Vážený otče biskupe, milý N!                                             léta Páně 1990

Ještě před několika dny jsem měl v plánu být v sobotu mezi těmi, kdo se u svatého N budou tísnit a modlit za nového muže na biskupském stolci, aby k Boží slávě a prospěchu věřících i nevěřících spravoval dědictví svého zvěčnělého předchůdce N. Protože však člověk zhusta nebývá pánem svého času, budu se za Tebe modlit jinde. . . Utěšuji se tím, že u vědomí břemene, jež na Tebe církev bude klást, beztoho nebudeš mít moc času a sil vnímat všecko a všecky kolem sebe, a tak Ti píšu pár věcí, jež mám na . . . srdci. Především tedy slib modlitby za pastýře církve v mých milovaných . . . končinách, odkud vzešly rody obou mých zemřelých rodičů a kde jsem strávil řadu krásných let života.

A hned potom přiznání: Měl jsem z tvého jmenování strach (nic to nemění na pevné naději, že Tě povede Duch svatý po správných cestách) - jednak jsem znal některé Tvoje reakce v určitých situacích a nerozuměl jsem jim a nesouhlasil, jednak mám strach ze všech fokolarinů: i když se v úctě skláním před jejich obětavou horlivostí, nemohu ... nevidět u mnohých jejich tendenci měnit ideje v ideologii, a to ideologii konzervativní a nebezpečnou, jakoby vylepšující evangelium (doufám, že právě na svém odpovědném místě pocítíš, jak je důležité, aby pastýř církve nebyl jen uctíván a bezmezně respektován, ale aby měl také svoje rádce a "nepříjemné" kritiky). Hned první důkaz "vanutí Ducha" jsem v tomto svém strachu viděl v tom, že sis za generálního vikáře vyvolil N. Díky Bohu! A když už jsem u vyznání svého strachu: Bdi, prosím, aby se v dosahu Tvých služeb a pravomocí nenaplňoval můj pesimistický slogan posledních měsíců - "Přes čtyřicet let nás neúspěšně ničili komunisté, teď se úspěšně začínáme ničit sami." Kéž Ti dá Bůh dokonalé sedmero darů, aby ... církev nebyla církví tvou ani církví Jana Pavla II., ale církví Kristovou: pokornou, svědčící, obětující se a milující všechny! Vím, že času máš a budeš mít pramálo - a proto se omlouvám za dlouhé psaní, přesto bych Ti rád svěřil, co mě tíží v naší církvi v současné situaci:

1. Děsivé paralely v praktikách "církevní politiky" s praktikami jisté partaje v nedávné minulosti - a to od kurie až po domácí "mafiány a mafiánky": ve jménu "Boží věci" se ubližuje tolika lidem, že se člověk bezděky ocitá mezi apoštoly v Getsemanech a s úzkostí se ptá: "Pane, jaké bude znamení tvého příchodu?"

2. Druhému vatikánskému koncilu se utěšeně odzvoňuje (Jan Pavel je osobnost, pastýř, charismatik a nevím co všecko, ale má na tom lví podíl, přestože rád dokumenty koncilu cituje - jakožto dokumenty kompromisu mají své rysy budoucnost otvírající i rysy retardační a málem se už navazuje jenom na ty druhé - jak si např. vyložit apostolikův výrok, že je třeba vykládat tyto dokumenty ve světle Vaticana prvního?! Promiň mi tu úzkost, ale právě reviduji překlad Frossardových dialogů s Janem Pavlem a musím říci, že přes řadu krásných míst, které mi pomohly papeže trochu pochopit, je má úzkost oprávněná... O domácích zkušenostech raději pomlčím. Ale jednu prosbu k Tvé biskupské milosti mám: Pracuj na tom, aby se alespoň s třicetiletým zpožděním stalo Vaticanum secundum předmětem známosti a zdrojem práce a života.

3. Církev je tam, kde je společenství v Kristu. Uplynulá doba takových společenství vybudovala (i za Tvé spolupráce) mnoho a diabolické StB přesně cítilo, jaké nebezpečí hrozí silám tmy od této "tajné církve". Doba se zajisté změnila a řadě lidí, i těch vlivných a mocných, se zdá, že nadešel čas všecko a všechny "zapojit do oficiálních struktur". Nepochybuji o tom, že navázání na hierarchickou strukturu církve je u těchto společenství nutným znamením jejich katolicity (a vím, že se vyskytly různé excesy - stejně jako se vyskytly případy ohavných osočování a těžkých ublížení i ze strany lidí, kde by to člověk naprosto nečekal). Rovněž ovšem vím, jak mocně na nás v mládí působilo "Staveniště Evropy" abbé Perrlina - jak dávno před koncilem to bylo! - a všichni dobře víme, že obroda farních struktur není jedinou cestou evangelizace (a leckde ani není možná) a nevidět tuto skutečnost znamená přehlížet "znamení doby". Po trpké životní zkušenosti likvidace několika takových společenství v Kristu, do nichž jsem patřil, Tě proto zapřísahám: Nedopouštěj takové hříchy!

4. Jsem si jist, že už teď miluješ své kněze. Starej se, prosím, o jejich teologické vzdělávání! Je někdy opravdu těžké najít v plácání slovo Boží a přitom jsou tak plní dobré vůle (někdy ovšem i autoritářství a sebevědomí). Věnuj svou pastýřskou lásku i kněžím, kteří nevydrželi. Mám v rodině jednoho ženatého kněze (absolventa bratislavského semináře) a vím, jak trpí odloučením od církve. Jedna z věcí, které u Jana Pavla nechápu, je to, jak nechává tyto lidi celá léta trpět bez svátostí.

5. Také za laiky Tě prosím. Ať kněží přijímají jejich službu nikoli jako samozřejmost, ale s vděčností a uznáním, ať obětavosti a lásky těchto pomocníků nezneužívají...

6. Nejen jako pastýři, ale i jako členu biskupské konference Ti kladu na srdce péči o svátostný život církve. Dlouhá léta se zabývám liturgií a životem z ní - a zůstává mi rozum stát, jak málo poznamenal koncil naše prostředí v této věci. Jak málo kněžím vadí, že se oddělujeme od ostatních církví svou tradiční praxí. Jak zůstávají provozovateli bílé magie, místo aby přisluhovali svátostmi. Konkrétnosti jen některé a jen letmo: Křest, smíření, manželství - jako by to nebyla záležitost všech, ale individuální. Sociální rozměr hříchu se utajuje výlučně ve zpovědnicích - společná zpověď (třeba v adventu a postu) je něco méně hodnotného, ba podezřelého. Přijímání pod obojí zůstává namnoze výsadou privilegovaných (a to je nejen neekumenické, ale přímo proti přání našeho Pána), přijímání na ruku se nepovoluje, takže dospělí lidé jsou krmeni jako nemluvňata, při eucharistické modlitbě se zpívají nejrůznější písně. Manželství: Jsem přesvědčen, že se jím kněží málo zabývají (a vlastně, jak se jím mohou zabývat, když o něm vědí tak málo), jsem přesvědčen, že nerozlučitelnost manželství jako ideál je nutno  držet se vší pevností - ale stávající praxi (hájenou i Janem Pavlem) zákazu eucharistie lidem, kteří žijí po rozvodu v dalším manželství řádným křesťanským životem, považuji za praxi nekřesťanskou, neježíšovskou - a v kontrastu s trpěním kněžské služby kněží porušujících celibát za pokryteckou a pohoršlivou. Omlouvám se Ti, že na Tebe tak chrlím bolesti svého srdce - je to jen proto, že spoléhám na to, že budeš umět přispět ke změnám některých nedobrých jevů, že přinejmenším po vzoru našeho Pána dokážeš na sebe vzít odpovědnost za takové praktiky, které sice jsou v rozporu s tradičním chápáním nebo předpisy, ale rozhodně jsou podle srdce Ježíšova (jistě je třeba mít na mysli pavlovské "nepohoršování slabých", ale láska je vynalézavá).

7. Last, but not least: Dělej a dělejte něco pro ekumenismus! Jak má být svědectví církve svědectvím Kristu, když si už hezkých pár měsíců všichni hrajeme na svých písečkách? Myslím, že nám Pán dává šanci už poslední. Nevyužijeme-li ji, dá nám zahynout. V době, kdy se domlouvají už i Gorbačov s Bushem a černoši s bílými rasisty, je rozdělené křesťanstvo pohoršením. Nemohu-li podle církevní vrchnosti prožívat v interkomuniu společenství těla a krve Páně třeba s takovým Rogerem Schützem, mám pocit, že se děje něco antikristovského...

Přijmi, prosím, s mými modlitbami i tato slova plná úzkosti. A samozřejmě přání, aby Tě neopouštěl Boží Duch, aby při Tvém stolci stála i stolice moudrosti, aby k Tobě byli kněží upřímní a otevření, aby na celou diecézi kanulo Boží požehnání. Tvůj N

Dne 17. 3. jsem se zúčastnil ustavujícího shromáždění Československé společnosti křesťanů a židů. Tato společnost je součástí Mezinárodní společnosti křesťanů a židů, založené r. 1946 v Cambridge. Společnost si klade za cíl prohloubení vzájemného poznání a spolupráce mezi křesťany a židy. Činnost Československé společnosti křesťanů a židů je plánovaná v těchto oblastech:

- činnost ediční

- činnost seminární

- činnost charitativní

- pomoc při péči o židovské památkové objekty

- kulturní spolupráce.

Roční členský příspěvek činí 100 Kčs. Předsedou společnosti byl zvolen dr. Lyčka, který je ochoten podat telefonicky informace (tel. domů 530955). Základní informace mohu zájemcům podat osobně, mohu též poskytnout přihlášku. Samozřejmě počítám s tím, že budu o všech akcích této společnosti všechny přátele informovat.

Pája

Lumen Gentium, čl. 37, naléhavě vybízí laiky, aby "vyjádřili pastýřům svůj názor o tom, co by mohlo být k dobru církve). V poslušnosti této výzvě Sněmu se tedy obracím na biskupský sbor s několika poznámkami. O restituci polností, lesů a rybníků katolické církvi násilně a protiprávně odňatých po r. 1948 se hodně diskutuje v tisku i na pracovištích. Jeden z mnoha postojů nekatolické veřejnosti publikovaly Lidové noviny č. 55. Katolická církev prý "nemá morální právo stát se nejbohatším soukromníkem" - mimo jiné proto, že "v roce 1620 bylo v Čechách na 90 % protestantů..." Všechny ostatní argumenty článku jsou podobné. Diktuje se alergie tak silná, že pisatelé ztrácejí jakoukoli soudnost. Mohli bychom takové pseudohorlení přejít s biblickým "nech pochovávat mrtvé mrtvým". Jenže k problematice se vyjádřil také jeden z katolických biskupů v KT 8 v článku "Moudře a spravedlivě". A to už se katolíka týká mnohem vážněji. Jak argumentovat biblicky evangelíkům, když ani katolík v článku určeném katolíkům se Písmem necítí nijak inspirován? Musíme se pak ptát: Nevyvoláváme tuto alergii nekatolíků i my sami takovými postoji? Na rozdíl od článku LN je psán článek KT pokojně. To je jeho veliká přednost. S emocemi se totiž nedá vést dialog. Vydrážděný vášnivý protivník ani argumenty slyšet nechce. Podle článku se naopak zdá, že biskupský sbor - díky Pánu - řešení celé věci teprve trpělivě hledá. Proto si dovolím několik poznámek, vzbuzených přemýšlením nad článkem otce biskupa.

1. Řešení spravedlivé: Majetek byl zajisté rozchvácen protiprávně. To uznávají i politikové, kteří se vůbec netají nechutí vůči čemukoli církevnímu. Právo zůstane právem i tehdy, vzdáme-li se růžového lakování. Zdá se mi zcela nadbytečnou provokací, vypočítáváme-li v této souvislosti, kolik sirotčinců nebo stanic charity tu dříve existovalo. Vždyť mnozí pamětníci (mne v to počítaje) ještě pamatují, jakým praktickým, morálním i sociálním problémem tento nemovitý církevní majetek byl. Tyto statky byly často špatně fungující, ba prodělečné, proto jejich zaměstnanci patřili mezi ty nejchudší z chudých. Z nich charitu vydržovat bylo absurdní, proto charita fungovala z darů, sbírek, nikoli z pozemkové renty. Zkrátka: je-li řeč o spravedlnosti, ať jde o právo jako takové. Ladit city je neúčinné a pohoršující, protože praxe i v budoucnu taková očekávání jen zklame - na straně vlastní i protivné. Spíš bude nutno vyrovnat se - v rámci této vnitrosvětské spravedlnosti, o níž se v článku KT mluví výlučně - s některými komplikacemi. Právo může být omezeno jiným právem, opírajícím se o zákon legitimně stanovený parlamentem demokraticky zvoleným. Pak nezbývá než podřídit se většině. Další komplikaci vidím v prohlášení, jehož jsem byl sám svědkem v televizi: "Církev" se tam veřejně vyjádřila, že nežádá o vrácení veškerých nemovitostí, ale jen o střechu nad hlavou - byla řeč o cca 10 % bývalého majetku, existenčním minimu pro řehole. Možná církev změnila názor. Pak ale dluží řeč ANO, ANO, NE, NE. Musí buď přiznat chybu, anebo na svém předešlém prohlášení trvat, jinak nutně pohorší mnohé. Další dluh minulosti v této souvislosti vidím v tom, že před necelými 2 roky podepsalo na půl milionu signatářů pověstných 31 bodů A. Navrátila. Sklidili za to pochvalu pana kardinála, a nejen jeho. Vedle požadavku restituce majetku tam byl i požadavek odluky církve od státu. Obojí ovšem úzce souvisí: Komunismus rozchvátil majetek církevních institucí s pokryteckým vysvětlením, že stát bude živit "církevní hodnostáře". Všichni víme, jak to dělal: neživil, umožnil živořit. Lze v právním státě usilovat o pravý opak, totiž kongruu zachovat a majetek nárokovat zpět? Tah je to jistě chytrý. Je však spravedlivý? A konečně třetí obtíž pro spravedlnost takového požadavku: Církev není jen institucí, jen právnickou osobou. Církev je i mnoho fyzických osob - laiků. Působí zajisté prapodivně, vede-li se zápas pouze o restituci majetku diecézí nebo exemptních řádů, zatímco k restituci ve prospěch jednotlivců se "církev" nevyjadřuje. Aby bylo dobře rozuměno: Nemyslím, že by sbor biskupů měl zasahovat do sporů zákona o půdě atd. Zasahuje-li však právě jen v zájmu osob právnických, musí počítat s pohoršením nad takovým selektivním citem pro spravedlnost. Můžeme se ovšem hájit tak, že vše nelze probojovat. Nicméně musíme očekávat otázku, proč někdy mlčíme, a jindy nikoli. A musíme spolknout i námitku, že hájíme{li jen některá práva, neměla by to být právě jen práva nás samých.

2. Řešení moudré: Je jistě sympatické, že biskupský sbor před tak závažným rozhodnutím konzultuje s odborníky a právníky. Je však katastrofa, že nekonzultuje v této věci Písmo a dějiny své církve. Zdá se tedy, že výsledek možná moudrý bude moudrý JINAK, než moudrosti rozuměl třeba sv. Pavel: "Kde jsou učenci, kde znalci, kde řečníci tohoto věku? Neučinil Bůh moudrost světa bláznovstvím?" (1 K 1, 18-26). Vím velmi dobře, že takové nauky lze snadno ideologicky zneužít k fanatismu a neodpovědnému populismu. Tím spíš ovšem svět může očekávat právě od církve Kristovy skutečně uzrálou moudrost kříže. Nepokusí-li se o to být světu svátostí, přenechá jeviště sektám a fundamentalistickým fanatikům typu Savonarollů, aby svědčili o evangeliu všelijak pokřiveně, nicméně ve víře praktikující to, co vyznávají. Tyto sekty dovedou pečovat o chudé i bez latifundií - z milodarů a vlastního uskrovnění. Dovedou nuzovat, dovedou realizovat "charis" i bez lesů a rybníků. Je mi smutno, berou-li blahoslavenství nemajetných a důvěřivost typu "nepečujte úzkostlivě" přece jen vážněji než křesťané katoličtí. Jako kdyby dvě století před Konstantinem neexistovala charita. Jako kdyby Františkova chudoba byl jen záchvat extrémismu. Jako kdyby Lumen Gentium (čl. 42) či Presbyterorum Ordinis (čl. 17) byl jen propagandou...

3: Řešení pod kritikou historie: Otec biskup se jistě nemýlí, historikové budou toto zásadní rozhodnutí katolíků v našem státě analyzovat. Nejen zaujatě, ale i věcně. Připomenou, jak v dějinách dobře míněné pokusy o hospodářsky významné pozice dopadly. Připomenou jistě i četná selhání v důsledku nešťastného lpění na světském právu. I v této souvislosti jistě připomenou, že instituce se udržuje idejemi, ze kterých se na počátku ustanovily. Neznám ani jediného kritika praxe sv. Pavla, který ulehčoval bídu obcí sbírkami v obcích bohatších. Co nedostal, nedaroval. Sám se živil vlastníma rukama. Nepřehlížím přitom, že od té doby lidstvo zrálo 2000 let zkušenostmi dobrými i zlými. Ale nepřehlédnou to ani historikové. Neznám jediného kritika, který by zazlíval sv. Petru jeho: "Zlato ani stříbro nemám. Ale co mám, to ti dám: Ve jménu Ježíše Nazaretského choď." (Sk 3, 3-10). Jihoameričtí biskupové se pokusili žít solidárně s chudými. Jen někteří a svět mohou pokrčit rameny, že tím nic nevyřešili. Jenže to tvrdí i o kříži jako takovém. Není nejhorší být "neúspěšný" na způsob evangelia. I kdyby to neocenili historikové světa, ocení to Soudce v den poslední, říkáme druhým. Kéž i sobě!

K výkladu "Daru bázně Boží" ve 4. čísle Getseman K podnětnému referátu z oblasti "obnovy" si dovolím několik poznámek do případné diskuze:

1. Výklad rozdílu pojmů "dar" a "charisma" vychází patrně z teologie reprezentované u nás např. Biblickým slovníkem J. J. von Allmena. Existují však i výklady odlišné. Uvedu Sullivanův. (O významu F. A. Sullivana, resp. jeho díla Die charismatische Erneuerung viz např. EFFATHA, č.1/90.) Sullivan čerpá z Ř a 1 K 12-14. Zde Pavel rozlišuje mezi třemi příbuznými pojmy: charismata (= dary milosti), diakoniai (= služby) a energemata (= působení). Dělící čáru mezi charismatem a darem vidí Pavel nikoli v řádnosti a mimořádnosti obdarování, ale v jejich rozdílném smyslu. Podle listu Korintským je obohacena DAREM (např. glosolalií) sama osoba, kdežto CHARISMA je naopak vždy obdarováním společenství (např. proroctví). Další rozdíl vidí Pavel v původu: dar může pocházet nejen od Ducha, ale i od duchů či mocností (srov. 1 K 12, 2-3), kdežto charisma je vždy dílem Ducha, oživujícího Kristovo tělo tak, že charismatik je specializovaným "orgánem" tohoto "těla", zajišťuje jeho zdraví a růst. Konečně vidí Pavel rozdíl v tom, že dar je spíš schopností otevřít se "inspiraci", vlivu Ducha či duchů, kdežto charisma je povoláním osoby k činnosti prospěšné celku, je to milost darovaná "tělu" Kristovu, milost Pána vůči Nevěstě jako takové. Sullivan ve svém rozboru ukazuje, že Pavel tu nic nového nevymýšlí, pouze usměrňuje jako Izraelita jistou vágnost entuziastů nezakořeňených v dějinách spásy. Izraelita chápe bez obtíží, co včerejšího pohana mate: Milost může prokázat lidu i skrze nástroje jaksi nevhodné: prorokuje a účinně žehná pohanský věštec (Bileam - Nu 22), pomazaným je nehodný Saul, záchrana se děje skrze kněžku smilných kultů Rahab, apoštolem je i Juda Iškariotský. Proto také bojuje Pavel proti logickému zkratu Korinťanů: Nositelům darů, charismat i energemat říkali v Korintě "pneumatici" - lidé duchovní. Pavel se vehementně brání představě, jako by dar či charisma zakládaly nějaký průkaz o kvalitě osobnosti jako takové. To zmiňuji proto, že rozlišení na "řádné" a "mimořádné" může leckoho pokoušet k marnivosti. Dnes jako tehdy.

2. V úvaze o strachu a bázni se přehlíží podle mého názoru několik významných skutečností. Strach je jednou z afektivních reakcí živého (nejen lidského) organismu, kdežto bázeň (také bázeň boží) je postojem osoby, je perzonálním aktem. Strach nemá žádný morální rozměr, bázeň je morálně relevantní. . . Afektivní reakce může být dalekosáhle (biologicky) pozitivní, protože instinktivně varuje před rizikem. Může ovšem také účinně svazovat, ochromovat, blokovat čin. Taková dvojznačnost patří ke každému z afektů { viz třeba základ soucitu. . . Jinak řečeno: strach, schopnost strachovat se je dána Stvořitelem jako prvek pudové výbavy, jako prvek přirozenosti člověka. Je to prvek neméně milostivý než jiné afekty. Škodí lidské existenci tehdy, když se vymkne z rovnováhy (podobně to platí o každém pudu člověka) a stane se vášní. Funguje-li v proporcích bytí, stimuluje jako každý podlimitní stresor k činům člověka důstojným. Nic víc, nic méně. Láska zajisté přemáhá strach. Ale nikoli na způsob "nechci ztratit někoho, kdo mne miluje" - to by už neexistovala nevěra ani manželská, ani náboženská. Spíš to v životě funguje jinak. Láska je sice postoj perzonální, podobně jako bázeň, ale na rozdíl od bázně disponuje láska mnohem intenzívnější motivační silou na afektivní oblast. Láska totiž rezonuje i s nevědomím, rezonuje s pudovým vybavením, a tím aspoň nepřímo disponuje i energetickými zdroji osoby. Proto strachu může čelit láska, ale nikoli bázeň. Výklad typu "mít strach, aby Boha neurazil a proti němu nehřešil" najde oporu v Př 28,14. Je však třeba nepřehlédnout, že takové pojetí je v bibli ojedinělé (a proto překladatelé volí na tomto místě spíš výraz bázeň oproti originálu). Janovské řešení - 1J - nabízí výklad srozumitelnější a snáze slučitelný s dalšími úryvky Písma. Říká se tam, že strach přemáhá (zahání) láska tím, že budí důvěru: "V tom jeho láska k nám dosáhla cíle, že máme plnou jistotu pro den soudu, neboť jaký je on (Kristus), takoví jsme i my zde." (1 J 4,17) Láska tu tedy nepůsobí jako prevence možného selhání v budoucnu, ale zcela jinak: smiřuje hříšníka.