007 - Letnice 1991

Slavnost seslání Ducha svatého

Biblické pozadí

Podle zprávy Skutků apoštolských (Sk 2, 1-41) se učedníci shromáždili 50. den po Velikonocích v jednom domě. Zde přijímají dary Ducha svatého, které je uschopňují mluvit cizími jazyky. To se děje kolem třetí hodiny (Sk 2,15). Sběhne se zástup - poutníci, kteří se sešli ze všech provincií do Jeruzaléma na svátky { a je ohromen: každý je přece slyší mluvit ve své mateřštině. Proti nařčení z opilosti se Petr hájí ve svém kázání (2, 14-36). Poukazuje na přislíbení Ducha skrze proroka Joela (3, 1-5) a hlásá smrt a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Přitom se odvolává na Davidův žalm (Ž 16, 8-10; 110,1). Zástup je tím zasažen a ptá se apoštolů: "Co máme dělat?" Petr vyzývá k obrácení a křtu. Jak se uvádí, je toho dne pokřtěno tři tisíce lidí ve jméno Ježíšovo (2, 41). Jako den vylití Ducha svatého se staly letnice základním dnem křesťanské obce.

Dějinné pozadí

Počátky 50. den po Velikonocích nebyl původně pro křesťany nic než den, kterým se slavnostně uzavírala doba velikonoční. Ve východosyrské a palestinské církvi se prosadil ve 3. - 4. století zvyk stavět do centra tohoto dne zvláště Kristovo nanebevstoupení. V Jeruzalémě se slavilo 50. den stejně tak seslání Ducha svatého, jako nanebevstoupení: Ve tři hodiny dopoledne se konala bohoslužba, která byla vedena myšlenkou vylití Ducha svatého. Odpoledne se šlo do kostela Nanebevstoupení, kde byla čtena zpráva o nanebevstoupení Páně. Koncem 4. století se přece všeobecně prosadilo seslání Ducha svatého jako vlastní sváteční náplň 50. dne. Tak obdržel tento den charakter samostatného svátku. Byl mu vyhrazen samostatný oktáv, tím se prodloužila doba velikonoční o jeden týden.

Vývoj

Pro další vývoj je příznačná analogie, shledávaná mezi letnicemi a Velikonocemi: den letnic neobdržel pouze svůj oktáv, ale byl opatřen i vlastní vigilií, jejíž starozákonní čtení odpovídají více méně velikonoční vigilii. Dále se stala vigilijní bohoslužba letnic druhým velkým křestním termínem roku vedle Velikonoc. Později postihl vigilii letnic stejný osud jako velikonoční vigilii: bohoslužba byla přeložena na ráno předchozího dne. Také při pohledu na letniční oktáv se ukazují podobné jevy jako na velikonoční týden: jako tam došlo ke zkrácení slavnosti na tři a konečně - v německé jazykové oblasti - na dva dny (neděle letnic a pondělí). Před reformou se středa, pátek a sobota oktávu letnic slavily jako kvatembrové dny. Asi zde měly své místo již před vytvořením oktávu letnic, byly pak integrovány, příležitostně také posunuty. O kvatembrové sobotě po letnicích končila podle dřívějšího názoru doba velikonoční. Význam Společenství s Kristem Letnice jsou naplněním Padesáti dnů, které jsou proniknuty radostí ze zmrtvýchvstání Ježíšova a nového života, který se v něm zjevil. Obec v této době vzpomíná na zjevení zmrtvýchvstalého Pána. Je to doba zvláště intenzivního společenství s Pánem, který pokračuje i po svém zmrtvýchvstání ve společenství stolu se svými učedníky. Čtení z Ježíšových řečí na rozloučenou o nedělích této doby poukazují ovšem na nový způsob společenství s Kristem, na novou etapu cesty Božího lidu, na čas rozloučení. Ježíš oznamuje příchod Ducha svatého: to bude novým způsobem Ježíšovo společenství s učedníky. Seslání Ducha svatého A tak je to vlastní letniční téma - seslání Ducha svatého - připravováno slavením Padesáti dnů. Toto seslání není - především podle svědectví Janova evangelia - žádným izolovaným dějem. V něm se oznamuje, jakým způsobem se Zmrtvýchvstalý chce zjevovat učedníkům a mít s nimi společenství, jak chce dát věřícím účast na svém přechodu skrze utrpení a smrt k životu. Co líčí zpráva o letnicích, je vnějším výrazem takového Kristova společenství v Duchu svatém: síla, kterou jsou učedníci zasaženi a v které náhle veřejně začnou hlásat radostnou zvěst, je výrazem nového života, který se projevil v Ježíšově zmrtvýchvstání. Mnohojazyčnost, o které je tu řeč, může být chápána jako naplnění Ježíšova příslibu: "Až však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy." (J 16,13) To znamená, že Kristova událost není uzavřena nanebevstoupením a sesláním Ducha. Pokračuje v dějinách víry Božího lidu a každého věřícího člověka. Zprostředkována Duchem, uskutečňuje se tato událost v nejrozličnějších situacích a jazykových oblastech, ve kterých lidé žijí. Duch je prostředníkem, skrze něhož mohou také pozdější generace získat účast na této události. Křest A tak církev právem slaví o letnicích den svého založení v Duchu svatém nebo, chceme{li, své þnarozeniny\. Slaví je jako den, kdy nové, Duchem zprostředkované Kristovo společenství přichází na svět, hlásí se o slovo a získává sociální podobu. Přitom navazuje křest tří tisíců, tato zakládající událost, o které vypráví letniční historie, opět na Ježíšovu Paschu a na Paschu křesťanů. Křtem jsou lidé vtahováni do nitra těla Kristova (1 K 12,13). Křtem obdrží účast na onom Duchu, který zprostředkuje společenství se zmrtvýchvstalým Kristem, ano, který je sám podobou Zmrtvýchvstalého. Křtem jsou přijímáni do jeho umírání, aby se i jeho život projevoval na jejich těle (Ř 6, 3{11; 2 K 5,11). Bohoslužebná slavnost Po novém uspořádání církevního roku v katolické církvi byly učiněny pokusy znovu obnovit původní charakter svátku letnic jakožto zakončení padesátidenní velikonoční doby. Svatodušní oktáv padl. Velikonoční doba nyní končí nedělí Letnic. To je 8. a poslední neděle doby velikonoční. V pondělí po letnicích začíná doba během roku. Ovšem pro oblasti, kde pondělí svatodušní platí jako zákonný a církevně přikázaný svátek se muselo najít řešení: latinský misál navrhuje buďto formulář ze svatodušního pondělí nebo votivní mši o Duchu svatém. Kromě toho německý misál obsahuje vlastní formulář pro svatodušní pondělí.

Svatodušní vigilie Podle nového katolického řádu začíná slavnost Seslání Ducha svatého mší v předvečer. V ní přežívá dále stará letniční vigilie. Pro 1. starozákonní čtení se nabízejí čtyři perikopy: Gn 11, 1-9 (Babylonská věž), Ex 19,3-8a.16-20b (setkání s Bohem na Sinaji), Ez 37, 1-14 (znovuoživení mrtvých kostí), Jl 3, 1-5 (seslání Božího Ducha). Epištola je Ř 8, 22-27 ("Právě tak i Duch nám přichází na pomoc v naší slabosti"), evangelium J 7, 37-39 (prameny živé vody). Mše ve dne Čtení pro mši ve dne jsou ze Skutků 2, 1-11 (vylití Ducha svatého), 1 K 12, 3b-7.12-13) A: rozličné dary Ducha - jedno tělo v Kristu; B: Ga 5, 16{25, C: Ř 8, 8-17) a J 20, 19-23 (A: učedníci přijímají od Zmrtvýchvstalého Ducha svatého, B: J 15, 16-25; 16, 12-15, C: J 14, 15-16.12b-26). Jako druhý mezizpěv (mezi 2. čtením a evangeliem) se zpívá stará Svatodušní sekvence (Veni Sancte Spiritus: Přijď, Duchu svatý) Štěpána Langtona z Canterbury.

Pod nadpisem "Naplnění velikonočních událostí v den letnic" nabízí misál pro svátek vlastní prefaci: "Neboť dnes jsi dokončil velikonoční dílo naší spásy, dnes jsi seslal svatého Ducha na všechny, kteří vstali s Kristem a jsou povoláni za tvoje děti. O letnicích naplňuješ svoji církev životem: Tvůj Duch dává všem národům poznání živého Boha a sjednocuje všechny jazyky ve vyznání jedné víry." Evangelická slavnost letnic Lutherská agenda z r. 1955 obsahuje vždy po jednom formuláři pro den Letnic (Den vylití Ducha svatého), svatodušní pondělí a oktáv. Zde mají tedy letnice ještě charakter oktávu, i když také neobsahuje - jako ve velikonočním oktávu - každý den vlastní proprium. Podle nového řádu čtení se čte o neděli Seslání Ducha svatého Sk 2, 1-18 (seslání Ducha) a J 14, 23-27 (Duch svatý. . .vás všemu naučí). Čtení na pondělí svatodušní jsou z 1 K 12, 4-11 (rozličné dary, ale jeden Duch a Pán) a Mt 16, 13-19 (Petrovo vyznání: "Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého!"). Stará čtení pro letniční týden jsou ze Skutků 2, 42-47 (první obec v Jeruzalémě) a J 6, 44-51 (chléb života). Jako graduale před evangeliem se zpívá německé znění starého Veni Sancte Spiritus přeložené od Martina Luthera: "Přijď Duchu svatý, Pane Bože. . ." Také zde má slavnost vlastní prefaci. Naposledy o letnicích a letničním týdnu se zpívá Aleluja po epištole ve své rozšířené formě - dva verše Aleluja dvakrát opakované. Tradice Dějinné pozadí a duchovní obsah slavnosti Seslání Ducha svatého není lehké si představit a zprostředkovat - v každém případě je to těžší než u těch dějinněspásných událostí, které se slaví o Velikonocích a o Vánocích. Snad i z toho důvodu nezískaly letnice stejnou popularitu. Dřívější generace se ale nebály znázornit konkrétně vylití Ducha svatého např. spouštěním holubice v kostele. Vnitřky kostelů stejně jako domů se mnohdy zdobily a zdobí březovými větvemi nebo stromky. Jsou doloženy zvyky obcházení nebo objíždění na koni, tance kolem májky, lámání chleba a polévání vodou, tedy zvyky, které jsou těsně spjaty s přirozeným rokem.

Ukázka z knihy K. Bleritze Das Kirchenjahr (Církevní rok) kterou překládá Ondřej

Směřujeme k interkomuniu?

Úvod

Interkomunio - společné slavení Večeře Páně - eucharistie křesťanů různých vyznání je znamením znovu obnovené jednoty. Díky průkopnické praxi některých skupin, zejména v německé jazykové oblasti, ale i jinde (např. komunita v Taizé), mohl II. vat. koncil výrazně posunout názory v této otázce. To, co bylo před koncilem pod církevními tresty zakázáno, se stalo možným. Z množství problémů, které je třeba ještě překonat, si článek všímá otázek liturgických. Souvislost liturgie a celkového postoje církve k ekumeně je zřejmá. Pokud nechápeme, nebo nechceme chápat, co od nás naši odloučení bratři očekávají, projeví se to v liturgii. A pokud na druhé straně bude naše liturgie těmto ekumenickým požadavkům vyhovovat, pomůže při sjednocování v nauce i v životě. Vazba liturgie a života je obousměrná. Často máme první kontakt s křesťanem jiného vyznání nebo s nevěřícím zprostředkován liturgií. (Ačkoli liturgie nemá a nebude mít prvořadě misijní charakter.) Měla by tedy pravdivě vyjadřovat to, v co dnes věříme, být vyjádřením našeho vztahu k Bohu a k druhým lidem. Neměla by být pěstováním ani nám samým už nesrozumitelného folklóru, který druhé spíše odradí, než přivede k jednotě a k Bohu. Dosud platný ekumenický direktář, který byl vydán po koncilu, stanoví možnost vzájemného interkomunia s pravoslavnou církví. (Je však třeba poznamenat, že ne všechny pravoslavné církve, např. největší z nich - ruská, tuto možnost připouštějí.) Složitější je situace ve vztahu k církvím reformačním. Zde je možné, aby křesťan této církve přijímal (se souhlasem ordináře) v naší církvi. Naopak to ale bohužel umožněno není. Důvodem pro to je teologicky dosud neujasněná otázka, kdo má právo předsedat eucharistické slavnosti. Podle katolického pojetí je to pouze kněz, vysvěcený biskupem, který je v apoštolské posloupnosti. (I když se v církevních dějinách vyskytují případy, kdy tomu tak nebylo.) Protože u předsedajícího protestantské Večeři Páně tomu tak není, nemá tato slavnost podle stávajících úředních katolických představ stejnou hodnotu jako eucharistická bohoslužba katolická. Má-li se toto stanovisko změnit, musí dojít z naší strany ke změně celkového klimatu v ekumenických vztazích. V současné době již v naší zemi nestojí v cestě rozvoji těchto vztahů žádné potlačování státem. My katolíci bychom tedy měli realizovat postoje a předpisy, které II. vatikánský koncil v této oblasti stanovil a které zůstaly v naší zemi většinou pouze na papíře. Tento článek chce poukázat na některé jevy v naší církvi, které možnosti interkomunia oddalují.

Stůl Božího slova a stůl eucharistický

Obě části mše byly postaveny na roveň (srov. Instructio generalis (IG) 8). Bohoslužba slova není pouze úvodem k bohoslužbě eucharistické, ale má v ní nezastupitelné místo a má svou hodnotu i jako samostatný obřad. Ačkoli koncil formuloval tuto nauku zcela jednoznačně, stále přežívá pocit a názor, že samostatná bohoslužba slova je něco méně hodnotného. Není ani příliš rozšířena, a pokud se děje, často slyšíme, že bude "jen bohoslužba slova". Koncilní Otce vedly k novému postoji nejen důvody ekumenické, tj. "přizpůsobit se odloučeným bratřím", nýbrž snaha vrátit božímu slovu místo, které mu v křesťanově životě, tedy i v liturgii náleží. Proto žádná svátost nesmí být dnes řádně udělována bez související bohoslužby slova. Problémem naší církve je, že jsme "přesakramentalizováni". Neznáme téměř jinou veřejnou formu činnosti církve než udílení a přijímání svátostí. To vede často k jejich zplanění, ke ztrátě víry, že Bůh skutečně skrze ně působí. Neměli bychom svátostí udílet spíše méně, a o to víc hledat tuto víru v božím slově? Kristova přítomnost v božím slově není o nic "menší" než přítomnost v eucharistických způsobách nebo i ve shromážděné obci (srov. IG 7). Slavení bohoslužby slova, zejména jako samostatného útvaru, dává širokou možnost aktivního zapojení tzv. "laiků". A to je přáním koncilu. Liturgie tak přestává být výsadním posláním "profesionálů". Je to i cesta sblížení s církvemi reformace. V rámci bohoslužby slova je vhodné uctívat knihu bible jako výrazný liturgický symbol. Sbližuje nás to s církvemi křesťanského Východu a věřím, že to může napomoci vzbudit liturgické cítění u členů některých evangelických církví, které smysl pro liturgii postrádají. Symbol je pro ně mnohem přijatelnější než jiné nám drahé symboly. Souvislost přijímání s eucharistickou slavností Na rozdíl od našich bratrů z církví vzešlých z reformace, ale spolu s našimi pravoslavnými bratry věříme, že Kristus zůstává zvláštním způsobem přítomen ve svátostných způsobách i po skončení eucharistické slavnosti. Proto přinášíme našim nemocným tělo Páně, aby měli i ve své nemoci možnost blízkého, přímo tělesného kontaktu s naším Pánem a s církví. V jiných případech však musíme být s "podáváním svatého přijímání" mimo rámec eucharistické slavnosti velmi opatrní, abychom nezastírali, že eucharistie je především Večeří Páně { společnou hostinou. (Názvu "Večeře Páně" by bylo nejvýš vhodné používat namísto nic neříkajícího technického označení "mše". Tak to činí i IG již v úvodních pasážích. Proto to již před 20 lety navrhoval význačný znalec liturgie Dr. Josef Myslivec.) I pokud je tělo Páně výjimečně podáváno mimo rámec eucharistické slavnosti, musí tomu předcházet bohoslužba slova (viz Rituale Romanum - De sacra communione et de cultu mysterii eucharistici extra Missam). Odstrašujícím příkladem nedodržování tohoto předpisu, a tím potenciálním pohoršením pro naše reformované bratry, je praxe kostela v jednom moravském městě. Tam je věřícím umožňováno, aby každý den ve 4 různé doby, předem stanovené a oznámené na kostelní vývěsce (o nějaké výjimečnosti tedy nemůže být ani řeči), přistupovali ke svatému přijímání bez sebemenšího náznaku bohoslužby slova. Takové přijímání (i když nepochybně poctivé) vede k nebezpečně zkreslenému chápání eucharistie. Pokud si toho není vědom kněz, který takto slouží své církvi a který by měl být strážcem pravdivého udílení každé svátosti, proč nezasáhne místní ordinář odpovědný za liturgický život místní církve? Liturgické předpisy (Sacrosanctum concilium (SC) 55, IG 56h) pokládají za "velmi vhodné", aby věřící přijímali z chleba proměněného při téže mši. Tím je jednoznačně vyjádřena vzájemná souvislost. Jaká je však praxe v našich kostelích? Často věřící přijímají ze zásoby všichni, často, pokud podávají dva služebníci, jeden podává ze zásoby. Správná praxe (málokde dodržovaná) může být např. taková, že před přijímáním je tělo Páně rozděleno do dvou nádob a zásoba se použije, až pokud by se nedostávalo (a to by se při dobré organizaci stávat nemělo). Eucharistie je hostinou dospělých lidí, kteří nemusí být krmeni. V této souvislosti je samozřejmým požadavkem požádat novou biskupskou konferenci o možnost přijímání na ruku, jak je dnes v podstatné části Evropy běžné. Otázka kalicha Jak pro východní církve (včetně sjednocených, katolických), tak pro církve reformační je nemyslitelné přijímání pouze pod jednou způsobou. Ve východních církvích se i přijímání mimo rámec eucharistické slavnosti (např. u nemocných) děje pod obojí. I když současné předpisy naší církve bohužel neumožňují, aby se přijímání pod obojí stalo pravidlem, přece jen je možností celá řada a nejsou dostatečně využívány. Se souhlasem ordináře je možné v řadě případů rozšířit možnost přijímání pod obojí na celé shromáždění (viz IG 242). Je přitom možné si vybrat jeden ze 4 způsobů udílení. S přijímáním kalicha souvisí i zdánlivá maličkost týkající se přípravy darů. Často se v našich kostelích stává, že v obětním průvodu je přinášen jen chléb, nebo zase jen víno. Druhá způsoba je už připravena v presbytáři. I takovýto přístup (byť často ovlivněný praktickými okolnostmi) zamlžuje srozumitelnost liturgického projevu a z ekumenického hlediska je nepřijatelný.

Výchova liturga

Odborná příprava budoucích liturgů byla v minulých letech (zejména po odchodu doc. J. Matějky z fakulty) na velmi nízké úrovni, jako ostatně většina teologických disciplín. Z litoměřické fakulty vycházeli absolventi sice ovládající příslušné rubriky, ovšem bez patřičného hlubšího porozumění a bez umění liturgii vytvářet. K ekumenickým aspektům liturgie se nepřihlíželo a obdobně nebyl, a dosud není, zařazen předmět obsahující alespoň základy ekumenické teologie. Porovnáme-li úroveň ordinandů s absolventy semináře např. v sousední NDR, jsou rozdíly velmi markantní. Starší generace kněží měla možnost se seznámit s novým liturgickým duchem pouze omezeně. Z období zavádění liturgické reformy je na místě ocenit velký přínos J. Reinsberga, B. Bouše, M. Máši. V současné době by mohli pomoci k vyvedení z krizového stavu svými zkušenostmi např. S. Prokop, V. Malý, M. Slavík a další. Vřele by se mělo doporučovat, aby kněží navštěvovali bohoslužby, kterým předsedá někdo jiný, a to jak v naší církvi, tak v církvích našich bratří. Po kritickém zhodnocení pak poznají, čeho se varovat, nebo naopak co rozvinout, čím svou liturgii obohatit. Liturgická výchova musí dostat místo, které jí právem náleží (srov. Optatam totius /OT/ 39).

Závěr

Z uvedených poznámek vyplývá, že je množství problémů, které je třeba dát do pořádku. Bude to jistě jeden z úkolů pro vznikající biskupskou konferenci. Žijeme dnes v absurdní situaci, kdy vyžadovat dodržování rubrik v Instructio generalis je spíše progresivním než konzervativním postojem. Toto dodržování umožňuje tvůrčí přístup. Je zapotřebí se učit využívat množství autentických forem liturgie, abychom byli schopni organicky přijímat autentické formy liturgie našich bratří. I je čeká úkol překonávat bariéry nesrozumitelnosti, stereotypu, neživosti, někde a někdy i neukázněnosti veřejného projevu. Pavel

P.S. Tento článek byl napsán více než před rokem pro Teologické texty. K posouzení jej dostal Josef Zvěřina, který měl několik výhrad. K diskuzi o nich už bohužel, vzhledem k Josefově smrti, nedošlo. Článek se ztratil a do redakce jsem dal další kopii. Zpoždění článku ale příliš nevadí, protože z toho, o čem bylo psáno, se zatím mnoho nezměnilo (snad kromě zániku NDR). Díky okázalým vnějším liturgickým projevům ztrácí naše církev kredit jak před bratry jiných vyznání, tak před nevěřícími. Odstrašující ukázkou bylo např. chování arcibiskupa Sokola při papežově návštěvě. Ale ani "interní" záležitosti na tom nejsou o mnoho lépe. (Přitom lze dnes už těžko mluvit o nějakých čistě vnitřních katolických záležitostech.) Biskupská konference sice povolila přijímání na ruku, ale potom se zjistilo, že k tomu není bez předchozího jednání s Vatikánem kompetentní, a tak je celá záležitost v patové situaci. V Brně u Minoritů je stále inzerováno podávání sv. přijímání pravidelně 4 x denně mimo eucharistickou slavnost s totální absencí Božího slova. (Naposledy osobně ověřeno 12. 4. 1991.) Výuka liturgiky, tentokrát již v pražském semináři, je dle svědectví bohoslovců na ještě horší úrovni, než jsem si před rokem myslel. Všimněme si, jak toto všechno ostře kontrastuje se vskutku katolickým pojetím, ke kterému nás vedl náš učitel liturgiky Miloslav Máša. Přečtěme si jeho homilii na Slavnost těla a krve Páně v těchto Getsemanech! Naše církev možná opustí mnohé projevy, které vadí bratřím jiných vyznání. Eucharistii však opustit nemůže! Zde je jediná cesta: slavnost obnovit tak, aby pravdivě vyjadřovala to, co do ní náš Pán vložil, čím žili křesťané tolika staletí před námi, a umožnit účast i jiným bratřím. Koncil k tomu podnět již dal, teď záleží také na nás. V dané oblasti jsou ale i nadějné momenty. Např. vydání nového kancionálu sestaveného již v duchu liturgické reformy či nástup nového energického "šéfa" pražské arcidiecéze.

Náboženské dojmy z Bavor

Během své několikadenní rekreace u spřátelené katolické rodiny, žijící poblíž Norimberka, jsem měl možnost poněkud poznat i tamější náboženský život: v rodině svých hostitelů, při návštěvě bohoslužeb i v rozhovoru s P. Josefem Dobeneckem, mladým a sympatickým farářem u sv. Kunigundy v Uttenreuthu, který si pro mne nalezl čas, trpělivě odpověděl na všechny moje otázky a seznámil mne s chodem své farnosti (velikonoční číslo jeho farního měsíčníku je k nahlédnutí u mne). Je pochopitelné, že za několik dní není možné problematiku dokonale prostudovat. Mohu však sdělit několik postřehů, "perliček", věcí, které padnou do oka první a na které jsem byl zčásti i zvlášť upozorněn. Jedná se o tyto předměty: ekumenismus; "image" církve ve sdělovacích prostředcích; boj o uplatnění žen; zájem o lidská práva a demokracii v církvi.

1. Ekumenismus. Krajina kolem Norimberka je nyní konfesionálně velmi nestejnorodá. Vedle sebe existují luterský Norimberk, katolický Bamberk i původně hugenotské Erlangen - a díky migraci obyvatelstva (příchod katolických sudetských Němců po válce, putování za studiem a za prací) se obrysy stále více rozmazávají. Ve velkých městech značně pokročilo odnáboženštění (ačkoli se doposud většina obyvatel k nějaké církvi hlásí), zatímco ve vesničce, kde jsem bydlel, se stále zvoní Anděl Páně a lidé se zdraví Grüss Gott. Již řadu let se zde proto pěstují ekumenické kontakty mezi evangelíky a katolíky. Pro farníky P. Josefa se každý měsíc pořádá jakési duchovně diskuzní setkání, které střídavě vedou evangeličtí a katoličtí duchovní; zde je možnost prodiskutovat všechny teoretické i praktické otázky ekumenismu. To se ukazuje jako značně užitečné. P. Josef mi sdělil, že ze všech nesčetných sňatků, které za dobu jeho působení uzavřeli jeho farníci, byly pouze dva (!) čistě katolické. Ekumenismu se tam tedy zjevně daří především na té nejintimnější rovině. Zpravidla při tom k žádným přestupům nedochází. Nejčastěji rodina navštěvuje oba kostely, zapojuje se do farního dění více tam, kde jí to lépe vyhovuje, a děti bývají vychovávány podle konfese matky. Interkomunio (přistupování k Večeři Páně v obou kostelích) je přitom pravidlem.

2. Image. Německá katolická církev je nepochybně vcelku mnohem vzdělanější, organizovanější, činnější a sociálně účinnější (i díky nesrovnatelně většímu majetku) než naše. Přesto je její obraz v očích německé veřejnosti krajně nevábný: přízni masových médií se rozhodně netěší. Sama její existence jde myslím převážně levě liberálním německým intelektuálům proti srsti; a především, největší ohlas ve sdělovacích prostředcích nacházejí samozřejmě církevní skandály a extrémní stanoviska bohoslovců. Poté, co ustalo napětí okolo prof. Künga, Lefébvre zemřel a kolínští se smířili s jmenováním nežádaného biskupa, pokračuje stejná historie s jinými jmény. Teologický progresivismus nyní pluje pod vlajkou prof. Drewermanna, který loni vydal svou psychoanalytickou studii instituce katolického celibátního kněžství, "Der Priester" tuším. Nemaje nazbyt osmdesát marek, knihu jsem v knihkupectví pouze prolistoval. První dojem byl, že i pedofilní sadista s občasnými excesy nekromanie je proti průměrnému katolickému knězi v podstatě příkladem zdravě rozvinuté osobní sexuality. Předpokládám, že při důkladném studiu mnohasetstránkové knihy by se autorovy soudy jistě ukázaly diferencovanější. Pravdou však bude, že knihu důkladně studovala asi jen menšina jejích komentátorů a že Drewermann tradiční instituci kněžství vůbec, a celibát zvláště, beztak nijak nešetří. Což samo o sobě není nemyslitelné, i dnešní podoba těchto institucí je tradicí až středověkou, a tedy v žádném smyslu ne neměnnou. Skandály však zde více uškodí, než pomohou. Teologický "konzervatismus" stál právě na pranýři novinářů v podobě jistého biskupa, který přilil svěceného oleje do ohně německého pacifismu výrokem o demokratickém vojáku, konajícím dobrý skutek tím, že bombarduje diktátorův úkryt. A posléze odpor proti římským metodám řízení církve právě probíhá v jisté švýcarské diecézi, kde nově jmenovaný biskup je přidělenými "ovečkami" tvrdě bojkotován: kněží jej nevpouštějí do svých kostelů, věřící od něho nepřijímají svátosti a diecézní správní rada mu neodhlasuje ani frank z církevních peněz. Příčina? Papež nevybral ani jednoho z kandidátů navržených samotnou diecézí a jmenoval "svého" člověka, nikým nežádaného. O tom, co církev dělá dobře, o její pomoci chudým a trpícím, o obdivuhodné vědecké činnosti jejích teologů, o církevních společenstvích, vyvíjejícím často příkladnou aktivitu na všech stranách, se člověk z německých novin pochopitelně nedozví. I v zemi Husa a Havlíčka Borovského je toto nebezpečí zcela reálné.

3. Feminismus. Na Západě léta aktuální, nyní již dlouho činný i v katolické církvi (feministická teologie, jistě právem poukazující na příliš "mužský" obraz Boha i církve, v níž jedinou podstatnou ženskou úlohou od Kristova vtělení až podnes je Matka Boží). V současné době, zdá se mi, Němky v církvi i ve společnosti bojují především za dvě věci: aby měly stejnou možnost kariéry jako muži (což je podle mne v katolické církvi dosud vskutku nemožné, jinde však je to dáno faktem, že jeden člověk nestačí současně rodit děti a dělat kariéru) a aby nebyly vystaveny pro své ženství různým diskvalifikujícím výrokům a nevítaným důvěrnostem ze strany mužů (což ovšem jsou manýry, které nebyly slučitelné s titulem gentlemana dávno před vznikem feminismu, a kdo ví, zda různé ženské diskuzní skupiny a nátlakové akce udělají víc škody nebo užitku). Snad se podaří dosáhnout vyššího společenského ohodnocení toho, čím jsou ženy nezastupitelné: vcítění, něhy, trpělivosti, intuice v mezilidských vztazích, mateřství nikoli jen ve smyslu rodit. I v blahobytném, avšak na děti chudém Německu těchto časů je vychovatelská práce matky už jen finančně hodnocena poměrně nízko.

4. Demokracie v církvi. V německy mluvících zemích velmi diskutované téma. Přeložil jsem pro vás diskuzní teze k přednášce moralisty prof. Focka, kterou autor přednesl pro mladé lidi tamního vikariátu. Zapůjčil mi je sedmnáctiletý syn mých hostitelů. (Představme si, že by se u nás pro vikariátní dorost dělo něco podobného!)

Honza

Lidská práva v církvi - teze

Prof. Fock

I. Základní aspekty tématu lidská práva

1. Formulace a ustanovení lidských práv je zaměřeno na základní zajištění existenciálních možností rozvoje každého člověka (personalistický princip křesťanské sociální nauky), samozřejmě za předpokladu sociálního respektu a spravedlivého rozdělení společných možností.

2. V novodobém vývoji ústavnosti proto dochází ke stále silnějšímu zdůraznění práv osobnosti a zařazení sociálních povinností k těmto právům. Demokracie je chápána jako odmítnutí odvozovat autoritu vůdců a vládců z jakýchkoli vyšších, abstraktně nadřazených principů, aby se vyloučil téměř nevyhnutelný důsledek - totalitární, přinejmenším však patriarchálně poručnické "vedení" (s hierarchickými strukturami). Proto je právo politického rozhodování vázáno na lid jako nejvyššího suveréna, přičemž však v tomto "lidu" musí být na základě respektu k rozdílnosti subjektů zajištěno dialogické a na vytváření nosných kompromisů zaměřené vytváření názorů a přijímání rozhodnutí.

3. Opakované výslovné profilování jednotlivých aspektů: Základním měřítkem je rozvoj osobnosti, k němuž náleží vytváření vzájemného sociálního respektu a účelných podmínek života. Skutečnost rozdílnosti lidí, jejich rozdílných přesvědčení, je třeba akceptovat a v rámci sociálního řádu respektovat. Ze všeho již řečeného plyne rozpoznání ideologie a totalitního ohrožení principu subjektivity popř. personalistického principu jakoukoli "sjednocující" tendencí. Sjednocující ideologie a praxe, i když se jeví jako lidumilná, je oproti konkrétnímu životnímu osudu a osobnímu rozhodnutí domýšlivě nekonkrétní, nesnášenlivá a přesvědčená o vlastní pravdě; staví jedny mimo, jiné označuje za "kacíře" a "schizmatiky" a ničí šanci na nutné sociální "obohacení", možné pouze na základě rozdílnosti (třeba rozporuplné) a svérázu konkrétních lidí.

II. Základy k tématu lidská práva v církvi

1. Po tom, co bylo řečeno v části I, zde půjde jen o otázky práv subjektu a sociálního řádu v církvi (eklesiologie; struktura, přesněji struktury rozhodování a jednání, participace). Ježíšovo zjevné obracení k jednotlivému konkrétnímu člověku, a tím vyjádřená Boží starostlivost o jednotlivého člověka a jeho životní osud je nezadatelným předpokladem křesťanské víry.

2. Výklad centrálních teologicko-církevních pojmů a obrazů jako "Boží lid", "tělo Kristovo" má být výkladem vztaženým k času, popř. epoše a kultuře, a podle toho vyžaduje odpovídající dějinnou proměnu. Je třeba odpovídajícím způsobem pochopit princip inkarnace a uvážit jej i s jeho důsledky (dějinnost).

3. Sociální jednání v Ježíšově obci je pro uskutečnění křesťanské víry podstatné. Práva jednotlivce se přitom vztahují na právo samostatného utváření vlastní víry (právě i v praxi), spoluúčasti na utváření církve (obce) a jejího sociálního, popř. politického angažmá. "Věc Ježíšovu" jakožto "věc Boží ve prospěch lidí" jinak uplatnit nelze. V rámci konceptu sociálního jednání jako uskutečňování Ježíšovy obce přísluší předsednickému úřadu podstatná role služby jako duchovního impulsu, stimulujícího a kritického vedení. Služba teoložek a teologů (ve smyslu metodicky oprávněné vědecké reflexe) se musí odpovědně poměřovat "měřítkem Ježíš", nesnese však žádnou cílenou reglementaci. Pak by se stala nemožnou nezbytná služba tvořivé pomoci ve společném uskutečňování víry.

4. Volby a postuláty: Nadbytečně sakralizované odvozování vedoucích struktur církve je latentně i zjevně v nebezpečí, že se stane totalitárním. Bez jakékoli alternativy je třeba se rozhodně (pragmaticky a induktivně) zaměřit na práva subjektivity, spoluurčování a "kontrastu". - To znamená ve smyslu principu subsidiarity radikální zřeknutí každé uniformující a ke konformismu nutící doktríny ve prospěch místních církví a obcí (kulturní, sociální atd. rozdílnost a kompetence). - To znamená současně i požadavek, že se subjekt i konkrétní sociální účast musejí stát rozhodujícími měřítky utváření Božího lidu. - To znamená rovněž zrušit monopolistickou vládu nad výkladem tradice, pravou vírou a pravou praxí.

III. Konkretizace části II.

1. Uskutečňování práv subjektu (lidských práv) je možné pouze na základě konsensu se svědomím toho jedince. De facto používáme tradicí podložené a aktuálně stále ještě vykonávané sakralizování aktuální věroučné a morální nauky. Tím je adekvátní chápání svědomí a odpovídající reálná praxe přinejmenším silně bržděna: obchází se základní volba svědomí jakožto poslední kritérium odpovědnosti subjektu; dochází k ideologicky na doktríně založenému zaměření svědomí na doktríny, a tím k falešnému výkladu sociální dimenze svědomí. Objektivní právo subjektu na dospělé svědomí se tím stává subjektivně nemožným. To dosahuje až tak daleko, že se mnozí lidé, kteří se již např. na základě svých životních zkušeností nemohou identifikovat s výpověďmi nějaké autority tradiční, snaží nyní nalézt jinou "moderní autoritu", a zůstávají tak nadále vztaženi k autoritě.

2. Vedení Božího lidu má prvotně spirituálně povzbuzující (samozřejmě i kritickou) úlohu, nikoli však úlohu velící, kontrolující a protekcionistickou (mírněji řečeno "opečovávací"). Nadto a zcela podstatně má Boží lid, subjekty v něm, právo na adekvátní pomoc specializované služby teologické reflexe.

3. Právo subjektu v církvi zahrnuje centrálně skutečné právo na spolupůsobení na všech úrovních a pro všechny křesťanky a křesťany. Tuto způsobilost ke spolupůsobení je třeba cíleně podporovat a strukturálně zajišťovat.

4. Životní rozhodnutí lidí v církvi je třeba solidaristicky respektovat, beze vší þpedagogické\ reglementace. Nejde o abstraktní prosazování moralistických stanovisek na účet konkrétních životů, jde o jejich flexibilní přijetí, o respekt před þjednotlivým případem\, který nesmí být podřízen abstraktním zájmům.

5. Právo subjektu znamená především také respekt před nezcizitelnou svébytností každého člověka. Ta nesmí být (ideologicky) kvalifikována.

6. Křesťanská víra obsahuje ze sebe samé, ale i v kontextu dnešního vědomí svobody popř. subjektivity jednoznačné rozhodnutí proti všemu totalitarismu i jednoznačné rozhodnutí ve prospěch duchovně-politické praxe (až po vnitrocírkevní a společenský odboj); neobsahuje však žádnou reglementaci ve smyslu nějakého určitého politického stanoviska (srov. příslušné verdikty proti teologii a teologům nebo teoložkám osvobození).

Dálkový kurs teologie

Na podzim tohoto roku hodlá naše obec otevřít další běh dálkového kurzu teologie. Pro studium je již řadu let využíván český překlad textů schválených Německou biskupskou konferencí pro adepty jáhenské služby. Kurz je strukturován moderním způsobem podle témat, nikoli podle jednotlivých teologických disciplín. Doba trvání základního kurzu je asi 3 roky. Stejnou dobu trvá kurz nástavbový. Učení zahrnuje samostudium, konzultace s diskuzí nad jednotlivými tématy a písemné zpracovávání úkolů. Zájemci ať se hlásí na kontaktní adresu Getseman. Podmínkou přijetí je doporučení od nám známé důvěryhodné osoby a absolvování vstupního pohovoru.