010 - září 1991

autor: 

Společné léto

V polovině srpna se naše obec setkala jako každoročně k týdnu společného života, práce, modlitby, hodnocení minulého roku a k nasměrování do budoucnosti. Na to navazoval týden vyhrazený pro naše hosty. Zdá se, že setkání bylo vcelku úspěšné. Nejen v tom, že se sešli prakticky všichni, ale i v tom, že nedošlo k vážnějším krizím a že bylo dosaženo jisté shody. Klíčovou byla otázku budoucnosti. Zda obec "přežije" i změněnou situaci v naší zemi. Zda bude přínosem nejen pro její členy, ale i pro celou církev. I když se představy o budoucnosti lišily, vůle setrvat spolu a hledat společnou cestu byla kupodivu jednomyslná.

Těžištěm prvních dnů setkání bylo vzájemné sdílení. Jeho cílem bylo jednak zmapovat situaci našeho angažování v církvi, jednak dát najevo představy o budoucnosti. Ukázalo se, že zapojení jednotlivých našich lidí v různých církevních aktivitách je dalekosáhlé (od celocírkevních, přes diecézní, farní, skupinové až k službě jednotlivcům). Hodnocení perspektiv takového zapojení je různé v závislosti na zkušenosti s představiteli viditelné církve. Někde jsou velmi dobré, jinde úsilí našich lidí nebrání ani ho nepodporují, někde jsou zkušenosti velmi špatné. To, že se církev nachází v těžké krizi, vidí všichni. Názory na cestu z této krize se vytvářejí.

Z diskuzí vyplynulo, že bude zapotřebí se velmi vážně věnovat eklesiologii. Znovu studovat konstituci Lumen gentium. Vyjasnit si ze všech hledisek, co je náplní pojmu "farnost". S ohledem na specifické poslání umlčené církve, ke které patříme, si vyjasnit, co znamená být pro "lidi na okraji".

Součástí setkání byly i návštěvy hostí. Jeden večer nás navštívilo několik zástupců italského Centro Mondialita z Livorna, kteří přijeli spolu s Pavlem a Miriam. Posláním tohoto centra je péče o postižené lidi, např. narkomany, alkoholiky, a zároveň prostřednictvím malé misijní stanice v Tanzánii pomoc třetímu světu. Návštěva byla přínosná ve více směrech. Nejen že jsme se seznámili s odlišnými podmínkami života a potřebami v obou našich zemích i v Africe, ale současně znamenala návštěva krok pozitivním směrem ve vzájemném vztahu obce a Pavla s Miriam.

Několik dní s námi prožila Janice, učitelka z jižní Anglie, ekumenicky smýšlející anglikánka, se kterou se někteří z nás seznámili prostřednictvím komunity v Taizé.

V závěrečném víkendu prvého týdne jsme mohli přivítat mezi námi zástupce brněnské skupiny, které vděčíme za vedení v duchovní obnově v minulých letech. Návštěva jistě přispěla k hlubšímu pochopení stanovisek skupin umlčené církve, které se vyvíjely za různých podmínek.

Závěr celých dvou týdnů patřil setkání s Václavem Malým. Ačkoli naše cesty v minulosti byly různé, společná odpovědnost za církev v naší zemi nás nyní vede k užší přátelské spolupráci. Byla pozorována vysoká shoda názorů v mnoha oblastech.

K nejdůležitějším výsledkům společného léta patří rozhodnutí, že se bude obec setkávat tak jako v minulém roce 1x měsíčně, buď o víkendu, nebo alespoň v neděli (v zimním období) ke společnému slavení eucharistie a dospělí členové obce kromě toho ještě 1x měsíčně ve všední den večer ke společné modlitbě a sdílení. Součástí nedělních setkání bude i nedělní škola pro 3 skupiny dětí a mládeže. (Kromě bohoslužby slova pro malé děti, která probíhá souběžně s bohoslužbou slova pro dospělé.) Společné smíření budou dospělí členové obce slavit rozděleni do 2 skupin asi 1x za 2 měsíce.

Byla diskutována i řada dalších otázek, jako náplň dětských setkání, kdo se bude dětem věnovat, otázka otevřenosti obce, tj. nových členů a možnosti návštěv v nové situaci, otázka zaměření Getseman a otázka spirituality obce. Reference o těchto problémech přesahují rámec tohoto krátkého sdělení.

Pobyt s těmi, kteří jsou s námi duchovně spřízněni, ale velké vzdálenosti nám znemožňují častější setkání, nám ve druhém týdnu ukázal složitost situace církve v naší zemi, zejména na malých místech a obecně na Slovensku. Je malé pochopení pro formace malých společenství, pro růst církve odspodu. Rozbor tohoto fenoménu bude potřebovat delší čas. Na jedné straně je pozitivním jevem, že viditelná církev má biskupy a ti že se snaží skutečně svoji službu vykonávat, na druhé straně ani oni, ani kněží nejsou povětšině na tuto situaci vůbec připraveni a východisko hledají ve stylu, který poznali ve svém mládí, ačkoli skutečná situace je zcela jiná.

Naše zkušenosti, zkušenosti z jiných lokalit u nás i zkušenosti zahraniční mají velký význam při hledání identity naší obce. V našich podmínkách jsme útvar do jisté míry ojedinělý, obdobné útvary však v zahraničí existují. Zdá se, že na západě nastává u některých obdobných skupin posun "od slov k činům". Jakoby se z Benediktova hesla "Ora et labora" (modli se a pracuj) ztratila první část. Jakoby se dávalo najevo, že spásu lze získat vlastní silou. Tomu bychom se chtěli vyhnout. Stejně tak se ale nedomníváme, že je naším posláním vytvářet nějakou do sebe uzavřenou komunitu nového typu. Jsme a chceme být i nadále základní buňkou církve, patřící k jedné velké církvi. Respektujeme a budeme respektovat naše zákonné autority. Chceme sloužit v církvi v jednotě s těmito autoritami i autoritami viditelné církve. Chceme v situaci, kdy se prohlubuje rozdíl mezi sakrálním a profánním, kdy rychle postupuje sekularizace společnosti, žít církev vycházejíce z podmínek současného světa, současné rodiny, lidí, kteří jsou sami, lidí, kteří jsou jakkoli hendikepováni. Chceme být domovem a místem porozumění pro ty, kteří k nám patří a východiskem pro rozdílnou službu jednotlivců podle charizmat, kterými byli obdarováni, a podle poslání, která nalezli.

Pavel + Pepa

"Do Taizé sa chodí k prameňu"

Tieto slová povedal Ján Pavol II., keď v r. 1986 navštívil Taizé. Už všetci z nás počuli o ekumenickej komunite bratov, sídliacej v burgundskej pahorkatine v strednom Francúzku. Žije v nej 90 bratov z viac ako 20 národností, 5 svetadielov a rôznych kresťanských cirkví. Založil ju mladý 25-ročný Švajčiar Roger Schutz počas druhej svetovej vojny. Keď v roku 1940 chodil a hľadal vhodný dom, v jednej chudobnej dedinke mu staručká žena povedala: "Zostaň u nás. Sme tu tak opustení." To rozhodlo, aby sa usadil v malej dedinke Taizé, kde žili dovtedy len starí ľudia.

Počas vojny ukrýval vo svojom dome židovských utečencov. Keď dom obsadili Nemci, mladý Roger sa zdržiaval v rodnom Švajčiarsku. Odtiaľ sa po 2 rokoch vrátil s prvými siedmimi bratmi. V roku 1949 títo bratia skladali večné sľuby a rozhodli sa spoločne žiť zmierenie na zemi. Dnes sa v komunite zdržiava asi 40 bratov, ostatný sú na misiách po celom svete. Bratia žijú spoločným životom modlitby a práce. Neprijímajú žiadne dary ani osobné dedičstvá bratov; žijú výlučne z práce svojich rúk. Ich životné podmienky sú velmi prosté, jednoduchosť života prijímajú s radosťou a v pokoji srdca.

Takýto spôsob života oslovuje mnohých mladých ľudí, ktorých v komunite prijímajú ako svojich hostí od r. 1958 na týždňové turnusy od februára do polovice októbra. Najviac záujemcov o nadýchanie sa ovzdušia dôvery a zmierenia je počas najväčších kresťanských sviatkov - Veľkej noci - a počas letných prázdnin. Bratia svoj životný program pre seba a mladých, ktorých prijímajú, nazvali "Púť dôvery na zemi". Na malom priestore je zhromaždených často aj 6000 mladých ľudí, ktorí sa učia žiť nádej v dnešnom problematickom svete. Zmysel svojho života hľadajú v tichu spoločnej rannej, poludňajšej a večernej modlitby. Obsah i forma modlitieb a spevov sú jednoduché, a teda zrozumiteľné pre všetkých zúčastnených. Zároveň sú blízke životným potrebám každého človeka. Modlitby brata Rogera povzbudzujú k dobrote, otvorenosti a dôvere srdce tak 17-ročné ako aj 70-ročné. Jeho slová oslovujú vnútro človeka, lebo idú z čistého srdca, ktoré tieto hodnoty sviatočne i všedne žije. Účastníci Púte dôvery na zemi sa po príchode do Taizé pri ubytovaní prihlasujú do jednej zo 4 skupín: pracovnej, biblickej, diskusnej alebo do skupiny ticha. Vopred sú zaradení do príslušnej kategórie; 17-29 rokov, 30 a viac alebo rodiny s deťmi. Dopoludnia majú všetky skupiny biblický úvod od jedného z bratov. V malých skupinkách (7-10 ľudí) sa preberie znova obsah danej perikopy. Skupina ticha strávi zvyšok dňa v tichej osobnej modlitbe. Na prvý pohľad sa môže zdať, že človeku v skupine ticha ujde mnoho zaujímavých situácií v tomto medzinárodnom mixe, kde sa stále niečo deje. Opak je však pravdou: v modlitbe možno hlbšie, plnšie a bohatšie stráviť nielen zážitky minulé, ale i prítomné, a tak hľadať svoje miesto uprostred zmätku sveta i seba. Českých s slovenských pútnikov majú na starosti bratia Alois (Nemec) a Tadhg (čítaj tajg, z Írska). Veľkým krokom zblíženia je nielen skutočnosť, že rozumejú a hovoria našou rečou, ale predovšetkým záujem, ktorý o pútnikov prejavujú osobne počas stretnutia s nimi; nie davovo a masovo ako sme ešte i teraz zvyknutí. Bratia naše kraje navštevujú, zoznamujú sa s našimi radosťami i bolesťami a majú záujem pomôcť tam, kde je núdza. Nezakladajú nové spoločenstvá na princípe Taizé, nerobia agitáciu a propagáciu svojej komunite, ale podporujú mladých ľudí, aby sa živo a tvorivo zapojili do života vo svojej farnosti tam, kde žijú. Toto isté očakávajú aj od mladých ľudí, ktorí prichádzajú do Taizé na týždňové turnusy. Život komunity i hostí je samoobslužný. Bratia o pomoc neprosia, ponúkajú však možnosť pomôcť. Kto možnosť nevyužije, neprehovárajú ho. Bratia vedia, že malé percento z ľudí, ktorí do Taizé prichádzajú, sa neprichádza modliť, ale ide jednoducho na tramp. Bratia ich neodmietajú, ale ponúkajú možnosť hľadania zmyslu života tak ako ostatným.

Ako príklad nám môžu poslúžiť ľudia z Československa. Vlani prichádzali týždenne od nás 4 autobusy. Tento rok jeden. Bratia vedia, že sa vlani otvorili pre nás hranice a mnohí šli do Taizé len preto, aby mohli cestovať na Západ. "Dôvera nie je naivita a zakrývanie si očí pred chybami druhých", hovorí brat Roger v Liste z Prahy. Bratia tiež nechcú, aby sa pútnici rozptyľovali cestou domov navštevovaním turisticky lákavých miest. Aj toto prispelo, aby pútnikov od nás bolo menej. Nie je ľahké prijať pre našich ľudí, ktorí sa už konečne dostali "von", aby sa ich pobyt vo Francúzsku obmezil len na presne vymedzenú lokalitu v chudobnom poľnohospodárskom burgundskom kraji. Až dodatočne však človek ocení, že je lepšie stráviť cestu domov spracúvaním a triedením zážitkov v tichu, ako sa rozptyľovať turistickými atrakciami a nákupmi. Málo je v tomto prípade viac alebo skôr - všetko. Taizé svojím hľadaním dôvery a zmierenia nie je v živote cirkvi ničím výnimočným. Je však výnimočným svojím každodenným životom v komunite, v ktorej bratia z rôznych konfesií žijú zmierenie; hľadajú dôveru uprostred nedôvery, ktorá je v každom z nás - teda aj v nich - prítomnejšia ako dôvera. Je živá aj v ich všedných životoch. A predsa dôveru nevšedne hľadajú. Kto hľadá, nájde. Možno aj v Taizé.

-kl-

U přátel v Holandsku

Loni jsme měli příležitost seznámit se s katolíky a protestanty z holandského města Rijswijku. Už zhruba 10 let jezdili vždy jednou za 1-2 roky na několikadenní návštěvu do Československa za členy spořilovského sboru Českobratrské církve evangelické. Bydleli u členů sboru, kteří je na oplátku navštěvovali v Holandsku. Do roku 1989 nebyla vhodná situace pro širší styky Holanďanů se členy spořilovské katolické farnosti. Na jaře loňského roku se podařilo vyjednat návštěvu 7 Holanďanů ve čtyřech rodinách navštěvujících kostel sv. Anežky na Spořilově. Návštěva se uskutečnila v červnu a měla velký význam pro vzájemné poznání a byly rovněž naplánovány další akce: další návštěva Holanďanů - tentokrát "mládežníků", která se uskutečnila na jaře letošního roku a naše návštěva v Holandsku. Od února tohoto roku probíhala na Spořilově přípravná setkání zaměřená na přípravu zájezdu do Rijsmijku. Počet účastníků byl stanoven na 30 členů + 2 řidiči autobusu a termín na 7. 5. - 13. 5. 1991.

Pokusím se nyní zrekapitulovat průběh zájezdu s ohledem na zhodnocení situace farnosti sv. Bernadetty v Rijsmijku, jejímiž jsme byli hosty, a na specifické momenty, jež nás zaujaly. Po příjezdu jsme byli uvítáni ve společenské místnosti, která je součástí kostela sv. Bernadetty. Tato a další menší místnosti slouží k setkávání různých skupin farnosti. Zde jsme byli rozděleni na ubytování do rodin. Již během tohoto setkání se projevila pečlivá příprava farního týmu na naši návštěvu - obdrželi jsme tištěné seznamy hostí a hostitelů, podrobný program celého zájezdu, plán města a propagační materiály. Následující den, 9. května, na svátek Nanebevstoupení Páně, jsme se zúčastnili slavnostní bohoslužby. U vchodu do kostela jsme dostali podrobné liturgické texty, vytištěné zvlášť pro tuto příležitost. Holandské texty byly přeloženy do češtiny, pasáže čtené během liturgie v češtině naopak do holandštiny. K dispozici jsme měli i překlad homilie. (Stejně tak tomu bylo i při další bohoslužbě.) Velmi jsme ocenili architektonické řešení kostela: oltářní stůl a ambon uprostřed, před nimi varhany a prostor pro hudební skupinu nebo chrámový sbor, po stranách lavice. Při tomto uspořádání interiéru mohou všichni daleko lépe sledovat liturgii a být jí více účastni. Průběh bohoslužby nás přesvědčil, že tyto technické předpoklady jsou zvýrazněny aktivní účastí laiků, a to i ve formách pro nás neobvyklých - například dívky v roli ministrantů, ženy činné při bohoslužbě slova i při podávání eucharistie; při další liturgii jsme mohli slyšet z úst jedné členky farnosti její vlastní předem pečlivě připravenou homilii. Po bohoslužbě nám různé skupiny laiků představily svou práci ve farnosti. Namátkově uvedu některé z nich: farní rada, liturgická komise, lektoři, pracovníci farní školy, skupina pro práci s dětmi v kostele, organizátoři bohoslužeb slova, absolventi teologického kursu, 3 sbory pro liturgický zpěv, ekumenická skupina, misijní skupina, hnutí pro pomoc třetímu světu, skupina Amnesty International, redakce farního časopisu, a dokonce skupina pro zabezpečení občerstvení v kostele, mající mimo jiné na starosti také 2x měsíčně vaření a roznášení kávy po nedělní bohoslužbě přímo v kostele. Všichni farníci vlastní katalog Wie is wie (Kdo je kdo), kde jsou všechny pracovní skupiny uvedeny spolu se seznamy svých členů, jejichž jména, druh služby, adresy a telefony jsou uvedeny v abecedním seznamu v druhé části katalogu. Je tedy možné rychle zjistit obsazení kterékoli skupiny nebo informace o kterémkoli aktivním členu farnosti a spojení na něj. Jmenná část katalogu obsahuje 391 jmen, u řady z nich jsou uvedeny 2-4, výjimečně až 6 forem aktivity ve farnosti.

Z rozhovorů s našimi hostiteli vyplynulo, že tato farnost je vzhledem k poměrům v současné katolické církvi v Holandsku neobvykle živá. Všude však mají vážné problémy s nezájmem mládeže a mladší generace o církev. Farnost žije společenským životem na velmi dobré úrovni, zato u nás poměrně obvyklá forma společenství, které se pravidelně programově setkává, je zde prakticky neznámá. Celkem překvapivé bylo pro nás zjištění, že řadě členů tamní farnosti chybí informace o současném životě církve ve světě, o nových spiritualitách - právě tak je zde velmi slabé začlenění do těchto spiritualit. Objevují se také překvapivé (a značné) mezery v základním teologickém rozhledu u laiků. Na druhé straně je patrný silný smysl pro otevřenost církve vůči světu (to se mimo jiné projevuje též v činnosti "skupiny otevřeného kostela", jejíž členové slouží v kostele v pracovní dny od 9 do 17 hodin formou osobních nebo telefonických konzultací s eventuálním zprostředkováním pomoci všem potřebným). Novinkou pro nás také bylo, že některá řádová společenství (například členové řádu sv. Františka) umožňují laikům po předchozí dohodě až několikatitýdenní pobyt ve svém klášteře. Hosté se zde mohou (ale nemusí) zúčastnit jakékoli formy života komunity. Na závěr bych chtěl zhodnotit a ve stručné zkratce přiblížit průběh zájezdu. Organizace celého zájezdu byla ze strany našich hostitelů pečlivě promyšlená a po technické stránce velmi dobře zajištěná. (Je nutno říci, že i naši organizátoři v této konkurenci obstáli výborně.) Při společných akcích jsme postupně navštívili Haag, sídlo parlamentu a vlády, prohlédli jsme si Rijswijk, pláže Schereningen, autobusem jsme se projeli kolem tulipánových plantáží do Amstrodamu - část města jsme projeli lodí a další část prohlídky města jsme absolvovali pěšky. Prohlédli jsme si malebné město Naarden, kde jsme se zastavili v muzeu J. A. Komenského; navštívili jsme též jeho mauzoleum. V Kijkduin jsme byli hosty exotické turecké restaurace. Jeden den jsme strávili prohlídkou Delftu, návštěvou místního kostela se 100 m vysokou věží, vybavenou krásnou zvonkohrou a večer jsme strávili v městském kulturním centru v Rijswijku s našimi hostiteli na společenském večeru. Poslední den jsme se projeli lodí mezi skleníky po kanálech v okolí Naaldwijku a večer jsme se na parkovišti s našimi přáteli rozloučili s těžkým srdcem, ale s nadějí, že se na jaře 1992 uvidíme v Praze.

Pája

Stane se církev Božím hrobem?

Pro přiblížení klimatu holandské církve šedesátých let (doba II. Vat. koncilu) uvádíme výňatky ze slovenského překladu knihy Roberta Adolfse: Het Graf Van God? (Stane se církev Božím hrobem?)

Sekularizácia a rapidárny - zrýchlený vývoj nášho sveta sú dalšími príčinami toho, prečo cirkev očividne stráca na hodnote v celej našej modernej, urbanizovanej, husto obývanej, kybernetickej, sociálno-ekonomicky nezávislej a komunikatívnej spoločnosti. Cirkev je takto vytlačená na perifériu spoločnosti a je akoby "vo vyhnanstve" súkromného sektoru spoločenskej štruktúry. Spočiatku sa zdalo, že tu má aspoň zaistenú a nezávislú existenciu. V skutočnosti je tu však vydaná napospas ohrozeniam skrytých ideologických "mocností" spoločenskej makroštruktúry. Teologické pokusy vyrovnať sa so sekularizáciou sa ukázali ako nedostatočné. Pohyb a vývoj kresťanstva v dejinách sa nedá synchronizovať so sekularizovanou dynamikou budúcnosti. Cirkvi ostáva iba jediná možnosť, ako sa obrániť koncentrovaným útokom "mocností" sveta: Zrieknuť sa iniciatívne všetkých svetských mocenských nárokov! Musí prijať na seba prorockú podobu "služobníka Jahveho" a nesmie sa pritom obávať výsmechu a opovrhnutia! My by sme tu v každom prípade chceli navodiť myšlienku odstranenia organizácie biskupstiev a farností na územnom princípe! Tento teritoriálny princíp pripomína starú feudálnu cirkevnú štruktúru. Tu možno obhajovať iba z dôvodov historických. Veď je to absurdnosť, že určité územie má napriek svojej malej hustote obyvateľstva vlastného biskupa iba z toho dôvodu, že predtým bolo kniežacím územím, a naopak. Musíme vychádzať z myšlienky formulovanej na II. Vatikánskom koncile, že totiž cirkev je sviatosťou spásy pre celý svet! Cirkev musí byť teda znamením vykúpenia pre svet.

Z toho dôvodu sa musíme presvedčiť o tom, ako tento svet dneška vôbec vyzerá. V prvom rade sa skladá z veľkých mestských aglomerácií. Cirkev by sa musela venovať v prvom rade týmto metropolám, naväznostiam miest a iným formám, ktoré sú pre veľkomestá typické. Keďže tieto veľké mestské celky tvoria jeden politický, sociálny a ekonomický celok, musí ich cirkev zabezpečovať mnohými mnohorakými čiastkovými a detailnými úlohami čo do duchovnej správy. Pritom už zďaleka nestačí nájsť a realizovať prístup k mestskému človekovi cez farsky organizované obytné územia. Tu dostáva pôvodný názov gréckeho slova biskup (episkopos) opätovne svoj prapôvodný význam a zmysel. To slovo totiž v preklade znamená "dozorca", pričom jeho latinský ekvivalent znie "superintendent". Sme hlboko presvedčení, že cirkev svoju aktivitu nesmie koncentrovať na periférii svojvoľne a náhodne zoskupených obytných blokov, ale že musí vychádzať ponajprv z prirodzenej štrukturácie mesta. Je treba si uvedomiť, aká je štruktúra priemyselnej činnosti v meste, ako funguje život obchodu, ako je mesto vybavené školskými zariadeniami, aký je sektor služieb. Ďalej je treba urobiť analýzu, aké rozličné sociologické vrstvy sa v meste nachádzajú, ako to vyzerá s mládežou, robotníkmi, úradníkmi, technikmi, inteligenciou a ako so starými luďmi. Je treba poznať ich stav i vlastnú problematiku. Potom musí "episkopát" so svojimi bratmi - asistentmi /farármi/ preskúmať mnohorakosť funkčnej situácie.

Na základe tejto analýzy sa musia snažiť vytvoriť množstvo malých cirkevných spoločenstiev, logicky založených a naviazaných. Nielen územie, na ktorom pôsobia, ale i osoby čo do rovnakej intelektuálnej úrovne, respektíve veku, môžu byť rámcom pre vytvorenie samostatného organicky zloženého cirkevného spoľočenstva v Kristovi. Lokálne cirkevné spoločenstvo bude malé. Jeho údy sa budú osobne poznať. Často sa budú deliť o rovnaký, respektíve podobný druh zodpovednosti za svet. Budú sa môcť plne venovať svojmu malému spoločenstvu, ktoré bude súčasťou celku. V rámci svojho malého spoločenstva budú plne vyzbrojení vedomím poslania. Pri svojich rozhodnutiach budú môcť naplno uplatňovať poňatie humanizácie i budúcnosti sveta, pričom ich hlas bude časťou celkového názoru spoločenstva. Podľa druhu lokálnych cirkevných spoločenstiev nájde si i liturgia vždy nové výrazové formy a bude sa ináč prežívať, i keď sa, samozrejme, musí zachovať široká spoločná základňa, to jest základná štruktúra. Tejto liturgickej rôznorakosti musí zodpovedať i teologická rôznorakosť formy. Možno, že táto mnohorakosť je vôbec podstatou cirkvi, ktorej úlohou je pristupovať k rozličným prejavom človeka v širokej palete jeho pôsobnosti a mnohorakosti možností, ktorou sa ľudské situácie vyznačujú. Najvznešenejšou biskupovou úlohou je práve strážiť "ako oko v hlave" jednotu viery skrze rozličnosť a mnohorakosť foriem. Hádam ešte dôležitejšie je však vyjadriť túto jednotu vo viere jednotou vzájomnej lásky.

Existencia mnohých a pritom rozličných miestnych cirkevných spoločenstiev by mohlo ľahko viesť v cirkvi k "stavovským" rozdielom. Tu musí byť biskup obzvlášť obozretný, aby sa zachovala jednota bratskej lásky medzi cirkevnými spoločenstvami. Z toho dôvodu sa musia z času na čas stretnúť zástupcovia rozličných miestnych cirkví, aby sa tak v biskupstve upevňovala jednota väčšieho cirkevného spoločenstva v eucharistickom spoločenstve. Medzi laikmi východnej cirkvi sa mnohí dosadzovali do určitých funkčných služieb pomocou výberu a príslušného svätenia. Takéto povolanie a vyvolenie zo spoločenstva teraz fakticky už neexistuje. Tridentský koncil formuloval tieto náležitosti veľmi konkrétne, ale príliš skromne čo do šírky vývodov: "Pri svätení biskupov, kňazov a ostatných stupňov svätení sa nikdy nevyžaduje súhlas, povolenie alebo splnomocnenie ľudu v tom zmysle, že by bez nich bolo svätenie neplatné." Ďalším vývojom sa úplne upustilo od povolania cirkevným spoločenstvom. Určitý formálny zvyšok ostal však úplne bez patričnej váhy v ríte biskupského svätenia. Pôvodné "povolanie" k úradu v cirkvi sa zmenilo na určitý druh mystického zážitku a skúsenosti jednotlivca, ktorý sa tak cítil byť bezprostredne "povolaný" živým Bohom. Sme hlboko presvedčení o tom, že sa budeme musieť opätovne vrátiť k onému vyvoleniu a povolaniu skrze cirkevné spoločenstvo. Tak toto spoločenstvo určuje a povoláva jedného zo svojho stredu na riadenie úradu, to jest na zvestovanie Posolstva a vysluhovanie sviatostí.

V každom prípade bude potrebné vylúčiť z vývoja všetko to, čo viedlo k privilegovaniu kléru ako stavu vôči laikom! V skladbe cirkevnej mocenskej pozície získali biskupi i kňazi rôzne prednostné práva, ktoré im mali vytvárať vážnosť a úctu. "Tieto privilégia patria k tým opatreniam, ktoré od tých čias pomáhali vytvoriť z kléru výlučnú triedu. Medzi týmito opatreniami bol jedným z najdôležitejších opatrení celibát. Avšak aj iné opatrenia, ako napríklad zavedenie zvláštneho obleku, napomohli vytvoriť viditelnú zmenu vo vzťahu veriacich k predstaveným spoločenstiev, kňazom a biskupom" (Y.Congar, Für eine dienende und arme Kirche). V roku 428 vyčítal pápež Celestín I. biskupovi z Arles, že zaviedol špeciálne šatstvo, totiž tuniku podchytenú kordelom, čo bolo vlastne oblečením mníchov. Pápež nechcel o takej novote ani počuť. Lebo dovtedy sa kňazi v ničom nesmeli líšať od ostatného ľudu. Ba dokonca i k takej liturgickej slávnosti si obliekali iba "čisté šaty"! Práve preto píše tento veľký pápež biskupom z okolia Narbouny: "Rozlišujeme sa našimi slovami a nie nápadným vonkajškom!" Aby sa uprednostnenému stavu duchovenstva dodal vznešený duchovný charakter, boli kléru predpísané určité životné pravidla mníchov. I keď bol cirkevný úrad /biskup, farár/ v pôvodnom stave funkčnou službou v rámci príslušného cirkevného spoločenstva, vyvinul sa z neho privilegovaný stav s celkom zvláštnym a samostatným duchovným spôsobom života. Takto sa definitívne uskutočnilo oddelenie kléru od laikov; pochopiteľne, že toto muselo v konečnom dôsledku viesť k neodvratnej izolácii kléru.

V kenotickej cirkvi bude potrebné nájsť cestu k pôvodnej podobe cirkevných nositeľov úradu, ktorí sa ani svojím vonkajškom ani životnou úrovňou nebudú líšiť od ostatných veriacich cirkevného spoločenstva. Veľkým problémom ostane otázka celibátu. I ten bude musieť odpadnúť. Myslíme tu na tú formu celibátu, ktorá bola predpísaná nosiťelovi úradu ako úradná povinnosť. To neznamená, že by sa v cirkvi mala opustiť každá forma panenskej čistoty ako prejavu dobrovoľnej hlbokej lásky ku Kristovi, avšak nie je mysliteľné, aby celibát ostal formou bezpodmienečnej viazanosti na úrad. To by bola veľká pomoc pri riešení nedostatku kňazov. Veď tak by cirkevné spoločenstvo mohlo povolať mnohých kvalifikovaných laikov do funkcí v úrade cirkvi.

Ešte treba spomenúť i to, že ženám je doteraz neprístupný akýkoľvek cirkevný úrad. Je to dôsledok myšlienkového sveta minulosti, v ktorom vládli výlučne muži. Teologicky by nebolo možné voči ženám v úrade nič namietať. V našej súčasnej spoločnosti sa žene aspoň formálne priznalo zrovnoprávnenie s mužom. Nebolo by teda možné nič vážne namietať proti tomu, aby sa ženám umožnila primeraná forma účasti na cirkevných úradoch a funkciách a aby aj ženy mohli byť do nich povolané cirkevným spoločenstvom. Tento úrad v cirkvi znamená predsa, ako sme si už predtým povedali, predovšetkým "službu" a "starosť" o sviatosti a slovo. keď celú vec náležito zvážime, javí sa nám táto funkcia priamo ideálna pre ženu. Preto si vieme veľmi názorne predstaviť, že by mohla byť pre službu slova povolaná práve žena. Bolo by iste veľmi náležité, keby to platilo o udeľovaní sviatosti krstu, najmä malých detí, a sviatosti chorých. Nesmierne dôležitou úlohou budúcich kňazov bude preto vzbudiť v laikoch povedomie ich povolania k služobnosti, respektíve k službe Božiemu ľudu v sekularizovaných štruktúrach spoločnosti. Bude preto potrebné teologicky vzdelať celý rad kvalifikovaných, cirkevne uvedomelých laikov. O koľko bohatšia a každopádne inakšia by bola teológia, ktorá by sa vymanila z prostredia obmedzujúcích a izolovaných teologických prác seminárného prostredia! Pokusili sme sa aspoň načrtnúť konkrétnu dôslednosť kenotickej cirkvi.

Sú to zaiste veľmi radikálne zmeny, ktoré čitateľovi predstavujeme a predkladáme, pričom sa však absolútne nedotýkajú podstaty cirkvi a ani ju nespochybňujú. Sme hlboko presvedčení, že takáto nami opísaná kenotická cirkev by bola rozhodne presvedčivejšou svedkyňou Kristovho tajomstva než imperiálna, mocenská cirkev. Kenotická cirkev je oveľa menej zraniteľná. Môže sa ďaleko výhodnejšie vyhnúť tyranstvu skrytých ideologických mocností dnešnej spoločenskej štruktúry; nedá sa na ňu tak útočiť, lebo jej hlboké pôsobenie sa odohráva v skrytosti malých miestnych hlbokých spoločenstiev, a nie v mohutnom centrálnom riadiacom aparáte. Nemusí už neustále bojovať o existenciu, to znamená, že nemusí bojovať o udržanie viditeľnej štruktúry vplyvu. Preto bude môcť v spoločnosti pokojne pokračovať na svojom diele i tam, kde je táto spoločnosť zameraná proti kresťanstvu. Vyjadrime to vojenskou terminológiou: "použije mnohorakú a pružnú stratégiu". Iba kenotická cirkev bude ozaj ekumenická. Odpadne najväčšia prekážka: mocenské postavenie cirkvi a snaženie oň. Len čo to zmizne, bude sa ekumenický dialóg javiť v úplne novom svetle. Čo sa týka zvestovania evanjelia v celosvetovom meradle a perspektíve, sme presvedčení, že je možné realizovať ho iba kenotickou cirkvou. Slúžiaca cirkev nie je už potom viazaná na západný štýl kresťanstva. Slúžiť môže i v nekresťanských kultúrach Ázie a Afriky. Záverom si ešte naposledy položme otázku : Ako môže dôjsť k obratu smerom ku kenotickej cirkvi? Zaiste nie "príkazmi" ani reorganizáciou "zhora". Najprv bude musieť dôjsť ku "metanoi" - k zvratu, k zmene zmýšľania, ku kenotickému zmýšľaniu. Ale stačí pozorne počúvať duchovenstvo i laikov - všade to cítiť - tu v srdciach už teraz cítiť, že je tu viacmenej vedomý tlak a túžba po kenotickej cirkvi. Veď čím iným bol boj koncilu proti triumfalizmu a juridizmu ako hľadaním "cirkvi chudobných"? Ide teda o nové zmýšľanie a my môžeme len hovoriť so svätým Pavlom: "Zmýšľajte o sebe tak ako Ježíš Kristus. . .On sa zriekol rovnosti s Bohom, prijal na seba prirodzenosť sluhu, stal sa podobným ostatným ľuďom a aj navonok pokladaným iba za človeka." /Fil 2,5 a 7/ Pre slovenského čitateľa, ktorý na rozdiel od iných národov si vzhľadom na historický vývoj cirkvi u nás, našich politických pomerov a našej mentality až dodnes uchoval pomerne tradičný a v mnohom až zastaralý názor na cirkev i jej postavenie v národe, je táto kniha obzvlášť cenná a potrebná. Dúfame, že v tom zmysle bude i prijatá. Je isté, že všetko sa dá zneužiť. I dobre myslená kritika analytickej časti môže byť zneužitá proti cirkvi a kresťanstvu. Sme však toho názoru, že pravda oslobodzuje! My si ju môžeme dovoliť, nech je aká nepríjemná! Iba tak možno pochopiť, vyčistiť a pripraviť pôdu pre opravdivé vyliečenie. Stane sa cirkev na Slovensku hrobom Božím? Ak sa nepoučíme z tejto knihy aspoň v tom, že treba načrieť veľmi, veľmi hlboko a rýchlo, tak hádam aj áno. Dúfame však, že i my pochopíme, že Ježíš Kristus nás volá k spolupráci!

Další rok ekumenické spolupráce v Černošicích

Právě uplynulý školní rok byl již druhým, kdy bylo možno se viditelně snažit o sbližování křesťanů různých vyznání. Základní skupina, ve které je asi 12 křesťanů, se schází každý týden k modlitbě a k domlouvání potřebných věcí. Nejdůležitější společnou aktivitou v tomto období byl cyklus ekumenických bohoslužeb věnovaný blahoslavenstvím. Původně byl určen pro tzv. praktikující věřící. V průběhu roku se ale ukázalo, že kolem poloviny z průměrného počtu asi 60-70 účastníků jsou lidé, kteří se života žádné církve nezúčastňují. Pro ně jsme původně chtěli pořádat zvláštní shromáždění jiného charakteru, k tomu však již nedošlo a počítáme s ním až v tomto dalším období.

Zájem věřících, kteří mají domov v některé církvi, byl diferencovaný. Největší byl ze sboru Českobratrské církve evangelické, který je díky Miroslavu Heryánovi k ekumenismu veden. Zájem katolíků byl zřetelně nižší s výjimkou shromáždění, na kterých byl přítomen katolický biskup. Věřících z Církve bratrské je několik. Jejich zájem o tato shromáždění ovlivňovala nízká účast katolíků, která je vedla k pochybnosti o smyslu těchto shromáždění, a rozstěpení OF, kdy většina obyvatel Černošic podporovala OH, zatímco jedna vlivná rodina z Církve bratrské ODS. Zde jsme si uvědomili, jak musí být ekumenické snahy politicky neutrální. Začátek cyklu byl poznamenán racionálně těžko pochopitelným odmítnutím ze stany katolického administrátora. Museli jsme první shromáždění o měsíc odložit. Velmi pozitivní roli při řešení krize zde sehrál biskup František Radkovský, který se také zúčastnil prvního setkání, a dal tak najevo svou podporu.

Celkem se uskutečnilo 8 setkání. V říjnu kázal Miroslav Heryán (CČE) obecně o blahoslavenstvích. V listopadu mluvil Dr. Karel Sita (CB) k 1. blahoslavenství: "Blahoslavení chudí v duchu . . .". V prosinci jsme se shromáždili v rámci setkání evropské mládeže organizované komunitou v Taizé. Měli jsme přislíbeno, že bude kázat některý z bratrů této komunity. Na poslední chvíli to však odřekli. Kázal M. Heryán na Mt 6,25 nn (srovnej zprávu v Getsemanech 3). V lednu si v souvislosti s iráckou krizí Dr. Václav Konzal (katol.) vybral: "Blahoslavení tvůrci pokoje . . .". V únoru kázal předseda poslaneckého klubu OF FS Jan Sokol (katol.). Text jeho řeči o 1. blahoslavenství jsme otiskli v Getsemanech 5. V březnu byl naším hostem biskup Dr. Antonín Liška (katol.), který mluvil na téma: "Blahoslavení čistého srdce . . .". V dubnu nám kazatelka na mateřské dovolené Daniela Čížkovská (křesťanské společenství Maniny) přiblížila verš:"Blahoslavení milosrdní . . .". A při posledním shromáždění v květnu kázal Alfréd Kocáb (CČE) "Blaze tichým . . .".

Nejčastěji jsme zpívali písně vzniklé v Taizé. Modlili jsme se spontánně krátkými díky, chválami a prosbami prokládanými zpívanými aklamacemi. Předsednické modlitby vedl zpravidla některý duchovní z Českobratrské církve evangelické, katolické či Československé husitské. Svoji roli sehrálo i místo, kde se shromáždění konala - kulturní dům. Civilní prostředí přitahovalo ty, kteří s církvemi mají málo společného, a naopak pohoršovalo ty, kteří jsou zvyklí na svůj chrám. Jako by zapomínali, že v novozákonní době je již celý svět místem, kde přebývá Bůh. Není to jen chrám. Vzhledem k vysokému nájmu však musíme hledat jiné řešení.

V příštím období bychom rádi pořádali jakési ekumenické semináře. Vycházíme z potřeb předpokládaných účastníků. Formou dialogu, který bude připravovat naše základní skupina a do kterého bychom chtěli vtáhnout ostatní účastníky, budeme postupně probírat základní křesťanské pojmy jako spása, milost, hřích apod. Těchto slov často používáme v církevní mluvě jako "zaklínadel". Věříme, že ekumenickým dialogem o těchto pojmech bychom se sami mohli obohatit a těm, kteří se zúčastní, přiblížit, co se pod těmito slovy skrývá. Jinou tematickou možností, která by mohla přitáhnout mladou generaci (my jsme už ta střední, bohužel) jsou otázky partnerství, výchovy dětí apod. Sama základní skupina dostane určitou soustavnou biblickou průpravu v souladu s evropským vývojem na ekumenickém poli. Musíme se připravovat na to, že ekumenická setkávání nebudou v budoucnosti jen jakýmsi přívažkem, ale že budou hlavní, základní formou křesťanského sdílení. První krůček jsme už udělali. Před prázdninami jsme slavili společně Večeři Páně v úzkém kruhu základní skupiny jako vyvrcholení celého roku. (Katoličtí účastníci pochopitelně se souhlasem svých autorit.) Domníváme se, že to bylo pravdivým vyjádřením ochoty k vzájemné vydanosti, vyjádření vzájemné úzké důvěry.

Pavel

Pastorační směrnice

Následující "Pastorační směrnice pro kněze a jáhny, pečující ve svých farnostech o smíšená manželství" jsme připravili jako předlohu pro jednání Biskupské konference ČSFR. Ekumenická komise této konference již tento text schválila.

Drazí bratři, v listě Efezským je napsáno o manželství: "Je to velké tajemství, které vztahuji na Krista a církev." (Ef 5,32) Křesťanští manželé se stávají znamením tajemství jednoty a plodné lásky mezi Kristem a církví a také se na tomto tajemství podílejí (srov. Ordo celebrandi matrimonium 1). Jako strážci svatých tajemství jsme povinni vytvářet takové podmínky, aby se tato slova mohla naplňovat i na těch manželstvích, kde každý z partnerů pochází z jiné křesťanské církve. S radostí sledujeme, jak i naši evangeličtí bratři v současnosti chápou a naplňují slova našeho Pána o nerozlučitelnosti manželství (Mk 10, 2{12). Dochází tak k vzájemnému přiblížení pojetí manželství. Přesto však zůstává nedořešeno mnoho otázek jak v učení o manželství, tak v praktickém životě. Tento stav bezprostředně ovlivňuje kvalitu života víry ve smíšených manželstvích. V obtížích těchto manželství na sobě nesou partneři vinu rozdělení, která je vinou nás všech, velmi hmatatelně.

Jak výslovně učí dekret o ekumenismu II. vat. sněmu Unitatis redintegratio v čl. 3, "nejsou dnešní odloučení křesťané vinni hříchem odloučení a katolická církev na ně hledí s bratrskou láskou". Proto nás musí znepokojovat, že obtížemi smíšených manželství platí za hřích dávné roztržky právě jen anebo především tito mladí křesťané různých vyznání - manželé a jejich děti. Pokání musíme činit všichni, nejen oni. A jak týž sněm (UR 4) vřele doporučuje biskupům na celém světě, chceme podpořit všechny, kdo na díle budoucího sjednocení pracují. Smíšená manželství mohou být takovým dílem, a zároveň i viditelným a účinným znamením díla sjednocování bez uniformity. Posvátný sněm totiž v souvislosti s ekumenismem připomíná a rozvíjí starou osvědčenou zásadu:

"Všichni v církvi, při zachování jednoty v nutných věcech, ať udržují s ohledem na úkoly svěřené jednotlivcům patřičnou svobodu jak v různých formách duchovního života a kázně, tak v různosti liturgických obřadů, ano i v teologickém zpracování zjevené pravdy. Ve všem ať dbají o lásku. Takovým jednáním budou stále více vyjevovat pravou katolickou apoštolskost církve." (UR 4)

Vedeni pastýřskou rozvahou a starostlivostí o celé stádce nám svěřené vás vybízíme, drazí bratři ve službě kněžské a jáhenské, abyste posilovali odvahu těchto manželů žít ve víře, abyste jim pomáhali žít v lásce a jednotě, abyste vytvářeli podmínky pro harmonický rozvoj jejich dětí v duchu pravého ekumenismu. Tak budiž pravidlem, zejména pokud se jedná o oba skutečně věřící partnery, aby se již příprava na manželství děla ve spolupráci duchovních obou církví. Ať je hojně v budoucnu využíváno možnosti "ekumenického" svatebního obřadu, který je vypracováván. Ať je umožňována manželským partnerům i jejich dětem legitimní účast na životě obou církví, aby se tyto rodiny mohly stát jedním ze základů praktického ekumenismu, ke kterému bychom měli směřovat všichni. Jste také odpovědni, drazí bratři, za vytváření takového klimatu v našich farnostech, které umožní bratrské přijetí takovýchto smíšených manželství všemi věřícími bez jakéhokoli náznaku jejich diskriminace. Pokud se někdo z vás obává, že sám nedovede dobře sladit ve své pastorační praxi dokumenty II. vat. koncilu, platné zásady kanonického práva, tuto směrnici a dosavadní postupy ve farnosti obvyklé, ať se obrátí na svého diecézního biskupa. Ten zajistí autentický výklad problémů i jejich řešení. Vikáři pak odpovídají biskupovi za to, že ve farnosti se postupuje podle přání i napomenutí posledního sněmu k naší věci, jak je uvádí mimo jiné dekret Unitatis redintegratio (čl. 3,4), dekret Ad gentes (čl. 7,8,10-13), prohlášení Dignitatis humanae a konstituce Gaudium et spes (čl. 52).