Dušan Hejbal (1951) je od února loňského roku zvoleným biskupem-ordinářem
Starokatolické církve v ČSFR. Stalo se tak po smrti jeho předchůdce, biskupa
dr. Augustina Podoláka, kdysi profesora dogmatiky a morálky, vězně
z padesátých let, kterému posledních osmnáct let před listopadem pomáhal
řídit církev v podmínkách neveřejné pastorace.
Při našem rozhovoru v Babicích držel v ruce pistoli - právě opaloval dveře
od starého laku a rozhodně nebyl oblečen v biskupském: díky péči bývalého
režimu je prý "manuálně nejšikovnějším knězem své církve". Nepůsobí jako "excelence" - hovoří se s ním dobře. Doufáme ve vzájemně obohacující
ekumenickou spolupráci s ním a jeho církví.

Co jsi dělal před tím, než tě zvolili biskupem?

Myslíš asi, čím jsem se živil. Od roku 1972 jsem vystřídal řadu dělnických
profesí, ve stavebnictví, jako řidič tramvaje, provozář a posléze prodavač.
Naposledy jsem prodával na "ministerstvu války": potřebovali tam z podniku
Potraviny někoho, kdo by prý byl trochu inteligentní, aby se podnik
nemusel stydět před generalitou, která tam chodila kupovat svačiny. V roce
1990 jsem se vrátil k veřejné církevní službě a byl jsem jmenován generálním
vikářem. Těsně poté se konala slavná panychida za atentátníky na Heydricha.
Byla přítomná televize a přišla tam elita: prezident Havel, poslanci,
ministři, církevní hodnostáři a nastoupení generálové. Jdu v průvodu duchovenstva
v čerstvě došité mozzetě kolem generality. Důstojně kráčíme a
najednou se za mnou ozve přidušený hlas jednoho z generálů: "dobrý den,
pane vedoucí". . .

Jak ses k těm všem profesím dostal?

Po osmašedesátém naše církev dostala možnost studia bohoslovců na tehdejší
Husově fakultě, kde jsme měli své vlastní přednášky, které vedl především
otec biskup. V rámci komedie, kterou StB a její sluhové sehráli,
aby ho odstranili, jsem několikrát veřejně vystoupil na jeho obranu, což
je ostatně povinnost každého klerika. Tak jsem i já přišel o státní souhlas
ke studiu a jáhenské službě. Díky pochopení některých profesorů, hlavně
prof. Mánka, jsem mohl dál studovat, ale vlastně jsem nebyl zapsán. Na
jaře 1972 ale přišlo udání a musel jsem ze dne na den odejít. Dostudoval
jsem tajně pod vedením otce biskupa Podoláka a tajně jsem působil spolu
s ním a s dalšími spolubratry. Téměř všichni se listopadu nedožili. Byla to
škola, kterou nás sám Pán formoval, jsem za ni vděčen. Kdo nepozná kříž,
nemůže ho zvěstovat věrohodně.
V loňském roce jsem byl akademicky rehabilitován a složil jsem na fakultě
magisterské zkoušky.

Tys dělal taky muziku, ne?

Ano. Už koncem šedesátých let tzv. městský folk, pak po určité pauze jsem
začal psát texty pro své přátele z bigbítu, hlavně pro Dr. Maxe. Ale protože
jsem byl jako autor na černé listině, dlouho nemohla vyjít deska. To se
změnilo asi v sedmaosmdesátém. Dokonce jsem se v té oblasti stal docela
známým, a tak jsem trochu odváděl pozornost od své vlastní duchovenské
služby. Byly to někdy dost legrační situace. Dokonce jsem zachytil zprávu,
že v jakýchsi jiných podzemních církevních strukturách působí jiný rockový
textař. Až loni jsem zjistil, že nový ředitel odboru církví na ministerstvu
kultury dr. Zeman je tím Pavlem Zemanem, kterého jsem si vážil za texty
pro skupinu Abraxas.

V jakém stavu je teď tvoje církev?

Musíme začínat znovu od nuly. Máme šest kněží a asi 2000 věřících. Minulé
vedení dosazené komunisty církev téměř zlikvidovalo. Duchovně i materiálně.

Proč jsi byl zvolen biskupem zrovna ty, který nevypadáš jako "biskupská
výsost", a co chceš ve své funkci vykonat?

Při vyslovení termínu "biskupská výsost" mi naskakuje husí kůže. Naštěstí
mě Pán postavil do situace, která je podobně nesmyslnému spojení na
hony vzdálená. A také jsem nikdy netrpěl chorobou zvanou "mitróza". Starokatolické
pojetí biskupské služby, aspoň jak ho cítím já, bych spíš nazval "starší brácha", ale ani to o mně neplatí, protože jsem toho času nejmladší,
což se konečně brzy změní. Ale proč já? Nemyslím si, že by to byla otázka
osobních kvalit. Spíš konstelace okolností. Bylo to přání mého předchůdce,
i když jsem úplně jiný typ, než byl on. Obyčejnější a praktičtější a asi větší
rváč. Na synodě, která mě zvolila, se hodně hovořilo o linii dalšího vývoje
naší malé církve. Zvolili mě bratři a sestry, kteří to s církví myslí vážně.
Církev byla v rozkladu, na pokraji propasti, ustrašený hlouček, který prožil
dvacet let hororu bez naděje, mnozí začali pochybovat sami o sobě a o
smyslu své služby. Situace naší církve neměla obdoby. A tak tu volbu cítím
jako Boží vůli, jako znamení, že právě takovou službu ode mne má církev
potřebuje. Situace je jistě mnohem obtížnější než v tajné pastoraci. Černé
není vlastně úplně černé a bílé není bílé. Také není příliš času na koncepční
práci, připadám si zatím spíše jako hasič požárů. Je třeba obnovit všechno:
od teologické práce, spirituality, vědomí identity až po "právní" pořádek.
Vyřešit výchovu vlastního duchovenského dorostu, obnovit všechno, co se
v minulosti zpřetrhalo. A tak, jako jsem Pánu vděčný za všechny ty příležitosti
dotknout se kříže, přijímám rád i Jeho občasná pohlazení. Jako
například to, že mně pomůžete s teologickou formací našich mladých bratří.
To je veliké znamení do budoucnosti, znamení naděje, která mě celou
dobu provází. Jsme si víc než blízcí. Tady začíná něco, co nás opravdu
přesahuje.

Jaký je vztah vaší církve k nám - římským katolíkům?

Byl jsem, jsem a s pomocí Boží budu stejným katolickým křesťanem jako ty.
Říkám to i přes vědomí rozdílu postoje k dogmatu papežské neomylnosti,
které nás v minulosti rozdělilo. Tak jako ty se denně modlím i za prvního
mezi biskupy - Jana Pavla. Můj předchůdce mu při setkání políbil rybářský
prsten. To nebylo jen gesto. Hledejme to, co nás pojí, naši pradědové
hledali rozdíly. Modlím se o to, aby z názvů našich církví zmizely předpony.
Necítíme se být "odloučenými bratry".

A tvůj vztah k nám "neoficiálním"?

Máme mnoho společného. Pán nás vedl stejnými cestami. To mnoho napovídá.
II. vatikánský koncil a naše "starokatolické" lpění na tom, co "vždycky
všichni a všude věřili" (citát ze sv. Vincence z Lerinu, z jehož díla čteme
v breviáři) - není to spíše něco, co nás spojuje, než rozděluje? Ve svém hledání
prvokřesťanské opravdovosti se téměř nelišíme. A teď spolu nemluvíme
o Codexu iuris canonici, ale spolupracujeme.

Děkuji za rozhovor.

(Během rozhovoru episcopus-electus se svou manželkou Danou opravovali
jedny důkladně sešlé dveře. Ať se jim stejně daří oprava celé církve.)

rozmlouval JaS

Současně s autorizací předcházejících řádků Dušan - Ecclesiae Catholicorum
sub utraque episcopus ordinaris electus (tak zní název v latině!) a
jeho manželka Dana chtějí poděkovat všem za oněch pár dní v Babicích, ve
společenství, na něž nelze zapomenout. Ty dveře ať jsou symbolem toho, co
všichni chceme: shnilé, spuchřelé a nefunkční se musí opálit, některé části
vyměnit a obnovit. Rychle. I za posledních pár minut dovolené. Teď je ten
čas, který nám dává Ten, který o sobě řekl: Já jsem dveře. . .

Další ukázky z knihy vydané nakladatelstvím Herder ve Freiburgu (7. vydání, 1989, otázky klade Gianni Licheri)

Předmluva

Už léta mě moji přátelé stále znovu nutí, abych zachytil své zkušenosti během koncilu a v době po koncilu. Mají podezření, že s vatikánskými místy bylo mnoho potíží. Ale nemají představu o skutečném počtu dokumentů v mém archivu. Dr. Gianni Licheri, zřejmě nejlepší znalec Vatikánu, o tom přinejmenším něco tušil, znal indiskrece z Vatikánu samotného. Od dob koncilu mne s ním spojuje ne pouze profesní přátelství. Vážím si jeho upřímnosti, obdivuji jeho prodchnutost vírou, jeho zdravou lásku k církvi. Jako jeden z prvních jsem se dozvěděl o jeho vztahu k papeži Janu Pavlu II. O tom bych čtenářům chtěl něco říci: po smrti Jana Pavla I., kterého jsme oba milovali a dobře znali, interviewoval Gianni téměř všechny významné kardinály o jejich představách o budoucím pontifikátu. Kandidát, kterého si přála velká většina kurijních kardinálů a jejich přátel, byl kardinál Siri. Zdálo se, že jsou si jisti, že on bude příštím papežem. Od očitých svědků jsme s Giannim věděli, že se Siri po koncilu vyjádřil: "Sto let nebude stačit k nápravě všech chyb a omylů papeže Jana XXIII., Pavla VI. a koncilu." Pozdě večer před začátkem nového konkláve udělil i Siri mému příteli Giannimu interview v jistotě, že by tento rozhovor mohl být zveřejněn nejdříve po zahájení konkláve. Během více než hodiny Siri zveřejnil prakticky svůj vládní program. Kolegialitu nazval nesmyslem. Gianni a náš společný přítel Angelo Cicinetti, který byl přitom, byli zděšeni a hluboce šokováni. Ještě během téže noci předali deníku Gazetta del Popolo kardinálovy nejdůležitější výroky. Pracovalo se celou noc, aby rychle vyšlo zvláštní číslo. To se dostalo ke všem kardinálům krátce předtím, než vešli do konkláve. Tím byla Siriho kandidatura vyřízena. Jeho příznivci byli ohromeni. - A tak se uvolnila cesta Karlu Wojtylovi.

Představme si jen zběžně, že bychom mohli posledních osm let mít papeže Siriho, a budeme jistě všichni za současného držitele Petrova stolce děkovat Bohu. Když jsem se konečně podvolil naléhání svého přítele Gianniho, mohl jsem se nejen spolehnout na jeho profesionální kvality, ale věděl jsem i, že by chtěl touto knihou prokázat službu i papežovi samotnému a že se vyhne tónu řeči, který by mohl papeže zranit. Přes rok jsme na textu společně pracovali. Přitom nám mnohokrát velmi pomohl náš společný přítel Angelo Cicinetti, uznávaný advokát a novinář. Za to mu oba ze srdce děkujeme. O smyslu a cíli této knihy, líčící formou rozhovoru mé zkušenosti s církví - rozuměj správně: ne jen s Vatikánem - řekne ve svém úvodu něco sám Gianni. Více se ozřejmí z textu knihy samé. Italský originál, který jsem pro toto německé vydání zkrátil, byl představen 19. března 1989 v sále Stampa estera (zahraničního tisku). Přitom promluvil profesor Giuseppe Alberigo, i v Německu známý historik z univerzity v Boloni, a profesor Dalmazio Mongillo, dominikán z Univerzity svatého Tomáše ("Angelika") v Římě. Jako mnozí jiní jsem i já byl překvapen, že oba na svůj způsob zdůraznili, že hlavním protagonistou knihy je "chudý" ve svých mnohotvárných podobách, ne naposledy v podobě úzkostného a svéprávnosti zbaveného svědomí; hlavním cílem podle nich je hlásání evangelia a evangeliem zcela prodchnuté morálky chudým a úzkostlivým. Sám čtenář nechť ocení, zda toto ocenění souhlasí.

Bernhard Häring

Úvod od Gianniho Licheriho

Po více než třicetileté profesorské činnosti v Římě odsud Pater Bernhard Häring odešel, aby se vrátil do Štýrského Hradce, kde získal základy svého vzdělání. V roce 1957 vyšel v Itálii překlad jeho třídílné práce Zákon Kristův (1954). Jeho italské nakladatelství Morcelliana v Brescii požádalo o průvodní slovo tehdejšího milánského arcibiskupa Giovanniho Battistu Montiniho, pozdějšího papeže Pavla VI: Montini spisovateli napsal vřelý blahopřejný dopis, nikoli však nakladatelem vyžádaný úvod. Příčinu Montini později P. Häringovi prozradil: mohl by autorovi uškodit v očích lidí, kteří jemu - Montinimu - nebyli ve Vatikánu přátelsky nakloněni. P. Häring ve své morálce nevycházel z kodexu zákona, nýbrž pod zorným úhlem dějin spásy a také humanitních věd viděl člověka takového, jaký se historicky vyvinul. To vyzdvihnuli autoři slavnostního sborníku (In libertatem vocati estis, Řím 1977) k jeho 65. narozeninám. Dva konciloví papežové, Jan XXIII. a Pavel VI., viděli v tomto morálně teologickém díle přípravu koncilu a umožnili P. Häringovi konstruktivní práci pro koncil. Papež Jan Pavel I. zavedl jako profesor morální teologie právě tento text jako učebnici. Přítomnost Bernharda Häringa v historii koncilu a jeho zavedení do života nemůže zůstat skryta nebo být dokonce popírána. Jeho pastýřská péče, jeho neúnavné úsilí probouzet ve všech smysl pro historickou odpovědnost daleko přesahuje jeho činnost jako akademického učitele. Mluví přitom s odvahou, jaké je schopen jen muž, kterému je absolutně cizí úsilí po poctách a kariéře. Svými četnými spisy, mezi nimiž zaujímá první místo Svobodni v Kristu, i svou dlouholetou spoluprací s široce rozšířenými časopisy jako je Famiglia Cristiana a svými přednáškami po celém světě oslovil a hluboce ovlivnil mnoho lidí, protože ovládá především umění jim naslouchat, a zcela zvlášť jednoduchým lidem. Nespokojuje se se stálým opakováním zásad, ale oslovuje lidi v jejich konkrétní situaci. Po desítiletí trvající známosti (s celou řadou interview) ve mně vyvstala myšlenka přimět Patera Häringa, aby souhrnně vypravoval o svém životě a tvorbě. Nejdříve se v tom ohledu zdráhal. Bylo zapotřebí celé mé profesionální invence, abych ho přesvědčil, že i to může být způsob duchovní péče a služby církvi. Výsledek byl překvapivě bohatý a jistě pro mnoho lidí cenný. I jiní se zamyslí tak jako já. Co se týče naukového procesu, spolu se všemi s ním spojenými pokořeními pro P. Häringa jistě zraňujícího, je na základě celé dokumentace jasné, že určité kruhy Vatikánu a zvláště Kongregace pro věrouku už dlouho předtím hledaly příležitost. Naskytla se na počátku "milostivého léta" 1975 ve vyfabrikovaném interview s velkým titulkem na první straně Corriere della Sera: "Pavel VI. nemůže vždy říct, co by chtěl". Obratem přišla reakce v podobě ostrých útoků v novinách Il resto del Carlino a v Osservatore Romano. "Dva velcí moralisté" (jak je nazval tajemník Kongregace pro věrouku, aniž by uvedl jména) objevili první vydání knihy Služba uzdravování (Etica medica) v době, kdy již existovalo čtvrté přepracované vydání s imprimatur. Moralistovi, který tak mnoho vykonal pro biblické zdůvodnění morální teologie, se odvážili předhazovat "morální relativismus, beroucí kritérium mravního aktu výhradně z dějinné situace\, který prý þtotálně vyprazdňuje Slovo Boží".

P. Häring nejen beze strachu odmítá obžaloby v jejich neudržitelnosti, nýbrž posílá nadto Kongregaci pro věrouku své kritické poznámky k jejímu dokumentu "Persona humana" a ve stejném nediplomatickém stylu pokračuje ve své činnosti jako spolupracovník časopisu Familia Cristiana. Pouhá citace vyhlášení francouzských biskupů, jak mohou být beze strachu řešeny konflikty svědomí ohledně zákazu antikoncepce, podráždí Kongregaci pro věrouku a moralistu Osservatore Romano G. B. Guzzettiho. Nepředpojatá četba akt tohoto procesu, který se nakonec rozplynul do ztracena, sdostatek dokazuje, jak nutná je reforma Kongregace pro věrouku - za účelem ochrany obžalovaného i zcela zvlášť z úcty před smysluplným teologickým pluralismem světové církve. Je pro mne nezapomenutelné, jak silně a jak dlouho se P. Häring zdráhal dát mi nahlédnout do těchto otřesných dokumentů, které dosud starostlivě střežil. Motivovala ho především starost, aby i vůči zúčastněným osobám hledal více to, co nás sjednocuje, než to, co nás rozdvojuje; a kromě toho i otázka, zda by to cti a hodnověrnosti církve nemohlo více uškodit než prospět. Po dlouhém přemýšlení a důkladné poradě s druhými však dospěl k závěru, že veřejná informovanost o této bolestné zkušenosti by vposledku mohla být krokem ke společné odpovědnosti v církvi a za církev tak, že by se vykonávání její autority stalo důvěryhodnějším a účinnějším, v duchu a podle závěrů koncilu. Dokumenty reprodukované v 7. kapitole této knihy jsou bezmála fotografií koncilem překonaného chápání církve jako "dokonalé společnosti". Příznačné pro metodu procesu je, že všechny dokumenty byly tomuto světově uznávanému teologovi zprostředkovány výhradně jeho řádovým představeným. Kde zůstala úcta k lidské osobě? Je tu úmysl připravit obžalovanému těžkosti uvnitř jeho řádové rodiny? Ve své odpovědi hovoří P. Häring o štěstí, že jeho představení s ním byli plně solidární, dávali mu neustále kredit důvěry. Kdyby tomu tak nebylo, mohl by se asi bránit stejně odvážně a účinně? Jak se máme stavět k tomu, když "dva velcí moralisté", pocházející ze zcela odlišného myšlenkového světa, mají slovo sami? A to v otázce, která vůbec nepatří do oblasti věroučných pravd! Proč nedochází ke konfrontaci "dvou velkých moralistů" s moralisty z jiných škol? Neměli bychom snad, myslí i P. Häring, očekávat "soudní tribunál" stojící na výši moderní kultury? "Takhle to jistě nemůže jít dál." "Papežové odcházejí, ale kurie zůstává", zněl kontroverzní výrok P. Häringa v uvedeném interview s Corriere della Sera, který dal dlouho vyhledávanou záminku k naukovému procesu. Právě tento proces je dalším důkazem správnosti výpovědi, kterou Häring formuloval jinými slovy a která byla překonstruována do senzačního interview. Zakladatelské dílo Zákon Kristův sice nesklidilo potlesk kurie, ale nedošlo ani k žádnému formálnímu naukovému procesu, a to bylo před koncilem. Kniha Služba uzdravování stavěla na základech konzolidovaných koncilem. Proč ale potom takové pojednávání deset let po koncilu? Papež Pavel VI. svoji důvěru k P. Häringovi potvrdil i tím, že ho v prvním roce svého pontifikátu pozval, aby vedl první postní exercicie pro něho a papežskou rodinu. Opakovaně ho konzultoval. Přesto Svaté oficium zavedlo vyšetřování, aby nalezlo body obžaloby proti P. Häringovi. Teprve po interview v Corriere della Sera mohli Häringovi protivníci získat svolení stárnoucího Pavla VI. k zavedení naukového procesu. Ten pokračoval i po smrti tohoto papeže a také během těžké nemoci P. Häringa, až jej, jak jsem se dozvěděl ze spolehlivých pramenů, papež Jan Pavel II. definitivně uzavřel. Neměli bychom se ptát také: jak by toto všechno mohl Häring snést a co by se bylo stalo, kdyby ho nebyla chránila přízeň posledních papežů? Právě tato znepokojující otázka zřetelně mluví pro strukturální reformu, kterou by byla jasně chráněna práva jedince. Máme skutečně přenechat tápání a hledání učených a v duchovní péči horlivých teologů špatné náladě, nenapadnutelnému zaměření anebo - ještě hůře - slepé horlivosti ctižádostivců, kteří si zakládají na svém obzvláštním pravověří a věrnosti papežovi? Häringem uvedené četné případy přátel hovoří naprosto zřetelně a měly by každého přivést k zamyšlení. Výmluvné jsou dopisy assesora Svatého oficia Pietra Parenteho proti Yvesu Congarovi a Bernhardu Häringovi, kterým tehdy papež Pavel VI. veřejně projevil důvěru. Neměl by existovat orgán, garantující vztahy mezi kurií a papežem? Po všech jasných Häringových odpovědích ohledně jeho knihy Služba uzdravování proces zjevně směřuje k zákazu veškeré kritiky a veškeré odvážné publicistické činnosti P. Häringovi. V jeho odpovědi chápu jako rozhodující především jeho ujištění, že si bude neustále s absolutní poctivostí vážit církve, lidu Božího a učitelského úřadu. Zvláštní pozornost si zasluhuje jeho stanovisko k oikonomia, Duchem inspirované pružnosti, která je základem spirituality pravoslavných církví. "Morálka je pro lidskou osobu," konstatoval v jedné italsky psané knize Häring.

Myslím, že P. Häring je pevně odhodlán nebýt zrádcem svého pečlivě formovaného svědomí, ani duchovní péče o lidi sužované obavami. Pomysleme, že uprostřed tohoto procesu se v roce 1977 objevil slavnostní sborník pro Häringa In libertatem vocati za spoluúčasti P. Congara ("věnováno učiteli a příteli, který toho tolik vykonal pro oživotnění katolické morálky"), Karla Rahnera ("k poctě velkého morálního teologa") a také kardinála Ratzingera. Mohl si tenkrát někdo představit, že tento uměřený teolog musí trpět pod naukovým procesem s tak svévolnými obviněními? Musíme se tak dnes ptát: je vůbec možné, že deset let po koncilu byl zaveden proces, sloužící evidentním účelům, přičemž obviněný nemá ani nejmenší právní záruky? Když se toto může stát mistru jako je Bernhard Häring, co by se pak mohlo dít druhým, kteří se netěší takové prestiži, nebudou-li zavedeny Häringem navržené reformy? Zveřejnění této jedinečné dokumentace o naukovém procesu nechť je chápáno jako vážný příspěvek pro zamyšlení - a pouze to - v atmosféře průhlednosti, kterou by se církev jako instituce měla stále více vyznačovat, aby se stávala stále více modelem pro svět, ve kterém všichni žijeme. To však je jen malý výřez z bohatého svědectví Bernharda Häringa, které bylo vydáno během dlouhotrvajících a nezapomenutelných rozhovorů, konaných od listopadu 1987 až do března 1988 v jeho jednoduchém pokoji na Via Merulana v Římě. Vyšel jsem z nich proměněn, duchovně obohacen, posílen ve víře: v naslouchání mi před oči vystoupil jeden mimořádně intenzivní život, naplněný zúplna žízní po pravém a stále lepším poznání Krista. Tak jsem poznal Bernharda Häringa: v nenalomeném lidství rozhodný kněz církve; za to vděčí hlavně své rodině, jak sám říká. Právě tato lidskost mu umožňuje povrhnout mentalitou ghetta a klerikalismem všeho druhu. Není náhodou, že se jako mladý muž pokoušel pochopit Karla Marxe a pozadí jeho teorie. Tak lze pochopit také jeho časný odpor proti tehdy běžným příručkám o morálce, jeho povolání k chudým a vyděděným, jeho přípravy na misii v Brazílii, a konečně i jeho ano, když ho jeho společnost povolala k specializaci na morální teologii s ujištěním, že mu dá všechnu volnost, aby mohl morální teologii polidštit. Tak vzniklo jeho dílo Zákon Kristův s jeho převratným účinkem. Byla v něm cítit jeho péče o bezdomovce a nejchudší i trvající působení jeho zkušeností v nesmyslné Hitlerově válce právě tak jako jeho neústupnost vůči klerikálnímu tlaku. Tato lidskost postupně ovlivňovala církev. P. Häring se stal teologem, před kterým se otevřeně hovořilo o skutečných problémech kněží, o úloze ženy, o utrpení rozvedených, o každém člověku, který se nachází v těžké situaci. Právě tato lidskost charakterizuje i jeho působení na koncilu. Je patrná z této knihy, plodu našich rozhovorů. Odvážné slovo P. Häringa otevírá překvapivý nový pohled na události koncilu, v přípravných komisích i v době po koncilu. V tomto světle lze pochopit jeho boj za náboženskou svobodu, za správně chápané zodpovědné rodičovství i jeho podnes trvající odpor k tendencím odvolat či v podstatných bodech oslabit koncil. Häringovo svědectví a jeho síla má jistě mnoho co dělat s onou þmilostí umět pochybovat\, kterou přeje církvi jako lék proti tendencím k "infallibilismu", jsoucímu v rozporu k pravé neomylnosti v otázkách víry. Právě tato lidskost, proměněná v soucit, se i v nejnovější době jeví v jeho světově známém odporu proti neúnosnému rigorismu při výkladu encykliky Humanae vitae, zákazu umělých antikoncepčních prostředků i tam, kde jsou přirozené metody jednoduše nepoužitelné a dokonce ohrožují harmonii a trvání manželství. Jeho pastorační a ekumenický jemnocit ho činí hlasatelem ve prospěch oikonomia, pravoslavnými vysoce ceněného umění pružně užívat sekundární morální normy v důvěře k působení Ducha svatého, který nám chce dát dar rozlišování. Brát vážně celoživotní svědectví, které mělo pozitivní vliv na svědomí tak mnoha katolíků i nekatolíků a lidí mnoha národů, bude jistě i dále plodné.

Gianni Licheri

Čtvrtá kapitola: Papež Jan XXIII. a koncil Když zesnul Pius XII., po mnoha stránkách velký papež, římská teologie byla v hluboké krizi. Dogmatika stála v mnoha ohledech ve stínu encykliky Humani generis. Morální teologie byla důrazně varována před každým druhem situační etiky, a to takovým způsobem, že jak inkulturace, tak jakákoliv dějinně podložená morální teologie měly velmi špatné vyhlídky. Mariánská zbožnost dosáhla dogmatizací tělesného nanebevzetí Marie příznačně římsko-katolického vrcholu. K tomu přistupuje ještě po světě rozšířená zpráva, že Pius XII. prožil ve vatikánských zahradách dodatečně sluneční zázrak z Fatimy. Existovaly však významné světlé body: liturgická reforma Svatého týdne posílila snahy po hluboké liturgické obnově, přes všechny z Vatikánu vycházející zákazy. Encyklika Divino afflante Spiritu otevřela éru biblické obnovy teologie z jejího středu. Projevy Pia XII. o významu utváření veřejného mínění i pro život církve a užití principu subsidiarity katolické sociální nauky i ve strukturách církve působily, že lidé napínali uši, i když se Svaté oficium staralo, aby se disent musel držet v poměrně úzkých hranicích. A centralismus byl, jak je pod stárnoucími papeži obvyklé, římskou kurií zesílen. Experiment "dělničtí kněží" byl přerušen. Pro mnoho katolíků byl aristokratický, převzdělaný, diplomaticky výborně vyškolený Pius XII. nepřekonatelným modelem papeže. Po volbě Jana XXIII. jsem odcestoval do Boloně na setkání sociologů náboženství v domě kardinála Lercara, s jasným vědomím, že naše pokusy používat v pastoraci sociologii náboženství jsou kurii nanejvýš podezřelé. Jel jsem v jednom kupé se zbožnými římskými dámami a poslouchal jsem jejich nářek nad přechodem od "Papa Angelico" (andělského papeže) k tomuto "obtloustlému papeži Janovi"; přechod, se kterým se bylo jen stěží možné vyrovnat. Naproti tomu kardinál Lercaro a skupina religiosociologicky interesovaných moralistů a pastoralistů viděli v papežovi Janu XXIII. velký dar Boží, znamení naděje.

Jaké byly první následky této papežské volby pro teologické bádání?

Ohlášení ekumenického koncilu bylo jako zatroubení pozounů. Optimismus Jana XXIII. působil v nejlepším slova smyslu povzbudivě. Pro znalce římských poměrů však byl seznam biskupů a teologů pověřených přípravnými pracemi přinejmenším zčásti studenou sprchou. To však, že přípravná komise příslušná pro otázky víry a mravů obsahovala také jména jako Congar, de Lubac a Häring, bylo pro optimisty znamení plné příslibů, cosi jako průkaz pro papežovy snahy, zvláště když vešlo ve známost, že papež dal tato jména na seznam proti vůli Svatého oficia. Jaké klima vládlo v této přípravné komisi? Bylo to jako neustálý boj mezi frontou teplého a studeného vzduchu. Měl jsem jako "římský profesor" výhodu před mnoha z vnějšku přišlými biskupy a teology v tom, že jsem neměl těžkosti mluvit vybroušenou latinou a současně rozumět i "římskému stylu". První předlohy, připravené oblíbenci Svatého oficia, musely být rozehnány silnými vichřicemi. Na prvním místě uvádím "Dogmatické schéma o dědičném hříchu", kde prostor zaplňoval první Adam, zatímco Kristu bylo sotva vykázáno nějaké místečko. Na dotaz jednoho biskupa, jak si to má vysvětlit, odpověděl zodpovědný "redaktor", že je to přece samozřejmé, protože přece "první Adam byl podstatnější než druhý". Zůstali jsme beze slov. Neméně šokující bylo "Dogmatické schéma o osudu dětí zemřelých, aniž byly pokřtěny". Profesor Michael Schmaus, náležející také k přípravné komisi jako konzultor, se cítil osobně dotčen a odsouzen. Pevným úmyslem směrodatných lidí ze Svatého oficia bylo vyhlásit skrze koncil světu, že všechny nenarozené i narozené, ale beze křtu zesnulé děti jsou vyloučeny z věčné spásy, i když je také neočekávají žádné tresty. Výjimka se připouštěla pouze pro židovské děti před dobami církve, které zemřely obřezány. Na můj potměšilý dotaz, co se stalo s neobřezanými izraelskými děvčaty, která zemřela jako děti, jsem byl poučen, že to je "nepřístojná otázka". Hledal jsem spojence a bojoval jako lev proti této ideologii, která měla zjevně sloužit tomu cíli, aby se (znovu) prosadil křest v raném dětství. Moje snaha byla silně motivována. Když má starší sestra předčasně porodila dvojčata, mohlo to první, které přišlo na svět živé, být pokřtěno, zatímco druhé se narodilo mrtvé. Místní farář pak poučil moji sestru, že na posvěceném hřbitově může být pohřbeno jen pokřtěné dítě; nepokřtěné nemá účast na spáse. Přísahal jsem si jako čtrnáctiletý chlapec, že se jednou na tu věc důkladně podívám. Zažehnával jsem z komise tento falešný obraz Boha, nedůvěryhodnost všeobecné vůle Boží ke spáse, budou-li Bohem dávány nesplnitelné podmínky. V jistém okamžiku nechal kardinál Ottaviani svým sekretářem komise P. Sebastianem Trompem vyhlásit, že mi nadále nebude v této otázce, která je přece Svatým oficiem definitivně rozhodnuta, udělováno slovo. Na místě jsem protestoval a řekl: "O tom rozhodne koncil. Nelze nakázat mlčení teologovi jmenovanému do komise papežem." Když jsem to řekl, všiml jsem si, jak profesor Schmaus sbalil své věci a beze slova opustil aulu. Letěl zpět do Mnichova a řekl mému provinciálovi: "Pochybuji, zda Pater Häring koncil přežije." Přežil jsem přípravnou komisi v této otázce dokonce velmi dobře. Když bylo uvedené "schéma dogmaticum" přes varování Congarovo, mé a jiných předáno Ústřední přípravné komisi, sepsal jsem - znovu ve vybroušené latině - pro tři se mnou spřátelené kardinály, mezi nimi kardinála Döpfnera, ve třech bodech vyvrácení této nauky. Kardinál Ottaviani a P. Tromp byli doslova přezkoušeni ze tří základních pravd: všeobecné Boží vůle ke spáse, vykupitelské smrti Kristovy pro všechny a dostatečnosti vykoupení. Nato Ústřední komise nařídila, aby schéma neodvolatelně putovalo do archivu. První zkušenost: přece se vyplatí bojovat.

Druhá zkušenost není méně osvětlující než již uvedená a měla pro pokračování koncilu četné následky: můj spolubratr, arcibiskup Maxim Hermanjuk z ukrajinsko-rusínské uniatské církve, předložil odvážně jako první k diskuzi téma kolegiality. Reakce bojovné skupiny Svatého oficia byla všechno jiné než mírumilovná. Arcibiskup, talentovaný exegeta, byl doslova zpražen. Na oné pamětihodné schůzi teologické přípravné komise jsem se obrátil s prosbou o ochranu přímo na Yvese Congara. Jeho odpověď byla okamžitá: "Jde o velké téma tohoto koncilu!" Nato jsem se obrátil na Henri de Lubaca. Uviděl jsem v jeho očích slzy. Také on cítil, že zde přišla na pořad velká otázka koncilu. Ale jelikož byl po "Humani generis" odklizen do jednoho konventu, kde nebyla vědecká knihovna, necítil se být schopen formulovat bezprostředně konkrétní návrhy.

K tématu atmosféry jednání ještě třetí zážitek: když se biskup Stohr naposledy účastnil schůze přípravné komise, důrazně mě povzbudil, abych neztrácel odvahu bojovat dále, aby věřícím þnebyl provaz kolem krku přitažen tak těsně, že by jim už nezbyl vzduch k dýchání". Jak tomu bylo s otázkami týkajícími se morálky? Byly vytvořeny dvě subkomise přípravné komise: jedna pojmenovaná "De ordine morali" - "O mravním řádu" a druhá "Cudnost, panenství, manželství a rodina". Nebyl jsem zprvu zahrnut ani do jedné, jistě ne z přehlédnutí. Oba předsedové subkomisí byli konzultoři Svatého oficia Franz Xaver Hürth (za Pia XII. papežský poradce ve všech morálních otázkách a se svým spolubratrem Vermeerschem hlavní redaktor encykliky Casti connubii) a Hermenegild Lio (který uveřejnil před nedlouhým časem v Libreria Vaticana tisícistránkovou knihu, podle které je přísně pojímaná nauka Casti connubii a Humanae vitae neomylnou naukou, dogmatem církve). Když jsem byl potom na vyšší pokyn přece povolán k účasti v obou subkomisích, byly už návrhy hotovy. Schéma o mravním řádu bylo neseno názorem, že je třeba slovo láska, poněvadž je dvojznačné, nahradit pojmem povinnost. Že se v tom shledávalo odsouzení Teilharda de Chardin, mne neudivovalo, vyvolalo to však můj důrazný odpor, který pak prostřednictvím de Lubaca nalezl účinnou ozvěnu v celé komisi. Ještě více jsem však byl udiven, že Augustin, kterého se přece schéma o manželství stejně jako Casti connubii dovolávalo jako korunního svědka tradice, měl poté být odsouzen kvůli svému výroku "Ama, et quod vis, fac" - "Miluj, a čiň, co chceš." Nejdříve jsem poukázal na sv. Alfonse, který ve většině svých větších duchovních děl toto slovo výslovně cituje a ukazuje ve své nejkrásnější knize "Učit se milovat Ježíše" pravou cestu: znát Ježíše znamená znát pravou lásku. Tedy žádný odvrat od Ježíše ke Kantově učení o povinnostech. Potom jsem navrhl sázku, že se tento citát takto u Augustina nenalézá. On přesně napsal: "Dilige, et quod vis, fac." - "Nauč se rozlišovat pravou lásku, a pak čiň, co tato pravá láska chce." Ještě hůře to vypadalo kolem návrhu "O cudnosti, panenství, manželství a rodině". Ohledně manželství se četla podivuhodná věta: "Je zakázáno označovat lásku za cosi pro manželství podstatného." V pozadí redaktorových záměrů pravděpodobně byly těžkosti při procesech o platnosti manželství, kdy bylo třeba dokazovat přítomnost či nepřítomnost lásky. Ale ve své všeobecné formulaci je tato výpověď pro křesťany neslýchaným skandálem. Předložil jsem protiprojekt, který vycházel cele z povolání k pravé lásce, a dostal jsem od P. Trompa hodinu času na jeho objasnění. Reakce Patera Hürtha se nesla ve velmi ostrém tónu: "To všechno je v rozporu s naukou církve!" Když jsem odpověděl: "Pak tedy mohu jít," ujistil mě P. Tromp, že chtějí o mém návrhu čestně diskutovat. Na konci této bouřlivé schůze jsem pomohl do pláště P. Hürthovi, který již byl sešlý, a podpíral jsem ho na schodišti paláce Svatého oficia. Byl tímto gestem zjevně velmi dojat. Než jsme prošli mříží v bráně, zůstal stát a řekl (podle smyslu): "Doufám, že chápeš moji silnou reakci; musel jsem se hádat celý den s Piem XII., který chtěl stejné myšlenky uvést v encyklice Casti connubii." Mohl jsem s ním v tom jistě cítit, byl jsem však na jisté církevní dokumenty již poněkud citlivý. Když Jan XXIII. poprvé navštívil palác Svatého oficia, představil mu kardinál Ottaviani Patera Hürtha jako "sloup Svatého oficia". Když se pak papež doptával, kdo je tímto sloupem a jak se píše jeho jméno, a pak kráčel dále, šel Hürth podle výpovědi spolubratří domů těžce deprimován. Jak dalece a jakým způsobem ovlivňoval Jan XXIII. přípravné práce koncilu? O tom by bylo třeba napsat celou knihu. Domnívám se, že dobrý obraz o tom může podat jedna malá epizoda. V jedné audienci pro všechny, kdo se podíleli na přípravných pracích, předčítal Jan XXIII. opravdu nudným způsobem jakýsi velice nudný text. Náhle jej však odložil a řekl: "Teď vám chci říci něco zcela osobního: ,nikdy nezapomínejte, že církev není muzeum!`"

Jak jste v předvečer koncilu oceňoval vyhlídky?

Z celkem 70 předloh jsem skutečné šance dával pouze schématu o liturgické obnově. Po ukončení přípravných prací mě požádali kardinálové Suenens a Döpfner, abych zkontaktoval se mnou spřátelené biskupy, především latinskoamerické a severoameričany, a vysondoval možnosti. Bezprostředně před koncilem jsme se znovu sešli. Vyslovil jsem své pevné přesvědčení, že žádný z těchto 70 textů, kromě onoho o liturgii, nemá šanci sjednotit na sobě dvě třetiny hlasů. Kardinál Suenens mě proto označil za "beznadějný případ optimismu". Později mi dal za pravdu. Když mě pak brzy nato prosil arcibiskup Léon Duval z Alžíru, abych před francouzsky mluvícími biskupy z Afriky ohodnotil obě předlohy o otázkách morální teologie, nebyl jsem již tak úplně optimistický. Odpověděl jsem, že rád vyhovím jeho pozvání, slíbí-li mi, že po koncilu budu moci někde v Africe kázat evangelium; říkal jsem si totiž, že po koncilu už nebudu moci učit v Římě, bude-li většina z těchto 70 předloh více či méně přijata. Vyprávěl jsem, že mě jeden zbožný muž v průběhu práce komise varoval ohledně mých dalších snah o mnoho malých zlepšení; tím bych se mohl stát spoluvinným, kdyby tyto v zásadě nepoužitelné předlohy byly nakonec koncilem přece přijaty. Začal jsem svou první přednášku před africkými biskupy citátem z Paula Claudela: "Zajisté, Ježíše milujeme; nic na světě nás však nepřinutí milovat tuto morálku." Jistí členové Svatého oficia, kteří ještě žijí, mi mé přednášky před biskupy vyčítali; domnívali se, že každý, kdo se směl účastnit přípravných prací, je tím i zavázán vystupovat ve prospěch předloh.

Jak probíhala volba členů koncilních komisí?

Kurie nechala kolovat seznamy s návrhy, které prakticky odpovídaly složení přípravných komisí. Bdělí biskupové si povšimli záměru a zvedli hlas. Kardinálové Liénart z Lille a Frings z Kolína nad Rýnem se stali mluvčími. V den, kdy se měla konat volba, otevřeně promluvili o potřebě ji odložit, aby konciloví Otcové měli čas na společné přemýšlení. Dostalo se jim spontánního souhlasu. Můj přítel Loris Capovilla, tehdy soukromý tajemník papeže Jana XXIII., mě brzy nato zpravil o tom, jak radostně byl papež vzrušen tímto obratem. Když jsem se dozvěděl, že se italští biskupové rozštěpili do tří skupin a nedošli k žádné společné kandidátce, poprosil jsem kardinála Fringse, aby na kandidátku severo{ a středoevropanů a latinoameričanů přidal některé vyloučené italské biskupy, což se i stalo. A skutečně byli všichni zvoleni. Velmi jsem se obával, že mezi italským episkopátem nastane velká nevole, protože do koncilních komisí nebyli zvoleni takřka žádní Italové. Jak probíhalo první zasedání koncilní komise pro nauku o víře a mravech? Mimořádně bouřlivě! Každý ze tří nejvyšších mužů Svatého oficia (Ottaviani, Parente, Tromp) mluvil přibližně půl hodiny o morální povinnosti členů přijmout připravené texty s případnými malými vylepšeními a prosadit je v koncilu. Atmosféra byla napjatá. Pak se vztyčil kardinál Léger z Montrealu a řekl nahlas: "Je-li tomu tak, nevidím důvod tady setrvávat," a vydal se ke dveřím. Všichni tři se za ním rozběhli a zapřísahali ho, aby zůstal; špatně jim porozuměl. Nechtěli nikoho omezovat ve svobodě. Tím byl led prolomen. Udržoval jste během koncilu kontakt s polskými biskupy? Všichni polští biskupové věděli, že jsem v roce 1945 "ukradl" z ruského zajateckého tábora jednu polskou faru a obsadil ji jako duchovní pastýř. Kardinál Wyszynski mi byl velmi nakloněn. Sám vzal účinně do rukou polské vydání mé práce Zákon Kristův a umožnil i překlady jiných mých knih. Během každého zasedání koncilu jsem byl celým polským episkopátem zván k přednášce s diskuzí a na večeři. Kardinál mi při jedné takové příležitosti řekl, že polští biskupové rádi posílají doktoranty na akademii Alfonsianu, protože se odtud vracejí posíleni ve víře a modlitebním životě. Jaké kontakty jste měl k papeži Janu XXIII.? Nikdy jsem nežádal o audienci. Papež mi však prostřednictvím svého sekretáře Msgr. Capovilly vzkázal, jak velmi oceňuje mé snažení o obnovu morální teologie. Brzy po jeho promluvě k otevření koncilu jsem ji komentoval před francouzsky mluvícími biskupy a pokusil jsem se na základě jeho úvah představit linie koncilu. Z tohoto komentáře pak zanedlouho vznikla má kniha Koncil ve znamení jednoty, kterou jsem prostřednictvím jednoho přítele předal papežovi. V den, kdy Jan XXIII. podepsal encykliku Pacem in terris, napsal do svého deníku: "Se souhlasem a velkým zalíbením jsem četl knihu P. Häringa Koncil ve znamení jednoty". I o tom mě informoval. Msgr. Capovilla musel vícekrát obstarávat výtisky, které pak papež daroval svým návštěvníkům. Není pochyb o tom, že byl papež Jan pevně přesvědčen o nutnosti důkladné obnovy morální teologie. Znal mé dílo o morálce Zákon Kristův a cenil si ho. Obzvlášť šťastný jsem byl, když Jan XXIII. svěřil nové přepracování předlohy o Písmu svatém smíšené komisi, ve které byl silně zastoupen Sekretariát pro jednotu křesťanů. Tím podtrhl své rozhodnutí pro naprosto ekumenické myšlení.

Měl jste v té době kontakt s kardinálem Montinim?

Sám od sebe jsem takové kontakty nehledal. Vznikaly v těchto koncilových dobách spontánně, když jsem dvakrát v měsíci vedl duchovní konference na Collegiu Lombardu, kde kardinál Montini bydlíval při svých četných návštěvách Říma. Kdykoli mohl, účastnil se mých konferencí a obvykle jsme pak společně večeřívali. Přitom se řeč přirozeně stáčela na koncil. Montini byl výjimečně pozorným posluchačem. Náš rozhovor byl zvlášť intenzivní, když vyšla kniha Patera Lombardiho se zcela konkrétními návrhy a byla záhy vášnivě kritizována v Osservatore Romano. Zcela otevřeně jsem řekl kardinálu Montinimu, že se svým přítelem P. Lombardim ve všem souhlasím, a požádal jsem ho, aby se zasadil o věc zastávanou Lombardim. Já sám jsem to s velkým důrazem učinil během své nejbližší přednášky na lateránském Pastoračním institutu před několika stovkami kněží. To se v Římě rychle rozneslo. Nepochybuji, že Montini vykonal své ve stejném směru svým diplomatickým uměním.

Ukázka z knihy vyšlé v šedesátých letech v samizdatu.

Drama modernismu

V 2. polovině 19.století vznikla u ne právě nepatrného počtu katolického duchovenstva (nechyběli ani laici, byli však v menšině) ve Francii, Německu, Anglii, Itálii a Holandsku touha po reformě a nové orientaci církve. Šlo zde o novou orientaci postoje a názoru církve na velké duchovní směry doby. Podle názoru mnohých bylo uzavřené, úzkostlivé chování církve nešťastným řešením vzhledem k tak naléhavé potřebě otevřené diskuze o problémech historické kritiky, nové, kritické interpretace bible, nových myšlenkových směrů ve filozofii, právě tak jako vzhledem ke stanovisku světového názoru, souvisejícímu s pokrokem přírodních věd. Tyto obnovené snahy dosáhly svého vrcholu v těžko definovatelném hnutí, které bylo samotnými církevními autoritami označeno heslem "modernismus". Byl to především Afred Loisy ve Francii, který chtěl svou radikální kritikou bible obnovit poněkud ubohý katolický výklad Písma. Projevil se zde moderní kriticko-vědecký postoj, který měl následky jak pro celou věrouku, tak zcela speciálně pro obor církevních a dogmatických dějin. V Anglii to byl Georg Tyrrel, kdo hlásal primát náboženské zkušenosti ve snaze relativizovat racionální teologii. V Německu bojoval dogmatik Hermann Schell proti vulgárním pověrám v četných projevech katolické zbožnosti. Usiloval o ideální katolicismus, který měl být prost všeho protiprotestanského zaujetí. Bylo ještě mnoho těch, kteří intenzivně usilovali řešit problémy své doby. Ze stanoviska našeho historického pohledu musíme potvrdit, že viděli tyto problémy správně: avšak při svém hledání dospěli tito "modernisté" někdy na scestí nebo hlásali stanoviska, která byla v jejich době nepřijatelná. Nejhorší však bylo, že úzkostlivá církevní autorita nepovolila opravdový pokus vyrovnat se s velkými problémy doby. Proto je boj proti modernismu jasným dokladem uzavřeného katolicismu, uzavřenosti, která se projevila především v nejvyšších kruzích hierarchie a pravděpodobně byla prvním následkem přecenění papežství a kurie od doby Prvního vatikánského koncilu.

Pius X. a modernismus

Drama modernismu se odehrálo zejména za pontifikátu Pia X. (1903-1914). Ne všechno, co se tenkrát stalo, lze přičíst na vrub tohoto papeže, prohlášeného mezitím za světce. Jeho prostý původ, jeho odklon od tradiční římské diplomacie prelátů jej odcizily jeho kardinálskému kolegiu. To bylo důvodem, proč se stále více opíral o několik málo důvěrníků, a tak byl jednostranně a klamně informován monsignory, stojícími pod vlivem integralismu. To mělo za následek, že Pius X. byl izolován: Za spolupráce se svým státním sekretářem kardinálem Merry del Val a pod tlakem vědomí určitého poslání začal boj proti "mezinárodnímu modernistickému spiknutí" (více či méně nastrojenému jistými duchovními). V tomto boji měl Pius X. před zrakem vzor svého předchůdce Pia IX., který 1864 uveřejnil encykliku, obsahující seznam (Syllabus) 80 nauk určených k zavržení. Tak vytvořil Pius X. 1907 bulou "Lamentabili" tzv. "nový syllabus". O několik měsíců později vyšla encyklika "Pascendi", která oproti negativním odsouzením "nového syllabu" objasňovala pozitivně a velmi podrobně "dogma modernismu" a znovu je zavrhla. V bule "Lamentabili" byly "bludy modernistů" shrnuty do 65 tezí - "v pestrém a dosti zmateném pořadí", jak poznamenává Schmidlin. Většinou byly tyto výroky vyňaty ze dvou knih Loisyho, malá část pocházela ze spisů arcibiskupa Migneta z Albi (Francie) a francouzského historika Alberta Houtina. Pozdější studie dokázaly, že povážlivá část těchto tzv. modernistických výroků byla vytržena z jejich souvislosti a uvedena nepřesně, přičemž dodatky někdy přeháněly význam původně řečeného (sklon k zaostřování posice protivníků?). V encyklice "Pascendi" nacházíme "Systém modernismu" sestavený samotnými autory encykliky. Vzhledem k "vychytralé lsti modernistů" neuspořádat své učení systematicky měl být v této encyklice podán souhrn roztroušených kacířských pouček, tyto vyvráceny a konečně učiněna opatření proti této "snůšce všech bludů". Papežský dokument se zmiňuje o velkém počtu nebezpečných "ismů". Praví, že v protikladu ke každému zdravému církevnímu učení vede filozofie, teologie a historické pojetí modernistů k agnosticismu a fenomenalismu, k immanentismu a symbolismu a odtud pak k panteismu a ateismu: konečným cílem že je zánik všech náboženství. Obranná opatření obsahují:

1. Studium scholastické teologie (především sv. Tomáše) musí být podkladem každého teologického vzdělání.

2. Univerzitní a seminární profesoři musí být vyzkoušeni ze svého postoje ke scholastice: všichni, kdo přejí modernismu a usilují o novoty ve studiu dějin a bible, musí být bez odkladu odstraněni.

3. Biskupové mají zakázat a odsoudit modernistické spisy.

4. Kněžské kongresy mají být dalekosáhle omezeny.

5. V jednotlivých biskupstvích mají být zřízeny dozorčí rady, které by bděly nad vírou: tyto instituce mají pokud možno pátrat po modernistických výstřelcích a hlásit je přímo do Říma.

6. Biskupové jsou povinni podávat pravidelné zprávy o výsledcích těchto opatření do Říma: a konečně má být zřízen zvláštní ústav, který by se za spoluúčasti a s podporou všech katolických učenců zabýval všemi vědními obory z hlediska katolických zásad (Sbírka textů: A. Vermeersch, De modernisme acta S.Sedis, Bruugge 1908).

Krajní nesnášenlivost

Posuzuje-li člověk tyto směrnice, neví, má-li být více dotčen panovačným tónem, který se tu jeví, či kombinací strachu a nedůvěry, která z nich mluví. Musíme ovšem vše posuzovat z hlediska tehdejší doby. Musíme přiznat, že papeži při plnění jeho pastýřského úřadu šlo o to, aby zajistil identitu křesťanského zjevení a neměnné hodnoty církve oproti dosti nebezpečným dobovým proudům nivelizujícího racionalismu a historického realismu. Ale ani takovéto cíle nemohou nijak omluvit krajní nesnášenlivost a nekompetenci, s nimiž byla tato záležitost řešena. Již souhrnný pojem "modernismus", vynález hlavního integralisty msgra Benigniho pro sestavený "souhrn všech herezí", byl volen víc než nešťastně. Modernistické kacířství, jak bylo vymodelováno v encyklice "Pascendi", prostě neexistovalo. Každý se od něho mohl distancovat. Jediné, co dodávalo soudržnost tomuto eklektickému spisu, byl prudký a útočný tón, který byl některými lidmi připisován samému papeži. Obsahově přispěl Pius X. jistě jen málo, k tomu nebyl dostatečně vzdělán filozoficky, historicky ani exegeticky, a jeho omezené jazykové znalosti (jen latina a italština) mu nedovolovaly, aby se osobně seznámil se zavrženou literaturou. Kdo je skutečným autorem encykliky, není dodnes jisté. V podezření byl španělský kardinál kapucínů Vives y Tuto, ale i francouzský kardinál Billot je někdy jmenován jako autor. Podle "Giornale d' Italia" zabýval se prý msgre Benigni po celý rok sestavováním "Pascendi". V každém případě je nepochopitelné, jak může římský vysokoškolský profesor Ludvík Hertling SJ nazývat encykliku svým způsobem mistrovským dílem, které je prý možno srovnat s tridentským dekretem o ospravedlnění (Ludvík Hertling TJ: Geschichte der katholischen Kirche, Berlin 1953, str. 346). Nejvíce politováníhodné je, že jedno z mála pozitivních opatření encykliky þPascendi\, totiž zřízení mezinárodního katolického vědeckého institutu, se neuskutečnilo. Komise kardinálů (předseda: kardinál Rampella, sekretář: svobodný pán Ludwig von Pastor), svolaná þpro pokrok věd v katolickém světě\, ztroskotala na integralistických intrikách. Snad je možno jen þVyšší institut pro filosofii\ ve Lvově (zřízený kardinálem Mercierem) považovat za pozdní plod encykliky. Aby vložil þsekyru na kořen jedovatého stromu modernistů\, vydal papež tři roky po "Pascendi" motu proprio "Sacrorum antistitum" (1910). Zavazovalo všechny duchovní, zvláště však profesory seminářů a univerzit, ke každoročnímu skládání "protimodernistické přísahy". Jako encyklika vyvolalo i toto nařízení velký odpor a nevoli. Velmi vhodně poznamenal msgre Mignot, že toto každoroční přísahání musí vést k "duchovní apatii". Dnes je tato přísaha omezena na jediné složení před přijetím podjáhenství. Praktický význam je nepatrný, poněvadž kandidát před vyšším svěcením je většinou jen povrchně informován o tendencích a velmi specifickém pozadí přísežné formule.

Integralismus

Papež Pius X. žil v klamné představě, že musí bojovat proti jakémusi druhu modernistického podzemního spiknutí, které chce pomocí široce rozvětvené tajné organizace podkopat základy katolické církve. Proto povolil zřízení "Carbonarie", tajné církevní instituce, jakéhosi druhu hyperkatolického svobodného zednářství, která byla vedena jistým počtem členů římské kurie. Tím povstala v církvi jakási ustavičně intrikující - ne-li dokonce terorizující - skrytá vláda. Iniciativa vyšla vedle dalších od msgra Begniniho, malého, korpulentního a pohyblivého církevního preláta, který byl od roku 1906 státním sekretářem. Aby mohl pronásledovat modernistické kacíře až do posledních koutů, založil tajnou společnost "S.P." čili "Sapiniera", tj. "Sodalitium Pianum" (Piovu společnost), která se brzy stala široko rozvětvenou organizací. Pius X., který pravděpodobně nebyl dostatečně informován o tendencích a způsobech práce této společnosti, dal k ní svůj souhlas r. 1911 a 1913 vlastnoručně psanými dopisy a jejím vedením pověřil kardinála Cajetana de Lai z konsisterní kongregace. "Sodalitium Pianum" mělo v Římě správní úřad, který přebíral přísně tajné informace a předával je dále: od roku 1912 mělo tam také sídlo "Agence Internationale Roma" (AIR), které zprostředkovávalo mezinárodní kontakty. Pak vznikly také dva časopisy: "Borroemus", tajný novinářský orgán, a "Paulus", jakýsi informativní list, obsahující směrnice a opatření pro mezinárodní politiku. K tomuto integralistickému koncernu patřil také jistý počet týdeníků pro vybrané i pro širší vrstvy čtenářů: "Rome et le monde", a "Cahiera catholiques romains", které byly napojeny na velký počet týdeníků místního významu (na příklad v Miláně, ve Freigurgu (Švýcarsko), ve Vídni, v Berlíně, v Kolíně, v Bruselu, v Gentu atd.). Všude přibývalo integralistických nebo ultramontánních týdeníků a měsíčníků jako hub po dešti: "La Vigie" ve Francii, "Die Schildwache" ve Švýcarsku, "Rome" - pod vedením redaktora Thompsona - v Holandsku: "Petrusblatter" a "Klarheit und Wahrheit" v Německu a "Gral" ve Vídni.

Církevní výzvědná hra

Prezident Benigni ovládal špionáž do všech jemností. Bylo by to k smíchu, kdyby následky nebyly bývaly tak závažné. Msgre Benigni byl znám svým pátravým pohledem a měl aspoň dvanáct krycích jmen. Krycího jména se užívalo dokonce i pro papeže ("lady Micheline" nebo "Michel") a pro státního sekretáře "Miss Romey" nebo "George": jeden ze zvláštních časopisů se nazýval "Milá Nelly". To všechno mělo oživit "hon na modernisty". Nejušlechtilejší kořistí byl jistý počet biskupů, kněží a členů jezitského řádu. Neustále se intrikovalo proti významným církevním osobnostem, ba i prostřednictvím nic netušících papežových sester se propašovávaly tajné informace přímo do rukou papežových. Jaký div, že v mnohých církevních kruzích panoval strach. Mnozí se ani neodvažovali zveřejňovat své práce: vždyť už zcela bezdůvodné obvinění z modernismu stačilo, aby člověk byl dlouhá léta považován za podezřelého: jak mnoha kněžím byl tím znemožněn přístup k vyšším církevním hodnostem nebo na univerzitní dráhu. Papež Benedikt XV., nástupce Pia X., skoncoval s tímto integralistickým strašákem. "Sodalitium Pianum" bylo zrušeno. Msgre Benigni našel útočiště u "Action Francaise", kteréžto hnutí, založené Charles Maurrasem, zrušil Pius XI. v roce 1921 pro jeho "pohanský racionalismus". Úplný tajný archiv bruselské centrály "S.P." padl roku 1915 do rukou německé vlády. Byl dešifrován, ofotografován a pak předán semináři biskupství Roermond. Bez tohoto náhodného nálezu by nebyla pravděpodobně tato ostudná epizoda církevních dějin na základě dokumentů nikdy tak dobře prozkoumána (Literatura o dějinách modernismu a integralismu: J. Riviere, Modernisme, Dictionnaire de Theologie Catholique X. 2009-2047: R. Scherer, Modernismus, lexikon für Theologie und Kirche 7, Kol. 513{516.). Při beatifikačním procesu Pia X. působilo jeho vystupování proti modernistům zpočátku velké těžkosti. Byla vyslovena otázka - mezi jinými generálem jezuitů P. W. Ledochovskim - zdali se v povaze Pia X. nevyznačovala občas více ctnost síly než ctnost moudrosti. V proslovu při svatořečení Pia X. poukázal Pius XII. s důrazem na to, že Pius X. vlastnil ctnost moudrosti v hrdinné míře. Aby to mohl přesvědčivě dokázat, bylo ovšem nutno od základů prostudovat všechny listiny a písemné prameny z doby boje s modernisty. Z toho pak vyplynulo, že Pius X. nemůže být považován za zodpovědného za přísnost někdy až nelidskou, které se používalo proti modernistům. Také kardinál Merry del Val byl Piem XII. rehabilitován. Kdo byli opravdoví viníci, není dosud jasné, bezesporu to však byli vysocí hodnostáři z okolí Pia X., kteří své vystupování kryli často pláštěm papežské autority. To, že jistá klika uvnitř Vatikánu může zneužít papežské moci, působí samozřejmě pohoršení a je i v našich dnech důvodem k znepokojení. Probrali jsme velmi podrobně boj s modernisty a integralismus, protože máme za to, že zde (stejně jako ve vydání "Syllabus errorum" z r. 1864) dosáhlo uzavřené katolictví svého nejnižšího bodu. Jen na základě skutečného poznání popsaných historických faktů můžeme si uvědomit nové nebezpečí možných výstřelků, ke kterým by mohlo vést špatné chápání katolictví. Přitom si musíme věcně uvědomit, že integralismus naprosto není mrtev. V některých zemích jsou ješě dnes více či méně tajné organizace, které odvozují své oprávnění z integralistického pojetí katolicismu. (Lidová moudrost má pro to rčení: papežštější než papež.) Tyto společnosti se s přehnanou oddaností horlivě přičiňují o to, aby byly zachovány stávající struktury, přeceňují církevní autoritu a snižují laika na pouhého vykonavatele rozkazů kléru. Chtějí udělat všechny životní obory závislými na přímé moci "potestas directa" církve. Ještě dnes existují skupiny, které se domnívají, že musí všude odhalovat pokrokový vývoj a pokrokové spisy a obžalovávat je u nunciatur. V některých zemích se nunciové dostali do vleku místních integralistů a v katolické společnosti té které země hrají pak poněkud pochybnou úlohu. To byl jeden z důvodů, proč se koncil vyslovil pro zrušení nunciatur.

(Deset tezí o nerozlučitelnosti manželství)

Počet rozvedených, kteří vstupují do dalšího manželství, stoupá i mezi katolíky. Mnozí z nich pociťují jako tíživé břemeno příkazy církve, která hájí stanovisko o nerozlučitelnosti manželství. I duchovní správci trpí pod tlakem skutečnosti, zdánlivě odporující evangeliu. Autor tohoto článku je správcem velkoměstské farnosti a s uvedeným problémem se ve své praxi setkává velmi často. Stísněnost, ba i nesouhlas věřících vidí způsobenu tím, že i přes uskutečnění II. vat. koncilu a biskupské synody v r. 1980 není církevní nauka o manželství a z ní vyplývající pastorace vědomím Božího lidu ještě dostatečně a všeobecně reflektována.

1. teze

Když muž a žena ve vzájemné lásce uzavřou manželství, musí podle Božího plánu dosáhnout takové tělesné a duševní jednoty, že pro ně nesmí existovat žádné rozdělení (pouze ve smrti), ani žádné manželské spojení s jiným partenerem. To je jednoznačné poselství Starého i Nového zákona (Gn 1,26; Mal 2, 14-16; Mt 19, 4-6; Mk 10, 6-9; 1 K 7,10).

2. teze

Zkušenosti nás učí, že se manželství mohou rozpadnout a skutečně se rozpadají, některá i přes počáteční lásku, některá pro svou nedostatečnost, existující už od počátku. Rozpad manželství je vždy proces, na němž jsou vinni zpravidla všichni zúčastnění.

3. teze

Vina může být odpuštěna, nové začátky patří k ekonomii milosrdného Boha a omezovat škody patří rovněž k příkazu lásky, která musí v konkrétní situaci spojovat ideální stupnici hodnot a realitu v její stávající podobě. V tomto případě dovolil Mojžíš napsat "rozlukový list" (Dt 24, 1-4) a Pavel dovoloval uzavřít další sňatek těm, kteří po svém křtu nemohli se svým pohanským manželem žít v pokoji, a proto se od něj odloučili ( 1 K 7, 12-15).

4. teze

Zcela odlišně však chápe katolická církev manželství mezi křesťany. Východiskem k jejímu postoji jsou výpovědi NZ. Manželský souhlas se uskutečňuje v silovém poli smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Nerozlučitelnost manželství není už jen pouhým příkazem, nepřekročitelným pro svou absolutní závaznost. Je to svátostná skutečnost, trvající i tehdy, jsou-li si manželé nevěrní, rozejdou-li se a vstoupí do nového svazku. Ve víře v Krista se manželství stává svátostným znamením nerozlučitelné jednoty mezi Kristem a církví a křesťanská rodina "církví v malém" (Ef 5, 21-33).

5. teze

Katolická církev brání opětovnému sňatku rozvedených, neuznává druhá manželství a neumožňuje v tomto případě opětovné smíření a přístup k eucharistii. Toto odmítnutí však nemá důvod v pastorálním rigorismu, ale ve víře v nepomíjející hodnotu svátostí. Církev se přitom odvolává na svého zakladatele.

6. teze

Odlišný pohled zastávají evangelické církve. Jsou ochotny povolat a požehnat rozvedeným druhé manželství a nebrání jim v přístupu k Večeři Páně nikoli z důvodů popření výslovného Božího příkazu, požadujícího celoživotní věrnost manželů. Jejich postoj vyplývá z názoru, že Bohem vyžadovaná nerozlučitelnost manželství je eschatologickým darem milosti, jehož naplnění nelze zákonem vynutit.

7. teze

Stará pravoslavná církev šla střední cestou, neuznala sice druhé manželství, ve svém milosrdenství však zaručila tomu, kdo byl bez viny rozveden a znovu uzavřel sňatek, po určité době pokání znovu účast na eucharistii.

8. teze

Pastorace římskokatolické církve vůči těm, kdo uzavřeli další sňatek, může jít jen jedinou cestou, na níž lze nalézt obojí: milosrdnou lásku k manželům, kteří uzavřeli "časné manželství", věrnost tradovanému učení i platnost svátostného života. Na této cestě však můžeme uvažovat o dvou alternativách: a) Budeme dále prosazovat zvěstování církve a tradiční manželské právo, přičemž nebudeme odůvodňovat nerozlučitelnost manželství hříchem narušujícím řád stvoření, ale řádem vykoupení přinášeným Kristem. Pak by měl být církevní sňatek uzavírán jen po předcházející evangelizaci a vysloveném uznání víry obou manželů. Jen tak má manželství šanci, že z řádu vykoupení získá sílu k celoživotní věrnosti. Zásadový postoj církve by pak nebylo zapotřebí uplatňovat až v případě konfliktu. b) Vyjdeme z dosavadní praxe procesu zneplatňování manželství s tvrzením, že nemůžeme vynést absolutně jistý rozsudek o rozhodnutí víry a vůli k manželství obou manželů. Církev by tím mohla získat větší pole působnosti. Při zdaru manželství by se předpokládala jeho platnost, při rozloučení jeho neplatnost. Bylo by tedy možné vzít do úvahy způsob jednání pravoslavné církve, aniž bychom zradili základy katolického učení o manželství. (Kdyby tento krok vstříc však byl zaručen jen "nevinně" rozvedenému - jak často slýcháme - dopustili bychom se posuzování a "půlení" Božího milosrdenství a dávali bychom další podněty hlasům, poukazujícím na nemilosrdnost církve.) Pastorace rozvedených, kteří znovu vstoupili do manželského svazku, by musela vyvinout určitý model pokání, bránící lehkomyslnosti a nabízející pokoj církve těm rozvedeným, kteří se opět ožení.

9. teze

Budeme-li i nadále stále zastávat názor o pouze jediné alternativě řešení problému, budeme se chovat nezodpovědně a v pastoraci můžeme způsobit mnoho škody v životě z víry. Mějme však vždy na zřeteli stanovisko o nerozlučitelnosti manželství se všemi důsledky z toho plynoucími pro rozvedené a usilujme o dostatečné evangelní zdůvodnění svátostného manželství - nebo budeme muset kapitulovat před rostoucím počtem druhých a třetích manželství ve jménu lásky k bližnímu a milosrdenství, aniž přitom vezmeme dostatečně do úvahy jasné pokyny NZ a samu svátostnou skutečnost. Biskupové a teologové nesmějí tíhu teologické argumentace přenechat ani samotnému papeži, ani pouze duchovním správcům.

10. teze

Ať se ukáže schůdnou kterákoli z obou cest zmíněných v tezi 8, musí se učinit vše, aby se pastorace těch, kdo po rozvodu vstoupili znovu do manželství, neomezila jen na přístup ke svátostem. Je třeba brát vážně Ježíšovu přítomnost v jeho slovu, ve středu každého bratrského společenství (Mt 18,20) a v neposlední řadě v "nejmenším z bratří" (Mt 25,40), jimž máme prokazovat lásku. Vše je nutno podložit biblickými a dogmatickými souvislostmi.

Z časopisu Tag des Hernn (1991) přeložil P.K.

Milí bratři a sestry v Kristu!

Dovolte, abychom se vám představili. Naše společnost se jmenuje "Operace
Ester". Vznikli jsme jako skupina křesťanů z různých denominací, abychom
pomáhali Izraeli a Židům, zvláště z bývalého SSSR. Naše jméno je odvozeno
z biblické knihy "Ester", ze 4. kapitoly 4. verše.
Věříme, že naše národy mají žehnat a sloužit Židům, pomáhat jim v návratu
do jejich dávné vlasti - Izraele a modlit se za pokoj pro ně, pokoj pro
Jeruzalém.
(Gn 12,3; Iz 43, 5-6; 49,22; Jr 31,10; Ž 122,6)
Peněžní dary předáváme "Jewish Agency" na letenky pro židovské emigranty
z bývalého SSSR do Izraele. Těm, kteří dosud nevycestovali a sociálně
strádají, posíláme potraviny, dopisujeme si s nimi, navštěvujeme je. Podílíme
se na pomoci starším Židům v naší zemi. Bůh nás vyzývá, abychom je
potěšovali (Iz 40, 1-2).
Máme zaslíbení, že "až vejde plný počet pohanů", pak "bude spasen všechen
Izrael" (Ř 11, 25-26). Žehnat Izraeli - to znamená požehnání i pro nás,
pro náš národ (Gn 12,3). Víme, že křesťané mají vůči Židům dluh lásky a
pomoci.
Operace Ester pořádá modlitební setkání, plánujeme besedy, promítání videokazet
s izraelskou tématikou a další akce.
Uvítáme mezi sebou další modlitebníky, pomocníky, dárce, zájemce.
Hospodin se slituje nad Jákobem a znovu vyvolí Izraele. (Iz 14,1)
Bůh vám žehnej!

Konta: Operace Ester,
Investič. banka Praha 1,
Kčs: IB 94 436-031/0510:
devizy: IB 34 833-294059-031/0510.

Dr. Kateřina Tlustá
Operace Ester
P.O. Box 7
148 00 Praha 414