Desatero dialogu

Základní pravidla pro dialog mezi náboženstvími nebo ideologiemi

Dialog je rozhovor o společném tématu mezi dvěma nebo více osobami různých názorů, jehož prvotním účelem je, aby se každý účastník poučil od druhého, aby se mohl změnit a vyvíjet. Tato prostá definice dialogu ztělesňuje první přikázání dialogu. V minulosti jsme se setkávali v nábožensko-ideologické sféře s těmi, kteří se od nás lišili, například katolíci s protestanty, abychom buď porazili protivníka, nebo abychom se o něm něco dozvěděli (abychom s ním mohli jednat efektivněji) nebo, v nejlepším případě, abychom s ním vyjednávali. Pokud jsme se vůbec navzájem střetli, byla konfrontace - někdy otevřeněji polemická, jindy jemněji, ale vždy s konečným cílem porazit toho druhého, protože jsme byli přesvědčeni o tom, že pouze my máme absolutní pravdu. Ale dialog není debata. V dialogu každý partner musí naslouchat druhému tak otevřeně a vstřícně, jak je toho schopen, pokusit se porozumět pozici druhého tak přesně, a jaksi zevnitř, natolik, nakolik je to možné. Takový postoj automaticky obsahuje předpoklad, že v každém bodě, kde bychom mohli shledat partnerovu pozici přesvědčivou (pokud bychom si pohrávali s integritou), bychom se museli změnit, a změna může vyvést z rovnováhy. Mluvíme tu samozřejmě o zvláštním druhu dialogu, o dialogu mezi náboženstvími, mezi ideologiemi. Aby byl takový, nestačí, aby partneři v dialogu probírali nábožensko-ideologická témata, tzn. smysl života a jak přiměřeně žít. Spíše musí přistupovat k dialogu jako osoby nějak význačně ztotožněné s nějakou náboženskou nebo ideologickou komunitou. Kdybych například nebyl ani křesťan, ani marxista, nemohl bych se účastnit jako "partner" v křesťansko-marxistickém dialogu, ačkoli bych mohl naslouchat, ptát se na informace a činit užitečné poznámky. Je zřejmé, že dialog mezi náboženstvími nebo ideologiemi, je něco nového pod sluncem. V minulosti bychom si ho nemohli představit, natož provádět. Jak se tedy můžeme efektivně zapojit do této nové skutečnosti? To, co následuje, je několik základních pravidel či "přikázání" dialogu mezi náboženstvími nebo ideologiemi, která se musejí dodržovat, pokud se dialog má skutečně konat. Nejsou to teologická pravidla nebo příkazy dané "shora", ale získané z drsné zkušenosti.

První přikázání: Prvotním účelem dialogu je učit se, to znamená měnit se a vyvíjet ve vnímání a chápání reality, a pak podle toho jednat. Pouhý fakt, že se dovídám, že můj partner v dialogu věří spíše v "to" než v "ono", odpovídajícím způsobem mění můj postoj k němu, a změna mého postoje je významnou změnou ve mně. Vstupujeme do dialogu, abychom se my mohli poučit, změnit a vyvíjet, ne abychom nutili druhého změnit se, jak v to doufá někdo při debatě - naděje naplňující se v obráceném poměru k četnosti a zuřivosti, s jakou se debata provádí. Na druhé straně, protože v dialogu každý partner přichází se záměrem poučit se a změnit se, ten druhý se ve skutečnosti bude měnit také. Tak je cíl debaty mnohem více a mnohem efektivněji uskutečňován v dialogu.

Druhé přikázání: Dialog mezi náboženstvími nebo ideologiemi musí být dvoustranný projekt - uvnitř každé náboženské nebo ideologické komunity a mezi náboženstvími nebo ideologickými komunitami. Kvůli "společenské" povaze dialogu mezi náboženstvími a protože prvotním cílem dialogu je, aby se každý partner poučil a změnil, je rovněž nutné, aby každý účastník vstupoval do dialogu nejen se svým partnerem z druhé strany konfesionální dělící linie - například luterán s anglikánem, ale rovněž se svým souvěrcem, se svým bratrem luteránem, aby se s ním podělil o ovoce mezináboženského dialogu. Pouze tak se může celá komunita případně učit a měnit, bude-li se blížit stále pronikavějšímu vhledu do skutečnosti.

Třetí přikázání: Každý účastník musí přistupovat k dialogu s naprostou poctivostí a upřímností. Mělo by se vyjasnit, jakým směrem jdou větší či menší výboje tradice, jaké by mohly být budoucí posuny a, je-li to nutné, kde má účastník potíže se svou vlastní tradicí. Falešné figury nemají v dialogu místo. Obráceně - každý účastník musí předpokládat podobně naprostou poctivost a upřímnost u ostatních partnerů. Nejen neupřímnost může zabránit dialogu, ale rovněž nevíra v upřímnost partnerovu. Stručně: kde není důvěra, není dialog.

Čtvrté přikázání: V dialogu mezi náboženstvími nebo ideologiemi nesmíme srovnávat naše ideály s praxí partnera, spíše naše ideály s ideály našeho partnera, naši praxi s praxí našeho partnera.

Páté přikázání: Každý účastník musí definovat sám sebe. Pouze žid například může určit, co to znamená být žid. Ostatní mohou pouze popisovat, jak to vypadá. Navíc, protože dialog je dynamické médium, jak se každý účastník učí, mění se, a proto ustavičně prohlubuje, rozšiřuje a modifikuje své sebevymezení jako žida - přičemž si dává pozor, aby zůstal v neustálém dialogu se svým souvěrcem - židem. Je tedy povinností, aby každý partner v dialogu definoval, co to znamená být autentickým příslušníkem jeho vlastní tradice. Obráceně - ten, kdo je interpretován, se musí v interpretaci sám poznat. Toto je zlaté pravidlo mezináboženské hermeneutiky, jak bylo často zdůrazňováno "apoštolem mezináboženského dialogu" Raimundem Panikkarem. Kvůli porozumění se každý účastník dialogu bude přirozeně pokoušet vyjádřit pro sebe, jaký asi je význam výpovědi partnera, partner musí být schopen rozpoznat sám sebe v tomto vyjádření. Obhájce "světové teologie" Wilfred Cantwell Smith by dodal, že výraz musí být rovněž verifikovaný kritickými pozorovateli, kteří nejsou ve věci angažováni.

Šesté přikázání: Žádný účastník nesmí přistupovat k dialogu se striktními předpoklady o tom, kde jsou disharmonická místa. Spíše by každý účastník měl nejen naslouchat druhému s otevřeností a vstřícností, ale rovněž pokusit se souhlasit s partnerem v dialogu do té míry, pokud lze, přičemž by měl stále udržovat integritu se svou vlastní tradicí až tam, kde už naprosto nemůže souhlasit, aniž by znásilnil svou vlastní integritu. Přesně tam je bod nesouladu, který se často ukazuje jako jiný než ten, který se mylně předpokládal na počátku.

Sedmé přikázání: Dialog se může konat pouze mezi rovnými, nebo jak to říká II. vatikánský koncil: par cum pari. Obě strany se musejí nechat poučit navzájem. To například znamená, že mezi učencem a naivně poučenou osobou nemůže být autentický, plný dialog, ale nanejvýš shromažďování informací jako v sociologickém průzkumu. Dále, jestliže například muslim považuje hinduismus za nižší nebo hinduista nahlíží na islám jako nižší, dialog není možný. Jestliže má vzniknout autentický mezináboženský, meziideologický dialog mezi muslimy a hinduisty, pak jak muslimové, tak i hinduisté se musejí nechat poučit jeden od druhého, jen tak to bude "rovný s rovným", par cum pari. Toto pravidlo rovněž naznačuje, že nemůže být nic takového jako jednosměrný dialog. Například židovsko-křesťanské diskuze, které započaly v šedesátých letech, byly hlavně pouhými prolegomeny k mezináboženskému dialogu. Pochopitelně, židé vlastně přistoupili na tyto rozhovory pouze proto, aby poučili křesťany, zatímco křesťané přicházeli hlavně proto, aby se poučili. Ale jestliže se má konat autentický mezináboženský dialog mezi křesťany a Židy, i Židé musí přijít, aby se poučili, pouze tak to pak bude rovněž par cum pari.

Osmé přikázání: Dialog se může konat jen na základě vzájemné důvěry. Ačkoli dialog mezi náboženstvími nebo ideologiemi musí mít jakýsi druh "společenského" rozměru, tzn. že účastníci se musejí zapojit jako členové náboženské nebo ideologické komunity, např. jako marxisté nebo taoisté, je rovněž zcela pravda, že do dialogu mohou vstoupit pouze osoby. Ale dialog mezi osobami může být postaven pouze na osobní důvěře. Proto je moudré nezabývat se na začátku nejobtížnějšími problémy, spíše přistoupit nejprve k takovým tématům, která nám s největší pravděpodobností poskytnou jakousi společnou půdu a tím ustaví základ lidské důvěry. Potom, v závislosti na prohlubování a rozšiřování této osobní důvěry, lze probírat ožehavější záležitosti. Stejně jako se při učení pohybujeme od známého k neznámému, i v dialogu postupujeme od společných stanovisek (abychom je všechna nalezli, si vyžádá celkem dost času, díky naší vzájemné neznalosti, která je výsledkem staletí nepřátelství) k záležitostem, ve kterých se neshodujeme.

Deváté přikázání: Osoby, které vstupují do dialogu mezi náboženstvími nebo ideologiemi, musí být alespoň minimálně sebekritické jak vůči sobě, tak i vůči vlastní náboženské nebo ideologické tradici. Z nedostatku takové sebekritiky vyplývá, že něčí vlastní tradice má již všechny správné odpovědi. Takový postoj činí dialog nejen zbytečným, ale dokonce nemožným, neboť do dialogu vstupujeme v prvé řadě proto, abychom se my mohli poučit - což je zřejmě nemožné, jestliže naše tradice nikdy neudělala chybný krok, jestliže má všechny správné odpovědi. Aby bylo jasno, v dialogu mezi náboženstvími nebo ideologiemi musí každý stát uvnitř nějaké náboženské nebo ideologické tradice úplně a s přesvědčením, ale tato úplnost a přesvědčení musí zahrnovat, nikoli vylučovat, zdravou sebekritiku. Bez ní nemůže být dialog a vlastně ani integrita.

Desáté přikázání: Každý účastník se musí případně snažit zakusit partnerovo náboženství nebo ideologii "zevnitř", neboť náboženství nebo ideologie není pouze něco, co se týká hlavy, ale i ducha, srdce a "celého bytí", individuálního i společenského. John Dunne tu mluví o "přecházení" do jiné náboženské nebo ideologické zkušenosti, a pak o návratu, když jsme byli osvíceni, rozšířeni a prohloubeni. Jak poznamenává Raimundo Panikkar, "vědět, co nějaké náboženství říká, znamená, že musím rozumět tomu, co říká, ale proto musíme nějak věřit v to, co říká". Například: "Křesťan nikdy nebude úplně rozumět hinduismu, pokud tak či onak nekonvertoval k hinduismu. Ani hinduista nikdy nepochopí úplně křesťanství, aniž by se tak či onak stal křesťanem." Dialog mezi náboženstvími nebo ideologiemi operuje ve třech oblastech: praktické, kde spolupracujeme, abychom pomohli lidstvu, hlubinné nebo "duchovní" dimenzi, kde se snažíme zakusit partnerovo náboženství nebo ideologii "zevnitř", poznávací, kde hledáme porozumění a pravdu. Dialog mezi náboženstvími nebo ideologiemi má také tři fáze. V první fázi se odnaučujeme dezinformace o sobě navzájem a začínáme poznávat jeden druhého, jací skutečně jsme. V druhé fázi začínáme rozeznávat hodnoty v partnerově tradici a snažíme se je zařadit do naší vlastní tradice. Například v buddhisticko-křesťanském dialogu by se křesťané mohli naučit více oceňovat meditativní tradici a buddhisté by mohli více oceňovat prorockou, sociální tradici, obojí jsou hodnoty, které jsou tradičně silně, i když ne výlučně, spojovány s tou druhou komunitou. Jsme-li v dialogu seriózní, vytrvalí a dostatečně citliví, můžeme občas vstoupit do třetí fáze. Zde začínáme spolu zkoumat nové oblasti reality, smyslu a pravdy, o kterých nikdo z nás předtím neměl ani tušení. Jsme vrženi tváří v tvář této nové, dosud nám neznámé dimenzi reality pouze díky otázkám, vhledům a sondám vzniklým během dialogu. Smíme se pak odvážit říci, že trpělivě vedený dialog se může stát nástrojem nového "z-jevení", dalšího "od-halení" reality, ve kterém pak musíme jednat. Mezi první fází na jedné straně a druhou a třetí fází na straně druhé je něco zcela rozdílného. V druhé a třetí fázi nemůžeme jednoduše přidat kvantitativně jinou "pravdu" nebo hodnotu z partnerovy tradice. Místo toho, když ji vstřebáváme do našeho vlastního náboženského sebepochopení, ona úměrně tomu přetváří naše sebepochopení. Protože náš partner v dialogu bude v podobné pozici, budeme pak schopni autenticky vykázat ty prvky hluboké hodnoty v naší tradici, které tradice našeho partnera může být schopna vstřebat se sebepřetvářejícím užitkem. To všechno se bude muset samozřejmě udělat s podmínkou úplné integrity na každé straně, aby každý partner zůstal autenticky věrný živému jádru své vlastní náboženské tradice. Toto jádro bude sice vnímáno a zakoušeno význačným způsobem odlišně pod vlivem dialogu, ale pokud se v dialogu pokračuje s celistvostí a otevřeností, výsledkem bude, že například žid bude autenticky židovský a křesťan bude autenticky křesťanský, ne navzdory skutečnosti, že judaismus nebo křesťanství byly hluboce "buddhizovány", ale právě proto. A totéž platí o judaizovaném nebo christianizovaném buddhismu. Zde nemůže být řeči o synkretismu, neboť synkretismus znamená rozpuštění různých prvků rozličných náboženství do jakéhosi druhu přetaveného celku, bez ohledu na integritu dotyčných náboženství - a to není případ autentického dialogu.