Čína: Vězení kvůli encyklice

Peking (KAP) V Číně byl uvězněn katolický podzemní biskup Julius Ťia Č'-kuo (v anglickém přepise Jia Zhiguo) poté, co se pokusil rozšiřovat papežův dopis čínským katolíkům. Podle agentury Asia News připravoval řadu setkání s katolíky, na nichž chtěl encykliku Benedikta XVI. z 30. června představit a vysvětlovat. V dopise papež mezi jiným požaduje plnou náboženskou svobodu pro čínské katolíky a odmítá státní vměšování do církevních záležitostí. Peking k papežovu listu zatím nezaujal oficiální stanovisko, úřady se však snaží zabránit jeho šíření. Biskup Julius Ťia Č'-kuo již v čínském vězení strávil kolem dvaceti let a jen v samotném roce 2004 byl zatčen desetkrát. V současnosti je v čínském vězení přinejmenším pět katolických biskupů.

Biskupové kritizují dodatečné změny v dokumentu

Brasília (KAP) Brazilští biskupové reagují s nevolí na dodatečné změny závěrečného dokumentu plenárního zasedání latinskoamerického episkopátu (CELAM) v Aparecidě. Biskup Pedro Luiz Strighini řekl v Sao Paulu médiím, že změny v textu znevažují všechny účastníky konference a že zvlášť politováníhodné jsou změny týkající se katolických „základních obcí" v Brazílii.

Podle informací biskupů bylo pod vedením předsedy CELAM kardinála Francisca Javiera Errazuriz Ossa (Santiago de Chile) a generálního tajemníka biskupa Andrese Stanovnika provedeno víc než 200 změn v textu již schváleného a papežem ratifikovaného dokumentu. Brazilští biskupové požadují, aby v jejich zemi byl dokument zveřejněn v původním znění, bez dodatečných změn.

V závěrečném dokumentu z Aparecidy biskupové posílili prvořadou opci církve pro chudé. Kromě toho nově zdůraznili význam role žen v církvi a společnosti jakož i ochranu životního prostředí. Dokument výslovně navazuje na čtyři předchozí plenární konference - Rio de Janeiro (1955), Medellin (1968), Puebla (1979) a Santo Domingo (1992). Na rozdíl od předchozích dokumentů tentokrát těžiště spočívalo na pastoraci a v zaměření na každého jednotlivého křesťana. Dokument zdůraznil odpovědnost každého žít svoji víru ve světě a šířit ji. Víra a jednání musejí být podle dokumentu v souladu. Biskupové se v dokumentu také zavazují k „velké kontinentální misii" v Latinské Americe.

Setkání papeže a patriarchy z Moskvy není v dohledu

Vatikán (KAP) Kardinál a přední vatikánský diplomat Roger Etchegaray uvedl v telefonickém interview pro Rádio Vatikán, že pro setkání mezi moskevským pravoslavným patriarchou Aleksijem II. a papežem Benediktem XVI. „zatím není v dohledu ani místo ani datum". Podobné setkání musí být dobře připraveno a nesmí jít jenom o podívanou pro média, řekl kardinál, který Rusko navštívil u příležitosti desátého výročí katolické katedrály v Novosibirsku a zároveň přivezl také osobní poselství papeže moskevskému patriarchovi. Oba vysocí církevní představitelé podle vatikánského diplomata doufají v ekumenické setkání, chtějí je však uskutečnit pouze po náležité přípravě a „pod podmínkou nejjasnější pravdivosti".

Biskupka Kässmannová žádá více ekumeny

Berlín (KAP) Hannoverská evangelická zemská biskupka Margot Kässmannová vyzvala protestantské, katolické a pravoslavné křesťany k silnější spolupráci. Teď sice podle ní je „ekumenická povětrnostní situace mra­zivá", jak řekla berlínskému týdeníku Die Kirche, ale alespoň o Letnicích by se měly konat společné bohoslužby, „které by všechny zúčastněné církve uznávaly jako plnohodnotné bohoslužby," protože Letnice jsou svátkem vzniku církve.

Před nadcházejícím Třetím evropským ekumenickým setkáním v rumunském Sibiu 4. až 9. září musíme dát signál, že je třeba se odvážit být více ekumeničtí, zdůraznila Käss­mannová. Musí být zřetelnější, že přes všechny konflikty se „křesťané orientují podle stejné bible". Kässmannová doufá zejména ve zlepšení napjatých vztahů k pravoslavným církvím, které evangelíky často vnímají jako „zesvětštěné a příliš liberální".

Užitečná by podle názoru biskupky byla společná synoda evropských protestantských církví. Již dosažené vzájemné uznání reformačních církví je podle ní „mnohem širší základnou pro ekumenické působení" než ratifikované texty o poměru ke katolíkům nebo pravo­slavným.

Severokyperští pravoslavní v ohrožení

Nikósie (KAP) Pravoslavný arcibiskup Kypru Chrysostomos II. obvinil takzvanou policii severní Turky obsazené části ostrova, že násilím zabránila křesťanské bohoslužbě. Bohoslužba se konala v kostele režimem přeměněném na muzeum; „policisté" nejdříve vyzvali kněze, aby obřad ukončil, a když neuposlechl, násilně vytlačili věřící z prostoru kostela a uráželi duchovního. Chrysostomos II. případ interpretuje jako další porušování nábo­ženských práv křesťanů v severní části ostrova. Podle údajů pravoslavné církve bylo během okupace tohoto území tureckými militanty odsvěceno celkem 133 z 520 tamních pra­voslavných kostelů. 78 z nich bylo změněno na mešity, další jsou využívány jako vojenské sklady, nemocnice nebo stáje. Přitom bylo odcizeno kolem 15 tisíc ikon, které byly ilegálně rozprodány.

Pohonné hmoty smrti

Brasília (KAP) Brazilský teolog osvobození Frei Betto kritizoval výrobu alternativních pohonných hmot ze zemědělské produkce ve své zemi. Je to neodpovědné a nelidské vůči hladovějícím, napsal v článku s titulem Pohonné hmoty smrti. Poptávka po biopalivech totiž znamená celosvětově zřetelný nárůst cen potravin. V Brazílii, kde se podporuje výroba lihu z cukrové třtiny, museli obyvatelé v první polovině roku 2007 za potraviny platit třikrát víc než ve stejném období loňského roku. Brazilští velkostatkáři se podle Betta doslova vrhli na nové peníze jménem cukrová třtina a zanedbávají pěstování tradičních plodin. Teolog poukazuje i na to, že právě pěstování cukrové třtiny v Brazílii již od koloniálních dob provází extrémní vykořisťování, ničení životního prostředí, zneužívání veřejných peněz a pracovní podmínky blížící se otroctví.

Rakušané pomáhají zachránit vyšebrodský klášter

Linec-Praha (KAP) Jihočeský cisterciácký klášter ve Vyšším Brodě se daří zachránit před zchátráním. Důležitá přitom je i pomoc z nedalekého Rakouska: V roce 2002 byl v Hor­ním Rakousku založen Spolek pro podporu kláštera Vyšší Brod, který na záchranu významné kulturní památky doposud shromáždil 282 tisíc euro (asi 7,5 mil. Kč). Předseda spolku Peter Ackerlauer je přesvědčeným zastáncem přeshraniční spolupráce i na poli kultury. Vedle Rakušanů přispěla i Evropská unie a další dárci.

Vyšebrodský klášter byl založen roku 1259. Nacisté ho v době okupace zrušili a během komunistického režimu budovy zchátraly. V roce 1990 se na místě opět usadili první dva mniši, kteří započali se sanací a opravami. Dnes jich zde žije osm a klášter se opět stal duchovním centrem kraje a cílem turistů. (Informace na webu www.klaster.vyssibrod.cz).

Cesta do Santiago de Compostela již vede z Čech

Mnichov-Innsbruck (KAP) Letos v létě byl slavnostně otevřen další úsek poutnické cesty sv. Jakuba, mířící z Českého Krumlova přes Horní Rakousko do Altöttingu a Kufsteinu, kde se napojuje na již existující trasu do španělského Santiago de Compostela, jednoho z nejdůležitějších poutních míst středověku. Cesta je jednotně značena stylizovanou zlatou mušlí sv. Jakuba na modrém podkladu a kopíruje původní poutnické trasy. Na trase také lze najít oficiální poutnické ubytovatele, kteří poskytují nocleh se snídaní v cenách do 10 euro. Německy psanou informaci o cestě sv. Jakuba lze najít na webu www.jakobus-weg.de.

Anglikáni se bojí schizmatu

Londýn (KAP) Arcibiskup z Yorku, John Sentamu, varoval před rozštěpením anglikánské církve. Mohlo by trvat staletí než by se schizma zahojilo, řekl britským novinám The Daily Telegraph. Reagoval tím na prohlášení „konzervativních" biskupů, kteří se odmítají napřesrok zúčastnit příští lambethské konference, nejvyššího grémia anglikánů. Chtějí tak protestovat proti arcibiskupovi z Canterbury Rowanu Williamsovi, který je podle nich příliš liberální. Sentamu varuje, že k oficiálnímu setkání neexistuje žádná alternativa a že kdo je bojkotuje, vylučuje se do jisté míry sám z celosvětového „Anglican Communion". Anglikánská církev má svoje kořeny v Canterbury.

Hlavními spornými body v současném anglikánství jsou otázky biskupského svěcení žen a postoje k homosexualitě. Williams se snaží mezi jednotlivými názorovými proudy zprostředkovat, dosud se však krizi nepodařilo uspokojivě vyřešit.

Vatikánská Kongregace pro nauku víry uveřejnila 29. června krátký dokument s dlouhým názvem Odpovědi na některé otázky týkající se jistých aspektů nauky o církvi. V katechismovém stylu otázka - odpověď připomíná základní teze nejkonzervativnější římské eklesiologie.

Moje neautorizované shrnutí dokumentu: Katolická nauka o církvi je neměnná a ani druhý vatikánský koncil na ní zhola nic nezměnil - ta nejcírkvovatější církev sídlí jen a pouze v Římě a je plně identická s Církví Kristovou - apoštolská posloupnost, jež zaručuje správné kněžství a eucharistii, je tak podstatná, že její přítomnost u pravoslavných umožňuje nazývat je (místními) církvemi, což se však nedá říci o protestantech; ti jsou pouhými eklesiálními komunitami (communitates ecclesiales), protože jim chybí apoštolská sukcese, a tedy i pravá eucharistie - i pravoslavným však cosi podstatného schází: společenství s Petrovým nástupcem v Římě není jen vnější doplněk, ale jeden z vnitřních konstitutivních principů církve.

Není to skutečně nic nového. Nejstarší zmínky o obou těchto vnějších známkách pravé církve, jednotě s biskupem Říma i posloupnosti vzkládání rukou, najdeme již v antice, o triumfálním sebevědomí výhradních majitelů pravdy nemluvě. A není to v zásadě ani nic špatného: jednota s klíčovými biskupy je kotvou proti sektaření; řetěz rukou, který nás propojuje s předchůdci, je krásným symbolem jednoty a trvalosti víry; a konečně sebevědomí - není-li pouhou hloupou drzostí - je projevem silného a zdravého přesvědčení. Ale na druhou stranu přehnané zdůrazňování právě těchto symbolů pravosti nám zastírá požadavky důležitější, například ty, které se modlíme ve vyznání víry: Jedna, svatá, všeobecná a apoštolská církev znamená daleko víc než matriky světitelů a návštěvy ad limina v Římě.

A právě tyhle známky bychom měli sledovat především. Pro křesťanského „ideologa" - ať už sedí v Římě nebo třeba před televizní kamerou ve Spojených státech - bude totiž mnohem těžší přesvědčit nás, že právě jeho církev se skutečně upřímně snaží o jednotu se všemi; že nenávidí každou špatnost a lituje svých hříchů; je otevřená všem a nikoho neprivileguje; sdílí nejen nauku apoštolů, ale i jejich ducha, horlivého, přímého a vydávajícího svědectví všem bez rozdílu.

Sama o sobě apoštolská posloupnost i papežský úřad jsou dědictví. Cenné dědictví, ale i pokušení k tomu, abychom je zvěcnili a postavili do vitrínky a kochali se jím, nic víc. Je to hřivna, kterou je možno nejen zakopat, ale dokonce i zneužít. Na nejlepší cestě k zneužití jsme, pokud toto dědictví, tyto cenné známky tradice a starobylosti, prezentujeme bez zakotvení v tom podstatnějším, v otázce, jakou církev chce mít Ježíš.

Kromě článku Jiřího Kohla o uvedené římské směrnici najdete v tomto čísle především texty vztahující se k 38. mezinárodní konferenci Mezinárodního ekumenického sdružení (IEF) v jihočeském Písku. Pavel Hradilek, který měl důležitý podíl na liturgické části konference, popisuje svoje zkušenosti a průběh jednotlivých bohoslužeb. Richard Hill pak připomíná 40. výročí IEF. Organizace, která se nikdy nestala masovým hnutím a která dnes v řadě zemí pociťuje příznaky stáří, ale přesto se stále snaží „dnes žít církev zítřka", a tím i zítřek přibližovat dnešku.

Dokument Kongregace pro nauku víry

Podle posledního dogmaticko-eklesiologického dokumentu vatikánské Kongregace pro nauku víry zvaného Odpovědi na některé otázky týkající se jistých aspektů nauky o církvi nejsou církve reformace církvemi ve vlastním slova smyslu, protože jim chybí svátostné kněžství a apoštolská posloupnost (successio apostolica), tzn. nepřerušená následnost v duchovním biskupském úřadě od apoštolů až do současnosti. Pravoslavné (orthodoxní) církve platí podle tohoto stanoviska za skutečné církve. Jsou označovány jako částečné nebo místní církve, respektive jako sesterské církve. Svátostné chápání služebného úřadu jakož i apoštolskou posloupnost mají jako katolická církev. Jenom neuznávají papeže za hlavu církve, což je označeno za nedostatek. Chybí jim tedy napojení na Petrovu službu a na Petrův úřad.

V tomto dokumentu se popisuje „pravá" církev jako ta, která má určité vlastnosti. To směřuje k jakési definici, při čemž „pravá" resp. „správná" církev má všechny potřebné vlastnosti. Jako tyto vlastnosti jsou jmenovány: svátostné kněžství, apoštolská posloupnost a uznávání papeže za hlavu všeobecné církve v následovnictví apoštola Petra.

Zde vyvstává otázka, zda taková definice církve, která je vytvořena vyjmenováním uvedených vlastností, je teologicky nosná. Definice může být v mnohém ohledu užitečným nástrojem pro popsání a rozpoznání obsahu. Ale přesto zůstává definice, která dává odpověď na otázku „co je to?", pouze ontologickou (o jsoucnu předmětu vypovídající) výpovědí, a je tudíž velmi statická. Církev je ale dynamická skutečnost, a proto je možno ji statickou definicí popsat jen neúplně. - Tolik k metodologické stránce tohoto tématu.

Kromě toho vyvstává otázka, zda je tato vatikánská definice obsahově úplná. Úplnosti je ale zapotřebí, jestliže se má definice použít jako měřítka či kritéria. Vatikánský dokument ji ale takto používá: existující církve se podle této - jen nepřímo vyslovené - definice rozdělují: na jednu „pravou", na několik s nedostatkem a na ty ostatní, o kterých se tvrdí, že to nejsou žádné církve ve vlastním slova smyslu.

Svátostné kněžství

Každá výpověď o církvi musí být odůvodněna biblicky, tzn. z Nového zákona. Co se tedy o církvi z Nového zákona dozvídáme? V Novém zákoně má církev - společenství učedníků a přívrženců Ježíšových, kteří nesou jeho zvěst dál - dvojí původ, totiž Velikonoce a Letnice. Církev se zakládá jednak na velikonočních zjeveních Zmrtvýchvstalého, jak se ukázal těm učednicím a učedníkům, kteří patřili k tomuto okruhu vzniklému již před Velikonocemi. Církev se za druhé také zakládá na zážitku a zkušenosti onoho shromáždění, na které o letnicích sestoupil Duch svatý. Shromáždění ho přijali a pochopili, že jsou tímto způsobem povoláni k novému Božímu společenství ve jménu Ukřižovaného a Zmrtvýchvstalého.

Na základě tohoto dvojího původu má církev na trvalo dva rozměry: christologický (vzkříšený Kristus znovu shromažďuje okruh svých učedníků) a pneumatologický (Duch svatý shromažďuje). Christologický rozměr se projevuje - zvláště, ale ne výlučně - svátostným služebným úřadem. Pneumatologický rozměr se zase v církvi projevuje - zvláště, ale ne výlučně - mnohostí a rozličností duchovních obdarování, tzv. charismat.

Oba tyto rozměry náležejí k sobě, patří dohromady, ale je nutno je od sebe odlišovat. Oba dva tyto rozměry určují společný předmět církev takovým způsobem, že je možno hovořit o diferencované jednotě dvou struktur - christologicky-institucionální a pneumatologicky-charismatické. Jsou zde tedy dva rozdílné strukturní prvky, které tvoří jednotný celek takovým způsobem, že se vzájemně podporují a ovlivňují, aniž by ztráceli své osobitosti. Zároveň ale tato diferencovaná jednota neznamená, že by se christologický rozměr přiřknul výlučně christologicky-institucionálnímu strukturnímu prvku a naproti tomu se upíral pneumatologicky-charismatickému strukturnímu prvku. Úplně stejně neznamená diferencovaná jednota, že by se pneumatický rozměr výlučně přiřknul pneumatologicky-charismatickému strukturnímu prvku a že by se christologicky-institucionálnímu strukturnímu prvku upíral.

Vyjádřením pneumatologicky-charismatické struktury je rozličnost charismat, a těmi jsou obdarováni všichni. Charismata se chápou jako služba, resp. nacházejí se ve službě zaměřené na blaho a na výstavbu obce. Vyjádřením christologicky-institucionální struktury je specifické charisma služby plnomocně zastupovat Krista vůči obci, jakož i pro obec, čímž pověřil Kristus jenom vybrané svědky.¹

„Zatímco prvotní církev byla zcela samozřejmě utvářena v obou rozměrech"², vyvinula se v průběhu času postupně jistá jednostrannost ve prospěch christologicko-institucionálního rozměru. Jemu byla postupně věnována veškerá pozornost - což mělo fatální následek, že charisma, které bylo přislíbeno celému božímu lidu a které celý boží lid také obdržel, „bylo postupně stále silněji normálním členům církve upíráno a monopolizováno v kléru, u nositelů církevních úřadů."³ Tím byl pneumatologicko-charismatický rozměr církve více nebo méně vyloučen z oficiálního prostoru církve a mohl se vyvíjet jenom omezeně, např. ve zvláštních formách zbožnosti a pobožností, ve spirituálních společenstvích jako jsou řehole, v oblasti recepce nebo ne-recepce předpisů a nařízení, jakož i ve společenstvích například liturgického a ekumenického hnutí. Teprve na II. vatikánském koncilu (1962-1965) byla pneumatologicko-charismatická struktura církve - církví samou a pro ni - znovu objevena a v mnoha směrech nově konkretizována. Proto bylo rozhodující ono hlavní zaměření, které II. vatikánský koncil sledoval, totiž nově stanovit sebepochopení katolické církve a její podstatu. To se podařilo především pomocí metaforického pojmu „lid boží", který byl vyložen a rozvinut v návaznosti na biblickou tradici i tradici prvotní církve. Nové připomenutí biblické myšlenky božího lidu vedlo k tomu, že už není třeba se soustřeďovat jenom na úřad v církvi, a tím pouze na kleriky jako ordinované, vysvěcené nositele církevního úřadu, nýbrž že je možno se také více otevřít působení Ducha svatého v církvi, a tím i pneumatologicko-charismatické struktuře, a tedy opět více vnímat „ostatní" křesťany jako obdarované Duchem svatým.⁴

Ve vatikánské definici se hovoří pouze o svátostném služebném úřadu - to znamená o christologicky-institucionálním strukturním prvku - ale vůbec ne o charismatech a obdarováních Ducha, tedy o pneumatologicky-charismatickém strukturním prvku. Protože ale oba strukturní prvky k církvi podstatně patří, musíme považovat vatikánskou definici za neúplnou.

Ze zde uvedené ekleziologické argumentace je zároveň zřejmé, že katolická církev vykazuje jeden nedostatek: pneumatologicky-charismatický strukturní prvek je v ní obsažen pouze rudimentárně a není ve srovnání s christologicky-institucionálním strukturním prvkem vůbec institucionálně zakotven. Ve smyslu křesťanské tradice by byl pneumatologicky-charismatický strukturní prvek dostatečně reprezentován jakoukoliv synodální strukturou, ve které by se charismata mohla na dění v církvi podílet. To ale chybí.

Apoštolská posloupnost

Pod apoštolskou posloupností se rozumí předávání biskupského pověření a zplnomocnění od jednoho již pověřeného (vysvěceného) biskupa na jiného, který se má biskupem stát. Přídavné jméno (adjektivum) „apoštolská" chce vyjádřit, že toto předávání biskupské služby se tak děje v přímé linii od apoštolů. Jedná se zde o starou tradici a o zdůraznění věrnosti tomu, co od Pána převzal první okruh učedníků. Církev se nazývá také „apoštolská", a to ve stejné souvislosti. Žádný nositel služebného úřadu v církvi - jáhen, kněz nebo biskup - nemůže dosáhnout svého úřadu jinak než volbou a vyvolením ze společenství obce a následujícím předání pověření a zplnomocnění biskupem. Tak se již v Novém zákoně podává zpráva o pověření jáhnů (Sk 6,  1-6). V prvotní a rané církvi bylo ale samozřejmé, že takovému pověření a zplnomocnění k nějakému služebnému úřadu předcházel výběr a volba vhodné osoby společenstvím obce (s předchozí poradou nebo spontánně).

Mluvení o apoštolské posloupnosti bez spojení s touto prapůvodní - v katolické církvi bohužel vymizelou - tradicí výběru a volby vhodného kandidáta pro zamýšlený služebný úřad zůstává bohužel neúplné. Nejenom to: není to jen neúplné, ale vypadá to jenom jako holý formalismus. Neboť v poradách celého společenství obce o všech záležitostech církevní pospolitosti je přislíbeno spolupůsobení Ducha svatého. Na výběru té osoby, která má převzít církevní úřad, by se měli podílet všichni ti, o které bude později tento nositel služebného úřadu pečovat. To je stará církevní tradice a projev působení Ducha svatého v každém pokřtěném. Vybrané a zvolené osobě předá biskup pověření a zplnomocnění k vykonávání služebného úřadu.

Izolovaně chápaná „apoštolská posloupnost" bez předcházející volby lidem nemůže být považována za vlastnost církve a uváděna jako taková.

Hlava církve jako nástupce apoštola Petra

Služba apoštola Petra a jeho úřad jsou rovněž zakotveny a založeny v Novém zákoně. Tu se jedná o známý úryvek z Matoušova evangelia (16, 16-19): apoštol Petr dostává od Ježíše zvláštní zaslíbení. Je to u příležitosti jeho vyznání, že Ježíš je mesiáš. Na skále (petra, kefas - Petr) bude Ježíš budovat svou církev. Následující zaslíbení schopnosti svazovat a rozvazovat obdrží však i ostatní učedníci, jak je doloženo u Mt 18, 18. Rovněž je doloženo, že Šimon Petr - společně s Janem a Jakubem - měl v okruhu učedníků přednostní postavení (srv. Mk 5, 37; 9, 2; 14, 33) a často vystupoval jako mluvčí všech učedníků (na př. Mt 16, 16; 17, 25nn; L 5, 3-10; J 6, 68; 13, 6 10). Později vystupuje Petr jako mluvčí nebo vedoucí jeruzalemské obce (Sk 3, 1-26; 4, 1-20; 5, 1-10).  Z toho se odvozuje služba apoštola Petra jako služba vedení.

Rozhodující význam pro nároky papežského úřadu má ale úryvek z Janova evangelia v kapitole 21 (15-19). Zde pověřuje vzkříšený Kristus Petra, aby pásl jeho beránky a jeho ovce (třikrát). Dle křesťanské tradice působil apoštol Petr později v Římě a zemřel tamtéž mučednickou smrtí v době císaře Nerona (65 po Kr.). Obojí poukazuje na velký význam apoštola Petra pro celou církev. „Pást beránky a ovce Zmrtvýchvstalého" se chápe v křesťanském ústním podání jako jakýsi druh odpovědnosti za celou církev stejně jako působení apoštola Petra v centru tehdejšího světa a v hlavním městě římské říše. Úlohou Petrova úřadu je znázorňovat viditelnou jednotu křesťanstva a účinně se starat o soudržnost všech křesťanů.

Mimořádná služba apoštola Petra (Petrova služba) se odvozuje z textu Lukášova evangelia, kde Ježíš ukládá Petrovi zvláštní, mimořádnou úlohu (22, 31-32): má totiž své bratry (a sestry) posilovat, poskytovat oporu celému okruhu učedníků, celé obci, celé církvi. Ježíš se za Petra modlil, aby tuto úlohu zvládl. V novozákonních Skutcích apoštolů je na mnoha místech doloženo, jak apoštol Petr plnil tento zvláštní úkol, tuto mimořádnou službu.

Zda-li je tento Petrův úřad a tuto Petrovu službu - obojí zakotvené v Písmu - možno ztotožnit se současným papežstvím, to je ale jiná otázka. Zatímco se Vatikán snaží dokazovat, že se nynější papežství z uvedených biblických stanovení průběhem času vyvinulo do své dnešní podoby, nechybí u nekatolíků poukazy na některé součásti papežské instituce, které není možno uvést do souladu s novozákonním zaměřením oněch zvláštních a mimořádných úkolů apoštola Petra.

Pravoslaví (orthodoxie) nemůže nikdy uznat „univerzální jurisdikci římského papeže", to znamená univerzální, celosvětovou úlohu pastýře (univerzální biskup). Stejně tak nemohou pravoslavní uznat, že by mohl být nějaký takový biskup, který jmenuje a ustanovuje jiné biskupy. Současné papežství se vyvinulo daleko přes hranice toho, co je v Písmu zakotveno jako Petrův úřad, a stalo se institucí, která stojí v cestě k jednotě (v mnohotvárnosti) s pravoslavím. Protestanté se zase nemohou se současným papežstvím příliš přátelit z jiných důvodů. Reformace v 16. století probíhala ve znamení příkrého odmítání tehdejšího papežství.

Církev jako společenství lidí v následování Ježíše Krista

Z těchto teologických úvah vyplývají následující závěry:

1. V reformačních církvích není svátostné kněžství v katolickém (a pravoslavném) smyslu, zato ale chybí v katolické církvi synodální struktury. To je „nedostatek".

2. Formálně vzatá „apoštolská posloupnost" se nemůže považovat za kriterium věrnosti k apoštolské tradici církve. V katolické církvi není spoluúčast božího lidu (t.j. laiků) při výběru vhodných kandidátů pro služebné úřady jáhna, kněze nebo biskupa. To je „nedostatek".

3. Pro nekatolíky není zřejmé, že by papežství, jak se současně jeví, mohlo Petrovu službu a Petrův úřad v biblickém smyslu vykonávat a tím je věrohodně reprezentovat.

4. Definice církve, resp. kriteria „pravé" církve, použitá vatikánskou Kongregací pro nauku víry, jsou neúplné a proto pro zamyšlený účel nepoužitelné.

Při této příležitosti vyvstává otázka, jaký cíl Vatikán sleduje, když upírá reformačním církvím být církvemi ve vlastním slova smyslu. Křesťanstvo, které se uvnitř samo rozděluje - na jednu „pravou" církev, na „nedostatkové" církve a dokonce na „žádné církve ve vlastním slova smyslu" - nabízí světové veřejnosti ubohý obraz.

Současnost vyžaduje jednotu křesťanstva, „mnohotvárnou" jednotu, žádnou uniformitu kasárenského dvora, a pak vyžaduje soustředit se na podstatné. Co je ale „podstatné", to se dá zjistit jenom z Nového zákona. Církev je bezpochyby založena na životě, působení a zvěstování Ježíše Nazaretského a pochází od něho. A je založena - na to jsme již poukázali - jako hnutí následování vzkříšeného Krista za působení Ducha Božího, který je zároveň Duchem Ježíšovým. Proto je církev všude tam, kde se lidé ve jménu Ježíše Krista shromažďují. Příslušná klíčová výpověď se nachází v Matoušově evangeliu (18, 20): „Neboť kde jsou dva nebo tří shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich."

Církev je dynamická skutečnost, církev se děje. Samozřejmě je možno se také pokusit ji popsat pomocí statických pojmů a ji definovat. Používání takového pojmového aparátu má však těsné hranice. Ke klasifikaci existujících církevních společenství, která se odvolávají na Ježíše Krista a která se chtějí nacházet v jeho následovnictví, je to ale nezpůsobilé.

1Srv.: Wiedenhofer, S., Das katholische Kirchenverständnis. Ein Lehrbuch der Ekklesiologie, Graz 1992, 217 - 219.

2Srv. např. biblické údaje v Sk 1, 23nn; 6, 1-7; 15, kde se líčí, jak důležitá rozhodnutí se usnášejí za konsensu více lidí, případně celé obce. Z časů prvotní a rané církve jsou až dodnes známy zásady obou papežů Celestina I. (422-432) a Lva Velikého (440-461), že nikdo nesmí být proti vůli obce povolán za jejího biskupa a že kdo má být všem představený, musí být ode všech volen.

3Koch, G., Glaubenssinn - Wahrheitsfindung im Miteinander. Theologische Grundlagen - pastorale Konsequenzen, ve sborníku: Mitsprache im Glauben? Vom Glaubenssinn der Gläubigen, vyd. od Koch, G., Würzburg 1993, 99-114, 103

4Sabine Demelová, Sensus fidelium: Smysl pro víru božího lidu. Getsemany 12/2005.

Mezinárodní ekumenické sdružení (International Ecumenical Fellowship - IEF) vzniklo v r. 1967 na bázi anglikánsko-římskokatolického sblížení. V této době po II. vatikánském koncilu se zdálo, že jednota církve je otázkou několika málo let. I když se tak nestalo, přece jen v západních zemích je již spolupráce církví samozřejmostí. Včetně interkommunia, která je u ekumenicky angažovaných křesťanů běžné, přestože se tak děje z pohledu některých církví neoficiálně. Noví zájemci tak nepociťují potřebu se v těchto otázkách angažovat a IEF stárne. Jenom za dobu, kdy se podílím na aktivitách IEF (od r. 1994) zanikly dva regiony (USA a Holandsko). Vznikly ovšem regiony ve východních zemích, kde byla ekuména dosud v plenkách (Polsko, Česká republika, Slovensko, Maďarsko, Rumunsko).

Společné slavení liturgie představuje pro ekuménu jeden z nejdůležitějších pro­středků vytváření jednoty. Stará latinská zásada říká: lex orandi, lex credendi, což je možno interpretovat jako: „Když se společně modlíme, tak i společně věříme". V tradici konferencí IEF je slavit jak liturgie jednotlivých církví, na které jsou ostatní přizváni k plné účasti, tak liturgie společné, ekumenické.

Nepředpokládal jsem, že budu o této konferenci referovat, protože jsem se podílel na její přípravě. Ovšem jeden z vás, čtenářů, mne vyzval, abych napsal. Tím, že jsem se věnoval liturgiím (celkem 15 během konference), mi nezbyl čas sledovat jiná podstatná dění, ze kterých se konference sestává (přednášky, diskusní skupiny, workshopy, doprovodné programy). Můj pohled je nejen tematicky zúžen, ale je pohledem zevnitř, což s sebou nese velkou dávku subjektivity.

Jistou komplikací při přípravě i slavení liturgií IEF je nejen pestrost zastoupených církví, ale i pestrost národností. Aby jim účastníci rozuměli, musí být liturgie předem připravené v různých jazykových mutacích. (Připravovali jsme plné texty liturgií v pěti jazycích: angličtině, němčině, španělštině, francouzštině a češtině. Ostatní jazyky účastníků zaznívaly při biblických čteních, úvodech k nim, přímluvách, díkůčinění apod.). Jiným prostředkem liturgické komunikace v multilingválním prostředí je volba takové symboliky, která je srozumitelná beze slov, bez nutnosti ji vykládat.

Zásadním obsahem každé liturgie jsou biblické texty. Myslím, že se nám podařilo vybrat (díky berounské farářce ČCE Dagmar Ondříčkové) perikopy nejen tematicky dobře provázané v rámci dané liturgie a vyjadřující téma daného dne, ale i harmonicky na sebe navazující a vytvářejí tak pestrou mozaiku tématu týdne. Pouze u nepříliš úspěšného pokusu však zůstalo angažovat český region do přípravy z biblických textů vycházejícího obsahu alespoň těch liturgií, které jsem mohl podstatně ovlivnit (např. anglikánské, římské). Český region však není v rámci IEF výjimkou. Členové IEF představují prostředí nadprůměrně liturgicky vnímavé, mající při liturgii „aktivní účast". Je zažitá dělba rolí jednotlivých aktérů liturgie, ovšem neznámá je týmová tvorba. Pokud ano, omezuje se pouze na formu, nikoli na obsah. Připadá mi to jako jakási zastydlá 60. léta. Jako doba, kdy jsem se angažoval v Týně a u sv. Havla, kde sloužil Jiří Reinsberg. Podle mého názoru je to styl liturgie, který je stále proti tomu, co se běžně děje v kostelích, na mnohem vyšší úrovni. Je to ovšem maximum, které lze z této liturgie „kamenných chrámů" získat.

Dalším konstitutivním prvkem slavnostní liturgie jsou zpěvy. Každý den měl svůj biblický žalm, který zazněl alespoň dvakrát - ráno a odpoledne či večer. Výběr jsem svěřil kantorovi IEF Geoffu Weaverovi. Geoff je nejen špičkový hudebník (dirigent královského orchestru v Londýně), ale též rozumí liturgické hudbě. Většinu žalmů vybral antifonálních, při kterých shromáždění zpívá antifonu (refrén), zatímco zpěvák text žalmu. Staly se dvě nemilé věci. Jednak Geoff byl silně nachlazen, jednak jsme neměli k dispozici jiného kompetentního zpěváka či zpěvačku. Díky Hospodinu i díky lékařům písecké nemocnice však jeho hlas vydržel až do konce... Je radost pracovat s profesionálem, který vyslechne pokyny, přesně je dodržuje, ptá se skutečně v nutných případech a poradí si s nepředvídanými situacemi.

Zpěvy z Taizé jsem se snažil zařazovat co nejméně. I tak jsme je zpívali často. Ne že by nebyly kvalitní, jsou i u nás dostatečně známé (byť se často vybírají bez ohledu na to, zda se v danou chvíli hodí či ne, a velmi často se zpívají pouze refrény a sóla umí málokdo), ovšem chtěl jsem zejména českým účastníkům ukázat, že existuje i něco jiného. Přednost měly liturgické zpěvy, které jsou opatřeny vícejazyčným textem. Je tak možné např. zpívat každou sloku jiným jazykem.

Mnohem lépe se pracuje s agendami vyšlými nedávno, těch církví, kde ještě probíhá liturgická obnova (v našem případě luteráni, anglikáni), než s předlohami starými desítky let, které jsou již obtížně sladitelné s dnešním stavem poznání (husité, katolíci). Hodně také záleží na předsedajícím, zda je to „liturgické dřevo" či má příslušné charisma. Vezmeme-li jako kritérium starověké a raně středověké prameny, pak paradoxně např. anglikánská liturgie během konference byla „římštější" než římskokatolická, která stále obsahuje mnoho středověkého a tridentského balastu.

Neeucharistické liturgie jsou obecně svázány méně pravidly. Při těchto konferenčních liturgiích jsem se pokoušel obléci rámcové vize ředitelky konference Heleny Blaženínové do liturgické podoby. Samostatnou kapitolou byla pravoslavná bohoslužba o které napíši níže.

Důležitým rámcem liturgie je uspořádání prostoru. Konference se měla původně konat v kulturním domě v Písku. Protože však několik málo měsíců před zahájením zemřel nájemce, přijali jsme pozvání evangelikálního sboru Elim. Zdá se, že tato „režie", na které jsme se nepodíleli, byla pro obě strany plodná. My „klasičtí křesťané" jsme byli velmi vstřícně přijati. A nebylo to hrané. Když jsem si např. potřeboval dva týdny před konferencí prostory prohlédnout, první osoba, se kterou jsem se ve vchodu setkal, mladá žena, mne ochotně provedla a ukázala potřebné. Na druhou stranu věřím, že i pro Elim byla konference přínosem. Měl jsem několik hovorů o liturgii s místním kazatelem i dalšími členy. Jedno z uspořádání prostoru užité při konferenci si již ponechali a nahradili tak své dřívější „kino", kdy si při bohoslužbě prohlížíme záda toho, kdo je před námi. Prostoru se týkal i jediný drobný konflikt, který jsem s Elimem měl. Při příchodu jsme měli připraveno spíše na estrádu než na bohoslužbu. Když jsem žádal jiné uspořádání, pokoušel se mi jeden chlapec - zvukař - oponovat, že to tak mají vždycky. Musel jsem svoji žádost zopakovat velmi důrazně. Chlapec se mi však sám od sebe druhý den omluvil, takže o žádný konflikt ani nešlo.

Víceúčelová hala Elimu je vkusně postavena. Velkou výhodou je možnost variabil-ního uspořádání. Na rozdíl od např. nově otevřeného komunitního centra na Jižním městě v Praze, kde bohužel při rozšíření sakrálního prostoru dostaneme gotické či barokní podélné uspořádání, je hala Elimu širší než delší. Prostor inspiroval k experimentům symbolického vyjádření církve a jejího poslání. Jediná vada na kráse je podle mého názoru umístění baptisteria. Nachází se v apsidě nahoře na pódiu tak, že shromáždění nevidí dovnitř. V antice bývalo umístěno na prameni „živé vody" pod shromaždištěm či u vchodu, aby bylo naznačeno, že skrze vodu křtu člověk vstupuje do církve. Nebo bylo budováno jako samostatná stavba poblíž hlavního prostoru. Dnes se staví baptisteria i v klasických církvích často ve středu liturgického prostoru, kde tvoří spolu se stolem Páně a ambónem (kazatelnou) jedno z ohnisek. Evangelikálové, kteří si libují v „pódiích", na ně umísťují baptisteria tak, aby byla vidět - ať již vhodnou polohou, či prosklenou stěnou.

Úvodní liturgie

Hlavním znamením užitým při této liturgii bylo mytí nohou zástupců regionů zástupci církví města Písku. Předcházel mu průvod se 40 svícemi symbolizujícími 40 let IEF a plakáty ukazujícími na jednotlivá místa dosavadních konferencí. Ředitelka Helena Blaženínová zahájila konferenci zapálením velké svíce IEF (vypadající jako paškál, 40 let staré, již notně ohořelé). Během průvodu jsme zpívali „Na mnoho světel se dělí jediné světlo a tím je Kristus", píseň, která pomocí několika biblických motivů přibližuje principy jednoty křesťanů. Píseň, která se ještě během konference v jiné variantě opakovala a která je k dispozici v několika jazykových mutacích. Následoval blok slova, jehož stěžejním textem byla janovská perikopa a mytí nohou.

Jako prvý umýval nohy František Radkovský, plzeňský římskokatolický biskup, který sice nepatřil mezi místní představitele církví, ale možná jako jediný měl v takové službě praxi a mohl jít příkladem. Následovali jej dva husitští faráři otec Michael a syn Filip Štojdlovi, evangelický farář David Nečil, který je duší místní ekumény, zástupce hostitelského sboru Elim, kazatel Tomáš Pospíchal, římskokatolický jáhen Karel Lednický a Aleš Svoboda, starokatolický kněz, který slouží ve Strakonicích, ale pracuje v Písku v nemocnici. Zástupce dominikánského kláštera v Písku, bratr Max, ačkoli tuto službu přislíbil, se přišel pouze podívat s tím, že nemá souhlas představeného...

Po přímluvách následovaly pozdravy hostí. Pozvali jsme pouze tři, dorazili dva: biskup František Radovský za Českou biskupskou konferenci a za město písecký starosta Miroslav Sládek (ODS). Oba mluvili výborně. U Františka Radovského jsem to očekával, překvapil mne projev starosty - spíše duchovní slovo, než řeč politika. Ovšem již jeho vstřícnost i vstřícnost celé radnice během přípravy konference byla nadstandardní. - Generální sekretářka Ekumenické rady církví Zuzana Dvořáková byla ten den hospitalizována, nahradil ji druhý den místopředseda biskup Dušan Hejbal.

Ranní modlitby

Pokusili jsme se navrhnout modlitby stručné, žánrově pestré, ale mající v jednotlivých dnech velmi podobnou strukturu. Výběr jednotlivých částí určovalo téma dne. Zpravidla se tytéž části opakovaly, mnohdy v rozšířené podobě ještě v rámci odpolední či večerní liturgie. Myslím, že opakování týchž textů v rámci nabitého dne konference nevadí, naopak pomáhá je hlouběji uchopit.

Modlitba byla zahájena úvodním zpěvem navozujícím téma a umožňujícím ztišení, na který navazovalo ticho. Během ticha byly promítány obrázky mostů, důležitých mezníků na cestě (téma konference), spojujících rozdělené břehy. K obrázkům byly promítány meditativní texty připravené Magdou Konzalovou z českého regionu IEF. Během promítání zaznívala Smetanova Vltava.

Následoval hymnus na motivy 55. kapitoly proroka Izaiáše vytvořený pro píseckou konferenci Janem a Klárou Jíchovými (viz příloha tohoto čísla).

Bezprostředně navazoval žalm dne, který zazněl v daný den minimálně dvakrát. Jedno z biblických čtení převzatých z další liturgie toho dne, podobně převzaté přímluvy či díky se zpívanou aklamací zakončené modlitbou Páně a denní modlitbou.

Liturgie CČSH

Slavit liturgii Československé církve husitské si přálo mezinárodní IEF. Jak jsme během konference s překvapením zjistili, mnozí ze zahraničních účastníků se domnívali, že je to liturgie, kterou slavili v Čechách husité a uchovala se do dnešních dnů... Navíc si pamatovali slavení Farského liturgie v roce 2000 během výletu do Plzně v rámci 33. konference v Praze. Biskup Radkovský poskytl pro toto slavení katedrálu a všechny účastníky osobně vítal.

I když nesdílím nadšení cizinců pro Farského liturgii, chtěli jsme podobný vstřícný krok zopakovat v Písku. Když jsem se v lednu v Písku procházel po náměstí (zatímco zbytek naší výpravy byl na radnici) všiml jsem si informační tabulky u dominikánského kostelíku. Stálo na ní, že kostelík s přilehlým klášterem vypálili husité, protože jeho domácí byli pod jednou způsobou. Napadlo mne této strašné události využít a vyjádřit nad ní lítost. Shromáždit všechny účastníky konference před tímto kostelíkem (dovnitř by se nevešli), požádat zástupce katolické církve, aby připomenul tuto událost, vyjádřil, že je již odpuštěna, a společně bychom se vydali průvodem k hlavnímu katolickému kostelu, kde bychom slavili liturgii CČSH, církve, která se hlásí k Husovu odkazu. Slavení počínající na místě shromáždění (kolekta), pokračující průvodem a vrcholící na místě zastavení (statio) patří mezi známé formy pozdně antického Říma.

Zůstalo však pouze u plánu. Zástupce římskokatolické církve jáhen Karel Lednický se své role zhostil výborně (viz příloha „Texty bohoslužby, která se nemohla uskutečnit"). Jeho šéf, písecký děkan Karel Vrba, však odmítl velký kostel půjčit a způsobil tím mezinárodní ostudu. Získal si k tomu ovšem podporu budějovického biskupa Jiřího Paďoura. Oficiálním důvodem odmítnutí byla příležitost k interkommuniu na husitské liturgii. Aby katolíci nebyli vystaveni tomuto nebezpečí, bylo lépe liturgii neslavit. Neoficiálním, a tedy zřejmě skutečným důvodem prý je „přetahování katolických kněží starokatolíky". I kdyby to byla pravda, pak mi zůstává skryto, jak to souvisí s konferencí IEF. Naštěstí to bylo jediné odmítnutí ze strany římskokatolické církve, které nám bylo uštědřeno. V Českých Budějovicích jsme byli vřele přijati děkanem Adolfem Pintířem a v Milevsku superiorem kláštera Františkem Vehovským.

Přípravu husitské liturgie jsem prováděl ve spolupráci s píseckým farářem Filipem Štojdlem. Navrhl, aby namísto Farského liturgie (tzv. 1. liturgie CČSH) byla užita 2. liturgie, která je svým uspořádáním bližší stavu současného liturgického poznání. Po konzultaci s kolegou liturgologem z Husitské teologické fakulty UK jsme toto řešení zvolili, i když znamenalo tuto liturgii přeložit do čtyř světových jazyků.

Vlastní slavení se dálo v hale Elimu. Předsedající, emeritní patriarcha Josef Špak, člen českého regionu IEF, zvolil klasické uspořádání liturgického prostoru. Jako oltář, od kterého liturgii předsedal, použil ambón, (jehož součástí byla svíce IEF), umístěný na pódiu. Protože se na něj nevešly všechny liturgické nádoby s připraveným chlebem a vínem, umístil je na vlastní oltář, který stál dole pod pódiem. Když jsem patriarchovi navrhl nepoužívat uspořádání, kdy jednotlivé části chleba a vína jsou umístěny daleko od sebe, svolil, že všechen chléb i víno bude na malém stolku na pódiu, zatímco prázdné nádoby k rozdílení na velkém pod pódiem.

Patriarcha respektoval i přání, aby při přijímání nedocházelo k podávání do úst, ale na ruku. Přijímající dostal eucharistický chléb a sám si jej, podle obyčeje CČSH, namočil v kalichu. Přijímající přicházeli v zástupu. Tento způsob označují cizinci jako „Mc Donald‘s Communion"...

Podařilo se vypustit „lidové písně", které Farského liturgie převzala z tridentského římského ritu a které dnes přestavují jakýsi neorganicky vsunutý blok prolínající se s liturgií.

Limská liturgie obnovy křtu

S ohledem na 25. výročí přijetí Limských dokumentů o křtu, večeři Páně a ordinované službě jsme zařadili v den, jehož tématem byla „voda", slavnost obnovy křtu. Text liturgie sestavené podle teologie limských dokumentů vydala Světová rada církví ve čtyřech světových jazycích a český překlad vyhotovil bývalý šéfredaktor Getseman Jaroslav Vokoun. (viz G 132 - říjen 2002)

Podobně jako limská eucharistická má i limská křestní liturgie přehlednou strukturu, je komponována dialogicky a pro zpívané aklamace využívá nápěvů z Taizé.

Protože se jedná o netypickou slavnost, museli jsme předsedání svěřit lidem majícím vhled do smyslu slavení a cit pro danou chvíli. Stali se jimi český starokatolický biskup Dušan Hejbal, anglikánský kněz John Sclater a německý luterský farář Hans Georg Link, který je jedním z autorů liturgie.

Jádro liturgie tvoří obnova křestního slibu a žehnání křestní vody, kterou se slavící označí. Původně jsme zamýšleli slavit tuto liturgii pod širým nebem na břehu řeky uprostřed města a spojit ji s 800 metrů dlouhým okruhem vedoucím i přes historický most. Nové místo konání konference Elim je rovněž blízko řeky, ovšem břehy zde nemají vhodné přístupy. Využili jsme proto baptisteria v Elimu. To se však nachází na hůře přístupném pódiu, takže jsme vodu po eulogii (dobrořečení, žehnání) přenesli do nádoby umístěné na úrovni sálu, kam se všichni přicházeli označit.

Součástí slavnosti byly i dva křty. Maminku v pokročilém stupni těhotenství pokřtila poléváním vodou nad baptisteriem evangelická farářka z Berouna Dagmar Ondříčková. Malou holčičku pokřtil baptista, člen britského regionu IEF, ponořením.

Anglikánská liturgie

Anglikánské liturgii předsedal kanovník prof. David R. Holeton, člen anglikánské církve Kanady. Liturgie asi nejvíce odpovídala starokřesťanským předlohám podle současnému stavu poznání. Liturgický prostor byl uspořádán ve tvaru čtyř do sebe vepsaných elips se dvěma ohnisky: oltářem a ambonem. Toto uspořádání je vhodné jak pro zdůraznění obecného kněžství členů slavícího shromáždění, tak pro znázornění vzájemnosti, communia. Možná, že i díky tomuto uspořádání se podařilo, aby přímluvy neobsahovaly jen předem připravené prosby, ale i improvizované. Také tím bylo umožněno podávání eucharistických způsob účastníky navzájem.

Protože tato liturgie obsahovala méně prvků než ostatní, byla přehlednější, stručnější. Úvodní obřady neobsahovaly vstup sloužících (ti se shromáždili předem na svá místa) a omezily se na úvodní hymnus, liturgický pozdrav a modlitbu dne.

Blok slova obsahoval všechny obvyklé prvky zvěstování (3 čtení s mezizpěvy, homilii) a jako odpověď přímluvy zakončené modlitbou Páně a pozdravením pokoje. Vypuštěno bylo vyznání víry (jednalo se o všední den).

Eucharistický blok spočíval v přinesení darů za zpěvu hymnu, eucharistické modlitby, lámání chleba a přijímání. Uzavřen byl modlitbou po přijímání, doxologií a propuštěním.

Malé žehnání vody

Pravoslavné „malé žehnání vody" jsme slavili během výletu v klášterním kostele Panny Marie v Českých Budějovicích. Je problém vybrat vhodnou pravoslavnou bohoslužbu. Rumunský region, který představuje pravoslavné zastoupení v IEF, by si přál slavit (eucharistickou) liturgii, ovšem neumožnil by přijímání nepravoslavných.

Proto jsme volili (neeucharistickou) službu, která by odpovídala tématu týdne. Na rozdíl od tzv. velkého žehnání vody, které je vyhrazeno pro Epifanii, je možné tzv. malé žehnání slavit kdykoli.

Jistý problém představovaly předlohy. Po usilovném hledání textu bohoslužby ve světových jazycích se podařilo jej nalézt pouze v angličtině. Další problém představovala adaptace na podmínky IEF - nahradit biblické texty předlohy za texty daného dne konference nebylo možné.

Přivedl jsem pravoslavné kněze nějaký čas před bohoslužbou do chrámu, aby mohli připravit vše potřebné. Při příchodu jsem poklekl před sanctisimem. Kněží mne sledovali a pak se vydali k poměrně vzdálené menze v čele chrámu. Vystoupali po stupních a menzu políbili. Nevím přesně, co tím vyjadřovali, ale určitě nic špatného. „Malé" žehnání vody trvalo hodinu a tři čtvrtě. (Jak asi trvá „velké"?) Po skončení mne požádal místní děkan Adolf Pintíř, zda bychom mohli požehnanou vodu nalít do kropenek u dveří chrámu, které se používají k označování vodou na připomenutí křtu. Napadlo mne o to požádat mladšího z pravoslavných kněží. Ten se toho s radostí za velkého zájmu Rumunů ujal. Byl přitom filmován a fotografován. Když jsem mu děkoval a říkal, že je to důležité pro toto místo, odvětil téměř pateticky: „To je důležité pro všechny".

Evangelická liturgie

Této liturgii předsedal prezident německého regionu, luterský farář z Kolína nad Rýnem Hans Georg Link. Připravil jsem mu na základě nejnovější lutersko-reformované agendy hrubé obrysy bohoslužby (tématu dne odpovídající biblické texty, s nimi související předsednická úvodní a závěrečná modlitba, přímluvné modlitby shromáždění, eucharistická modlitba z Apoštolských tradic). Požádal jsem předsedajícího o výběr vhodných písní, které jsou pro protestantskou liturgii konstitutivní. Sám předsedající ještě doplnil mnohé prvky, které jsem záměrně nevyužil, takže jen např. úvodní blok liturgie obsahoval v předloze 7 prvků a další dva ještě předsedají připojil během bezprostřední přípravy. Celková délka liturgie tak dosáhla úctyhodných, téměř „pravoslavných" dvou hodin...

Poučná byla tříhodinová (!) příprava početného mezinárodního liturgického týmu, které jsem se zúčastnil. Předsedající s německou precizností probíral s různými skupinami služebníků (koncelebranti, lektoři, ti, kteří přednášeli přímluvy, přinášeli dary, rozdíleli eucharistické způsoby) jejich role, vylaďoval rovnoměrné zastoupení jazyků všech zúčastněných národů, dělal si množství poznámek. Když se pár minut před začátkem jeden z farářů ČCE - členů IEF, nabízel ke spolusloužení, byl již odmítnut. Zřejmě proto, že neabsolvoval tuto přípravu, i když formálně to bylo proto, že měl černý talár, zatímco všichni ostatní bílé alby a štoly.

Prostor pro slavení jsme připravili půlkruhový s oltářem a ambónem v čele. Dostatečná velikost haly Elimu umožnila vytvořit během přijímání jeden velký kruh, ve kterém nás obcházeli služebníci s eucharistickým chlebem a vínem.

Římskokatolická liturgie

Slavili jsme ji v závěrečnou neděli konference během výletu v nově opravené bazilice premonstrátského kláštera v Milevsku. Předsedal mezinárodní prezident IEF, belgičan Adelbert Denaux, profesor novozákonní exegeze. Bohužel jsem mu předložil definitivní verzi liturgie až pár dnů před slavením, neboť jsem ji dříve neměl k dispozici. Nelíbila se mu. Když jsem se ptal proč, sdělil mi dva důvody. Jednak chybí akt pokání, jednak jsou užita „špatná konsekrační slova". Opáčil jsem, že rubriky umožňují začít liturgii vstupní modlitbou, pokud předchází jiný obřad. Navrhl jsem, abychom se všichni shromáždili na prostranství před bazilikou a odtud, po úvodním hymnu, liturgickém pozdravu a úvodu do liturgie předneseným superiorem kláštera, šli společně, laici i klérus do baziliky. (Společný vstup býval v počátcích římského ritu obvyklý, dnes se omezil na vstup sloužících.) Předsedající nepovažoval tento společný vstup za obřad, který předchází liturgii. Požadoval akt pokání. Navrhl jsem mu, aby u vchodu kropil vstupující vodou. S tím souhlasil. Po liturgii jsem odpovídal na dotazy Španělů, zda v Čechách „sloužíme mši svatou" vždy takovým způsobem. Řekl jsem, že nikoli, a myslel jsem si, že pokud by byl Adelbert papežem, jistě by se to stalo normou...

„Špatná konsekrační slova" byla součástí anafory sestavené Alfredem Schillinkem. Za soubor anafor vyšlých v Německu (s církevním imprimatur) koncem šedesátých let v celkem třicetitisícovém nákladu dostal čestný doktorát univerzity v Tübingen. Předsedající použil ze Schillinkovi anafory pouze prefaci. Zbytek nahradil III. eucharistickou modlitbou římského misálu. Řada účastníků si toho všimla a žádala vysvětlení. Na několik adres jsem potom posílal Schillinkovy anafory.

Před modlitbou Páně celé shromáždění vytvořilo s využitím bočních lidí velký kruh, ve kterém jsme se drželi za ruce. V kruhu jsme zůstali i během přijímání.

Závěrečná liturgie

Zadání ředitelky konference pro závěrečnou liturgii bylo neobvyklé: připravovat během ní ovocný salát. Naznačilo se tím, že i z pestré různosti jednotlivých národů či církví vzniká v IEF „směs", která chutná.¹ Zástupci jednotlivých regionů IEF (většinou jejich prezidenti) přinášeli průvodem různé druhy ovoce. Při čtení 12. kapitoly 1. listu Korinťanůn, během výčtu jednotlivých darů Ducha je postupně kladli na stůl. Poté za zpěvu žalmů připravovali salát, který pak nabídli odstupujícímu mezinárodnímu prezidentovi prof. Adelbertu Denauxovi a nově zvolené prezidentce Lady Kate Davsonové. Závěr patřil předávání svíce IEF - prezidentka českého regionu předala „štafetu" prezidentu rumunského regionu, který bude pořádat příští velkou mezinárodní konferenci. Kate Davsonová poděkovala Adelbertu Denauxovi a měla požehnat shromáždění. Text žehnání měli všichni v písemných předlohách. V danou chvíli nevěděla, co dál, tak jsem jí napověděl „blessing". Ona poklekla a požádala Adelberta o požehnání pro svoji příští službu... To byla poslední z mnoha improvizací konferenčních liturgií a patřila k těm půvabným.

Závěr

Hodnocení liturgií mezinárodním publikem bylo vcelku příznivé. Pouze belgický region (resp. jeho vlámská část) nám vytýkal velmi řídké zařazování své mateřštiny v liturgiích. Kritika zazněla před závěrečnou liturgií, takže jsme to mohli ještě částečně napravit...

Úspěch by nebyl myslitelný bez dobrého týmu spolupracovníků, kterým patří za dobrovolnou práci velký dík. Josef König a Peter Stevens řadu měsíců předem připravovali předlohy k liturgiím a přímo na místě se na organizaci liturgií podíleli Pavel Blaženín, Jozef Murín a Eva Flachowsky.

Naším příspěvkem je pouhé vytvoření rámce, předpokladů pro to aby se dialog mezi Hospodinem a těmi, kdo jej za Hospodina považují, odehrávat. To podstatné není v naší moci, je v srdcích těch, kteří liturgii slaví. Věřme, že naše „pomůcky" k tomu nebyly marné.

Texty bohoslužby, která se nemohla uskutečnit (Karel Lednický)

Stojíme na místě, kde v nábožensky i mocensky rozjitřené době počátku 15. století došlo k tragédii. Z dostupných historických pramenů můžeme tuto tragédii rekonstruovat: „20. srpna 1419 vtrhl dav prohusitsky smýšlejících mužů a žen do klášterního kostela svatého Kříže právě v době, kdy řeholníci končili večerní modlitby zpěvem Salve Regina. Útočníci nutili řeholníky, aby byla sloužena mše, a poté jim bylo podáváno přijímání pod obojí způsobou. Řeholníci odmítli, protože církevní předpisy to nedovolovaly, a reakce následovala okamžitě. Dominikáni byli buďto pobiti přímo na místě a jejich těla pak shořela společně s kostelem a přilehlým klášterem, nebo byli zajati a poté upáleni na náměstí. Jsme na stejném místě, ale dnes, díky Bohu, ne jako nepřátelé, ale jako ti, kdo chtějí jít ke společnému cíli cestou odpuštění, smíření, vzájemného respektu a především lásky, „která je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán" (srv. Ř 5, 5). Ztišme se a s důvěrou volejme k Bohu:

Bože, ty shromažďuješ ve své církvi lidi ze všech národů,
aby společně vyznávali tvé jméno.
Ukaž na nás své milosrdenství
a mocí svého Ducha nám pomáhej odstraňovat, co nás rozděluje,
aby nás spojovala jedna víra a vzájemná láska, projevující se skutky.
Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána,
který s tebou v jednotě Ducha svatého
žije a vládne na věky věků. Amen.

1V některých jazycích existuje výraz „Macedonia" pro ovocný salát. Původ slova je v tom, že ve vojsku Alexandra Makedonského byla taková směsice národností, jako jsou smíchané jednotlivé druhy ovoce v salátu. (pozn. korektora)

Slavíme 40 let Mezinárodního ekumenického sdružení

Dějiny IEF jsou příběhem nespočetných poutníků z mnoha míst, podnikajících společnou cestu  ke stejnému cíli: obnově a jednotě křesťanské církve. Příběh IEF by mohl být vylíčen jako každoroční výčet konferencí a ostatních shromáždění nebo jako popis dosažených pozoruhodných činů a příspěvků velké řady osobností. V průběhu této promluvy chci poukázat na mnoho takových událostí a osobností. Avšak ústředním bodem je toto:

Příběh IEF během 40-ti let byl a je historií rozptýlené komunity převážně „ekumenicky zakořeněných" křesťanů, kteří byli a jsou inspirováni a povzbuzováni, aby pracovali na svých vlastních místech pro jednotu křesťanů. A jejich inspirace byla a je vizí a zkušeností - žijeme dnes církev zítřka. Je jasné, že některé události a osobnosti vynikají. Ale zkušenost má každý. Je významné, že jméno IEF zahrnuje slovo „fellowship". To není hnutí nebo spolek; to je společenství, koinonia, komunita svázaná spolu dohromady Bohem Duchem svatým.

Měl jsem do jisté míry potíž jak prezentovat přehled historie IEF. Pro některé z vás mohu říci jen málo toho, co byste ještě nevěděli, ale pro ostatní může mnohé být zcela nové. Nechci vás nudit seznamy dat a statistickými informacemi. Také jsem se pokusil vyhnout tomu, abych udělal tento přehled příliš osobní; takže prosím, odpusťte mi, jestliže moje vlastní vzpomínky a reflexe vycházejí z vašich. Především chci, aby tato krátká přednáška byla oslavou IEF a tím, co ji tvoří tak význačnou a jedinečnou. A v tom chci trochu reflektovat témata, která se opakovaně vynořovala během let a která se v reálném smyslu stala životní mízou tohoto společenství.

Raná léta

Stal jsem se členem IEF v roce 1968. Byl jsem jednadvacetiletým studentem univerzity v Durhamu, získal jsem akademickou hodnost v moderních jazycích a pustil se do tříleté praxe, abych byl anglikánským knězem. Slyšel jsem o nově formovaném IEF od přítele, německého pastora Helmuta Kühneho, který mi dodal odvahu, abych napsal Guy Wickendenovi v Londýně. Guy byl prvním pokladníkem IEF, který měl mnohá obdarování a nadšení, ale jednu nevýhodu, které si byl dobře vědom - uměl mluvit jen anglicky a cítil se značně slabý při jinojazyčných diskusích. Tak mne pozval, abych jej provázel při návštěvě Německa a byl osobním překladatelem v raných přípravách pro altenbergskou konferenci. To znamenalo, že jsem se hned seznámil s těmi, kteří byli v roce 1967 zakládajícími členy IEF ve švýcarském Freiburgu. Pokud vím, je Doreen Bangerter naše jediné žijící spojení s tímto historickým okamžikem. Doreen sama píše, jak byla katapultována do vynořujícího se společenství celou sérií neplánovaných akcí. Byla patrně prvním příkladem toho, o čem jsme se přesvědčili mnohokrát v historii IEF: jak často jsme přivítali do svého středu jedince se zvláštními dary, životní zkušeností nebo náhledem. Někteří vytrvali a jiní se s námi rychle rozešli. Každopádně ať už to Doreen očekávala nebo ne, objevila, že její lingvistické nadání se vysoce cenilo a využívalo.

Mezinárodní Liga pro apoštolskou víru a řád (ILAFO) existovala od roku 1951, a to s podporou Světové rady církví a geografickým rozšířením tak širokým jako současné členství IEF. (Jestli si chcete přečíst detailnější historii ILAFO, najdete ji na webových stránkách IEF.) Ale na jejich konferenci ve Freiburgu v r. 1967 si vedoucí činitelé a členové ILAFO uvědomili, že je zapotřebí něco nového, něco s mnohem širší základnou pro ekumenickou diskuzi a aktivitu, něco, co by přitahovalo mnohem širší škálu křesťanů a tradic. Z těchto rozhovorů vyvstalo Mezinárodní ekumenické sdružení (IEF). Ale počáteční měsíce IEF byly zastíněny náhlým úmrtím předsedy, otce Michaela Bruce, stěžejní osobnosti, která byla klíčovou postavou v zakládání sdružení. Otec Bruce právě dokončil cestu do USA, aby tam prosazoval nové společenství. Mezi těmi, které získal pro věc, byl i otec Elwyn Brown, svatý člověk, neskutečný charakter, který zůstal s IEF do konce svého aktivního života. Elwyn byl vedoucí představitel Společnosti Gustava Weigela ve Spojených státech; tady je namístě připomínka, že IEF, stejně jako její předchůdce, usilovaly o to, aby byly otevřené pro obojí členské formy, pro jednotlivce i skupiny; Elwyn chtěl, aby byly skupiny zahrnuty do ekumenického úsilí, ale na neformální, neoficiální úrovni. Tento raný kontakt se Spojenými státy je také znamením a připomínkou toho, že od počátku byla IEF považována za něco mnohem více než evropské společenství. V současnosti máme novou naději, že afričtí přátelé učiní pokroky svým význačným příspěvkem a uchrání nás toho, abychom zůstali úzce evropští.

V počátečních dnech bylo vedení IEF svěřeno Erikovi Haymanovi a Flóře Glendon-Hillové, s mohutnou podporou Helmuta Kühneho (Německo), Wiebe Vose (Holandsko) a Dona Jose Vaquera (Španělsko). A tak se stalo, že první konference se konaly ve Gwattu ve Švýcarsku (velmi blízko Doreen), Bredě v Holandsku, Salamance ve Španělsku a Altenbergu v Německu. Shromážděními na těchto místech byl určen základní ráz konferencí IEF pro příštích 35 let. Nejsilnějším prvkem této zvyklosti bylo, že eucharistie měla být slavena každý den v různých tradicích. Centrální postavení eucharistie v IEF našlo své kořeny v hluboce katolické tradici ILAFO a silné asociaci s evangelickým sdružením Bratrstvo svatého Michaela, jedné z četných organizací založených uprostřed 20. století, se silným zaměřením na liturgickou obnovu a společný život. Pro IEF vize sdíleného vyznání, bohoslužby následování a poslání byla zachycena v tzv. Prohlášení z Freiburgu, které vešlo emocionálně do vědomí jako „Flóřin verš":

Sloužit vůli Boha
a sjednocovat boží lid
slyšením božího slova
velebením Boha
a lámáním chleba božího.

Poslední věta této deklarace - lámání chleba Božího - byla během let často předmětem debat uvnitř IEF. Jak dalece mohou křesťané sdílet boží chléb (v konkrétním smyslu eucharistické hostiny)? Jaká je role svědomí a vztah mezi svědomím a autoritou církve? Další Flóřino motto - Žijeme dnes církev zítřka - vyjadřovalo to, co pro jednotlivé křesťany a pro celé komunity nebo společenství bude viděno jako jisté napětí nebo paradox. Připomeňme si, že IEF začalo existovat právě z podnětu  Druhého vatikánského koncilu. Ten byl v zásadě interpretován jako jeden z naléhavých důvodů pro rozchod s ILAFO a založení IEF s širší bází. Římskokatolická církev se totiž tehdy přiblížila statutu pozorovatele a v té době i participovala v některých ekumenických rozhovorech. Jednotliví římskokatoličtí kněží a laici cítili, že mohou být plně účastníky a členy IEF od jejího začátku.

Je třeba ale zdůraznit, že uvnitř římskokatolické členské základny v IEF existovala od začátku odlišná hlediska na římskokatolické předpisy a směrnice. V Bredě v roce 1969 vyslovil arcibiskup otevřené pozvání všem těm, kteří věří v přítomnost Kristovu, aby se účastnili přijímání. V r. 2002 celebrant a duchovenstvo při římskokatolické eucharistii nabídli sv. přijímání všem, kteří jsou přítomni, včetně biskupa Lincolnu, v jehož katedrále jsme měli bohoslužbu. Opakem toho byly explicitní směrnice dané v katedrále ve Viviers (1991), že nekatolíkům není dovoleno se aktivně zúčastnit přijímání, a kárný dopis obdržený od liverpoolského arcibiskupa po mši, při které mnoho nekatolíků přijalo svátost eucharistie během konference v Chesteru v roce 1989. To nám dává živý obraz problému, se kterým mnozí z nás máme ambivalentní a někdy i matoucí dlouholeté zkušenosti. Hranice mezi individuálním svědomím a autoritou církve se týká každého ekumenického poutníka, příležitostně i bojujícího. Ale to je přirozená vlastnost této cesty.

První léta společenství byla svědkem každoročních konferencí a mezinárodního Bulletinu, organizovaných centrálně velice zaangažovanou a výkonnou skupinou silných jednotlivců, kteří nebyli všichni „týmoví hráči", ba někteří z nich byli opravdu „primadony". (Nejmenuji! - A vskutku náleží poklona energii a úsilí těchto klíčových lidí, bez kterých by společenství nebylo přežilo svá raná léta. Ale byli tu také duchovní velikáni, které mohu jmenovat - a jejich hluboký přínos plný modliteb do toho, co byly někdy vášnivé a bouřlivé diskuze, které je také třeba zmínit. Uvedu pouze tři z nich: otec Geoffrey Curtis CR byl jeden z nejvlivnějších římských katolíků v Británii; Helmut Kühne byl citlivý a zbožný pastor z Kolína n. R., který nesl fyzické i emocionální jizvy svého věznění v Rusku, a baron Wolf von Lupin, zanícený a často vizionářský obhájce smíření.)

Střední léta

V oněch raných letech byl řídícím tělesem sdružení centrální výbor. Bylo to velké a někdy těžkopádné těleso, seskupující dohromady jednotlivce, kteří pociťovali, že by byli schopni přispět svým specifickým porozuměním. Nebyly zde ještě regiony a žádná formální konstituce. Ale po Altenbergu, který byl velkým a velmi úspěšným shromážděním zahrnujícím významnou přítomnost pravoslavných a do které byli také poprvé zahrnuti reprezentanti opatství sv. Matyáše v Cáchách, bylo zřejmé, že společenství se stále rozrůstá a že v různých zemích členové potřebovali, aby se setkávali častěji nežli jednou v roce na mezinárodní konferenci. Tak byla roku 1974 odsouhlasena formální konstituce, byly ustanoveny regiony v Holandsku, Německu, Španělsku, Velké Británii a USA, a ustanovila se Rada ze zvolených reprezentantů každého regionu.

Již od počátku si většina regionů vybudovala formu pravidelných setkávání mezi mezinárodními konferencemi. Regionální skupiny mohly pomocí těchto setkání prosazovat regionální cíle a diskuze o místních tématech, obvykle bez náročného úkolu pracovat v několika různých jazycích. A pokud jde o mezinárodní akce, bohoslužba a modlitba byly centrálním aspektem života ve společenství.

Vzpomínám si na navštívená shromáždění v těchto přechodných letech, obvykle abych pomáhal s překlady z němčiny a francouzštiny. Obyčejně jsme se scházeli v anglickém konventu v Brugách, na místě, které mám doposud v živé paměti. Vybavuji si, jak jsme při mé první návštěvě byli vpuštěni do domu jednou velmi přísnou řádovou sestrou, která nám ukázala, kde bychom měli pracovat, kde bude bohoslužba a kde se bude jíst, a pak ložnice v té době zavřené dívčí školy, kde jsme měli spát. Všechno bylo vlastně zakázané a náš kontakt s komunitou byl minimální. Pravděpodobně bych všechno tohle zapomněl, kdyby příští návštěva - o několik měsíců nebo rok později - nebyla tak naprosto jiná. Uvítal nás zářivý úsměv, byli jsme nadšeně přizváni, abychom se modlili se sestrami - v knihovně, protože kaple byla příliš velká a studená, a dům se stal pro vedoucí společenství opravdovým domovem. Nemohli jsme potlačit pokušení, abychom se nezeptali na změnu, která jak se zdálo, nastala, a bylo nám řečeno „Ach, no víte, byly jsme navštíveny Duchem svatým!" Jaké to překvapení! Celý konvent plný charizmatických sester! Jedna sestra mi řekla, že atmosféra při naší předcházející návštěvě jimi hluboce pohnula a že možná byla součástí přípravy na vzrušující společnou charizmatickou obnovu, která následovala. Členové a vedoucí IEF si jen zřídka mohli být jisti dopadem své přítomnosti v komunitách, ve kterých byli uvítáni.

Když jsme byli postupně schopni organizovat konference v nových zemích, zejména ve Francii (v Dinardu) a Belgii (v Malonne), byly také ustaveny nové regiony. Začala druhá fáze vývoje IEF. Ale dvě konference nevytvořily žádný nový region. Ve Vodice (Jugoslávie) a v Assisi (Itálie); oplývaly sice vynikajícími výkony organizátorů, ale náš dopad na místo, kde jsme byli přítomni, nebyl velký, nezískal žádné lokální členy. Obě akce byly velmi úspěšné co se týče opravdové lokální přitažlivosti, kterou daly zakusit účastníkům, ale snad neudivuje, že ve městě sv. Františka, které je navštěvováno tisíci poutníků, nesčetnými skupinami a organizacemi, IEF nezanechala trvalou stopu. Avšak každý, kdo byl v Assisi v roce 1979, si vybavuje ohromnou osobnost droboučkého otce Maxe Mizziho a pod širým nebem konanou úzdravnou bohoslužbu, připravenou spontánně v odpovědi na naléhavou potřebu Mardi Hallové. Službu, která tak vydláždila cestu pro to, co se stalo vysoce ceněnou záležitostí téměř každé následující konference.

Za čtyřicet let jsme nechali svoji stopu na mnoha místech kulturní, historické a náboženské důležitosti: Durham, Praha, Bratislava, Lyon, Avila, Santiago de Compostela, Štrasburk, Canterbury, Cáchy a mnoho dalších. A bylo-li místo naší konference méně dobře známé, když už jsme tam byli, navštívili jsme slavná poutní místa: Eisenach, Lincoln, Norimberk, Krakov, Štýrský Hradec... Před mnoha lety kolovalo v některých kruzích společenství jisté jemně hanlivé rčení; někteří docela seriózní členové mluvili o riziku našich konferencí, že se stanou „levnou ekumenickou turistikou". Ale vždycky jsem pociťoval to, co uznávaly pracovní skupiny naší konference: Když je jedním z našich primárních cílů pomáhat křesťanům, aby se setkávali s křesťany z jiných zemí, často v době jejich částečné nebo plné celoroční dovolené, pak je důležité pro růst přátelství umožnit i čas v pouličních kavárnách a pohostinských zařízeních, pro rekreaci a návštěvy míst velkolepé krásy nebo nesmírné historické a kulturní důležitosti.

Samozřejmě, bylo by možné vybavit si u každé konference něco jedinečného. Měli jsme nezapomenutelné přednášky, venkovní akce, liturgie a ostatní události. Připomínám si několik definovatelných momentů, které ukazují příspěvky IEF buď k obohacení naší osobní pouti směrem k jednotě křesťanů nebo života církve obecně. V Malonne (1976) P. Johannes Lütticken z opatství sv. Matyáše v Cáchách pronesl mistrovskou řeč na téma koinonia (společenství), které se opakovaně četla o 20 let později. Bylo to dlouhé, náročné, ale obávám se, že naše společenství si opravdu nevzalo poselství k srdci tak důkladně, jak jsme to mohli udělat. Byl tady v r. 1974 přílet otce Yves Mariona na scénu s jeho suitou mladých lidí a jeho řízení nové hudby. Byla tu plně ortodoxní liturgie v presbyteriu katedrály v Yorku v r. 1975... V různých údobích jsme se ponořili nebo přinejmenším namočili prsty na nohou do vody františkánské, benediktinské a dominikánské spirituality. Byli jsme uvedeni k Terezii z Avily a k Janovi od Kříže, Bonifácovi a Thomasu Becketovi, Julianě z Norwiche a zasvěceni do Johanna Sebastiana Bacha. Zkoumali jsme židovské myšlení, katolickou, evangelikální i ortodoxní teologii. Učinili jsme jistý průlom, když nejvýznačnější farní kostel v Salamance byl k dispozici sedmi eucharistickým celebrantům, každému v odlišné tradici - což bylo poprvé v historii Španělska, co se taková věc přihodila. A byli jsme v živém přenosu britské televize při vysílání naší anglikánské liturgie v r. 1994.

V těchto středních letech měly konference své individuální charakteristiky a neformální podobu. Obvykle byly pro 250 až 350 účastníků. Všechny byly cele organizovány dobrovolníky. Jeden rok, když byly dvě trochu menší konference, v La Grande Motte a v Hamburku (1978), byly lidské zdroje napjaté až příliš, a to už členové napříč společenstvím cítili, že opominuli příležitost shromáždění na jednom místě. Ačkoliv je také pravda, že v r. 1990, 1997 a 2004 („rocích akademického klidu a odpočinku"), kdy se nekonaly žádné mezinárodní konference, bylo možné místo toho uspořádat jistý počet mnohem menších setkání, často s jinými ekumenickými skupinami napříč Evropou, které byly těmi, kteří se jich zúčastnili, vysoce ceněny. Myslím na ty, kteří poprvé navštívili Polsko a Rumunsko, Ionu a Corrymeelu, Chevetogne a Malagu a mnoho, mnoho dalších. Kvalita společného života v těchto setkáních byla zcela odlišná od velké mezinárodní konference a vyústila do mnoha hlubokých a trvalých přátelství.

Vybavuje se mi mnoho diskuzí vedených v oněch letech v Radě o tom, proč IEF nikdy výrazně nevyrostlo přes 500 platících členů, i když nečlenové byli na našich akcích vždycky vřele zváni a přijímáni. Další diskuse byly o tom, zda bychom si nemohli dovolit zaměstnat organizátora konference. Abychom byli schopni si to dovolit, zdálo se nevyhnutelné vytvořit větší finanční základnu mnohem rozsáhlejším členstvím. Závěr vždy vypadá tak, že IEF opatruje zbývající malé, poměrně úzce dohromady propojené společenství se sítí udržovaných přátelství, aby povzbuzovala a inspirovala náš ekumenický život, když jsme rozptýleni. Také začalo být jasné během středních let, že ne každý si může dovolit cestovat a navštívit každoročně mezinárodní konferenci, i když bychom sehnali relativně jednoduché ubytování, což se stávalo těžším a těžším. IEF je odlišné od mnoha jiných ekumenických skupin v podílu účastníků, kteří si platí sami své náklady spíše než aby byli placeni jako delegáti nebo představitelé nějakého jiného seskupení.

Pozdější léta

Zpět k pozdním létům. Od sedmdesátých let otec Christopher Lowe CR z Británie - a ostatní jednotlivci - pravidelně navštěvovali Polsko a ostatní částí střední Evropy, aby upevnili stávající přátelství a vytvářeli nové kontakty. Během let 1970 až 1980 byli někteří členové německého regionu schopni pozvat jednotlivce z dřívější Německé demokratické republiky na konference na Západě. A když se ke konci osmdesátých let začala odstraňovat „železná opona", začala nabírat na tempu třetí další výrazná fáze vývoje IEF. Postupně se začaly formovat skupiny v Polsku, v České republice a na Slovensku, a křesťané z východních oblastí sjednoceného Německa byli schopni se zapojit do života sdružení. Maďarsko a Rumunsko následovaly. To vedlo k velkému obohacení života IEF, třebaže vzrůst byl čas od času nevypočitatelný. Rada odsouhlasila, že minimální velikost pro nový region má být 15 platících členů. Podnikl jsem několik cest jménem Rady do všech těchto zemí a doposud mám mnoho živých a šťastných vzpomínek na vřelá přivítání, pohostinnost a laskavost, kterých se mi všude dostalo. Když jsem vnímal radost a svobodu, kterou bratři a sestry v těchto částech Evropy zakoušeli, když jim bylo umožněno se setkávat a sdílet svou víru otevřeně s ostatními, začal jsem si více uvědomovat a stydět se za rostoucí apatii, která během posledních čtyřiceti let postihla ekumenické hnutí ve většině západní Evropy.

V našich novějších regionech jsme nyní zakusili několik velmi pamětihodných konferencí a získali další historické zkušenosti. Každý z novějších regionů je v jiné situaci, pokud jde o ekumenický život, a každý přinesl nový aspekt do naší zkušenosti jako společenství. Chorální zpěv mladých mužů rumunské pravoslavné církve, přítomnost polského prezidenta na našem úvodním ceremoniálu, objev husitské tradice v Praze... opět nemohu vypočítávat seznam všech těch význačných a jedinečných chvil. Ale každý, kdo se jich zúčastnil, má své vlastní oblíbené vzpomínky. A právě jako my obdivujeme nadšení a energii našich zakladatelů, tak můžeme obdivovat reakce jedinců, oslovených výzvou „Žijeme dnes církev zítřka", jak se dali neúnavně do zřizování nových regionů. Jsme ještě příliš blízko těm rokům na to, abychom mohli uvádět jednotlivce jmenovitě, protože si jsem jistý, že bych pominul někoho, kdo zaslouží uznání.

Před osmi nebo deseti lety se někteří vážně ptali, zda je IEF ještě potřebná a jakou má budoucnost. Jistě, byly tu vážné výzvy, aby společenství vyzkoušelo konference přístupné všem, kteří by se rádi zúčastnili. Avšak cena cestování, abychom se setkali dohromady na týden společného sdíleného života, jak mám za to, stále stoupá. Přeji si, aby bylo možné získat přístup k některým z těch ohromných balíků peněz, které některé organizace, jak se zdá, jsou schopné získat. Raduji se v naději na rozšíření našeho členství a účast v IEF hluboko v Africe. Lituji, že nebylo nikdy možné poslat jednu malou skupinu do Spojených států. A co Asie? Střední Východ? I Skandinávie, která je relativně blízká domovu většiny z nás?

Uvědomuji si, že jsem se asi ocitl v pasti, před kterou jsem sám sebe varoval na začátku. Mluvil jsem příliš mnoho o konferencích. Ale na druhé straně, jestliže členové IEF chtějí mluvit o tom, jak byli inspirováni společným setkáváním, aby brali ekumenickou výzvu doma vážněji, musím ukončit řeč a vyzvat Vás, abyste navzájem sdíleli onu živou část poutní cesty. To je právě tak důležité jako vše, co bylo uděláno centrálně a dohromady za 40 let. Žijeme dnes církev zítřka není pouze idea na jeden týden v roce; to je program života.

Přednáška pronesená v rámci 38. mezinárodní ekumenické konference IEF v Písku 2007

Kdykoli slyším informace Pražanů: „A přestupovat budeš u koně", musím si vzpomenout na svatováclavský úvodník, který před léty napsal zasloužilý, dnes už mrtvý katolický žurnalista. Založil jej na zamýšlení nad slovy, jímž končí staroslověnský tropar k sv. Václavu: „... ty, který máš odvahu přimlouvat se za nás u Krista, Boha našeho." Že naší národní nectností je nevděčnost, koneckonců víme velmi dobře a cítíme to nejen při pohledu nazpět, ale zde; v našem vztahu k této obrovité postavě našich českých dějin se tato vlastnost jeví jako tragické fatum z nějaké řecké tragedie.

Ono pohazování ctí a významem světcovým v posledních třech, čtyřech generacích pod nevyřčeným heslem „přehodnocování hodnot" je pro českého křesťana těžkou zkouškou pravdivosti. Jistě budeme souhlasit s Pekařovým hodnocením, že „tisícileté panování světce Václava znamenalo nepoměrně více, než několikaletá vláda knížete, " že velikost sv. Václava vyrostla teprve po jeho smrti a skrze ni. Ale nezbavíme se přitom nepříjemné obavy, zda takový pohled nezkresluje skutečnost, zda celkem bezvýznamný několikaletý úsek našich dějin nedostává teprve v časové perspektivě a v intenzivní činnosti legendistiky svou obrovskou, ale vnitřně nepravdivou gloriolu. Kdyby tomu tak opravdu bylo, musili bychom se jako křesťané nutně distancovat od takového obrazu, neboť i o nás platí, že „pravda nás vysvobodí" (J 8, 32). Musili bychom Václava, byť světce a mučedníka, ponechat světské historii, poněvadž by jeho světecká sláva vyrůstala z onoho vonného dýmu pseudohistorického vidění.

Je ovšem pravda, že ona velikost Václava mrtvého vyrůstá z faktu jeho mučednické smrti. Ale novější historiografie se ptá: Šlo skutečně o mučednickou smrt? Bylo důvodem Václavovy smrti jeho křesťanství, které se dostalo do konfliktu s prostředím protikřesťanským? Nebo tu šlo o prostý, v raných dějinách Evropy běžný konflikt dvou uchazečů o moc, který skončil zase zcela obvyklou a v očích současníků příliš nezarážející fyzickou likvidací odpůrce? Lze připisovat reprezentaci oné pohanské reakce Boleslavovi, který byl zřejmě křesťan, když slavil památku světců, k jejichž cti zbudoval kostel na svém hradisku?

Odpověď pro toho, koho nezajímají ony jemné rozdíly, které může pochopit jen křesťan, je snadná. Šlo o mocenský konflikt mezi dvěma bratřími, v němž Václav jako slabší, protože nepřizpůsobivý snílek podlehl, a byl proto zabit. Ano, šlo o konflikt, ale ne mezi dvěma bratřími. Ne nadarmo se ve všech legendách staví po boku obou bratří s větším či menším důrazem jejich družiny.

Neboť šlo o střetnutí dvou náboženských představ: křesťanství povrchního, které bylo přijato jen jako vnější forma, nezbytná jako vstupenka do politického společenství vznikající Evropy, a proto pohodlného, a křesťanství opravdového, křesťanství prosvěcujícího život jednotlivce i společenského útvaru, v němž žije, ať už jej považujeme za společenství kmenové nebo za stát. A představitelem tohoto druhého typu byl právě sv. Václav, neboť „poněvadž věřil v Boha celým srdcem, konal ve svém životě všechny dobré skutky, jaké jen mohl", jak praví první staroslověnská legenda.

Jistě, že nebudeme přísahat na historicitu všech těch znaků Václavova křesťanství, jak je nacházíme v legendách. Ale tyto zprávy o jeho osobní askezi, o skutcích milosrdenství, o snaze po účasti na sakrálním dějství (pečení eucharistického chleba a lisování vína) a o milosrdné spravedlnosti Václavově v projevech jeho vladařské moci, jsou - přinejmenším - symboly jeho vědomí, že křesťanem může být jen ten, kdo Kristovou zvěstí posvětí všechno, čím se projevuje jeho existence. Ale nejen vědomí, ale i akce, stejně tvrdá k sobě jako opravdová navenek.

Už dávno jsme opustili ono pohrdavé stanovisko k legendám jako k historickým pramenům, jejichž všechny zprávy se považovaly za zcela obecné „topy", stěhující se v nepatrném přibarvení z legendy do legendy. Legenda má svou vlastní řeč, jak ji mají i jiné literární typy starověké a středověké literatury, a je třeba této řeči rozumět, máme-li v ní najít sdělení pravdy. Jen maličkost. Bylo už dávno konstatováno, že první staroslověnská legenda václavská se nezmiňuje o asketických rysech Václavova života (újma na stravě a spánku, odpor k manželskému životu, touha po mnišství), jež naopak zdůrazňují životopisy vyšlé z latinského prostředí.

Zvláště charakteristické je to i pro druhou staroslověnskou legendu, která je, jak známo, jen zpracováním Gumpoldovy legendy „Crescence fide". A přece, kdyby opravu mělo jít o „topy", museli bychom je očekávat nejspíše v prostředí staroslověnské bohoslužby, které nutně navazovalo na hagiografii byzantskou, v níž je touha po potlačení tělesnosti typickým výrazem rozjímavé, od světa odvrácené východní spirituality. A přece zde nejsou. Není už to samo svědectví o pravdivosti těchto dvou legend? A tak bychom mohli pokračovat dál.

Jestliže pak život člověka, který takto radikálně vidí a snaží se uskutečňovat ideál podobenství Kristu, skončí pod vražedným mečem, pak musíme mluvit o mučedníku, o svědku Kristově, musíme se ztotožnit s úctou, která je mu hned vzápětí a pak nepřetržitě vzdávána. Snad se nám někdy zdálo nebo i zdá, že ono opakované „nedej zahynouti" je spíše projevem nějakého hurávlastenectví. Ale je věcí vnitřní křesťanské kázně, abychom viděli jádro věci, ne jen její zneužitou a obnošenou formu. Abychom v této prosbě viděli výraz své víry v společenství svatých, neboť jedině ono může dosvědčit pravdivost a nutnost této úcty. Pravdivost vyjádřenou už v legendě „Oriente iam sole":

Poslyšte tedy nyní, všechny kraje země, společně chudí i bohatí, že dnes žalostně padl veliký kníže. Padl, pravím? Spíše než padl, výše byl povznesen. Neboť jistě měl toho, kdo jej pozvedl, jakož je psáno: Jestliže by klopýtl spravedlivý, neurazí se, neboť Hospodin drží jej za ruku jeho. Mlád jsem byl a zestaral jsem a neviděl jsem spravedlivého, že by byl opuštěn (Ž 36, 24-26).

A tak mohl říci Hospodinu: Ujal jsi mne za pravici mou a podle rady své jsi mne vedl a v slávu jsi mne přijal (Ž 72, 24), nebo také: Roztrhl jsi mé žíněné roucho a přepásals mne veselím (Ž 29, 12).

Pracovní texty k bohoslužbě slova, Matka Boží před Týnem a sv. Havel, září 1969, pravděpodobný autor Josef Myslivec.

Podobenství na počátku 16. kapitoly evangelia podle Lukáše je pro výklad jedním z nejobtížnějších textů. Patří do skupiny tzv. „nemorálních" podobenství. Vyhýbali se mu dokonce i takoví velikáni, jako byl Martin Luther. Církevní otcové podobenství většinou pomíjeli a své výklady soustředili na výroky o mamonu (verše 9-13). Text je problémem pro mnohé křesťany dodnes a to po stránce etické a dogmatické. Kladou si totiž otázku, jak je možné, aby Ježíš, o němž věříme, že je bezhříšný, mohl vůbec něco takového říci a zda to řečené mohl myslet vážně.¹

Ale podobenství přináší otázek více. Mimo otázku etického hodnocení podobenství je zde i jedna mnohem praktičtější - kde vlastně podobenství samo končí. Další ne nepodstatnou otázkou je, jak rozklíčovat postavu pána v podobenství. A tou zdaleka ne poslední je, proč a kdy je vlastně správce nazván nepoctivým.

Než bude možné se pokusit na tyto otázky odpovědět, je vhodné se na podobenství podívat blíže.

Kontext v rámci evangelia

Podobenství je vřazeno do 16. kapitoly, která pojednává o majetku. Verše 1-13 obsahují vlastní podobenství (1-8a) a s ním spojené další čtyři výroky o mamonu (8b 13), verše 14-18 se soustřeďují na farizeje a jejich lásku k penězům, verše 19-31 jsou pak podobenstvím o boháči a Lazarovi. Ovšem vztah k majetku se táhne celým diptychem evangelia podle Lukáše a Skutků apoštolských. Autorův vztah je poměrně radikální a samo zvěstování evangelia je autorem chápáno z Ježíšovy programové řeči v L 4 s odkazem na text Iz 61 jako milostivé léto - v němž byly mimo jiné promíjeny veškeré dluhy. V Sk pak autor vidí ideální křesťanskou obec také jako společenství majetku, který bude sdílen podobně jako duchovní hodnoty. Podobenství i logia jsou jedinečná, pouze verš 13 má paralely v Mt 6, 24 a EvTom 47, 1-2.

Klíčové pojmy

V textu se vyskytují některé důležité pojmy.

Prozíravost (fronimoV) - odkazuje k psychologické způsobilosti smysluplně plánovat s ohledem na budoucnost. V L se v řeckém textu dále objevuje v L 12, 42 - ve smyslu „správce věrný a rozumný", v negativním smyslu pak L 12, 20 (podobenství o boháči a stodolách): Ale Bůh mu řekl: 'Blázne!' Oslovení „blázne" se vztahuje k tomu, jak boháč smýšlí nerozumně. Ve verši 13 je použito sloveso katafronew (pohrdat) od stejného slovního základu.

Mamon - do řečtiny se dostal pojem z aramejštiny, (nma). Aramejština má stejný slovesný kořen pro majetek, pravdu a důvěru. Majetek od tohoto slovního základu měl původně patrně neutrální emotivní zabarvení. Ale v targúmech už má mamon pejorativní nádech. V textu se objevuje třikrát, nejprve ve verších 9 a 11, kde má přívlastek nespravedlivý (adikoV) a touž genitivní strukturu. Dále pak je ve verši 13.

Nespravedlivý (adikoV) - v 1. verši v úvodu podobenství se nedozvídáme nic o tom, že by správce byl nepoctivý. Pojem je použit až dvakrát ve verši 10, vždy v opozici proti adjektivu „věrný". Ve verši 11 je pak spojen s mamonem. Pozoruhodné je, že správce je nazývám nespravedlivým v situaci, kdy ho jeho pán chválí.

Vydat (apodidwmi) - v textu je sloveso použito ve smyslu zúčtování, vydání počtu. V Novém zákoně se v podobném smyslu vyskytuje ještě v Mt 12, 36; Sk 19, 40 (zde ve smyslu vydání počtu římským autoritám); Žd 13, 17 a 1 Pt 4, 5.

Důležité verše podobenství

Verš 1 sděluje, že je to podobenství určené učedníkům. Na rozdíl od předchozí kapitoly se tedy mění okruh posluchačů. Podobenství má typický lukášovský úvod „Byl nějaký bohatý člověk...", který je v rámci textu L jednoznačným návěstím podobenství. Výše již bylo zmíněno, že v úvodním verši se mluví jen o tomto bohatém člověku a jeho správci majetku, který je sice v podezření, že špatně hospodaří, ale to samo ještě neimplikuje nepoctivost.

Verš 3 je vnitřním monologem správce. Je použit stejný stylistický prostředek jako v podobenství o marnotratném otci v L 15, 11-32. Některé komentáře, např. The New American Commentary² uvažují o tom, že by obě podobenství mohla pro tento shodný rys, i pro to, že obě hlavní postavy nakládají nemoudře s majetkem, pocházet z jednoho pramene.

Správce zvažuje své možnosti, je neschopen fyzické práce (někteří vykladači mají za to, že již byl příliš starý³) a měl morální zábrany žebrat. Beffinbaugh ve svém článku považuje správce jednoznačné za příliš pyšného, aby se k čemu takovému snížil.

Ve verši 4 je použit dramatický aorist, správce tedy anticipuje, že ho přijmou ti, jež si svým jednáním zavázal. Ve svém plánování už mu nejde o pána a jeho prospěch, ale pragmaticky hraje o své vlastní přežití.

Verš 8 je naprosto nečekaným závěrem podobenství. Pán svého správce pochválí, ačkoli právě utrpěl škodu. Právě při této pochvale je správce paradoxně označen jako nepoctivý.

Podobenství má nerozeznatelný závěr. Většina vykladačů se v současnosti shoduje na tom, že podobenství končí první polovinou 8. verše. Druhou polovinu - výrok o synech tohoto věku a synech světla - vidí jako Ježíšův komentář k podobenství, nebo dokonce jeho interpretaci. Většina se také shoduje v tom, že by se mohlo jednat o narážku na komunitu žijící v Kumránu.

Paradox podobenství

Pokusů řešit paradox podobenství je mnoho. Někteří komentátoři⁴ se snaží vyřešit jej tak, že prohlásí, že pán, který chválí svého správce, patří k synům tohoto věku. Chválí tedy svého služebníka proto, že by se v podobné situaci zachoval stejně. Oba sdílejí a oceňují prozíravost a pragmatické jednání jako důležitou hodnotu. Pán bude muset nyní akceptovat upravené dlužní úpisy, jinak by ztratil tvář. Další komentátoři proto předpokládají, že by pochvala mohla být ironií.

V tomto případě by pán z tohoto podobenství nebyl tzv. tabu postavou, která reprezentuje Boha, a s níž se nelze ztotožnit.⁵

Jiné komentáře se odvolávají na lukášovský vztah k majetku a předpokládají, že správce jedná jako jakýsi tehdejší Robin Hood, který v krizové situaci hájí práva chudých dlužníků před vydřidušským pánem. Toto řešení je však příliš ideální.

Ovšem pochvala se netýká morálního aspektu podobenství. Správce jedná čistě pragmaticky a sobecky. Ale neděje se to pouze u tohoto podobenství, podobně se děje i u podobenství o pokladu v poli (Mt 13, 44), kde nálezce pokladu proto, aby poklad získal, jedná také ne zcela čestně s majitelem pozemku.

Mamon, i když má v době Ježíšových posluchačů pejorativní nádech, Ježíš jednoznačně neodsuzuje. To, na čem záleží, není vlastnictví hmotných statků, ale způsob jejich užití. Pokud jsou užívány moudře a ve prospěch druhých, je to správné.

Řešení paradoxu podobenství by mohlo být v tom, že správce je chválen za pohotovost, rychlost a rozhodnost, tedy za to, jak se osvědčuje v krizové situaci. Autor evangelia předpokládá, že stejným způsobem by měli jednat Ježíšovi následovníci při obhajobě hodnot Božího království.

Následující čtyři výroky o mamonu navíc předkládají ještě kontrast mezi časným (mamon) a věčným (nebeské příbytky) a tím dávají podobenství lehce eschatologické směřování. Dokáže-li se někdo tak jako onen správce zasadit o hodnoty pomíjivé, tím spíše je na místě věnovat veškerou energii, odvahu a důmysl k udržení hodnot věčných.

Literatura k tématu

Beffinbaugh, B. Does Christ Commend a Crook or "The Sting" (Luke 16: 1-13),
URL: http://www.bible.org/page.php?page_id=1119

Constable, T. Dr. Constable‘s Commentary : Luke,
URL: http://www.soniclight.org/note

Mrázek, J. Podobenství v kontextu Matoušova evangelia. Mlýn: Jihlava, ISBN: 80-86498-05-0

Nickle, K. F. Preaching the Gospel of Luke. John Knox Press : Kentucky, USA, ISBN 0-664-22239-0, s. 164-167

Oakman, D.E. The Radical Jesus : You Cannot Serve God and Mammon, Biblical Theology Bulletin, 2004.,
URL: http://findarticles.com/p/articles/mi_m0LAL/is_3_34/ai_n6260529

The New American Commentary : Luke 16, 1-13,
URL: http://www.360leader.org/bible/treasure/study1

1Beffinbaugh B. Does Christ Commend a Crook or "The Sting"

2The New American Commentary : Luke 16, 1-13

3Beffinbaugh B. Does Christ Commend a Crook or "The Sting"

4Beffinbaugh B. Does Christ Commend a Crook or "The Sting"

5Mrázek, J. Podobenství v kontextu Matoušova evangelia.