Naše obec vznikla asi před 20 lety. Vznikla z praktické potřeby, nikoli z teologických reflexí. Teologická reflexe existence malé lokální církve nás zaujala až dodatečně, zhruba před 10 lety. Dnes má obec přibližně 50 členů včetně dětí. Počet je ovšem velice relativní ukazatel: v dobách tuhé perzekuce to bylo mnoho, v době svobody církve se to může zdát málo. Postupně uvedeme (1) charakteristiku obce, (2) její genezi a vývoj, a konečně (3) hlavní cíle, respektive záměry pro budoucnost. Budeme vděčni za každou radu nebo i kritiku, protože dosud jsme byli odkázáni právě jen na své zkušenosti dobré i zlé.

1. Charakteristiky obce

- Obec vidí své poslání v solidární vzájemné podpoře svých členů, kteří se cítí povoláni dospěle a odpovědně realizovat svůj křest v tomto světě, ve službě světu ve smyslu koncilní konstituce Gaudium et Spes.

- Obec nemá žádný právní statut a žádná psaná pravidla. Postupně však vyvinula některé zvyklosti odlišné od života běžných farních obcí v československých diecézích.

- Jde o společenství heterogenní. Zahrnuje muže i ženy a děti, od nejmenších až po 60 leté, manžele, neúplné rodiny, osamělé, laiky i duchovní, všech stupňů vzdělání.

- Bydlíme rozptýleně po celém velkoměstě, někteří i mimo ně. Každý je zaměstnán v občanském povolání kdysi zvoleném a pracujeme u nejrůznějších zaměstnavatelů. Plný civilní úvazek - u nás 42 hodin týdně - mají i všichni naši duchovní.

- Většina dospělých (mužů i žen) získala či získává teologické vzdělání předepsané německou biskupskou konferencí pro jáhny. Studium však není povinné. Díky této průpravě může řada členů pracovat ještě i v diecézních orgánech, např. v ekumenismu, v poradenství manželům, v katechezi dětí. Vystupují tam nikoli z titulu obce, ale jako soukromé osoby. 

- Mezi důležité prvky života obce řadíme vzájemnou pomoc v praktických problémech života, jako jsou bydlení, dopravní prostředky, péče o děti v nepřítomnosti rodičů (běžné infrastruktury města u nás nefungují). Solidarita chudých je chrání před pokušením ke konzumnímu životu, který se už také u nás začíná uctívat. Naštěstí nejsou mezi námi bohatí.

- Z technických důvodů se obec na některé činnosti dělí do menších skupin. Za jednotu skupin odpovídají jáhni. Jáhen slouží také praktické jednotě uvnitř své skupiny ve všech stránkách života.

- Obec má i několik kněží. Kněží i jáhni vzešli z obce a byli svěceni pro obec. Mimo obec - a mimo blízká společenství historicky spřízněná s naší obcí - se veřejně jako duchovní neprezentují, zůstávají inkognito. Kněží předsedají slavení svátostí (eucharistie a smíření). Jinak se účastní práce obce stejně jako každý jiný člen obce.

- Svátosti slavené v obci nejsou zbožnými úkony, ale slavností jednoty obce s Pánem i jednoty mezilidské. Aktivně se jich účastní dospělí i děti (např. kdokoli může být pověřen homilií). Eucharistii tak slavíme jednu neděli v měsíci, smíření asi 5-6x do roka.

- Obec vlastní na venkově dům, který vlastními silami vybudovala z ruin venkovské školy. Umožňuje trávit tam společně dovolenou a některé víkendy, pořádáme plenární shromáždění, slavnosti dětí, exercicie atd. Režii pobytů i údržbu hradíme z dobrovolných příspěvků členů.

- Obec pořádá v jednotlivých bytech kurzy teologie (univerzitní fakulta u nás laiky ke studiu nepřijímá). Protože se studium děje souběžně s řádným zaměstnáním, trvá jeden kurz 5 - 8 let. Přesto zájem o kursy nepřestává. Pro děti členů pořádá pravidelnou katechezi a připravuje je k účasti na svátostech. Některé z uvedených charakteristik mohou možná budit nesouhlas, např. hned studium. Lze to lépe pochopit v kontextu celkové situace církve v Československu a jen v kontextu vývoje obce samotné. Zdálo by se, že je to pojetí až příliš tradiční. U nás se však osvědčilo.

2. Geneze obce

Situace církve v dnešním Československu platí daň za nepříliš šťastné postoje před nástupem komunismu a pochopitelně nese i negativní důsledky čtyřicetiletého komunistického režimu. S velkým zjednodušením lze charakterizovat katolictví po II. světové válce u nás jako masovou "lidovou církev" (Volkskirche). Hlásilo se k ní formálně víc než 80 % obyvatelstva. Realizovala se typicky předkoncilově, tj. v masových slavnostech (poutích) pro lid vedený k plnění tzv. náboženských povinností, tedy nedělní mše pro ženy a děti, aspoň roční zpověď pro muže (tj. ty, kteří při homilii chodívali zpravidla kouřit na kostelní hřbitov). Pro intelektuální vrstvu fungovala ideologizující Katolická akce a pro ty tzv. nejzbožnější byly řeholní řády a semináře. Mezi církví a státem bylo už celá desetiletí spíš příměří než mír, proto katolík v sobě pěstoval hrdost nad sebou a zároveň despekt k sekulárním hodnotám. Paternalistickou a triumfalistickou církev pak nastupující komunismus zcela ochromil, jakmile uvěznil hierarchii a v několika vlnách drasticky zdecimoval kněžstvo. Budoucnost podvázal režim tím, že vnutil semináři neuvěřitelně nízkou úroveň. Zbytek kněží ve farnostech vyděsil tím, že trestal vězením jakýkoli náboženský projev duchovního nebo laika mimo chrám. Prvé roky totality se církev snažila jen o restauraci bývalého stavu: vysvětila tajně biskupy i kněze, ale nikoli pro pastoraci v podzemí, ale jako rezervu. Zbytky kněží ve farnostech se snažily zachovat aspoň nedělní mše a zpověď. Přetíženi a odříznuti od teologického dění v Evropě ani nemohli ovlivnit výchovu nových generací. Výchova zůstala jen na rodičích a rodiče pamatovali právě jen lidovou církev. Ve velkých městech organizovali studenti studijní kroužky tajné Katolické akce, ovšem také jen podle toho, co zažili kdysi. Proto když po 20 letech došlo k uvolnění tlaků proti církvi, ukázala se bezradnost církve v plném světle. Taková církev se koncilní reformy obávala, naopak restaurovala staré poměry a formy opuštěné násilně 20 let předtím. Následující okupace v r. 1968 zahnala značnou část kněží znovu do podzemí, ale nikoli však už do vězení, ale do civilních zaměstnání. Tam se setkávali s realitou společnosti: objevili rozpadlá manželství, děti bez výchovy, lidi na okraji společnosti, mladé pohany, toužící po víře navzdory svým politicky silným kolaborujícím rodičům. Objevili nutnost značně kvalitnějšího teologického vzdělání a intenzivně se soukromě vzdělávali. Shromažďovali kolem sebe tajné skupinky sympatizantů, diskutovali a vzdělávali je. Tak se také na začátku 70. let sešlo kolem jednoho salesiána i budoucí jádro naší dnešní obce. Skupiny žily v přísné izolaci od jiných podobných, stýkat se bylo nebezpečné. Proto musely být každá všestranně soběstačná. Také uvnitř skupiny bylo nutno zajistit vzájemnou nahraditelnost pro případ náhodného zatčení. Někteří docházeli na studijní lekce do bytů bývalých profesorů fakulty a učili pak ostatní. Kontakt se zahraniční literaturou vyvolal další zájem o problémy známé dosud jen povrchně. Odkryl se tak svět biblistiky a eklesiologie, liturgiky (nikoli už jen rubriky rituálů). Vnější ohrožení a intenzivní studium skupinku stmelovalo i po stránce čistě lidské. Ze skupiny se stávalo společenství díla, kde už existovala společná odpovědnost, sebeidentifikace s dílem, neformální autorita. V polovině 70. let pak tajná hierarchie umožnila ordinaci několika ženatých jáhnů, později ordinovala pro společenství i kněze. Ne už jako rezervu pro jakési lepší časy, ale přímo pro pastoraci ve společenství a v jeho bezprostředním okolí. Experiment s ordinováním pro konkrétní společenství brzy ukázal, že jde o víc než jen o utajení takového společenství před tajnou policií. Liturgie slavená v nouzových podmínkách nesla nové ovoce: Čím méně bylo vnější slavnostnosti rituálních znamení, tím naléhavěji vystupovala pravda tohoto dění. Naše společenství tedy začalo cílevědomě experimentovat s formami svátostí. A tím také objevilo pro sebe identitu křesťanské obce jako jednotu pravdy všech činů - tak zvaně profánních, i tak zvaně sakrálních, analogie mezi sebevydáním Kristovým a proexistencí křesťana, souvislosti smíření s Bohem a smíření s bližními i se sebou samým. Dnešní stav obce je paradoxem v několika ohledech: Církev je svobodná, každý se smí veřejně angažovat v jejích strukturách a řada z nás to činí. Přesto nikdo nechce obec opustit, nikdo se nechce vzdát jejího specifika. Toto společenství nevytvořil tedy tlak nepřátelského režimu, ale autentické povolání žít a pracovat právě v této obci. (Za 20 let existence se odloučilo jen málo bývalých členů!) Druhým paradoxem je: nejde o společenství kolem oltáře - vždyť žádný oltář dodnes nemáme - ale o společenství kolem Vzkříšeného. Ani menší děti nepociťují nedostatek tradiční formy, ačkoli ji důvěrně znají z kostelů. Slaví eucharistii s námi se vší vážností přestože se shromáždění děje v civilních prostorách (např. v pronajatém sále nebo v místnosti venkovského sídla, kde si jindy mohou hrát. (Na civilní prostoře netrváme z nějaké umíněnosti, ale proto, abychom po mši mohli společně obědvat a po obědě si tam dospělí volně debatují, děti si hrají nebo mají katechezi.) Podobně plodné se ukázalo, když jsme se pokusili svátost smíření spojit se smířením mezi jednotlivci. Poslední roky už zvítězila ta forma, která dává možnost veřejně se vyznat z konkrétních svých vin před obcí, resp. před její dospělou částí. Vyznávají se tak manželé před svými partnery, kněží před těmi, jimž oficiálně předsedají. Protože je vždy přítomno několik zpovědníků, mohl by kdokoli žádat soukromé vyznání (a zpočátku to bylo časté), anebo se vůbec může zdržet jakéhokoli vyznání a navštívit někde zpovědnici. Pravdivost takového pokorného přiznání je odzbrojující: jednotlivci se vzájemně lépe chápou a snáze si odpouštějí. Protože smí kajícníkovi poradit každý z přítomných, roste tím vzájemná solidarita a odpovědnost za upřímnost obrácení i za podporu obráceného.

3. Hlavní body programu obce v blízké budoucnosti

(1) Jako akutně naléhavou potřebu církve v Československu řadíme hlubší ekumenismus. Zdá se totiž, že mnozí stále ještě chápou smíření mezi církvemi jako proselytismus. Jako kdyby pokání měl činit jen ten druhý. Místo společného podnikání a společné liturgie respektující různost tradic a jedinost Kristovu se zdůrazňuje tu právo, tu spravedlnost - ke škodě všech a k zármutku Božímu. Obec má přátele v odloučených církvích a bude tyto vztahy rozvíjet a prohlubovat, povzbuzena dílem komunity z Taizé.

(2) Jednota vlastní církve je stále ještě křehká, nitrocírkevních napětí je dost. Jsme přesvědčeni, že jednota roste zdola anebo neroste vůbec. Jednota obce se opírá o víru v společné povolání totožné s povoláním jednotlivce a o poctivé smíření. Obojímu chceme trpělivě svědčit ve své praxi.

(3) Církev v Československu dodnes důvěřuje víc restauraci než reformaci. A tak usiluje o návrat k formám zbožnosti, o návrat rozchváceného majetku, o návrat společenské prestiže, o návrat jasných a rozlišených ideologií atd. Chceme na svých životech svědčit, že svět netřeba ani zatratit, ani sakralizovat, spíš vírou způsobit, že profánní zůstane profánním, ale zároveň i slávou svého Stvořitele. Chceme vrátit církvi roli kvasu, proto považujeme svá civilní zaměstnání za neméně významná než zaměstnání takzvaně duchovní. Rádi bychom i v této věci hlouběji poznali spiritualitu i zkušenosti Mission de France.

Toto je dům našich snů: 

- oáza míru pro unavené lidi

- ohniště uhlíků pro zahřátí zkřehlých životů

- zdroj něžnosti pro zraněná srdce

- vítr vanoucí těm, kdo jsou přidušeni institucemi

- okno otevřené těm, kdo jsou příliš uzavřeni v příliš vážném světě

- místo hledání a nalézání pro ty, kdo jsou v církvi a ve společnosti odsunuti
na okraj

- útočiště humoru pro ty, kdo jsou příliš naplněni láskou

- slavnostní stůl pro ty, kdo mají žízeň po životě
{ dům smíchu a jásotu pro lidi, kteří jsou zpiti radostí

- poetické podkroví pro trubadúry naděje

- zákoutí bláznivosti pro blázny pro Boha

- země setkávání pro společníky Kristovy se srdcem planoucím, kteří v čase
i nečase chtějí vždy znovu pokračovat ve velkém pochodu víry po cestách
evangelia. . .

Shromážděni ve Společenství těsné brány, inspirováni evangeliem, se snažíme
podle něho žít každý podle svých schopností. Některé základní úkoly
nám v tom již nyní pomáhají: udržovat a rozvíjet oheň vnitřního života a
scházet se jednou týdně, abychom

- okoušeli soli modlitby

- sbírali plody meditace

- lámali u stolu chléb

- sdíleli radost ze služby
A TAK BRÁNA, JAKKOLI TĚSNÁ, SE POOTEVŘE . . . K CESTÁM
BUDOUCNOSTI . . .

(přeložil Honza)

Máme k dispozici předběžné neoficiální výsledky březnového sčítání lidu.
Údaje jsou zaokrouhleny na celé tisíce. Je možné, že v době vydání již tyto
údaje nebudou aktuální, protože budou Federálním statistickým úřadem
zveřejněny údaje úplné a různé časopisy, jako jistě MUNDUS ORANS,
otisknou vše zajímavé.
V celé federaci se přihlásilo k římskokatolickému vyznání
7 217 000 občanů, což spolu s 188 000 řeckokatolíky činí 47,76 % obyvatelstva.
K nekatolickým křesťanským vyznáním se hlásí dohromady 1 045 000
obyvatel. Jednotlivé církve jsou zastoupeny takto:
Česká republika:
Římskokatolická církev 4 038 000
Církev československá husitská 172 000
Českobratrská církev evangelická 190 000
Slezská církev evangelická augšpurského vyznání 50 000
Slovenská republika:
Římskokatolická církev 3 179 000
Řeckokatolická církev 188 000
Slovenská církev evangelická augšpurského vyznání 320 000
Reformovaná křesťanská církev na Slovensku 80 000
Pravoslavná církev v Československu 53 000
K menším vyznáním se hlásí v celé federaci dohromady dalších 160 000
lidí.
Údaje jsou překvapivě vysoké, ovšem bylo by ošidné je přeceňovat. Lidé
zpravidla vyplňovali podle církve, ve které byli kdysi pokřtěni. Jejich
současný vztah k církvi je zcela formální a nic nevypovídá o jejich víře.
Podíl takovýchto lidí je v katolické církvi mnohem větší než např. u evangelických
církví. Podle mého názoru sehrál jistou nezanedbatelnou roli ve
vysokém podílu katolíků fakt, že ve vzorovém sloupci na sčítacím formuláři
byl uveden jistý Josef Vaněk s římskokatolickým vyznáním.

Ačkoli na Slovensku podíl "katolíků" činí 66,5 % obyvatel, oproti 38,6 %
v Čechách a na Moravě, absolutní počet je na Slovensku skoro o milion
menší. Tento fakt má jistý význam pro "rozložení sil" v Biskupské konferenci
ČSFR. Stejně tak má jistý význam porovnání počtu řeckokatolíků a
pravoslavných v souvislosti s nepříliš povzbudivými majetkovými spory.
Mnohem střízlivější údaje týkající se náboženské orientace lidí u nás zveřejnil
nedávno Institut pro výzkum veřejného mínění. (O vztahu čs. populace
k náboženství a k Bibli, IVVM 1991, str.8{11) Výsledky jsou získány v souborech
od 1436 do 2902 dotázaných.
Výpovědi o víře v Boha
ČSFR v % leden únor září pros. březen
1980 1985 1989 1990 1991
V Boha věří 22 22 23 29 34
Připouští jeho existenci 25 26 26 28 31
Nevěří 53 52 51 43 35
Česká republika v % 1980 1985 1989 1990 1991
V Boha věří 17 16 16 22 25
Připouští jeho existenci 23 23 24 26 32
Nevěří 60 61 60 52 43
Slovenská republika v % 1980 1985 1989 1990 1991
V Boha věří 38 36 39 45 50
Připouští jeho existenci 25 31 30 32 30
Nevěří 37 33 31 23 20

Výpovědi o víře v Boha mezi mládeží od 15 do 29 let (v %)
ČR SR
V Boha věří 14 39
Připouští jeho existenci 33 38
nevěří 53 23
Procentuální zastoupení věřících - nevěřících podle regionů.
Dopočet do 100 % u každé dvojice jsou ti, kdo připouštějí existenci Boha.
Praha 21 - 46
střední Čechy 20 - 51
jižní Čechy 29 - 32
západní Čechy 15 { 48
severní Čechy 10 { 58
východní Čechy 26 { 42
jižní Morava 38 { 35
severní Morava 28 { 40
západní Slovensko 49 { 20
střední Slovensko 49 { 20
východní Slovensko 56 { 21
Výpovědi o víře v Boha v roce 1946 a 1991 v Čechách a na
Moravě (% věřících)
1946 1991
celkem obyvatelstvo 64 25
mladí do 29 let 59 14
dělníci 63 20

Soubor těchto údajů se zřejmě věrně blíží skutečnosti. Pouze určitý podíl
věřících jsou tzv. "praktikující" (snad 20-30 %). Myslím, že se dá předpokládat
velmi mírný růst počtu věřících v západních částech republiky. Na
východě bych předvídal spíše masový odklon od víry, který na západě už
proběhl.

Od začátku prázdnin probíhal v Černošicích "příměstský tábor dětí" pořádaný modeláři, kteří dříve patřili pod Svazarm. Zúčastnilo se ho asi 160 dětí a mládeže, převážně Pražáků, ve věku asi 8 - 17 let. Vedoucí tohoto tábora sháněl někoho, kdo by k účastníkům pohovořil o křesťanství. Sám zřejmě plně věřící asi není, ale vysoko hodnotí životní styl, který křesťanství nabízí. Na požadavek reagovala naše ekumenická skupina. Určitým stínem na začátku byl postoj některých "správných" katolíků, který pronikl až k účastníkům tábora a který se dá charakterizovat slovy: "Stejně to jsou staří komunisté, tak co je nám do nich."

Dohodli jsme se, že účast na besedě bude pro táborníky zcela dobrovolná. Přesto přišlo minimálně 40 dětí a 2 vedoucí. Nás bylo asi 12 ze tří církví, většinu tvořila mládež církve českobratrské evangelické s kytarami. Těžiště besedy bylo v zodpovídání otázek, které bylo prokládáno písničkami. V úvodu jsem hovořil o milosrdném Samaritánovi. Toto podobenství neobsahuje nic, co by se příčilo zkušenosti i dnešního nevěřícího člověka. Lze na něm demonstrovat, oč v křesťanství jde. Otázky jsme si nechávali dávat písemně. Bylo jich tolik, že jsme je všechny ani nestihli zodpovědět. Uvedu některé příklady (nejprve od malých dětí): Existoval Ježíš? Kolik mu bylo, když byl ukřižován? Který bok měl probodený? Kolika hřeby byl přibit? Jaké rozměry měl kříž? Je bible pravdivá? Proč Bůh (bylo psáno bůh) není viditelný? Již zde u malých dětí se několikrát objevoval problém teodiceje, např. v otázce: Když se něco stane, proč Bůh nezasáhne? Chlapec s vadou sluchu se ptal: Přijde Ježíš na zemi? To si přeje každý člověk, když má nějakou vadu.

Mládež měla dotazy víc "na tělo": Co vás vede k tomu, abyste věřili? Jak jste se ke křesťanství dostali? Jaký je vztah mezi vámi a ostatními církvemi? (Zde jsme zhodnotili velký význam ekumenického týmu, a tím snadnost odpovědi.) Jedna sada otázek svědčila o tom, že pisatel byl ovlivněn svědky Jehovovými. Otázka "Jak obstojíte proti vědeckému důkazu, že malinké broučky a pichlavé ježky nestvořil Bůh?" umožnila pohovořit na téma věda a víra. Nejzávažnější otázky byly z oblasti fundamentální teologie či dogmatiky, jako: Jak vypadá bůh, nebo co to je? Když Bůh stvořil svět, tak jak vznikl Bůh? a praktické otázky typu: Jaká jsou kritéria pro přijetí do pekla nebo do nebe? či Proč Bůh stvořil člověka a co má lidstvo za úkol? Tyto otázky svědčily o tom, že mládež není zdaleka tak lhostejná k základním otázkám lidského bytí. I když se přímo neztotožňuje se vším, co je jí předkládáno, dokáže vést velmi plodný dialog. (Sám jsem ho musel přerušit ve 23.30, kdy jsem na prosbu jejich vedoucího poslal posledních asi 5 kluků spát.) Pro účast na podobných besedách je důležité, aby alespoň někdo sledoval televizi, protože mnoho dotazů je ohlasem na odvysílané pořady. Např. vysvětlení záhad jako křišťálová lebka, nerezavějící sloup v Indii, převtělování, spiritismus, stigmata apod. Ještě důležitější je teologické vzdělání. Potom se odpovědi vyhnou zbytečné apologetice, budou tolerantnější k názoru tázajícího, protože většina otázek je složitějších, než se na první pohled zdá. Zkuste si uvedené otázky zodpovědět a uvidíte.

Ve dnech 29. 6.-3. 7. jsme se se staršími chlapci plavili po Otavě na trase Sušice - Písek. Počasí bylo zařízeno vynikajícím způsobem. Před cestou silně pršelo, takže vody bylo dost a během cesty stále svítilo sluníčko. Osádky jely ve složení Mirek-Trpaslík, Petr-Šimon, Jelen-Jacík, Jezevec-Mustang a Pavel-Standa. Ačkoli se všichni nedobrovolně vykoupali, účastníci si stěžovali na "samý volej". V Sušici jsme se na Petra a Pavla večer zúčastnili eucharistie. Ačkoli vnější dojem byl příznivý - hodně lidí, mladý kněz, s nadšením hrající a zpívající kapela, přesto jsme odcházeli s rozpaky - kázání, které se vůbec nedotklo čtených biblických textů, písně na nevhodných místech, např. Magnificat po Sanktus, hraní během eucharistické modlitby. Škoda, stačilo by málo a mohla by se v tomto městě slavit skutečně katolická bohoslužba. Ve večerních chvilkách jsme se věnovali biblickým místům, majícím souvislost s vodou. Konkordance ukazuje že takových citací je asi 190, takže jsme museli vybírat. Orientaci v Novém zákoně mají hoši poměrně dobrou. Byli schopni dát dohromady všechna důležitá místa, kde se vyskytuje voda (jak mořská, tak jezerní, říční, rybniční i studniční), a dokonce symboliku, jakou zde hraje. Horší je to se Starým zákonem. Proto jsme se kromě celkového přehledu věnovali detailně dva večery dvěma místům - 2 Kr 5, 1-19 (uzdravení Námana) a méně známému místu Nu 19 (příprava vody pro očišťování). Druhé místo sloužilo jako příklad překonaných starozákonních předpisů, o kterých se hodně mluví, ale o kterých neměli kluci žádnou konkrétní představu. Zdá se, že znalost SZ u dětí úzce souvisí se znalostí SZ u rodičů. . .

Moji drazí, posílám moc pozdravů, vzpomínek a díků vám všem, mně tolik blízkých. Člověk ty opravdové vztahy pocítí a ocení až v cizině. Upřímné díky vám všem jak za podporu duchovní (která mě držela nad vodou, aniž jsem si to mnohdy uvědomila), tak za ten lidský, přátelský kontakt, který vždy potěšil, úsměv, stisk ruky, tak i moc dík za pomoc praktickou, kdy jste nám nikdo neodmítl pomoc. A nejvíc dík za poslední večer s vámi, vaše modlitby a přání. Když je mi někdy smutno po někom blízkém, tak si to vybavím, a ani netušíte, jak to působí za ten oceán. Neposílám vám pohled velkoměsta Vancouver, kde jsem zatím byla 2x, ale pozdrav z krajiny, kde žiji, projíždím si ji na kole, vnímám krásu a vůni přírody, která je tady opravdu svěží a panenská. No a když vám někdy zbyde chvilka (ty jsou vzácné, já vím) a budete se chtít se mnou podělit o čemkoli, co se u nás doma děje, budu Vám moc vděčná. Když mi při večeři Jim předal můj první dopis z Československa, prý jsem zazářila jak svíce. A když jsem měla telefon od nás, tak se velice divili, jak rychle umím mluvit. Tak ještě jednou dík za vše! Vzpomíná vaše vděčná Ema