(podněty pro biskupskou konferenci ČSFR)
Úzce souvisí s modelem pastorace, který zvolíme v našich podmínkách. Jednou z možností je pokoušet se udržovat dosavadní systém farností bez větších změn. Vzhledem k velkému nedostatku kněží, jejich přestárlosti a k nepříliš povzbudivým vyhlídkám na nová kněžská povolání se nabízí možnost využít jáhnů jako správců dosavadních farností. Problém je v tom, že se kandidáti na jáhenskou službu hlásí pochopitelně z těch míst, kde náboženský život lépe funguje. Tam nejsou - z hlediska klasické péče organizované parochiálně - tak nezbytní, a nehlásí se naopak tam, kde by to bylo zapotřebí.
Domníváme se shodně s pastoralisty (např. s Klostermannem, Priester für Morgen), že v katolické duchovní správě citelně chybějí kněží pracující během týdne v běžných civilních povoláních. I kněží dosud z duchovní správy vyloučení, protože neměli státní souhlas nastoupili do duchovní správy a svá civilní zaměstnání museli opustit. Výchova kněžského dorostu vůbec s civilním zaměstnáním kněží nepočítá, protože nestačí pokrýt ani požadavky neobsazených farností. Tím spíš by měli být alespoň jáhni zaměstnáváni i civilně. Protože však většinou půjde o lidi s vyšším civilním vzděláním (a tomu odpovídajícím civilním zaměstnání), nebude snadné sladit oba tyto požadavky na službu v opuštěných místech. Je třeba vzít vážně v úvahu i psychologické danosti jáhenské existence: Jáhen je chápán nejen farníky, ale i převážnou částí kněžstva jako existence druhého či třetího řádu; vždyť nemůže celebrovat ani zpovídat a nežije v celibátu. Dosavadní oficiálně formulovaná spiritualita katolíka (navzdory II. vat. sněmu) zůstává orientována na ideály formované řeholně (tj. na celibát přede vším ostatním) a rituálně svátostně. Jáhen je pak oproti laikovi vlastně jen úředník, který "smí" asistovat při manželství a pohřbu. Ovšem každý farník by raději viděl při takových slavnostních příležitostech "úplného" kněze. Jestliže v takové atmosféře se i dnes kněží zdráhají sloužit v "nevýznamných" obcích, frustrace jáhnů bude ještě pochopitelnější: Přijal své povolání - jak věří - od Boha i od církve. Ale nestojí o něj ani obec věřících, ani valná část kněží kolem něho. Smíří-li se s tím on sám, těžko to bude snášet jeho rodina, kterou musí brát neméně vážně, vždyť je poctěna svátostí! Jáhnové tedy musejí uživit rodinu, musejí dát dětem přiměřené vzdělání i výchovu. Přitom nejen opustí dosavadní společenství, kde se angažovali, ale nové společenství nevytvoří, budou právě jen úřadovat.
Spíše se proto zdá užitečné v souvislosti s vývojem v zahraničí orientovat jáhenskou službu na nové společenské oblasti, např. na vytváření základních křesťanských skupin, které jsou menší než farnosti, a také na specializovanou službu, která zasáhne větší oblast než farnost (např. celé město) - "farnosti" personální. Uplatnění jáhna by nemělo být v první řadě liturgické, ale např. zmíněná pastorační i obecně lidská péče o základní společenství (viz Sk 6, 1-7), příprava na svátosti (zejména u nás dosud až na výjimky zanedbávaná příprava na svátosti křesťanské iniciace, kvalifikovaná příprava na manželství, péče o ty, kteří se věnují dětem a mládeži atd.). Z liturgického angažování by to měly být formy koncilem doporučované, ale dosud u nás neprosazené, nemající dosud v očích věřících i kněží patřičnou "hodnotu", jako je bohoslužba slova či bohoslužba smíření.
Je třeba provádět velmi odpovědně. Mnozí z těch, kteří jsou v současném jáhenském kurzu, by tam být vůbec neměli. CIC stanovuje pro kandidáty duchovenské služby náročná kritéria, a právem. Dokud motivací není ochota sloužit dosvědčená dosavadním způsobem života, nýbrž snaha být v církvi někým "vyšším" než "jen" laikem, je to velmi na pováženou. Šance k věrnosti takovému povolání je pak velmi malá, mnohem menší než u kněží.
Naopak by měl být kritériem zkoumaného povolání např. dar "dávat lidi dohromady", sjednocovat je, anebo dosavadní angažovanost nejrůznějšími službami. Takové kandidáty je třeba získávat bez ohledu na to, zda zpočátku o svěcení zájem mají či nikoli. Jejich svěcení pak potvrzuje, že církvi je takový životní postoj vlastní i žádoucí.
Biskupská konference by podle našeho názoru neměla pouze čekat, až se někdo přihlásí, či spoléhat na "agitaci" kněží, kteří mají často o jáhenské službě představy neuvěřitelně naivní (typu "liturgická asistence při slavné mši"), ale měla by vyjít sama s iniciativou. Měla by se opírat o mínění té které obce. I na ní záleží, jakou pastorační váhu bude mít v ní ten nebo onen kandidát.
Zahrnuje jednak vzdělávání, jednak duchovní formaci. V pražské arcidiecézi bylo vzdělávání svěřeno teologické fakultě. Současný stav považujeme za zcela nevyhovující pro nízkou úroveň přednášejících. (Můžeme doložit magnetofonovými záznamy přednášek.)
Proto doporučujeme:
a) Pro náplň kurzu by bylo mnohem vhodnější využít osvědčeného "Dálkového kurzu teologie", který byl pro tento účel vypracován německou biskupskou konferencí a který je připravován v budějovické diecézi. Kurz využívá moderního dělení komplexní přípravy podle témat, a nikoli klasické dělení podle teologických disciplín a traktátů. (O takovou přípravu teologů usiloval erfurtský ordinář a aplikoval ji už před více než 20 lety. Teoretické argumenty pro to přináší např. již citovaný Klostermann v Priester für Morgen.)
b) Okamžitě řešit otázku přednášejících buď jejich vyškolením na zahraničních univerzitách, anebo povoláním schopných pedagogů, kteří vyučovali v umlčené církvi, případně požádat o pomoc v některých oborech (kde je to možné) evangelickou a filosofickou fakultu.
c) Uznat vzdělání těm, kteří je získali v umlčené církvi, případně je ověřit zkouškami. Dnes jsou někteří posluchači nuceni, aby při nedostatku času absolvovali v problematické kvalitě znovu to, co už dávno ovládají.
d) Je pobuřující, jestliže o vysokoškolském vzdělání rozhodne nikoli zkouška, ale průkaz o pravidelné docházce. Fakulta s povinnou docházkou není fakultou, ale střední školou. (Josef Zvěřina nazýval litoměřickou "fakultu" "průmyslovkou pro ministranty".) Je naprosto nutné zrušit "žákovské knížky" kandidátů, které byly vytištěny a studujícím přiděleny. Jestliže kandidát není dospělý, nepatří na fakultu. Je-li dospělý, má sám svou odpovědnost. Povinná docházka korumpuje nejen kandidáty, ale i pedagogy. Schopný pedagog nebude mít prázdnou posluchárnu. Akademický sbor má při dobrovolné docházce vítané kritérium kvality právě v návštěvnosti jednotlivých předmětů.
V duchovní formaci nelze opominout faktor dosud v našich podmínkách staleté tradice celibátu sine qua non nepříliš pochopený: Že se jedná o církevní službu ve dvou. CIC vyžaduje souhlas manželky se službou jáhna. Nestačí však formální souhlas. Manželé jsou a mají být jedno tělo a jedno srdce, mají-li dostát svým svátostným závazkům. Pokud nebude manželka pro službu svého manžela opravdu získána, dostaví se zákonitě velmi brzy krize manželství i jáhenství. Proto je duchovní formace manželek jáhnů neméně důležitá než formace samotných jáhnů. Nejde zdaleka jen o asketiku (tj. o teorii), ale o formaci opravdu duchovní. V té - jak tvrdí evangelium - není nikdo (ani jáhen!) doma uznávaným prorokem. Nedoporučujeme však, aby se o jejich formaci pokoušel někdo, kdo sám manželství (nebo mateřství) považuje za úděl těch, kteří v sobě nenalezli dost odvahy k životu prý dokonalejšímu, k životu v celibátu nebo řeholi. Je třeba vést je k pravdě jejich povolání a vést je se znalostí jejich problémů.
Krize se dostaví v každém manželství, má-li růst ke zralosti lidsky i svátostně. Je zapotřebí, aby budoucí jáhni měli možnost zvolit duchovní vedení z těch, kteří tyto zkušenosti mají, nebo alespoň mají zralé pochopení pro autentické hodnoty manželství.