Reformace a mnišství

V této kapitolce se pokusím jen o určité postřehy, neboť mi stále uniká hlavní a skutečný důvod protimnišské reakce v 14. a 15. století, na nějž se pak reformace napojila. Tato protimnišská reakce není nějakou reformní záležitostí, pravda, ostrý byl Viklef a po něm husité, ale ostří byli i katoličtí věhlasní autoři a celá Sorbona. Zatím se mi zdá, že hlavním důvodem nebyla ani tak mnišská teologie a mnišský "zvrhlý" způsob života, jako spíše naopak jejich obrovský rozlet na univerzitách, mocné působení mezi lidmi ve farnostech. Byli bychom však na omylu, kdybychom Luthera viděli jako pokračovatele viklefovských útoků. Pravda, jeho De votis monasticis naučí být rozhorleným v cizí řeči, ale za ostrými slovy nikde nenajdeme popření mnišství jako takového, ale jen toho, co odporuje základním teologickým principům sola fide, sola gratia, křesťanské svobodě. De votis monasticis napsal Luther za svého pobytu ve Wartburgu; dílo je adresováno Lutherovu otci a datováno 21. listopadu 1521. Je to jedno z nejsystematičtějších autorových děl. Sitz im Leben De votis monasticis musíme vidět v situaci velkých odchodů z klášterů, za něž byl Luther odpovědný: Pro tyto lidi nebylo lehké ospravedlnit si své počínání, a proto pro ně Luther píše: "pro ty, kteří pociťují tyranii svědomí a hříchu" (používám francouzského překladu Le Jugement de Martin Luther sur les voeux monastique, v Oeuvres, t.III, Labor et fides, Geneve, 1963, str. 79-219). Mnišské sliby jsou "nebezpečné" a to proto, že pro ně nelze, podle Luthera, najít jasné biblické ospravedlnění. Slib ale Luther míní jako právní záležitost, nikoli jeho obsah. Vynikne to, ocitujeme-li, jak se dívá na "vlastního otce mnichů" sv. Antonína: "Svatý Antonín, vlastní otec mnichů a iniciátor mnišského života, myslel a učil, že v žádném případě se nemá podnikat nic, co neospravedlňuje Písmo. Nic nebylo moudřejší a víc křesťanské! Sám Antonín vůbec neznal tuhle rasu mnichů, kterou známe my, se sliby a ceremoniemi, ale žil svobodně na poušti a neméně svobodně v celibátu, podle evangelia. Ti, co přišli po něm, udělali z jeho svobodného díla slib, nutnost a otroctví; přichytili se jen vnějšku a podvodného napodobování Antonínovy řehole, která je ve skutečnosti řeholí Kristovou, radíce se jen se svou lidskou moudrostí!" [95]. Máme tu názorně vysvětleno, co se těžko vyjádří nějakou definicí: mnišství podle evangelia, Antonínova řehole, to byla řehole Kristova; ale podmínkou je svoboda. Jedinou cestou je Kristus a z toho důvodu je nutno zavrhnout "vše, co je před Kristem, co je mimo něho a co jde za něj" [95]. Proto co je v mnišských slibech "mimo Krista a bez Krista", není závazné. Tak jako Antonín je i sv. František pro Luthera "obdivuhodný člověk", jehož prvotním úmyslem bylo svobodné následování evangelia. Ale František byl nucen podlehnout svému okolí a "z evangelia, které je statkem všech, učinil zvláštní řeholi pro malý počet lidí a to, co Kristus chtěl, aby bylo univerzální, učinil schizmatickým". [96] Luther podle staré tradice dobře ví, že slib k životu podle evangelia každý učinil při křtu (cf. str.97). Evangelium je celé pro všechny: "Nic není víc společné všem, nic není nezbytnější než evangelium." [98] Luther neuznává středověké dělení na consilia a praecepta (a to ve shodě se starou tradicí); "rady" byly proneseny vesměs v horském kázání, kde Kristus neradil, ale učil, tedy "ozřejmoval nezbytné". "Je tedy evidentní, že všechny jejich rady již tak dost zmírňované, jsou skutečně beze vší pochybnosti neodmyslitelné příkazy, které učí Kristus v Mt 6" [100]. Mnišství jakoby rušilo náročnost evangelia - a to je hlavní důvod odsouzení mnišských slibů, jakožto právního aktu, který ruší boží výzvu ke všem. Paradoxně lze Luthera přiřadit k otcům dnešní koncepce interiorizovaného mnišství, všeobecného charakteru mnišství. Lze ho tak zařadit do velké linie Otců, zejména Jana Zlatoústého, pro něž právě absolutní nárok evangelia platil pro všechny, "jak pro mnichy, tak pro laiky" (Jan Zl. In Ep. ad Haeb. 7.4; Adv. oppugn. vitae monst., 3,14; Th. Studita, PG 99,1388; a další). Luther u velkých mnichů připouští hodnotu jejich víry: "Impuls Ducha svatého, celostná víra, vroucí láska je jen vedla k tomu, aby plně a hodnotnějším způsobem odpověděli Evangeliu. . . mysleli jen, jak ho naplnit. Neuchvacovali Boží království slovy, ale silou" [108]. Žáci těchto mnichů však se soustředili na vnější elementy z jejich života a "opustili jejich ducha a jejich víru" [ibid.]. Stále se snaží jen následovat skutky svatých a "myslí si, že jimi dojdou tam, kam svatí došli jedině vírou" [110]. Opět velmi potřebný důraz, který s Lutherem opakuje 2. vatikánský koncil: "Do plného světla vstoupí a věrně se bude zachovávat duch zakladatelů a jejich specifické vnitřní zaměření" (Perfectae caritatis, 2b). Vůbec v celé Lutherově koncepci mnišství jde o to nejpodstatnější, o vnitřní pravdivost víry, která předpokládá svobodu a která spočívá v totální danosti Bohu; není-li toto v mnišství, pak skutečně je "školou Satanovou". "Mnišské sliby skládané a zachovávané bez víry jsou hříchem. Z toho důvodu jsou nic, zavrženíhodné, je třeba je zrušit, zřeknout se jich anebo je složit a zachovávat znovu, úplně jiným způsobem" [115]. Toto místo je jedním z více, kde vidíme celé dialektické napětí Lutherovy reformační koncepce: na jedné straně destruktivní radikalismus a na straně druhé radikalismus reformační. Z toho je zřejmé, že úkolem reformace není bořit, zavrhovat, odtrhovat, ale spíše spojovat odcizené s původním smyslem; alespoň tak tomu bylo v původních záměrech. Luther v De votis monasticis také velmi poutavě a srozumitelně vykládá základní teologické principy. Sola fide, tedy víra v příslib Boží lásky je jedinou existenciální oporou: "přirozenost ponechána sama sobě neví s jistotou, co Bůh s ní zamýšlí. Ale ten, kdo má zaslíbení, ten, kdo má Krista, ví s naprostou jistotou, co Bůh s ní zamýšlí: jsou to záměry pokoje skrze Kristovu krev, která vyhlašuje odpuštění hříchů a říká Abba, Otče v našich srdcích". Tato víra je primární, neboť rozhodující je Boží spásný čin v Kristu. Skutky pak nemohou být než sekundární, protože nerozhodly ony o spáse, ale spásný čin Kristův: "jediná víra, bez skutků, působí odpuštění hříchů, ospravedlnění a dobré svědomí; pokud jde o skutky, ty jdou až po víře, oni jsou ovocem člověka již ospravedlněného; rodí se z odpuštění hříchů a dobrého svědomí, to je z víry a lásky" [118]. Víra v tomto pojetí není nějaká akce člověka, je spíše aktualizací spásného Kristova díla v člověku a ve světě. "Nejsou to věci lidské, ale boží, o něž se opíráme" [ibid.] Nelze tedy spoléhat na mnišské sliby, aniž bychom žili vírou, je nesmyslný mnišský život, v jehož středu by nebyl Bůh a který by nevycházel z víry. "Víra. . . nás činí s Kristem jedno tělo." [123] S mocnou autoritou, na základě textu 1 Tm 4,1-3, Luther pronáší absoluci všem mnichům o rozvázání jejich slibů (cf. 121). Po ostrých slovech proti slibům najednou Luther na příkladu velikého mnicha, sv. Bernarda "zcela křesťanské srdce, které umístilo celou svou důvěru v Krista a absolutně ne do svých skutků. Vůbec se nechlubí slibem chudoby, poslušnosti, čistoty; mluví o nich spíše jako o ztraceném životě. Byl spasen vírou a ospravedlněn se všemi svatými" [127], obrátil se jedině na Krista, na něho se absolutně spolehl. Jedině v tomto zaměření na Krista, jedině v něm a skrze něho dostává život novou kvalitu - ne sliby, ale Kristus, ne člověk, ale Bůh, ne skutky, ale víra; to jsou základní Lutherovy these, které i nám pomáhají vidět, o co skutečně jde a co je jen služebné, dočasné. Z toho důvodu Luther neguje mnišské sliby. Abychom však pochopili v jakém smyslu se sluší této negaci rozumět, ocitujeme pozitivní výpověď Lutherovu, tedy onu reformační a ne destrukční:

"Ten, kdo skládá sliby s křesťanským a zbožným úmyslem, bude mít nezbytně jiné myšlenky před Bohem: Hle, Bože můj, řekne, činím slib tohoto způsobu života, ale ne proto, že v tom vidím cestu, která vede ke spravedlnosti či ke spáse a posvěcení. Ať tvé milosrdenství daleko zažene takové myšlenky. To by znamenalo, že bych neskonale urazil Krista, mého Pána, tím, že bych popíral jeho zásluhy, jeho krev zneuctíval, že bych tupil tvého Syna, jemuž jedinému přísluší sláva jakožto Božímu Beránkovi, který snímá hřích světa, který očišťuje a ospravedlňuje všechny lidi svou krví: nebudou páchat svatokrádež odvržením tvé milosti. Své očekávání a naději budu vkládat jedině do něho, ne v sebe či nějaké jiné stvoření a tím méně na mé sliby a mé skutky. Ale protože musíme žít v těle a protože není dovoleno být zahálčivý, činím toto: přijmu formu života, abych cvičil své tělo, abych sloužil mému bližnímu, abych meditoval Slovo. To ale považuji za záležitost stejné úrovně, jako jiný pracuje v zemědělství či v řemesle, každý ve svém vlastním zaměstnání, bez žádné myšlenky na zásluhu či ospravedlnění. Ospravedlnění musí být především ve víře, ona musí být stále dominantní a vládnout ve všem, atd.!" [130]

V třetí kapitole Luther pojednává o vztahu mnišských slibů ke svobodě. Bez svobody nemá slib žádný smysl a musí být zavržen. "Tedy před Bohem forma slibu zbožného a křesťanského musí být následující: Slibuji tento způsob života, který ve své podstatě není a ani se nesmí stát nezbytným z hlediska spravedlnosti." [133] Ve třetí kapitole také jasně pochopíme systematickou vazbu mezi skutky a vírou. Skutky nejsou nutné pro spásu, to je jedna premisa, druhá říká: "nicméně jsou nezbytné, neboť Kristus říká (Mt 16): chceš-li vejít do života, zachovávej přikázání. Skutky zákona nemohou být opomíjeny, samozřejmě s vírou, která jedině ospravedlňuje, neboť ony jsou plodem ospravedlňující víry. Skutečně víra bez skutků je mrtvá a nemá žádnou cenu. . . stejně tak lze uvažovat o slibech a jejich skutcích. . ." [134]. Tuto námitku Luther přijímá, skutečně skutky jsou nezbytné: "Tyto skutky skutečně musí být konány, a to svobodně a dobrovolně pro bližního, jako skutky Kristovy byly učiněny pro nás svobodně a dobrovolně. Skutečně tyto skutky už nejsou skutky zákona, ale skutky Kristovy, který stále působí a žije v nás skrze víru. . . mimo Krista skutečně nikdo v podstatě není laskavý, čistý, velkodušný, poslušný, zbožný či proniknutý bázní Boží. . ." [137] Zákon není dán, abychom konali jeho skutky, ale abychom poznali hřích a svou bezmocnost.

Teorii víra - skutky pak Luther aplikuje na mnišské sliby: slib jakožto naše dílo, naše dílo bez Krista, mající ho nahradit v dosahování ospravedlnění a spásy, je hrůzná bezbožnost, ale slib "naplňovaný Kristem v nás v duchu svobody: může být skládán a to dobrovolně, ale nesmíme se domnívat, že by zadostiučinil za hříchy, ani že by skrze něj se dosahovalo spravedlnosti a spásy" [138]. Slib v křesťanské svobodě neznamená nějakou vyšší kvalitu křesťanského života a může být z důvodu lásky zrušen. Luther silně vystupuje proti tomu, považovat mnišství za kvalitativně vyšší způsob života. Je v tom ve shodě s Otci a sám v De votis monasticis příklady z Vitae patrum vybírá (cf. L41 - PL 73, 1038). Křesťanská svoboda osvobozuje od otroctví lidských vynálezů: ty lze zachovávat, ale nemusíme: "Tak vše bez výjimky, co není Boží příkaz, je zrušeno a ponecháno svobodě." [143] Podle Luthera tedy mnišské sliby spadají do oblasti lidských vynálezů, a proto nemůže být hříchem je zrušit. Mohou se ale samozřejmě zachovat, a to opět ve svobodě: "Skládám ti slib, že budu svobodně až do smrti zachovávat poslušnost, chudobu, čistotu s celou řeholí svatého Augustina, s vědomím, že to mohu změnit, když se mi to bude zdát dobré"

[144]. Jiný přístup znamená rušit křesťanskou svobodu, pohrdat osvobozením Kristovým. Pozn. 6. Zajímavý je Lutherův pohled na vznik slibů, rozumím tu celou tu právní a disciplinární složku mnišství. Luther vidí vznik mnišské instituce v prvocírkevním zvyku vychovávat mládež u "starších", v jakémsi typu škol (1 Pt 5,5), takovou zárodečnou křesťanskou školu Luther ukazuje z legendy o svaté Anežce (of. Sv. Ambrož, ep. 1, PL 17,735, též Legenda aurea). Z těchto se pak vyvinuly "koleje a kláštery", v nichž žili nejprve ve svobodě: "Nicméně od doby, kdy ti, kteří přijímali mladé lidi, aby je reformovali, začali upadat do lenosti a ochablosti a začali se zajímat o své vlastní zájmy - jejich hmotné zajištění se zvětšilo jakož i jejich požitky a mládež se stala (doplňuji: proto) rebelantnější - vynalezli pouta slibů. Jimi, mysleli si, spoutají svědomí a udrží kázeň. Každý dostane strach z hříchu a vychovatelé budou mít pokoj. . . ." [146] Na základě tohoto Lutherova postřehu a na základě mého studia o likvidaci cely ve prospěch bachařských praktik v mnišství 4. - 6. století vyvozuji, že nejvíce škody v teologii napáchala pedagogika, a tudíž, že tam, kde se pohrdá křesťanskou svobodou ve prospěch klidu a pořádku, dochází k transmutaci křesťanského v satanské, abychom následovali alespoň trochu slovníku Lutherova. Důležitým momentem v Lutherově pojetí křesťanské svobody je následující: "Evangelní svoboda vymezuje oblast toho, co se děje mezi mnou a Bohem, ne to, co se děje mezi mnou a bližním" [146]. Myslí tu především na manželství, kde křesťan svým manželským závazkem je vázán.

Chudoba, čistota, poslušnost jakožto právní závazek nejsou nic, jakožto život jsou evangelními hodnotami: "Proto svatý Bernard a ostatní zachovávali čistotu, poslušnost a chudobu jakožto slib, ale ve skutečnosti bez slibů. Oni je zachovávali podle starého příkladu Otců a podle evangelia." [148] Když Luther kritizuje centrální mnišský základ, opus Dei, mnišskou modlitbu, nekritizuje ji jakožto takovou, ale kritizuje skluz od podstatného k formálnímu a opravdoví mniši by mu jistě dali za pravdu v tomto pozitivním reformačním úsilí, jistě by ale nepřijali jeho destrukční rozhořčenost. "Kdyby v klášteřích byli zocelení lidé jako Bernard, bylo by možné tyto domy tolerovat, protože Pavlovo učení by bylo respektováno, alespoň částečně. Ale tam, kde jsou jen vábničky bez života, němé flétny, které jen víří vzduch vřískáním, je velmi vážný důvod, aby je lidé opustili a utekli z nich. . ." [156] V další kapitole Luther analyzuje vztah mezi sliby a láskou, zdá se mu na základě jistě své zkušenosti, že mnohdy je přervání svazků s lidmi v mnišství proti lásce, kdy poslušnost se staví nad lásku. (Možná opět důkaz zhoubnosti pedagogiky v teologii?!). "Mnišský slib má cenu jen ve službě Božím přikázáním a ne proti nim a musí jim vždy udělat místo, i kdyby to muselo být nastálo. . ." [160]. Tím, že mnich nemůže odcházet z kláštera bez dovolení, je mu vlastně zabráněno konat skutky milosrdenství a láska zavřená jen do zdí jednoho kláštera ztrácí jeden z podstatných rysů lásky, univerzálnost. Láska uvnitř kláštera má být svědectvím světu. "Ale vidíme, jak Bůh jednal s Bernardem a s jinými jako on: nenechal je (ztuhnout) v dětinské a úzkoprsé lásce, on je angažoval uprostřed světa a jeho rozsáhlém a mnohém dění, aby láska na nich zjevila svou skutečnou sílu, láska, která je pro všechny. . ." [163] V dlouhém závěru pak se Luther opět vrací k slibům, spíše už k jejich praktickému provádění a takto "fenomenálně" usvědčuje mnichy ze lži, neboť nejsou ani chudí, ani poslušní, ani čistí v tom smyslu, jak vypovídá evangelium. Tyto evangelní hodnoty sliboval každý při křtu, a nelze tedy je slibovat, jinak ". . .zavrhují (mniši) svůj křestní slib, dělajíce jakoby skládali jiný větší slib než ten, který složili při křtu" [186]. Jsme u rozhodujícího místa, ze kterého lze pochopit Lutherovo pojetí mnišství, ale také u místa, které je ve vnitřním souladu s patristickou tradicí (nyní opět oživenou - P. Evdokimov) všeobecného charakteru mnišství: "Úmysl a vůle praktikovat evangelní poslušnost jim může zůstat, to nepopírám, jakož i vůle žít evangelně chudě může přetrvávat. Nepochybuji, že tomu tak bylo u svatých. Ale instituce sama a princip sám skládat sliby je v opozici k evangeliu. Jak už jsem řekl předtím, nediskutuji tu o příkladu a duchu svatých - tento duch je třeba, aby měli i manželé - ale diskutuji o zákoně a principu (pozn. př. tedy o právní stránce věci) tohoto slibu. . ." [187] "Mnohem dokonalejší a svatější než mnichů je poslušnost manželky, dětí, otroků, vězňů. . ." [ibid.] Dnešní mniši, píše Luther, oním omezením všeobecnosti evangelního poselství: "se odtrhli od všech úmyslů velkých iniciátorů mnišského života i starých eremitů" [187]. Podobně Luther ukazuje i "nesmyslnost" slibu čistoty, neboť čistota je charisma, Boží dar, a nemůže být z naší strany slíbena, když není Bohem dána. Ale jak pak můžeme skládat "křestní slib"? Ve křtu to nejsme my, kdo slibujeme, ale Bůh, kde zaslibuje své milosrdenství, "my slibujeme, že přijmeme a svobodně zachováme s radostí jeho slib a jeho zaslíbení" [205]. Rozdíl mezi lidským slibem mnišským a slibem křestním spočívá v tom, že v prvním případě nabízíme, co nemáme, a v druhém přijímáme, co nemáme" [ibid.]. Luther se dlouze zastavuje u problému čistoty, panictví, panenství, zřejmě to bylo velmi citlivé místo a osvobodit se od tíže celibátu nebylo pro odcházející mnichy bez skrupulí a těžkostí svědomí. Pro ně naléhavě Luther v De votis monasticis napsal: ". . . vše, co není proti lásce, je svobodné, dovolené a může být předmětem dispenzu, a to zejména v případě nezbytnosti," [212] jako bychom slyšeli Augustina. V úplném závěru Luther exegeticky rozebírá text 1 Tm 5, 11{12, který sloužil za podporu teorie slibů. Dokazuje, že ona "první víra", kterou podle Pavla některé vdovy zradily, není "slib", ale skutečně křesťanská víra a text je tedy jako opora slibů nepoužitelný. Co říci k Lutherovu pojetí mnišství? Jak jsem již naznačil, celým De votis monasticis proniká napětí onoho destrukčního, podle něhož je třeba sliby a celé mnišství vyrvat i s kořeny jako bezbožnost, blasfémii apod. a onoho reformačně konstruktivního: jde o Krista, víru, svobodu a co je proti Kristu, víře a svobodě, nemůže obstát. Tyto důrazy jsou jistě nosné i dnes a mohou znít dnešním mnichům jako opravdová výzva. Nemá jistě cenu detailně procházet Lutherovy ostré výroky a srovnávat je s výroky Otců mnichů, abychom dokázali, jak se Luther mnohdy nestrefil, jak neznal skutečnou mnišskou teologii. Mluvil do situace, konkrétní dějinné situace 16. století. Jeho koncepce k tomu byla ještě par excellence teoretická, logicky i teologicky brilantní, ale daly se, a to i v jeho době, jeho kvalifikace mnišské teologie aplikovat na nějakého konkrétního mnicha či teologa? Není všechno jen černé a bílé, takové vidění je vlastní rozjitřeným duším a chvílím. Ony krajní body však je třeba čas od času naléhavě připomenout, jak to Dr. Martin Luther udělal. Připomenout reálné nebezpečí skluzu, které potenciálně jistě dříme i v mnišství a jeho teologii a ukázat centrující bod Omega, mimo jehož silové pole nemá naprosto nic cenu, ani sliby, modlitby, teologie. Toto Luther udělal se sugestivností sobě vlastní a za to mu je celá církev jistě vděčná.

-v-

Práce je součástí širšího souboru. V textu jsou odkazy na citované práce, jejichž seznam však neuvádíme.

Teologické meditace - nakl. Benziger - sv. 1 (vydáno 1964 - s církevním schválením)