Pokus
o recenzi knihy, která mne nadchla
Teprve letos v březnu se mi při
letmé návštěvě Brna dostala do ruky kniha s názvem
Stanislav Krátký: K plnosti1,
vydaná již před čtyřmi roky. Jméno Stanislav Krátký
mi bylo povědomé. Společně s dalšími jmény
patří ke skupině lidí, jichž si sice vážím,
které ale znám většinou jenom jménem. Uvedená
kniha je na zadní desce označena jako životopisný
rozhovor se Stanislavem Krátkým. To mě zaujalo, a
proto jsem si knihu koupil. Nelitoval jsem ani chvíli.
Z rozhovorů s Janem Mazancem jsem se konečně dozvěděl, jak život Stanislava Krátkého probíhal. Narodil se roku 1922 v Brně, dětství a mládí prožil ve skromných poměrech dělnické periferie největšího moravského města. Odtud zná sociální problematiku a styk se socialisty a komunisty z dělnického prostředí mu nečiní problémy. Do křesťansky orientovaného prostředí se dostal během střední školy. Ale v dělnickém prostředí byli i komunisté a socialisté „věřící", jak se u nás říká praktikujícím křesťanům. Středoškolák Stanislav byl zaujat „dobrými bratry" redemptoristy U Michala na Dominikánském náměstí, kde dostal možnost duchovně dospět. Účastnil se také činnosti četných katolických spolků a seznámil se s mnoha aktivními osobnostmi tehdejšího katolického Brna. Tehdy si uvědomil, kolik dobrých lidí na světě žije a navykl si o nich mluvit jako o „dobrých bratrech a sestrách". Od té doby jsou pro něho všichni „dobří bratři a dobré sestry".
Středoškolák Stanislav si dal za cíl stát se knězem. Po maturitě v roce 1941 začal studovat na brněnském teologickém institutu, který měl status vysoké školy. Jeho brněnské studium teologie bylo v roce 1942 přerušeno dvouletým totálním nasazením v tehdejším německém Horním Slezsku. I tam se mu podařilo dále studovat, takže mohl po dvou letech vykázat 6 semestrů studia a vrátit se zpět do Brna. Tam také zažil konec druhé světové války. V roce 1946 ukončil studium teologie, byl ordinován na kněze a začal jako kaplan působit v pastoraci. Po kaplanování na různých místech se v roce 1956 stal administrátorem v Žeroticích na Znojemsku. Roku 1958 byl zatčen, obviněn z „podvratné činnosti proti státnímu zřízení, společenskému řádu a vymoženostem pracujícího lidu" a odsouzen na tři roky vězení a šest let odnětí čestných občanských práv. Po propuštění z vězení na základě amnestie prezidenta republiky v květnu 1960 pracoval v podniku Pozemní stavby Brno. Nejdříve pracoval jako pomocný dělník, ale po půl roce již jako jeřábník. Do pastorace se vrátil v atmosféře Pražského jara roku 1968 a stal se administrátorem v Mutěnicích.
V polovině 60. let, ještě jako jeřábník, navázal styky s Felixem Maria Davídkem a spolu s ním se podílel na budování neveřejné, skryté církve (ecclesia silentii, ES) v tehdejším Československu. Skrytá církev měla umožnit existenci a činnost křesťanského společenství v duchu evangelia bez kontroly, poručníkování a omezování státem. Byla to neveřejná část katolické církve. Stanislav Krátký byl veřejně činný katolický kněz, ale s Felixem M. Davídkem ho spojovalo přátelství, společné představy o zaměření činnosti církve v duchu evangelia a přesvědčení, že existence neveřejné, skryté církve je nutná.
Krátce po obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 byl Stanislav Krátký ordinován na biskupa skryté církve. Následující léta probíhala ve znamení jeho působení jak ve veřejné, tak i ve skryté církvi. Koncem roku 1968 musel změnit působiště a byl ustanoven administrátorem v Kunštátu. V roce 1969 podnikl cestu do Švýcarska a do Německa. Tam se setkal s účastníky Druhého vatikánského koncilu (1962-1965), s teology jako Hans Urs von Balthasar, Charles Journet a Hans Küng. V Německu navštívil také katolické teologické fakulty několika univerzit, kde sbíral informace o tom, jak by mohl obsah a zaměření koncilu zprostředkovat československé veřejnosti. Výsledkem této studijní cesty bylo získání docentury na dočasně obnovené (katolické) teologické fakultě univerzity v Olomouci. Od října 1969 do května 1970 tam přednášel na téma Druhý vatikánský koncil. Od té doby o něm přátelé a známí mluví jako o „panu profesorovi". Pro širší veřejnost vydal roku 1970 knihu Druhý vatikánský koncil a jeho poselství (Vyšehrad, Praha). Na podzim roku 1978 byl přeložen jako administrátor do Hrádku u Znojma v rakousko-moravském pomezí. Tato lokalita nebránila jeho četným známým, příznivcům, ale i zvědavým lidem, kteří o něm slyšeli, aby ho v odlehlé pohraniční oblasti navštěvovali. Jeho farní dům zůstával všem otevřen. V této farnosti a okolí působil Stanislav Krátký 21 let.
Po „sametové revoluci" roku 1989 se opět mění společenská situace, a tím i možnosti církevní činnosti. Křesťanské církve i ostatní náboženská společenství požívají opět svobody. Dosavadní skrytá církev se může objevit na veřejnosti. Pro Stanislava Krátkého nastává období intenzivního objasňování všeho toho, co o neveřejném působení církve ví, a hlavně toho, proč se tak dělo. V dubnu 1991 odcestoval do Říma, aby ve Vatikánu podal svědectví o působení skryté církve v Československu. Oproti očekávání, že se tím uskuteční spojení dosavadní skryté církve s veřejně činnou, vznikl vleklý zápas o uspokojivé a trvalé usmíření těchto dvou větví jedné církve. Kamenem úrazu bylo vzájemné obviňování. Veřejně činná církev pochybovala o správném postupu při ordinování kněží a biskupů skryté církve. Skrytá církev vytýkala veřejné větvi kolaboraci s totalitním režimem. Skutečná „lustrace", jaká byla uskutečněna ve státě a ve společnosti, nebyla v církvích provedena.
Stanislav Krátký se zasloužil o zrod křesťanského rozhlasového vysílání Radia Proglas (1995). Společně s biskupy skryté církve Janem Blahou (nyní činný v pastoraci Brno-Křenová) a Janem Konzalem z Prahy (nyní důchodce a biskup již veřejně působící pražské obce skryté církve) byl Stanislav Krátký v roce 1996 zvolen mluvčím skryté církve v České republice. Od roku 1999 je farářem v Mikulově a zároveň proboštem tamní kolegiátní kapituly svatého Václava.
Kniha rozhovorů s tímto pozoruhodným člověkem představuje nejenom jeho životní osudy, ale poskytuje značné místo jeho názorům a náhledům. Jan Mazanec klade Stanislavu Krátkému otázky bez jakéhokoli ostychu a obav, což je zřejmě výsledek neuvěřitelné otevřenosti Stanislava Krátkého, jeho překypující přátelskosti, ale také fantastické paměti. Rozhovory jsou doplněny články o Stanislavu Krátkém napsaném moravskými osobnostmi z různých oblastí. Setkali se s nynějším mikulovkým proboštem, seznámili se s ním a zakusili jeho nezlomné nadšení, nevyčerpatelnou energii a skálopevnou víru. O tom podávají svědectví.
Dokumentační část knihy obsahuje fotokopie různých dokumentů a fotografie z života Stanislava Krátkého.
Tuto knihu vřele doporučuji. Bylo by dobré, kdyby byla k dostání nejen v Brně, ale také v Čechách a v Praze.
1 Krátký Stanislav: K plnosti, rozhovory Jana Mazance s dobrým bratrem a biskupem skryté církve. Cesta, Brno, 2004, 239 s.