Mladá fronta Dnes před časem uveřejnila slova mého arcibiskupa, přítele a bratra Miloslava Vlka k problému lustrací (Církev a lustrace, MF Dnes 11. 5. 1992).
Člověk stojící mimo církve tu měl jednak možnost nahlédnout aspoň částečně sílu tlaků soustavně (a zčásti s úspěchem) lámající charaktery ordinovaných služebníků církve v průběhu minulých desetiletí, jednak se seznámil s postojem, jejž zaujímá k těm nalomeným nebo zlomeným současný pastýř, který sám v oněch dobách zmíněným tlakům nepodlehl (a nesl za to příslušné následky). Necenzurované noviny (č. 13, 14 a 15) pak zveřejnily tzv. plošný seznam agentů Státní bezpečnosti. Téměř každý z nás nachází mezi tisíci jmen své přátele, sousedy a známé, téměř nikomu neunikne, kolik jmen veřejných a kulturních činitelů, profesorů, docentů, vědců, spisovatelů a herců soupis obsahuje. Obsahuje i značný počet jmen profesorů všech teologických fakult a duchovních (i biskupů) všech křesťanských církví. I té, k níž se synovsky hlásím, církve katolické.
Cítil-li jsem již předtím potřebu se k tématu "církev a lustrace" vrátit, nad seznamy jmen agentů se mi tato potřeba změnila v povinnost. Je zajisté pravdou, že žádná lustrace nemůže křesťanovi nahradit pokání. (Čiňte pokání a věřte evangeliu { Marek 1,15). Lustrace totiž představuje jakési vnější rituální očištění - a my víme, že Ježíšův základní konflikt s učiteli zákona spočíval právě v tom, že rituální čistota podle Ježíše nestačí. Lustrační mechanismus neočistí srdce ani smýšlení, aby vedlo ke změně jednání a života. Je také pravdou, že jméno v seznamu nevypovídá zhola nic o skutečné vině pojmenovaného (ba dokonce - jak svědčí již řada případů - jméno v seznamu může znamenat ohavnou křivdu na nevinném). A posléze je pravdou, že křesťanům nemůže jít "jenom" o ochranu společnosti, ale podstatným způsobem i o pokání viníka. Učinili-li biskupové Čech a Moravy "první krok" (požádali společnost o odpuštění za slabosti a chyby členů své církve, jak konstatuje arcibiskup), nelze u tohoto prvního kroku zůstat. Mělo-li by další kroky představovat zaslání osobního dopisu a výzva k rozhovoru s těmi, kdo selhali, nechci zpochybňovat jejich určitý pozitivní význam jakožto pomoci k dalšímu vykročení, musím však říci, že takový krok by neměl stačit těm, jichž se snad týká, ani jejich arcibiskupovi, a že určitě nestačí ani "laické společnosti", ani církvi, tj. společenství všech věřících. "Každý z nás má dluhy vůči druhým a potřebuje odpuštění. Jen ti, kdo se cítí farizejsky čistí, mohou hodit první kamenem," končí M. Vlk svou úvahu. S tím opět nutno souhlasit: všichni jsme hříšníci, i církev je hříšná a musí činit pokání.
Nejsem-li v seznamech agentů, může to stále znamenat ještě dvojí: buď mi byla nezaslouženě dána milost - ať už milost nebýt obtěžován a zatěžován vůbec - nebo v nastalém pokušení obstát - nebo se ještě v nějakých "dodatcích plošných seznamů" mohu objevit (na svou čest a evangelium prohlašuji, že nevinně). Ale vraťme se k nepostačitelnosti učiněných druhých kroků. Opustila-li církev starou praxi veřejného pokání, nemusí to znamenat jednoznačně pozitivní vývoj. Hřích je vždycky skutečně sociální: i tím nejtajnějším hříchem zraňuji celou církev a největší slabinou svátostné praxe mé církve je podle mého přesvědčení to, že ve svátosti smíření se redukcí na ušní zpověď sociální aspekt hříchu ztrácí. Má-li mě kněz ujistit o Božím odpuštění, musím vědět, že o odpuštění žádám nikoli "pouze" Boha nebo "pouze" kněze, ale celé společenství církve. A tak v souvislosti s lustračními seznamy tvrdím: I kdybych se jako agent StB stokrát vyznal ze své slabosti svému zpovědníkovi nebo svému biskupovi, učinil jsem málo. Mám-li spoléhat na odpuštění Boží, musím poprosit za odpuštění i ty, kterým jsem ve své slabosti ublížil, tj. církev i společnost. Teprve potom budu vědět, že jsem v pravdě a že mám utěšující naději v odpuštění a lásku. V posledních letech mluvíme často o duchovní obnově, o evangelizaci, o svědectví víry. Jako svědek víry musím usilovat, abych byl svědkem věrohodným.
Církev je slavná, bez poskvrny a vrásky, svatá a bezúhonná (Efezským 5,27), je skutečností eschatologickou. Dokáže-li služebník církve vyznat svému společenství a celé veřejnosti své selhání, učiní pro naplnění této eschatologické skutečnosti nesmírně mnoho a věrohodnost svého svědectví prokáže způsobem, jenž přesvědčí nejen "domácí víry", ale i její nepřátele. Přišel čas nepromarňovat další příležitost. Pokrytecké či slabošské mlčení přitom neubližuje jen církvi a jejímu kázání, ale i těm, kdo se do seznamů StB dostali bez sebemenšího přičinění. Pokání je věcí osobního, soukromého rozhodnutí. Byl{li jsem však veřejně označen za hříšníka, musím se odhodlat k veřejnému pokání - jinak ztrácím věrohodnost svědka víry a ubližuji církvi i společnosti. Morální rozpad společnosti lze snad zastavit - církev tu však nesmí selhávat, jestliže se v Kristu hlásí k odpovědnosti, spravedlnosti a lásce. Každého křesťana se lustrace týkají osobně. Především: "Ten, kdo si myslí, že stojí, ať si dá pozor, aby nepadl." (1 Korintským 10,12) A jak naznačeno výše: "Kdo z vás je bez hříchu, první hoď kamenem." (Jan 8,7) Dále musí jít každému z nás jak o to, aby byli očištěni ti, kdo byli zveřejněním mezi agenty osočeni neprávem, tak o to, aby všichni kající byli přijati s láskou.
Ti z nás, kteří se ve veřejném seznamu octli - ať zaviněně (jak rozdílná může taková vina být!) či nezaviněně, by neměli ztrácet ze zřetele, že jsou sami sobě, církvi i společnosti povinováni veřejně reagovat - neboť jestliže sůl pozbude chuti, zaslouží si, aby byla vyhozena a aby lidé po ní šlapali (srov. Matouš 5,13). Není sporu o tom, že k takovému rozhodnutí může být třeba odhodlání přímo mučednického (martyr znamená totiž "svědek"). Pět minut po dvanácté ať nám všem k správnému kroku pomáhá Bůh!
Václav Konzal Souvislosti 4/1992