Exegetické poznámky k textu Fp 2, 5-11

5Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši: 6Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, 7nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka 8se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. 9Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, 10aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno - na nebi, na zemi i pod zemí - 11a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán. (Český ekumenický překlad)

Pasáž Fp 2, 5-11 je jednou z nejvíce diskutovaných částí Pavlových epištol. Proto se na malém prostoru lze dotknout jen jistých aspektů textu.

Mezi biblisty existuje téměř universální souhlas, že se jedná o hymnus. Toto chápání textu se objevuje r. 1899 v práci J. Weisse. Argumenty pro pochopení textu jako hymnu jsou: úvod podobný jako v Ko 1, 15nn či v 1 Tm 3, 16, dále bohaté, až exaltované jazykové prostředky, paralelismy, které jsou prostředkem hebrejské poezie a vnitřní koherence celé pasáže.

V současnosti se však objevují také znovu argumenty proti tak jednoznačnému pochopení, které vycházejí ze srovnání tohoto textu s jinými hymny Nového zákona (např. L 1, 46-55. 68-79 aj.). Rétorická analýza se proto přiklání k chápání celé pasáže jako klasické Pavlovy argumentace. V textu se totiž objevují pro Pavla typické argumentační obraty. Text je pak pojímán jako tři dlouhé na sebe navazující věty.

Pokud je pasáž chápána jako hymnus, nemohou se badatelé shodnout na jeho podrobnějším vnitřním členění. Byla navržena různá řešení: 6 slok po třech řádcích (Lohmeyer, 1927), 5 slok variabilní délky (Dibelius, 1937), 3 sloky po 4 řádcích (Jeremias, 1953) či 6 párů antifonálních řádků (Martin, 1967). Nejradikálnějším řešením je pak rozdělení na 2 sloky po 6 řádcích (Strecker, 1964).

Toto poslední členění odráží jednak gramatickou změnu subjektu v textu a zároveň slovesy vyznačený dvojí pohyb. V první části je to aktivita Ježíšova a jeho ponížení (vv. 6-8), druhá část (vv. 9-11) je charakteristická jednáním božím a následným vyvýšením Ježíše.

Dělení hymnu na tři části odráží zase tři Ježíšovy stavy - jeho preexistenci před vtělením, poté jeho pozemský život a nakonec jeho vyvýšení. V tomto pohledu vykazuje text paralely s evangeliem J 13, 3-17. Ponížení a vyvýšení je ostatně typické spíše pro janovskou teologii, takže se diskutuje také o vztahu hymnu k janovské teologické škole.

Také autorství textu zůstává zahaleno tajemstvím. V průběhu času se objevily všechny myslitelné hypotézy: autorem tedy mohl být heterodoxní žid, mohlo jít o ohlas íránského mýtu o vykoupeném vykupiteli, autor mohl pocházet z gnostického helénského nebo židovského prostředí, mohlo by se jednat o reminiscenci na ebedské písně či by text mohl být pojat jako pokračování starozákonní sapienciální tradice.

Velmi radikální (a v současnosti přijímaná s rozpaky) je cesta, která tvrdí, že pokud je původ hymnu předpavlovský, musí mít text smysl sám o sobě, bez kontextu. Opomenutým problémem je, že k původnímu určení textu se již nelze dostat přímo. Soudobý čtenář jej má zasazený do určitého kontextu a tento kontext je nutno brát v úvahu.

Klíčovými obraty textu jsou slovní spojení morjh qeou - morjh doulou, která stojí v opozici vůči sobě. Pojem morjh má širokou škálu významů - forma, tvar, vzhled, podoba... jedná se tedy o to, co jsme schopni detekovat smysly. Někteří biblisté chápou ono morjh v prvním případě skoro až jako obraz (eikwn) podobně jako v Ko 1, 15. Šťastnější volbou, která by zahrnovala oba významy v obou slovních spojeních, je spíše způsob bytí (Daseinweise), byť někteří další biblisté mají problém, že tento překlad je už velmi blízký gnostickému chápání.

Tyto klíčové pojmy a výpovědi o ponížení a vyvýšení stavějí hymnus do souvislosti s christologií rané církve. Ovšem sama christologie textu s sebou nese jisté obtíže. Pasáž nebyla psána jako dogmatická výpověď. Primární výpověď textu se soustřeďuje na Ježíšovo dílo a boží odpověď na ně. Proto v textu nelze najít ucelené učení ani o jednotlivých Ježíšových stavech, ani učení o dvou přirozenostech, ač se právě na tento hymnus při promýšlení učení o Kristových přirozenostech někteří z teologů odvolávali. V textu lze podobně najít i již zmíněný motiv preexistence, avšak text není uceleným domyšlením všech důsledků.

Text je však jednoznačným svědectvím o tom, že význam Ježíše Krista byl nějak rozpoznán daleko dříve, než byl precizně dogmaticky vyjádřen.

Literatura

Gordon, D. F. Philippians 2, 5-11: Hymn or Exalted Pauline Prose? Bulletin for Biblical Research 2, 1992, 29-46

Hawthorne, G. F. Word Biblical Commentary: Philippians. Word Books Publishers, Texas, USA

Roskovec, J. Hymnus o vyvýšení toho, který se ponížil. In: Pokorný, P. Hermeneutika jako teorie porozumění. Vyšehrad, Praha, 2005, 456-474