přiznává jejich životu hodnotu a důstojnost navzdory jejich postavení či bolestnému stavu. Skrze Krista je dána rovnoprávná existence všech lidí a pomáhá tam, kde je ohrožena. Tato pomoc vychází z Kristova vědomí služebného poslání, neboť „...nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil..."(Mt 20, 28)
Nyní uvedu další odkazy v Písmu, které souvisejí s pastorační službou.
Jako první zmíním text z Janova evangelia, tedy J 3, 1-21. Jedná se o Rozmluvu s Nikodémem. Nikodém jako dobrý znalec Písma přichází za Ježíšem, aby se ho zeptal na nejpodstatnější věci života a smrti. Ježíš ho přijímá, naslouchá mu, vystihne jeho nejhlubší potřebu a vede ho k samému jádru evangelia. Otevírá mu bránu do nového života a staví ho před osobní rozhodnutí.
V Lukášově evangeliu jako pastorační text může posloužit i podobenství o ztracené ovci - L 15, 1-10. Zde je zvlášť dobře patrné, jak boží péče o člověka v jeho bídě a hříchu, která se projevila v Ježíšově životě, naráží na nepochopení a odpor židovské synagogy. U postižených však nachází odezvu v pokání a ve víře. Boží péči je možno rozumět jen ve víře, jen když přijmeme zvěst o božím království, které vstoupilo do světa v Ježíši Nazaretském.
Ani Starý zákon však není chudý na texty, které bychom mohli v pastoraci použít. Za všechny uvádím například příběh z Druhé královské, tj. 2 Kr 6, 8-17. Služebník proroka Elizea vychází ráno před dům a zjišťuje, že jsou obklopeni nepřátelskými vojsky. Poděšený se vrací a sděluje to Elizeovi a ptá se ho, co budou dělat. Elizeus však nepropadne panice. Odpovídá mu, ať se nebojí, protože „...s námi je jich více než s nimi." Modlí se: „Hospodine, otevři mu prosím oči, aby viděl!" A Hospodin otevřel mládenci oči a on viděl mnoho koní a ohnivých vozů kolem Elizea.
Biblických textů, které se dají uchopit jako pastorační příběh, je mnoho, poukázala jsem jen na některé s tím, že je třeba je číst a promýšlet třeba před tím, než jdeme konat pastorační službu. Je důležité mít naději a vítězství evangelia zvnitřněné tak, abychom je mohli věrohodně a opravdově předávat dál.
Cílem a účelem pastýřské péče je společenství s Pánem Bohem ve víře. Je to osvobození od strachu a obav z odtržení od Pána Boha. Je to také osvobození od zajetí našeho vlastního lidského „já", návrat k prameni života do společenství s naším Otcem, které je umožněno tím, co Ježíš Kristus vykonal.
Poté, co jsem uvedla základní charakteristiky pastorační péče a několik biblických příběhů, které mohou být inspirací pro ozřejmení pastoračních obsahů, chci přistoupit k potřebám nemocných a umírajících, do jejichž kontextu pastorační pracovník nejčastěji přichází. V další kapitole pak pojmenuji nástroje a možnosti, jak k těmto potřebám citlivě a smysluplně přistoupit.
Klíčem k tomuto tématu je lidský vztah a vhodný okamžik. Aby pastorační pracovník mohl zachytit spirituální potřeby bližních, musí s nimi vstoupit do užšího a hlubšího vztahu a zachytit eventuální příhodný okamžik. Toto obojí vyžaduje vnímavost a čas. To znamená, že přestože si člověk pověřený pastorační službou musí zachovat určitý nadhled na situací, není možné se vyvléci z osobního vztahu. Vstupuje k člověku a do jeho hluboké intimity. Nejde jen o letmý pozdrav mezi lůžky nemocných, ale jde o společné sestupování do bolestné propasti beznaděje a snaha uvidět i v této situaci světlo a naději. Pastorační služba není neutrální jen v tom, že je křesťanská, jak jsem uvedla v první kapitole. Není neutrální také v obsahu mezilidského vztahu, když společně dva lidé hledají cestu ven z beznaděje, průvodce i provázený, kdy se v určitém momentu mohou role třeba i na chvíli prolínat...
Tato potřeba je asi nejnaléhavější a pro pastoračního pracovníka či duchovního je také nejtěžší na ni reagovat tak, aby to nemocný či umírající přijal a také aby sám pastorační pracovník byl se svou odpovědí spokojen. Hned na úvod chci říct, že na tuto otázku bylo napsáno již mnoho textu, ale stále zde zůstávají místa, kde jsme bezradní...
Jak může Bůh dopustit utrpení lidí? Ptáme se mnozí a často. Odpověď, která může být uspokojivá i pravdivá, může být ta, že Bůh stvořil svobodné lidi. Nechtěl stvořit loutky, kterými by mohl manipulovat. Tím, že lidem dal svobodu, sám sebe vystavil jisté bezmoci. Pokud člověk jeho slovu neřekne ano, Bůh násilím do jeho srdce nepronikne a nezmění ho. Hluchotou lidských srdcí vůči Božímu slovu se stává mnoho bolesti, jejímž strůjcem však není Bůh, ale sami lidé. „Bůh nechce utrpení, ale dopouští ho, protože stvořil člověka svobodného! Proto ani nemiluje utrpení, ale miluje toho, kdo trpí."5
Křesťanským tématem ve vztahu k utrpení bývá také otázka prvotního hříchu, kdy člověka pokoušel Satan a člověk byl slabý.
„Ženě řekl: „Velice rozmnožím tvé trápení i bolesti těhotenství, syny budeš rodit v utrpení, budeš dychtit po svém muži, ale on nad tebou bude vládnout." Adamovi řekl: „Uposlechl jsi hlasu své ženy a jedl jsi ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst. Kvůli tobě nechť je země prokleta; po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení. Vydá ti jenom trní a hloží a budeš jíst polní byliny. V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš." (Gn 3, 16-19) - Tento text spolu s mnoha dalšími např. Ř 6, 23; Lv 26, 1-39; Dt 28; Nu 14, 11-12 se často používá pro tezi, že nemoc či utrpení je trestem. Je znamením zlořečení a odsouzení za neposlušnost. Tak jednoduché to však není. V případě nemoci či utrpení nejde o nezaměnitelný (příčinný) jednoznačný vztah, že hříšná neposlušnost vede k nemoci vždy a všude. Nemusí tomu tak být ve všech případech a za všech okolností. I do těchto okolností totiž vstupuje Boží milosrdenství, např. Ex 23, 25-26 nebo Dt 7, 15 - „Hospodin od tebe odvrátí každou nemoc, nevloží na tebe žádnou ze zhoubných chorob egyptských, které jsi poznal, ale uvalí je na všechny, kdo tě nenávidí." V Písmu máme příklady, kdy utrpení není důsledkem lidského hříchu, například u Joba či v příběhu krále Izchiáše.
Tímto zamyšlením a biblickými odkazy chci poukázat na to, že pastorační pracovník by neměl být příliš rychle hotov s argumentem nemoc = trest za hřích, nejen kvůli jeho argumentační okleštěnosti, ale také ve vztahu k nemocnému či umírajícímu člověku, kterému tímto rychlým a jednoduchým výrokem může více ublížit a cestu k Bohu ztrpčit.
Z praxe vím, že někdy se prostě nepodaří člověku nalézt smysl svého utrpení a umírá nesmířený a nešťastný. Cílem práce pastoračního pracovníka však není najít umírajícímu či trpícímu za každou cenu smysl jeho utrpení. Je pak možná lépe být s člověkem, neopouštět ho, sdílet s ním jeho tíži se slovy či bez nich. Mnohokrát se pak ukáže, že jen věnovaný čas a přítomnost druhého pomáhá unést tíži bolesti v nemoci či umírání.
Nemoc i umírání může být vnímáno jako příležitost k zastavení na cestě života. Setkala jsem se mnohokrát s případem, kdy mi nemocní křesťané říkali, že konečně mají čas na soustředěnou modlitbu či prožívání bohoslužby. Nemoc i umírání může být také k hledání smyslu života v širším obraze celého Božího světa. Smysl života znovu hledáme a nacházíme a stejně tak i nemocný či umírající člověk si pokládá otázku, co mu má být skrze jeho nemoc řečeno, či k čemu mu bylo toto období života dáno. K smyslu a nemoci či svému utrpení se dobírá člověk vnitřní cestou, která má mnoho etap. Člověk se také, pokud najde smysl své nemoci, utrpení či umírání, smíří se svým osudem.
Tuto cestu popsala zajímavě Elisabeth Kübler-Ross.6 Toto období je také dobrou příležitostí k poznání, že nejsem sám, že mě má Bůh rád, že nejsem opuštěn, i když mě třeba nejbližší opustili či se vzdálili. Může to být příležitost k navázání otevřenějšího vztahu k Bohu, k tomu, který je Pánem života i smrti. „Je to příležitost k prohloubení důvěry toho, který se mnou jde a zaslibuje, že se mnou půjde třeba i „roklí šeré smrti" (Ž 23, 4)."7
Naděje je k životu stejně nutná jako láska a víra. Posilovat naději v nemocném či umírajícím ale neznamená jim lhát. Je dobré, když pacient i rodina sdílejí dlouhodobou naději spojenou s léčbou, ošetřováním či prodloužením života. Doufat totiž znamená vidět před sebou možnost, a tato možnost je nenahraditelná. Bez naděje nastupuje rezignace a jen strnulé a pasivní čekání na to nejhorší. Je dobré se radovat ze spousty drobných maličkostí. I když jsou krůčky stále kratší, naděje zůstává. „Nikdy bychom neměli říci, že situace je beznadějná. Lze popravdě přiznat, že je to vážné nebo těžké. Rozdíl je v tom, že důraz je na tíži, nikoliv na beznaději."8
Křesťanská naděje je úzce spjata s posledními věcmi člověka. Boží věčnost a Kristovo zmrtvýchvstání, to jsou důrazy křesťanské naděje. A patří k nim také Boží dobrota a láska, která nás neopouští, pokud se jí držíme, protože přece Ježíš žil pro nás. Tuto důvěru si nemůžeme dát sami, je to dar Ducha, který můžeme jen přijmout.
„Jako věřící doufáme, že v setkání s Bohem zakoušíme lásku, kterou potřebujeme, abychom byli celým, plným člověkem; že jsme osvobozeni od povinnosti stále a bez přestání muset podávat nějaký výkon, a v neposlední řadě: že i tělo bude mít účast na slávě zmrtvýchvstalého Pána. Takovou naději si nelze vyrobit, ta je spíše darem."9
V pastorační práci najdeme mnoho biblických textů, které se týkají křesťanské naděje. Uvedu nyní pár biblických příkladů: „Nechceme vás, bratři, nechat v nevědomosti o údělu těch, kdo zesnuli, abyste se nermoutili jako ti, kteří nemají naději. Věříme-li, že Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, pak také víme, že Bůh ty, kdo zemřeli ve víře v Ježíše, přivede spolu s ním k životu... A pak už navždy budeme s Pánem. Těmito slovy se navzájem potěšujte."(1 Te 4, 13-14.17b-18)
„... Pro něho jsem všecko ostatní odepsal a pokládám to za nic, abych získal Krista a nalezen byl v něm nikoli s vlastní spravedlností, která je ze zákona, ale s tou, která je z víry v Krista - spravedlností z Boha založenou na víře, abych poznal jej a moc jeho vzkříšení i účast na jeho utrpení. Beru na sebe podobu jeho smrti, abych tak dosáhl zmrtvýchvstání...."
„...Bratří, já nemám za to, že jsem již u cíle; jen to mohu říci: zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši..."
„...My však máme občanství v nebesích, odkud očekáváme Spasitele, Pána Ježíše Krista. On promění tělo naší poníženosti v podobu těla své slávy silou, kterou je mocen všecko si podmanit...."(Fp 13, 8b-11.13-14.20-21)
Úlohou pastoračního pracovníka je tedy vést nemocného či umírajícího k naději křesťanské. Pokud však nebude kladně přijímána, nechat prostor pro naději jako stále otevřenou možnost.
Mnoho nemocných či umírajících ve své bolestné situaci hledá vztah k Bohu, hledá víru, která by jim přinesla vnitřní pokoj a naději do dní budoucích. Ptají se, co je to vlastně víra? Může nám posloužit biblický výrok: „Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme." (Žd 11, 1)
Není vždy snadné objasnit hledajícímu člověku obsahy biblické víry a pro větší osvětlení můžeme použít příklady Abrahamova putování do země zaslíbené, Mojžíšovo vyvedení lidu Izraelského z Egypta, Ježíšova pokušení (Mt 4, 1-11) či Pavlovo misijní působení apod. Můžeme se pokusit představit křesťanskou víru jako odpověď. Odpověď, která náš celý život naplňuje hlouběji, než jsme jen mohli očekávat a uměli si představit. Křesťanství přichází do našeho života s poselstvím, že tato odpověď, poslední a zcela určující odpověď Boží, přichází k člověku v Pánu Ježíši Kristu. Důležitým aspektem víry je také důvěra. Lidé nemocní, umírající či trpící mnohdy důvěru ztrácejí na mnoha frontách. Přestávají věřit svým lékařům, kteří dávají neúplné odpovědi a otevřenému rozhovoru se vyhýbají, ztrácejí někdy důvěru i ke svým nejbližším, kteří se tváří, že všechno bude dobré, i když nemocný či umírající ví, že prožívá svůj poslední čas a brzy odejde. V těchto chvílích zvláště člověk hledá důvěru, kde se může otevřít a nepředstírat. Důvěru toho, že bez obav mohu vyjádřit svůj strach, obavy i očekávání z toho, co bude po smrti. A Bůh je důvěryhodný. V životě se krok za krokem můžeme přesvědčit, že Bůh své sliby plní, můžeme mu věřit, nevyhýbá se člověku v jeho bolesti a strachu, naslouchá a podpírá každého trpícího. Nemusíme v jeho náručí mrhat svými posledními silami na přetvářku, ale plně se mu otevřít a nalézt v něm pokoj.
Každý člověk potřebuje mít pocit, že je milován, že existuje někdo, komu na něm záleží, v kom může najít podporu a kdo mu jeho cit opětuje. „... bez lásky, bez setkávání, bez náklonnosti by nebylo lidství. Jen člověk, kterého druzí milují, se může rozvíjet k lidské důstojnosti. Člověk pro svůj život potřebuje neustále záblesky světla srovnatelné se záblesky naděje a šťastné okamžiky - tedy lásku."10
Pastorační pracovník je v jiné pozici než nejbližší lidé nemocného či umírajícího. Přesto je láska v tomto vztahu neopomenutelná.
Evangelium říká jasně, co máme dělat, a řekla bych, že tento biblický text patří i mezi základní pastorační přístupy. V Matoušově evangeliu čteme:
„Mistře, které přikázání je v zákoně největší?" On mu řekl: „Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí." To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: „Miluj svého bližního jako sám sebe." Na těchto dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci." (Mt 22, 36-40)
Pravá láska je tedy Bůh, ten, který se k nám sklonil ve svém synu Ježíši Kristu. Ten, který byl ve své velikosti vysmíván, zatracován, křižován. On sám se nevyhnul ničemu z naší lidské bídy a bolesti. Bůh za nás obětoval Toho, kterého vyvolil a miloval. Kristova láska je láska Boží i lidská. A my se mu svým lidstvím můžeme přiblížit. Pastorační pracovník je tím, kdo se takovou lásku snaží prostředkovat, kdo ji nabízí jako lásku hojící. K tomu však, aby bylo možné tuto lásku předávat, je nutné základní pravidlo. Průvodce musí mít druhého člověka rád, nemůže říkat něco a cítit v podstatě něco jiného, být uvnitř prázdný či lhostejný. Mít někoho rád znamená zcela konkrétní vidění člověka takového, kterého jej stvořil Pán Bůh a za kterého se obětoval Ježíš Kristus.
V této části jsem se pokusila zachytit základní spirituální potřeby nemocných a umírajících lidí. Tyto potřeby má pastorační pracovník znát právě proto, aby věděl, jak na ně může účinně reagovat a pomoci tak bližnímu se vyrovnat s obtížnou situací.
Text je obsahem 2. a 3. kapitoly stejnojmenné bakalářské práce napsané pod vedením J. Lachmana a obhájené v rámci oboru „Teologie křesťanských tradic" ETF UK.
1 Smolík, J., Pastýřská péče, Praha, Kalich, 1991, s.5
2 Opatrný, A. , Malá příručka pastorační péče o nemocné, Praha, Pastorační středisko, 1995, s.4
3 Smolík, J., 1991, s.6
4 Křivohlavý, J.; Kaczmarczyk, S., Poslední úsek cesty, Praha, Návrat domů, 1995, s.52
5Stoff, G., Dobré slovo u lůžka nemocných, Kostelní Vydří, KNA, 1994, s.11
6Fáze umírání podle E. Kübler-Ross, publ. např. Svatošová, M. 1999. Tyto fáze jsou použitelné a v praxi se pro orientaci používají i v případech smiřování se s nemocí. 1. fáze je popření a šok: člověk nechce svému stavu uvěřit. Ostatní mohou pomoci nasloucháním, nabídnutím důvěry, akceptujeme jeho projevy, ale na popírání stavu se neúčastníme. 2. fáze je vztek a hněv: člověk se ptá, proč zrovna on, připadá mu to nespravedlivé. Ostatní by měli dovolit odreagování, respektovat jeho názor, projevit úctu i v nemoci, pracovat s rodinou. 3. fáze je smlouvání: nemocný hledá zázračné léčebné přípravky, smlouvá s Bohem, „uplácení Boha". Blízcí mají být trpěliví, nebrat naději a víru na uzdravení. Někdy jde o projev pocitů viny za nesplněné úkoly - snažit se najít úkol, který splnit může, aby mohl být náhradou za problém původní. 4. fáze je deprese a smutek: smutek z utrpěné či hrozící ztráty, strach o budoucnost rodiny. Blízcí by měli trpělivě naslouchat, pomoci urovnat vztahy. Hledat řešení pro rodinu, radit se o situacích s pacientem. Nesnažit se smutek přehlušit povzbuzujícími či radostnými zážitky - bylo by to nešetrné narušování pacientova přemítání o jeho stavu a toho, co z něj vyplývá. 5. fáze: smíření: např. už brzy umřu a je to tak správné, či přijetí vážné třeba chronické nemoci. U umírajícího člověka je komunikace spíše neverbální, pohladit, držet za ruku, apod. Soustředění na rodinu, aby smíření nebylo špatně chápáno jako rezignace. U vážně nemocných podpora co nejkvalitnějšího života, vytvoření dobrého rodinného zázemí i okolních podmínek. Podpora sebevědomí.
7 Křivohlavý, J., Křesťanská péče o nemocné, Praha, Advent, 1991, s.63
8 Svatošová, M., Hospice a umění doprovázet, Praha, Ecce homo, 1999, s.35
9 Abeln, R., Kner, A., Umírání znamená loučení, Kostelní Vydří, KNA, 1993, s.24
10 Abeln, R., Kner. A., Věřím, doufám, miluji, Kostelní Vydří, KNA, 1996, s.51