Jak známo, někdy v první polovině roku se pod naší patronací vytvořila skupina, která má zájemcům umožňovat přístup ke křesťanské tradici a křesťanské církvi. Podobnou prací se zabýváme nyní i v jedné příměstské farnosti, kde jsme začali o něco později. Byl jsem požádán, abych vás formou článku s věcí blíže seznámil. Na celkové shrnutí problematiky a vyvození zásadních závěrů je, domnívám se, ještě brzy. Dovolím si vám proto předložit pouze několik nesouvislých informací, poznámek, podnětů k jednání, zamyšlení či diskuzi. První skupina se scházívá jednou za čtrnáct dní v pražském bytě manželů K., čtyřiadvacetiletých studentů techniky s jedním dítětem. Manžel Tomáš je věřící katolík, žena Jana se narodila v rodině bez víry. Ke své účasti je tedy motivována snahou porozumět svému manželovi. Zpočátku jí činilo velké obtíže se rozhovorů účastnit, ztratit ostych před ostatními účastníky a akceptovat probíraná témata jako smysluplná. Třetím stálým účastníkem je Jana S., dvaadvacetiletá svobodná studentka lingvistiky, která se sama o náboženství zajímala zřejmě zprvu jako o nepominutelný kulturní fenomén. Nyní je, zdá se, "přitahována" již i z nábožensky hodnotnějších, hlubších pohnutek. Vedením skupinky byli pověřeni všichni tři Janové naší obce a Marie (T.). Tato volba zkoušku času neunesla. "Šéf zahraničí" si stěží nalézá čas a Maruška byla na vlastní žádost pověření zproštěna. I pro ni je efektivnější spát raději doma. Skupinka původně byla početnější, podařilo se ji však časem "rozehnat". Předpokládám totiž, že některé odchody byly zbytečné, zaviněné naší koncepcí a naší neschopností věc lépe zajistit. První, velmi závažnou vadou podle mého soudu je, že se dařilo více přednášet (věci, které navíc někdy málokoho zajímaly a málokdo jim rozuměl), než vytvářet prostor k porozumění podle obrazu samotných mladistvých "frekventantů". Měl jsem při našich katechezích často velmi intenzivní pocit jakési přestárlosti všeho, co se děje. Nikoli sám a nikoli náhodou. Příčinou snad bylo, že prakticky nikdo z přítomných, nemýlím-li se, neměl aktivní zkušenosti s vytvářením společenství s lidmi postpubertálního a mladšího dospělého věku. Jak se zdají naznačovat jisté problémy se začleňováním nových tváří do naší obce, je to téma k všeobecnému vážnému zamyšlení. Pokud se týče programu, bylo zajisté pravděpodobně nemožné volit osnovy tak, aby stejnou měrou zaujaly nesmělou a neinformovanou gymnazistku, adepta, který se s Kralickou biblí pod paží přišel podívat, jak nám Duch Svatý větrá záclony, i sebevědomé intelektuálky z univerzity, které přicupitaly na kus mystického žvatlání. Co však způsobilo, že se je podařilo zvolit tak, aby příliš nezaujaly nikoho ze "žáků"? Jako podklad se vzaly již hotové Janovy katecheze, "odzkoušené" na Evce. Zdá se mi, že z tohoto (singulárního!) případu nebylo vyvozeno žádné poučení. Je to s podivem. Nehodlám zpochybňovat intelektuální a mravní schopnosti slečny doktorky. Ale zdá se mi být krajně nepravděpodobným, že cosi, co je dost "silným kafem" i pro mne, absolvovavšího kurz jáhenského vzdělávání, bylo pro ni jako katechumenku lehce stravitelným bonbónkem. Že by si problému nikdo nepovšiml? Neříkám, že jsou to špatné katecheze. Pro normální smrtelníky jsou jistě příliš vysoko. Ani to by v některých případech nebyla rozhodující vada. Jejich rozhodující vada podle mne je, že se naprosto nehodí pro to, k čemu jsou (jakoby) psány. K přípravě katechumenů na křest. Budiž mi dovolen teoretický exkurz. V literatuře se rozlišují (a v praxi, jak vidno, leckdy nerozlišují) tři podobné pojmy. Předběžný katechumenát čili předkatechumenát, vlastní katechumenát a nedávno se vyvinuvší neokatechumenát. Předkatechumenát je označení období, kdy se uchazeč chce nechat z nejrůznějších pohnutek poučit o evangeliu. Dospěje-li k určitému stupni osobní víry - zdůrazněme: víry již křesťanské - a projeví-li "vůli změnit život a vstoupit do životního vztahu s Bohem v Kristu", může být připuštěn k vlastnímu katechumenátu, přípravě na křest. (Viz Uvedení dospělých do křesťanského života, pp 6 - 15, in: Uvedení do křesťanského života, Sekretariát české liturgické komise, Praha 1987) Neokatechumenátem pak nazýváme různé snahy pomoci lidem v dětství již pokřtěným a tak či onak věřícím prohloubit jejich duchovní život tím, že absolvují jakýsi "katechumenát", který vyvrcholí obnovou křestního slibu. V nefalšovaném neokatechumenátním hnutí trvá tento proces řadu let, déle, než normální katechumenát pro konvertity (R. Blánquez, Neokatechumenátne spoločenstvá, in: Teologické texty 4/1990, pp. 125-128). Nyní již mohu shrnout výsledek svého dosavadního přemýšlení o našem problému: naše malé společenství, které nazýváme katechumenátem, je ve skutečnosti třeba přesněji vymezit termínem "předkatechumenát". (Jana K. zažila hned na počátku trauma, když se vyrukovalo se křtem jako poměrně samozřejmou perspektivou každého katechumenátu.) To, co napsal Jan jako pomůcku pro katechumenát, je možno rozumně využít pouze jako pomůcku pro "neokatechumenát", nadto neokatechumenát lidí nikoli tuctového založení; zazdálo se mi, že psal tak, jako by psal dopis sobě samému mladšímu o nějakých snad dvacet let a říkal si: ty věci ale vypadají ve skutečnosti TAKTO, nikoli tak, jak jsem myslil tenkrát. Východisko, jak zachránit alespoň zbytek skupiny před rozpadem, jsem hledal v (přinejmenším částečném) nahrazení stanoveného programu přednášek něčím jiným. Praktikujeme četbu Matoušova evangelia zhruba po kapitolách, počínaje kázáním na hoře, spojenou s výkladem textu a rozhovorem nad ním. Zatím se zdá, že tento způsob vyhovuje mnohem více. Díky tomu, že si i introvertnější povahy více zvykly a skupina se zmenšila a homogenizovala, panuje mezi námi mnohem svobodnější ovzduší než na počátku. Takto jsme rychle dospěli i k těm nejzávažnějším otázkám - relevanci Ježíšovy osoby pro nás, teologii zmrtvýchvstání a podobně. (Příznačné je, že před tím, snad po několik měsíců, podobné otázky hladinu tamního veřejného mínění jaksi příliš nečeřily.) Nedělejme si ovšem iluze o tom, že pouze náš postbultmannovský výklad Matoušových perikop může nahradit vše. Je třeba se starat především o napojení adeptů na nějaké živé křesťanské společenství. Bylo mi např. sděleno, že Janě S. mnoho dal krátký pobyt na jisté katolické venkovské faře, kde působí pastoračně schopný kněz, věnující se mládeži. Nebyli jsme to však my, kdo jí tento pobyt zprostředkoval. Několik slov k situaci v onom druhém "katechumenátním" společenství. Je složeno z lidí v průměru o něco málo starších a méně "intelektuálních". I tam jsou základem právě dvě nepokřtěné "předkatechumenky", Světla T. a Michala A., a jeden věřící hoch, Jaroslav M., který vlastně absolvuje svůj "neokatechumenát". Do místa dojíždí Jan a vedle něj s námi sedává místní pomocnice, sestra Jarmila B., nyní bohužel vážně nemocná. Jak bylo řečeno, tato skupinka vznikla o něco později. Bylo jasné, že je třeba volit osnovy jinak. Na Janovu výzvu jsem se pokusil sepsat je tedy po svém. Byly podstatně jednodušší, na počátku se však i tak předpokládalo příliš mnoho nezáživností; vysvětlení významu katechumenátu, fundamentálně teologické téma "Bůh", něco o náboženském myšlení Starého zákona. Je možné, že by podobný postup býval únosný ve skupině služebně starší, tady se neosvědčil, podobně jako jeho vyšperkovanější předchůdce v Praze. Pokud se týče napojení na obec věřících, vidím situaci v perspektivě obnovy celé tamní farnosti, která by se tak stala místem přirozeného vyústění popsaného malého společenství.  Na závěr těchto poznámek heslovitě shrňme a upřesněme řečené.

1. Žádného skutečného katechumena nemáme.

2. Zkušenosti se týkají předkatechumenátu a neokatechumenátu.

3. Je v tom podstatný rozdíl.

4. Naše intelektuálština selhala. Což je vynikající.

4a. Jestliže chceme napsat osnovy katechumenátní přípravy, aniž bychom předtím proseděli několik večerů při neformálním hovoru se všemi zájemci o účast a nezjistili, oč mají oni sami zájem (tj. přinejmenším v rámci alternativy poučení - křest - obnova dříve praktikovaného křesťanského života), jednáme krajně neodpovědně.

5. Jsou tři témata, o kterých budou (skuteční) adepti poslouchat a hovořit se zájmem. Jejich vlastní životy; Ježíš Kristus; souvislost mezi oběma tématy prvně jmenovanými.

6. Zbylá témata budeme raději odkládat na později. Právě tak všechna cize znějící slova, myšlenkové konstrukce a fakta, která nejsou nezbytně nutná pro to, aby se člověk stal křesťanem.

7. Naprosto zásadní je budovat důvěru, neformálnost, "nepřednáškovost", partnerské vztahy v rámci vznikajících skupinek. Nám se to příliš nedařilo, i když se přirozená lidská schopnost navazovat kontakt nakonec samozřejmě prosadila.

8. V katechumenátu by se měli angažovat bratři a sestry, kteří mají čas a chuť. Nelze to někomu nadirigovat.

9. Je třeba přemýšlet o tom, jak bychom se měli s našimi adepty seznámit a sblížit.

10. Křestní jména v článku uvedená mají usnadnit vaše modlitby za nás za všechny.

- Honza Spousta -

Jedním z důležitých podkladů pro jednání o budoucím rozsahu a způsobech činnosti neveřejné církve u nás jsou stanovy Mission de France. Představují jisté vzorové řešení problému koexistence dvou rozdílných modelů pastorace. Otiskujeme je v plném rozsahu (překlad je neoficiální). Informace o Mission byly uveřejněny v Teologických textech č. 4 str. 155-7. (vydala Francouzská biskupská konference, Paříž, 13. 4. 1988)

I. Povaha a cíl

Čl. 1 Mission de France (dále MDF) je "consociatio cleri saecularis", vytvořené v r. 1941 na shromáždění francouzských kardinálů a arcibiskupů a zřízené a ustanovené J.S. papežem Piem XII. v apoštolské konstituci "Omnium Ecclesiarum" ze dne 15. 8. 1954 jako Prelatura s vlastním územím a s vlastním prelátem ordinářem.

Čl. 2 Od svého založení byla postavena MDF pod ochranu sv. Terezie od Dítěte Ježíše.

Čl. 3 MDF má za cíl poskytovat ordinářům, kteří o to projeví zájem, pomoc v misijním úsilí jejich diecézí, zejména vycházet vstříc takovým misijním situacím, na které nestačí diecézní klérus sám reagovat ve smyslu následujícího prohlášení francouzských biskupů: "MDF tvoří zvláštní misijní útvar ordinovaných služebníků (tj. kněží a jáhnů), který se věnuje službě zvěstování evangelia. Je to jedno ze znamení, kterým církev uskutečňuje svoji počáteční přítomnost v sociálních a kulturních prostředích, která jsou nejvzdálenější víře v Ježíše Krista. MDF pracuje na vytvoření a oživování společenství starajících se o evangelizaci. Také se stává místem k výměně stanovisek a společného zamýšlení nad požadavky þmisie\, důležité pro životnost celého těla církve." (Shromáždění biskupů v Lurdech 1980)

Čl. 4 1. Prelát MDF je oprávněn ve smyslu norem kanonického práva: a) přijímat členy b) otevírat seminář nebo jiná zařízení pro formaci členů. 2. Jako právní osoba je MDF oprávněna vlastnit movitý i nemovitý majetek nutný nebo potřebný pro její činnost.

II. Řízení

Čl. 5 Prelátem je biskup. Jeho jmenování se provádí podle obecného práva.

Čl. 6 Prelát je oprávněn předsedat Biskupskému výboru MDF. Kromě preláta a předsedy (nebo místopředsedy) Francouzské biskupské konference tvoří Biskupský výbor biskupové určení svými kolegy z oblastí apoštolátu v počtu jednoho biskupa za každou oblast. Pro zajištění vazby specifického přínosu MDF na celek pastýřské činnosti církve ve Francii je předseda biskupské konference (není-li, pak místopředseda) členem Biskupského výboru a prelát se zúčastňuje schůzí stálé Rady episkopátu s předsedy komisí.

Čl. 7 Na vlastním území MDF, v Pontigny, má prelát tutéž jurisdikci, jaká náleží v mezích kanonického práva každému místnímu ordináři na jeho vlastním území (kánon 370 CIC).

Čl. 8 Co se týká vnitřního života týmů zřízených v diecézích, má prelát práva ordináře se zřetelem na dohody uzavřené s diecézemi.

Čl. 9 Biskupský výbor pomáhá prelátovi v řízení MDF jménem Francouzské biskupské konference. Vedle preláta plní úlohu sboru poradců a bere na sebe následující úkoly: a) Vykonává spolu s prelátem rozlišování, kdy připustit k činnosti MDF ve smyslu svého zaměření. Bude pečovat zejména o jejich význam pro misii a o jejich sounáležitost s pastoračními směry určenými sv. stolcem, Konferencí biskupů Francie a ordináři místních církví z jiných zemí, kde MDF působí. Bude o tom referovat na shromáždění biskupů Francie. b) Být u MDF mluvčím francouzských biskupů, co se týče formulování jejich požadavků a misijních potřeb, s upřesněním specifického očekávaného přínosu působení týmů MDF. c) Svědčit francouzským biskupům o misijních výsledcích, jakož i o obtížích, se kterými se setkala MDF ve svěřené službě. d) Schvalovat náplň a způsoby formace kandidátů kněžské služby, kterou vykonává MDF. Biskupský výbor bude dbát na to, aby byla tato formace ve spojení s Biskupskou komisí pro klérus. Bude bdít, aby formační skupiny spolupracovaly s národní Radou velkých seminářů. Příprava ke stálému jáhenství bude probíhat ve spolupráci s národním Výborem pro diakonát. e) Snažit se ve smyslu čl. 8 o nové možnosti působení, případně i o jejich zrušení. f) Starat se ve smyslu dohod uzavřených s diecézemi o nutné spojení mezi prelátem a biskupy bezprostředně zainteresovanými na činnosti týmů MDF. Každý biskup, který týmu MDF umožní spolupráci ve své diecézi, může Biskupskému výboru podávat své návrhy a svá mínění.

Čl. 10 Prelát je zavázán zajistit ochranu a správu majetku, který vlastní MDF. Je jeho povinností, aby starým nebo nemocným členům inkardinovaným do MDF zajistil důchod nebo opatrování, pokud je budou potřebovat. Bude pečovat, aby byli přijati buď do péče orgánů, které jsou k tomu účelu zřízeny veřejnou správou, nebo popřípadě použije doplňujících dispozicí připravených Konferencí biskupů Francie.

Čl. 11 Prelát jmenuje generálního vikáře, který má práva vlastní tomuto úřadu (kánony 475 - 481 CIC) a jiné fakulty, které uvádí apoštolská konstituce. Dříve než jej prelát jmenuje, může konzultovat jeho jmenování se členy MDF.

Čl. 12 V hospodářských záležitostech pomáhá prelátovi rada pro hospodářské záležitosti (kánony 492 - 493 CIC) a generální ekonom (kánon 494 CIC).

Čl. 13 Prelát ustanovuje radu, která mu pomáhá v řešení souboru úkolů, které mu náležejí. Radu tvoří generální vikář, dále člen odpovědný za seminář a členové MDF, které si prelát vybere.

Čl. 14 Prelát ustanoví podle norem práva kněžskou radu (Kánony 495 - 501 CIC).

Čl. 15 Prelát se radí s Biskupským výborem o všech návrzích týkajících se nových směrů nebo působení MDF.

Čl. 16 Generální shromáždění členů MDF se koná pravidelně, nejméně každých 5 let. Generální shromáždění svolává prelát. Za předsednictví preláta se řeší závažné otázky týkající se života a činnosti MDF. O směrech a rozhodnutích se hlasuje. Jsou podrobeny schválení preláta s podmínkou, že získaly nejméně 2/3 hlasů. Prelát je schválí jen po konzultaci Biskupského výboru, který posoudí, jestli je ještě potřebné konzultovat Konferenci biskupů.

Čl. 17 Všechna jmenování do úřadu, která provádí prelát, s výjimkou jmenování generálního vikáře, jsou na určitou dobu s případnou možností prodloužení.

III. Členové

Čl. 18 Pouze ordinovaní služebníci, t.j. kněží a jáhni, mohou být členy MDF.

Čl. 19 Prelát dohlíží nad tím, aby kandidáti, kteří se hlásí, byli poučeni o cílech a činnostech MDF. Informace k tomu účelu může být podána v diecézích po dohodě s místním ordinářem a ve vazbě na diecézní službu povolání.

Čl. 20 Kandidáti jsou inkarnováni do prelatury MDF, jakmile přijmou jáhenské svěcení. Prelát sám je přijímá do stavu kleriků, uděluje jim služby lektora a akolyty a povolává je pro službu svěcených služebníků podle norem stanovených právem. Kandidáti jáhenské a kněžské služby v době své formace a ti, kteří požádají o propuštění ze své diecéze za účelem vstupu do MDF, tak učiní podle předpisů práva (Kan. 241 a 257 CIC).

Čl. 21 Klerici, kteří touží vstoupit do MDF, tak učiní podle předpisů práva (Kan. 267 - 272). Předtím, než budou exkardinováni ze své diecéze a inkardinováni do MDF, vykonají zkušební dobu v trvání nejméně 2 let v týmu MDF.

Čl. 22 Kněží a jáhni, kteří se na svou žádost dají k dispozici prelátovi MDF, a to písemnou dohodou se svým ordinářem ve smyslu kán. 271 CIC, mají po celou dobu trvání této dohody stejná práva a povinnosti jako členové MDF.

Čl. 23 Kněží a jáhni MDF obdrží pro vykonávání služby jim svěřené dovolení od místního ordináře a jsou pod jeho pravomocí. Nemají žádnou osobní výjimku.

Čl. 24 Prelát si ponechává zodpovědnost za duchovní a naukovou formaci členů MDF. Zajišťuje ji organizováním setkání, zasedání nebo zvláštních soustředění, jak v místním, tak v národním rozsahu.

Čl. 25 Jestliže kněz nebo jáhen žádá o vystoupení z MDF, postupuje se při exkardinaci a inkardinaci podle předpisů stanovených právem (Kán. 267 - 272).

IV. Týmy

Čl. 26 Pod pojmem týmu se rozumí organický soubor osob, které se podílejí na odpovědnosti svěřené od kompetentní autority a které žijí církevní společenství a duchovní život ve funkci tomuto poslání. Kněží a jáhni MDF jsou posláni do diecéze jako členové týmu.

Čl. 27 MDF nemůže ustavit tým v diecézi bez písemné autorizace místního ordináře ve formě uzavřené smlouvy s touto diecézí (články 8, 31, 32).

Čl. 28 Členy týmu jsou pouze ti, které schválil prelát MDF. Kromě toho musí být z toho titulu přijati ordinářem místa týmu. V případě, že úkol, který tým řeší, překračuje rámec diecéze, jsou jeho členy ti, které jmenuje prelát po konzultaci Biskupského výboru. Ve shodě s článkem 23 bude vyžádána kanonická mise od místního biskupa, kde působí, i když jejich služba bude jen dočasná.

Čl. 29 Po dohodě s prelátem mohou být členy pastoračního týmu, jehož animátorem je MDF, také osoby, které nejsou členy MDF: 1) Kněží a jáhni diecéze mohou být členy pastoračního týmu na žádost diecézního biskupa. 2) Laici osobně jmenovaní diecézním biskupem mohou být částí pastoračního týmu a je jim možno svěřit úřad nebo službu.

Čl. 30 Kněží a jáhni MDF se mohou zúčastnit na práci pastoračního týmu vytvořeného diecézním biskupem za podmínky, že ve smlouvách a dohodách uzavřených s diecézemi (články 8,31,32) budou stanoveny způsoby, dovolující jim účinnou účast na společném životě MDF, a že tato účast nebude čistě soukromá, ale uznaná tímto pastoračním týmem a užívaná k jeho prospěchu.

V. Vztahy k diecézím

Čl. 31 Ordináři se dohodnou s prelátem na ustanovení týmu MDF na jejich území anebo o účasti členů MDF na pastoračním týmu. Stanoví se tak písemnými dohodami vytvářenými od případu k případu. Tyto dohody upřesňují: svěřené poslání a jeho trvání, směrnice, kterými se bude řídit, vazby na jiné kněze a týmy v diecézi.

Čl. 32 Dohody upřesňují také finanční dispozice, kterými se ordináři podílejí na obecných nákladech MDF a na úhradě vydání na studia kněží nebo jáhnů, kteří jsou k dispozici diecézi.

Čl. 33 Podle práva potřebuje každý člen MDF pro to, aby mohl být poslán prelátem do diecéze, nebo aby byl převeden z jedné diecéze do druhé, souhlas diecézního biskupa, kam je poslán.

Čl. 34 Člen MDF může být zbaven vlastní funkce, kterou byl pověřen v diecézi, za podmínek stanovených zákoníkem.

Čl. 35 Ve shodě s kánonem 1733 CIC je smírčí komise jmenována na základě společné dohody prelátem a biskupským výborem za účelem řešení sporů a svárů, které by se mohly vyskytnout. V případě, že nebude nalezeno žádné řešení tímto způsobem, je třeba se odvolat na postupy stanovené právem.

Sympatické a podnětné setkání skončilo. Nemohu je kvalifikovaně hodnotit, protože jsem nebyl ani v Taizé, ani na žádném z velkých setkání v Praze. Přesto se chci podělit o zkušenosti získané při přípravě programu v místě, kde bydlím. Přípravná setkání s bratry z Taizé působila jako balzám na duši. Hluboce lidský a zároveň profesionální přístup ke všem problémům zahání každé obavy. Svým postojem jako by účinně a nenásilně zvěstovali Mt 6,31nn. Množství zpracovaných materiálů umožnilo orientovat se jak ve vnějších stránkách přípravy, tak v samotné duchovní náplni setkání. Pokud jsme se těchto rad neřídili, vždy se to nevyplatilo.

Na přípravě místních setkání se podílela ekumenická skupina, která již tvoří do jisté míry kompaktní akceschopný celek, schopný improvizace. Místní evangelický duchovní se podílel aktivně, někteří členové Církve bratrské rovněž, přes negativní postoj vedení jejich církve k celému setkání. Katolický duchovní setkání formálně podpořil, ačkoli se na něm nikterak viditelně nepodílel. Jeho svěřenci však setkání všemožně podpořili. O to víc kontrastuje postoj faráře sousední oblasti (a formálně i místa, kde bydlím) P. Šimečka, který před setkáním věřící varoval.

Významnou pomocí při místních setkáních byla účast některých členů naší obce (Míla, Ondřej, Standa). Podle mého názoru bylo pro "úspěch" setkání klíčovou otázkou sestavení diskuzních skupinek a kvalitní výběr jejich animátorů. Podklady pro toto rozdělení bylo vhodné získávat hned při příjmu poutníků, tak, jak bratři doporučovali. Náš příjem byl bohužel obsazen lidmi pro tuto práci ne zcela kompetentními. Rovněž kvalita animátorů, kteří se hlásili, byla velmi různá. Zejména Poláci a Slováci neměli vůbec žádnou představu, co se od nich očekává. Tak se stalo, že Fanda, kterého mnozí čtenáři znají, "obhospodařoval" při prvním tématu "Zbav se malomyslnosti" tři slovenské diskuzní skupinky. Vzhledem k jeho zkušenostem s vedením mládeže velmi úspěšně. Až do té doby, než se dozvěděli, že není katolík. Příště již jeho účast nebyla žádoucí.

Animátoři by měli mít výchozí text bratra Rogera "Dopis z Prahy" dokonale zvládnutý. Není to tak jednoduché, člověk mu přijde na chuť až po několikerém čtení, protože způsob jeho vyjadřování je dost složitý. Ideální by bylo, kdyby animátory byli ti, kteří takový, nebo alespoň podobný text již v Taizé "absolvovali". Slovenští poutníci zjevně nechápali, oč při setkání běží. Bohužel ani jejich "dušpastier". Neustále se pokoušeli měnit stanovený program a nahrazovat jej "svätou omšou" či výletem na Karlštejn. Na prvý den si dokonce stanovili začátek mše na dobu, kdy začínala ranní modlitba všech účastníků. Hospodin k nám však byl milosrdný a "dušpastier" zaspal.

Liturgie komunity v Taizé, tak jak jsme ji slavili i v místním měřítku, představuje pozoruhodnou syntézu prvků Západu (katolických i protestantských) i Východu. Je v mnohém inspirující. Její "efekt" se dostaví, dle mého názoru, po určitém čase, jakmile ji její účastníci (a zároveň tvůrci) mají zažitou tak, že se mohou soustředit na její obsah. Nechali jsme zaznít jazyky pokud možno všech přítomných národů - mluvilo se polsky, slovensky, maďarsky, rumunsky, anglicky. Jakékoli slovo (jakési minihomilie) je lépe postupně číst v různých jazycích, než překládat větu po větě. Při druhém způsobu se často ztratí souvislost a někdy i změní smysl.

"Prostá oslava nového roku", jak byla nazvána v organizačních pokynech, dopadla nad očekávání dobře. Probíhala v kulturním domě. Předcházela jí ekumenická bohoslužba pro místní obyvatele, které se již zúčastnilo několik poutníků ubytovaných v okolních vesnicích. Na závěr pronesli své zdravice Němci, Italové, a co nás zvlášť těšilo, Rusové. Po příjezdu poutníků z Prahy a za účasti místního obyvatelstva jsme se modlili za smír a důvěru mezi lidmi. Následovaly ukázky písní přítomných národů. O putující kytaru byl velký zájem. Nejvíce zaujali svým temperamentem Italové, kupodivu i Angličané a Maďaři. Ještě dlouho po půlnoci bylo obtížné odtrhnout od Stana, který hrál svoje písničky, skupinu Polek.

Podělte se i vy o své zkušenosti!

Pavel

Bude řeč o dálkovém tříletém teologickém studiu na Katolické teologické fakultě Karlovy univerzity. To, co jsme si v minulosti ani nedovedli představit, se stalo skutečností. Bohužel i z té horší stránky. Nikdy bych si nedovolil podobná slova, kdybych byl se svým kritickým pohledem sám - ale jak se tak rozhlížím při přednáškách i o přestávkách kolem sebe, vidím, že sám nejsem. Nejen vidím, ale i slyším. Kritika zaznívá z mnoha stran a kritizuje se snad opravdu vše, co se uvedeného studia týká. Jistě, měli bychom být vděčni za všechny možnosti, jichž se nám v dnešní době dostává, ale to je přece jen jedna stránka - být vděčný - stránka druhá je umět těchto možností využít. Jinak možnost přestane být možností, ale stane se spíše horkým bramborem, s nímž si nikdo neví rady. Kdybychom intenzivně hledali, nalezli bychom jistě i pozitivní věci, ale nedostatky a chyby je vždy více vidět a my si pravděpodobně z hlediska budoucnosti mnoho těchto chyb nebudeme moci dovolit. Právě proto se zaměřím v této zprávě právě na některé negativní stránky celého studia. Na úvod několik faktů: Podle všech dostupných informací a oficiálních prohlášení jde o vysokoškolské studium. Prozatím byl otevřen pouze první ročník. Studium má být tříleté - jak bylo uvedeno, avšak o délce studia jsou stále pochybnosti, vzhledem k tomu, že by snad měl být udělován titul "bakalář" a předpisy římské kongregace pro výchovu vyžadují pro tento stupeň studium čtyřleté. Pětileté studium asi nebude, neboť se proslýchá, že pan děkan Wolf prohlásil, že pokud bude toto studium pětileté, on nebude děkanem. V prvním ročníku nyní studuje přibližně 370 posluchačů, z toho asi 70 mužů jej absolvuje jako odbornou přípravu k jáhenské službě.

Nyní rozvedení některých negativ: Jak se zdá, není ujasněna koncepce studia, ani to, k čemu by vlastně mělo směřovat. Je podivné, že z úst některých představitelů fakulty slyšíme spíše to, že se účastníme kurzu. Tak tedy Univerzita Karlova pořádá kurz a účastníkům kurzu rozdává vysokoškolské  indexy - jaká je zde logika? Z toho všeho jako by vysvítalo, že uvedené studium je pro některé osoby z vedení fakulty čímsi navíc, nutné zlo. Kdo zde uvažuje o oněch 370 lidech, kteří se sjíždějí jednou za čtrnáct dní z různých míst Čech a snad i Moravy? Jsou to z hlediska vedení fakulty vůbec ještě vysokoškolští studenti? Popravdě řečeno, nelze se vedení zase příliš divit, protože jak se zdá, výběr studentů nebyl proveden odpovědně, a tak se zde sešli lidé, kteří nevědí o teologii vůbec nic, s lidmi, jejichž vzdělání možná někdy přesahuje odbornou úroveň přednášejících. Nyní tedy vidíme základní problém studia: kurz, nebo studium na univerzitě? Obojí by jistě bylo potřebné, ale udělat všechno najednou nelze. Je nám jasné, že diskutovat o těchto problémech jen mezi studenty, případně přenášet kritiku do našich společenství, není adekvátní odpovědí na situaci. Děkujeme tedy Pepovi, že nám umožnil a sjednal setkání s proděkanem fakulty, který má toto studium na starosti - Dr. Stanislavem Prokopem. Mimo Jana, Pavla, Pepy a Míly z naší obce byli na toto setkání ještě přizváni: Jan Šikl, který toto studium též absolvuje, a Štěpán Špinka, který spolupracoval na vytváření koncepce studia spolu s Josefem Zvěřinou, ale po Josefově smrti zůstal stát zcela mimo. Při diskuzi o jednotlivých okruzích problémů bylo vždy též navrženo panu proděkanovi řešení. Rád uvádím, že téměř ve všem jsme nalezli společnou řeč a vzájemné pochopení. Někdy jsme však společné řešení nenalezli, neboť se za současného vedení fakulty asi dá nalézt pouze velmi obtížně. P. Prokop slíbil přednést některé naše návrhy na zasedání učitelského sboru fakulty, které mělo proběhnout těsně po Novém roce. O čem se vlastně diskutovalo? O kvalitě přednášek a odborné zdatnosti některých přednášejících, kdy byla navrhována možnost odeslání učitelů na zahraniční studijní pobyty, případně zapůjčení odborníků z jiných fakult k přednášení disciplín, u kterých je to možné. Zde však asi k žádné podstatnější změně nebude moci dojít. Dále bylo navrženo konání seminářů v užších kroužcích. P. Prokop případnou realizaci tohoto návrhu v příliš dobrém světle neviděl, a to pro velké zaneprázdnění přednášejících; a tak mě napadá: Neukousli jsme si příliš velké sousto? Na všech ostatních vysokých školách jsou konzultace a semináře běžným právem studentů. Nedostatek písemných materiálů ke studiu bude snad možno brzy vyřešit, možná i s naší pomocí, dík materiálům, které máme k dispozici. Tu skutečnost, že se studia účastní i lidé, kteří už určité teologické vzdělání mají a chtějí si ho pouze legalizovat, se snad podaří vyřešit pouhým skládáním závěrečných zkoušek. To je pro mne osobně určitým zklamáním, protože původně se o legalizaci vzdělání mluvilo poněkud jinak. Při setkání s Antonínem Liškou bylo řečeno, že svědectví o studiu, případně vyjádření bývalého učitele, by mělo být dostatečnou zárukou vzdělání. No, ale budiž. Na setkání s proděkanem došlo i k diskuzi o otázce docházky a její kontroly. K vysokoškolskému indexu byl totiž všem posluchačům přidán list papíru s názvem "Docházkový list". Na tento papír jsou do jednotlivých políček s daty posluchačům udělovány za účast razítka z dětské tiskárničky znázorňující dopravní značky. Nějak mi nejde dohromady, že lidé, z nichž někteří mají i více akademických titulů, lidé, kteří se dobrovolně na toto studium přihlásili, kteří dojíždějí z velké dálky a dávají tím vším jasně najevo, že se něco chtějí dovědět, tedy že tito lidé potřebují kontrolovat docházku a ještě ke všemu takovým hloupým způsobem. Vždyť pokud pomineme humornou stránku této světové rarity, tak už těžko můžeme přehlédnout, že ti, kteří o razítkování rozhodli, dávají vlastně najevo dvojí nedůvěru: vůči posluchačům samým - a to je ponižující - a také vůči kvalitě přednášek, protože kvalitní přednáška a dobrý přednášející přitahují lidi sami o sobě - a to je tedy nedůvěra k sobě samým, k fakultě. Všem bylo na našem setkání jasné, že nám jde společně o to, aby se věci hnuly kupředu, bylo nám jasné, že všichni se budeme snažit celé záležitosti se studiem podle svých možností pomoci. Prostě jsme se rozešli s dobrým pocitem, že jsme si vcelku porozuměli. Ostrým kontrastem k tomuto setkání však byla náhodná přítomnost děkana Wolfa dne 5. 1. 1991 o přestávce mezi přednáškami na fakultě. Přes jeho jistě upřímnou snahu porozumět stanoviskům studentů, nasvědčovaly jeho odpovědi na naše dotazy a připomínky tomu, že zde zatím mezi námi existuje těžko překonatelná hranice a že problém Katolické teologické fakulty UK a studia laiků na ní je ještě daleko od svého konečného vyřešení.

-m-