9. 11. 1991 se ujal služby českobudějovického biskupa ThDr. Antonín Liška, muž vzdělaný, skromný, laskavý a pracovitý. Antonín je příslušník Kongregace nejsvětějšího Vykupitele - redomptoristů, které založil sv. Alfons z Liguori, vynikající moralista. Pro příslušníky kongregace je charakteristické solidní vzdělání, které ovšem není odtržené od života, ale slouží. Ne nadarmo se jim říkalo, zejména v době zákazu jezuitského řádu, "zakuklení jezuité". Mezi redemptoristy patří např. dosud žijící světoznámý moralista Bernard Häring. Patřil mezi ně i předčasně zemřelý český biblista Jarolím Adámek, teolog, formátem srovnatelný se Zvěřinou či Mádrem.

Po Jarolímu Adámkovi sdědil Antonín nejen rozsáhlou knihovnu, ale i biblické zaměření. Svoji doktorskou práci vypracoval na téma "Kristovo zmrtvýchvstání" (zájemcům mohu zapůjčit). Řadu let (1976-84) pracoval ve skupině pro ekumenický překlad Nového zákona. S velkým zpožděním zaviněným předchozím režimem i možnostmi tiskáren vychází právě nyní nákladem Biblické společnosti ČSFR ekumenický překlad Nového zákona s výkladem, na kterém se Antonín za katolickou církev podílel. Výklad je uspořádán tak, že je buď jeden, pokud se církve dohodly, nebo ve dvou či více variantách, pokud se různily. Bude mít velký význam pro ekumenická studia a sblížení.

Od doby práce na ekumenickém překladu bible se datuje i Antonínova služba pro naši obec. V době hluboké totality v r. 1978 jsme jej s Mirkem poprvé navštívili na jeho faře v Poříčí nad Sázavou. Sháněli jsme někoho, kdo by nás učil Nový zákon. Zde jsme začali poznávat styl Antonínova jednání, kterému jsme zprvu nerozuměli, ale který získal naše uznání. Asi 30 minut jsme mu vykládali, oč nám jde. Antoním zdánlilvě nereagoval, mlčel, ale přitom pozorně naslouchal. Když jsme přestali mluvit mlčel, dál a po chvíli prohlásil: "No jo, je potřeba dělat něco pro církev." Tato věta rozhodla o tom, že asi 5 let dojížděl do Prahy, aby se postupně třem skupinám poctivě věnoval. Vypracoval nám z materiálů J. Adámka, ze zahraničních pramenů i z vlastní hlavy skripta, obsahující jak obecný, tak zvláštní úvod k NZ, tak exegezi vybraných pasáží.

Po létech jsem se s Antonínem setkal, když už byl jmenován kanovníkem a oficiálem církevního soudu a současně administroval farnosti na severozápadě Prahy. Při cestě přes Únětice jsem viděl před farou trabantíka s povědomou benešovskou značkou. Šel jsem Antonína pozdravit a popřát mu k novým funkcím. Řekl mi: "Já jsem se hlavně bál, aby sis nemyslel, že jsem se dal k nim." Jak se dnes ukazuje, bylo skutečně spíše výjimkou než pravidlem, aby se před listopadem 89 stal někdo kanovníkem, či dokonce biskupem, a přitom nebyl členem PiT nebo spolupracovníkem StB. Antonín zde obstál.

Není možné se podělit o všechny události a dojmy s Antonínem v poslední době. Snad jen o radost z trefné homilie při pohřbu Josefa Zvěřiny (kterou si připravoval, jak jsme se dozvěděli od jeho sestry, skoro celou noc předtím). O to, že si našel čas, aby letos na jaře navštívil shromáždění naší obce. O to, že před časem v rozhovoru s Pepou jednoznačně podpořil výstavbu ekumenického centra na pražském Jižním Městě, a tak umožnil "nastartování" celé akce. Antonín je muž spravedlivý, pokorný, který nedychtí po žádné církevní kariéře. Dobro celé církve je mu vždy nadřazeno před prospěchem nějakého hnutí či skupiny, i kdyby to měla být vlastní kongregace. Ač důkladně vzdělán v církevním právu, nebo právě proto, není vůbec rigorózní, dobře ví, že právo je proto, aby sloužilo, a ne aby zotročovalo. Gratulujeme českobudějovické diecézi, že po Václavu Dvořákovi přichází do jejího čela další opravdový pastýř.

Pavel

Letos v červnu se sjelo do městečka Klobouky u Brna asi dvě stě lidí, aby se setkalo s mužem, který již téměř 30 let hledá a nalézá "tajemství Ježíšovy přítomnosti ve slabých" - s Jeanem Vanierem - člověkem velké postavy a snad ještě většího srdce. Jeho příběh začíná docela prostě - jednoho dne se setkal s duševně postiženým člověkem, který byl opuštěný a neměl kde bydlet. Setkání na něj zapůsobilo natolik, že se rozhodl žít s ním ve společném domě. Postupně vznikalo společenství, ve kterém další slabí a opuštění nacházeli domov a smysl svého života. Z tohoto semínka vyrostlo hnutí ARCHA, rozšířené dnes již téměř po celém světě (Jean k tomu dodává, že jeho záměr na počátku zdaleka nebyl takový - Bůh sám se do tohoto díla vložil). A tak stále vznikají domy, které se stávají domovem - mnozí v nich nacházejí své útočiště, mnozí v nich nacházejí sami sebe. . . Svědectví tohoto muže, který tak prostě vyprávěl o sobě a o svých přátelích, se hluboce dotklo všech, kteří naslouchali a zároveň se stalo výzvou k následování. A já jsem odjížděla s jednou takovou myšlenkou, která ve mně neustále zní - pokusit se proměňovat význam utrpení tím, že jej budeme sdílet s druhými.

Eva

Modlitba Archy

Otče, skrze Ježíše, našeho Pána a bratra Tě prosíme, abys nám žehnal. Dej, aby Archa byla pravým domovem, kde chudí v duchu mohou nalézt život, kde ti, kteří trpí, mohou nalézt naději. Opatruj svou láskou všechny, kdo přicházejí. Duchu Boží, dej nám velikost srdce, abychom mohli přijímat ty, které nám posíláš. Učiň nás soucitnými, abychom mohli uzdravovat a přinášet pokoj. Pomoz nám vidět, sloužit a milovat. Ó Pane, rukama tvých nejmenších nám žehnej, očima těch, kdo jsou odmítnuti, se na nás usmívej. Ó Pane, dej svobodu, společenství a jednotu všem svým dětem a přijmi každého do svého království. Amen

Výňatky z knihy Jeana Vaniera Společenství - místo smíření a slavnosti

Společně usilovat o cíle společenství Společenství musí mít cíl. Jestliže se lidé rozhodnou společně žít, aniž by si jasně vytyčili svůj cíl, aniž by přesně věděli, proč spolu chtějí žít, přijde brzy napětí a všechno se zhroutí. Napětí uvnitř společenství často vzniká tím, že si jednotlivci přinášejí úplně rozdílná očekávání a nevysloví je. Brzy se pak ukáže, že je velmi odlišné to, co chtějí jedni, a co druzí. Podobně to může být v manželství. Vždyť lidé spolu nechtějí jenom žít, nýbrž chtějí spolu i zůstat. K tomu je třeba především vědět, co chceme společně dělat a čím chceme společně být. To mimo jiné znamená, že společenství jako celek potřebuje určité pravidlo, ve kterém je zřetelně řečeno, proč spolu žijeme a co od každého jednotlivce očekáváme. To zase znamená, že než se společenství založí, měli by si členové dopřát času, aby se na společný život připravili a ujasnili si různé možnosti. Bruno Bettelheim říká: "Společný život se může rozvíjet jen k cíli ležícímu vně společenství. To je životaschopné jen jako výraz hluboké oddanosti nějaké skutečnosti mimo společenství." /Home for the Heart, London 1974/

Čím opravdovější a tvořivější se společenství ukáže ve svém hledání toho podstatného, tím budou členové ochotnější překročit svůj vlastní stín a stát při sobě. Opačně platí, že čím víc společenství polevuje ve vztahu k původnímu cíli, tím rychleji se jeho jednota rozpadá a tím rychleji bude napětím rozloženo. Členy už pak nezajímá, jak mohou odpovídat na Boží volání a volání ubohých, nýbrž mluví jen o sobě a o svých problémech: o svých strukturách, o svém bohatství a své chudobě. Mezi dvěma póly společenství, stanoveným cílem a jeho uskutečněním, existuje těsný vztah vzájemné výměny. Společenství je místem odpuštění. Přes veškerou důvěru, kterou si navzájem můžeme dát, se vždycky znovu vyskytnou slova, která zraňují, gesta, kterými se tlačíme dopředu, situace, ve kterých se naše citlivost opotřebuje. K životu ve společenství patří kříž: neustálá snaha, abychom se vzájemně přijímali tím, že si denně znovu odpouštíme. "Jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, oblecte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost. Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy. Především však mějte lásku, která všechno spojuje k dokonalosti. A ve vašem srdci ať vládne mír Kristův, k němuž jste byli povoláni v jedno společné tělo. A buďte vděčni." (Ko 3, 12-15)

Do společenství přichází příliš mnoho lidí, aby něco našli, aby patřili k dynamické skupině, aby objevili životní styl, který odpovídá nějakému ideálu. Jestliže člověk vstoupí do společenství, aniž by věděl, že důvodem k tomu je odhalit tajemství odpuštění, bude brzy zklamán. Mějte trpělivost Nikdo není pánem nad svými pocity přitažlivosti nebo odporu, které vystupují z oné hloubky našeho bytí, již jsme s to jen stěží kontrolovat. Můžeme se vždycky snažit jen o to, abychom nepovolovali sklonu stavět uvnitř společenství přehrady. Můžeme jenom doufat, že nám Duch svatý odpustí a že nás očistí, že nedobré výhonky našeho vnitřního života znovu správně zastřihne. Náš citový svět je už od našeho dětství poznamenán tisícerou úzkostí a egoismem, ale také tisícerými projevy Boží lásky. Náš citový svět je směsí světla a stínu, nebude vyléčen za den. K tomu je třeba stálého očišťování a odpuštění, denního úsilí, a především daru Ducha svatého, který naše nitro stále znovu tvoří. Abychom své cítění mohli nechat postupně přeměňovat, abychom dovedli nepřítele skutečně milovat, musíme se zhluboka nadechnout. Musíme mít se svými city a obavami trpělivost, musíme mít soucit sami se sebou. Abychom se odvážili tohoto kroku lásky a přijetí druhých, všech ostatních, musíme zcela prostě začít s poznáním svých vlastních zábran, žárlivosti a předsudků, vždy víceméně neuvědomělých. Musíme poznat, že jsme ubožáci: že jsme, co jsme. Musíme prosit Otce o odpuštění. Pak je dobré promluvit o tom s knězem nebo jiným Božím mužem, který nám ukáže, co se v nás děje, který nás posílí v naší snaze a upřímnosti a pomůže nám objevit Boží odpuštění. Jestliže jsme jednou poznali, že v nás cosi vyrostlo nakřivo, že máme zábrany a antipatie, pak bychom se měli soustředit na svůj jazyk, neměli bychom ho prostě nechat, aby si mluvil, co chtěl, neboť pak by nám rychle vyvolal hádky, zveličoval chyby a omyly jiných a s potěšením dokazoval druhým, že nemají pravdu. Jazyk je jedním z nejmenších orgánů, ale může rychle přivést ke smrti. Abychom zakryli své vlastní nedostatky, velmi rádi dramatizujeme chyby ostatních! V neprávu jsou vždycky ti druzí! Jestliže však naše vlastní slabosti přijmeme, je také lehčí nést slabosti druhých. Vzájemná důvěra Srdeční tep společenství tvoří ona vzájemná důvěra, která vyplývá z každodenního odpuštění a z přijetí našich slabostí a ubohostí. Tato důvěra se však nerodí přes noc. Proto je třeba čas, až se vytvoří pravé společenství. Když někdo vstoupí do společenství, pak hraje nejdřív vždycky jednu určitou roli: chce odpovídat tomu, co od něho druzí očekávají. Teprve pomalu, ale jistě objevuje, že ho druzí milují takového, jaký je, a že mu důvěřují. Tato důvěra však bude neustále vystavena zkoušce, aby mohla růst. Mladí manželé se mají možná hodně rádi. Ale tato láska mívá někdy cosi povrchně vzrušujícího, co zůstává vázáno na objevení nového kontinentu. Láska starších manželů, kteří společně prošli zkouškami a vědí ze zkušenosti, že ten druhý bude věrný až do smrti, půjde nepochybně hlouběji. Vědí, že žádná moc na světě není schopná zlomit jejich pouto. Podobně je tomu i v našich společenstvích: právě utrpením, mimořádně velkými obtížemi, napětím, které naši věrnost vystavilo zkoušce, roste důvěra. Společenství, ve kterém panuje ryzí vzájemná důvěra, je neotřesitelné. Žít ve společenství znamená milovat tajemství lidského bytí a odhalit vlastní jedinečnost. Tímto způsobem se osvobozujeme. Už nežijeme podle svých vlastních přání nebo podle přání druhých nebo podle úlohy, kterou jsme si sami vytyčili, nýbrž z volání vlastní hloubky. Tím jsme však volní, abychom v hloubi objevili také druhé. V každém z nás je něco, co už září, co je už obráceno. Ale existuje také to, co je ještě ve tmě. Společenství se nikdy neskládá jen z obrácených. Skládá se také z těch prvků v nás, které musí být ještě proměněny, očištěny, přiříznuty. Skládá se také z neobrácených. V každém společenství existují lidé s hlubokými duševními ranami, přímo se zábranami a těžkou neurózou. Ti v dětství obzvlášť trpěli. Aby se ve své zraněnosti ochránili, museli si kolem sebe postavit zvlášť vysoké přehrady. Nemusíme je kvůli tomu bezpodmínečně posílat k psychiatrovi nebo psychoterapeutovi. Mnozí jsou povoláni, aby s těmito zábranami a přehradami prožili celý život. Také oni jsou Božími dětmi, Bůh může skrze ně a jejich neurózu vykonat to, co je pro celé společenství nejlepší. Také oni mají rozvíjet své dary. Nepsychologizujme příliš. Tím, že si denně odpouštíme, vzájemně si pomáháme svoje neurózy a omezení přijímat. Ostatně je to nejlepší způsob, jak je překonat! Co mne stále víc vyčerpává, jsou mnozí nespokojenci ve společenstvích. Jsou-li v malých společenstvích, chtěli by větší, která by je nesla silněji, kde je víc společné aktivity a hezčí, lépe připravené liturgie. Žijí-li ve větším společenství, sní o malém ideálním společenství. Kdo má moc práce, sní o tom, že bude mít mnoho času k modlitbě. Kdo má pro sebe hodně času, tomu připadá, že se nudí, a zoufale hledá činnost, která jeho životu dává smysl. Upřímně řečeno, nesníme všichni o onom ideálním, úplně dokonalém společenství, kde se žije v dokonalém míru a plné harmonii, kde jsme našli vzornou rovnováhu mezi niterností a vnější aktivitou, kde neustále panuje samá radost a září slunce? Je těžké lidem vysvětlit, že ideálu, o který usilujeme, se nedá nikdy plně dosáhnout, že osobní rovnováha a vysněná harmonie se ustaví teprve po letech boje a utrpení a že i potom bude citelná jen v prchavých okamžicích milosti a pokoje. Jestliže člověk stále jen hledá svou rovnováhu, řekl bych dokonce jestliže hledá jen osobní klid, pak ho nikdy nenajde. Pokoj je plodem lásky, tedy služby druhým. Mnohým, kteří tráví čas tím, že se ženou za tímto nedosažitelným ideálem, bych chtěl říci: þNehledej pokoj, nýbrž dávej se celý tam, kde jsi. Nedívej se do zrcadla, nýbrž na ty, kteří tě potřebují. Žij s těmi, které ti Bůh dnes dává, ptej se, jak jim můžeš ještě lépe sloužit, a najdeš pokoj sám od sebe. Ideální rovnováha mezi niterným a vnějším, mezi modlitbou a prací, mezi volným časem pro druhé se dostaví sama od sebe, nemusíš už utíkat do dokonalého společenství. Žij plně ve společenství, ve kterém dneska jsi. Nedívej se na jeho chyby (naštěstí má chyby). Pohleď na své vlastní chyby a věz, že ti jsou odpuštěny, že také ty můžeš druhému odpustit a že ještě dnes se můžeš obrátit. Někteří lidé si s sebou přinášejí mimořádné nadání. Jsou spisovateli, výtvarnými umělci, organizačními génii. Tyto přirozené talenty se mohou stát dary Ducha. Někdy je však osobnost do povolání tak ponořena, že talenty využívá jen k vlastní slávě nebo proto, aby se prosadila a ovládala ostatní. V tomto případě je lepší, aby dotyčný svůj talent nenaplňoval ve společenství. Připadalo by mu těžké jej nasadit skutečně k dobru druhých. Neboť musí teprve odhalit skryté dary. Jiní jsou naproti tomu přizpůsobivější, svým nadáním jsou méně určováni. Mohou svou kompetenci postavit jako dar do služby společenství. "V křesťanském společenství všechno záleží v tom, aby se každý jednotlivec stal nepostradatelným článkem řetězu. Jen tam, kde se zařadí i ten nejmenší článek, je řetěz neroztržitelný. Společenství, které připustí, aby tu byli nepotřební členové, se na tomto základě rozpadne. Bude proto dobré, když každý jednotlivec obdrží pro společenství také určité pověření, aby ve chvílích pochybností věděl, že ani on není nevyužitý a nepotřebný. Každé křesťanské společenství musí vědět, že nejen slabí potřebují silné, ale že ani silní nemohou být bez slabých. Vyloučení slabých je smrt společenství." (Ditrich Bonhoeffer, Gemeinsames Leben)

"Opusť otce i matku - a svou kulturu"

Aby člověk vstoupil do nějakého svazku a patřil k nějakému novému lidu, společenství s novými hodnotami, musí nějaký jiný lid opustit: všechny ty lidi, se kterými až dosud prožíval jiné hodnoty a normy: zachovávané rodinné hodnoty, bohatství, majetek, názory, revoluci, drogy, zločinnost a co dalšího ještě. Tento přechod od jednoho "lidu" k druhému může vést k vykořenění, které s sebou nese bolest. Většinou tento přechod vyžaduje čas. Mnohým se to nikdy zcela nepodaří. Nechtějí volit, s někým se rozejít. Zůstávají jednou nohou v každém táboře a žijí kompromisy, aniž by kdy našli svou identitu. Zůstávají sami. Aby člověk vstoupil do svazku, aby následoval volání do společenství, musí volit. Základní zkušeností je Boží dar, který člověka občas překvapí. Tato zkušenost je mimořádně křehká. Je jako maličké semeno, které padne do země. Člověk musí z této počáteční zkušenosti vyvodit důsledky a určité hodnoty vyřadit, aby mohl přijmout nové. Tak postupně vrůstá do definitivní volby společenství. Stále zřetelněji poznávám, kolik lidí žije ve společenství, ale duševně je ještě nezralých. V dětství jim možná chybělo prostě duševní teplo, a ještě víc pravé a důvěrné vztahy k rodičům. Hledají citová pouta. Plně jsou zaměstnáni vztahy k druhému pohlaví. Tito lidé potřebují společenství, aby dosáhli větší zralosti. Potřebují síť skrytosti, určité duševní teplo, kde mohou v hloubce navázat vztahy, které už nepociťují jako ohrožení. A potřebují také zkušené lidi, kteří si najdou čas, aby jim naslouchali. Známky zdraví společenství Odmítají-li členové nějakého společenství chodit na setkání, chybí-li jim místo rozhovoru, má-li člověk strach říci, co si myslí, je-li skupina ovládána jednou osobností, která brání jakémukoliv vyjádření vlastního mínění, utíká se člověk do vnější služby, místo aby se účastnil práce uvnitř společenství, je společenství v nebezpečí. Už to není žádné doma, ale spíš hotel{restaurace. Jestliže členové společenství už nemají radost z toho, že jsou spolu, že spolu žijí, společně se modlí a společně pracují, jestliže stále hledají kompenzace vně společenství, jestliže mluví stále jen o sobě, o svých problémech místo o společném cíli, tj. odpovídat na nářek ubohých, je to známka jistého zániku.

Téměř u každého nového uskupení je těžké zjistit, zda máme před sebou společenství nebo sektu. Teprve když nějakou dobu sledujeme jeho růst, můžeme to bezpečně rozpoznat. Pravé společenství bude totiž stále otevřenější. Naproti tomu sekta dává zdání otevřenosti, ale časem se bude stále více uzavírat. Sekta se skládá z lidí, kteří se domnívají, že si pravdu předplatili. Jsou neschopní naslouchat, jsou fanatičtí a uzavření: mimo sektu není spásy. Ztratili schopnost osobně myslet. Všichni ostatní jsou v omylu. Zdají se radostní a uvolnění - a přesto má člověk dojem, že jsou to slabé osobnosti, které jsou více nebo méně manipulovány. Jsou jako v zajetí nepravého přátelství, ze kterého se už nedokážou vymanit. Autorita Když tady mluvím o autoritě, tak nemyslím jenom na "velké zvíře", nýbrž každého, kdo nese odpovědnost za někoho jiného. V Arše známe odpovědnost za dílny, chodby, zahrady, správu, kuchyni a vrátnici. Existuje jeden odpovědný, který vede druhé ke spolupráci. Ale každý se musí učit křesťanským a společenským způsobem vykonávat autoritu. Kdo nese ve společenství konečnou odpovědnost, nese vždycky také značnou část samoty. I když je obklopen radou, musí definitivní rozhodnutí přece jen vždycky činit sám. Toto osamocení je jeho křížem, ale tím také zárukou Boží přítomnosti. Víc než kdo jiný musí mít čas být sám, odcházet do ústraní a prodlévat u Boha. Právě ve chvílích samoty přichází vnuknutí, kterým směrem se má vydat. Musí této intuici důvěřovat, především je-li doprovázena hlubokým mírem. Ale musí také hledat potvrzení tím, že si o ní pohovoří ve společenství s těmi, kteří mají nejsilnější dar poznání a dále se svou radou nebo jinými členy společenství. Obtížná rozhodnutí týkající se budoucnosti vyžadují přirozeně rozvahu. Člověk potřebuje maximum informací. Vzhledem ke komplexním problémům a nemožnosti umět všechno předvídat musí poté, co všechno zhodnotil, přece jen se nakonec opřít o svou intuici, která mu byla dána v samotě. Jen tak může i odpovědný získat svobodu, ve které řeší další rozhodnutí beze strachu ze selhání. Pro odpovědného je podstatné být služebníkem, a ne šéfem. Kdo přijímá odpovědnost, aby se sám prokázal, aby druhé ovládal, aby se vypínal či došel uznání, ten bude vždycky špatným odpovědným, prostě proto, že nechce nejprve a především sloužit.

Určitá společenství volí svého odpovědného pro jeho řídící schopnosti nebo pro jeho vliv na druhé. Člověk by však neměl volit vedoucího kvůli jeho přirozeným schopnostem, nýbrž proto, že se prokázal jako někdo, kdo zájmy společenství nadřazuje svým osobním. Dokonce i když je ostýchavý nebo nemá všechny vedoucí vlastnosti, je lepší než ten, kdo k tomu má nadání, je ovšem zaujat sám sebou. Nikdo nemůže být šťastný, mají-li odpovědní stále ustaranou tvář a uzavírají se sami v sobě. Odpovědnost je jistě kříž, který člověk musí denně nosit. Ale měli bychom se ho naučit nést rádi. Tajemství odpovědného je zůstat mladý, otevřený a disponovatelný - a stále znovu umět žasnout. Nejlepším prostředkem k tomu je zůstat otevřený pro Ducha svatého, Otcovo mládí. Jedno z nebezpečí odpovědného spočívá v tom, že se bude bát rozhodování a odkládat je. Ale nerozhodovat je už také rozhodnutí. Jistě, trpělivost je důležitou ctností odpovědného. Nesmí jednat v hněvu. Musí umět naslouchat, informovat se a dopřát si čas. Ale když se modlil a poradil s druhými, musí se také rozhodnout a jednat a nepřenechávat kormidlo času a náhodě. Kdo vykonává autoritu, není nikdy uchráněn uspěchaných soudů, které ostatní poškozují a dávají jim přijít do ďábelského kruhu hněvu a smutku. Pokora je nejlepší živnou půdou jednoty a pojištěním proti všemu napětí a rozkolu. Proti pokoře není duch zla s to nic pořídit. On je otcem lži a iluze. On je původcem rozbrojů a svádí k pýše. Dělit odpovědnost Kdo vykonává autoritu, musí mít především zřetelné priority. Ztrácí-li se v jednotlivostech, octne se v nebezpečí, že ztratí vizi. Musí mít vždy před očima to, co je podstatné. V zásadě je nejlepší autoritou ta, která sama dělá málo, ale těm druhým vždycky staví před oči podstatu jejich úkolu a života, má je k tomu, aby uznávali svou odpovědnost, a přitom je podporuje, potvrzuje a bdí nad nimi. Odpovědného nikdy nesmí unavit dělit se o práci s ostatními, i když cítí, že práci dělají méně dobře nebo jinak než on. Vždycky je lehčí udělat věc sám než učit druhé, jak se to dělá. Odpovědný, který podlehne pokušení a chce dělat všechno sám, je v nebezpečí, že se bude izolovat. Na počátku společenství zakladatel o všem rozhoduje a všechno dělá. Pomalu, ale jistě se k tomu přidružují spolupracovníci, bratři a sestry. Vznikají vazby. Odpovědný se ptá na radu. Není jen tím, kdo diktuje, co se má stát, nýbrž naslouchá ostatním. Vzniká společný duch. Odpovědný začíná objevovat dary jednotlivců. V určitých oblastech jsou schopnější než on sám. Mají dary, které on nemá. Vykonává svou autoritu tím, že na ně přenáší větší odpovědnost. Učí se sám sobě umírat, aby ty druhé nechal žít. Zůstává pojítkem a vztažnou osobou, koordinátorem, který druhé potvrzuje v jejich odpovědnosti a bdí nad duchem a harmonií celku. V období krize bude muset být jeho odpovědnost uznávána, neboť v posledku zůstává odpovědným on. Jestliže kázeň ochabuje, musí nabádat k pořádku. Postupně se stává vzdáleným vztažným bodem, ale současně zůstává plně přítomný až do dne, kdy úplně zmizí a přenechá místo nástupci. Tím je jeho úloha splněna. Jeho dílo bude pokračovat. Jeho konečný úkol spočíval v tom, aby odstoupil. Kde je třeba pravidla, tam musí mít člověk také možnost dělat výjimky. Osobní autorita bude vždycky nadřazovat blaho jednotlivce blahu skupiny a blahu zákonodárce. Je to autorita soucitu a dobroty vůči slabému a vůči výjimečnému případu. To přirozeně také znamená, že autorita je skutečně milující autoritou ve službě jednotlivci. Často je slyšet členy společenství říkat, že člověk může být poslušný jen tehdy, má-li důvěru. Míněna je dokonalá důvěra k tomu, kdo autoritu vykonává. Ptám se, není-li to dětinský postoj. Autorita ve společenství totiž není všemocná. Vždycky existují kontrolní instance, vždy existují hranice vymezené stanovami. Odpovědnost vedoucího musí mít také své meze. Pro členy společenství musí existovat prostředky, jak podle zákona vyjádřit svůj neklid a svou možná oprávněnou kritiku odpovědného. Jestliže tomu tak není, je volný prostor pro klepy a spory.

V létě jsme zakusili nejen to, co naši obec sjednocuje. Zažili jsme i momenty, které nás vzájemně rozdělují a odcizují. Možná jde o nedorozumění plynoucí z ideologií nedostatečně reflektovaných. Může však jít o skutečný konflikt svědomí, konflikt pozvolna zrající k zcela základním rozhodnutím, které podstatně ovlivní naši osobní i společnou budoucnost.

Naše obec nevznikla přes noc, svou identitu hledala dlouho a dodnes nemá vše beze zbytku vyřešeno. Napřed suplovala jednotlivci to, co ve svých farnostech najít nemohli - farnosti tehdy objektivně nemohly ani nabídnout život ve společenství, natož život křesťanské obce. Dnes - volá se - je situace zásadně jiná na obou stranách. Naše obec je autentickou křesťanskou obcí, tvrdí jedni. Farnost dnes nesvazovaná státním dozorem má šanci žít plnokrevným farním životem a vyžaduje i naši plnou účast, tvrdí druzí. Také naši letošní hosté zastávají jedno nebo druhé stanovisko. Je tedy čas, kdy obě východiska, formulovaná dosud pochopitelně citem než teologickou reflexí, nutno v klidu analyzovat a rozhodnout se dospěle, se vší odpovědností za sebe i za vlastní děti, za život církve budující budoucnost. To ovšem nevyřeší článek, ani celé série článků. Spíš má za úkol vyprovokovat pořádné zamyšlení.

Náš problém lze vyjádřit takto:

1. Je farní princip jediným autentickým (nebo dokonce i jediným legitimním) principem praktické realizace života věřícího katolíka v církvi a s církví? Je-li jediným legitimním, netřeba se dál rozhodovat. Je-li autentizováno víc principů, rozhodnutí záleží na osobním povolání k té či oné formě osobního angažmá. Protože však - zdá se mi - alespoň některé z nás trápí komplex méněcennosti, je třeba položit hned i otázku další.

2. Je-li snad pluralita forem přímé účasti na životě církve legitimní i autentická, je některá z forem duchovní správy katolíků objektivně optimální, sluší se proto dát jí objektivně přednost?

Odpovědi se sluší hledat tak, jak je teologie hledat musí: v bibli i v tradici, v dějinách i ve znamení doby přítomné. Tak jsme se po léta učili studovat všechny problémy. Jen tak se zdravě formuje svědomí, které vposledku má rozhodnout, kde a jak se angažovat: V poslušnosti pravdě objektivních daností a v poslušnosti svého osobního povolání se děje věrnost církvi v Duchu. A o to - zdá se mi - jde opravdu všem, i když se lišíme.

Ad (1): Bible pojem farnosti nezná. (Starý zákon ostatně nezná ani pojem církve v běžném smyslu.) Nový zákon zná jen konstitutivní pojmy "společenství" a "obec". Tím konstatováním se ovšem problém legitimity neřeší ani pro jednu, ani pro druhou stranu sporu, tím méně lze tím argumentovat pro nebo proti autentitě farního zřízení. Konstatování pouze upozorňuje, že nutno pátrat v dějinách církve a že při analýze legitimity každé z pozdních forem nutno vzít zřetel i na to, jak taková forma respektuje společenství a obecnost, obcování. Z dějin pak zjišťujeme, že církev starověku byla jen tam, kde existovala obec křesťanů, velmi brzy obec shromážděná právě kolem biskupa církve. Jak biskup, tak obec jsou konstitutivní, chybí-li kterýkoli z nich, nelze mluvit o jedné a obecné Kristově církvi. (Biskupa ovšem často zastupovali jeho kněží, zejména v obcích územně rozsáhlých.) Pojem farnosti lze zjistit až ve středověku, tehdy ovšem měl jiný význam než dnes: Farnosti vytvářel feudál (ať světský nebo církevní) jako výraz svého panování. S farností totiž souvisela prebenda, chráněná tzv. "farní klatbou": Věřící takové farnosti nesměl přijímat svátosti mimo svou farnost (např. povinnost nedělní mše nesplnil platně nikde jinde než ve farním kostele!). Tím méně by se "farník" mohl odvážit vyhnout se farním desátkům. Vedle farností ovšem existovala duchovní správa skrze řehole i skrze mnoho potulných kněží. Ani tehdy nebyla farnost výlučným institutem biskupa, kterým svou povinnost vůči státu realizoval. Základ dnešnímu významu farností dala až reforma na tridentském koncilu. Tento sněm poprvé v dějinách rozčlenil území každé z diecézí do farností tak, aby žádná část diecéze nezůstala bez duchovní správy poskytované farářem. Nicméně ani tento koncil nezrušil jiné existující formy účasti na životě církve: např. v kostelích řeholí, v soukromých "kaplích", oratořích atd. směl katolík přijmout některé svátosti zcela řádně. Podobně přímo kvete život různých bratrstev a spolků. Farnost podle reformy měla zajistit řádnou evidenci (matriky pokřtěných, matriky manželství), kdežto obecnost, společenství, život ve společenství zajišťovaly jiné autentické instituty.

Je velice užitečné pročíst si občas aspoň oficiální dokumenty II. vatikánského sněmu. Zjistili bychom, že ani tento povýtce pastorační sněm se nesnaží přeznačit význam územní farnosti přesto, že už od 30. let 20. století se některá hnutí o to pokoušela. Farnost zmiňuje jen zcela okrajově na několika málo místech. (Jedno z nich nalezneme např. v konstituci SC odst 42: "Biskup musí celý boží lid rozdělit nutně do jednotlivých obcí, mezi nimi mají přední místo farnosti, zřízené pod vedením duchovního zastupujícího biskupa obce představující do jisté míry viditelnou církev rozšířenou po celé zemi".) Protože se však tridentská reforma farností aplikovaná i ve velkoměstech projevila nejen pozitivně (velkoměstská farnost může dobře plnit úlohu církevně právní, nemůže však pro svou rozlehlost a anonymitu jednotlivců fungovat jako pravá obec či dokonce jako společenství, může nabídnout pravidelné bohoslužby, ale stěží víc), zdůrazňuje II. vatikánský sněm mnohokrát princip obce. Proto autentizuje i tzv. farnosti personální (obec shromážděná z věřících určitého typu, např. studentů, vojáků, nemocných, shromážděná bez rozdílu na území rozčlenění diecéze). Také obnova CIC z r. 1983 sleduje týž trend a legitimuje vedle ordinariátů diecézních i ordinariáty řeholní, dokonce i personální prelatury. Jak koncil, tak CIC sledují týž zájem: Jde v prvé řadě o šanci vůbec být obcí, nikoli být někam mechanicky formálně zařazen do evidence. Jde o pastoraci dostatečně zvnitřnělou, a tím i pravdivou. Právě proto, že dnešní populace je výrazně mobilnější než v minulých stoletích, navazuje vzájemné styky v lokalitě povrchněji, mnohem těsnější vztahy vznikají na principu stavu, zaměstnání, zájmové příbuznosti, a tím i společné spirituality.

Shrnuto: Farnost nikdy nebyla a dodnes není jediným autentizovaným projevem obecnosti církve, legitimitu víc než jen církevně právní hájí farnost zejména v dnešních velkoměstech jen s velkými obtížemi. Kdo staví farnost do konkurence s jinými autentickými formami života církve, měl by se vzdát šovinistické ideologizace. Církev vyznává pluralitu forem nahlas jako žádoucí (např. OE2, OE3, DH 2,3,4) a od každého z nás taková pluralita možností vyžaduje osobní rozhodování: "Všechno zkoušejte, ale dobrého se držte," napomíná apoštol Pavel. Jak tridentský, tak II. vatikánský sněm tak činí. Bylo by nemoudré povyšovat své osobní přání či představy nad přesvědčení koncilních otců (k názorům posledního sněmu v této věci viz např. CD 29, 30, 31, 32, AA 10, 30, 33, DH2).

Ad (2) Která z autentických forem je objektivně nejlepší? Odpověď dostatečně fundovaná - texty II. vat. sněmu zní - Žádná (srov. např. OE3, OE4, OE5). Umíme snad vymezit, která forma je horší: Ta, která klade větší překážky lidskému úsilí být obcí, nebo společenstvím v obci. Obec Kristova má totiž odedávna jisté známky, jisté konstruktivní faktory. Nejde jen o nějaké prohlášení, o deklaraci. Dva sexuální partneři se přece nestanou manžely tím, že si tak říkají, ale nemíní uzavřít skutečné manželství. Podobně společenství nestačí deklarovat, musí totiž nést ovoce společenství. Obec nevzniká tím, že se obcí prohlásí, anebo že si pořídí razítko. Křesťanská obec musí obcovat, a to skrze Krista, s Kristem a v Kristu. Skrze Krista v Duchu svatém žít svou víru, naději a lásku. Jen tak smí věřit, že je ratolestí na kmeni - Kristu. Také zmíněná víra, naděje a láska není lecjakou vírou, nadějí a láskou, ale musí být vzaty "na způsob Ježíše evagelií". Už starověká církev věděla, že obec Kristova je tam, kde je koinonia, liturgia, diakonia. Je ovšem obtížné rozpoznat byť jen atomy obecnosti v podmínkách, ve kterých žije velkoměstská farnost: Většina farníků se zná navzájem i se svým knězem právě jen od vidění při liturgii svátostí. Stěží mohou mít společný svět a společnou cestu všední existencí, společnou odpovědnost za liturgii i misii. Stěží mohou říkat pravdivě MY. Také liturgie se staví - jak jinak v takovém zástupu - především kulticky, účast jednotlivců je pak spíš symbolická než fakticky tvůrčí společenství. Není myslitelné zúčastnit se v takovém množství jinak než zástupně. Zástupnost je v církvi jistě legitimní, pokud ovšem není trvalou a jedinou formou, pokud zůstává opravdu zastupující. Diakonie upadla pro převážnou část božího lidu do podoby finanční: spraví to několik korun při mešní sbírce (a i to chápou mnozí jako jakési vstupné, nikoli jako účast na starostech a potřebách obce). Jistěže může - teoreticky - fungovat obec i ve farnosti. Příliš mnoho praktických faktorů však tomu fakticky a účinně zabraňuje. Pochopitelně znám námitku: Tak jednej aspoň sám jinak, sám proměňuj ideály o farní obci v činy. Jenže proč mám potom tvrdit, že takové osamělé úsilí o opravdovost je tou nejlepší formou z forem možných? Myslím, že existují objektivně optimální formy. Jsem přesvědčen, že každý má své schopnosti i handicapy investovat právě tam, kde se mohou k Boží slávě realizovat. Proto nerozumím nutkavé potřebě některých angažovat se vždycky právě tam, kde nejsem povolán: místo ve vlastní rodině organizovat rodiny bližních, místo výchovy vlastních dětí vyučovat raději ty druhé, místo ve fungujícím společenství manželů žít v deklarovaném "společenství" anonymních farníků. Rozumím ovšem nadšení těch, kteří donuceni okolnostmi po léta jen čekali, až budou smět ve farnosti beztrestně pracovat: Snad jsou povoláni tam, a proto museli jen čekat. Nerozumím však motivům těch, kteří vyzývají k odchodu z obce, ačkoli ji budovali spolu s přáteli mnoho let za okolností dobrých i zlých. Jak to, že vydrželi - nebyli právě sem povoláni? Nerozumím stesku po farnostech, jako by právě ve farnosti byla jediná země zaslíbená, anebo aspoň z těch zaslíbených ta nejvzácnější. Vždyť ani v té farnosti, kde snad funguje obec jako obec, nepotkávám jiného Krista než v obci vlastní. Anebo snad "rodná" obec nestojí o jejich diakonii? (A pokud snad není diakonií nadšená, nabízím jí vůbec pravou diakonii, anebo jen a jen svou seberealizaci?)

Nemůže být sporu o legitimitě exodu Abrahama či exodu lidu Mojžíšova: Vyšli ze svých domovů, poslušni Hospodinova povolání. Misijní charakter Kristovy církve nelze nikdy zdůraznit přespříliš, církev je přece misijní ze své podstaty. Nicméně dějiny spásy nás učí, že k misii je třeba nejen povolání, ale také vyslání: Už Ježíš své přátele nejprve povolal, a pak také vyslal. Antiochijská obec nejprve Šavla povolala do svého středu, a pak vyslala. Svévole - byť jakkoli přebarvená zbožnými úmysly - zůstává v očích Pána Božího lidu čímsi hnusným, nejen nepožehnaným: Když se Šimon Mág chtěl sám iniciativně dostat mezi "mocné apoštoly" (a byl ochoten do toho i "investovat"), vzrušil Petra už samotným nepochopením věci i svévolí tak, že Petr Šimona proklel (Sk 8,18 a dal.).

Snad jde v našem "sporu" opravdu jen o nedorozumění. Anebo o chvilkové setkání soudnosti (podobné selhání Jakuba a Jana v Mk 10,35 a dal.). Jistě i naše obec je obcí selhávající, obcí zdaleka ne zralou, natož dokonalou, je konečně obcí eschatologickou. O každé Kristově obci platí ono "už - a ještě ne", není se tedy čemu divit (leda jistotě těch, kteří "to pravé" vidí vždy jen jinde, než právě jim "osud" určil.). Církevní obcí už jsme a zároveň se jí víc či méně stáváme, jak rychle a účinně to závisí pochopitelně už jen na nás samotných. Pán už je ve středu našeho společenství, přesto za ním stále ještě teprve putujeme. Bylo by iluzí, kdyby církev chápal někdo jinak. Není také nijak důležité, známkuje-li nás někdo, aniž vůbec ví, o čem vlastně mluví. Důležité jsou jiné faktory - právě ty, které obstojí či propadnou před soudem Pána dějin. Tyto faktory netřeba vymýšlet, jsou přece zjeveny. Nejen slovem Nazaretského, ale i celým jeho životním osudem. Znovu a znovu se stávají průhlednými každé z nespočetných generací božího lidu na dějinách, na vyznání víry a naděje církve, na jejich osudných zpronevěrách, na pokání nevěsty, na ovoci jejího milování.

Nechci porovnávat nesrovnatelné, ale budiž mi dovoleno připomenout napomenutí Timoteovi (2 Tm 1, 6-14): "Zase oživ plamen onoho božího daru. . . nestyď se za moje okovy. . . On nás ochránil a povolal svým svatým povoláním. . . Vím, v koho jsem vložil svou důvěru. . . Ten drahocenný poklad opatruj skrze Ducha svatého, který v nás bydlí\. (Nevynechávám z textu proto, že by se mi snad něco hodilo a něco nehodilo. Naopak, kéž čtou tento úryvek v úplnosti všichni znovu a znovu, až pochopí, že je to slovo nejen pro historického či fiktivního Timotea, ale pro každého z nás: slovo Boží, slovo živé, slovo pokoje i slovo ostře rozdělující iluzi od pravdy.) Sám jsem byl při četbě dokumentů II. vat. sněmu při přípravě úvahy překvapen, kolik z reformních úmyslů jasně vyjádřených v oficiálních textech posledního koncilu už se z povědomí jistě upřímných katolíků vytratilo. Znovu a znovu slýcháme fundamentalistická zjednodušení vyznávající tu minulost církve, se kterou se Jan XXIII. i Pavel VI. chtěli tak rozhodně rozejít, zajisté sjednoceni s výraznou většinou biskupů celého světa. Zdá se proto, že osvobozující vanutí Ducha chutná mnohým z nás méně než "osvědčené" ideologické zkratky v důsledcích až příliš lidské. Doba pokání však neskončila, ke změně smýšlení jsme zváni i my jako obec i jako jednotlivci. Kéž to není změna jakosti, změna diktovaná jen nepokojem srdcí nebo neuspokojovanou ctižádostí, ale změna mířící k pravdě toho Ducha, který "naposledy" promluvil v Nazaretském Ježíši, nicméně trpělivě dodnes dává poznat to, už mnohokrát vyřčené i nám. Nejen v poselství posledního koncilu obecné církve, ale i tam. Nejen ve znameních doby, ve které žijeme, ale i v nich.

- j -

Zkratky koncilních dokumentů citovaných v článku

AA Apostolicam actuositatem, Dekret o laickém apoštolátu

CD Christus Dominus, Dekret o pastoračním úřadu biskupů v církvi

DH Dignitatis humanae, Deklarace o náboženské svobodě

OE Orientalium Ecclesiarum, Dekret o východních katolických církvích

SC Sacrosanctum Concilium, Konstituce o posvátné liturgii

S dopisem, který mi Ema poslala z Kanady, došly i informační materiály řádu O.A.R. /Řád agapé a smíření/ a odesilatelčino přání, aby byly přeloženy.

"O.A.R., ustavený na první neděli postní roku 1972, je náboženským společenstvím řeholního charakteru, kontemplativním a aktivním, otevřeným mužům i ženám, ženatým i svobodným, klerikům i laikům. Je důsledkem mystické zkušenosti, vyvolaným k existenci Pánem živých, aby se setkával s potřebami moderních myslících lidí a získával prostor, kde by církev mohla ožít. Duchovní život je stav, tak jako stav manželský nebo stav kleriků, někteří jsou k němu povoláni, jiní ne. Cílem křesťanů není spokojenost (světská záležitost), nýbrž svatost. Jsme voláni k dokonalosti. Dokonalost znamená dělat to, k čemu jsme byli stvořeni. Dokonalý křesťan miluje Boha tak, jak Bůh chce být milován (agapé), činí to, co Bůh chce aby činil (modlitba a smíření) a zná Boha tak, jak Bůh sám se nechává poznat (mystika). Chcete-li tedy být dokonalým křesťanem a Bůh vás volá, měl/a byste jít pamatujíc, že jediná jistota je vzdát se vší závislosti vyjma závislosti na Bohu živém. Náboženská společenství tvoří ostrovy míru v moři zkaženosti, ošklivosti a vulgarity. Nejsme vyňati z boje, bojujeme jiným způsobem (Mt 5,9 / 26,52 / Ef 6,17). Proto jedním ze slibů tohoto řádu je nenásilí. O.A.R. věří, že modlitba je hlavní zbraní a vůdčí aktivitou Ježíšových následovníků. Členové nemilují svět méně, milují Krista více a jsou poslušni a otevřeni pokynům Ducha Svatého. O.A.R. usiluje o spojení moderní spirituality s dobře vyzkoušeným duchovním základem minulosti. Členství v O.A.R. je ekumenické, ačkoli řád byl založen pod patronací Episkopální církve. Ve 14 zemích světa k řádu náležejí anglikáni, katolíci, pravoslavní, jakož i několik luteránů."

Z materiálu dále vyplývá, že O.A.R. zná několik stupňů členství. Vlastní objekty v Kanadě (centrum), USA a Kostarice. Na rozdíl od tradičních tří slibů odvozených od "evangelních rad" chudoby, čistoty a poslušnosti se řád řídí pěti sliby: radosti, poslušnosti, nenásilí, agapé a prostoty. Členové dodržují sedm pravidel: 1. denní modlitba nejméně třikrát denně, 2. denní četba Písma, 3. častá Eucharistie, 4. psaní duchovního deníku, kontakt s duchovním vůdcem, 5. studium či účast na určitém vědeckém či uměleckém projektu s duchovním rozměrem, 6. poutnictví - člen řádu by měl zpravidla každoročně putovat na "své" poutní místo, 7. finanční i jiná podpora řádu.

J. S.

Noel Choux

20. 10. 1991 - den modliteb za misie

Církev vyzývá tento týden k modlitbám za misie. Myslel jsem si, že je to
příležitost hovořit o misii a pokračovat tak v rozhovoru, který jsme měli na
konci modlitebního večeru.
Slovo misie může u některých lidí vyvolat představu zarostlého misionáře
v bílém obleku a s kloboukem, jaký se nosí v buši, uprostřed hladovějících
černochů. Jiní budou vnímat misii jako jedno z možných rozhodnutí života
podle víry.
Předkládám několik úvah na toto téma, které považuji pro nás za důležité.
Misie se přijímá. Člověk se neposílá na misii sám od sebe. Je to Bůh, který
ho volá. Je důležité si to připomínat, protože jinak uskutečňujeme vlastní
misii a pracujeme na vlastní pěst. Jsme vyslanci. Není to ani pokořující,
ani nás to neomezuje. Je to především dynamika, která dává smysl a sílu.
Zvěstujeme víc než sami sebe, a jestliže náš osobní přínos je nevyhnutelný,
pak spoléháme především na toho, který nás poslal a který nás neopustí.
To ale také znamená, že s ním musíme udržovat kontakt.
Bez tohoto času ztišení a meditace se dialog s ním přeruší a misie se vytratí.
Misie nespočívá v našem rozhodnutí. Je neoddělitelnou součástí víry
a je zapsána v samém srdci církve. Apoštolové tvořili po vzkříšení a nanebevstoupení
jen malou ustrašenou skupinku, s vírou ještě nejistou a nejasnou.
Byli ještě vykolejeni odchodem svého Pána. Když Duch sestoupil na
tuto vylekanou skupinu, která se zavřela v horní místnosti, změnil ji v církev - a hned ji posílá na misie k lidem celého světa. Tímto činem se církev
stává misionářskou. Od této chvíle se může shromažďovat, aby byla poslána.
Misie bez poslání není misie. Nemůžeme dělat, cokoli si vzpomeneme, pod
záminkou misie. Když se jedná o misii, jedná se vždycky o poslání. Jsme
posláni svědčit o radostné zvěsti a naším úkolem je oznamovat ji lidem.
Radostnou zvěst, kterou nám odhalil Kristus sám poslaný Otcem: Každý
člověk i všichni lidé jsou Bohem milováni. Každému je slíbena nekonečná
blaženost, jestliže odpoví na tuto lásku. Poselství je jednoduché, ale uskutečňování
je už těžší. I když ho dobře známe, nemůžeme o něm mluvit, aniž
bychom ho žili. A to je náročné. Pro toto poselství zemřel Kristus. Dnešní
texty o tom také hovoří: že není vzkříšení bez kříže. Misie proměňuje naše
životy a mění směr naší cesty. Je to Abrahámův čin. Tak či onak musíme
odejít z Uru. To znamená opustit naše jistoty, zajetí vlastních představ i
naše úzkosti. Opustit, tak jako apoštolové, své þhorní místnosti\, svá teplá,
jistá místa. Misií přestávám být středem svého života.
Misie je rozmanitá. Připomeňme třeba konkvistadory před 500 lety v Americe,
kteří si někdy pletli evangelizaci s kolonizací, misii s vyhlazováním
. . . Někdy se musíme usmívat nad þhorlivými\ misionáři, kteří úspěšnost
misie viděli v počtu pokřtěných . . . Dnes můžeme vidět skupinky mladých,
zpívajících náboženské písně na rozích ulic . . . Terezie z Lisieux byla prohlášena
patronkou misií pro své modlitby na Karmelu. Její příklad nám
připomíná, že Kristovo přikázání není se modlit, ale milovat. Nemodlíme
se kvůli modlitbě samé, ale proto, abychom milovali Boha a svého bližního
jako sebe. Naše modlitba musí být také þmisijní\. Být misijní neznamená se
soustředit na konání, usilovně dělat něco výjimečného, ale je to především
naslouchání, objevování toho, co činí Duch svatý. Je to přijímat druhého
v jeho odlišnosti, která mi dává otázky a uvádí v pochybnost mé představy,
která mě obohacuje. Přijímám druhého a objevuji, co Duch v něm působí.
A "druhý" - to jsou všichni "druzí". Věřící i nevěřící (nesprávný a neuctivý
termín, který by bylo lépe nahradit výrazem "nesdílející naši víru").
Mám rád tuto definici víry: "Pochybnost překonaná člověkem díky Bohu."
Můj vztah k Bohu se mění, odevzdávám se mu celý, a můj pohled na druhé
se také mění. To je to, co vyjadřujeme, když říkáme "Otče náš. . .".

Poznal
jsem božího Syna a zároveň jsem poznal bratra všech lidí. Nemůžeme říkat
Syn a zároveň odmítat být bratrem.
Není misie mimo církev. Člověk nemůže sloužit misii sám. Tento misionářský
rozměr v našem osobním životě má smysl jedině ve společenství církve.
Nesmíme si vybírat mezi nám podobnými, kteří si myslí, že věří "lépe" a
že vlastní pravdu. Tato namyšlenost by misii zahubila, je opakem všeho, o
čem svědčil Kristus. Nesrovnalosti by se měly prodebatovat uvnitř církve.
Podle mého názoru mají odpovědnost ti, kterým Kristus zvlášť svěřil být
služebníky. Doufám, že tomu zůstanu věrný.
Tak jako znamení pokoje, které si dáváme během slavení, i víra je živá,
jedině pokud je sdílená. Dejme se všichni v církvi proměnit. Budoucnost
není v našem bezpečí, ale v dynamice misie.

přeložila Evka

Ve Slovenském denníku byl publikován 22. 10. 1991 pod šifrou SKATES (Slovenská katolícka tlačová služba) článek, který přetiskujeme. Je zajímavý z několika důvodů a o lecčems vypovídá. Patřím mezi dlouhodobé posluchače promluv dr. Antona Hlinky. Obvykle se na vlně Svobodné Evropy dobře poslouchaly, ať už v rámci bohoslužeb od sv. Štepána v Mnichově, anebo v náboženské publicistice SE. Působily dojmem, že se A. H. dobře připravuje a ví, o čem mluví. Tentokrát však (jako šéfredaktor SKATES? jako autor?) nabízí něco, co jej staví do světla zcela jiného. Tváří-li se i tentokrát zasvěceně, byl-li dokonce přímým účastníkem konference, o které článek referuje, pak se musím jako čtenář ptát, kudy vlastně vede v jeho publikační činnosti ta příslovečná hranice mezi službou pravdě a účelovostí světící prostředky. Škoda. Ty promluvy zněly přesvědčivěji. Je to pro mne první a jediná informace o SKTS (SKATES?), nemohu proto soudit z jediného článku na kvalitu celé agentury. Nicméně článek "Búrlivá diskusia vo Viedni" s podtitulem "Každý z nich bol pápežom?" je příkladem informace špatné: je tendenční, neseriózní, nepodložená a nespravedlivá. Pro službu, která se označuje jako katolická, to věru není povzbudivý firemní štít.

Takové tvrzení ovšem nutno doložit. Pokusím se to ukázat na několika příkladech. Úplné znění kritizovaného článku pak každému umožní posoudit, zda snad zaujat nevytrhávám z kontextu nebo nepodkládám našim čtenářům něco, co SKTS neuvádí.

a) Předpojatost článku je nejen evidentní, ale je tak silná, že emoce zcela přehlušily soudnost. Nemohu přece jedním dechem tvrdit že "Davídek vysvětil . . . asi 40 biskupů a stovky kněží i kněžek" a hned nato tvrdit, že jde "o skupinu okrajovou". Jakými parametry se pak měří hnutí nikoli okrajové? Mohu se domnívat, že "hnutí Felixe Davídka" je kontraverzní, ale je okrajovým? Neznám počty bohoslovců vysvěcených za celé srovnatelné období v obou našich seminářích, nejsem novinář a nemám tedy povinnost zjišťovat související fakta. Obávám se však, že i veřejná církev je podle takového podivného počítání jen okrajovým jevem! Nerozumím, v čem vidí okrajovost: I kdyby měla agentura v počtu svěcenců pravdu, byl by to buď ohromný skandál, anebo významný kus práce. Je pravděpodobné, že jiná hnutí měla své pozoruhodné výsledky. Nedozvíme se však nic víc, než že dr. Krčméry je "představitelem jiné, té nepoměrně významnější podzemní církve". (Dodnes jsem ovšem netušil, že v podzemí pracovala víc než jedna církev katolická, měl jsem za to, že katolická církev je jen jedna, a ti, co pracují "pod zemí", jsou pochopitelně v jednotě s církví veřejnou.)

b) Argumentovat tím, že F. Z. odmítá odpovídat na otázky typu "kdo vás světil" či "od koho měl povolení", je nehorázné zneužití neznalosti čtenářů, kterým je článek určen. Každý, kdo v podzemní církvi skutečně někdy pracoval jako ordinovaný, musí vědět, že na podobné otázky musí svěcenec před nekompetentním tazatelem právě jen mlčet. Mlčet i tehdy, kdy si takové mlčení vyloží tazatel po svém na újmu cti a pověsti dotazovaného. Každý svěcenec také ví, že mezi ty kompetentní nemůže a nesmí zahrnout ani dra Hlinku v Mnichově, ani dra Krčméryho v Bratislavě, ať jsou jejich vlastní příspěvky k apoštolátu jakkoli významné. Nechť mi odpustí autoři, ale jejich logika mi připomíná logiku známou ze scény z pašijí, logiku Kaifášovu. Nemíním znepokojovat jejich svědomí, chci jen ukázat, že takto se s informacemi zacházet nesmí, nemá-li žalostně utrpět samotná novinářská etika.

c) Tisková služba bohužel neposloužila pravdě ani v souvislosti s velice vážným nařčením F. Z. jako "odsouzeného za finanční machinace". Prý to slovenští zástupci "podloženě tvrdili". Každý, kdo o soudech F. Z. vůbec něco opravdu věděl, ví také, že přes jeho vyšetřovací vazbu (několik let!) nebyly poskytnuty v tomto směru žádné důkazy (ačkoli se některé doklady svědčící v jeho prospěch při procesním řízení "ztratily"), byl proto souzen několikrát a rozsudek byl vždy vrácen jako nedoložený! V podmínkách totality! Dodnes se soudu nepodařilo jej legitimně odsoudit - byl propuštěn v závěru roku 1988 z vězení právě proto, že obvinění se nepodařilo prokázat ani totalitní policii. F.Z. tedy dodnes není odsouzen a příslušný krajský soud by jistě rád přijal "podložená tvrzení", která má SKTS údajně k dispozici. Skutečnému novináři - tím spíše agentuře - by před publikací takového obvinění určitě vrtalo hlavou, proč kriminální policie hledá důkazy tak dlouho. Zjistil by přitom, že vyšetřování vedla dlouho StB, nikoli kriminalisté. Zjistil by také v seznamu věcí zabavených při prohlídce, že podstatnou část úlovku StB tvoří náboženská literatura od biblí až po teologické příručky - věru nevhodný artikl pro nekalé podnikání, které se snaží SKATES čtenářům namluvit. Mohu se jen domýšlet, proč SKTS hraje tak hazardní hru: snad aby paralyzovala svou dřívější zmínku o pastorační, sociální a humanitní práci "Davídkovců"? Anebo je to pokus omluvit před vlastním svědomím nešťastné akce, mimo jiné i dra A. H., které zatčení F.Z. a dalších dvou jeho přátel předcházelo?

d) Nevím, koho SKATES považuje za spolupracovníky kardinála Korce, zůstávají pro čtenáře anonymní. Pokud si vzpomínám dobře, pak zatčení F. Z. předcházely přinejmenším 2 pozoruhodné příhody: V samizdatu kolovalo varování před F. Z., který se údajně vetřel do důvěry katolíků v podzemí (samizdat nebyl podepsán, zato F.Z. jmenoval pamflet plným jménem i církevní funkcí). V pravidelném pořadu Svobodné Evropy zaznělo totéž, jen poněkud rozšířené varování, opět s plným jménem, ovšem přímo z úst dra A. H. Nedlouho předtím došlo k podivným zvratům při důvěrné korespondenci mezi jistým biskupem v zahraničí a F.Z. (Jméno biskupa úmyslně neuvádím, ale domnívám se, že SKATES je nejen zná, ale z nějakých důvodů je sama při zmínce o "dalším nepřítomném biskupovi" před čtenáři tají. Kdyby se F. Z. odvolával na někoho z "Davídkovců", neopomněla by agentura připojit slovo "údajný"!) Korespondence pochopitelně nepoužívala poštovní služby, nosili ji zcela konkrétní lidé z identifikovatelných okruhů. Jisté je, že několik měsíců poté byl F.Z. zatčen a vyšetřován StB právě ve věci podzemní církve. Nevím, zda to stačí na obvinění, pochopitelně nejsem informován o detailech a ani nemám povinnost po detailech pátrat. SKTS ovšem takovou povinnost má už z profese, pokud sama ve veřejném periodiku obviňuje nebo jiná obvinění odmítá. Soudem F.Z. se zabýval rovněž VONS a vydal o tom prohlášení, publikované rovněž ve SE. Nemohu se tedy zbavit dojmu, že SKATES tu vytváří umělou emociální mlhu kolem věci, ačkoli aspoň designovaný šéfredaktor měl k dispozici pozoruhodné doklady k věci už tehdy, tím spíše dnes.

e) Svědomitý novinář by se určitě pokusil vyrovnat i s faktem, že nejen někteří z "Davídkovců", ale dokonce jeden z přátel F.Z. spolu s ním vězněný pracuje dnes s řádným ustanovením v duchovní správě. Chce snad SKATES tvrdit o řádných členech biskupské konference, že do duchovní správy svých diecézí ustanovují teologicky nepřipravené, dokonce kriminálně provinilé lidi? Zdá se mi, že tito ordináři by se mohli cítit uraženi neméně než ti, kterých se SKATES tak halasně zastává. Je pak čirým pokrytectvím vytýkat protivníkovi, že je "tendenční, nespravedlivý a urážlivý vůči vlastní církvi", jak to zde čtu. Je čirým pokrytectvím zaklínat se vlastní věrností Svatému otci a tutéž věrnost upírat těm, kteří ji prokázali vězením, a dokonce - v případě Přemka Coufala - i ztrátou života. Jakým slovem pak označí pánové ze SKTS své veřejné i po léta pokoutně vedené útoky proti "hnutí Davídkovců" (údajně 40 biskupů a stovky kněží, o jejich společenstvích nemluvě) v případě, že by Svatý stolec rozhodl ve prospěch platnosti jejich ordinovaných? Jisté je, že dosud nerozhodl ani pro, ani proti. Nezapomněli tu katoličtí novináři na evangelijní "Nesuďte a nebudete souzeni"? Věří evangelijnímu "blahoslavení strůjci pokoje"?

Post scriptum: Abych předešel nedorozuměním, prohlašuji výslovně:

1. Používám-li označení SKTS a SKATES promiscue, nechci se tím dotknout firmy agentury. Slovenský denník, ze kterého čerpám (č. 248, ročník II), používá na jediné stránce obou verzí: dvakrát SKATES a právě tak dvakrát SKTS.

2. Moji reakci na citovaný článek SD neměl F. Z. příležitost ani vyvolat, ani jinak ovlivnit. Neví o ní. Odpovědnost za všechna moje tvrzení leží jen na mně samotném.

3. Nechci tím vyvolat žádnou polemiku o širších souvislostech s osobou F.Z., s "hnutím Davídkovců" ani s "podzemní církví". Ať už zmíněnou konferenci ve Vídni iniciovala kterákoli ze stran sporu, nebyl to krok šťastný. Bylo-li už z nějakých důvodů nutné ji učinit, neměla by tím trpět ani pravda věci samé, ani slušná pověst zúčastněných. Bohužel utrpělo obojí. Mám dobré důvody pro přesvědčení, že oběma stranám sporu jde nakonec o totéž boží království. Spory mezi křesťany, zejména mezi těmi aktivně a obětavě činnými, určitě pohoršují mnohé. A v zápalu boje pak není ani křesťan schopen odolat pokušení podepřít svou vlastní pozici tím, že devalvuje pozici protivníka. Království boží tím pak jen a jen trpí. Nejen ve veřejnosti, ale i v srdcích zúčastněných. Netvrdím o sobě, že už dovedu nastavit druhou tvář, jsem-li udeřen. Ale tím spíš bych se všem provokacím k souboji vyhýbal. I spravedliví chybují 77 krát; nevím, kolikrát chybuji já.

-l-