Moje království není z tohoto světa, řekl Ježíš, a my dobře víme, že se to vztahuje i na nás křesťany. Naše království není politická veličina, není ekonomický systém, není právně obšancovaná jistota. Náš poklad leží jinde, mimo dosah rukou, a právě proto v dosahu srdce. Nemáme pasy a víza tištěná na papíře, žijeme nezajištěně a s vědomím smrti a soudu, a proto se můžeme setkat s nadějí. Nevěříme v nebe na zemi, a proto zde občas můžeme nebe aspoň zahlédnout.
Po celou historii křesťanstva však vznikala a vzniká otázka: naše království není z toho světa, my však na tomto světě žijeme. Jak se tedy stavět k otázkám tohoto světa, k politice a moci, k ekonomice a penězům, k právu a násilí, zkrátka ke všemu tomu, co svět tvoří a světem hýbe. A protože svět se neustále mění - v naší epoše dokonce přímo člověku před očima - nemůže být žádná odpověď na tuto otázku úplná a definitivní. Jak máme řešit svoji situaci ve světě teď a tady?
Mám dojem, že po všechny věky a pro každého toto znamenalo a znamená především svět těsně kolem nás. Mne samotného, moji rodinu a přátele, kousek země kolem mého domu. Globální trendy a politické kampaně sem zasahují obvykle jen zvolna a nenápadně, člověk se musí osvědčit v dlouhodobých vztazích s několika málo nejbližšími, kteří mu byli dáni. Kristýna Obrdlíková, která píše o keltské spiritualitě, mimo jiné ukazuje, jakými mistry každodenního křesťanství, produchovňování všednosti, staří Irové a Skoti byli. „Živoucí Bůh je neustále s námi, v každém okamžiku, v každé jednotlivosti. Protože Kristus je s námi, jeho vzkříšený život zasahuje náš vlastní, kdekoli jsme v naší slabosti. (...) tato tradice nabízí představu stvoření a vzkříšení, ve které není žádné oddělení těchto dvou skutečností. (...) Vše, co bylo stvořeno, je také vykoupeno. Vše, co bylo přivedeno do existence, je uchováno v životě Trojice, ve věčném okamžiku lásky. Jinými slovy, celé univerzum je v Kristu. Celé univerzum je s Kristem," cituje Mary Earleovou. Prodchnutí přítomností Trojice se netýkalo jen mnichů, jichž bylo u keltských národů ve středověku víc než všude jinde, ale i obyčejných lidí, kteří s modlitbou na rtech krmili dobytek nebo vařili jídlo. Pro mě je to palčivý problém: Jak může člověk, který již nekoná monotónní práce dávných zemědělců, ale píše na počítači, řídí auto nebo stojí za pultem, nechat tuto svoji činnost pronikat modlitbou a přítomností boží?
Ale jsou i dimenze mnohem širší. Hlavní článek tohoto čísla, Církve po komunismu od Philipa Walterse, se naopak dívá na situaci křesťanství panoramatickým pohledem: Jaká je situace církví v naší části světa? Jak komunistický režim ovlivnil a nastavil pravidla hry v současnosti? Proč křesťané po jeho pádu tak často ztrácejí důvěru ostatních členů společnosti a proč nemají jasno v tom, co by měli podnikat?
Pohled z ptačí perspektivy má zjevně nevýhodu v tom, že se soustředí na největší a nejviditelnější předměty - velké církve, státy a politické strany. Ty malé, ale ještě důležitější - moje rodina, moje církevní obec, moje pracoviště - mu uniknou. Křesťanství, Kristovo následování, se „dělá" především dole, tady mezi námi. Tam nahoře je především politika a někdy i politikaření, tedy království tohoto světa. Přesto je důležité vidět i široké souvislosti: Jednejte lokálně, ale myslete globálně, můžeme obrátit okřídlené rčení.