Rozhovor s Otcem biskupem prof. Stanislavem Krátkým

Otec biskup prof. Stanislav Krátký se narodil 11. 11. 1922 v Brně. Na kněze byl vysvěcen 5. 7. 1946 brněnským biskupem Karlem Skoupým. Působil na různých místech brněnské diecéze, např. v Žarošicích, Brně-Řečkovicích, Brně-Husovicích. V roce 1958 byl zatčen, o dva roky později na amnestii propuštěn, potom pracoval jako jeřábník na brněnských stavbách. V roce 1968 mu byl vrácen státní souhlas, působil v Kunštátě a v Hrádku u Znojma. Po okupaci byl 27. srpna 1968 biskupem Felixem M. Davídkem tajně vysvěcen na biskupa. V letech 1969-70 přednášel o II. vatikánském koncilu na teologické fakultě v Olomouci. Biskupské heslo: Ad plenitudinem (k plnosti). Biskupský znak: v druhém a třetím poli štítu ostnatý drát, v prvním poli řeckou abecedou Fós (světlo), ve čtvrtém poli Zoe (život). Otče Stanislave, téma našeho rozhovoru je nejen aktuální, ale především mimořádně citlivé. Snad i proto by bylo dobré, kdybychom se nejprve zamysleli nad samotným označením. Někteří mluví o podzemní církvi, jiní o ilegálních církevních strukturách a v poslední době se často objevuje název tajná církev.

Které jméno je podle vás nejvýstižnější?

Raději používejme termínu skrytá církev, protože základní spiritualita všech těch, kteří nemohli oficiálně působit a působili ve skrytosti, byl skrytý život Kristův, tedy vita abscondita. Kristus z poslušnosti, tak jak to bylo určeno a podle zvyku, který v té krajině byl, začal své působení ve třiceti letech. Do toho okamžiku působil ve skrytosti. Nepoužíváme výrazu tajný život Kristův a nemáme proto rádi ani výraz tajná církev. Naši činnost bychom mohli vysvětlit na příkladu rodiny. Každá rodina se projevuje jednak veřejně, ale kromě toho má svoje soukromí, ve kterém žije. A u Církve mohla být v době totality mařena její činnost veřejná, ale ne vnitřní. Kněží a řeholníci, kteří viděli, že Církev je ve své činnosti plánovitě a odborně - to nebyli amatéři - omezována, cítili nutnost, aby to, co patří k svatým úkolům Církve, konali. Tím se dostáváme k motivům vzniku skryté církve.

Mohl byste je blíže objasnit?

Základním motivem bylo, aby to, co totalita nemohla poskytnout, k čemu nedala souhlas nebo k čemu dala jen omezený souhlas, bylo v plné míře realizováno. Nejvíce jsme se soustředili na otázku kněžských a řeholních povolání. Síla církve je sice v každém jedinci, dokonce platí zásada, že síla řetězu je v jeho nejslabším článku, ale nejdůležitější vzhledem k přežití Církve jsou ti, které Bůh povolal k zasvěcenému životu, tzn. kněží a řeholníci. Proti nim byl proto také nasměrován hlavní útok. Církev však chce žít a bude žít a musí žít, protože k tomu dostala příkaz od Krista. On však neříká: jděte a kažte, budete-li mít k tomu státní souhlas, ale jděte a kažte v každém případě. Církev musí plnit tento svůj úkol vždycky, ať jsou vnější podmínky jakékoliv. Vždyť přece platí věta z páté kapitoly Skutků apoštolů, že více se sluší, abychom poslouchali Boha než lidi, kterou řekl už sv. Petr, když mu velerada odnímala "souhlas". To byl vlastně první slavnostní akt odejmutí státního a v jistém smyslu i církevního souhlasu. Je důležité si to uvědomit -znamená to totiž, že naše činnost má biblický základ. Není to něco, co si někdo vymyslel, je to výsledek meditace. Slovo Boží nepodléhá žádným souhlasům. Státní i církevní moc má konat službu pro lidská práva, pro slovo Boží, pro ty, kdo její službu potřebují, a ne zakazovat. Nám se naše činnost jevila jako povinnost. Když bychom ji neplnili, znamenalo by to, že se proviňujeme. A protože běží o věc velice vážnou, nelze si myslet, že by to bylo provinění malé. Můžeme tedy také říci, že motivem byl hlas svědomí a slovo Boží, které nás k tomu vybízelo. To je pokyn, který stojí nad všemi lidskými ustanoveními. Jak se v této souvislosti díváte na ty, kteří tento hlas svědomí neslyšeli nebo se ho báli slyšet? Každý člověk ovšem hledí na svoji bezpečnost a dívá se, aby neměl nepříjemnosti - to je pochopitelné. Ale zase na druhé straně není správné, když takoví lidé dnes těm odvážným říkají, že to přeháněli. Dokonce myslím, že je to urážka a ponižování. Zmínil jste zde jednak vnější tlak komunistického systému, který se intenzivně snažil oslabit a likvidovat Církev, a také vaše vnitřní motivy, poslechnutí Božího příkazu, jak se objevoval ve vašem svědomí.

Existovaly ještě jiné impulsy? Myslím především ze strany Církve. . .

Co nás v naší činnosti velice upevnilo, byl II. vatikánský koncil a zvláště ony výzvy k iniciativě, které se objevují v mnoha jeho dekretech. Bylo tam mnohokrát zdůrazněno, aby lidé nečekali na to, až je někdo k něčemu vyzve, ale aby si všichni věřící byli vědomi, že mají povinnost být iniciativní, zvláště, když běží o věci pro život Církve významné. O skryté Církvi se v poslední době v tisku psalo spíše jako o záležitosti sedmdesátých a osmdesátých let. Skrytá Církev už ale začala působit daleko dřív? Ano, hned po roce 1950, když byla zrušena bohoslovecká diecézní učiliště. Jednu věc je nutno v této souvislosti připomenout, protože ji někteří lidé neradi slyší: Biskupové dali tehdy příkaz, že nikdo nemá vstoupit do státem ovládaného litoměřického semináře, který neměl církevní strukturu. Máme dokonce i oběti lidí, kteří dodrželi toto ustanovení a o nichž se dnes málo mluví. Např. profesor Starého zákona dr. Josef Koutný, který odepřel přednášky na bohoslovecké fakultě v Litoměřicích, byl hanebným způsobem likvidován. Profesor Koutný byl nalezen oběšen ve vlaku a bylo šířeno, že spáchal sebevraždu. Všichni však bohužel tohoto příkazu neuposlechli. . . Ne, ale většina bohoslovců z brněnské diecéze skutečně přerušila studium. Proto jsme hned začali neoficiálně organizovat jeho řádné pokračování. Praxe s tím byla už z nacistické okupace. A nejen u nás, vždyť i svatý Otec studoval během války tajně.

Jak jste se Vy osobně dostal k organizování tajného studia?

Dostal jsem přímo pokyn od Otce biskupa Skoupého, abych se o to staral. Samozřejmě ne písemně, ale přesto jsou dokumenty. Zajímavé je např. svědectví - ani jsem o té věci sám donedávna nevěděl - pražského saleziána ing. Josefa Večeři, který navštívil Otce biskupa Skoupého v jeho internaci v Mukařově. Otec biskup mu na otázku, co má dělat, jak má dále postupovat, napsal na útržek papíru moje jméno. P. Večeřa pochopil, že se má obrátit na mě. Byl to pro něj jasný důkaz, že Otec biskup nejen o mé činnosti ví, ale že ji i podporuje. Jsou ovšem i další svědectví.

Pokud tomu dobře rozumím, bylo v padesátých letech Vašim hlavním úkolem umožnit tajné studium těm, kteří nemohli či nechtěli studovat na státem ovládané teologické fakultě.

Ano, my jsme se velmi aktivně věnovali bohoslovcům. Bylo to aktuální. Uvědomme si, že když někdo najednou přeruší studium a nikdo si ho nevšimne, může ztratit zájem. Bylo důležité říci těm, kteří se na nás obrátili: můžete studovat, je to zájem Církve a až se situace zlepší, bude jen otázkou formality, abyste mohli být zapojeni do duchovní správy. Konali jste už v padesátých letech tajná svěcení? Již tehdy tajná svěcení probíhala, ale ve velmi omezeném rozsahu. Mělo to několik důvodů. Především bohoslovci většinou byli u PTP, to trvalo i několik let a kontakt s nimi byl přerušen. V té situaci jsme jim mohli jen pomáhat udržovat jejich cíl. Pokud po návratu dosáhli potřebné kvalifikace, mohli být svěceni biskupy, kteří byli pro tuto dobu ustanoveni. K těm patřili biskupové Otčenášek, Tomášek, Matoušek a Hlad. Abych uvedl jedno konkrétní jméno: takto byl už v padesátých letech tajně vysvěcen premonstrát Křišťan Němeček, kterého jsme připravili. Jedním z bodů obžaloby při mém zatčení v roce 1958 bylo i to, že se objevilo mé spojení právě s. P. Němečkem, který byl z řeckovické farnosti, kde jsem tehdy působil i já. V roce 1958 jste byl zatčen a odsouzen k tříletému vězení, ze kterého jste byl propuštěn na amnestii v roce 1960.

Ovlivnilo vaše věznění nějakým způsobem činnost skryté církve?

Za Chruščova začala další fáze perzekuce Církve. Nová vlna kněží byla zatýkána a likvidována, mezi nimi i já, který jsem se vlastně až do roku 1958 udržel na svobodě a mohl veřejně působit. Po všech těchto zkušenostech a zvláště po zkušenosti vězení v nás uzrálo přesvědčení, že je potřeba v práci skryté Církve nejen pokračovat, ale ještě ji zintenzivnět. Kdo tehdy světil Vámi připravené bohoslovce? Vždyť většina biskupů byla začátkem šedesátých let buďto ve vězení, nebo v internaci. Do roku 1967 jsme posílali kněze na vysvěcení do zahraničí. Naše kandidáty světil především míšeňský biskup Gerhard Schaffran. Vysvětil celou řadu českých kněží z různých diecézí, kterých jsme se ujali a které jsme připravili.

Ale těch, kteří byli připraveni přijmout kněžské svěcení, bylo víc a ne každý z nich mohl do zahraničí vycestovat. Jaký byl okruh lidí, kteří se na tajné přípravě bohoslovců podíleli?

Kněze připravovali už odborníci částečně z našich řad, tedy ti, kteří sami vystudovali tajně. Z těch ostatních připomínám spoluvězně a našeho významného církevního historika prof. Jaroslava Kadlece, který se dostal do vězení také proto, že mu bylo dokázáno, že tajně zkoušel kandidáty bohosloví, a známého filozofa a teologa profesora Dominika Pecku, jenž byl také vězněn. Pak to byl např. dr. Matyáš, novozákoník, a další. Celá síť byla hodně propracovaná, i když my jsme se snažili z bezpečnostních důvodů jednotlivá jména neznat, nevědět jedni o druhých. V podstatě jsme se pokusili získat všechny bývalé profesory, aby se angažovali. Buďto přímo, nebo aby nám dali pověření. Nesmí se také zapomínat, že souběžně s tím v podzemí existovala katolická univerzita, kterou již v době protektorátu organizoval Felix Davídek, tehdy ještě jako bohoslovec. Tato struktura pokračovala, pokud vím, později i se schválením kardinála Trochty. To znamená, že zde vedle teologické přípravy existovala i další velmi významná rovina křesťanského vzdělání pro vysokoškoláky z řad laiků. Bylo to také velmi důležité. O této univerzitě však nemohu tolik říci, protože jsem se v její přípravě příliš neangažoval, zcela mě zaměstnávala teologická větev. Mohl by však o tom podat svědectví jeden z našich hlavních biskupů ing. Jan Blaha, který také toto školení prodělal. Celkový rozsah naší činnosti měl tehdy nejen dimenzi teologickou, ale řekl bych i univerzitní. Jisté uvolnění, které se ve společnosti začalo projevovat v průběhu šedesátých let, se postavení Církve příliš nedotklo. Ani reformní komunisté nebyli ochotni umožnit svobodný rozvoj náboženského života. Na tuto skutečnost dnes mnozí rádi zapomínají.

Vy jste si, pokud vím, nikdy nedělal v tomto směru iluze. Ale přesto: změnilo se ve druhé polovině šedesátých let nějakým působením působení skryté Církve?

Blížil se rok 1968, a i když se situace zlepšovala, nám bylo jasné, že to celé nemůže být tak brzy skončeno. V roce 1967 bylo výročí smrti apoštolů Petra a Pavla a těm jsme svěřili zvláštní prosbu. Naši biskupové většinou nemohli působit, zahraniční biskupové byli těžko dosažitelní, proto jsme prosili o naši vlastní skrytou hierarchii, která by úkoly řešila. Důležitý je zde právě historický kontext. Podařilo se nám nejprve dosáhnout kontakt se slovenským biskupem Pavlem Hnilicou, žijícím ve Vatikánu. Přes něj jsme získali právo udělovat čtyři nižší svěcení, která byla tehdy nutná. To už bylo pro naše kandidáty psychologicky důležité. Věděli, že dosáhli prvního stupně. Tato svěcení však měla spíše psychologický význam. Vždyť přece neumožňovala udělování svátostí, o které šlo jistě především. . . Jenomže ten psychologický faktor nelze přehlížet. Uvědomme si, že ti, kteří směřovali ke kněžství, byli většinou rozhodnuti k celibátu. Svému okolí byli podezřelí, např. tím, že se nežení. A skutečný důvod nemohli kvůli bezpečnosti říct. Řešili to různě. . . Vzpomínám např. na ing. Krumpholce, který lidem vysvětloval, že se věnuje vědě. Skoro každý rok pak dělal nějakou novou státnici z jazyků, aby mu v zaměstnání věřili. Skutečně, ten psychologický moment byl při takovém tlaku důležitý. Vaší snahou však v té době bylo získat vlastního biskupa. Kdy a za jakých okolností se vám to podařilo? Na přímluvu sv. Petra a Pavla se nám na základě všech našich známostí, které měl zvláště Otec Felix Davídek, podařilo najít kontakt na tajně vysvěceného slovenského biskupa Dubovského, který měl také za sebou vězení a získat mandatum, tedy to, co je z církevního hlediska důležité k tomu, aby zde byla řádná hierarchie. A tím z nás, který přijal toto svěcení, byl v roce 1967 již vzpomenutý ing. Jan Blaha.

Proč byl na biskupa vysvěcen právě Otec Blaha, který nikdy oficiálně nepůsobil jako kněz, a který tehdy neměl ani zkušenosti, ani hlavní iniciativu, a ne třeba Otec Davídek?

Otec Felix to tak zařídil, protože on sám byl příliš sledován, bylo by to velké riziko. Taky nebylo možné, aby jel on sám do Itálie a tam získal potřebné mandatum. Biskup Blaha byl tedy vysvěcen od Dubovského a sám potom vysvětil Felixe.

Co obsahovalo ono vzpomenuté mandatum? Dávalo biskupu Blahovi právo pokračovat ve světitelské činnosti?

Text toho mandatum není samozřejmě veřejně znám - jeho přesný obsah zná jen biskup Blaha. Situace je v něm vyjádřena asi tím způsobem, že má dělat všechno, co uzná za dobré k prospěchu Církve. Na základě toho - a to byl zase iniciativní krok, který stále naráží na velké nepochopení - zorganizoval Otec Felix Davídek po okupaci v roce 1968 celou síť skryté církve s několika biskupy. Je ovšem velkým omylem hodnotit tehdejší situaci pod zorným úhlem roku 1989. Tehdy nikdo nevěděl, zda nebudeme deportováni. Nebylo by to nic nového v dějinách sovětského komunismu. A Církev, ta přece patřila mezi jejich největší nepřátele! Církev má svoji sílu v biskupech. A jestliže zde bylo získáno biskupské svěcení se zaručenou a apoštolskou posloupností, bylo jisté, že jsme schopni pokračovat i v těch nejnepříznivějších podmínkách. Mnoho diskuzí se dnes ovšem vede nejen o Davídkem vytvořenou strukturu skryté Církve s několika biskupy, ale především o založení řeckokatolické větve skryté Církve zde na Moravě.

Co vás tehdy vedlo k tomuto jistě neobvyklému kroku? Vznik východní větve byl v konceptu naší činnosti už zcela na začátku. Tento koncept byl pod názvem O.V.E.S., tedy Opus vocationem ecclesiae silentii oznámený v šedesátých letech do Říma přes míšeňského biskupa Schaffrana. A tam byla zmínka, že usilujeme o integraci pastorace i pro východní církev, která u nás byla mimořádně postižena. Problém však spočívá mimo jiné v tom, že tito kněží působili především v římskokatolickém ritu. V této souvislosti upozorňuji na dokument prof. Krajňáka, proděkana teologické fakulty v Prešově, na jeho memorandum o biritualismu, které si od něj vyžádal apoštolský nuncius Coppa a v dořešení celé otázky bude hrát roli. Vyjádření prof. Krajňáka je skutečně velice závažné. Dokazuje totiž nejen legalitu celého postupu, ale i naprostou přirozenost biritualismu. K činnosti tajně vysvěcených řeckokatolických kněží mimo jiné říká: "Ak to chce dnes niekto meniť, znevažovať, alebo po rokoch kňažského, i keď skrytého učinkovania v katakombálnej polohe "präsvedcovať" kňazov podmienečne na diakonov, ak sa chcú uchádzať o službu Cirkvi, mýli sa možno pre nedostatok informovanosti a možno i zo zlej vôle, krivdí týmto mužom a súčasne kriví náuku Cirkvi de sacramentis." Ale to všechno se právě děje. . . Našim řeckokatolickým kněžím byla nyní nabídnuta možnost, aby působili jako jáhni. Ale biritualismus je jasná možnost působení jako kněží. Mohou plným právem říci: my jsme východňané a právoplatně vysvěcení kněží, byli jsme řádně převedeni, na to je plno dokumentů. To musí být uspokojivě vyřešeno. Oni nejsou z východu, ale byli převedeni do řeckokatolické církve na základě fakult, které zde byly. Na tom nic nemění skutečnost, že především sloužili v ritu latinském, dnes tedy národním. Zasluhují příznivé řešení. Že se dá něco omezit, je jasné, ale dát možnost tam, kde jde o spásu duší. Mohl by zde vzniknout model, který by mnoho znamenal pro evangelizaci východu.

Vy jste tedy působení řeckokatolických kněží v římskokatolickém prostředí chápali mimo jiné jako příspěvek k ekumenismu, k praktickému smíru mezi západní a východní církví. Jak jste ale v praxi tuto východní větev zakládali?

Vzniklo to tím, že jeden z biskupů, jasný "zápaďan" a celibátník, byl pověřen, aby se tomu věnoval.

Můžete ho jmenovat?

Jmenovat ho zatím nechci, protože ho chci uchránit pozornosti zahraničních novinářů, pro které je otázka ženatých kněží velmi lákavá. Ale pozor? Zde se nejedná jen o ženaté kněze. Kdybychom my v této struktuře dali otázku ženatý - neženatý na první místo, tak tu rovnici řešíme špatně. Tam šlo o to, zda někdo může vykonávat eucharistickou službu pro církev, západní i východní. Hlavním momentem založení řeckokatolické větve tedy byl kontakt s východem. Je potřeba chápat východní praxi, vždyť východní církev má taky apoštolský původ. Řada mnichů a kněží žije v celibátu, ale přesto jsou k celibátní praxi západní církve kritičtí. Vytýkají nám totiž spojení svěcení s povinností celibátu. Nejčastější kritika na existenci tajných kněží východního ritu ovšem zní, že se zde nejednalo o nic jiného, než o pokus obejít právě celibát. . . Kdo toto řekne, tak uráží. Není to pravda. Hlavní myšlenkou byla v tomto případě eucharistie. Jsem-li ve vězení, pak mi nezáleží na tom, přinese-li mi eucharistii ženatý člověk, a nebo, zda kněz, který ji proměňoval, byl ženatý či ne. Koexistence západního a východního ritu je třeba na Slovensku samozřejmá, jak dokazuje i prof. Krajňák, a proto je i pro nás samozřejmá. V západní církvi se nemůže stát ženatý člověk knězem, na východě ano. Nám to nepůsobí potíže, protože známe tuto praxi. Nehledě na to, že známe z dějin vývoj celibátu v západní církvi. Není to ustanovení božské, ale církevní, ve věci, ve které má církev pravomoc. Kdo toto nechápe, může v tom vidět až snad podvratnou činnost. Nebylo to však něco nového. Snad jen počet byl větší, ale byla to mimořádná situace. Ještě dnes je plno farností, kde není kněz. A přitom jde především o eucharistii. Církev přece žije setkáním u stolu Kristova.

Vraťme se nyní v našem rozhovoru zpět do konce šedesátých let. Vím, že v této době jste přijal i Vy biskupské svěcení. Jak k tomu došlo?

To je zajímavé, protože asi málokdo byl svěcen v takové situaci jako já. I jiní biskupové byli svěceni za mimořádných okolností, třeba Korec či Dubovský, ale asi nikdo uprostřed tanků okupující sovětské armády. 27. srpna 1968 jsem šel kolem těchto tanků z Mutěnic, kde jsem byl jako dočasně působící administrátor, do Chrlic za biskupem Davídkem. Bylo vůbec těžké se k němu po obsazených komunikacích dostat. A to jsem ještě netušil, proč mě k sobě zavolal. Po mém příchodu mi řekl, že vzhledem k situaci, která je krajně napjatá, mně udělí biskupské svěcení. Kdybych ho neznal jako seriózního člověka, určitě bych váhal. Ale znal jsem ho dobře, jeho opravdovost byla potvrzena dlouholetým žalářem, roky naší spolupráce. Nepotřeboval jsem další důkazy a svěcení jsem přijal. Nebyla to tedy moje žádost, ale byla to poslušnost v situaci, jejíž další vývoj nemohl nikdo odhadnout.

Překvapilo Vás rozhodnutí biskupa Davídka?

Bylo to pro mě překvapení, ale bral jsem to jako výzvu k ještě intenzívnější práci. V podstatě mi to dodalo určitého klidu. Věděl jsem, že i kdyby všichni zmizeli a já sám byl nevím kde, tak dostačuji k tomu, abych udržoval plamen Církve.

Využíval jste často své biskupské pravomoci k dalším svěcením?

Dokud to nebylo nutné, tak vůbec ne. Teprve po rozhovoru s msgre. Bukovským, dnes myslím apoštolským nunciem v Rumunsku, jsem v takových případech, které jsem považoval za důležité, několik kněžských svěcení udělil. Poslední otázka arcibiskupa Bukovského při rozhovoru se mnou zněla, zda budeme světit dál. Na to jsem řekl, že bude-li třeba, tak ano.

To bylo v kterém roce?

Bylo to v roce 1976. Tehdy byla na mé svěcení upozorněna bezpečnost, i když neměli důkazy. Nemusel jsem světit, ale situace byla nebezpečná, posílat kandidáty k jiným biskupům znamenalo riziko. A já tu moc měl, speciálně potvrzenou vatikánským delegátem, který mimo jiné i kvůli tomu do Československa přišel. I po svém biskupském svěcení jste ale svůj úkol viděl především v přípravě bohoslovců, kteří nemohli oficiálně studovat. . . Ano, tak jsem chápal své poslání už od padesátých let. Nepřímo jsem se staral i o řeckokatolíky, protože jsem dával potřebné materiály těm, kteří o ně pečovali. Učební a jiné. Všude byli v čele velmi seriózní lidé. Nevěnoval bych důvěru nikomu, kdybych měl procento pochybností.

Mluvíte o důvěře k jednotlivým pracovníkům skryté církve. Na základě mnoha svědectví a nakonec z vlastní zkušenosti vím, že se na její činnosti podílelo mimořádné množství vzácných lidí, opravdových osobností. A přece i mezi nimi vynikal zvláštním způsobem biskup dr. Felix Maria Davídek, jehož osobu a dílo se systematicky snažíme v Proglase představovat. Vy jste ho znal osobně. . .

Felixe Davídka jsem znal velmi dobře, vždyť jsme společně studovali. Vážil jsem si ho již pro jeho chování v době nacismu, mimořádnou statečnost, kterou již tehdy projevil. Vím, že se někteří lidé na něj dívali jako na podivína, jako na člověka, který je zvláštní, ale to je myslím společný osud všech těch, kteří stádo předejdou, jak napsal Halas. Kdyby církev neměla těchto odvážlivců, tak by dodnes nebyla objevena Amerika, protože by pořád tvrdili: vyplujeme, až budeme mít větší jistotu, že se vrátíme. Davídek byl mimořádně angažovaný v mnoha směrech. Ve vzpomínkách na biskupa Davídka se často objevují zmínky o jeho až neuvěřitelných znalostech z mnoha oborů. . . Mně bylo velmi sympatické, že jeho rozhled nekončil u teologie. Byl osobností, která chápala vědu v plném rozsahu. V tom vidím určité charisma. Odborníci z různých oborů, ať už to byl botanik nebo historik žasli a ptali se, odkud ten člověk ty znalosti bere? Rozuměl literatuře, výtvarnému umění, znal věci do nejmenších podrobností. Byl schopen mluvit např. s naším misionářem Františkem Štaudem, který působil v Peru, o tamních dialektech. Mnohokrát jsem se o jeho mimořádných znalostech přesvědčil. A není to jen dojem, reprodukuji tu i pocity mnoha odborníků, se kterými jsem hovořil. Davídek byl také kupříkladu mimořádně nadšen pro kybernetiku, která byla tehdy na indexu. On už v té oblasti pracoval a po oficiálním uznání kybernetiky posílal své žáky, aby ji postgraduálně studovali. Takových příkladů by se dalo nalézt mnoho. A nebyli to jen vědecké znalosti. Byl velmi informován i třeba ve věci bezpečnosti, divil jsem se, kde získává potřebné zprávy. Znal dny kontroly, znal praktiky příslušníků. Uměl číst z věcí, které jiným nic neříkaly.

Jedna z mnoha pomluv, která se o biskupu Davídkovi v poslední době objevila, je tvrzení o jeho údajné spolupráci s STB. Připouštíte takovou možnost?

To je naprosto vyloučeno. Je mně naprosto jasné, že je spíše vodil za nos. Oni mu nedali pokoj, hlídali ho neustále, před jeho domem často stávalo jejich auto. Obtěžovali ho stále. Občas jim něco při výslechu řekl, o čem už věděli, a často jim dával úmyslně špatnou stopu. Že by spolupracoval, to je naprostý nesmysl. Vylučuje to celý jeho duchovní svět. Jistě, někdy používal věci, které se jiným zdály nerozumné - to je zase otázka taktiky. Nechci uvádět jednotlivé detaily, ale v jeho blízkosti byli i lidé, kteří se snažili nás infiltrovat. Není vyloučeno, že on to věděl a podle toho s nimi jednal. Jinou pomluvou, která se často objevuje v souvislosti s pochybnostmi o právoplatnosti jím udílených svěcení, je tvrzení, že byl duševně nemocný. . . Trvám na tom, co jsem už v jednom rozhovoru řekl: spíše bych pochyboval o svém duševním zdraví, než o jeho. Je pravda, že mnoho vytrpěl a že byl zvláštní, ale řekněte, který z mimořádných lidí nebyl zvláštní? Zvláštnost je třeba v tom, že se na něco dovedl více soustředit a řadě věcí rozuměl více, než ostatní. Možná bych mohl připomenout slova dr. Antonína Huvara, který ještě za Felixova života řekl: je-li někdo u nás hoden kardinálského klobouku, pak je to Felix Davídek. Odkud se vlastně berou ničím nepodložené pochybnosti o jeho světitelské činnosti? Jako zajímavost mohu uvést text Kongregace pro instituty Bohu zasvěceného života 4.dubna 1992, kde se píše: samotná konsekrace světícího biskupa Felixe Davídka je pochybná. Je vyloučeno, aby kongregace napsala tuto větu, kdyby měla k dispozici ty dokumenty, které v Římě jsou. Sám jsem je tam před více než rokem dal. Tam není ani nejmenší pochybnosti o konsekraci biskupa Davídka, protože biskup, který ho světil, žije a svědectví vydal, posloupnost apoštolská je zajištěna biskupem Dubovským, ten také žije.

Tak co je na tom pochybného? Varuji se toho, že bych podezíral kongregaci z nepřesného rozhodnutí, ale mám obavu, že ta kongregace nemá všechny dokumenty k dispozici. Kromě řady naprosto jednoznačných dokumentů existuje také závažné svědectví bývalého superiora a spoluzakladatele Těšitelů P. Kamila A. M. Vanča, kterému papež Pavel VI. při rozhovoru v roce 1977 osobně potvrdil platnost Davídkových svěcení. Existují další žijící svědkové této rozmluvy.

Ještě bych se vás zeptal na jednu osobnost z okruhu skryté Církve, totiž na Zbislava Gajdoše Tarnowského, kterého pozoruhodné a zcela neznámé dílo se snažíme alespoň v náznaku představit v tomto čísle Proglasu. Věděl jste o jeho činnosti nebo jste ho dokonce znal osobně?

Zbyšek Gajdoš byl jeden ze členů skryté církve a to dokonce té východní větve: byl knězem řeckokatolického ritu. Znal jsem ho osobně a znám i jeho rodinu. Mohl bych zde citovat z dopisu jeho manželky, který poslala našemu Otci biskupovi: "Nepochybuji, že byl přijat do armády nebeské, neboť celý jeho život byl zápalnou obětí na Kalvárii." To jsou zajímavá slova, protože je píše manželka řeckokatolického kněze. A víte, že pohled manželky bývá velmi přísný. Mluvil jsem i při jeho pohřbu v Rájci v roce 1986. Byl to rok žáků sv. Cyrila a Metoděje a já jsem tam řekl, že tento zesnulý patří k nim. Zbyšek Gajdoš byl povoláním učitel a toto své poslání bral velmi vážně.

Mluvil s Vámi někdy o své práci?

Učil s láskou, a to je myslím největší pedagogova síla. Vím, jak si ho žáci během jeho působení na Kunštátsku vážili, jak si je dovedl získat. Vzpomínám si na jeho výrok: kdykoli vstoupím do třídy, tak smeknu, protože vstupuji do Boží svatyně. To je vlastně duch Komenského. Pedagogické myšlenky, které jsou v jeho dopisech a v jeho díle, mají určitě nadčasovou úroveň. Jaký byl Otec Gajdoš jako kněz? Zde bych rád ještě jednou citoval z dopisu jeho ženy Anny: "Mši svatou sloužil velmi důstojně a prožíval drama Kalvárie. Jednou tak intenzívně, že při pozdvihování svaté hostie omdlel." I já ze své osobní zkušenosti mohu potvrdit, že své poslání kněze svěceného východním ritem bral velmi vážně. Já sám jsem mu tuto možnost nabídl, věděl jsem o jeho duchovní erudici. Byl svěcen 4. července 1974, ne u mne, já jsem byl jeho hlavním garantem. Udělal veliké dílo, nejen po té literární stránce, ale jeho největší dílo - a dílo všech kněží skryté Církve - byla jeho eucharistická činnost. Kdo nevěří v eucharistii, ten to nepochopí. Jsem přesvědčen, že tento mystický přínos byla jedna z nejdůležitějších složek v boji s pekelnými silami, které se snažili zničit církev. To on plně chápal, proto eucharistii hluboce prožíval. V řadě odpovědí na mé otázky již naznačujete možný způsob řešení situace tajné církve. Dovedete si představit i nějaký standartní způsob? Mám tím na mysli, zda je pro skrytou Církev akceptovatelný i jiný způsob uznání, než zařazení do běžné duchovní zprávy? V našem původním projektu bylo, že považujeme strukturu skryté Církve za podobnou Mission de France, tam ovšem podporovanou celým biskupským sborem. My tuto koncepci máme ještě prohloubenou o moment pronásledování. K tomu by mohlo směřovat i dnešní vyřešení. Můžeme být integrující strukturou, kterou církev potřebuje. Víme, že některá sdružení, jako třeba Opus Dei, to realizují. Ale my jsme v nevýhodě, protože náš biskupský sbor se za to nestaví.

Myslíte, že je možno za dnešní situace počítat s nějakým uspokojivým řešením?

Jsem přesvědčen, že celá záležitost není ještě vyřešena komplexně. A byl bych rád, kdyby publikování tohoto rozhovoru k tomu přispělo. Je povinností nás, kteří jsme byli kolem skrytých kněží a o ně čtyřicet let pečovali, abychom řekli svoje svědectví. Nezpochybňujeme svoji úctu k biskupům a biskupské konferenci, ale když vidíme něco neúplného, musíme to doplnit. Je naší povinností se ozvat a do věci vnést více jasu. Je pravda, že biskupové nás nejsou povinni vzít k dialogu. To je jejich věc. Ale i v církevním právu i v dokumentech II. vatikánského koncilu se říká, že dialog se doporučuje i s posledními ateisty. Snad náš požadavek není přemrštěný. Ze strany biskupské konference a zvláště některých biskupů ovšem není vidět přílišná ochota vést s vámi dialog. . . Velmi důležitý bod je důvěra. Důvěra v církvi vždy byla, i když církev neměla písemnou dokumentaci. To, co patří k tradici apoštolské posloupnosti a k realizaci království Božího na zemi, je namnoze postaveno na důvěře. Víra a důvěra - to jsou dvě sestry. Nedivím se, že tam, kde je slabá víra, je taky malá důvěra. Ovšem katolická Církev je plná víry, proto i plná důvěry.

Pokračujete v rámci skryté Církve nějakým způsobem dál ve vaší činnosti, i když k tomu nemáte církevní souhlas?

V naší činnosti pokračujeme dál v tom smyslu, že se snažíme pomáhat těm lidem, o které se nikdo nestará, tedy skrytým kněžím. Můžeme jim také poradit, když potřebují, nedíváme se na ně podezřele, ale jako na bratry, na ty, kteří zasluhují mimořádné úcty, jak to konečně bylo vyjádřeno v dopisu biskupské konference: "Mnohé jste udrželi, mnohé získali, vaše oběť nebyla marná, upřímně vám děkujeme a vaší práce si vážíme." Tento dopis však kromě tohoto spravedlivého ocenění mluví i o jakési podvojnosti v Církvi, která vznikla vaším působením. Lze tento výklad akceptovat? Naším cílem byla integrace: doplnit to, co nebylo. Nešlo o žádnou paralelu, tento výraz jsme nikdy nepoužívali. Proto mě velmi zarmoutilo, když v listu biskupské konference, který byl čten 8. března 1992 ve všech kostelích, bylo řečeno, že nemůže být Církev paralelní, nemůže být dvojí svěcení, dvojí svátosti a pod. My jsme nikdy netvořili paralelní Církev, nikdy jsme neměli v úmyslu něco zdvojovat, ale vždy jen doplňovat. Když jsme konali bohoslužby, tak to přece nebyla konkurence bohoslužbám oficiálním.

Otče Stanislave, blížíme se k závěru tohoto rozhovoru, ve kterém jsme se snad dotkli všech podstatných věcí, týkajících se skryté Církve. Chtěl byste v závěru ještě něco zvlášť zdůraznit?

Závěrem snad jen velkou prosbu: Aby se splnilo to, co máme napsáno na prezidentské vlajce - veritas vincit. Pravda vítězí. To není konstatování, to je program. Každý z nás se musí snažit, aby pravda zvítězila. A ta část pravdy, které bychom mohli dát nadpis skrytá Církev, pomalu vychází najevo. Jsou tu i mučedníci této pravdy. Zvláště bych zdůraznil postavu kněze ing. Přemysla Coufala, mučedníka a svědka mimořádně velikého. Nedivme se tomu, že v témže roce, kdy byl atentát na papeže, byl i on postaven do řady důležitých lidí, kteří mají být likvidováni. V Hrubčicích na hřbitově u jeho hrobu je už řada votivních tabulek s poděkováním za vyslyšení proseb. Jen je škoda, že jeho matka už nemůže mluvit. Byli bychom překvapeni, kdybychom slyšeli jméno toho člověka, dnes vysoce postaveného v Církvi, o kterém mnohokrát prohlásila: Ten je zradil. Není vyloučeno, že i on bude tyto řádky číst. Ať se zamyslí.

připravil Petr Fiala Proglas 4/92

Po mnohém osočování jsme konečně svědky přejného a zasvěceného přístupu k problematice mlčící církve v našem tisku. Rozhovor Petra Fialy s biskupem Stanislavem Krátkým otištěný v Proglasu se v mnohém dobírá k jádru věci a je třeba jeho autorům poděkovat i za statečnost a připravenost vydávat svědectví. Využíváme této příležitosti a připojujeme několik poznámek a kritických podnětů, opírajících se o zkušenost naší obce, která se v lecčem liší od zkušeností Otce Krátkého.

- Musíme dosvědčit, že ne všichni křesťané Západu reagují na naše potíže s Biskupskou konferencí škodolibě. Nelze je házet do jednoho pytle: k mnohým z nich cítíme opravdovou úctu a vděčnost.

- Podobně se domníváme, že problémy okolo demokracie v církvi, povinného celibátu či ordinace žen nejsou jen jakési mýdlové bubliny a výmysl západních teologů. Jsou to skutečné problémy mnoha opravdových křesťanů nejen naší doby. Považme také tradice jiných křesťanských církví anebo prvokřesťanskou praxi! Také k tradici naší obce patří např. mnohem vyšší míra "demokracie", než bývá obvyklé - a můžeme s radostí dosvědčit, že tím autorita představených netrpí, naopak. Nechtěli bychom v takových, pro nás důležitých věcech dělat ústupky - právě proto, aby se mohlo rozvíjet naše pastorační působení, které považujeme stejně jako biskup Krátký za to rozhodující.

- Snad by bylo dobré více akcentovat úlohu laiků v církvi. Z pohledu Božího jistě nejsou kněží "nejdůležitější": všichni jsme "důležití" stejně, kněží i nekněží, všichni Boží děti, Boží lid, bratři a sestry v Kristu.

- Doplněny by měly být i důvody, které vedly ke vzniku "podzemní církve" v časech komunismu: nešlo pouze o subjektivní nadšení a vědomí povolání. Zakladatelé našeho směru jednali s církevním schválením, byť přísně tajným a uděleným mimořádnou formou. Nezdůraznit tento fakt by mohlo být důvodem k jejich obviňování z nezodpovědnosti a nekázně.

- Na základě našich informací máme zato, že struktura mlčící církve nebyla vytvářena podle vzoru Mission de France - o této francouzské organizaci zde tehdy nebylo nic známo a podobnost byla odhalena až mnohem později, kupodivu nikoliv našimi (podzemními) biskupy. Shody jsou způsobeny nejspíše podobnými podmínkami práce obou organizací. Nelze konečně přehlížet ani rozdíly. Mission je útvarem ryze kněžským, a to celibátně vázaným. Otec Krátký uvažuje podobně, protože nemá sám svou bezprostřední zkušenost s církví jako Božím lidem, s pluralitními společenstvími kněží, laiků, celibátních i v rodině žijících, regulárních členů sekulárních institutů atd; žil díky okolnostem jinou z tradic podzemní církve, která ovšem je s tradicí Mission snadno slučitelná.

- Snad je třeba také poopravit výrok "Je pravda, že biskupové nás nejsou povinni vzít k dialogu". Konstituce II. Vaticana tvrdí něco jiného (a mluví přitom dokonce nejen o presbyteriu, ale o královsky kněžském laikovi). Stejně tak se právoplatného biskupa nelze ptát na "pokračování v činnosti, ke které nemá církevní souhlas". Jak by mohl biskup, který není zrovna ve stavu vzpoury (a tudíž právoplatně trestán), jednat "mimo" církevní souhlas?! Nicméně, ještě jednou autorům i Proglasu děkujeme.

-red-

Mám zato, že reordinace je kontraindikována hned z několika příčin: sakramentálních, eklesiálních a personálních. Vedle toho budí tento návrh řešení problému mlčící církve (nebo snad příkaz? V každém případě prý podmínka sine qua non) specifické mravní dilema, totiž co vposledku je a co není dobrem církve, co je a co není pochybností léčitelnou právě reordinací. Reordinace se týká - jak se zdá - několika stovek lidí. A některým působí značné obtíže. Povšimněme si blíže různých aspektů problému reordinace.

1. Kontraindikace

Svátostný aspekt

Pro katolíka je příznačná větší citlivost pro svátostný život. Svátostné dění se ovšem neodvíjí ani výlučně, ani především v rovině právní, jak někteří jiným i sami sobě předstírají tím, že v souvislosti se svátostnou službou znají jen jedinou starost: aby úkon byl PLATNÝ. Nechci bagatelizovat právní aspekt, i mně velmi záleží na platnosti a na dovolenosti vysluhování svátostí: Boží lid si nezaslouží být klamán, ani soužen nejistotami. Jenže svátost se musí dít především v "Duchu a pravdě". Je proto absurdní, že v celém sporu o reordinaci se v kuloárech diskutuje jurisdikce, psychická potence světitele některých členů presbyteria mlčící církve a nevím co ještě, kdežto eklesiologické, sakramentální a personální jádro problému zůstává zcela stranou. Je prostě absurdní, že nikdo z apoštolů reordinace se neohlíží ani na hlavního aktéra svátosti, Krista, ani na Ducha, v němž se každá svátost děje (a proto je živá, plodná). A tak tvůrčí akt Boží, ať už ten originální anebo reordinovaný, degraduje lidskou arogancí na cosi, co má člověk - vrchní mág - zcela v hrsti a smí to podle vlastní libosti nejen uznat, ale také škrtem pera zneuznat a libovolně opakovat. Je ovšem zvláště pikantní, když se toto vše odvíjí právě v souvislosti se svátostí, o které učíme, že vtiskuje nezrušitelné znamení (charakter): nikdo se o toto znamení nezajímá, natož aby je zkoumal. Nikdo také nezkoumá, nese-li taková svátost ovoce odpovídající Duchu. Zato se pilně zkoumají razítka na dokumentech. Nemyslím, že taková svátostná praxe obstojí, plodnost svátostem přece dává Duch. Právě ten Duch, kterého většinou ignorujeme, ale který je svědkem, jak se ze "správců Božích tajemství" snadno stali "páni" těchto mystérii.

Aspekt eklesiální

Církev je svou podstatou lidem putujícím, nezabydleným, lidem vyhlížejícím toužebně budoucnost podle zaslíbení, lidem vůbec ne soběstačným, ale na Krista ve všem důležitém odkázaným. Tím spíš ji musí její Pán a Ženich chránit. Podobenstvím o správci, který během zastupování Hospodáře sám ve svých očích příliš "vyrostl" a začal svévolně utiskovat a šikanovat své spolusloužící, varuje Ježíš ty, kteří správcují na církevních postech lidsky nazíráno "vyšších", než zastávají jiní, a zapomínají, že od těch nejníže postavených je nedělí nic podstatného (stačí, aby Hospodář komusi jinému řekl: "příteli, posaď se výše" a budou s hanbou sedět na místech posledních). Tak tomu je v církvi Kristově; tak tomu musí být v každé církvi, která chce Kristovou zůstat. Je-li kdo povolán do presbyterátu, povolává jej i Vzkříšený. A soudí. Proto nemá-li být právní stránka církve a její CIC jen pouhou pojistkou mocenského postavení jisté vrstvy, trpkým plodem triumfalistické zpupnosti člověka, kterému se podařilo vyšvihnout se výše k vrcholům "posvátné moci", musí spravedlnost a právo církve Krista zpřítomňovat ne méně než např. charita nebo řehole. Jinak řečeno: Legitimním výrazem práva v církvi musí být Kristova milost, lex musí být znamením milosti Kristovy vůči jeho nevěstě. Všichni ti, kdo se cítí povoláni svým úřadem vyžadovat od svých bližních to či ono, měli by znovu a znovu vážit, zda je ten jejich požadavek vůbec slučitelný s atmosférou Poslední večeře, v které Ježíš Novou smlouvu ohlašuje. Také legitimitu ordinace třeba posuzovat (resp. od křesťana vyžadovat reordinaci) ve světle této klíčové události dějin spásy. Nemyslím, že je k prospěchu církve, smete-li se (také díky právním důsledkům reordinace) vše dosud vytvořené mlčky pod stůl a presbyteři mlčící církve se v patřičném stejnokroji zařadí do šiků pracujících podle jiných zvyklostí a jiných tradic. Ve hře je řada pro a proti. Jenže dobrý hospodář vynáší ze svých zásob věci nové i staré. Dnes se požadavkem reordinací neváháme tak trochu vysmát starému principu ex opere operato (Christi), ale také duchu i liteře kánonů 1012-1017 a ovšemže i 1024. Je jistě ke škodě církve obecné, jestliže někdo svými vlastními dobrovolnými postoji, prohlášeními a činy protiřečí svým neméně vlastním a dobrovolným postojům v minulosti (leda by šlo o pokání; jenže metanoia v přístupu k problému mlčící církve - zdá se - zatím nehrozí).

Aspekt personální

Presbyterát povolává konkrétní osobnost do služby. Člověk slouží druhým do té míry, do jaké uzrál v osobnost. (Komu se to nezdá, ať se zamyslí nad silou chvíle, kdy Ježíš umývá učedníkům nohy.) Je dnes už nikoli hypotézou, ale potvrzenou zkušeností, že reordinace poškozuje proces zrání osobnosti i v čistě přirozené rovině. V rovině náboženské, konkrétně v kněžské existenci musí těžce poškodit umění dospělé poslušnosti. Tím zasahuje i samu podstatu novozákonního kněžství, odvozovaného od Krista poslušného, jak nás učí list Židům. Reordinace totiž vyžaduje mj. také nový slib poslušnosti novému ordináři. Slib ne méně vážný než slib manželské věrnosti pochopitelně nechá v srdci člověka stopu. Je nutno vzít vážně, že svěcenec slibuje poslušnost v rámci svátosti, tedy "před Boží tváří". A slibuje zcela konkrétnímu subjektu. Nikoli snad vyšším či nejvyšším úřadům církve obecné, nikoli anonymní biskupské moci, ale svému konkrétnímu ordináři, jehož jménem na něj světitel vložil ruce. Pro vážnost přísahy není podstatné, zda biskupská konference tohoto ordináře mezi sebe přijala či nikoli; všichni snad chápeme, že biskupská konference není totéž co sbor biskupů. (Pokud jej však konference ignoruje, činí problém ještě akutnějším.) Mýlí se ti, kteří předstírají, že mohou od této přísahy dispenzovat mávnutím ruky - i pro legitimního nadřízeného mého ordináře platí kanonické podmínky, podle kterých musí postupovat, nemá-li být takový akt pouhou svévolí. To jsou holá fakta. Je pak jistě ke škodě presbyterátu jako takového, že tomu mnozí nechtějí rozumět: přemlouvají k reordinaci bez exkardinace, legitimního ordináře pomlouvají jako romantického samozvance, anebo o něm dokonce tvrdí, že ani neexistuje. Další trauma osobnosti souvisí s vírou svěcence. Kdysi totiž přijal své svěcení v bázni a s vděčností, v modlitbách a se sebevydáním. Teď jej důvěryhodní bratři přesvědčují, že to byl (možná) omyl, jen prázdný obřad, jen podivná hra na kněze. . . Tehdejší prožitky, prožitky dalších let (např. radost nad obrácenými kajícníky, eucharistické liturgie) - to všechno byla prý fata morgana. Čemu a především jak má nadále věřit takový "novokněz" po dvaceti letech skryté kněžské služby, kterou dnes prohlásili za omyl? Trampotám osobnosti ovšem není ještě konec: Reordinace se vysmívá i jeho dosavadní lidské schopnosti důvěřovat. Diakonát i presbyterát přijímal odkázán jen na důvěru ve své učitele, formátory, světitele. Tou důvěrou riskoval mnoho a věděl, že mnoho je ve hře. Teď mu někdo (nota bene bez argumentů, nicméně také důvěryhodná autorita) de facto tvrdí, že tenkrát v dobách nebezpečných pro jednotlivce i pro církev důvěřoval lidem nehodným - buď podvodníkům, nebo romantickým naivkům, nebo bláznům. Jen cynik by pak po tom všem mohl od reordinovaného očekávat vztah k jakékoli další autoritě jiný než stroze formální. Úředně navržené řešení se o povolání lidské osobnosti vůbec nezajímá, tím méně by se pokoušelo léčit, ocitlo-li se povolání v jakýchsi obtížích. Ve skutečnosti je ovšem povolání nesmírně významným darem, nabídlo i vyvolení a ospravedlnění, jak učí Pavel. V této důvěře Božímu slovu bylo možno pracovat i v podmínkách někdy velmi těžkých. Takovou existenciální jistotu nemůže žádné lidské pověření či "přeškolení" člověku nabídnout. Přesto se doslova vzkáže stovkám lidí, aby se od svých dosavadních praporů rozešli a někam se zařadili. Lze vůbec i jen doufat, že nadále bude takový reordinovaný ve svém svědomí jistější, že bude po tom všem ještě znamením uzdravujícího Krista, anebo řečeno praktičtěji: bude schopen být pevnou oporou váhavým, skrupulantům, nemocným všeho druhu? Lze doufat, že se po zatracení své veškeré prý pochybné minulosti a po prapodivném vítězství údajného "pořádku" odváží zvěstovat kdy něco jiného než právě jen církevní rubriky a přípisy z konzistoře? Zatím stále ještě předpokládáme, že takový reordinovaný dokáže přijmout novou autoritu jako autoritu. Tak samozřejmé to ovšem není poté, co takový kandidát zjistí, že u posvátné kongregace "vyšetřující" pro něho personálně veledůležité věci vůbec neberou zřetel na jeho vlastní svědectví, ani na svědectví přímých svědků. Zato se berou vážně výpovědi lidí, kteří sice sami do věci nikdy neviděli a nevidí, mé světitele ani mne neznali, ani se mnou, ani s nimi nejednali, nicméně prý to neb ono slyšeli, ten či onen vzkaz měli prý vyřídit, to nebo ono jim připadalo podezřelé. . . Dokonce i typicky udavačské, účelově slepené střípky jakési rekonstrukce - to vše po léta pečlivě shromažďoval jistý prelát (pochopitelně i pro užitek StB) a dnes se to opět hodí. . .

2. Dilemata

Vedle nesporných škod, o kterých už byla řeč výše, je třeba připomenout další dilemata, která se ve škody mohou snadno časem přeměnit. Bude tu řeč o způsobu argumentace, se kterou se kandidáti reordinace u ordinářů biskupské konference zatím setkávají. "Pro dobro církve je třeba se zapřít. . ." Zajisté. Církev si od presbytera zaslouží i víc než sebezapření. Jenže - kéž odpustí ti bezelstní z ordinářů - o jakém dobru, o dobru pro koho je přitom řeč? Oddechne si kongregace, která věc "řešila". Potěší se ordináři. Snaží se pochopit někdo ty věřící, které dosud zpracovával tisk sarkastickou kritikou "tajné církve" coby dobrodruhů, romantiků, dokonce i agentů StB, obcházejících celibát a vysávajících mešní stipendia? A vcítil se někdo do situace těch věřících, kteří se po letech, ba desetiletích svátostného obcování dozvědí z novin, že jejich dlouholetý zpovědník nebo celebrant byl právě slavnostně posvěcen a sloužil svou primici? "Roma locuta, causa finita," citují někteří svatého Augustina. Řím opravdu promluvil. Obtíž je v tom, že nejen jednou. Kdy tedy causa finita? A kolikrát ještě? Letos vydala posv. kongregace své Normae. Jenže během let jiní neméně pověření a neméně vysocí úředníci téhož "Říma" o platnosti "tajných" svěcení nikterak nepochybovali, ba právě naopak. A tak ať už reordinaci přijmu nebo odmítnu, vždy to bude v souhlase s Římem. Úcty si zaslouží každé rozhodnutí pověřených reprezentantů. Může mít někdo za zlé, jestliže si vyberu to příznivější? Na kom však zbude povinnost to vysvětlit veřejnosti bez klamných zjednodušení? "Nutno odstranit jakoukoli pochybnost," žádají někteří. Právem, jde o věci příliš vážné, aby se mohla tolerovat skutečná pochybnost. Jenže tyhle pochybnosti jsou vskutku prazvláštní: O platnosti kterékoli z mých dosavadních (svým způsobem řádných) ordinací totiž nepochybuji ani já, ani žádný z mých světitelů, ani můj ordinář. Důvěřoval jí zahraniční biskup, který mi umožnil studia. Důvěřují jí ta církevní společenství, kterým už dvacet let sloužím. Že jsou prý tyto ordinace pochybné, tvrdí ti, kteří s celou věcí přišli do styku relativně nedávno, nemají a nemohou mít informace z prvé ruky, jsou odkázáni na výpovědi jiných osob (mimo jiné i na moje vlastní). Kde tedy vznikla taková pochybnost, není-li apriorní, podložená spíš emotivně než fakticky? Kde vzít fakta, ne-li v místě jejich zrodu? Nejde o pochybnost nad událostí, která by snad nebyla dodnes po objektivní stránce dosvědčena kanonicky relevantními svědky, naopak. Také nejde o pochybnost ledajakou, ale o pochybnost nad svátostí, tedy nad aktem, o kterém se dosud věřilo, že se děje ex opere operato Christi, tj. nezávisle na kvalitě ordináře (právě proto nebylo nikdy třeba reordinovat ani ty svěcence, které ordinovali lidé evidentně nehodní - morálně nepevní? anebo psychicky nemocní? cynikové? jen stěží věřící? Kdo by to rozeznal?!). Nepochybná je předepsaná látka i forma udělení svátosti. Co tedy zakládá tuto pochybnost? Těžko říci, protože žádný důvod pro onu zapeklitou "pochybnost" autentické texty nesdělují, jako kdyby buď byl všeobecně znám (ovšemže není!), anebo jej vlastně ani netřeba znát (jako v Kafkově Zámku). Nesdělím-li důvod, nemusím čelit protiargumentaci, stačí pouze kvazidůstojně mlčet. . . Budiž mi dovoleno předložit nakonec hypotézu, dovolující mnohé ze záhad odstranit a zároveň schopnou otupit ostří výše uvedeným "nepříznivým souvislostem s celocírkevními zájmy". Připusťme tedy hypoteticky, že ve skutečnosti nejde vposledku o nejistotu co do svátosti, ale jde o jiné, během dějin církve také intenzívně a vytrvale sledované, ovšem silně problematické dobro - o "potestas regiminis", o moc a autoritu. Že jde o snahu tuto moc koncentrovat a monopolizovat, resp. suspendovat episkopální moc biskupů konsekrovaných tajně. Lze pak snadno pochopit, proč je tato kauza důležitější než mnoho jiných mělčin a traumat současné církve v Československu. Proč netřeba řešit kolaborace presbyteria s režimem v době pronásledování, proč netřeba ukáznit skupinu těch biskupů, kteří mezi sebou proti vůli papeže vytvořili a publikovali biskupskou vzdorokonferenci, proč netřeba přezkoušet teologickou úroveň těch duchovních, kteří jsou mnoho let v duchovní správě a nikdy neabsolvovali žádné kanonicky relevantní studium (protože nejméně deset let neexistoval v Československu žádný legitimní seminář a na místě profesorů "učili" vedle důstojníků StB všelijak narychlo sehnaní lektoři bez kanonické mise) - zato musí být před komisí fakulty jednotlivě přezkoušen každý, kdo bude reordinován; proč je tajné studium v řádném zahraničním semináři někomu uznáno a někomu ne; proč u někoho nevadí jasný a neskrývaný konkubinát, ale u jiného vadí řádné svátostné manželství. . . Je-li na této hypotéze něco pravdy, dostane smysl i reordinace. Má totiž v mocenském zápase podobný efekt, jako měla kdysi v počátcích Husákovy normalizace povinná výměna stranických legitimací: jednak není k takové akci pozván každý, jednak si každý z pozvaných musí pořádně zapamatovat, čím si místo na slunci veřejné normality vykoupil (a jistě si dá pozor, aby už nikdy nikoho nemusel znovu ujišťovat o své dobré vůli).

3. Závěry

Ať už má uvedená hypotéza pravdu či nikoli, jisté pro mne zůstává, že proti reordinaci svědčí přinejmenším několik nesporných skutečností. Různé autority, kterých si vážím, mají na věc rozdílné názory, tam tedy jistotu hledat emohu. Legitimní autorita každého ordinovaného v naší mlčící církvi - ordinář - se opakovaně vyjádřil, že s reordinací nesouhlasí (ale netrestá ji, pokud se pro ni někdo sám rozhodl). V daném případě všem autoritám, kterých si vážím, ani nemohu vyhovět, zásadně se neshodují. Jsem tedy odkázán vposledku na své svědomí. V souhlase se svědomím tedy uzavírám problém své reordinace jednoznačně: nemohu, nesmím, nechci. Hlavní vadu konceptu reordinace vidím v tom, že se bez dialogu, pouhým škrtem pera pokouší vyřešit problém mnohem širší a v dané souvislosti raději nezmiňovaný, problém zvaný neveřejná a nekonvenční pastorace. To, co se zatím kolem věci navrhuje, není popravdě řešením, ale kanalizací: spláchne se prostě. Nepohodlné zkušenosti tak spadnou pod stůl a tam se po čase zapomenou, nepohodlná tradice se na delší či kratší čas přerve. Nemohu však uvěřit, že ke slávě Boží a ve prospěch církve, ve prospěch hlásání radostné zvěsti a s citem pro člověka ať už ordinovaného, anebo na službu ordinovaných odkázaného.

-j-

Mladá fronta Dnes před časem uveřejnila slova mého arcibiskupa, přítele a bratra Miloslava Vlka k problému lustrací (Církev a lustrace, MF Dnes 11. 5. 1992).

Člověk stojící mimo církve tu měl jednak možnost nahlédnout aspoň částečně sílu tlaků soustavně (a zčásti s úspěchem) lámající charaktery ordinovaných služebníků církve v průběhu minulých desetiletí, jednak se seznámil s postojem, jejž zaujímá k těm nalomeným nebo zlomeným současný pastýř, který sám v oněch dobách zmíněným tlakům nepodlehl (a nesl za to příslušné následky). Necenzurované noviny (č. 13, 14 a 15) pak zveřejnily tzv. plošný seznam agentů Státní bezpečnosti. Téměř každý z nás nachází mezi tisíci jmen své přátele, sousedy a známé, téměř nikomu neunikne, kolik jmen veřejných a kulturních činitelů, profesorů, docentů, vědců, spisovatelů a herců soupis obsahuje. Obsahuje i značný počet jmen profesorů všech teologických fakult a duchovních (i biskupů) všech křesťanských církví. I té, k níž se synovsky hlásím, církve katolické.

Cítil-li jsem již předtím potřebu se k tématu "církev a lustrace" vrátit, nad seznamy jmen agentů se mi tato potřeba změnila v povinnost. Je zajisté pravdou, že žádná lustrace nemůže křesťanovi nahradit pokání. (Čiňte pokání a věřte evangeliu { Marek 1,15). Lustrace totiž představuje jakési vnější rituální očištění - a my víme, že Ježíšův základní konflikt s učiteli zákona spočíval právě v tom, že rituální čistota podle Ježíše nestačí. Lustrační mechanismus neočistí srdce ani smýšlení, aby vedlo ke změně jednání a života. Je také pravdou, že jméno v seznamu nevypovídá zhola nic o skutečné vině pojmenovaného (ba dokonce - jak svědčí již řada případů - jméno v seznamu může znamenat ohavnou křivdu na nevinném). A posléze je pravdou, že křesťanům nemůže jít "jenom" o ochranu společnosti, ale podstatným způsobem i o pokání viníka. Učinili-li biskupové Čech a Moravy "první krok" (požádali společnost o odpuštění za slabosti a chyby členů své církve, jak konstatuje arcibiskup), nelze u tohoto prvního kroku zůstat. Mělo-li by další kroky představovat zaslání osobního dopisu a výzva k rozhovoru s těmi, kdo selhali, nechci zpochybňovat jejich určitý pozitivní význam jakožto pomoci k dalšímu vykročení, musím však říci, že takový krok by neměl stačit těm, jichž se snad týká, ani jejich arcibiskupovi, a že určitě nestačí ani "laické společnosti", ani církvi, tj. společenství všech věřících. "Každý z nás má dluhy vůči druhým a potřebuje odpuštění. Jen ti, kdo se cítí farizejsky čistí, mohou hodit první kamenem," končí M. Vlk svou úvahu. S tím opět nutno souhlasit: všichni jsme hříšníci, i církev je hříšná a musí činit pokání.

Nejsem-li v seznamech agentů, může to stále znamenat ještě dvojí: buď mi byla nezaslouženě dána milost - ať už milost nebýt obtěžován a zatěžován vůbec - nebo v nastalém pokušení obstát - nebo se ještě v nějakých "dodatcích plošných seznamů" mohu objevit (na svou čest a evangelium prohlašuji, že nevinně). Ale vraťme se k nepostačitelnosti učiněných druhých kroků. Opustila-li církev starou praxi veřejného pokání, nemusí to znamenat jednoznačně pozitivní vývoj. Hřích je vždycky skutečně sociální: i tím nejtajnějším hříchem zraňuji celou církev a největší slabinou svátostné praxe mé církve je podle mého přesvědčení to, že ve svátosti smíření se redukcí na ušní zpověď sociální aspekt hříchu ztrácí. Má-li mě kněz ujistit o Božím odpuštění, musím vědět, že o odpuštění žádám nikoli "pouze" Boha nebo "pouze" kněze, ale celé společenství církve. A tak v souvislosti s lustračními seznamy tvrdím: I kdybych se jako agent StB stokrát vyznal ze své slabosti svému zpovědníkovi nebo svému biskupovi, učinil jsem málo. Mám-li spoléhat na odpuštění Boží, musím poprosit za odpuštění i ty, kterým jsem ve své slabosti ublížil, tj. církev i společnost. Teprve potom budu vědět, že jsem v pravdě a že mám utěšující naději v odpuštění a lásku. V posledních letech mluvíme často o duchovní obnově, o evangelizaci, o svědectví víry. Jako svědek víry musím usilovat, abych byl svědkem věrohodným.

Církev je slavná, bez poskvrny a vrásky, svatá a bezúhonná (Efezským 5,27), je skutečností eschatologickou. Dokáže-li služebník církve vyznat svému společenství a celé veřejnosti své selhání, učiní pro naplnění této eschatologické skutečnosti nesmírně mnoho a věrohodnost svého svědectví prokáže způsobem, jenž přesvědčí nejen "domácí víry", ale i její nepřátele. Přišel čas nepromarňovat další příležitost. Pokrytecké či slabošské mlčení přitom neubližuje jen církvi a jejímu kázání, ale i těm, kdo se do seznamů StB dostali bez sebemenšího přičinění. Pokání je věcí osobního, soukromého rozhodnutí. Byl{li jsem však veřejně označen za hříšníka, musím se odhodlat k veřejnému pokání - jinak ztrácím věrohodnost svědka víry a ubližuji církvi i společnosti. Morální rozpad společnosti lze snad zastavit - církev tu však nesmí selhávat, jestliže se v Kristu hlásí k odpovědnosti, spravedlnosti a lásce. Každého křesťana se lustrace týkají osobně. Především: "Ten, kdo si myslí, že stojí, ať si dá pozor, aby nepadl." (1 Korintským 10,12) A jak naznačeno výše: "Kdo z vás je bez hříchu, první hoď kamenem." (Jan 8,7) Dále musí jít každému z nás jak o to, aby byli očištěni ti, kdo byli zveřejněním mezi agenty osočeni neprávem, tak o to, aby všichni kající byli přijati s láskou.

Ti z nás, kteří se ve veřejném seznamu octli - ať zaviněně (jak rozdílná může taková vina být!) či nezaviněně, by neměli ztrácet ze zřetele, že jsou sami sobě, církvi i společnosti povinováni veřejně reagovat - neboť jestliže sůl pozbude chuti, zaslouží si, aby byla vyhozena a aby lidé po ní šlapali (srov. Matouš 5,13). Není sporu o tom, že k takovému rozhodnutí může být třeba odhodlání přímo mučednického (martyr znamená totiž "svědek"). Pět minut po dvanácté ať nám všem k správnému kroku pomáhá Bůh!

Václav Konzal Souvislosti 4/1992

Na poslední redakční radě Getseman v červnu t. r. byl dán podnět ke zřízení samostatného nakladatelství a vydavatelství. Redakční rada tento projekt doporučila a doplnila dalšími náměty. A tak již bylo v minulých dnech zřízeno ekumenické nakladatelství a vydavatelství SÍŤ s.r.o. Za cíl si klade vydávat kvalitní odbornou i populární teologickou literaturu jak domácích, tak zahraničních autorů. Kromě toho bude SÍŤ vydávat dva časopisy (Getsemany jsou jedním z nich). Z domácích autorů uvažujeme např. o Orientaci Karla Kleina, Patristice Václava Ventury či Liturgice Bonaventury Boušeho. Ze zahraničních prací máme připraveny překlady Bernharda Häringa, Hanse Künga, Roberta Adolfse, Johannese Emminghause a dalších autorů. Budeme se orientovat na knihy, které jiná nakladatelství nevydávají, např. s ohledem na nízký počet zájemců. Některé tituly chceme vydávat v češtině, jiné ve slovenštině. Společnost bude institucí neziskovou, a z toho důvodu by měly být ceny knih nižší, než je dnes obvyklé. Určité zázemí, jak inspirační, tak odbytové (jak věříme), máme ve vás, čtenářích Getseman. Prosíme vás proto o jakékoli náměty k naší práci. Podíl ES na nakladatelství SÍŤ je výrazem ochoty sloužit tam, kde je to zapotřebí, vyplňovat mezery, které by jinak zůstaly prázdné, je projevem praktického ekumenismu. Společnost SÍŤ chce přiblížit českému a slovenskému čtenáři ducha a výsledky II. vat. koncilu. Měla by sloužit k ekumenickému vzdělávání, ke vzájemnému poznávání a překonávání bariér mezi církvemi i mezi různými spiritualitami téže církve. Vždyť všichni věříme a vyznáváme, že církev jediného Krista je jedna přesto, že jsme různí. Jako síť vržená do moře, která shromáždí ryby všech druhů. . . (Mt 13,47) Konkrétní nabídky knih by se měly v Getsemanech objevit za několik měsíců. Pavel