Trishagion (Trojsvatá píseň)

Svatý Bože, svatý Silný, svatý Nesmrtelný, smiluj se nad námi. (3x)

Řecký originál: Hagios ho Theos, hagios Ischyros, hagios Athanatos, eleison hymas.
Latinský překlad: Sanctus Deus, sanctus Fortis, sanctus Immortalis, miserere nobis.

Biblický základ

Ž 42, 3 - Po Bohu žízním, po živém Bohu. Kdy se smím ukázat před Boží tváří?

Má duše tě očekává, ó Bože; má duše žízní po Bohu silném, živém. (stejný verš v LXX)

Dt 10, 17 - Vždyť Hospodin, váš Bůh, je Bůh bohů a Pán pánů, Bůh veliký, všemocný a vzbuzující bázeň, který nebere ohled na osobu a nepřijímá úplatek.

Neh 1, 5 - Ach, Hospodine, Bože nebes, Bože veliký a hrozný, který zachovává smlouvu...

Míst obsahujících obdobné Hospodinovy tituly je celá řada, např. 2 Sa 22, 3; 2 Mak 1, 24; Sir 15, 18; Jr 27, 5; Da 9, 4; Job 36 - 37.

Stručné dějiny

Trishagion se objevuje v 5. stol. v Konstantinopoli jako součást zdejší stationární praxe. Hymnus byl zpíván podobně jako ektenie a antifonální žalmy během liturgických průvodů, které tvořily nedílnou součást liturgie. (Město bylo koncipováno jako jeden velký liturgický prostor.) Zbožná legenda datuje jeho počátek na 25. září 447, během průvodu za odvrácení zemětřesení. Jiná jej klade do doby patriarchy Prokla (434-446), kdy při zemětřesení během bohoslužeb jeden chlapec tento hymnus slyšel zpívat, a tak byl do bohoslužeb zaveden. Jisté je, že to byla doba trvajících christologických sporů (nestoriánství, monofyzitismus), které se pokoušel řešit koncil v Chalkedonu (město na druhém břehu Bosporu) v r. 451. Kompromisní koncilní formulace (dvě neoddělené přirozenosti v Kristu) nebyla všemi církvemi přijata.

Spory se nevyhnuly ani Trishagionu: V r. 511 císař Anastasios odvolal patriarchu Makedonia a na jeho místo dosadil monofyzitského patriarchu z Antiochie Timothea. V r. 512 pak císař zavedl monofyzitskou formu hymnu Trishagionu (ve třetí aklamaci byl přídavek „za nás ukřižovaný"), což vyvolalo velké nepokoje. Ve městě skončily až r. 519, kdy Anastasiův nástupce Justinián veřejně odsoudil monofyzitismus a přihlásil se k chalkedonskému vyznání.

Orientální církve nadále vztahují Trishagion ke Kristu, zatímco východní i západní církve jej vztahují k Trojici. Spory však neustaly. Jan Damašský (675-749) o dvě století později ve svém Výkladu pravé víry ohledně Trishagionu napsal:1

Dodatek, který Petr Valchář (Fullo) přidal k Trishagionu, je rouhačský, protože zavádí do Trojice čtvrtou osobu tím, že odděluje od sebe Syna Božího, který je skutečně přítomnou mocí Otcovou, a toho, který byl ukřižován. Jako kdyby tento druhý byl odlišný od „Jediného silného", nebo jako by sama Svatá Trojice byla poddána utrpení, a Otec a Duch svatý trpěli na kříži spolu se Synem.

Přestaňte s tímto rouhačským a nesmyslným podvrhem!

My proto držíme, že slova „svatý Bože" poukazují na Otce, aniž by omezovala božství na něj samotného, ale uznávají jako Boha též Syna a Ducha svatého; a slova „svatý a silný" připisujeme Synovi, aniž bychom stírali sílu Otce a Ducha svatého; a slova „svatý a nesmrtelný" přičítáme Duchu svatému, aniž bychom zbavovali Otce a Syna nesmrtelnosti.

Všechna božská jména používáme jednotlivě a nepodmíněně ke každé z bytností (subsistencí) Boha, následujíce tak slova Apoštolova: Ale je to pro nás jediný Bůh Otec, od něhož je všecko, a my jsme tu pro něho, a jediný Pán Ježíš Kristus, skrze něhož je všecko, i my jsme skrze něho. (1 K 8,6)

Následujeme také Řehoře Teologa (z Nazianzu), když říká: pro nás je jen jeden Bůh, Otec, z nějž je všechno, jeden Pán Ježíš Kristus, skrze něž je všechno, a jeden Duch svatý, v němž je všechno.

Slova „z nějž", „skrze něž" a „v němž" neoddělují přirozenosti (předložky ani pořadí jmen nemohou být nikdy změněny), ale charakterizují vlastnosti jedné nerozdělené přirozenosti. A jsou ještě blíže sobě a ve větší jednotě, čteme-li pozorně slova téhož Apoštola: Vždyť z něho a skrze něho a pro něho je všecko! Jemu buď sláva na věky. Amen. (Ř 11,36)

Že Trishagion neodkazuje k Synu samotnému, ale ke svaté Trojici, dosvědčují božský a svatý Athanasius, Basil a Řehoř a všichni Bohem inspirovaní Otcové: protože ve skutečnosti nám svatí serafové tímto zpěvem trojité svatosti ukazují na tři způsoby přítomnosti jediného všezakládajícího božství.

V 7. století liturgické průvody v Konstantinopoli pomalu mizí. Hymny, které byly během nich zpívány, však zůstaly součástí liturgie. Navíc se objevuje tzv. „modlitba Trishagionu", která je součástí byzantské liturgie dodnes:

Bože svatý, ve svatosti přebývající,2 třikrát svatý k tvé chvále zpívají serafové,
oslavují tě cherubové a klanějí se ti všecky mocnosti na nebi.

Tys všechno z nebytí přivedl do bytí a člověka stvořil k svému obrazu a své podobě a ozdobil veškerými svými dary, ty každému, kdo prosí, dáváš moudrost a rozum a ani hříšníka nepřehlížíš, ale dáváš mu možnost se kát, aby byl spasen.

Tys nám svým poníženým a nehodným služebníkům dopřál, abychom právě nyní stanuli před slávou tvého svatého oltáře a náležitě se ti klaněli a tebe slavili.

I z našich hříšných úst proto přijmi, svrchovaný Pane, chvalozpěv, I my ti zpíváme třikrát svatý.

A ve své dobrotě na nás shlédni: Odpusť nám všechen hřích, ať jsme jej spáchali ze zloby nebo ze slabosti, a posvěť naši duši i tělo, ať ti ve svatosti sloužíme po všechny dny svého života.

Dopřej nám to na přímluvu svaté Bohorodičky a všech svatých, v nichž se ti od věčnosti zalíbilo. Neboť ty jsi svatý, Bože náš, a my ti vzdáváme chválu, Otče i Synu i Duchu svatý, nyní i vždycky i na věky věků.

Sbor: Amen.

V 8. století se v Konstantinopoli podoba liturgie ustálila. Trishagion je součástí Malého vchodu (průvodu s evangeliářem). Je zpíván během vnášení evangeliáře královskou bránou do oltáře. Pouze o Velikonocích a Zjevení Páně, tj. křestních dnech je nahrazován hymnem Ga 3,7: Všichni, kdo jste byli pokřtěni v Krista,v Krista jste se oblékli, aleluja. (3x) a 14.9. a o 3. neděli postní - tj. při slavení sv. Kříže - hymnem: Skláníme se před tvým křížem, Pane, a oslavujeme tvé svaté vzkříšení. (3x). Trishagion se zpívá v tomto tvaru:

Svatý Bože, svatý Silný, svatý Nesmrtelný, smiluj se nad námi. (3x)

Sláva Otci, i Synu, i Duchu svatému, jako byla na počátku, nyní i vždycky až na věky věků. Amen. Svatý Bože, svatý Silný, svatý Nesmrtelný, smiluj se nad námi.

(Milovníkům ženských hlasů doporučuji poslech3.)

Současné užití

V byzantské liturgii je užití hymnu hojné. Kromě výše uvedeného Malého vchodu je součástí horologia, každé jiné služby i soukromé modlitby, tzv. „obvyklého začátku":

Sláva tobě, Bože náš, sláva tobě!

Králi nebeský, Utěšiteli, Duchu pravdy, jenž jsi všude přítomen a vše naplňuješ, poklade blaha a dárce života, přijď a usídliž se v nás a očistiž nás ode vší skvrny a spasiž, Blahý, duše naše.

Svatý Bože, svatý Silný, svatý Nesmrtelný, smiluj se nad námi. (3x)

Sláva Otci i Synu i Svatému Duchu, nyní i vždycky, až na věky věkův. Amen.

Přesvatá Trojice, smiluj se nad námi. Pane, očisť hříchy naše; Vládce, odpusť přestoupení naše; Svatý, navštiv a zhoj nemoci naše pro jméno své.

Hospodi pomiluj, Hospodi pomiluj, Hospodi pomiluj.

Sláva Otci i Synu i Svatému Duchu, i nyní i vždycky, až na věky věkův. Amen.

Otče náš...

Analogicky používá Trishagion církev arménská. V syrské liturgii se zpívá před čteními, v koptské před evangeliem. Podobně na západě v galikánské liturgii byl tzv. Aius (Trishagion) zpíván jako součást úvodních obřadů řecky a latinsky a znovu před evangeliem řecky. Nejméně štědrá je k užití hymnu římská liturgie. Je zařazen jako součást velkopáteční liturgie během uctívání sv. Kříže. Je aklamací improperií („výčitek"). Tridentská liturgie svěřila přednášení řecké verze jáhnovi a latinské podjáhnovi. Dnes se užívá národních jazyků.

Výhled

I když se v římské liturgi Trishagion vyskytuje pouze jednou v roce, není jeho zařazení v rámci improperií příliš štastné. Bonaventura Bouše k tomu ve svém Pokusu o katolickou liturgiku píše:

Improperia byla ve vrcholném středověku dopracována do dnešní podoby s tendencí vysloveně antijudaistickou. (Veliký pátek byl ve středověku dnem, kdy nejčastěji propukala nekřesťanská a nelidská nenávist vůči Židům v krvavé pogromy.) Jejich obsah je navíc vysloveně monofysitický, dokonce naivně patripasianistický. Je proto nutno se jich přes jejich poetickou krásu vzdát. Máme štěstí, že ve starých kancionálech je mnoho písní o trpícím Spasiteli, které na tomto místě možno použít. Z nich nejkrásnější je píseň „Kristus příklad pokory" od br. Lukáše Pražského.

Německá biskupská konference ve svém návrhu pro 3. vydání římského misálu4 uvažuje s užitím improperií až na druhém místě, přednost dává jiným zpěvům.

Na druhou stranu se Trishagion začíná užívat v některých západních liturgiích jako vstupní zpěv (což byl jeho původní smysl). Je vhodný v době adventní a zvláště postní. V byzantské liturgii má funkci západního Gloria - oslavy trojjediného Boha. Můžeme si jej „vypůjčit" (nebylo by to poprvé, kdy západní církev nalézá inspiraci na Východě...).

1 3. kniha, 10. kapitola: viz http://www.ccel.org/ccel/schaff/npnf209.iii.iv.iii.x.html

2 sr. Iz 57,15

3 http://www.pravoslavnaolomouc.cz/ZIP/HUDB.HTM

4 Nagel, E.,(ed.): Studien und Entwürfe zur Messfeier, Herder, 1996, str. 238. Z množství návrhů v této knize uvedených nepřijaly římské úřady ani tečku - je to příklad pohrdání významnou partikulární církví.