(8. kapitola z knihy Velké smíření - Nové perspektivy svátosti pokání, kterou připravuje nakladatelství SÍŤ)

Svátostí pokání se otevírá církev spasitelné a usmiřující činnosti Krista ve všech jejích údech, a tak může podle míry jejich ochoty k pokání vytvářet věrohodně ve světě božské prostředí. Církev je v pravém smyslu božským prostředím jako společenství modlící se a sloužící lásky. Podle míry její hodnoty a pokory činí viditelným království Boží a je znamením naděje na jeho plné zjevení se. Církev není sama o sobě celým královstvím Božím, ale je jen cestou k němu a jeho služebnicí, a sice podle míry, v jaké se uznává za církev hříšníků. Je podobná rybářské síťi s dobrými i špatnými rybkami: je podobná poli, na němž s osením roste i plevel. Církev II. vatikán. sněmu doznává, že potřebuje stálé reformy. Mnozí jsou pohoršeni ne tak chybami a nedokonalou strukturou církve, jako spíše řečí a jednáním představitelů a církevních skupin, které prozrazují nedostatek ochoty k obnově a pokání. Jen když se církev sama svou stálou ochotou k obnově a opravdovým doznáním slabosti zjeví jako prostředek k pokání, jen když se takto stane cestou k "božskému prostředí lásky", jen tak dostane svátost pokání u jednotlivce a u jednotlivých společenství své opravdové místo v životě. Křesťanský pohled na prostředí Církev Slova věčného, jež se stalo tělem, musí pokračovat v poslání Emmanuela, tzn. Bůh je s námi. Je "církví ve světě" a také "světlem pro svět". Žije ve světě, v němž tvůrčí krása stále ještě prozařuje. Musí zapojit do oslavy Boha a do své vlastní služby všechno dobré, co Bůh vykonal před jejím založením a co se dále děje tam, kde dosud není přítomna. Není církví spravedlivých, jež by na svět pohlížela shůry. Je však také ohnisky nákazy zranitelná. Bohu nepřátelským světem, před nímž se musí absolutně chránit, jsou sebeospravedlnění, samolibost, panovačnost a honba za úřady. Církev vykonává svůj vliv nejen svým slovem a liturgií, ale také svým bytím jako společenství lásky, které má místo i pro hříšníky a které ve svém vnějším zjevu není vyloučeno z hříchu. Abychom porozuměli církvi jako božskému prostředí ochoty k proměně a ke světlu, je důležité mít před očima všeobecnou teologii lidského životního prostředí. Příručky morálky právnického typu mluvily o lidském prostředí zcela výlučně jen jako o příležitosti ke hříchu. Tento negativní pohled byl autoritativně překonán II.vat. koncilem. Byl také z lidského a pastoračního hlediska velmi škodlivý. Neodpovídá také plně ctnosti bohopocty, která musí nejdříve chválit dílo Boží, než začne mluvit o vítězství satana. Křesťana neochrání jen varovné tabulky před hříchem ve světě. Daleko důležitější je bdělost vůči dobru, které Bůh svěřil člověku k věrnému spravování. Ohledně možnosti dobra, které podněcuje milost, i ohledně prostředí platí varování apoštola: Dobře využívejte času, protože žijeme v dobách zlých (Ef 5,15). Ti, kteří nevidí a neumějí zužitkovat dobro ve svém prostředí, budou se muset přesvědčit, že prostředí je pro ně pramenem neštěstí. Máme vidět v životním prostředí nejprve dědictví dobra, které se ztělesnilo do lidské kultury, do mravů, dědičných vloh a do společenského složení. Základní ctností je pak vděčnost. Z toho již sám od sebe vyroste duch vděčné spoluzodpovědnosti. Kdo vidí ve svém prostředí jen zlo, nebude schopen dobro do něho dosadit. Osvětlím příkladem: Prosil jsem jednoho zámožného praktického katolíka za několik rodin, které byly ve velké nouzi. Jeho odpověď zněla: þNevím opravdu, proč bych se měl o ně zajímat. Nikdo z nich pro mne nic neudělal.\ Přes všechno své bohatství je tento muž vlastně žebrákem. Vždyť nevidí, za co všechno má druhým děkovat. Je slepý pro přijímanou lásku. Neuznává Boží dar, a proto nechápe šance, jak udělat druhým radost. Také v pohledu na dědičný hřích a na nauku o vykoupení platí zásada: Jen ti, kdo vděčně vidí ve svém okolí dobro a berou zodpovědnost za jeho zlidštění a umravnění, se mohou co nejúčinněji osvobodit od nepříznivých vlivů. Tím se dostáváme ke druhé zásadě: Křesťan se musí imunizovat proti zlu svého okolí. Křesťanský optimismus nedovoluje pštrosí politiku. Musíme mít odvahu vidět i negativní jevy. Z toho přirozeně plyne, že tento dualismus proniká i naším vlastním bytím, pokud jsme se zcela výlučně nepostavili na stranu Krista a solidarity spásy. Pavel popisuje tuto dvojakost v nitru člověka v 7. kapitole listu k Římanům. Objasňuje výzvu ke svobodě vykoupených, která vychází z toužení a vzdychání celého stvoření po vykoupení. Tato imunizace vůči společnosti se uskutečňuje ve spojení s Kristem, ve společenství spásy církve, která jako "božské prostředí" má být solí země a světlem světa. - Jenom ta církev, která se pokládá za "církev ve světě" a "církev pro lidi" a která právě vzhledem na toto své poslání pracuje na svém vlastním očistění a imunizaci, může být skutečně pro svět božským prostředím. Každý jednotlivý člen a každé církevní společenství se musí vlastní snahou po ryzosti vyzbrojit pro tento úkol. "Nakonec hledejte svou sílu v Pánu, v jeho všemohoucnosti. Oblečte se do plné výzbroje Boží, abyste mohli čelit nástrahám ďáblovým. Vedeme zápas ne proti nějaké obyčejné lidské moci, nýbrž proti knížatům a mocnostem, které mají svou říši tmy v tomto světě, proti zloduchům v ovzduší. Proto vezměte na sebe plnou zbroj Boží, jen tak budete moci odolat, až bude zle, všechno překonat a obstát. Stůjte tedy pevně, a za ochranný pás ať vám slouží život podle pravdy, za krunýř bezúhonnost, za obuv na nohy odhodlanost, jakou dává evangelium pokoje." (Ef 6, 10-16). - Jen ten, kdo ukáže ochotu být poslem a nástrojem pokoje a smíření, může účinně odporovat jedovatým šípům prostředí. Křesťan se musí cítit doma ve společenství víry a naděje. Musí se naučit všechno vidět ve světle víry a oslavy Boha, aby tak prosvítil klam svého okolí. Proto musí veškerá křesťanská výchova, zvláště slavení kajících slavností, být upravena tak, aby uváděla křesťana k aktivní ochotě přijmout zodpovědnost k jasnému osobnímu přesvědčení a k rozlišování duchů: tady nejde o pevné recepty a slepou poslušnost. Hlavní smysl můžeme dát soudcovské úloze pokání tehdy, když si je celá církev vědoma slov: Přišel čas, aby se začal soudit nejdříve dům Boží (1 Pt 4,17). Církev se musí naučit v přítomném okamžiku předně ctnosti pokorné kritiky. Když se církev ve svých úřadech a strukturách vystavuje kritice a když uznává své selhání, vede tím všechny své členy, aby začali s kritikou sami u sebe a vůči jiným vedli jen konstruktivní kritiku. - Již rodina má v této věci důležitou funkci. Když se otec nebo matka po nespravedlivém potrestání dítěte omluví: "Odpusť, stalo se to v netrpělivosti", získají novou autoritu. Ta je pak důvodem a podnětem k novému rozlišování. Když celá církev uzná, že zaostává za ideálem, pak má svátost pokání plnou plodnost pro jednotlivce, pro církevní společenství a pro společnost. Musíme dát mladým lidem dostatečný prostor pro rozvoj jejich schopností a pro jejich vlastní iniciativu. To znamená také, že musíme připustit, aby se dopustili i chyby. Hlavní věcí je, aby je celkové prostředí rodiny a církve, a především prostředí svátosti pokání povzbuzovalo vidět chyby, uznat je a napravit. Až budeme později hovořit o utváření svědomí, vrátím se podrobně k tomuto tématu výchovy k dospělosti a budeme přitom myslet samozřejmě na objasnění životního prostředí. Je nemyslitelné, aby křesťan, který je v samotné církvi odsouzen hrát pasivní roli, hrál ve společnosti roli aktivní pozitivní silou ducha víry. Kající kázání především o exerciciích, lidových misiích a obnovách mají jen tehdy průraznou sílu a úspěch, když vychovávají aktivní apoštoly. To znamená, že je křesťanům dovoleno být kritickými v dobrém slova smyslu. Svátost pokání je ve své podstatě svátostí světla: prozářené svědomí je velmi úzce spojeno s prozářeným prostředím. Tomu pak slouží jednak aktivní zpytování svědomí, jednak lítost a předsevzetí. Křesťan vidí své vlastní selhání a svou hříšnost ve srovnání se svým okolím. Nelituje pak svých hříchů jen proto, že si uškodil, ale že stál v cestě Božímu království v oblasti církevní a světské. Opravdové předsevzetí je pak obnovením poslání "být solí země". Teprve na posledním místě lze vidět prostředí v daném případě jako nejbližší příležitost ke hříchu. Mnohdy je to právě proto nebezpečné, že křesťan nebyl ještě vychován k opravdové spoluzodpovědnosti a ke schopnosti rozlišovat a že mu chybí ještě nutná imunizace získaná zakotvením v živoucím společenství víry. Stane-li se však, že jistý životní prostor, z něhož se bez velké škody pro sebe a pro druhé může vzdálit, představuje nebezpečí větší, než jsou vlastní síly, pak útěk není zbabělostí. Neboť pak nejde jednoduše o únik, ale o hledání nového místa, kde by se mohl rozvíjet a lépe pro věc Božího království pracovat. Evangelium ovšem klade jednoznačně důraz na poslání "být nositelem světla a pokoje" pro své okolí. Ale také nás učí rozhodně se odloučit od toho, co je nám milé jako pravé oko nebo pravá ruka, je-li to nutné pro věrnost vůči Kristu.

Svátost pokání - zvěst o příležitosti ke spáse

Zpovědník zvěstuje slovem rozhřešení - KAIROS - konkrétní příležitost ke spáse. Přiznání znamená obnovenou bdělost vzhledem k možnostem konání dobra pro bližního a pro lidské společenství. Kdo se ve svátosti pokání staví pokorně a kajícně do světla Kristova, přijímá tím poslání pro své okolí, pro život rodinný, hospodářský, kulturní a společenský, ve kterém žije, a v neposlední řadě pro celé církevní společenství, v němž se s jeho pomocí sám kajícník obnovuje. Úřad zpovědníka má tedy funkci spásonosnou a sociální. Musí, pokud je to možné, znát prostředí a světskou minulost svého klienta, a sice nejen v negativním pohledu jako nebezpečí spásy, ale také, a to zcela zvlášť, v pozitivním pohledu jako prostředek milosti a volání hodiny. Jen tak bude svátost pokání sloužit církvi jako božskému prostředí. Zpovědník se tedy bude tázat, jak se rozvíjí rodinný život ve vzájemném působení s pracovním prostředím, se světským povoláním, s dobou volna, s masovými prostředky a veřejným míněním. Měl by něco vědět o vzájemných vztazích mezi životními projevy společenství věřících a mezi celkovým okolím kajícníka. Tak bude nápomocen především v katechezi, v konkrétním zpytování svědomí, při společných kajících pobožnostech, v soukromé rozmluvě ke konkrétnímu předsevzetí a k hledání vhodného pokání, jímž se kajícník účinněji začleňuje do božského prostředí církve a pozitivně může působit na ně a na světský prostor. Modlitby a napomenutí při slavení kající liturgie v Pontificale Romanum o Popeleční středě a o Zeleném čtvrtku jsou skvělým přínosem k tomuto duchu kajícnosti, který chce být osobní a spásonosný. Jenom se vše musí promyslet vzhledem k současnému světu, v němž je církev jako celek a v každém svém členu současně povolána, aby zde byla božským prostředím a svým kajícím smýšlením a bdělostí se jím stávala stále více.

Hřích jako zamoření ovzduší

Každý hřích zmenšuje vyzařovací sílu křesťana a znamená ochuzení prostředí. Jsou také hříchy, jež zvláštním způsobem a bezprostředně působí zamoření ovzduší. Kde jsou shromážděni dva nebo tři ve jménu Kristově, tam se vytváří prostředí porozumění, dobrotivosti, pravdomluvnosti. Zdá se, jako by byl Kristus vyhnán z tohoto prostředí, když se tam rozbují pletichářství, nečestnost, závist a jim podobné věci. O takovém prostředí již nelze říci: Hle, jak se milují! - Jednotlivec nebo několik jednotlivců mohou otrávit celé klima, takže tam ani ostatní nemohou vyzařovat radost a pokoj. Pavel mluví o hříších "těla". Jsou tím míněny hříchy sobeckého zaměření. Je zajímavé si povšimnout, že nejvíce hříchů, které jsou zde jmenovány, jsou právě hříchy zamořující prostředí a ovzduší. "K jakým skutkům vede tělo, je všeobecně známo: jsou to necudnost, nečistota, chlípnost, modloslužebnictví, čarodějství, nenávist, sváry, žárlení, hněv, ctižádost, nesvornost, stranictví, závist, opilství i hýření a jiné takové věci. . . Lidé, co takové věci dělají, nemohou mít podíl na království Božím." (Ga 5, 19-21) Mezi jmenovanými hříchy jsou takové, jež všeobecně vypadají špinavě a ošklivě: devět hříchů, jež tvoří střed celého výpočtu, nejsou ani hříchy těla, ani nebývají obyčejně považovány za ošklivé. A přece právě ony otravují zvláštním způsobem prostředí jak církevní, tak i světské. Jsou v přímém protikladu k poslání křesťana, který má odrážet království Boží lásky. Pavel by dnes k tomuto svému katalogu připočetl ještě: trpká kritičnost, tupá nekritičnost, násilnost i při pouhém zdání oprávněné kritiky. Všichni dobře víme, jak se může otrávit křesťanské prostředí netolerancí jak ze strany liberálů, tak ze strany tradicionalistů. Myslím na teologii minulých staletí, jež byla často ostrým mečem k potření jiných směrů, a zvlášť jiných křesťanských obcí. Pavel myslí na podobné hříchy, když praví: ". . .je ovšem pravda, že někteří z nich hlásají Krista ze závisti a hádavosti, . . .oni druzí však z hádavé ctižádosti, ne z čistého úmyslu." (Fp 1, 15-17) Přímou otravou církve je nepochybně ctižádost, stranictví a honba za poctami mezi klérem. Tyto hříchy zmenšují její věrohodnost před světem. Přinejmenším však skrývají očím mnoha lidí milostiplnou tvář a milostiplnou přítomnost Kristovu. Popíjení, velikášský styl života a pohodlnost těch, kteří se zavázali k zvláštnímu svědectví evangelních rad, jsou nejen protismyslné, ale je to také osudné zatemnění svědectví církve před světem. V mnoha farnostech a diecézích je apoštolská práce ochromena právě sobectvím a honbou po čestných úřadech. Křesťané pak nepředstavují žádným způsobem božské prostředí na pracovišti, v sousedských vztazích, v dílnách a v politickém životě, ba právě kazí vzduch, tím zesměšňují náboženství a směšují je s egoismem jednotlivců nebo celé skupiny. Nejnebezpečnějším zamořením je otrava veřejného mínění šířením nacionalistických názorů, třídního boje a rasových předsudků. Celý svět je dnes velkou jednotou. Kdo kupř. šíří v národě třídní nebo rasovou zášť nebo se proti ní nestaví, i když by mohl, je spoluvinen na hrozných mezinárodních napětích. Hříchy ze slabosti, hlavně když jsou poznány a litovány, daleko méně otravují strukturu, než bezmyšlenkovité obhajování bludných názorů v nejrůznějších otázkách spravedlnosti, lásky a poslušnosti. Pavel mluví o chamtivcích, podvodnících, nadutcích, pomlouvačích, věrolomnících, bezcitných a nemilosrdných lidech, "kteří sice znají Boží ustanovení. . ., přece však nejenže to dělají sami, nýbrž schvalují, když druzí dělají totéž." (Ř 1,32) Rozličné sociologické průzkumy ukázaly, že i praktikující katolíci, to znamená ti, kteří pravidelně navštěvují kostel, zastávají v mnoha mravních otázkách takové zásady, že to přímo odporuje učení církve a zčásti přímo i božskému zjevení. Hlásají např. potrat aspoň v jistých hranicích, lehkomyslně se usmívají na cizoložství, vysvětlují je jako potřebu moderního člověka získat před manželstvím více sexuálních zkušeností. I několik snad málo výřečných lidí může svou řečí otrávit dosud zdravé okolí. - Před několika lety konaly laické organizace na mnoha místech seriál přednášek o manželství, rodině a veřejné mravnosti. Jeden laik mluvil na jistém místě asi před 300 mladými lidmi jemným způsobem o správné přípravě na manželství. Tu mu vpadl do řeči jistý mladý muž a křičel: To je nesmysl. Nebudeme přece kupovat kočku v pytli. - Nikdo se neozval na protest, ačkoliv většina mladých nesdílela jeho názory. A pět měsíců na to slavil svou svatbu s celou církevní parádou. Nikdo po něm nežádal odčinění za ono pohoršení. Teprve když ho ve svatební noci přistihli na posteli s jinou, cizí ženou, propuklo veřejné pohoršení. Když už mluvíme o zamoření prostředí, platí to především o církevní a hlavně o liturgické oblasti. Existuje jak lajdácké odbývání, tak pohoršlivé odříkávání liturgických textů, že se tím ničí prostředí víry, naděje a lásky a úcty k Bohu. Tradicionalisté, kteří s vyceněnými zuby trvají na staré praxi - vyžívají se ve svých individualistických choutkách - dávají církvi tvářnost zaprášeného muzea nebo beznadějného zadního voje lidstva. Jiní zase ničí atmosféru nejapnou svévolí. Individualistické znetvořování církevního prostředí má z velké části spoluvinu na podobně vyhraněném individualismu a jemu podobnému skupinovému egoismu v hospodářských, sociálních a kulturních oblastech. Církevní prostředí, jež je neschopno uplatnit pluralismus mínění a iniciativy, se místo toho stává dějištěm skupinového fanatismu a nesnášenlivosti a nalézá nutně svou protiváhu v pluralistické společnosti, v níž rozdílnost vede buď k povrchní lhostejnosti, nebo k hněvivému napětí. Výzva k sjednocení a trvalé odloučení Církev žije ze sjednocujícího volání Kristova. Svým vyvolením být "snoubenkou Kristovou" je také povolána podle jeho vzoru nést i břímě slabostí. Svátost pokání musí tedy v celém slavení poukazovat na zákon Kristův: Neste břemena jeden druhého, a tak naplníte zákon Kristův. (Ga 6,2) Pavel mluví v této souvislosti mimo jiné také o bratrském pokárání. Je zcela zřetelně navázáno na svátost pokání. Neboť zde jde o pokorné doznání vlastních vin nejen ze strany pokáraného, ale ze strany toho, kdo přejímá službu bratrského povzbuzení. Při společné kající slavnosti - podobně jako při úředním uvalení exkomunikace - praví biskup podle obřadu v Pontificale Romanum: þJá ubohý hříšník, který nejdříve potřebuji Božího milosrdenství. . ." Zpověď v temnu zpovědnice se nikdy nestane životně důležitou, opravdovou, nemá-li vztah k vyznání slabosti před bratrem nebo před sestrou, kteří nám prokazují tuto službu bratrského napomenutí. Rovněž platí, že zpovědník nebude moci účinně a pokorně napomínat, když on sám ani ve své osobní zpovědi, ani v denním životě své hříchy nepřizná. Svátost pokání dává také poslání být pro své okolí nositelem světla, a to není možné, nejsme-li v každém okamžiku připraveni uznat své viny. Nemůžeme myslet církev jako prostředí božské bez zákona Kristova, bez mnohotvárného bratrského napomínání. "Vy bratři, když byl někdo stržen k nějakému chybnému kroku, uveďte ho zase na správnou cestu a užijte při tom mírnosti. Jste přece lidé duchovní. Jen si dávej každý pozor na sebe, aby ses nedostal do pokušení ty." (Ga 1,6) V této souvislosti pak mluví Pavel o solidaritě spásy jako zákonu Kristově a varuje ty, kteří se cítí povoláni ke službě bratrského napomenutí a povzbuzení: "Když si někdo o sobě myslí, že je něco, a zatím nic není, klame sebe sama. Každý ať se zkoumá ve vlastním díle, a pak si nechá to vychloubání jen pro sebe a nebude se vynášet na úkor druhého. Vždyť každý má na nesení dosti svých vlastních nedostatků!" (Ga 6, 3-5) Jak církevní, tak i světské prostředí má své slabé členy podporovat. Bude vždy pokušením silných duchů honosit se jednostranně svým názorem a svou svobodou. Právě ti, kteří obdrželi pět talentů, kteří mají větší přehled a svým příkladem a slovem mají na druhé velký vliv, se musí ve svém jednání snažit vytvářet takové veřejné mínění a posilovat takové mravy, aby byli i slabým oporou. Pode této zásady posuzoval i Pavel jak v listě k Římanům, tak i v listě ke Korintským rozličné sporné otázky, v nichž sám o sobě rozumný pluralismus hrozil přivést k rozdvojení, ale i k pohoršení slabých: "Ano, ale musíme být opatrní, aby se tato vaše volnost nestala kamenem úrazu pro slabé. . . jestliže tedy takovým způsobem hřešíte proti bratřím a působíte tím rány jejich slabému svědomí, hřešíte tím i proti Kristu." (1 K 8, 9.12) Moderní sociologie nám ukazuje, že prostředí i v době masového vzdělání je vytvářeno více méně dvěma až pěti procenty lidstva. Tento pohled nás nemusí přirozeně vést k nějakému fatalismu. Ukazuje nám však zcela konkrétně na křesťanskou spoluzodpovědnost. Rozumí-li se celá církev jako božské prostředí a slavíme-li svátost pokání s ohledem na očistu veřejnosti, pak si bude křesťanská elita vždy více vědoma svých sociálních úkolů a stále více křesťanů se bude počítat ke společenské elitě. Vidět, soudit, jednat Správně slavená svátost pokání může mnoha lidem otevřít oči ve věci jejich vztahu k okolnímu světu. Tak z lepšího posouzení situace naleznou konkrétní způsob jako přinášet "ovoce obrácení". Schopnost vidět své správné zařazení do životního prostoru závisí především na lítosti a ochotě k proměně. Krásně ukázal Irenej Haushern, jak se na lítost a ducha zkroušenosti klade v nejlepší křesťanské tradici prvních staletí zvlášť silný spásonosný důraz. Duchovní otcové východní církve oplakávají své hříchy v neposlední řadě jako opomenutí dobra, protože tím umenšili plodnost života a plnost spásy na světě. Tak brali účast na utrpení Olivové hory a úzkosti Krista na kříži. Ve svých slzách nemají soustrast se sebou samými, ale otevírají se volání společenské spásy a obnovují se, aby byli "solí země". Zvlášť společné kající slavnosti a revize života celého společenství jsou nejvlastnějšími prostředky, jak uvést dimenzi církve a svátosti pokání do plného vědomí. Umožňují vidět konkrétní možnosti, jež v minulosti chyběly a nyní se nabízejí jako příležitosti k vykoupení celého životního prostředí. Řečené objasním několika příklady, jež však není možné brát schematicky: Jedna paní se zpovídala, že dávala najevo své nenávistné myšlenky vůči svému manželovi a snad mu dala i tento odklon pocítit. Při rozhovoru vyšlo najevo, že důvod tkví v tom, že otěhotněla proti své vůli, a přikládala to za vinu manželovi. Samozřejmě, že nemá žádný důvod, aby se obávala dalšího přírůstku do rodiny. Ale její matka, tchyně a mnoho jejich přítelkyň, jež byly nakaženy strachem z dětí vlivem novin, jí daly najevo pohrdání. Zpovědník odpověděl asi takto: "Ačkoliv jste v podstatě věřící žena, vnášíte nerozumný předsudek a prázdné hloupé žvanění vašeho okolí do svého myšlenkového světa. Pohleďte, jak veliké je nebezpečí těch, kteří nemají tak uvědomělou víru. Nezvětšujte tedy nedorozumění stížnostmi na vaše otěhotnění. Mluvte o tom se svým mužem a řekněte mu, že má v podstatě právo přát si tolik dětí, kolik vám dovoluje vaše zdraví a poměry vaší rodiny. A když vám budou něco říkat vaše sousedky, ukažte jim jasně, že pro vás dítě neznamená neštěstí." Zpovědník může uložit jako pokání, aby se zvlášť v tomto bodě zpytovala a při příští zpovědi řekla, jak se v té věci zachovala. Jedna paní činná v katolickém spolku žen si všude stěžovala na velké výdaje, které byly spojeny s posledním porodem. Reakce několika zbožných sousedek byla: "Hloupá husa! Proč chtěla mít opět dítě?" - Rozhovor ve zpovědnici by jí měl pomoci, jak má vést řeč, aby byla lepším svědectvím víry. Mohla se tomu naučit od svého manžela: když si ho několik přátel dobíralo pro jeho děti, odpověděl s úsměvem: "Přátelé, to není vše; hledám kmotra pro své šesté dítě, které je na cestě. Kdo se hlásíte?" Je naší povinností otevřít oči všem ohledně spoluzodpovědnosti v oblasti využití volného času, veřejného mínění a zdravého hospodářského života. Společné kající slavnosti, jaké se v mnoha případech mohou rozvinout v dialog mezi knězem a věřícími, by mohly např. vést k tomu, aby se všichni účastnili na vylepšení tisku, rozhlasu, televize a filmové produkce třeba kritickým pohovorem s těmi, kteří mají zvláštní vliv, nebo prostřednictvím dopisů od čtenářů a posluchačů. - Tak by bylo možné vypracovat společné kající předsevzetí anebo konkrétní výraz díků. Ke konci kající pobožnosti by se mohla objevit myšlenka na poslání křesťana ve světě a na všeobecnou povinnost posvěcovat své prostředí: "Jděte v pokoji! Vaše víra vás spasila." Přineste světlo víry i svému okolí. Budou-li kněz a věřící spolu hovořit o tomto aspektu stálého obrácení, najde se lépe cesta ke konkrétnímu pokání. Již dříve jsem poukázal na to, že nejde o to, předepsat každému jistý tarif modliteb. Zde bych naopak několika příklady poukázal na to, že modlitba může pomoci k prosvětlení kajícníkova prostředí. Jeden mladý muž se zpovídal, že skoro vždy zapomene na večerní modlitbu. Zpovědník mu nabídne jako pokání modlit se v příštím týdnu na kolenou nějakou krátkou modlitbu. Mladý muž na to reaguje s úsměvem. To by bylo něco pro bratra, se kterým spí v jednom pokoji. To by bylo řečí o novém světci. Jako výsledek rozhovoru pak vyšlo toto pokání: - Mladý muž řekne svému bratrovi: "Možná, že jsi už zapomněl na večerní modlitbu jako já. Což, kdybychom si to vzájemně připomenuli a pomodlili se společně krátkou večerní modlitbu?" Tím se uzavřelo mezi bratry nové pouto přátelství a solidarity spásy. Nezřídka je možné pohnout muže, který dlouhý čas zanedbával své náboženské povinnosti, aby navázal se svou ženou a dětmi rozhovor, zda by nebylo možné modlit se v rodině společně. Jeden mladý muž, který často své ženě spílal, přijal jako pokání se své paní čestně přiznat, že ji často nespravedlivě urazil. A také že při příští sv. zpovědi bude zvlášť skládat účty z toho, zda se při výbuchu netrpělivosti nebo nespravedlivých projevech hněvu své paní omluvil. Jeden mladý muž, který sváděl své děvče stálým veršováním: Láska přece není hřích - a tak ji svedl před manželstvím ke styku, se své snoubence omluvil a doznal, že si byl dobře vědom, že je to hřích. Předpokládám, že zde zpovědník nemá co činit s případem nepřekonatelné nevědomosti. V některých krajích Bavorska panuje špatný zvyk, že o nedělích musí práce ve chlévě konat žena. Zpovědník nabídl mnoha zemědělským synkům i mladým mužům jako pokání nestrpět až do příští sv. zpovědi, aby jejich žena nebo matka konala v neděli práce ve chlévě. Bylo také součástí pokání neprozradit, že se zde jedná o povinnost uloženou ve zpovědi. Ženy dávaly hlavy dohromady nad touto nádhernou změnou, která se stala s jejich muži a syny. A pro dobré klima, které v rodinách vytvořilo toto pokání, bylo mužům pak již nemožné vrátit se i po příští zpovědi ke starému zlozvyku. Protože svátost pokání znamená účast na mesiánském pokoji, vyplývá z toho naléhavý příkaz být stále nástrojem pokoje v rodinném, sousedském, hospodářském, kulturním i společenském prostředí. Hlavně těm, kteří rozsévali neklid, je třeba dát za pokání snahu o smír se svým okolím, a kde je to možné, ochotu k dobrým a podobným službám.

Křesťanství bez pravdy a lásky je jen karikaturou křesťanství - Příčinou je falešný obraz Boha

Nevěřící lidé mají většinou schopnost vidět jasně nedostatky a chyby křesťanů.
Zatímco křesťané vidí sami sebe často skrze své nejlepší úmysly, vidí
nekřesťané spíše jejich nedokonalou či převrácenou realizaci. Chyby křesťanů
však nezajímají pouze ateistickou a sektářskou proticírkevní propagandu;
naopak, tyto chyby trápí především upřímné křesťany, kteří se snaží
objevit i kořen těchto chyb. Jednu z významnějších studií o chybách křesťanů
a jejich zdrojích napsal německý psychoterapeut A. Görres; studie
vznikla před více než dvaceti lety a v dosti odlišném prostředí, přesto nás
v ní inspirovalo několik myšlenek, které jsou aktuální i pro nás.
Rozporuplná zkušenost s církví
Většina lidí má rozporuplnou zkušenost s církví - na jedné straně se církev
označuje za nositelku Boží pravdy, lásky, spravedlnosti a svobody, na druhé
straně se v konkrétní praxi lidem někdy jeví spíše jako nepřítel pravdy,
lásky, spravedlnosti a svobody, ba někomu přímo jako nepřítel křesťanství.
Základy tohoto narušeného vztahu ke křesťanství už pokládá náboženská
výuka ve škole, jíž se v Německu zúčastní většina dětí, přičemž to, co tam 
slyší, je v rozporu s tím, jak žijí jejich rodiče. Sociologické výzkumy ukazují,
že v praktickém životě jsou jen malé rozdíly mezi většinou ateistů a
většinou křesťanů - viz dnes například "katolické" Polsko se svým prvenstvím
v počtu interrupcí. Mravní přísností vynikají menšinová křesťanská
společenství. "Křesťané se často chovají vůči Ježíši Kristu jako dobrý voják
Švejk ke svým nadřízeným; doslovnou poslušností sabotují smysl jeho
příkazů. Kněží někdy působí dojmem, že se mstí Bohu a církvi za těžkou
službu, k níž byli povoláni." Kde jsou příčiny?
Falešný obraz Boha
Skutečné příčiny je nutno hledat hluboko - v nedostatcích víry, modlitby,
kontemplace, nedostatku hladu po spravedlnosti, v tajném odporu k bláznovství
kříže jakožto znamení Boží marnotratné lásky.
Ježíš Kristus zjevil Boha tak, jak skutečně je - obraz Boha v myslích mnohých
křesťanů však je pod úrovní křesťanského zjevení. Protože však křesťanský
život je následováním a napodobováním Boha, deformuje falešný
obraz Boha křesťanské jednání: např. představa přísného tvrdého Boha ústí
zpravidla v tvrdost a přísnost vůči lidem. Kdo nevidí onu obrovskou
svobodu, kterou dal Bůh člověku (nebo s ní tajně nesouhlasí), ten také ve
svém jednání tuto svobodu druhým upírá. Podobně to platí o představě
Boha jako malicherného otce bez smyslu pro radosti jeho dětí, bazírujícího
na naprosté slušnosti - odtud pak plyne "svatý tlak pro záchranu duší"
(Escriva, Cesta 399).
Je tu i tajná pochybnost o Boží moci a síle; zkušenost, že tělo a ďábel se
v tomto světě prosadí snadno a rychle, vede ke spoléhání církve či určitých
skupin v ní na "tělesné" prostředky, posvěcující prý účel.

Nebezpečný pokus o kompromis

Nejde však jen o objektivní obraz Boha, ale i o jistotu, že to Bůh se mnou
myslí dobře a že má pro mě připraveno to nejlepší, takže si nemusím pomáhat
odsouzeníhodnými způsoby. V pochybnosti, zda to Bůh myslí s lidmi
dobře, spočívalo už hadovo pokušení v zahradě Eden. Průměrný člověk je
konformista, nehledá náročnou pravdu, ale optimální kompromis, zaručující
pozemské i nebeské štěstí. Toto zahrávání si s kompromisem mezi Božím
dílem a vlastními zájmy a snaha ulehčovat si život se projevuje například
v tendenční nepozornosti k Božímu slovu a zavírání očí před světem - člověk
nechce vidět a slyšet věci, které by narušovaly jeho klid. "Evangelium
obsahuje mnoho vět, které lze s trochou šikovnosti zneužít pro své zájmy."
Dějiny církví i jednotlivců jsou toho dokladem.
To, co křesťan ukazuje světu, pak mnohdy není křesťanství, ale výběr z něho,
podle vlastních sklonů a zálib, ne-li dokonce zneužití a popření křesťanství.
Falešné představy o hříchu a dokonalosti
V křesťanství jde o pravdu a lásku, v praxi se však nezdá, že by tyto hodnoty
byly zvláště ceněny. Někde je nejvyšší ctností poslušnost, jinde zase
horlivost bez lásky, vidící v odpůrcích jen "nepřátele Boží s jejich prázdnými
mozky" (Escrivá, Cesta, 38). Vůči odpůrcům pak lze použít nenávist,
denunciace, pomluvy, podezírání, a to vše s tím nejlepším svědomím. Podle
prognostické či konzervativní nátury se cení buď praktická láska k bližnímu
a sociální odpovědnost a ignoruje se sexuální morálka či naopak. Přecenění
sexuální oblasti a pohrdání tělem se do křesťanství dostalo z nekřesťanských
náboženství, hrálo však v něm velkou a neblahou roli až donedávna.
Tam, kde je špatný vztah k Božímu dílu stvoření, ztrácí se vděčnost k Bohu
stvořiteli a Pánu dějin, a kde není vděčnost, není živná půda, v níž by
se dařilo lásce. Askeze se pak stává vším, radost je podezřelá. Ve vztahu
k materiálním skutečnostem však neplatí buď-anebo, ale správná míra.
Jindy se zase pozornost soustřeďuje na potlačování pudů a fantazie, čímž se
nezřídka dosáhne lenivé, bezcitné pohodlnosti a bezpáteřního kompromisu.
Takovíto lidé jsou snad ideálem byrokratů, od křesťanství však odpuzují.
Skupiny líčící svět jako zlý a nebezpečný produkují obranné a nakonec
agresivní postoje. V křesťanském vztahu ke kříži a utrpení lze pozorovat
i spodní sadomasochistický proud, projevující se nejen třeba v upalování
čarodějnic a násilím vůči sobě a druhým, ale třeba i barvitými kázáními o
pekle. Nedostatek spontánnosti a ochoty vzít na sebe riziko je v některých
skupinách ctností - třebaže Ježíš odsoudil muže, který zakopal hřivnu, aby
se vyhnul všem rizikům.
Podivné je, jak málo se v křesťanství odsuzuje bohatství a hamižnost, třebaže
právě tohle je v Bibli hřích číslo jedna.
Nejde však jen o tyto různé deformace svědomí, ale o celkový postoj ke
hříchu. Celý "boj s hříchem" je pro leckoho jen rafinovaným způsobem, jak
přemýšlet zase především o sobě.
Smutnou kapitolou je strach z pravdy a s tím související neschopnost dialogu,
ale to jsou věci obecně známé.
Co s tím?
Všechny zlé věci, které nacházíme v křesťanské praxi, nacházíme i jinde.
Jsou však kladné hodnoty, které nikde mimo křesťanství nenajdeme, a na
ty je třeba zaměřit svou pozornost. Je třeba odvážit se těžké cesty mezi
tradicionalismem a modernismem, mravní uvolněností i přehnanou přísností,
útěkem ze světa a upadnutím do světa, strachem a bezstarostností.
Zkušenost ukazuje, že dnešní člověk má smysl a otevřenost pro skutečné,
nedeformované křesťanství. Lidé jako A. Schweitzer, M. L. King a M. Tereza
a jejich ohlas jsou toho dokladem. Ukažme lidem - i při své nedokonalosti - toto skutečné křesťanství Boží pravdy, lásky a svobody ve svém životě a
životě křesťanských společenství!

Jaroslav Vokoun
Převzato z Česko-bavorských výhledů 16/92.

Téma

Na pořad vašeho jednání se dostává téma, které se dnes ozývá ve všech
křesťanských církvích u nás. Je to téma "křtu v Duchu svatém", které
vneslo do našich sborů a církví letniční a charismatické hnutí. Je to téma
zneklidňující, jako je zneklidňující už sám fenomén Ducha svatého. Před
lety to vyslovil jeden německý evangelický biskup: "Neměli bychom příliš
samozřejmě prosit o to, aby na nás sestoupil Duch svatý, protože Duch
svatý tam, kde sestoupí a se usadí, přinese nejen své "dary", nýbrž současně
je to do značné míry nepohodlný, ano rušivý host. . . Týž Duch svatý,
o něhož právem vroucně prosíme, je současně neblahým vyrušením všech
osobních, a tím víc i všech církevních sebejistot; on nemá žádný respekt
před opevněnou institucí, před vnějším řádem, který se stal samoúčelem. . .
Oba "živly", které se v letničním příběhu objeví jako doprovodné jevy a
symboly Ducha svatého, jsou nejnebezpečnější ze všech živlů - vichřice a
oheň - a nenechají nic, co zachvátí, na místě a v klidu. . . Kdo věří v Ducha
svatého jako tvořivou aktivitu Boží a kdo v této víře prosí o příchod Ducha
svatého, musí vědět, že tím přivolává božské vyrušení a že se otvírá, aby
ho Bůh vyrušil v tom, co "vlastní", v jeho návycích, i v jeho myšlenkových
návycích, nejsou-li už schopné být nádobou blahodárného neklidu a vzrušující
pravdy. Kdo tedy prosí "Přijď, Duchu svatý", musí být také připraven
prosit: "Přijď a vyruš mne, kde musím být vyrušen." (W. Stählin)

"Křest v Duchu" zneklidňuje naše sbory a církve aspoň ze dvou důvodů.
Je to :
1) novinka, o níž jsme nekázali a na kterou naši posluchači nebyli připraveni
2) novinka, která je spojována s další existencí církve u nás a ve světě
Nechybí hlasy, které vidí příčinu mdloby a tuhnutí církve i její misijní sterility
v zanedbaném učení o Duchu svatém a jeho ovoci a darech.
Ale i tam, kde je Duchu svatému a jeho darům věnována pozornost, v otázce "křtu v Duchu" se mínění rozcházejí. Dokonce je to jeden ze dvou
bodů, kde zůstávají závažné diference mezi učením probuzeneckých církví
a letničních sborů, jež vyrostly ze společných základů reformace a probuzeneckých
hnutí v polovině minulého století. Cituji ze společného prohlášení
Evangelické Aliance a zástupců Pracovního společenství letničních sborů
ve SRN (1979): "Diference zůstávají v těchto otázkách:
a) Mluvení jazyky považují zástupci letničních sborů za pravidlo, jako počáteční
znamení při přijetí křtu Duchem, kdežto zástupci probuzeneckých
církví nepřipisují mluvení jazyky takový přednostní význam.
b) Křest Duchem svatým je zástupcům letničních sborů počáteční zkušenost
(Božího) průlomu a nezbytným vystrojením k službě v církvi i ve
světě, kdežto zástupci probuzeneckých církví pod křtem Duchem rozumějí
proces znovuzrození. Boží splnomocnění k službě vidí v ovoci Ducha a
v obdarování, která se začnou projevovat po znovuzrození." (KJ 1989 č. 9)

Naším tématem je tedy pojem, který nereflektovala reformace ani naši teologičtí
učitelé a současně i neuralgický bod, na němž se rozdělují stanoviska
obou proudů (druhého a třetího, nebo třetího a čtvrtého?) - stručně řečeno
evangelikálního a letničního, které se jinak shodují v osmi klíčových
bodech biblického učení. A právě tento bod dělící je téma, jež jste mi uložili.
Musel jsem se seznámit s literaturou a fenomény, ale jako teolog jsem
odpovědný za to, dát se přesvědčit Božím slovem.
Trochu filologie
Kritičtí pozorovatelé mají pravdu: V NZ neexistuje substantivní, nominální
tvar "křest v Duchu". V textech evangelijních i v knize Skutků čteme
jen tvary verbální, slovesné: Jan Křtitel oznamuje o Přicházejícím: "Bude
vás křtíti Duchem svatým. . ." (Mt 3,11 a paralely) a Vzkříšený ohlašuje: "Budete pokřtěni Duchem svatým. . ." (Sk 1,5).
To už něco naznačuje: Je to realita, s níž mají počítat Ježíšovi učedníci (Sk)
i jeho následovníci (Jan Křtitel u Mt), ale může to být událost i proces.
Závěrem události i procesu má ovšem být jednoznačně "obdržení síly Ducha
svatého" (Sk 1,8) ke svědectví pro Krista a "naplnění Duchem svatým"
(Sk 2,4) s následným "mluvením jinými jazyky". (Pomocný doplněk "ve
vytržení" v ekumenickém překladu je matoucí, neboť vyvolává představu
jakési extáze, která tu není na místě; v extázi tu jsou jen užaslí svědkové
letniční události: Sk 2,7-12)
Tento filologický průzkum dává podle mého mínění za pravdu spíše evangelikálům,
kteří pojmem křest v Duchu rozumějí "proces znovuzrození". Boží
zplnomocnění k službě vidí "v ovoci Ducha svatého a v obdarování, která
se začnou projevovat po znovuzrození". V tomto bodu se evangelikálové
blíží pojetí charismatiků, kteří nečekají na "speciální akt přijetí Ducha
svatého ve zpečetění nebo ve křtu v Duchu, neboť vědí, že Duch svatý bydlí
v každém křesťanu, a také se chce u každého křesťana zviditelnit" (A.
Bittlinger).
Používám pojmu "křest v Duchu" z důvodů filologických i obsahových.
I v řečtině je vazba "baptizein en pneumati" = "křtíti v Duchu" (popř.
v ohni), což odpovídá křtu ve vodě - tedy ponořením. Duch svatý je arci
osoba, ale též živel, v němž se staré vybavení starou silou utopí a člověk je
nesen novou mocí Ducha svatého (srv: Mt 3,11; Mk 1,7n; L 3,16; J 1,32n;
Sk 1,5; 11,16; 1 K 12,13). "Křest v Duchu" není konečně jediným vystižením reality - nejen "zkušenosti" - o vystrojení k službě mocí z výsosti. NZ užívá ještě další pojmy:
V navázání na proroctví z Joela hovoří o "vylití Ducha" (Sk 2,17), nebo
naplnění Duchem (Sk 4,31), o přebývání Ducha (Ř 8,11) nebo o "vedení"
(Mt 4,1) či "puzení Duchem" (Mk 1,12), též o "přijetí Ducha" (Sk 8,17) a "jeho moci" (Sk 1,8) atd. Každý z těchto pojmů vyjadřuje některou stránku
projevů díla a moci Ducha svatého ve věřících svědcích Ježíše Krista.
Podrobný průzkum těchto míst a podobných výpovědí by asi ukázal i na
přípravné fáze a následné důsledky þkřtění v Duchu\.
Pozvání k Bibli
Pokusíme se otevřít Bibli a číst ji prostě a bez brýlí. Jenže - je to vůbec
možné? Jsou tu přece a) komentáře, které jsme studovali, a výklady, které
jsme slyšeli; a je tu b) zkušenost církve v historii, a konečně c) jsou tu nové
objevy a důrazy dnes.
Ovšem i k Bibli přistupujeme s určitým klíčem: klasických konfesí a církevního
učení, kritického zkoumání nebo bezvýhradného přijetí slovní inspirace,
celostného pohledu nebo aktuálního výběru. Začíná rozhovor - aspoň
v mé církvi, někdy komplikovaný osobními problémy a dětskými nemocemi.
Tento rozhovor by neměl přejít ke konfrontaci, neboť Duch svatý je poutem
lásky mezi Otcem a Synem (J 17). Z církevních dějin i ze světa vidíme, že
při konfrontaci přestáváme slyšet jeden druhého a tím se sami ochuzujeme.
Když zveme k Bibli, zveme k rozhovoru s biblickými svědky { i s těmi
dnešními svědky. Duch svatý je dáván ve společenství a pro společenství.
K plné pravdě se nedobereme nikdy sami u svého psacího stolu a ve své
teologické knihovně. Božímu Slovu nasloucháme s jinými a pro jiné.
Považuji za důležitý hermeneutický klíč hledat pravdu Písem s prázdnýma
rukama bez hotových představ, které bychom si rádi dál udrželi nebo nově
potvrdili. Písmák má být připraven, že mu Boží Slovo jeho konstrukce
rozmetá a ukáže netušenou pravdu.
Oč nám jde: Vidíme svou nedostatečnost. Trpíme tím, jak naše svědectví
je neúčinné. A přece víme, co pro nás znamená moc oběti a krve Ježíše
Krista. Je tu příkrý a bolestný kontrast mezi naší skutečností a Božím
zaslíbením plného života (J 10,10). Toto manko chce zaplnit Duch sv. Ale
jímá nás úzkost { a není neopodstatněná { aby se za oním þvíc\ neskrýval
ďáblův trik, který nás chce svést svými nabídkami k mocným činům, které
by nebyly z Ducha Božího.
Znovuzrození a křest v Duchu
Bratru Kubovému jsme vděčni za článek "Ty jsi učitel Izraele a to nevíš?"
(KJ 1989.10) o znovuzrození. Ke znovuzrození dochází osobním přijetím
Krista a jeho vykoupení vírou (J 1,12). Stáváme se tak Božími dětmi,
kterým Bůh posílá do srdcí svého Ducha (Ga 4,6) a připojuje je k církvi
(Sk 2,37).
Můžeme říci, že nejen znovuzrození, ale už jeho příprava je podmíněna
Duchem svatým. Neboť Duch svatý se podílí na pokání, obrácení a znovuzrození,
tvoří něco nového, co tu ještě nebylo (2 K 5,17). Toto tvořivé dění
je označeno jako "nové narození" či "zrození shůry" (J 3,3-7), jež nepodléhá
smrti. Smrt je "mzda hříchu" a té podléhá každý jen tělesně zrozený
(Ř 6,23). Jen ten, kdo se narodil z vody a z Ducha, může vejít do Království
Božího (J 3,5). Boží Duch říká našemu duchu, že jsme Boží děti (Ř 8,16).
Nový Duch je to nové v nás, tělo i duše se proměňuje v celoživotním procesu
(2 K 5,17), neboť Bůh chce mít pod svou kontrolou nás celé (1 Te 5,23).
Ztotožnění "znovuzrození" a "křtu v Duchu" (J. Kubový) chce znovuzrození
přidat, a to je jistě správné, neboť bez znovuzrození není žádného
naplnění Duchem. Ale NZ přece jen rozlišuje mezi probuzením z Ducha a
mezi naplněním Duchem svatým. Naplněn může být jen ten, kdo se Duchu
Božímu otevřel. Znovuzrození je spásný Boží čin, skrze který Bůh vstupuje
do živého a věčného vztahu k nám. V rámci tohoto nového vztahu nás řídí
a utváří. Když je celá osobnost { duch, duše i tělo { pod kontrolou Božího
Ducha, může být toto dění nazváno þnaplnění Duchem svatým\. Nejde při
něm o jednorázovou proměnu křesťana. Ale toto naplnění poskytuje energii,
jež pomáhá k proměňování v obraz Ježíšův. Znovuzrození tedy přijímáme
pro věčnou spásu. Naplnění Duchem pro vybavení života a svědectví silou
(podle W. Margiese).
Pro naše spasení je rozhodující skutečnost, že Ježíš Kristus přebývá v nás,
když nás svou krví obmyl od našich hříchů. Dary Ducha svatého mají sloužit
k budování církve. Zkušenosti s Duchem svatým nás nestaví na vyšší
úroveň. Neexistuje nic většího než být Božím dítětem, ale Bůh má pro své
děti připraveno mnohem víc, než jsme dosud přijali (R. Ulonska).
Že znovuzrození a naplnění Duchem není zcela totožné, si doložme aspoň ze
dvou příběhů v NZ. Když Vzkříšený řekl učedníkům, že mají v Jeruzalémě
čekat na zaslíbení nebeského Otce (Sk 1,4n.8), byli už obráceni mocí
kříže a oběti Ježíše Krista (L 22,32), a tak i znovuzrozeni z Ducha, neboť
jim Vzkříšený ukázal své rány (J 20,20n). Bez přijetí Kristovy oběti není
znovuzrození. Dechem svého Ducha učedníky znovuzrodil (J 3,3n) a zvěstoval
jim pokoj. Mohou odpouštět, neboť jim bylo odpuštěno. Proč tedy
ještě potřebovali naplnění? Chyběla jim þmoc z výsosti\, jejich život ještě
nebyl naplněn Duchem, ještě nebylo "vše" nové (2K 5,17). Bůh je nechtěl
vyslat do misie s nedostatečnou výstrojí. Do Letnic vstoupili jako znovuzrození
lidé. Ale moc z výsosti přijali až po velikém očekávání a po společném
modlitebním zápase.
Druhým příkladem je působení diakona Filipa v Samaří (Sk 8,1nn). Lid tu
byl zaujat jeho zvěstí, doprovázenou znameními (6), z posedlých vycházeli
nečistí duchové, mnozí byli uzdraveni (7), v městě se rozšířila radost (8),
probudila se víra, přijímající zvěst o Božím království a o Ježíši Kristu (12),
muži a ženy se hlásili ke křtu (12), apoštolové potvrzují, že Samařsko přijalo
Boží Slovo (14). Takto je popsáno obrácení Samařanů k Ježíši Kristu
a k novému životu (jako po kázání Petra: Sk 2,41). To, co se tu dálo, stačilo
na nový život a na spasení. { A přece tu ještě cosi chybělo: Ještě měli
přijmout Ducha svatého (17). Proto apoštolové poslali do Samaří Petra a
Jana (14n). Když vložili ruce na pokřtěné ve jménu Pána Ježíše, pokřtění
přijali Ducha svatého. Zde je rozlišena obojí realita - nejen zkušenost - znovuzrození a přijetí Ducha. Je tu dosvědčeno opakování jeruzalémské
události (podobně jako později v domě Kornéliově: Sk 10 a v Efezu: Sk 19).
Pro Samařany nestačila událost o letnicích v Jeruzalémě. Potřebovali naplnění
Duchem - ne pro věčný život, ale pro službu a vítězný život, i na
svědectví o prolomení bariér mezi Židy a Samařany. Ani zkušenost s dary
a znameními není tedy totožná s přijetím Ducha svatého.
Z těchto dvou příkladů vyplývá: Znovuzrozený nevplývá jaksi ponenáhlu a
automaticky do "křtu v Duchu". Cesta do této reality zpravidla vede 1)
modlitebním zápasem a 2) vkládáním rukou těch, kdo tuto realitu mají. I
tady však platí to základní, že Duch věje kam a jak ráčí (J 3,8).
Několik tezí
Znovuzrození přijímají Krista jako Pána a Spasitele a stávají se Božími
dětmi.
Křest ve vodě je přijetím spasení, křest v Duchu je přijetím moci.
Křest v Duchu je darem pro Boží děti, aby mohly lépe sloužit.
Je darován těm, kdo touží po Duchu svatém jako po dárci ovoce a darů.
Pomocí je nám společenství těch, kdo se v pokoře dali k dispozici Duchu
svatému.
Zkušenosti s Duchem svatým nás nečiní křesťany vyšší kategorie, ale vystrojenými
ke službě.

Závěrem
Bill Bright na konferenci evangelistů v Amsterodamu 1983 radil, jak se
připravovat na naplnění Duchem svatým:
1) Modlitebně zkoumat, co v mém životě Ducha svatého zarmucuje nebo
co mu překáží.
2) Vyznat to jako hřích, prosit za odpuštění.
3) Přijmout odpuštění pro Kristovu oběť a postavit se pod moc Kristovy
krve.
4) Děkovat Pánu, že mě Duchem svatým naplnil.
A je to jako s obrácením a znovuzrozením: může být jednorázové, může to
být proces. Může být dramatické, může být tiché (jako ta rosa padající na
přisečenou trávu: J. Karafiát). Ale mělo by to být na nás vidět - hlavně
očima jiných a ovocem.

(Miroslav Heryán, pro konferenci JB 1989)

V současné době se na mnoha místech v katolické církvi vede diskuze, zda by bylo účelné zdobrovolnit celibát pro kandidády kněžské služby i v latinském obřadu, zda by ženy neměly být pověřovány svátostnou službou a pod. Podívejme se, jak situace vypadala v minulosti. Všichni známe sv. Řehoře Naziánského, biskupa a církevního učitele ze 4. století, který spolu s bratry Basilem Velikým a Řehořem z Nysy tvoří trojici "kappadockých otců". Tento muž byl na biskupa vysvěcen svým otcem - rovněž světcem - Řehořem. Jeho matka je svatá Nonna, světci jsou i jeho bratr Césarius a sestra Gorgonia. (údaje převzaty z knihy "V jednom společenství"; vydala KA Řím 1980)

Ženatí biskupové nebyli zvláštností, spíše naopak. V jednom z nejstarších dochovaných zákoníků, v "Pravidlech svatých apoštolů" (4. stol), se říká v 5. pravidle: Biskup nebo kněz nebo jáhen nesmí od sebe odvrhnout svoji manželku pod záminkou zbožnosti. Zavrhne-li ji však, budiž zbaven úřadu (suspendován). . . (překlady pravidel převzaty ze skripta A.J. Novák - Pravidla všeobecných a místních sněmů i sv. otců pravoslavné církve; vydala Pravoslavná církev v Československu 1955)

Později se již požadoval u biskupa celibát. Tak VI. ekumenický sněm (7. stol) učí v 13. pravidle: Odváží-li se někdo, jednaje proti pravidlům apoštolským, někoho z duchovních, to je kněží nebo jáhnů nebo podjáhnů, zbavovati svazku a styku se zákonitou ženou, budiž svržen. Podobně vyhání-li kněz nebo jáhen pod záminkou zbožnosti svou ženu, budiž odloučen z posvátného sloužení; pakliže zůstane v tom úporným, budiž svržen. Ve 48. pravidle: Žena toho, komu je udělována hodnost biskupská, napřed podle dohody se rozlučuje od svého muže, a po jeho svěcení na biskupa ať vstoupí do kláštera, daleko od sídla tohoto biskupa vybudovaného, a ať ji biskup vydržuje. Ukáželi se hodnou, buď ustanovena do hodnosti jáhenky.

Ještě později se vyvinula praxe, že biskupem se stává řeholník. Všeobecný chalcedonský sněm (5. stol) se vyjadřuje ke svěcení diakonek v pravidle 15.: Ženu nelze ustanoviti diakonkou dříve než ve stáří 40 let a po zevrubném přešetření. . . Tentýž sněm prohlašuje v jiné věci zajímavé pravidlo 29.: Snížiti biskupa na stupeň kněžský se prohlašuje za svatokrádež. Komu brání prokazatelně nějaké provinění ve vykonávání biskupského úřadu, nemůže zastávati ani kněžské místo. Byl-li však biskup zbaven svého biskupského důstojenství bez jakéhokoli provinění, budiž jeho biskupská hodnost neprodleně obnovena. Inu, jiná doba, jiné mravy. . .

Pavel

5. 12. 1992 se konal ve sboru CČSH v Praze - Zbraslavi "liturgický den", pořádaný skupinou farářů a diakonů z řad CČSH a ČCE. Jako jediný katolický účastník jsem byl příjemně překvapen atmosférou setkání i úrovní příspěvků. Musel jsem korigovat dojmy, které jsem si vytvořil o CČSH na základě jednání mezi jejími nejvyššími představiteli a ekumenickou komisí katolické biskupské konference. Na zbraslavském setkání se sešli lidé mladí, vzdělaní, zapálení pro věc ekumenismu. Lidé, jejichž liturgické snahy bývají jejich vlastními církvemi označovány, ne příliš lichotivě, za "katolizující" či "charismaticky zabarvené". Lidé, kteří jsou dle mého názoru svoji vírou i liturgickou praxí mnohem "katoličtější" než mnohý katolický kněz, který z neznalosti či pohodlnosti nerespektuje ani to minimum, jež mu rubriky vlastní církve ukládají. Ukazuje se, že opravdový praktický ekumenismus nemá na růžích ustláno v žádné z církví. O to je cennější průkopnická snaha skupiny pořadatelů. Přednesená sdělení vycházející i z osobní zkušenosti byla věnována ortodoxní a anglikánské liturgii. Diskuze se dotkla i otázek bezprostředně s liturgií nesouvisejících, jako je uvažovaná ordinace žen v anglikánské církvi. Byly předneseny příspěvky k liturgické výchově sborů, neboť u sborů s převážně kalvínskou tradicí byl liturgický život silně potlačen. Katolická církev bude těmto snahám bratří z jiných církví vstřícná tím, že bude sama sebe neustále obnovovat. Že bude opouštět úpadkové formy vzešlé z teologie dnes již překonané a zapadlé a bude hledat z bohatého pokladu různých tradic formy nové, které akceptují požadavky konstituce II. vat. sněmu Sacrosanctum concilium. Je to zejména důraz na aktivní účast celé obce jak na eucharistii, tak na liturgii ostatních svátostí, či důraz na centrální místo Božího slova. Je zapotřebí využívat všechny možnosti, které dává Instructio generalis pro přijímání pod obojí a současně jednoznačně preferovat účast na stolu Páně před adorací, výstavem apod. Důrazně respektovat ustanovení, že při přijímání se používá eucharistický chléb užitý při dané liturgii a nikoli ze zásoby - ten slouží pro nemocné. Před bratry jiných církví máme velkou výhodu, že liturgický život místní církve je řízen biskupem. To umožňuje, za předpokladu, že se biskup těmto otázkám věnuje, zamezit svévoli, která jinde často bývá na hranici zdravého křesťanského učení a tradice. Účastníci setkání poskytli důležité podněty a rady pro činnost našeho ekumenického nakladatelství a vydavatelství SÍŤ. Další setkání budou následovat.

Pavel