Žijeme dnes církev zítřka

autor: 

Slavíme 40 let Mezinárodního ekumenického sdružení

Dějiny IEF jsou příběhem nespočetných poutníků z mnoha míst, podnikajících společnou cestu  ke stejnému cíli: obnově a jednotě křesťanské církve. Příběh IEF by mohl být vylíčen jako každoroční výčet konferencí a ostatních shromáždění nebo jako popis dosažených pozoruhodných činů a příspěvků velké řady osobností. V průběhu této promluvy chci poukázat na mnoho takových událostí a osobností. Avšak ústředním bodem je toto:

Příběh IEF během 40-ti let byl a je historií rozptýlené komunity převážně „ekumenicky zakořeněných" křesťanů, kteří byli a jsou inspirováni a povzbuzováni, aby pracovali na svých vlastních místech pro jednotu křesťanů. A jejich inspirace byla a je vizí a zkušeností - žijeme dnes církev zítřka. Je jasné, že některé události a osobnosti vynikají. Ale zkušenost má každý. Je významné, že jméno IEF zahrnuje slovo „fellowship". To není hnutí nebo spolek; to je společenství, koinonia, komunita svázaná spolu dohromady Bohem Duchem svatým.

Měl jsem do jisté míry potíž jak prezentovat přehled historie IEF. Pro některé z vás mohu říci jen málo toho, co byste ještě nevěděli, ale pro ostatní může mnohé být zcela nové. Nechci vás nudit seznamy dat a statistickými informacemi. Také jsem se pokusil vyhnout tomu, abych udělal tento přehled příliš osobní; takže prosím, odpusťte mi, jestliže moje vlastní vzpomínky a reflexe vycházejí z vašich. Především chci, aby tato krátká přednáška byla oslavou IEF a tím, co ji tvoří tak význačnou a jedinečnou. A v tom chci trochu reflektovat témata, která se opakovaně vynořovala během let a která se v reálném smyslu stala životní mízou tohoto společenství.

Raná léta

Stal jsem se členem IEF v roce 1968. Byl jsem jednadvacetiletým studentem univerzity v Durhamu, získal jsem akademickou hodnost v moderních jazycích a pustil se do tříleté praxe, abych byl anglikánským knězem. Slyšel jsem o nově formovaném IEF od přítele, německého pastora Helmuta Kühneho, který mi dodal odvahu, abych napsal Guy Wickendenovi v Londýně. Guy byl prvním pokladníkem IEF, který měl mnohá obdarování a nadšení, ale jednu nevýhodu, které si byl dobře vědom - uměl mluvit jen anglicky a cítil se značně slabý při jinojazyčných diskusích. Tak mne pozval, abych jej provázel při návštěvě Německa a byl osobním překladatelem v raných přípravách pro altenbergskou konferenci. To znamenalo, že jsem se hned seznámil s těmi, kteří byli v roce 1967 zakládajícími členy IEF ve švýcarském Freiburgu. Pokud vím, je Doreen Bangerter naše jediné žijící spojení s tímto historickým okamžikem. Doreen sama píše, jak byla katapultována do vynořujícího se společenství celou sérií neplánovaných akcí. Byla patrně prvním příkladem toho, o čem jsme se přesvědčili mnohokrát v historii IEF: jak často jsme přivítali do svého středu jedince se zvláštními dary, životní zkušeností nebo náhledem. Někteří vytrvali a jiní se s námi rychle rozešli. Každopádně ať už to Doreen očekávala nebo ne, objevila, že její lingvistické nadání se vysoce cenilo a využívalo.

Mezinárodní Liga pro apoštolskou víru a řád (ILAFO) existovala od roku 1951, a to s podporou Světové rady církví a geografickým rozšířením tak širokým jako současné členství IEF. (Jestli si chcete přečíst detailnější historii ILAFO, najdete ji na webových stránkách IEF.) Ale na jejich konferenci ve Freiburgu v r. 1967 si vedoucí činitelé a členové ILAFO uvědomili, že je zapotřebí něco nového, něco s mnohem širší základnou pro ekumenickou diskuzi a aktivitu, něco, co by přitahovalo mnohem širší škálu křesťanů a tradic. Z těchto rozhovorů vyvstalo Mezinárodní ekumenické sdružení (IEF). Ale počáteční měsíce IEF byly zastíněny náhlým úmrtím předsedy, otce Michaela Bruce, stěžejní osobnosti, která byla klíčovou postavou v zakládání sdružení. Otec Bruce právě dokončil cestu do USA, aby tam prosazoval nové společenství. Mezi těmi, které získal pro věc, byl i otec Elwyn Brown, svatý člověk, neskutečný charakter, který zůstal s IEF do konce svého aktivního života. Elwyn byl vedoucí představitel Společnosti Gustava Weigela ve Spojených státech; tady je namístě připomínka, že IEF, stejně jako její předchůdce, usilovaly o to, aby byly otevřené pro obojí členské formy, pro jednotlivce i skupiny; Elwyn chtěl, aby byly skupiny zahrnuty do ekumenického úsilí, ale na neformální, neoficiální úrovni. Tento raný kontakt se Spojenými státy je také znamením a připomínkou toho, že od počátku byla IEF považována za něco mnohem více než evropské společenství. V současnosti máme novou naději, že afričtí přátelé učiní pokroky svým význačným příspěvkem a uchrání nás toho, abychom zůstali úzce evropští.

V počátečních dnech bylo vedení IEF svěřeno Erikovi Haymanovi a Flóře Glendon-Hillové, s mohutnou podporou Helmuta Kühneho (Německo), Wiebe Vose (Holandsko) a Dona Jose Vaquera (Španělsko). A tak se stalo, že první konference se konaly ve Gwattu ve Švýcarsku (velmi blízko Doreen), Bredě v Holandsku, Salamance ve Španělsku a Altenbergu v Německu. Shromážděními na těchto místech byl určen základní ráz konferencí IEF pro příštích 35 let. Nejsilnějším prvkem této zvyklosti bylo, že eucharistie měla být slavena každý den v různých tradicích. Centrální postavení eucharistie v IEF našlo své kořeny v hluboce katolické tradici ILAFO a silné asociaci s evangelickým sdružením Bratrstvo svatého Michaela, jedné z četných organizací založených uprostřed 20. století, se silným zaměřením na liturgickou obnovu a společný život. Pro IEF vize sdíleného vyznání, bohoslužby následování a poslání byla zachycena v tzv. Prohlášení z Freiburgu, které vešlo emocionálně do vědomí jako „Flóřin verš":

Sloužit vůli Boha
a sjednocovat boží lid
slyšením božího slova
velebením Boha
a lámáním chleba božího.

Poslední věta této deklarace - lámání chleba Božího - byla během let často předmětem debat uvnitř IEF. Jak dalece mohou křesťané sdílet boží chléb (v konkrétním smyslu eucharistické hostiny)? Jaká je role svědomí a vztah mezi svědomím a autoritou církve? Další Flóřino motto - Žijeme dnes církev zítřka - vyjadřovalo to, co pro jednotlivé křesťany a pro celé komunity nebo společenství bude viděno jako jisté napětí nebo paradox. Připomeňme si, že IEF začalo existovat právě z podnětu  Druhého vatikánského koncilu. Ten byl v zásadě interpretován jako jeden z naléhavých důvodů pro rozchod s ILAFO a založení IEF s širší bází. Římskokatolická církev se totiž tehdy přiblížila statutu pozorovatele a v té době i participovala v některých ekumenických rozhovorech. Jednotliví římskokatoličtí kněží a laici cítili, že mohou být plně účastníky a členy IEF od jejího začátku.

Je třeba ale zdůraznit, že uvnitř římskokatolické členské základny v IEF existovala od začátku odlišná hlediska na římskokatolické předpisy a směrnice. V Bredě v roce 1969 vyslovil arcibiskup otevřené pozvání všem těm, kteří věří v přítomnost Kristovu, aby se účastnili přijímání. V r. 2002 celebrant a duchovenstvo při římskokatolické eucharistii nabídli sv. přijímání všem, kteří jsou přítomni, včetně biskupa Lincolnu, v jehož katedrále jsme měli bohoslužbu. Opakem toho byly explicitní směrnice dané v katedrále ve Viviers (1991), že nekatolíkům není dovoleno se aktivně zúčastnit přijímání, a kárný dopis obdržený od liverpoolského arcibiskupa po mši, při které mnoho nekatolíků přijalo svátost eucharistie během konference v Chesteru v roce 1989. To nám dává živý obraz problému, se kterým mnozí z nás máme ambivalentní a někdy i matoucí dlouholeté zkušenosti. Hranice mezi individuálním svědomím a autoritou církve se týká každého ekumenického poutníka, příležitostně i bojujícího. Ale to je přirozená vlastnost této cesty.

První léta společenství byla svědkem každoročních konferencí a mezinárodního Bulletinu, organizovaných centrálně velice zaangažovanou a výkonnou skupinou silných jednotlivců, kteří nebyli všichni „týmoví hráči", ba někteří z nich byli opravdu „primadony". (Nejmenuji! - A vskutku náleží poklona energii a úsilí těchto klíčových lidí, bez kterých by společenství nebylo přežilo svá raná léta. Ale byli tu také duchovní velikáni, které mohu jmenovat - a jejich hluboký přínos plný modliteb do toho, co byly někdy vášnivé a bouřlivé diskuze, které je také třeba zmínit. Uvedu pouze tři z nich: otec Geoffrey Curtis CR byl jeden z nejvlivnějších římských katolíků v Británii; Helmut Kühne byl citlivý a zbožný pastor z Kolína n. R., který nesl fyzické i emocionální jizvy svého věznění v Rusku, a baron Wolf von Lupin, zanícený a často vizionářský obhájce smíření.)

Střední léta

V oněch raných letech byl řídícím tělesem sdružení centrální výbor. Bylo to velké a někdy těžkopádné těleso, seskupující dohromady jednotlivce, kteří pociťovali, že by byli schopni přispět svým specifickým porozuměním. Nebyly zde ještě regiony a žádná formální konstituce. Ale po Altenbergu, který byl velkým a velmi úspěšným shromážděním zahrnujícím významnou přítomnost pravoslavných a do které byli také poprvé zahrnuti reprezentanti opatství sv. Matyáše v Cáchách, bylo zřejmé, že společenství se stále rozrůstá a že v různých zemích členové potřebovali, aby se setkávali častěji nežli jednou v roce na mezinárodní konferenci. Tak byla roku 1974 odsouhlasena formální konstituce, byly ustanoveny regiony v Holandsku, Německu, Španělsku, Velké Británii a USA, a ustanovila se Rada ze zvolených reprezentantů každého regionu.

Již od počátku si většina regionů vybudovala formu pravidelných setkávání mezi mezinárodními konferencemi. Regionální skupiny mohly pomocí těchto setkání prosazovat regionální cíle a diskuze o místních tématech, obvykle bez náročného úkolu pracovat v několika různých jazycích. A pokud jde o mezinárodní akce, bohoslužba a modlitba byly centrálním aspektem života ve společenství.

Vzpomínám si na navštívená shromáždění v těchto přechodných letech, obvykle abych pomáhal s překlady z němčiny a francouzštiny. Obyčejně jsme se scházeli v anglickém konventu v Brugách, na místě, které mám doposud v živé paměti. Vybavuji si, jak jsme při mé první návštěvě byli vpuštěni do domu jednou velmi přísnou řádovou sestrou, která nám ukázala, kde bychom měli pracovat, kde bude bohoslužba a kde se bude jíst, a pak ložnice v té době zavřené dívčí školy, kde jsme měli spát. Všechno bylo vlastně zakázané a náš kontakt s komunitou byl minimální. Pravděpodobně bych všechno tohle zapomněl, kdyby příští návštěva - o několik měsíců nebo rok později - nebyla tak naprosto jiná. Uvítal nás zářivý úsměv, byli jsme nadšeně přizváni, abychom se modlili se sestrami - v knihovně, protože kaple byla příliš velká a studená, a dům se stal pro vedoucí společenství opravdovým domovem. Nemohli jsme potlačit pokušení, abychom se nezeptali na změnu, která jak se zdálo, nastala, a bylo nám řečeno „Ach, no víte, byly jsme navštíveny Duchem svatým!" Jaké to překvapení! Celý konvent plný charizmatických sester! Jedna sestra mi řekla, že atmosféra při naší předcházející návštěvě jimi hluboce pohnula a že možná byla součástí přípravy na vzrušující společnou charizmatickou obnovu, která následovala. Členové a vedoucí IEF si jen zřídka mohli být jisti dopadem své přítomnosti v komunitách, ve kterých byli uvítáni.

Když jsme byli postupně schopni organizovat konference v nových zemích, zejména ve Francii (v Dinardu) a Belgii (v Malonne), byly také ustaveny nové regiony. Začala druhá fáze vývoje IEF. Ale dvě konference nevytvořily žádný nový region. Ve Vodice (Jugoslávie) a v Assisi (Itálie); oplývaly sice vynikajícími výkony organizátorů, ale náš dopad na místo, kde jsme byli přítomni, nebyl velký, nezískal žádné lokální členy. Obě akce byly velmi úspěšné co se týče opravdové lokální přitažlivosti, kterou daly zakusit účastníkům, ale snad neudivuje, že ve městě sv. Františka, které je navštěvováno tisíci poutníků, nesčetnými skupinami a organizacemi, IEF nezanechala trvalou stopu. Avšak každý, kdo byl v Assisi v roce 1979, si vybavuje ohromnou osobnost droboučkého otce Maxe Mizziho a pod širým nebem konanou úzdravnou bohoslužbu, připravenou spontánně v odpovědi na naléhavou potřebu Mardi Hallové. Službu, která tak vydláždila cestu pro to, co se stalo vysoce ceněnou záležitostí téměř každé následující konference.

Za čtyřicet let jsme nechali svoji stopu na mnoha místech kulturní, historické a náboženské důležitosti: Durham, Praha, Bratislava, Lyon, Avila, Santiago de Compostela, Štrasburk, Canterbury, Cáchy a mnoho dalších. A bylo-li místo naší konference méně dobře známé, když už jsme tam byli, navštívili jsme slavná poutní místa: Eisenach, Lincoln, Norimberk, Krakov, Štýrský Hradec... Před mnoha lety kolovalo v některých kruzích společenství jisté jemně hanlivé rčení; někteří docela seriózní členové mluvili o riziku našich konferencí, že se stanou „levnou ekumenickou turistikou". Ale vždycky jsem pociťoval to, co uznávaly pracovní skupiny naší konference: Když je jedním z našich primárních cílů pomáhat křesťanům, aby se setkávali s křesťany z jiných zemí, často v době jejich částečné nebo plné celoroční dovolené, pak je důležité pro růst přátelství umožnit i čas v pouličních kavárnách a pohostinských zařízeních, pro rekreaci a návštěvy míst velkolepé krásy nebo nesmírné historické a kulturní důležitosti.

Samozřejmě, bylo by možné vybavit si u každé konference něco jedinečného. Měli jsme nezapomenutelné přednášky, venkovní akce, liturgie a ostatní události. Připomínám si několik definovatelných momentů, které ukazují příspěvky IEF buď k obohacení naší osobní pouti směrem k jednotě křesťanů nebo života církve obecně. V Malonne (1976) P. Johannes Lütticken z opatství sv. Matyáše v Cáchách pronesl mistrovskou řeč na téma koinonia (společenství), které se opakovaně četla o 20 let později. Bylo to dlouhé, náročné, ale obávám se, že naše společenství si opravdu nevzalo poselství k srdci tak důkladně, jak jsme to mohli udělat. Byl tady v r. 1974 přílet otce Yves Mariona na scénu s jeho suitou mladých lidí a jeho řízení nové hudby. Byla tu plně ortodoxní liturgie v presbyteriu katedrály v Yorku v r. 1975... V různých údobích jsme se ponořili nebo přinejmenším namočili prsty na nohou do vody františkánské, benediktinské a dominikánské spirituality. Byli jsme uvedeni k Terezii z Avily a k Janovi od Kříže, Bonifácovi a Thomasu Becketovi, Julianě z Norwiche a zasvěceni do Johanna Sebastiana Bacha. Zkoumali jsme židovské myšlení, katolickou, evangelikální i ortodoxní teologii. Učinili jsme jistý průlom, když nejvýznačnější farní kostel v Salamance byl k dispozici sedmi eucharistickým celebrantům, každému v odlišné tradici - což bylo poprvé v historii Španělska, co se taková věc přihodila. A byli jsme v živém přenosu britské televize při vysílání naší anglikánské liturgie v r. 1994.

V těchto středních letech měly konference své individuální charakteristiky a neformální podobu. Obvykle byly pro 250 až 350 účastníků. Všechny byly cele organizovány dobrovolníky. Jeden rok, když byly dvě trochu menší konference, v La Grande Motte a v Hamburku (1978), byly lidské zdroje napjaté až příliš, a to už členové napříč společenstvím cítili, že opominuli příležitost shromáždění na jednom místě. Ačkoliv je také pravda, že v r. 1990, 1997 a 2004 („rocích akademického klidu a odpočinku"), kdy se nekonaly žádné mezinárodní konference, bylo možné místo toho uspořádat jistý počet mnohem menších setkání, často s jinými ekumenickými skupinami napříč Evropou, které byly těmi, kteří se jich zúčastnili, vysoce ceněny. Myslím na ty, kteří poprvé navštívili Polsko a Rumunsko, Ionu a Corrymeelu, Chevetogne a Malagu a mnoho, mnoho dalších. Kvalita společného života v těchto setkáních byla zcela odlišná od velké mezinárodní konference a vyústila do mnoha hlubokých a trvalých přátelství.

Vybavuje se mi mnoho diskuzí vedených v oněch letech v Radě o tom, proč IEF nikdy výrazně nevyrostlo přes 500 platících členů, i když nečlenové byli na našich akcích vždycky vřele zváni a přijímáni. Další diskuse byly o tom, zda bychom si nemohli dovolit zaměstnat organizátora konference. Abychom byli schopni si to dovolit, zdálo se nevyhnutelné vytvořit větší finanční základnu mnohem rozsáhlejším členstvím. Závěr vždy vypadá tak, že IEF opatruje zbývající malé, poměrně úzce dohromady propojené společenství se sítí udržovaných přátelství, aby povzbuzovala a inspirovala náš ekumenický život, když jsme rozptýleni. Také začalo být jasné během středních let, že ne každý si může dovolit cestovat a navštívit každoročně mezinárodní konferenci, i když bychom sehnali relativně jednoduché ubytování, což se stávalo těžším a těžším. IEF je odlišné od mnoha jiných ekumenických skupin v podílu účastníků, kteří si platí sami své náklady spíše než aby byli placeni jako delegáti nebo představitelé nějakého jiného seskupení.

Pozdější léta

Zpět k pozdním létům. Od sedmdesátých let otec Christopher Lowe CR z Británie - a ostatní jednotlivci - pravidelně navštěvovali Polsko a ostatní částí střední Evropy, aby upevnili stávající přátelství a vytvářeli nové kontakty. Během let 1970 až 1980 byli někteří členové německého regionu schopni pozvat jednotlivce z dřívější Německé demokratické republiky na konference na Západě. A když se ke konci osmdesátých let začala odstraňovat „železná opona", začala nabírat na tempu třetí další výrazná fáze vývoje IEF. Postupně se začaly formovat skupiny v Polsku, v České republice a na Slovensku, a křesťané z východních oblastí sjednoceného Německa byli schopni se zapojit do života sdružení. Maďarsko a Rumunsko následovaly. To vedlo k velkému obohacení života IEF, třebaže vzrůst byl čas od času nevypočitatelný. Rada odsouhlasila, že minimální velikost pro nový region má být 15 platících členů. Podnikl jsem několik cest jménem Rady do všech těchto zemí a doposud mám mnoho živých a šťastných vzpomínek na vřelá přivítání, pohostinnost a laskavost, kterých se mi všude dostalo. Když jsem vnímal radost a svobodu, kterou bratři a sestry v těchto částech Evropy zakoušeli, když jim bylo umožněno se setkávat a sdílet svou víru otevřeně s ostatními, začal jsem si více uvědomovat a stydět se za rostoucí apatii, která během posledních čtyřiceti let postihla ekumenické hnutí ve většině západní Evropy.

V našich novějších regionech jsme nyní zakusili několik velmi pamětihodných konferencí a získali další historické zkušenosti. Každý z novějších regionů je v jiné situaci, pokud jde o ekumenický život, a každý přinesl nový aspekt do naší zkušenosti jako společenství. Chorální zpěv mladých mužů rumunské pravoslavné církve, přítomnost polského prezidenta na našem úvodním ceremoniálu, objev husitské tradice v Praze... opět nemohu vypočítávat seznam všech těch význačných a jedinečných chvil. Ale každý, kdo se jich zúčastnil, má své vlastní oblíbené vzpomínky. A právě jako my obdivujeme nadšení a energii našich zakladatelů, tak můžeme obdivovat reakce jedinců, oslovených výzvou „Žijeme dnes církev zítřka", jak se dali neúnavně do zřizování nových regionů. Jsme ještě příliš blízko těm rokům na to, abychom mohli uvádět jednotlivce jmenovitě, protože si jsem jistý, že bych pominul někoho, kdo zaslouží uznání.

Před osmi nebo deseti lety se někteří vážně ptali, zda je IEF ještě potřebná a jakou má budoucnost. Jistě, byly tu vážné výzvy, aby společenství vyzkoušelo konference přístupné všem, kteří by se rádi zúčastnili. Avšak cena cestování, abychom se setkali dohromady na týden společného sdíleného života, jak mám za to, stále stoupá. Přeji si, aby bylo možné získat přístup k některým z těch ohromných balíků peněz, které některé organizace, jak se zdá, jsou schopné získat. Raduji se v naději na rozšíření našeho členství a účast v IEF hluboko v Africe. Lituji, že nebylo nikdy možné poslat jednu malou skupinu do Spojených států. A co Asie? Střední Východ? I Skandinávie, která je relativně blízká domovu většiny z nás?

Uvědomuji si, že jsem se asi ocitl v pasti, před kterou jsem sám sebe varoval na začátku. Mluvil jsem příliš mnoho o konferencích. Ale na druhé straně, jestliže členové IEF chtějí mluvit o tom, jak byli inspirováni společným setkáváním, aby brali ekumenickou výzvu doma vážněji, musím ukončit řeč a vyzvat Vás, abyste navzájem sdíleli onu živou část poutní cesty. To je právě tak důležité jako vše, co bylo uděláno centrálně a dohromady za 40 let. Žijeme dnes církev zítřka není pouze idea na jeden týden v roce; to je program života.

Přednáška pronesená v rámci 38. mezinárodní ekumenické konference IEF v Písku 2007