Salvadorský jezuita a teolog osvobození Jon Sobrino (narozen 1938) ví dobře co znamená konflikt a nebezpečí. V roce 1989 jen o vlásek unikl smrti, když vojenské komando přepadlo jezuitskou univerzitu a povraždilo tam šest jeho řádových bratří a dvě další osoby. Jeho angažovanost ve prospěch chudých a utlačovaných obyvatel Latinské Ameriky je všeobecně známá a byla již oceněna řadou poct. Nyní se však Sobrino dostal do sporu s instancí sice méně brutální než žoldáci středoamerické junty, ale zato mnohem pevnější a trvalejší: s vatikánskou Kongregací pro nauku víry a potažmo se samotným papežem. V jeho díle se totiž podle vatikánských teologů nalézá řada nebezpečných omylů zejména v oblasti christologie, tedy pojetí osoby a díla Ježíše Krista.
V tomto čísle Getseman přinášíme článek německého teologa Petera Hünermanna, který naznačuje, že Sobrino se možná spíše než skutečných christologických omylů dopouští odchylek od novoscholastické teologie devatenáctého století. Novoscholastika kdysi bývala předepisována jako jediná metoda hodná katolické církve, ale byla hlavním proudem katolické teologie postupně opouštěna nejpozději od padesátých let dvacátého století a po druhém vatikánském koncilu se stala poznávacím znamením ultrakonzervativců. Útok na Sobrina tak lze v jistém smyslu vyložit jako útok na celý vývoj teologie posledních padesáti let.
Sobrino skutečně na rozdíl od absolutních, objektivních a statických pravd scholastiků zdůrazňuje subjektivní a dynamický rozměr křesťanské tradice. Ježíš mu není jen neměnným Kristem dogmatu, ale také tím, kdo je přítomen pro nás teď a tady. Není důležité pochopit jen a pouze co chtěl řekněme chalcedonský koncil říci všem věřícím ve všech dobách, ale ještě důležitější je pochopit, co Ježíšův příběh říká nám teď a tady, k čemu nás vyzývá, vede a inspiruje. S tím, že samozřejmě odpověď Salvadořana čelícího chudobě, násilí a propastným sociálním rozdílům bude jiná, musí být jiná než odpověď řekněme Čecha v situaci postkomunistického přerodu.
Jaká je vlastně naše odpověď? Co říká Pán naší církvi?
Co říká Pán církvím je jedním z hlavních témat novozákonní knihy Zjevení - Janovy apokalypsy. Možná právě i tam by mohl Sobrino a potažmo celá moderní teologie hledat oporu: Poselství boží není monotonní, není jedno a stejné pro všechny, ale naopak hledá přiléhavé slovo pro každého zvlášť. Nejenom v dobách teologa Jana z Patmu, ale i v době teologa Jona ze Salvadoru.
Ačkoli jsme tuto souvislost nijak neplánovali, je dobře, že o knize Zjevení máme v našem čísle rovněž článek. Právě o poselstvích sedmi maloasijským obcím píše Vladimír Kočandrle ve své exegetické studii. Jde o prorocké, stylizované dopisy psané „andělům" dávných a dnes již možná staletí zaniklých křesťanských obcí do situace útlaku a pronásledování a zároveň i vnitřní diferenciace a tříbení. A znovu ta samá otázka: Co bych měl slyšet anděl obce naší? Co bychom asi slyšeli my, kdybychom měli své proroky tak odvážné, aby se rozhodli dopsat našemu andělovi?
A ještě jeden text, úvaha přírodovědce Pavola Mikuly. Píše o nemožnosti exaktních deduktivních důkazů pravdy o tomto světě a o své zkušenosti s biblí. Mě na jeho myšlení zaujal důraz na zkušenost s hmotným světem, doslova s hmotou v přírodovědném slova smyslu; že hmota a její zkoumání lidi učí něčemu, co je důležité i v řádu ducha, že i ona je poselstvím Tvůrce, kterému je třeba naslouchat a snažit se porozumět.