Za dvě desetiletí svého kněžství jsem vyslechl víc než tisíc kajících vyznání: v klasických zpovědnicích, v bytech, zahradách, na ulicích, v nemocničním ruchu, v jedoucím autě; vyznání upřímná i zcela formální, vyznání na pokraji zoufalství i vyznání "ze zbožnosti", vyznání diktovaná strachem, chytráctvím i touhou po smíření. A za víc než padesát let své vlastní dráhy kajícníka jsem sám získal odpuštění a rozhřešení aspoň tisíckrát, ve zpovědnici, v dialogu, anebo po vyznání uprostřed svých blízkých. Navíc jsem si prožil na své vlastní kůži i hlubokou krizi této svátosti (dřívější týdenní zpověď vystřídala léta se táhnoucí absence). Snad tedy smím doufat, že následující řádky diktuje nejen určitá zkušenost s věcí samou, ale také zájem o dobro církve obecné i partikulární a odpovědný zájem o kajícníka jako takového.

Většina čtenářů Getseman zná výhody společného slavení svátosti smíření z vlastní zkušenosti, protože k tomu má příležitost již řadu let. Potřeby individuálního vyznání v naší obci výrazně ubylo, společné vyznání (resp. lépe: osobní vyznání uprostřed společenství) tedy považují mnozí za lepší. Myslím, že právem, pokusím se ukázat proč. Nicméně žádná forma - tu naši nevyjímaje - sama nechrání před zhoubou rutiny toho, kdo o smyslu svých náboženských úkonů nepřemýšlí, kdo znovu a znovu nepromýšlí svou osobní účast na takovém svátostném dění. Už v šedesátých letech rozhodl koncil o liturgické reformě. Své záměry vyjádřil v konstituci Sacrosanctum Concilium (SC) publikované r. 1964. Konkrétní reformu svátosti publikovala Kongregace pro svátosti a bohoslužbu jako Ordo penitentiae r. 1973 a od r. 1979 platí jako závazný rituál i u nás. Reforma není zdaleka jen úpravou kosmetickou. Svátost, o níž je řeč, se nejen nově nazývá, ale přesunula i své dosavadní těžiště. Jejím cílem už není odpuštění osobních hříchů a tzv. věčných trestů s nimi spojených, ale smíření hříšníka s Bohem, církví i sebou samým. Přesto se na zpovědní praxi v mnoha farnostech dodnes mnoho nezměnilo. A tak dochází k podivné situaci: Božímu lidu se tak mlčky, via facti upírají významná práva, slavnostně mu přiznaná jako legitimní i autentická. V prvém oddílu poukáži aspoň na některá z nich. V druhém upozorním na některá úskalí ohrožující plodnost této svátosti i tam, kde se tato práva plně respektují. 

1.1 Právo na Boží slovo

Zmíněná konstituce učí: "Mimořádný význam při slavení liturgie má Písmo svaté. . . Proto je třeba podněcovat srdečné a živé zalíbení ve svatém Písmu..." (SC 24) Že tím koncil mínil nejen liturgii eucharistickou, ale každou veřejnou bohopoctu, ukazují rubriky rituálu svátosti smíření. Žádají: "Je třeba, aby svátost pokání začínala slyšením Božího slova." (čl. 24) a "Buď kněz, nebo kajícník sám přečte nějaký vhodný text Písma." (čl. 17). Nejen koncil obecně, ale i Svatý stolec konkrétně vyžadují, aby se kajícník směl setkat s Kristem, přítomným reálně v Božím slově. To ovšem připadá v souvislosti s individuální zpovědí leckterému zpovědníkovi jako hloupý vtip - před zpovědnicí čeká fronta penitentů, za půl hodiny začíná mše... Je-li tu však něco absurdního, pak to nebude v rubrikách, ale v nesprávné praxi. Než by zpovědník změnil zděděné zvyky zpovědi před mší a formy předreformní "čistírny duše", obětuje bez váhání Boží slovo. A proč vlastně v časové tísni nabídne kajícníkovi své povzbuzení či napomenutí, když by k obojímu lépe posloužil vhodně vybraný úryvek Písma? Citovaný rituál jich nabízí na výběr asi 80, ze zákona Starého i Nového. Jenže to by je musel zpovědník znát natolik, aby se v nich orientoval. A také kajícník by nesměl být jen anonymní ovečkou. . .

1.2 Právo na společenství

Koncil učí: "Liturgické úkony nejsou soukromé, nýbrž slavnostní projevy církve. Církev je . . . svatý lid, sjednocený pod vedením biskupů. Proto tyto úkony přísluší celému (!) tělu církve." (SC 26) Poté, co se týž sněm znovu vrátil k starobylému pojetí církve jakožto Božího lidu, je třeba brát i citovaný čl. 26 vážněji než nějakou literární bižuterii. Sněm přece přiznává tomuto lidu přímo kněžskou důstojnost. Je to jistě důstojnost jiného druhu než důstojnost ordinovaná. A právě proto, že jde o důstojnost skutečnou, a zároveň jinou, má se i tato důstojnost podílet přiměřeně na svátostném dění. Koncil přece učí: "Obřady třeba upravit tak, aby vyjadřovaly to svaté, čeho jsou znamením. . . Lid by měl mít účast plnou, aktivní a v duchu společenství." (SC 21) Tento lid přece přijal křtem nejen pečeť vykoupení skrze víru v Krista, nejen účast na Kristu, nejen účast na lásce Ducha rozlévajícího své dary; přijal také, jak učí Pavel, odpovědnost za zdraví a funkčnost tajemného těla, jehož je orgánem. Proto také koncil žádá: "Kdykoli obřady svou povahou vyžadují, aby se konaly společně, s přítomností a aktivní účastí věřících, je třeba zdůraznit (!), že takový způsob má přednost . . . před tím, aby obřady konali jednotlivci jakoby soukromě. To platí především . . . o udílení svátostí . . . Při liturgické slavnosti každý služebník církve i každý věřící má konat jenom to, ale i právě to, co mu přísluší z povahy věci a podle liturgických předpisů." (SC 27,28) A rituál proto ukládá: "Na výkonu díla smíření, které Pán svěřil církvi, se různým způsobem podílí celá (!) církev jako kněžský lid. Především tím, že volá hlásáním Božího slova k pokání, ale i tím, že se za hříšníky modlí a kajícníkovi pomáhá hříchy uznat a vyznat." (čl.8) A vysvětluje: "Lidé se často spojují, aby páchali nepravost. Podobně si tedy i v pokání pomáhají, aby milostí Kristovou byli osvobozeni od hříchu. . ." (čl.5) Jenže běžná zpovědní praxe společenství a jeho pomoc či dokonce účast nepotřebuje. Lid je vykázán do fronty před zpovědnici a zastupuje jej jen kněz. Proč zastupuje i v tom, kde Boží lid může a má mít účast přímou? Kněz je svěcením habilitován a jurisdikcí biskupa oprávněn k absoluci, k té lid oprávněn není. Jenže svátostné dění je i svou podstatou širší a hlubší než samotná absoluce! Jistěže smí a má i samotný kněz zastoupit celou církev, není-li lid sám schopen nebo ochoten kajícníkovi posloužit v tom, co lidu přísluší. Ale proč je taková nouzová situace potvrzována každodenní praxí, jako by to jinak ani nešlo? Proč se kajícník např. nesmiřuje podle Pánova přání (Mt 5, 23-25) s manželským partnerem, s přítelem, s protivníkem, se společenstvím přímo, ale jen skrze zástupce? Smířit se znamená přece nejen odpustit a odpuštění přijmout (k tomu by snad prostředník i postačil). Znamená to přijmout i onu druhou stanu, přijmout i budoucnost. Jak v tomto může někdo někoho plnohodnotně zastoupit? A plyne snad z povahy věci (viz SC 28), aby smiřující se stranu zastupoval někdo, kdo jádru sporu a příčině odcizení ani rozumět nemůže? A proč by měl povzbudit kajícníka lépe kněz, který jej nezná, než společenství, kde kajícník nejen žil, ale bude žít i pozítří? Sdílet s ním "tíži dne i horka"? Už list Korinťanům vysvětluje, že Duch dává obci k dobru různá obdarování, jednomu takové, druhému onaké. Vůbec proto není normální, že se poučení, napomenutí a povzbuzení stalo monopolem kněze. Chrámem Ducha je lid, nicméně je zcela vyřazen ze hry. Kněz tu nepředsedá společnému dílu společenství, ale monopolně vládne. Kajícníka pak propustí. Jeho společenství mu nemůže nijak pomoci v novém smýšlení, v realizaci jeho předsevzetí, vždyť nikdo neví, oč se snažit chce nebo má. Nikdo pak kajícníkovi nepomůže, až ten své předsevzetí zapomene nebo vůbec zradí, když se s břemenem svého obrácení či následků svého hříchu cítí nadále bezmocný a opuštěný. Kde a jak se pak vlastně děje ono farní společenství? Kde se děje ono "neste břemena jedni druhým"?

1.3 Právo na smíření

Zdá se mi, že v klasické individuální zpovědi smíření vlastně chybí, podobně jako zde chybí naděje. . . Je totiž obrácena cele do minulosti. Jako kdyby vše důležité už patřilo k minulosti, raněné hříchem (a proto i opravené odpuštěním). Veškeré úsilí svátosti se pak točí kolem sebe: identifikace hříchu (vyznání), jeho "izolace" od přítomnosti (lítost), soud (absoluce), zadostiučinění (symbolická pokuta). Vrcholem takového svátostného dění je jistě milost odpuštění vin (ne-li dokonce především odpuštění věčných trestů za tyto viny). Pro toto dění sedí starý, poctivý a osvědčený název "svatá zpověď". Vyrůstá ideově z Anselmova modelu ospravedlnění (tj. vinu je třeba odpykat, anebo "smazat" výrokem velkomyslné autority, kompetentní zastupovat uraženou Věčnou spravedlnost). Tenhle svět i jeho léčení se osvědčily staletou praxí, funguje to spolehlivě. Jenže nová absoluční formule v něm þruší\, a to hned dvojnásob: Odpuštění hříchů spojuje s Duchem (nikoli se Soudcem, ale s dynamickým principem budujícím církev, působícím jako láska šířící se na způsob ohně) a "nástroj" smiřování vidí ve smrti a vzkříšení Ježíšově. (Nejen smrt, tedy tečka za minulostí, ale i vzkříšení, tedy brána do věčného zítra, jehož smyslem je svědčit o Boží slávě v radosti a pokoji všech, kteří "patří" ke Vzkříšenému.) A tak se mi zdá, že tato přepůvabně výmluvná absoluční formule trčí v klasické zpovědi žalostně sama, nesrozumitelná a vlastně kajícníkem nepovšimnutá, protože žádným akčním prvkem svátosti nepřipravená. Tato formule totiž slouží smíření, nikoli jen odpuštění. Slouží budoucnosti, nikoli jen sanaci minulosti. Rituál nabízí sice i tuto překrásně průhlednou vstupní modlitbu: ". . .Hřích nás rozdělil a rozptýlil, tvá láska kéž nás znovu sjednotí. Naše slabost nás ranila, tvá síla kéž nás uzdraví a upevní. Smrt nás přemohla, tvůj Duch kéž v nás vzkřísí nový život. . . aby náš život byl životem tvého Syna a aby všichni lidé viděli, že uprostřed tvé církve zůstává ten, kterého jsi nám poslal. . ." Jenže kolik katolíků ji už kdy ve svátosti slyšelo? Nepřijde ke slovu, protože v rituálu uvádí Boží slovo - a bohoslužba slova se "z pastoračních důvodů" nekoná! Nic kromě ostrůvku absoluce tedy kajícníkovi nepřipomene budoucnost, smysl a cíl jeho obrácení, kontext jeho odpuštění, ani směr směřování či smíření. Obřadem je kajícník veden, aby "již nikdy více nehřešil" (a pokud přece jen ještě klesne, ať opět navštíví "čistírnu duše").

Svátost smíření má naproti tomu budoucnost budovat, tj. dodat k ní důvěru, vzkřísit věrnost, vzbudit naději, osvětlit budoucnost jako Exodus, společné dílo Boha, společenství i kajícníka. Jedna z rekonciliačních mešních anafor popisuje událost a proces smíření takto: ". . .Víme a hlásáme, že nepřestáváš působit v nitru našeho rozervaného lidství a že stojíš na počátku každého úsilí o pokoj. Tvůj Duch působí v srdcích lidí: nepřátelé konečně začnou spolu mluvit, protivníci si podají ruce, národy stojící proti sobě v nepřátelství budou souhlasit s tím, že kus cesty půjdou společně. . ., žízeň po pomstě ustoupí odpuštění, láska vítězí nad nenávistí. . ." To vše je pro kajícníka veledůležité, má-li přežít do budoucnosti. Ale neméně i pro Boží lid. Smířením se vztahy nejen uzdravují, ale i nově ustavují. Ať byl hřích spáchán sebesoukroměji, vždy má i sociální dosah, vždy raní i společenství. To společenství pak má nejen potřebu smíření, ale právo na ně. Služebník církve by neměl toto právo anulovat - a už vůbec ne z jakýchsi "pastoračních" ohledů. Prvým krokem k realizaci takového práva je nekrátit obřad o ty prvky, které smíření aspoň zmiňují. Lze však nakročit i mnohem účinněji, jenže k tomu už je nezbytná přímá, nezastupovaná přítomnost společenství při osobním vyznání i po následujícím poučení, resp. povzbuzení kajícníka. Kdo kdy směl slyšet upřímně se vyznávat z konkrétních osobních selhání i vin svého přítele, svého manželského partnera, svého nadřízeného nebo svého rivala, ten snáz porozumí, co je to milost společenství. Každý je tou chvílí pravdy vyzýván - ta pravda vskutku osvobozuje! - aby se připojil k témuž odpouštějícímu a sjednocujícímu Kristu. I ti, kteří možná ještě před hodinou dvěma v duchu vyžadovali pro sebe spravedlnost za utrpěné křivdy, zatouží spíš po smíření než po spravedlnosti. Pokora a bezelstná důvěra jedněch nakazí druhé, odzbrojí hrdost či uraženou pýchu těch, kteří přišli jen přetřít hrob své hříšnosti novou dávkou vápna zbožných formulí. Vyznávající se společenství je opravdu požehnáním. Opravdu se zde stává, že pravda osvobozuje, že Kristus vzkříšený stoluje uprostřed těch hříšných, solidarizuje se s nimi a tím se i oni sami stávají jiným My. Ze všech uvedených důvodů má svátost slavená podle platného rituálu bez škrtů zřetelné přednosti před zděděným modelem "individuální zpovědi". Nejen, že je objektivně poslušnější, ale i subjektivně účinnější, více aktivizuje kajícníka. Měla by se proto cílevědomě pěstovat v širším měřítku i na farnostech, aspoň všude tam, kde lze zajistit několik zpovědníků naráz. Rozhodně by měl mít každý kajícník možnost opravdu volit mezi oběma formami podle rituálu (a nebýt odsouzen k té třetí, pro zpovědníka nejpohodlnější, zato nejvzdálenější záměrům koncilní reformy). Také společná forma má nejen přednosti, ale i specifická úskalí. Lze na nich ztroskotat, lze na nich významně omezit účinnost pro jednotlivé kajícníky. Jen ten, kdo o nich ví, cílevědomě se takovým úskalím vyhýbá, a rizika tak minimalizuje. A proto se zmíním i o nich.

2.1 Aktivní účast kněžského lidu

Pozitivně se faktická pomoc společenství projevila už při individuálním vyznání. Vyznání jsou věcná, střízlivá a odvážně pravdivá. Méně se daří rozvinout funkci prorockou (radou, povzbuzením, napomenutím) a pastýřskou (naznačení směru smíření). Zdá se, že to těsně souvisí s přípravou jednotlivců. Jistě se všichni poctivě připravují na své vyznání, dokonce je reflektují ve světle předem známých úryvků Písma (homilie pak jen doplní práci s textem, začatou individuálně doma). Potíže zůstávají v přípravě vhodného "znamení obrácení". Tím obtížněji se pak mohou orientovat nebo dokonce vcítit do situace bližního. Přitom jde o mnoho: Správně rozpoznané znamení pomůže, podobně jako rouno Gedeonovi, bezpečně poznat, že Pán moje vyznání přijal, bere je vážně a moje úsilí se obrátit bere i za svou věc. Úspěšný exodus znamenal pro Hebrejce nejen konec otroctví, ale také nové vědomí "jsme lid, jsme lid Hospodinův".

2.2 Pravda vyznání a pravdivost obrácení

Vyznání před společenstvím sbližuje, dodává odvahu pokorných, inspiruje váhavé. Ale také pokouší k "přizdobení" pravdy. Někdo se stylizuje do podoby černější než skutečnost, jiný naopak. Pravdě však křivdí každá z takových stylizací. A protože Bůh je věrný, nedá na obraz stylizovaný. Zato může být zklamán účinkem pravdivé Boží odpovědi ten, kdo si svůj stylizovaný autoportrét buď zamiloval, anebo jej nenávidí. Nebezpečnější je jiná specifická iluze vyznání: Předvede je ten, kdo sice cosi vyzná, ale jen jako literární úvod k masivní žalobě na někoho druhého nebo na údajnou příčinu svých vlastních poklesků, ale především svého "nešťastného osudu". Ani si nevšimne, že potřeba změnit sebe sama, své vlastní smýšlení ustoupilo potřebě potrestat údajného viníka, a to veřejně. Jistěže takoví stěžovatelé přicházejí i individuálně, do zpovědnic. Přítomnost publika však pokušení jen posiluje.

2.3 Svátost a magie

Proti magické interpretaci není pojištěna žádná svátost. Zdá se však, že s tím rituál začíná konečně počítat. Nebojí se - za určitých vymezených okolností - vyslovit absoluční formuli i nad nediferencovaným zástupem, nepokládá ji za slovo kouzelníka, kterého by někdo mohl objektivně zneužít. Rubriky (čl. 55,60,61) však nabádají minimalizovat zneužití subjektivní. Takové naivní pokusy o zneužití bohužel vyloučit úplně nelze. Zná je jak zpovědnice, tak forma veřejná. Magii zkouší ten, kdo se pokouší svátostí namalovat mezi minulostí a přítomností jakousi čáru: co je za čarou, není a nikdy nebylo. Čáru chce vykouzlit zaklínadlem absoluce ne proto, že se touží změnit a začít znovu, ale aby Boha odzbrojil, anebo aspoň donutil k příměří - absoluce má Bohu svázat ruce či vymazat paměť. Duch ovšem odpouští docela jinak, než kalkuluje taková amatérská magie slov: Zrno oddělí od plev, plevy spálí a zrno shromáždí do stodol. Cokoli nepravdivého předstírat Duchu se nevyplácí, to ukazuje příběh Ananiáše a Safiry (Sk 5, 3-5). Podobně ani ten, kdo na sebe vztáhne absoluci, aniž by hledal pravé smíření, nedonutí Boha k ničemu. Jen tím dokáže, že není jen hříšník, ale navíc svévolník a falešný hráč. Hospodinu se to hnusí.

2.4 Mlčenlivost

Už dávno před reformou, umožňující společné smíření, platila zásada: Kdo v rámci svátosti slyší vyznání cizí viny (např. ve frontě před zpovědnicí), je vázán přísnou mlčenlivostí podobně jako zpovědník. ("Podobně" proto, že v případě zpovědníka už jsou vymezeny přísné sankce.) Co však bývalo dřív řídkou náhodou, je při veřejném vyznání běžné: Všichni přítomní nejen cosi zaslechnou, ale slyší vše, nebo téměř vše. Jaké povinnosti z toho pro každého plynou? Nejen církevní zákon, ale věc sama vyžaduje od každého svědka svátostného vyznání víc než jen "mlčet" (slovem, písmem, přímo či náznakově). Žádá úctu k tajemství. Tajemstvím je už sám stav hříšníka. Stav hříšníka vracejícího se zpět do náruče Domova je mysterium, kde společně jedná lidské srdce a Bůh. Kristus se s tímto provinilcem þviditelně\ solidarizuje. To vše je půda posvátná. Kdo to nechápe, bloudí podobně jako bratr Marnotratného syna v Ježíšově podobenství. Prohřešek proti tomuto mysteriu nejen zraňuje blíženskou lásku, ale šlape si i po svém vlastním "královském" kněžství - kajícník je přece Boží slávou! Patřičnou úctu projeví jen ten, kdo nového poznatku ze svátostného vyznání pocházejícího nijak a nikdy nevyužije proti kajícníkovi. Kdyby např., byť mlčky, změnil svůj dosavadní běžný lidský postoj ke kajícníkovi (pohoršil by se, odcizil, ztratil k němu úctu), zneužil by tím svátosti smíření k dalším hříchům.

Společné slavnosti smíření jsou požehnáním. Ale vyžadují od každého mimořádnou kázeň: Vyžadují v rámci svátosti se plně angažovat, kdežto mimo svátost "nic netušit" - obojí pravdivě. Jen kajícník sám disponuje klíči těchto tajemství: Pokud sám o tom hovoří mimo svátost, je to už věc obvyklých mezilidských vztahů. Zdá se to příliš náročné? Což je vůbec nějaké pravé milování snazší? Která láska nevyžaduje mimořádnou kázeň? Právě proto, že jde o akt lásky, netřeba na druhé straně žádné úzkostlivé pitvání, zda to či ono už je či není "překročením zákona". Je třeba jednat odpovědně, ohleduplně, pravdivě a poctivě. Ne méně, ne víc.

3 Závěry

- Koncil si přeje (a platný rituál západní církve to vyžaduje), aby každý člen Božího lidu, ať kněz, ať laik, se svátosti účastnil aktivně a konal jen to, ale zároveň všechno to, co mu konat přísluší.

- Legitimní a autentický prostor pro plné rozvinutí svátosti smíření se bohužel v převážné většině farností zužuje. Nejčastější formou je forma vlastně nouzová, anebo spíš nelegální torzo. Nejčastěji chybí Boží slovo, účast společenství a pomoc ke smíření kajícníka.

- Forma nouzová (případně i zjednodušená bez vážného důvodu) se běžně mlčky prohlašuje za plně uspokojující, ba vlastně nejlepší. (Vždyť jiné se v takových farnostech ani nenabízejí!) Za volbu formy, její doplňky a úpravy podle pastorační situace odpovídá podle rituálu (čl. 40) místní farář, resp. kněz. Je to plně v jeho kompetenci. Podle citovaného článku má při volbě forem postupovat tak, aby "udílení bylo bohaté a plodné". Přitom větší počet kajícníků není - podle čl. 22 - argumentem proti bohoslužbě slova, ale naopak pro ni.

- Vedle běžné příležitosti k individuální zpovědi by mělo mít farní společenství aspoň občas - rituál doporučuje zejména dobu postní - příležitost k slavení ve společenství. Aby si na tuto formu farnost mohla zvyknout a objevit její přednosti, měl by správce učit farníky častější kající pobožností (rituál uvádí 6 vzorů!).

- Každá svátost, tedy i svátost smíření, působí ex opere operato (Christi). Je proto povinností přisluhovatelů vyjádřit Kristovu přítomnost vhodnými znameními. Tím spíš by neměli zanedbávat při svátosti Boží slovo. Vždyť věří spolu s koncilem, že v Božím slově hlásaném církví je Kristus reálně přítomen. Podobně by měli více cenit i Kristovu přítomnost skrze společenství (srov. SC 7). Obojí lze snadno vyjádřit sdělným znamením.

- Cokoli se ve svátosti děje, mělo by se dít v pravdě. Nejen vyslovovat, ale i konat pravdu (srov. 1 J 1,6). Toho je třeba šetřit zvlášť při svátostech "ze zbožnosti": Smíření musí být smířením, ne pouze jednou z podmínek pro zisk plnomocných odpustků, splněním zbožné povinnosti atd. - Neměl by se svátosti zahalovat její eschatologický ani společenský rozměr. Neměla by proto řešit především minulost (odpuštěním), ale otevírat budoucnost (smířením). I ty nejsoukromější mody by neměly v kajícníkovi budit nesprávný dojem, že je zpověď jen jeho soukromou věcí.

- Slavit společně je uměním. Každé umění vyžaduje pilné cvičení a kázeň. Proto by se měl tomuto umění učit křesťan už od dětství při slavnostech přiměřených jeho věku. Rozpaky dětí nad zpovědí jsou časté a pochopitelné, zejména nemají-li při vyznání opravdový živý vzor. Zlozvyky získané v mládí je pak trápí dlouho do dospělosti (někteří dospělí se dlouho vyznávají infantilně). Společenství stejně starých je může mnohem snadněji naučit vyznávat se přirozeně a pravdivě.

Jan

Článek byl vypracován jako předloha pro účely Ekumenické komise Biskupské konference ČSFR, českomoravského sboru.

Ekumenismus - snaha o jednotu křesťanů, kteří jsou rozděleni do jednotlivých církví, má bohatou historii. V moderní době začalo intenzivní ekumenické dění na protestantské půdě na začátku tohoto století. Vyvrcholením tohoto vývoje byl vznik Ekumenické rady církví (ERC) v r. 1948. Katolická církev se k tomu stavěla nejprve velmi zdrženlivě. Naše představy o ekumenismu se daly vyjádřit heslem "zpět k Římu". Očekávali jsme návrat křesťanů, katolíky považovaných tehdy nikoli za "odloučené", ale "bloudící", a jejich přizpůsobení nám.  Radikální obrat v tomto uvažování znamenal v katolické oblasti II. vatikánský koncil (1962-5), který se uskutečnil v atmosféře opravdové ekumenické otevřenosti. Nový ekumenický postoj v katolické církvi našel své vyjádření v Dekretu o ekumenismu, ale nejen v něm. Také všechna ostatní vyjádření tohoto koncilu jsou nesena otevřeností vůči ostatním křesťanům a jiným křesťanským církvím.

V úvodu Dekretu o ekumenismu je napsáno: "Tento posvátný sněm tedy bere toto všechno s radostí v úvahu. A když už vyhlásil nauku o církvi, veden touhou po obnovení jednoty mezi všemi učedníky Kristovými, chce všem katolíkům ukázat prostředky a způsoby, jak by mohli odpovědět na tuto Boží výzvu a milost."

V čl. 5 konstatuje Dekret: "Péče o obnovení jednoty je záležitostí celé církve - jak věřících, tak i pastýřů - a týká se každého podle jeho schopností." Katolická církev se začala podílet na činnosti Ekumenické rady církví, sdružující téměř všechny církve Východu i Západu a usilující o dosažení viditelné jednoty mezi nimi. Se zpožděním čtvrt století, které bylo způsobeno totalitním režimem, se i u nás stává katolická církev členem Ekumenické rady církví v ČSFR jako pozorovatel. Naším hlavním zástupcem v ERC jmenoval kardinál František Tomášek biskupa Dr. Antonína Lišku, generálního vikáře pražské arcidiecéze. Kromě toho ustavila Biskupská konference ČSFR ve smyslu směrnic Svatého stolce také pracovní orgán - Ekumenickou komisi. Předsedou českomoravské části je biskup František Radkovský, předsedou slovenské části biskup Kojnok. Nic nebrání tomu začít rozvíjet kontakty mezi naší církví a jinými křesťanskými církvemi jak na vysoké, tak na místní úrovni. Na mnoha místech tyto kontakty, mnohdy utajované, existují celá desetiletí.

Důležitým předpokladem pro "dobrý start" je duch pokání. Ne vše bylo v minulosti na katolické straně v pořádku. Pražský arcibiskup kardinál Josef Beran, který strávil 14 let v komunistických vězeních a internaci, vystoupil na II. vatikánském sněmu v rozpravě o náboženské svobodě a mimo jiné řekl: "Tak se zdá, že i v mé vlasti katolická církev stále trpí pro to, co bylo v minulosti jejím jménem vykonáno proti svobodě svědomí, jako bylo v patnáctém století upálení kněze Jana Husa nebo v sedmnáctém století vnější donucení velké části českého národa, aby zase přijal katolickou víru, podle zásady "Cuius regio, eius religio" (čí vláda, toho náboženství), jež byla uplatňována." Smíření mezi lidmi i mezi církvemi nenastane pouhou vůlí po společné budoucnosti. Je to dar Ducha svatého, který bude dán těm, kdo si vzájemně  odpustí. A odpuštění předpokládá poctivé vyznání viny a lítost nad tím, co nebylo správné. Jinou překážkou jednoty je hluboko vžitá představa, že to, co vyznává ta či ona křesťanská církev, je už celou pravdou. Koncil naproti tomu říká jasně v dogmatické konstituci Lumen gentium čl. 8: "Ovšem i mimo její organismus (tj. katolické církve) je mnoho zdrojů posvěcení a pravdy." Pokorně připusťme, že dialog s jinými církvemi je pro nás obohacením. Ekumenická komise v souladu s úkoly svěřenými Svatým stolcem a biskupy bude usilovat o všestranný rozvoj ekumenických kontaktů a podporovat ty, kteří se v nich angažují. Komise proto vyzývá všechny katolické křesťany včetně kněží, aby:

- navazovali skutečná osobní přátelství mezi křesťany různých vyznání a tím postupně překonávali zbývající nedorozumění i předsudky mezi církevními obcemi

- se účastnili na každém dobrém díle pro společnost - ať vychází iniciativa z kterékoli strany

- proměňovali svou dobrou vůli v pravdu každodenního života křesťana

- mezicírkevním ekumenismem se učili i lepší obecnosti uvnitř vlastní církve (úcta k právům "lidu", "menšin", postavení ženy a pod.)

- hledali a nacházeli inspiraci pro praktické křesťanství u jiných křesťanských církví (apoštolská misijní horlivost, láska k Písmu sv., živá modlitba, bratrské společenství a pod.)

- se pravidelně scházeli ke vzájemnému sdílení a modlitbám s bratry jiných církví (zejména představitelé církví daného regionu)

- kromě ekumenických bohoslužeb navštěvovali i bohoslužebná shromáždění jiných církví. Katolická církev nejenže proti tomu nemá námitky, nýbrž to podporuje. (Současné předpisy pouze nedovolují plnou spoluúčast na Večeři Páně.)

- studovali usnesení II. vat. koncilu v oblasti ekumenismu, eklesiologie, liturgie a uváděli je v život - již tím dojde ke sbližování mezi námi a jinými křesťanskými církvemi

- obraceli se na komisi se svými potřebami a náměty.

Typickým rysem obnovy jsou modlitební skupiny. Jde o život s Bohem naplno. Nestačí jen něco vědět o Bohu a plnit si své náboženské povinnosti, ale jde o úplný, bezvýhradný a plodný život s Bohem, a to nikoliv soukromý, ale ve společenství.

Jednou z možností společných setkání, na která jsme všichni zváni, jsou pravidelná setkání modlitebních skupin obnovy v Duchu svatém.

Rád bych se s Vámi rozdělil o své dojmy a poznání z posledního brněnského setkání (26. ledna t. r.).

Začátek patřil Božímu slovu, které nám Pán daroval do nového občanského roku (1 Pt 1, 3-4).

Společné chvály nás ujistily, že náležíme Pánu a jeho chceme oslavovat. Zpěvy patřily neoddělitelně k celému průběhu. Dvě sestry a jeden bratr všem posloužili svým svědectvím, ve kterém se dělili o zkušenosti s vedením Duchem sv. Zvláště se zkušeností daru bázně Boží. Vyučování se ujal Ludvík. Tentokrát na téma dary Ducha sv.

Dar bázně Boží

Dary jsou nadpřirozené schopnosti, které stálým působením uschopňují k přijímání Boží vůle a ke spolupráci s milostí, abychom se stali milými před Bohem. Charismata jsou ve srovnání s dary projevy mimořádné.

Nejde o strach z Boha, ale pokud mluvíme o strachu, tak jen v tom významu, abychom Boha nezarmoutili. Strach má význam, jen pokud nás chrání před zlem. Na Jákobově příběhu z 1. knihy Mojžíšovy (28, 10-22) vidíme, jak Bůh tento dar uděluje.

Jákob, který byl předtím bezúhonný, najednou prchá přes celou zemi. Podvede otce a skrývá se před bratrem. Strach o budoucnost, o moc a existenci způsobil jeho nečestné jednání. Ve snu přijímá Boží nabídku. Potvrzení se mu dostalo slyšeným hlasem, že Bůh je osobním Bohem Abrahamovým i Izákovým.

Každý z nás může tyto přísliby vztáhnout na sebe. "Budu tě střežit. Nikdy tě neopustím. . ."

Všechny přísliby nalezly své naplnění v Ježíši Kristu a my můžeme říci ANO, jak nás nabádá apoštol Pavel. Otevřít své srdce a nechat se obdarovat. V případě Jákobově došlo po spánku k novému probuzení, k probuzení duše. Spánkem jsme ohroženi i my. Projevuje se malomyslností, lhostejností, smutkem a bázlivostí.

Poučme se z této Jákobovy zkušenosti: naráz mu spadly šupiny z očí. Je to nádherný obraz proměny člověka.

Bét-el znamená dům Boží. Tímto domem Božím je naše srdce. Je moje srdce Bét-el? Tím si musíme být jisti! Jinak chybí základní stavební kámen.

Pokud toužíme, aby v nás přebýval Duch sv. a naše srdce je domem Božím, jsme na startu duchovního života.

V modlitbě prosme o dar bázně Boží. Vděčně tento dar přijměme a dejme si pozor, abychom ho nesmísili se strachem. Výsledkem bude hluboká úcta k Bohu, ale také ke všem lidem. Toto je např. užitek z tohoto daru. Tím v nás roste láska k Bohu a my dáváme Bohu prostor, aby skrze nás konal svoje dílo.

Láska pomáhá překonávat strach. Strach z budoucnosti, z nezajištěnosti, z nejistoty. Tento dar nás, pokud chceme, chrání i před hříchem. Přece nechci ztratit někoho, kdo mne miluje a touží mně projevit svoji přízeň.

Duchu svatý, naplň mě tímto darem! Po vzájemné přímluvě za vylití tohoto daru jsme setrvávali před vystavenou nejsvětější svátostí. V tichu a mlčení jsme očekávali od Pána tento dar, ve kterém se dává on sám.

Odpolední díkůčinění završilo společný program.

Josef

Pouť důvěry na zemi

Navazujeme na Pavlovu výzvu a rádi bychom se s Vámi podělili o to, k čemu nás nasměrovalo Evropské setkání mladých v Praze. Patříme ke generaci rodičů poutníků, a tak jsme se mohli podílet na setkání poskytnutím noclehu nebo nějakou službou. Pán nás přivedl ke zdroji, u kterého jsme byli obdarováni, že vlastně z toho zdroje stále čerpáme nové a nové podněty.

Při jednom setkání v našem společenství si jedna mladší sestra posteskla, že si vzala na starost na jedné škole zajištění zázemí pro poutníky a že má z toho strach, zda na to bude stačit. Nabídli jsme jí k její radosti spolupráci a od té chvíle jsme byli přímo posouváni k tomu, co bylo potřebné. Zároveň jsme byli vedeni k tomu, abychom důvěřovali, že Pán je při díle a dává nám potřebné impulsy i potřebnou sílu k tomu, co je nezbytné dělat. Protože k "naší škole", ve které bylo možno zajišťovat snídaně, byly přidruženy další dvě ubytovny, zjistili jsme, že všichni, kteří jsme zajišťovali zázemí na těchto ubytovnách, máme k sobě najednou blíž a že je nezbytné, abychom toto společenství již nerozpouštěli, ale pokusili se o to, aby se z nás stalo modlitební společenství.

Čím jsme byli obdarováni skrze poutníky? Už tím, že přijeli a byli tak bezprostředně otevření, zvláště ti ze západních zemí. Oni to jsou, kteří nám připomínají, s jakou otevřeností máme my mezi sebou komunikovat a mít na paměti, že jde o naši osobní vydanost, která ji umožní i tomu druhému. Dále jsme byli obdarováni způsobem novoroční oslavy. Všichni poutníci ubytovaní na Kladně se shromáždili ke společné oslavě příchodu nového roku ve sportovní hale. Oslava začala bujarým veselím a srdečnými projevy přátelství všech. Ke zklidnění této vřavy stačilo pár tónů z flétničky a oslava pokračovala v modlitbě a zpěvu.

Abychom tuto pouť víc pochopili, jeli jsme s poutníky i do Prahy. Návštěva "stanů" na Letné nám připomněla, že náš život žijeme ve stejném provizoriu, jako jsou tyto stany. A stejně tak jako při této pouti, jsme i my stále a kdekoliv vedeni k setkávání s Bohem i se sebou navzájem. A skrze tato setkání jsme proměňováni a naplňováni nadějí na další setkání, která nás vedou cestou novou a živou (srv. Žd 10, 19{20). Všechna ta obdarování se nedají ani popsat. Jsou nám jen živou připomínkou, že stačí trochu otevřenosti a vnímavosti ke službě a Bůh nás naplní radostí a pokojem.

Standa

Taizé - malá vesnička na jihu Francie - bratr Roger - několik pěkných písní, které jsme občas zpívali a povědomí o tom, že je to komunita, ve které se snaží uskutečňovat jednotu mezi křesťany. . . S touto chudou výbavou jsem vloni v srpnu přijela do Taizé, abych po několika dnech strávených na nepatrném kousku krásné země, mezi množstvím lidí z celého světa, v jednoduchosti téměř až provizorní mohla pocítit sílu lidského společenství a znovu prožít, že člověk se setkává s Bohem skrze druhého člověka. A pak jsme odjížděli s výzvou bratrů - abychom doma posilovali důvěru v Boha a v jeho přítomnost - a s příslibem, že se brzy setkáme. Ta výzva je stále aktuální, ten příslib se brzy naplnil.

A tak jsme se mohli celý podzim setkávat na přípravách pražského meetingu a na modlitbách. V mnohých situacích, které byly z našeho hlediska a v našich podmínkách tak těžko řešitelné, byla vždy velkým povzbuzením víra bratrů - často vyjadřovaná zcela jednoduchým ujištěním "It will be good". Čím dál jsme však poznávali, že tato slova nejsou vůbec laciná, ale je za nimi ukryto denní nasazení a doslova mravenčí práce mnoha velice schopných bratrů a jejich pomocníků. Celé dílo je přesto nutně stavěno na důvěře a ochotě lidí, se kterými potřebují bratři spolupracovat, a na přesvědčení, že právě tato práce má smysl. Je totiž velice důležité probouzet lidi ze spánku lhostejnosti a nezájmu, umožnit jim otevírat jejich vlastní domovy a přijímat do nich i ty, kterých by si jindy vůbec nevšimli. Udělat prostor všem, kdo chtějí posloužit svými schopnostmi, ukázat, že se nemusí bát rozdělit o svůj chléb - a pak se upřímně radovat ze setkání s Bohem v tolika otevřených srdcích. Setkání, která v těchto dnech proměnila tolik lidí.

Jeden příklad, který takovou proměnu krásně ilustruje: V kostele Nejsvětějšího srdce Páně má na starosti úklid a provoz starší řádová sestra Viktorie. Právě v tomto kostele už od 26. 12. spalo kolem dvou set lidí, konaly se tam všechny společné modlitby a průběžně bylo podáváno občerstvení všem příchozím. Během těchto náročných dní se zdálo, že to vše je nad síly naší sestry a že při nejlepším bude na tento "mumraj" vzpomínat jako na zlý sen. Když jsem se s ní setkala 2. ledna - to ještě přicházeli přespat ti poutníci, kteří odjížděli až druhý den ráno (převážně Poláci) - všimla jsem si proměny v její tváři a ona - jako by věděla - to hned zdůraznila slovy: "Tak tu pořád vařím tu herbatu a říkám si: "Dali jste mi najíst a dali jste mi napít..." K tomu už nebylo co dodat, a tak jsem jí poděkovala - a uvědomila jsem si, že sestra Viktorie prožila setkání Taizé. Myslím si, že takových lidí nebylo málo. A jistě není málo ani těch, kteří možná poprvé byli schopni pokleknout, sklonit hlavu a přidat se k tomu mocnému chorálu tisíců hlasů, který se dotýká nebe a mnohým otevírá cestu k Bohu. A protože je dobré, aby tento zpěv v nás nepřestal znít, rozhodli jsme se pro malá modlitební setkávání se zpěvy Taizé vždy v pondělí po mši sv. (18.45) v kostele na Jiřího z Poděbrad. Přijďte se někdy přidat.

Eva

Několik dodatků k "Několika poznámkám ke katechumenátu"

(Getsemany 3, Honza Spousta)

Několik poznámek je pozoruhodný článek. Domnívám se, že naznačuje cosi nadějného. Ve srovnán s příspěvkem HS v Gets. 2 je tu už relativně méně nezkrocených emocí. Takže - zdá se - postačí dodat ještě fakta a budete si už schopni udělat sami představu, oč nám v katechezi šlo či jde. (Říkám "nám", protože popisovaný katechumenát se i mne bezprostředně dotýkal, protože i v článku byla řeč o mně a protože autor je - domnívám se - mým přítelem.) Zkrátka, jak říká pohádka o polévce ze sekerky: "Mohlo by to dobré býti, jen to trochu osoliti, opepřiti, omastiti. . .\ Napřed holá fakta: Není pravdou,

- že "v loňském roce se vytvořila (v obci) skupina, která má zájemcům umožnit přístup ke křesťanské tradici" (to přece je hlavní pracovní náplní obce už druhé desetiletí

- tuto Ameriku už kdosi objevil dříve. . .)

- že obsah katecheze by měl vyplynout z dohody mezi katechumeny a katechetou; obsah také nezávisí ani na představivosti katechety

- jde přece o víru obecné církve, ručí za ni církev

- že "Jana K. zažila trauma ze křtu jako samozřejmého požadavku její účasti v katechumenátu" (dřív, než měla čas se vůbec vylekat, dohodli jsme se spolu, že pro ni bude možná užitečné vědět, čemu její manžel věří, ale že se nemusí účastnit - může přece ve svém bytě volit, kde bude; sám jsem jí to navrhl při úvodním představování všech přítomných) - že požadavky na obsah reflexe víry dospělého křtěnce podle naší osnovy jsou příliš vysoké (osnovu můžeme publikovat) - že použitá osnova je přetížena cizími slovy či komplikovanými konstrukcemi (jde jen o hesla) - že použitá osnova už dříve ztroskotala (nebyla totiž ještě nikdy v tomto znění nikde použita) { že katecheze ztroskotala kvůli katechetům (totiž údajnému nezájmu či nedostatku času) { že katechetům chyběly zkušenosti s evangelizací mladých (mladické omyly v tomto podnikání mají za sebou desítky let). Naproti tomu je pravdou, { že obec byla loni požádána o přípravu katechumenů (a proto si také vyžádala potřebné náležitosti { ke katechezi je nutná kanonická mise, jde přece o dílo podnikané jménem celé církve) { už u nás katecheze delší dobu neběží, protože není ani jediný katechumen (zato několik zájemců o blíže nespecifikované a hlavně nenavazující popovídání). Tato fakta mohou dát þPoznámkám\ H.S. realistický rámec. Ale cosi by přece jen chybělo: Zatím nebyla vůbec řeč o metodě katecheze. Chtěli jsme totiž experimentálně ověřit formu novou. Nepovedlo se. V přípravném stadiu jsme vycházeli z principů, že katechumen potřebuje víru poznat i zakusit. Poznat obsahově (poučit se o þpředmětu\ víry), ale potřebuje i prožít vyznání této víry, vyznání víry integrované do osobního života katechety i svého vlastního. To vymezilo i þtaktiku\ katecheze: Katechetů bude současně víc (byli vybráni H, záměrně zcela rozdílné povahy, rozdílné vyjadřovací schopnosti), budou mít společnou osnovu, ale způsob vyznání si volí každý individuálně tak, aby vyznání poučovalo (anebo poučení vyznávalo). Jeden z nich střídavě večer vede, ostatní jej mohou podpořit, doplnit, provokovat otázkou ze své pozice, korigovat. Doufali jsme, že alespoň v některém z těch H se þnajde\ kterýkoli z katechumenů. Poučení musí mít systém, nesmí se utopit v bezbřehých exkurzech do oblíbených témat. Proto osnova předepisovala 9 hlavních témat v určeném pořadí, dále předepisovala heslovitě pojmy, které se mají v rámci tématu objevit v určitém kontextu. Osnovu měli dostat (jako syllabus) i všichni Getsemany číslo 4 - 21. strana katechumeni pro případ, že by po uzavření některého tématu nerozuměli kterémukoli z uvedených hesel. Po absolvování každého tématu pak měli dostat i souvisle zpracované téma þvyznané\, jakýsi þvzor\, jeden z možných způsobů zpracování či reflexe tématu. (Jestliže osnova měla zhruba 15 hesel v tématu, souvislá reflexe měla 2{4 strany textu.) Je snad zřejmé, že pokud by byl tento postup dodržen, byly by všechny nářky nad intelektuálštinou či přetěžováním prostě absurdní: Každý z katechetů měl i směl mluvit po svém { jednoduše či květnatě, přesně či přibližně. Povinná byla pouze osnova. Téma nebylo nutno vyčerpat za jediné setkání. Byl takový postup dodržen? NEVÍM: Sám jsem byl hned po úvodním večeru jemně, ale důrazně upozorněn (nikoli ovšem z přítomných, ale oklikou), že mluvím příliš složitě. Proto už prvé téma převzal další katecheta a od dalšího večera už běžela katecheze vůbec mimo mne. Je zřejmé, že posluchači se začali þvyměňovat\ (a mizet) až později. Důvody rozpadu tedy bude správné hledat jinde, než je vidí HS. Snad jsem se zastal pravdy věci samé. Dlužno však se zastat také Marie a Evy, kterých { podle mého názoru nespravedlivě (nejen necitelně či bezohledně) v Poznámkách použil HS jako střeliva do svých houfnic. Prosím všechny čtenáře, aby všechny zmínky o M. i E. rychle zapomněli. Tvrzení HS totiž diktovalo zřejmé nepochopení. Snad se nemýlím, jsem{li přesvědčen, že Honza nechtěl svým článkem ublížit nikomu, tedy ani jim. Kéž tedy vezmou obě jmenované jeho poznámky jako názor nikoli zlomyslný a odpustí! Budiž mi dovolena trochu odlišná formulace závěrů k celé té þlavorové bouři\ v našem þbulvárním\ tisku. Závěry nejen ke katechezi, ale i k ní: 1. Katecheze je službou a Darem Ducha církvi. Kdo vstupuje na tuto půdu hořícího keře, měl by se zout. 2. Nepleťme si navzájem katechumenát, apoštolát, evangelizaci a vytváření skupinek sympatizujících či obdivovatelů. Vše může být užitečné, ale každá z těch služeb chce své. 3. Nezaměňujme horlivost s odpovědností, nadšení s účinností, sebeuspokojení s dobře vykonanou prací. 4. Své skutečné přednosti nedemonstrujme na domnělé impotenci těch druhých. Dobrý strom přinese dobré ovoce, budeme{li trpěliví. A kritika je požehnáním, zůstane{li kritikou. (A také nechceme{li být souzeni, raději nesuďme vůbec.) Getsemany číslo 4 - 22. strana 5. Odhodláme{li se přesto soudit, neměli bychom zapomínat, co pro takové spory ukládá Matoušova 18. kapitola. Netřeba číst postbultmanovsky (?!), stačí þselsky\. 6. Nechme mrtvé pochovávat mrtvým, intelektuály intelektuálštit, horlivce horlit. Ale také odpusťme přestárlým přestárlost, uštvaným ospalost. (Určitě pak rádi odpustí ctižádostivým jejich šturm.) 7. Spolu s Chestertonem se aspoň občas ptejme i sami sebe { nejen těch druhých: þProč vlastně tvrdím o tomhle zvířeti ,Je to velbloud`, když nemá ani dva hrby, ani jeden hrb?!\ 8. Učme se SLOUŽIT. Nadání (paměť, bystrost úsudku) člověk dostane, ale umění sloužit se musí pracně naučit. Přinuťme své JÁ naslouchat. Přinuťme své nadané JÁ vytvářet solidární MY. Církev je Boží lid. Tento lid už svého Pána má, ale služebníků nemá nikdy dost. Jan

Otevřený dopis

Ahoj Edy, jsem ráda, že jsem se zúčastnila skautského semináře o výchově mládeže v Ostrovní ulici a čerpala z toho, co se tam odehrávalo. Mimo jiné mě to vyprovokovalo, abych Ti konečně napsala dopis, jak už jsem se dlouho chystala. Ráda bych se s Tebou podělila o své obavy. Považuj prosím tento dopis za þotevřený\. Myslím, že je nutné znovu se zamyslet nad vznikajícími katolickými nebo křesťanskými oddíly. Mimochodem Ty jsi byl jeden z mála, kdo o těchto oddílech mluvil jako o křesťanských. þZ terénu\ se ozývalo takřka výhradně označení katolické a þterén\ znamená žitou praxi. Tento přístup se mi zdá dost varující. Jaké jsou vlastně výhody těchto k. oddílů? Pokud si představím oddíl složený pouze z křesťanů, pak to znamená, že vznikl v místě nebo obci, kde je velmi mnoho dětí. Kam půjdou ty ostatní? Vznikne v té obci jiný oddíl, kde jsou děti nekřesťanské? Jaká bude spolupráce těchto oddílů? Snad víš, jak Getsemany číslo 4 - 23. strana snadno vzniká nesnášenlivost a nevraživost tam, kde není hned od začátku velká snaha o jednotu. Řeknu Ti svůj pohled na tuto věc. Myslím, že bychom se neměli odlišovat vnějšími znaky { názvem katolický, liliovým křížem { od ostatních oddílů. Domnívám se, že oddíly by měly být křesťanské především skrze své vedoucí. Ti by měli pravidelně posilovat a obnovovat svou víru a usilovat o jednotu s ostatními křesťanskými vedoucími ve své obci. Ale k tomu je potřeba tyto vedoucí povzbuzovat a vést. Má současná zkušenost je taková, že mnoho mladých lidí se o křesťanství zajímá. Ale poněkud větší problém je se střední generací, tedy s rodiči nám svěřených dětí. To, že celý život slyšeli o naprosté nemožnosti a přežitosti náboženství, se na nich podepsalo a je pro ně mnohem obtížnější dělat kroky k víře. Další má zkušenost ukazuje, že je velmi těžké, snad dokonce nemožné, vychovávat děti bez spolupráce rodičů, nebo proti jejich vůli. Přímo na semináři jsem slyšela toto: þVedoucí začíná každou schůzku modlitbou. Má tam ale dítě, které modlitbu narušuje a je vůči ní nepřátelské.\ Co bude s tímto dítětem? Jsou asi dvě cesty. Buď si zvykne a ukázní se, nebo odejde. Je nutné, aby docházelo k takovým situacím? Děti, které v křesťanství vyrůstají, by měly mít možnost nábožensky se projevovat na mnoha místech. V rodině, v kostele, na náboženství. . . Ano, bylo by lépe o tom spolu hovořit než psát dopisy. Slyším Tvé námitky a jsou to i mé námitky. Děti se většinou doma spolu s rodiči nemodlí. Rodiny, kde se děti modlí vlastními slovy, kde mají důvěru k rodičům a o své víře si s nimi povídají, je asi málo. Katolických bohoslužeb, kde by se děti rádi a otevřeně projevovaly, je ještě méně. O kvalitní, ekumenické výuce náboženství ani nemluvím. Je to obrovská práce, kterou máme my všichni křesťané před sebou a ze které se budeme zodpovídat. Je nutné vše zlepšovat, ale ne tyto nedostatky řešit k. oddíly. Je potřeba být v kontaktu s rodiči dětí, ptát se, půjčit knihu. . . Je potřeba vyprosit si ducha spolupráce s knězem v obci, i když je to pro něho něco velmi nezvyklého. . . Smíšené oddíly i oddíly, kde jsou děti různých vyznání, nás nutí ke dvěma pro církev i pro svět prospěšným věcem. Jedna z nich je ekumenické smýšlení. Druhá věc je hledání, jak žít víru a zvěstovat evangelium způsobem, který je srozumitelný a stravitelný pro naše okolí. Pro děti, které vedeme, pro jejich rodiče a ostatní. To druhé je asi velmi těžké a já sama bych si moc přála to umět. Nadějí jsou pro mě osobnosti, jako je V. Havel nebo jako byl G. K. Chesterton. Jsem ráda, že i J. Pečený, jak jsem se dočetla v þOběžníku ÚDR\ { leden 1991, hledá tento způsob pro spolupráci s Getsemany číslo 4 - 24. strana þnevěřícími\. Skauting je jedna z mála forem, která může mít nenásilný misijní charakter, a to jak vůči dětem z ateistických rodin, tak i vzhledem k rodičům. Když přijímám nováčka do oddílu, jdu si vždy promluvit s rodiči. Vysvětlím jim, co to skauting je, seznámím je s programem, a taky jim řeknu, že jsem křesťanka a do jaké míry se to odráží na mé práci s dětmi. Řeknu jim, že se nemusí bát vysloveně náboženských projevů, jako je např. modlitba, ale že děti budu postupně seznamovat s biblí. Při té příležitosti o bibli něco řeknu i rodičům, hlavně to, že jsou v ní krásné, moudré příběhy, z kterých lidstvo čerpá od nepaměti a že je škoda o ní nic nevědět. Zatím jsem nezažila zápornou reakci. Seznámím Tě ještě se svým zážitkem z lesní školy v Jesenném. Čekala nás duchovní beseda. Většina holek se projevovala takto: þLesní škola je fajn, ale to duchovno si mohli odpustit.\ Jan Pečený ovšem þzaválel\. Zvolil právě tu nenáboženskou formu a nesympatie se změnily ve velký zájem. Bylo by žádoucí dělat podobné rozpravy pro skautské vedoucí a také je populárním způsobem seznamovat s biblí. Jedno vysvětlení, abys mě špatně nepochopil. Nemám nic proti k. oddílům, které vznikly. Snad jenom, že si to dávají do názvu, jinak nic. A v takovém uzavřeném oddíle je jasné, že je dobré se společně modlit a mluvit o víře. Mám ale silné výhrady proti cílenému trendu, který podporuje vznikání právě takových oddílů a který neradí ke vznikání oddílů otevřených (smíšených) a dává málo námětů k jejich práci. Tento trend uzavřených k. oddílů podle mne podporují i odznaky liliového kříže. Smysl tohoto odznaku mi uniká, a pokud bys měl někdy chvilku, ráda bych si s Tebou o tom popovídala. Pokud si uděláš čas, můžeme to domluvit tak, aby nás naslouchajících bylo víc. Na závěr tohoto dopisu Ti chci, Edy, poděkovat za všechno Tvé úsilí. Prosím našeho Pána, aby žehnal Tvé práci i Tvým drahým a aby Ti dal vše potřebné. Míla

Věc: pořad "INTERRUPCE" - 21. 1. 91

Kopii dopisu, zaslaného do televize, nám poskytl Honza. Getsemany číslo 4 - 25. strana Vážená redakce, nepatří k mým zálibám dopisovat si s masmédii a přidělávat Vám či Vašim kolegům práci. Ostatně mám i odůvodněné pochybnosti o účelnosti svého počínání. Nicméně klid mého nemocničního ošetřování mi dovoluje uvolnit všechny ony tenze způsobené Vaším vysíláním a přenést je na tento kus papíru: Předesílám, že jsem si vědom, že jsem odkázán jen na svou paměť a že nemaje v ruce scénář pořadu nejsem schopen vše usoustavnit tak, jak by bylo třeba. Bude to tedy jen pár þnahozených poznámek\. 1. Definice pojmu je předpokladem pro každou seriózní debatu. þInterruptio\ je přerušení. Nejsem si jist, že jde pouze a prvotně o přerušení stavu ženy. Jde přece o přerušení života, či jak řekl onen pan profesor (jehož tituly se sotva vešly na šířku naší obrazovky), o jeho likvidaci. 2. Docela se mi líbilo, že bylo připomenuto, že ve 12 týdnech je již dávno v těle matky diferencované tělo člověka. Petriho miska s roztrhanými lidskými údy byla toho názornou a drastickou demonstrací. V expozici problému však podstatně chyběl jeden údaj { totiž četnost interrupcí u nás. 3. Dopady tohoto zásahu do těla a psychiky þmatky, která se nepovedla\, protože si mateřství nepřála, tu též nebyly ani v hrubých obrysech pojednány komplexně. Nevěřím tomu, že matka, která jednou likviduje (podle pana prof. DrSc) život dítěte nežádoucího či nekalkulovaného, bude jednou něžnou matkou dítěte žádoucího. Tuto pochybnost ve mně ovšem neživí jen jakási þcitovost\, ale skutečnost dalších v pořadu nezmiňovaných důsledků interrupcí, jako jsou poruchy v následných těhotenstvích, zvýšený výskyt rakoviny dělohy ap. To vše bylo hrubě opomenuto. Otázka þinterrupce ano\ či þinterrupce ne\ je jistě nějak složitá. Proč ale, přibíráme{li do rozpravy vědecké pracovníky, ponecháváme stranou základní vědecké přístupy, jako je soustavnost holistního přístupu, statistické metody aj.? Vždyť takový pořad má své poslání nepochybně v osvětě, tj. přinášení světla těm, kdo jsou na televizi þodkázáni\, neboť k jinému zdroji poučení se z různých příčin (bohužel) nedostanou. I tak mohu dodat, že kvalita pořadu byla z řad mých spolupacientů { reprezentantů naší vesnice { správně odhadnuta a podrobena ostré kritice. 4. Přece však věřím, že mezi tvůrce pořadu se vpašovala nějaká dobrá víla, která tam þdostala\ aspoň pár náznaků či indicií. Getsemany číslo 4 - 26. strana Předně ty snímky z ulice, otřesná úroveň odpovědí: nezájem o otázku (ať u oné bezdětné ženy či u jiných), tupost, odpověď þneškodného\ šedesátníka poplatná současné přisexlé atmosféře. . . 5. Nechápu, že se těm odpovědím nikdo z pánů vědců nevěnoval. Že z nich nic nevyvozujeme! Tím méně chápu onu neuvěřitelnou argumentaci citující, že striktně vzato by z určitého pohledu byla menstruace vraždou. Vždyť citovaný i citující museli vědět, že život je tu až po vzniku zygoty, že gametami příroda hýří na všech stranách (u pollutio nocturna dokonce po milionech!). Opravdu nechápu. . . 6. Podněty tu jistě byly. Celkově ale soudím, že to bylo sterilní. Nářky nad nedostatkem antikoncepčních prostředků či nad nedostatečnou znalostí antikoncepčních metod tu jsou nadbytečné. K početí něčeho nového tu nedošlo. Závěrečné přání lepší sexuální výchovy je jen plácnutím do vody. Nic se tu nestalo. Lidi se podívali, autoři dostali honoráře. . . Někdy před 30 roky jsme viděli v kinech film Starci na chmelu. Bylo to něco nového, slibného, blýskání na nové časy za Novotného režimu. Pamatuji, jak jsme to baštili. Pamatuju þjak jeden mladík s jednou slečnou\ þse spolu oženili bez požehnání úřadů\. Unikly mi tehdy jen dvě partikule: þKéž dojedou až na konečnou, snad na trati se neztratí.\ þKéž\ a þsnad\ { na těchto dvou partikulích se zdá viset to, zda na trati nepotratí. Paleta odpovědí Vašich respondentů nasvědčuje spíše tomu, že jsou tu slabé perspektivy. Závěr Vašeho pořadu vyústil v konstatování nepostačujících antikoncepčních prostředků a nedostatečných znalostí o antikoncepci u mládeže. Antikoncepce tu pořádná není, budem se tedy snažit lépe poučovat mladé, učebnice tu ostatně už jsou a pokud si je učitelé nepletou s nějakým porno (cha! cha!!), mohou už dnes plnit svou úlohu. Vražda to ostatně taky není, je to jen likvidace, jak pravil jeden univ. prof., zejména pak, když se vlastně neví, od kterého okamžiku je zygota člověk, jak pravil univ. prof. druhý. Vše je vágní. Tedy sláva! Hurvínek se už nemusí ptát Spejbla, zda děti můžou mít děti { jak praví jeden vtípek zrozený v podobné duchovní huti { a tím méně potřebuje chlácholit poté Máničku, že všechno je OK. Getsemany číslo 4 - 27. strana Pragmatičtí gynekologové vychovaní touto atmosférou pak vítají příchod člověka na svět otázkou položenou þfemininnímu recipientu zygoty\: þChcete si to nechat?\ Vyjadřuju se tak krkolomně s úmyslem, neboť nestojí před lékařem matka dítěte, ale antropoidní recipient něčeho, co je þto\ (bez právní subjektivity). Tento recipient má teprve možnost svobodně rozhodnout o svém stavu, který pak (snad { nebo kéž?) bude ex post deklarován jako mateřství. Je to opravdu úžasné, k jaké svobodě jsme se až dopracovali: Plánované hospodářství, plánované rodičovství. Pořídili jsme si Wartburga a příklepovou vrtačku, pořídíme si ještě Barborku (ňu, ňu jak je to rozkošný!). Tak daleko jsme tedy dospěli. Z člověka osvíceného, který sama sebe osvěcoval světlem své vědy, se stal Kalkul, kterým tento sebejistý Inženýr kosmu svobodně táhne po svých šachovnicích. Jen tu a tam se jaksi vloudí chybička, když např. ekonomové zdravotnictví zjistí, že léčení AIDS je docela drahé. Tehdy pak někdejší proroci promiskuity rychle berou své nauky zpět tvrdíce, že nikdy nic podobného dokonce snad ani nehlásali. Pak přijde opět ke slovu prastarý termín věrnosti, vytažený odkudsi z prastarého zatuchlého lexikálního haraburdí našich babiček. Obávám se, že tato země je opravdu orwellovsky vykořeněná. Na ad hoc kladené otázky jsou nám dodávány ad hoc odpovědi. Přitom bychom měli klást otázky široce založené a pokorným vědeckým přístupem se snažit hledat kořeny věcí. Ptát se po lidství vůbec, po mravních hodnotách, které se zdají být conditio sine qua non naší existence, a to nejen jako þtechnická\ premisa, ale jako něco fundamentálně ustavujícího. Je to zcela analogické jako u ekokrize. Klást si partikulární otázky zda vysazovat stromky, či zda vyrábět nějaké zaručeně þčisté\ cereální snídaně je s prominutím þpro kočku\, dokud nepostavíme zásadní otázku vztahu člověk { příroda a zejména člověk { člověk a otázku smyslu těchto vztahů. Stejně je tomu u interrupce. Jsou tu široké otázky života, výchovy, mravnosti, úcty k životu, smyslu sexuality, práva a jiné. To vědí odborníci lépe. Škoda jen, že se nezdá, že by tyto otázky takto ze široka prezentovali naší veřejnosti. Z toho, co bylo řečeno ve Vašich þSondách\, lze dovodit pro praktický život téměř cokoli.