Toto číslo Getseman má dvě hlavní témata: Ekumenismus a liturgii.
První téma reprezentuje Bernd Jochen Hilberath z „Küngova" ekumenického institutu v Tübingen. Ve své pražské přednášce, kterou zde přetiskujeme, uvažoval nad konceptem žité ekumeny a kladl si otázku, zda tento koncept není jen vytáčkou, když klasický koncept institucionální ekumeny, ekumeny teologických rozhovorů a sbližovacích dokumentů, jakoby dospěl na konec svých možností. Hilberath nezastírá problémy, ale jeho text končí spíše optimisticky, poukazem na možnosti komunikativní teologie, kterou inspirovala theme-centered interaction (na téma zaměřená interakce) slavné psychoterapeutky Ruth C. Cohnové (nar. 1912).
Budeme přinejmenším v naší zemi schopni nějakého významnějšího ekumenického pokroku, ať už ve směru „institucionálním" nebo „žitém"? Většina členů tradičních církví u nás žije vedle sebe už v míru, bez té odpudivé nenávisti, kterou lze místy cítit ještě z textů starých sto let. A existuje mnoho oblastí, kde dochází ke kontaktům a spolupráci: charita, speciální oblasti duchovní péče, někdy i vzdělávání. To je velký pokrok; ale co dál? Komunikativní teologie předpokládá komunikaci, na téma zaměřená interakce vyžaduje téma. Jaké další kanály komunikace a jaká další témata může ekumena u nás otevřít?
Druhé téma tohoto čísla, změny v liturgii, zahrnuje dva příspěvky, úvahu předsedy rady Církve bratrské (CB) Pavla Černého (jeho zajímavý osobní web je na adrese http://pavel.onesim.net/) o liturgickém vývoji jeho církve a přehledovou přednášku Pavla Hradilka o liturgické reformě v římském katolictví.
CB se často považuje za spíše aliturgickou; jak vysvětluje Pavel Černý, byla to celkem přirozená reakce na „liturgii" lidových církví. Avšak i zde existuje bohoslužebný řád a je cítit potřeba pevného základu shromáždění - něčeho, oč by se bylo možno opřít, a něčeho, co si účastník může odnést domů i v případě, kdy se kázání nepovede nebo není určeno zrovna pro něho. „Zdá se, že dnes lidé touží po bohoslužbě, která v sobě spojuje obojí, důstojnost i spontaneitu (...), která je teologicky informovaná a liturgicky promyšlená," píše Pavel Černý a končí: „Chceme využít svobodu, kterou nám Řád Církve bratrské dává (...) - Chceme držet důraz na kreativitu v bohoslužbě, ale přitom neopouštět nejstarší křesťanskou tradici (...) - Učíme se z liturgií nejrůznějších církví. - Vést bohoslužby je úžasným a slavným úkolem. Jako liturgové jsme v této roli skutečně spolupracovníky svatého Boha a naším úkolem je sloužit a vést své bratry a sestry do Boží blízkosti."
Text Pavla Hradilka o reformě po II. vatikánském koncilu je více faktografický, ale neméně angažovaný. Rozebírá dějiny liturgické reformy u nás, ukazuje problematičnost jejich realizace a současné nebezpečí plíživého návratu zpátky před koncil. Nakonec ukazuje na několika příkladech, jak vypadá úspěšné řešení liturgického prostoru v pokoncilním duchu.
V souvislosti s Hradilkem načrtnutou historií recepce koncilu u nás si neodpustím odkaz na novou knihu, kterou právě vydalo nakladatelství CDK: Katolická církev v Československu 1945-1989 od Stanislava Balíka a Jiřího Hanuše. Konečně syntetická práce, na jakou jsme už dlouho čekali, a nejen pro kapitolu Koncil v českých zemích.