Hodnocení „půlnoční" autora článku Pavla Hradilka vyznělo vesměs kladně. Přesto si myslím, že je třeba připojit několik poznámek spíš v obecné rovině, abych objasnil a v jednom místě zmírnil až hanlivý Hradilkův dojem z Večeře Páně.
Především nešlo o typické evangelické bohoslužby, ale o propojení služeb Božích s divadelními scénkami v přijatelném podání pro televizní diváky.
l. Ve 2. čísle časopisu Getsemany se až velmi často vyskytuje Českobratrská církev evangelická, na jednu stranu je to dobré, ale na druhé straně bychom měli sami své problémy řešit v našich časopisech, např. v Českém bratru, který se zdá k některým pisatelům (i mně) asi ne příliš vstřícný.
2. Hradilek užívá ve svém článku často slovo liturgie, ono ale v každé tradici znamená něco jiného. U protestantů např. bohoslužebný pořad.
3. Autor článku píše: „Nemohu se smířit s absencí dialogu" v evangelické bohoslužbě. Tady je z našeho hlediska vysvětlení prosté. ČCE nenazývá své kazatele kněžími (i když to některým zřejmě nesedí). Takže ani předsedající nemá žádná privilegia a nemá v rámci bohoslužeb kdo s kým vést dialog, a na to jsou evangelíci, zvláště reformovaní, velice citliví. Podle biblického všeobecného kněžství (1 Pt 2, 5 9, Zj 1, 6) jsme kněžími všichni a někteří z nás jsou pověřeni a ordinováni ke službě Slova a svátosti. Možná by mohla vést dialog jedna část shromáždění s druhou, jak to ostatně v některých případech zná i římskokatolická církev. Ovšem naše Agenda vyzývá ke společnému AMEN (tak se staň), ale ne všude se tak děje, a to je dle mého mínění chyba.
4. To, že si kazatel při čtení z Izaiáše listoval v nějaké knize, je sice správný postřeh, ale Jan Mamula nechtěl jistě zlehčovat Boží slovo, ale třeba si v textu připomínal, co bude následovat... Vždyť nešlo o standardní pořad.
5. „ČCE se dosud neoprostila od pozdně středověké struktury bohoslužby..." K tomu jsem si nově pročetl Salajkovu Křesťanskou bohoslužbu, a je dost těžké prakticky potvrdit Hradilkovy závěry. Jsem přesvědčen, že struktura není zrovna podstatná, když existuje na celém světě takové množství křesťanských východních, západních nebo i prolínajících se ritů (CČSH) až po ten nejprostší táborský. Skutečně nevíme, který je ten pravý, natož pak pořadí. Další část o ohlášení vyžaduje poznámku, že oznámení z kazatelny zůstala někde většinou i z ř.k. praxe z osvícenské doby, kdy kazatelna působila i jako „obecní rozhlas", k přečtení všech předpisů a nařízení obecních, lékařských i hygienických... To všechno se muselo číst z kazatelny, to je známo ze starých církevních archivů.
Ovšem to vše je únosné a dá se akceptovat. Nejnevhodněji působí věta: „Nevím proč, snad kvůli černému taláru předsedajícího, mne při sledování půlnoční napadlo během instituce: On čaruje s živly..." A. Nestydím se přiznat, že po hledání ve slovnících a literatuře neznám význam slova instituce v rámci bohoslužebného dění. B. Evangelíci sice nosí černý talár (kleriku, sutanu), stejně jako většina katolických kněží (kromě snad premonstrátů). Ovšem luteráni si na talár navlékají bílou komži (např. na Slovensku) jako katolíci, kteří si pak někdy oblékají i další prvky. Vše uzavírá štola. Původně jsem si myslel, že štola je pozůstatkem talitu - židovského modlitebního pláště (v brněnské synagoze má dokonce stejný tvar). Po studiu patřičné literatury jsem zjistil, že štola byla označením římských úředníků a církev ji převzala jako státní instituce v Římské říši, tedy nic duchovního. Stejně jako my nosíme bílé tabulky, známe je i u rabínů a převzali je i soudci. Ani na bohoslovecké fakultě jsme se nedozvěděli, co znamenají. Jeden říkal, že jde o zbytek okruží kolem hrdla, druhý, že jde o desky Desatera. Ale teď zpět k onomu: „On čaruje s živly." Ať je Mamula jakýkoliv, s živly určitě nečaruje. My totiž nevěříme v jejich přepodstatnění, věříme ale v Kristovu přítomnost při večeři Páně. Taková slova bych si nedovolil říct ani při mši, protože ctíme římskokatolické přesvědčení.
6. „Naštěstí se blýská na lepší časy." Ta slova se týkají neoficiálního sdružení mladších kazatelů i laiků s názvem „Coena Domini" - evangelická liturgická iniciativa. Na internetu můžeme při jistém zjednodušení poznat, že se jim jedná o zavedení pokoncilní katolické liturgie s úpravami některých částí pro evangelíky nevhodných, nošení jiného bohoslužebného oblečení, štoly... V evangelických církvích je mnoho demokratických prvků, není tak jednoduché autoritativně zavádět jiný způsob bohoslužeb, proto opačná reakce mnoha členů církve. Přece je možné rozhodovat ve staršovstvech, výročních sborových shromážděních, na konventech i synodu. Staršovstva mají takové pravomoci, že by jim je mohl závidět leckterý katolický biskup. Pokud tato iniciativa získala důvěru v některých staršovstvech, tak změnu liturgie provedla, i když je na místě se ptát, jak svobodně se starší rozhodovali. Sám mám pocit, že buď nejsme pro takové změny zralí, nebo je naše prostá a několik set let stará bohoslužba, zvláště z doby protireformace, pro většinu členů církve bližší. Nechtěl bych, aby se stalo něco podobného jako v římskokatolické církvi. Tradicionalismus (dle M. Lefebvra), který se chce vracet k latinské mši před koncil, dokonce obviňuje církev, že zavedení nové bohoslužby zapříčinilo její úpadek. Je to nesmysl, ale podobná pověrčivost by možná mohla stihnout i nás.
Děkuji čtenáři Jiřímu Novákovi za vlídnou kritiku příspěvku. Na některé odstavce se pokusím reagovat vysvětlením:
Ad 2: J. Novák píše: „U protestantů (znamená liturgie) např. bohoslužebný pořad." Možná by bylo vhodné upřesnit: u některých českých protestantů znamená pojem liturgie např. bohoslužebný pořad. Řecký výraz „leiturgia" znamená doslova „konání všeho lidu" a byl křesťany převzat pro označení bohoslužby. Tedy služby Boha nám a naší služby Bohu. Pojem liturgie je dnes v tomto významu užíván v široké ekuméně. Pro vnější podobu bohoslužby (jakýsi bohoslužebný druh) je užíván termín ritus (v původním významu „svaz církevních obcí" tj. těch, které užívají stejnou podobu liturgie). Ad 3: Dialogičnost bohoslužby nesouvisí s pojetím kněžství. Dialog vede především Hospodin s námi a liturgie jej naznačuje nástroji, které má k dispozici. Může to být způsob naznačený čtenářem, stejně tak naslouchání Božímu slovu a naše odpověď formou vyznání víry, či dialog předsedajícího (ať už je chápáno jeho kněžství jako obecné či služebné, na tom nezáleží) se shromážděním a řadou jiných způsobů. Ad 5: Liturgická obnova v církvích vzešlých z reformace, která na západ od našich hranic v posledních letech proběhla nebo probíhá (a kterou se Salajkova „Křesťanská bohoslužba" ještě nezabývá), je inspirována především pozdně starověkými a raně středověkými prameny. Tyto prameny nebyly v době reformace valnou většinou známy a reformátoři se o ně nemohli opřít. O bibli se mohli opřít pouze okrajově, neboť nepodává přesnější popis bohoslužeb. Reformátoři museli vycházet z bohoslužebných tvarů, které byly k dispozici. To byla hlavně středověká mše v jazyce, kterému málokdo rozuměl, navíc pronášená tiše a přetížená množstvím privátních modliteb kněze. Jiným užívaným ritem byla v mateřštině slavená bohoslužba s kázáním a bohoslužba s přijímáním, které byly paradoxně ode mše odděleny. To, co reformátoři z těchto vstupů vytvořili, bylo v dané době zřejmě optimum z možného (lépe si vedl teologicky vzdělaný Luther než právník Kalvín). Ovšem současná liturgická obnova tyto tvary opouští a věřím, že se tak stane i v ČCE. Instituce (slova ustanovení) je na křesťanském Západě vnímána jako centrální prvek eucharistické modlitby. Je tomu tak i v církvích vzešlých z reformace. Jistěže „Mamula nečaruje", snažil jsem se popsat, jak asi instituci vnímá televizní divák. Diskuse o „barvě bohoslužebného taláru", která se vede v ČCE, se podle mého názoru netýká podstaty věci. Zmocnění slavit bohoslužbu získáváme křtem. Katechumen ve staré církvi svlékl šat a při křtu byl oblečen do bílého roucha. Této praxe se dnes v řadě církví využívá. Naznačuje to svlečení starého člověka a oblečení nového, zrozeného v Kristu (srov. Ko 3, 9-10; Ef 4, 22-24). Rouchy bílé barvy jsou ve vizi Apokalypsy oděni „starci" (snad presbyteři srov. Zj 4, 4) a mučedníci (srovnej Zj 7, 9). Černý talár protestantských kazatelů (na západ od našich hranic užívaný minimálně) byl civilním oděvem středověkých profesorů. Ti byli kněžími, takže to byl jakýsi civilní, nikoli bohoslužebný oděv. Také dnes není důvod, proč nechodit v civilním oděvu. Trvá-li někdo na bohoslužebném oděvu, pak by se diskuse neměla týkat barvy (těžko si představit černé křestní roucho), ale toho, kdo má bohoslužebný oděv nosit. Slaví-li liturgii celé shromáždění, pak by alby (bílá roucha) měli mít všichni pokřtění. Ad 6: Nevšiml jsem si, že by evangelická liturgická iniciativa Coena Domini „zaváděla pokoncilní katolickou liturgii". A to myslím, že se v římskokatolické liturgii, alespoň částečně, vyznám. V pokoncilní římskokatolické úpravě je mnoho dobrého, ale mnohé by již vyžadovalo po čtyřiceti letech úpravu novou. Zkouší-li Coena prvky liturgie skutečně katolické (ve smyslu všeobecné) inspirované dobou dávno před rozdělením křesťanstva, pak je to jenom následování hodné. Že to vyvolává mnohdy bouřlivé reakce, je pochopitelné. Liturgie je vyjádřením niterné podstaty naší víry a právem nám na ní záleží.