Kázání na ekumenickém shromáždění 1. 1. 1993 v pražské katedrále sv. Víta.

Iz 1, 12-17 a 58, 6-1; Ef 2,14

Milé sestry, milí bratři, vážené shromáždění, nemusím zdůrazňovat mimořádnost chvíle, v které jsme stanuli prvním dnem nového roku 1993. Snad není v této zemi člověka, který by tuto chvíli neprožíval se zvláštním vzrušením: za námi je pohnutá cesta mnoha desetiletí společné vlasti, spolupráce obou národních a občanských pospolitostí a ovšem i nerozdělených církví v obou republikách. V našem nitru leží stín nad tím, že dílo, na němž se podíleli občané od nejvyšších až po řadové, je v troskách. V shromáždění, kde zní prorocké slovo soudu, nemáme kam uhnout: neobstáli jsme ve své občanské, politické, duchovní odpovědnosti. Vina padá na muže politiky, na církve a jejich představitele, na učitele a duchovní vůdce, i na ty, kdo se živí svýma rukama. V rozhodujících chvílích jsme nepoznali znamení času, ochabli ve svém úsilí, nestarali se dostatečně o společnou obec. Nic nepomůže sebepřemlouvání, že jsme učinili vše, co bylo možné, ať už myslíme na dlouhé měsíce úmorné práce našich politiků a zákonodárců, na bezpočet náročných rozhovorů, na proud modliteb a přímluv, či jiné způsoby, jimiž jsme se pokoušeli zachovat dílo otců. Biblické slovo, jež jsme vyslechli, zasahuje nás dokonce ještě hlouběji. Staví do otázky samo naše dnešní shromáždění: "že se mi chodíte ukazovat! Kdo po vás chce, abyste šlapali má nádvoří? . . .Z duše nenávidím vaše slavnosti, jsou mi jen na obtíž, jsem vyčerpán, když je musím snášet." A pak přicházejí slova, nad nimiž ustrnou v úleku srdce všech zbožných: "Ať se modlíte sebevíc, neslyším. . ." Tváří v tvář této zvěsti jsme otřeseni v jádru svých bytostí. Boží slovo je jako meč na obě strany ostrý. Nejen naše politika - i ta nejlepší! - se ocitá pod soudem. I naše bohoslužby, byť sebepečlivěji připravované, se mohou Bohu protivit, není-li respektováno právo, nedostává-li se v zemi spravedlnosti, je-li ponižována lidskost. Trpí-li obec povážlivými mravními neduhy a převládá-li v ní duchovní prázdnota. A přece jsme se odvážili přijít na toto místo, uchýlit se do tohoto duchovního stánku. Proč jsme se tu shromáždili na první den tohoto roku, v němž se ohlašuje světu Česká republika? Abychom společně pozvedali své mysli k Bohu, k jeho soudům a zaslíbením, abychom vzhlíželi k jeho prvorozenému, našemu spolubratru a zachránci Ježíši Kristu a napravili své cesty! Boží výzvě, tlumočené oběma biblickými texty, se můžeme postavit jen dvojím způsobem. Přiznáme, že jsme tu s prázdnýma rukama. I kdybychom bývali všechno vykonali - a dobře vykonali! - jsme jenom nehodní služebníci. To za prvé.

A je nám všem naléhavě zapotřebí obnovit se ve svých myslích, dát nový směr našim krokům, pokusit se v staronovém státě naplnit nejvyšší normy osobního i pospolitého života. To za druhé. I k tomu má Boží slovo co říci: se zvláštním důrazem připomíná, že v životě obce se musí dostat především ochrany slabým. Písmo je symbolizuje postavou sirotka a vdovy. Jako tehdy, i v dnešním světě jde o tvrdé a bolestné skutečnosti. Co všechno budou muset slabí v naší společnosti učinit, abychom si jich všimli? K účinné pomoci se musí spojit všichni lidé dobré vůle a příslušné instituce, v neposlední řadě i státní. "Rozevřít okovy svévole," to je přímluvné slovo za právní stát, který je natolik moudrý, že sám sebe i své spoluobčany zavazuje zákonem. Zákonem, který by ovšem nebyl svazujícím břemenem, nýbrž umožňoval co nejširší svobodu ke konání dobrého. Jde o rovnováhu svobody a zákona, jde o neúplatné svědectví pravdě a současně o vůli k toleranci - po tomto umění moudrosti, jež přináší prosperitu všem, toužíme, jemu se chceme učit v celé ekumenické obci. Myslím tím naše země a jejich správu, i vztahy mezi církvemi. Do zmenšené vlasti máme přijímat "utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší". Zdravá obec se otvírá službě potřebným uvnitř i navenek. Na tom se měří její úroveň. Nebýt netečný k vlastní krvi, i k těm, kdo u nás budou hledat útočiště a pomoc. Prorok ukazuje k dalším úkolům: "Odstraníš-li ze svého středu jho, hrozící prst a ničemná slova. . ." Zde můžeme právem myslet na démona zjednodušování, jemuž podléhají nejen široké vrstvy, ale často i přední mužové politického světa. Zdaleka nejsou této naivity zbavení ani lidé víry a církve. Na krizi dnešního světa nejsou snadné recepty. Nepomohou nám hrozící prsty. Jak je rádi zvedáme právě my v církvích. Evangelium milosti ještě nedostihlo naši samospravedlnost. Moralismus svazuje rozlet naší mysli, ochromuje ochotu vzít na sebe vinu - kdo se ujme tohoto kristovského dědictví? - odvádí od odpovědnosti za nápravu obce i církví. Všichni se musíme v pokání ptát: Máme vůli odstranit z našeho středu jho, jež nás tíží na duši z minulosti, to jho, které strhuje k netoleranci, až nenávisti, vůči jinak smýšlejícím, vůči těm, kdo patří k menšinám, vůči občanům jiné národnosti? Této nevraživosti se musíme zbavit dříve, než se rozbují a zatíží nadlouho mravní hypotékou všechen náš veřejný život. Jak to, že jsme ještě nevyšli do ulic, že jsme neprojevili nesouhlas a nepočínali si s rozhodností těch, kdo ještě sami před krátkým časem trpěli pod jhem diskriminace?

Do Evropy můžeme vstupovat jen tak, že se vzepřeme rasové nenávisti, že "před námi půjde spravedlnost", jak o tom mluví prorok. Tento signál musí ostatní země kolem nás zachytit jako první. Bez něho jsme Evropě, která churaví, nepotřební. Vyrábět víc a lépe umí kdekdo. Uzdravit raněné lidství, stát se obcí, která pamatuje na humanitu, na dědictví, jež do základu našeho obnoveného státu po I. světové válce vložili otcové, je naším prvořadým úkolem. Duchovní a mravní zápas, k němuž jsme vybízeni, stojí pod velkým zaslíbením. Jeho první polovinu jsem vlastně už vyslovil: "Před tebou půjde tvá spravedlnost. . ." Druhá polovina zní: "za tebou se bude ubírat Hospodinova sláva." Křesťanské církve chtějí evangelizovat Evropu. Volají tento kontinent k jeho nejhlubším kořenům. Jistě právem. Avšak evropský člověk, který prošel osvícenstvím, prožil otřesy dvou válek, okusil závrať z nevěry a stále ještě se vymotává z ideologických sítí, do nichž byl násilně vpleten, je ve střehu. Co se to zase na něho chystá? Kam ho chtějí dovléci ti, kdo oblékají kněžská roucha, citují Bibli a nabízejí na stadionech Krista? "Před tebou půjde tvá spravedlnost." Spravedlnost v biblickém smyslu znamená plnost života. Pravý život. Ten má předcházet. Ne hesla, ne zbožné řeči. Nezachrání nás ani vybičovaná zbožnost, ani prázdnota techniky, ani politika ze dne na den. Jde o plnost života, o jeho kvalitu na všech stupních společenských aktivit. O bohatý rodinný život, o rozvětvené vztahy spolupráce a porozumění ve společnosti, o rozkvět kultury a vzdělanosti. O duchovní dimenzi, s níž by pospolu konzumní život tvořil jen okraj, jakkoli potřebný. Úsilí o takový život si žádá celých lidí, kteří se obnovují v pravdě, nepropadají rezignaci, nezaplétají se do jha malicherných zájmů. Cítíme, že takový život vyžaduje nejhlubší zakotvení. Na cestě hledání životní orientace, která by povznesla náš politický, kulturní a duchovní život, se nelze vyhnout Kristu. My křesťané se musíme omluvit všem za to, že jsme tuto postavu překreslili k nepoznání. Nám samotným často uniká její smysl právě proto, že jsme nešli vždy cestou spravedlnosti, na níž k nám mocně promlouvá Kristův příklad. On je mírou plného lidství. On, beránek Boží, který snímá hříchy světa - jsou snad církve něco víc, než součást padlého stvoření? On, betlémské dítě, které jsme málem zardousili bezuzdnou sentimentalitou a kýčem. Omlouváme se a přitom prosíme: nedejte se našimi hříchy svést. To vše, co nám prorok klade na srdce a co je zaslíbením nejen pro tento první den našeho státu - Ježíš, on jediný, naplnil mezi námi. On je ten, kdo zazdívá trhliny a obnovuje stezky k sídlům. Zazdívá trhliny, apoštol Pavel řekne, boří dělící zeď mezi těmi, kdo v něm mohou být nyní smířeni. Smíření vytváří celým životem, jemuž se nevyhnula ani potupná smrt z lidských rukou. Jak výmluvný obraz. Boří dělící zeď. . . Zneklidňuje právě nás, kteří jsme vztyčili zeď, roztrhli společenství. Ale víra nezná hranic, nezná předělů, nezná zdí. Hospodin nás může nasytit ve vyprahlosti naší duše, může dodat "zdatnost našim kostem" a vložit trpělivost do našeho usilování, aby se stalo to, co čteme na závěr našeho textu: "Co bylo od věků v troskách, vybudují ti, kdo z tebe vzejdou, opět postavíš, co založila minulá pokolení. Nazvou tě tím, jenž zazdívá trhliny a obnovuje stezky k sídlům." Nebude větší cti, kterou si budeme moci vydobýt v rodině evropských národů, než že nás nazvou společenstvím, jež zazdívá trhliny a obnovuje stezky k sídlům. Poté, co jsme ztroskotali v jediném státě, musíme se o to pokusit ve společenství dvou a v rámci Evropy. I to se může proměnit v povzbudivý příklad na kontinentě, který se dělí, a často v sváru. Půjde zajisté o trhliny i stezky k sídlům, které musíme rozpoznávat především uvnitř země, která je nám nově svěřena. Ani ve zmenšené vlasti nemůžeme ze sebe sejmout odpovědnost za to, aby zdi padaly, trhliny byly zazdívány a propasti zasypávány. Jak obrovitý úkol stojí před námi, když pomyslíme na život české společnosti, na církve v ní, i na společenství dvou blízkých národů. Ale náš pohled musí být zároveň obrácen k jediné veliké obci, jejíž součástí se stáváme v planetárním rozměru. I v ní se tyčí zdi, hrozí propasti, rozvírají trhliny. A v širším společenství zemí celého světa i my máme obnovovat stezky k sídlům, aby z nich mizel strach, byla odstraňována chudoba a zaostalost, rostla spolupráce a vzájemnost. V onen mrazivý den v listopadu 1989 na největším shromáždění naší revoluce na Letenské pláni ukázal jeden z moderátorů na tuto katedrálu a řekl: jsou věci časné a jsou věci věčné. Správa obce, která chce usilovat o podmínky pro plnost života svých občanů, se musí orientovat na duchovní a mravní statky přesahující potřeby dne. Ale kupodivu právě tím, že své drobné a nejdrobnější úkoly chápeme pod zorným úhlem věčnosti, zbohacuje se naše naděje, roste naše víra a rozhojňuje se láska. I úkoly správy země vyvstanou před námi o to jasněji a naléhavěji. Kdo věří, nebude utíkat od odpovědnosti. Kdo má naději, přiloží ruku i k nejvšednějšímu dílu. A kdo miluje, ponese si tento dluh lásky vůči spolubližním i obci až do posledního dne života. Zasadí se tak o čest svého národa nejúčinněji. Ano, platí to, co lze nazvat ctí a slávou národů. Prorocké slovo to vyjadřuje překrásným obrazem: "Tehdy vyrazí jako jitřenka tvé světlo a rychle se zhojí tvá rána". Kéž se to naplní při lidech této země, v našem národě i bratrském národě slovenském. A k tomuto cíli pozdvihněme svá srdce. Amen.

Prof. Bernhard Häring (nar. 1912) patří mezi nejznámější katolické teology vůbec a má po celém světě množství příznivců a přátel. Koncem roku 1992 poskytl Getsemanům exkluzivní rozhovor - i když to vzhledem k okolnostem musel být rozhovor pouze na papíře.

Getsemany: Milý pane profesore, jak hodnotíte současnou situaci v naší katolické církvi, zejména v západní Evropě?

Prof. Häring: Já osobně se ji mohu pokusit zhodnotit pouze na základě pohledu na církev v jiných částech světa a srovnání s církví tam. Vracím se právě ze setkání s africkými teology, duchovními a laiky. Společně pracují na přípravě celoafrického synodu, který by měl započít v příštím roce (1993). Existuje tu tolik pohybu, tolik úžasných rozmachů v místních církvích. . .

Ponechají v Římě místním církvím Afriky a celé africké církvi svobodu, aby vzala inkulturaci do vlastních rukou?

Církev Afriky by mohla být velmi obohacujícím přínosem pro celou církev, povzbudí-li ji ostatní místní církve i Řím k tomu, aby se nechala vést Duchem Božím a svým tvůrčím talentem. Předně má velkou schopnost prožívat a umožňovat prožít spásu a uzdravení jako jednotu. Stejně tak myslím na mimořádný rozmach v Latinské Americe a podobně v některých částech Asie. Malicherná a panovačná kritika zvnějšku - např. kritika latinskoamerické teologie osvobození - povede jen k ochuzení celé církve. A teď k situaci v západní Evropě: obraz komunistického nepřítele již jaksi "chybí". Budeme hledat nové obrazy nepřítele, aby bylo proti čemu bojovat? Pro Boha, ne! Takovému pokušení je třeba se postavit. Jde o to, vidět pozitivní možnosti. Někteří římané a římánci nalezli svůj nový obraz nepřítele v "sekularizaci" naší kultury. Sotva ale takoví římánci rozlišují mezi sekularizací a sekularismem. Sekularizace jako děj, který je v plném chodu již dvě století, odsakralizovala se církevní moc; ukazuje, jak je ono impozantní sakrální divadlo směšné. Jako příklad za mnohé jiné uvedu jen titulaturu hodnostářů: "čestný prelát Jeho Svatosti" (každé z těch slov má pro moderně myslícího člověka nevábný přídech - ale ještě nevábnější je pro niterně svobodného křesťana, který vychází z evangelia), Eminenza Reverendissima: "nejvýše ctihodná Výsost", Eccellenza: "nejctihodnější Vznešenost". Dokonce se v římských dokumentech čítá ještě o audiencích u SANCTISSIMA nebo BEATISSIMA (= papeže). Není potřeba být teologem, aby člověk nahlédl, jak ostře takové tituly protiřečí evangeliu. Jsou výrazem patologické celkové situace, zjevně jen špicí ledovce nepřiměřeného chápání autority. Totální krach centralistického a absolutistického komunismu, jehož mocenská špička chápala sebe samu jako historicky vyvoleného vykladače socialistické pravdy, je podnětem k zamyšlení i pro církev. Pavel VI. odložil tiáru, trojitou zlatou korunu. Papežský trůn byl postaven o něco níže. V posledních letech však centralistické restaurující úsilí určité části vatikánských úřadů a tlak k absolutnímu konformismu i vůči omylným naukám znovu zřetelně zesílilo, ba zčásti je ještě silnější, než bylo před koncilem. Zbytečně tak byly vyvolány těžké poruchy a napětí. Právě v nynější chvíli je cítit, že jednota musí jít ruku v ruce s dodržováním principu solidarity. Chceme a potřebujeme jednotu, nikoli ale uniformitu. Chceme solidaritu, ale s plným doceněním plurality kultur. . . Současný systém jmenování biskupů a ustanovování teologů výhradně Římem vyžaduje nesmírné množství informací (ze spisů církevní bezpečnosti), což znamená vážné narušení vzájemné důvěry. I ono silné, ba přespříliš silné zdůrazňování papežských nauk nepocházejících ze zjevení smývá hranice základů víry a mate lidem hlavy. Doufám však, že nynější vysoká horečka způsobená uvedenými okolnostmi brzy přivolá radikální léčbu: kolegialitu, subsidiaritu, uznání vlastní odpovědnosti místních církví, obnovení vzájemné důvěry na všech rovinách a mezi všemi rovinami. Očekávání do budoucna, která mají mnozí lidé podobná jako já, se zakládají na rozpoznání patologické situace, ale i mnoha ozdravných sil, směřujících proti chorobě. A tyto ozdravné síly se sbírají všude v celé světové církvi, ve všech částech křesťanstva. Petrovská služba by dnes či zítra mohla být službou ekumenicky obecně uznávanou, kdyby byla konána v duchu papeže Jana XXIII. a kdyby byly odbourány všechny rušivé struktury, které do církve vešly v posledních sedmi staletích nápodobou evropského, především francouzského centralismu a absolutní monarchie. Silné veřejné mínění nám dává naději.

G.: Co si myslíte o ekumenickém hnutí v současnosti?

H.: Ekumenický rozmach a ekumenická ochota k obrácení, jakou jsme od dob Jana XXIII. prožili, je velkým divem milosti. Ekumenické smýšlení a ekumenické snahy rostou na téměř všech rovinách, především od základny.

G.: Říká se ale, že i v tomto směru dochází ke stagnaci.

H.: Sekretariát pro jednotu křesťanů je setrvale věrný ekumenickému hnutí. Jiné vatikánské úřady jsou však jako balvany v cestě. Dvojstranné a mnohostranné oficiální ekumenické rozhovory došly k velkolepým výsledkům. Jako příklad může sloužit práce anglikánsko-římskokatolické komise. Diskuze vycházely z žité víry: "Co znamená tato výpověď víry pro můj život, pro život mé obce?" Reakce Kongregace pro věrouku přišla ne jako studená sprcha, ale jako opravdové krupobití. Její odpověď za prvé nevychází jen a jednoduše ze slova Božího a za druhé neuvažuje na základě víry, jaká je prožívána v nejživějších katolických obcích a místních církvích, ale na základě abstraktních římských formulací. Současnou stagnaci lze v tomto bodě překonat jen tehdy, budou-li výsledky Komise pro dialog vyňaty z kompetence Kongregace pro věrouku. Všechny místní církve, všechny biskupské konference, a pak skutečně reprezentativní synoda by si je měly "přivlastnit", přezkoušet a doplnit. Myslím, že existuje značná shoda i co se týče těchto názorů. V tomto směru mají a musejí být shromažďovány síly ku pomoci.

G.: O jaké církvi sníte?

H.: Helder Camara, Ernst Bloch a mnozí jiní tvrdí, že sen jednoho člověka zůstává snem - ale sen tisíců a miliónů lidí, ochotných pro svůj sen něco vykonat, tvoří dějiny. Sním o církvi naplněné sourozeneckým duchem, o učednicích a učednících Kristových, kteří se navzájem uznávají ve své důstojnosti a milují, kteří se sytí vydatným pokrmem evangelia, společně svoji víru zpívají, tančí a dosvědčují v životě. . .

G.: Jaké změny byste sám zavedl, kdybyste například mohl nějak změnit platné církevní právo?

H.: Protože vím, že sám nemohu nic rozhodovat, vyprávím svým čtenářům, vám i mnoha jiným, svůj sen o pastýřském listu papeže Jana XXIV. z 1. 1. 2001: Milované sestry a bratři, Křesťanstvo dnes na své pouti vstupuje do třetího tisíciletí. Nejniternější touhou nás všech je, aby se splnila modlitba Ježíšova srdce - "aby všichni jedno byli". Koncilem vstoupila katolická církev do věku ekumenismu, připraveného již ostatními částmi křesťanstva. Můj ctihodný předchůdce papež Pavel VI. měl odvahu říci, že papežství ve své historicky zatížené podobě může být hlavní překážkou. Započal důležité reformy ve správném směru. Zpátečníci však až dosud dělali těžkosti. Milý Jan Pavel I. vyjádřil s prorockou jasností, že na cestě ke znovusjednocení "je kolegialita zkušebním kamenem a známkou katolicity". A již detailně rozmýšlel, co to bude znamenat pro vykonávání a ekumenickou přijatelnost Petrova úřadu. Teď jde o to, podniknout odhodlaně rozhodující kroky v tomto směru. Prvním krokem, který musíme bezprostředně vykonat, je pokorné zhodnocení dějin papežství. Ať celý svět vidí, že z těchto dějin se chceme učit s ochotou k obrácení. Upamatujme se na počátky petrovské služby, jak jsou vyjádřeny Písmem svatým a nejstarší tradicí. To podstatné zřejmě nalezneme v Ježíšově instrukci, že ani Petr, ani ti druzí nemají dále sdělovat vyznání "ty jsi Kristus", dokud ještě očekávají mesiáše s pozemskou mocí. Petr je nejenom sám pokoušen, ale je i sám nazván pokušitelem, dokud nepřitaká Mesiáši pokornému, nenásilnému, ochotnému trpět (Mt 16). Petr bude moci své bratry, své sourozence ve víře posilovat teprve tehdy, až se sám zcela radikálně obrátí v Božího služebníka, k naprosté pokoře, a až je sám připraven raději trpět než jiným připravovat utrpení. Poněvadž Otec povýšil Mesiáše pokorného a ochotného snášet utrpení. Jedním z hlavních důvodů rozdělení církve bylo zapletení římských biskupů do světských bojů o moc, dokonce do válek, a příliš světská představa o vykonávání církevní, obzvláště papežské moci. Jedním z nejostudnějších znamení, s nímž jsme se doposud nevypořádali, byly a jsou nesmyslné, nebiblické tituly hodnostářů. Proto nařizuji, aby byly s okamžitou platností všechny tyto nesmyslné tituly zakázány: nikdo nesmí Petrova nástupce uvádět do hanby tím, že ho bude nazývat Sanctissimus, Beatissimus, Jeho Svatost a podobně. Již neexistují žádní þčestní preláti Jeho Svatosti". Nebudou již žádní "nositelé purpuru"; vždyť již v Bibli to je symbol zapletení se do nespravedlnosti a hříchu světa. Nesmějí již existovat mezi následovníky apoštolů žádné eminence a excelence. Každé připodobnění Petrova úřadu monarchickým formám vlády musí být vymýceno. Proto se církev musí bez výhrad navrátit k synodální ústavě, jak to bylo v prvních staletích, ba dokonce v prvním tisíciletí samozřejmé. Papežství také není žádný druh dědičné monarchie. Proto papež sám nebude jmenovat volitele svého nástupce. Biskupské konference spolu s papežem budou neprodleně uvažovat, jak by se místní církve mohly na papežské volbě podílet. Co se týče jmenování, popřípadě volby biskupů v celém světě, vraťme se neprodleně k praxi prvního tisíciletí. Poučme se přitom z praxe ostatních částí křesťanstva, především sesterských pravoslavných církví. Ohled je třeba vzít i na novou situaci. Význam a pravomoci biskupských konferencí a patriarchátů budou podstatně zvětšeny, znovu v souladu se synodální ústavou církve prvních staletí. Dosavadní systém diplomatické služby římskokatolické církve bude zásadně pozměněn. Spojení a spolupráce římského biskupa s místními církvemi, patriarcháty a biskupskými konferencemi není diplomatické povahy, nýbrž výrazem a službou obecenství lásky, spásy a záchrany. Detaily budou v nejbližší možné době rozhodnuty zvláštní biskupskou synodou. Pokud by z vůle této synody měla na místo dosavadního diplomatického sboru nastoupit služba pro "justitia et pax", bude se změna dít na základě společné porady, zřejmě se záměrem, aby nešlo o zástupce Říma ustanovované Římem, ale o zástupce patriarchátů a biskupských konferencí pro synodální orgány a pro službu spravedlnosti a míru. Papeže bude ve všech záležitostech světové církve podporovat permanentní synoda. Pečlivá teologická interpretace dokumentů Prvního a Druhého vatikánského koncilu ve světle Bible a nejstarší tradice ukazuje, že výkon nejvyšší učitelské autority římským biskupem je zcela zapojen do celku církve. Papež není takříkajíc jakýmsi učitelem zvnějšku a svrchu. Je vázán tím, aby vyjadřoval víru celé církve, popřípadě jí umožňoval vyjádřit se. Je zavázán ve zcela zvláštní míře, aby se v naslouchání a modlitbě účastnil učednického obecenství církve. Musí vědět a dosvědčovat svou praxí, že všichni stojíme pod slovem Božím a máme se nechat vést Duchem pravdy, Duchem Svatým. Z toho plyne, že my všichni, zcela zvlášť ale římský biskup, musíme vždy mít na paměti, že "Duch působí ve všech, skrze všechny a pro všechny". Papež se musí učit, co se v církvi skutečně ve svobodě svědomí a smyslu pro víru věří. Ve věcech, které nejsou zjeveny - a zvláště v nově se vynořivších otázkách - nesmí existovat tabu. Zaujímá-li k nim římský biskup stanovisko, musí pečlivě dbát na to, co je skutečně čestně přijímáno. Čím více římský biskup naslouchá všem hlasům poradní synody a čím více je ochoten se učit, tím spíše bude jeho hlasu nasloucháno. My všichni jsme součástí putujícího lidu. Musíme společně naslouchat Božímu slovu a pokoušet se rozumět znamením času. Jako lidé se smíme dopustit chyb, musíme si je však co nejdříve přiznat a nikdy nesmíme přestat se navzájem učit. Z těchto a jiných důvodů s okamžitou platností ruším ona ustanovení Kodexu kanonického práva, která vykládají nesouhlas s ne-neomylnými papežskými naukami jako trestný čin (sr. CIC, c. 1371, §1). Omezuje-li se nespravedlivě svoboda čestné diskuze o palčivých problémech vynucenými přísahami věrnosti a hrozbami trestem, nemůže ani římský biskup, ani jeho poradní synoda skutečně vědět, co je v církvi opravdu věřeno a přijímáno. Ilustrujme zcela konkrétně: Otázka, zda mohou ženy být dovoleně a platně svěceny pro kněžský úřad, obzvláště pro eucharistickou službu, nesmí již být tabuizována. Římský biskup spolu se synodou biskupů mohou rozhodnout, poté, až bude otázka na modlitbách, ve svobodné diskuzi a na základě zkoumání vyjasněna, a vytvoří se jednoznačný, svobodný konsenzus. Palčivé otázky jako je uskutečňování odpovědného předávání života a pastorace rozvedených budou brzy náležet k ekumenickému dialogu s ostatními částmi křesťanstva. To samozřejmě předpokládá hluboký a obsáhlý dialog uvnitř katolické církve samotné. Obojí musí jít ruku v ruce. Potřebujeme nové struktury přijímání výsledků bilaterálního ekumenického dialogu. Jakýsi monopol Kongregace pro věrouku v této otázce se prokázal jako překážka. Nejbližší biskupská synoda tedy má stanovit nové podmínky, kterými má být zaručeno přijetí výsledků dialogu na široké základně. Modlitba našeho Pána "aby všichni jedno byli" se přece týká všech křesťanů na všech rovinách. Podstatným úkolem nástupce svatého Petra jistě je eucharistická podoba církve. Musí se zaručit, že všechny místní církve obdrží ze svých vlastních řad dostatečný počet předsedajících eucharistické slavnosti a eucharistické obce. Nemůžeme předepisovat Duchu Svatému, aby uděloval povolání pouze kanálem celibátního závazku. První křesťané se všude, kde byla přijata víra, ihned starali o pravidelné slavení eucharistie. . . (Konec vysněného pastýřského listu. Začátek společného "snění".)

G.: Biskup Davídek a jeho spolupracovníci vyvinuli v situaci "když šlo o přežití" alternativu k tradiční struktuře církve: malé skupiny, ženatí duchovní, vydělávající peníze v běžném zaměstnání a navenek vystupující jako normální křesťanští laici, velmi pružné a neformální vztahy a řády. Na druhou stranu však byla tradiční struktura církve tímto vývojem poškozena, nalomena a přeměněna. Co si myslíte o legitimitě, vhodnosti a budoucích možnostech tohoto kroku?

H.: Pokusme se pochopit situaci ve vaší zemi s ohledem na celou církev. Srovnal bych ji s církví Číny: kdyby papež mučednické, utrpením vyzkoušené církvi Číny dal neomezené právo, aby si sama volila biskupy a od zvolených nepožadovala více než požadovala církev prvního tisíciletí - dosvědčit společenství s papežem - mohla by se čínská církev jistě brzy těšit mnohem větší svobodě. Vatikán dosud tento krok neučinil, zajisté i proto, že by se tím vytvořil precedens pro návrat ke staré praxi. Proč však má "Řím" na sebe brát zátěž jmenování 5.000 biskupů světa? To přece je nadlidská zodpovědnost. - A nadto by papež sotva mohl prokázat větší službu ekumenické přijatelnosti svého úřadu a prospěchu, atmosféře důvěry v celé církvi, než kdyby se vzdal kreace pěti tisíc biskupů v Římě. Nikdo přece nevěří, že to papež dělá sám nebo by to i jen mohl sám dělat! Pokorné sebeomezení petrovské služby by mohlo mocně posílit její vliv. Rozumné uspořádání situace takzvaných podzemních biskupů a kněží ve vaší zemi by bylo ohromnou šancí pro celou církev, totiž pro zavedení normálního stavu v křesťanských obecenstvích všude po světě: nejde myslím o nic menšího než o eucharistický rozměr církve. Každý křesťan má základní právo na eucharistii. Každé křesťanské obecenství (přehledné velikosti!) má právo na předsedu obce, který současně předsedá slavení eucharistie. Obě funkce patří dohromady. Uspořádala-li by se smysluplně a spravedlivě situace ve vaší zemi, bylo by to prorocké znamení pro eucharistickou církev, slavící ve všech svých obcích pravidelně eucharistii a čerpající z tohoto středu života svoji sílu víry a radost. þTo čiňte na mou památku! Vezměte a jezte všichni!!\ To je Ježíšův nejposvátnější odkaz, jeho pověření lásky. Toto centrální pověření zjevení nesmí být podřizováno pouhé lidské tradici. S bolestí pomysleme na čtyřsetletou historii Latinské Ameriky, Filipín atd.: kněží byli vesměs "importovaní". A většinou byl i jejich počet tak malý, že většina věřících mohla stěží nebo jen několikrát přijmout eucharistii. Tak se církev nemohla inkulturovat a ještě hůře: nemohla vůbec uskutečnit svou vlastní eucharistickou podobu.

G.: Co byste poradil naším ženatým kněžím a biskupům, kteří se nyní, po letech nebezpečné kněžské služby, mají nechat podmínečně vysvětit a stát se jáhny, v lepším případě řeckokatolickými kněžími? Postižení prožívají svoji situaci často tak, že jim má být zvráceno celé jejich povolání a zakořenění, má jim být ve jménu mocenského sebeprosazení odňata jejich obec a jejich služba a má být zpochybněno vše, co v minulosti vykonali v oblasti svátostí.

H.: Tady je dobrá rada drahá, obtížná. Vážně míněná křesťanská rada by však měla být v linii toho, co jsem právě uvedl. My všichni se musíme solidarizovat v zásadních otázkách naší víry, naší ortopraxie. K tomu patří také, že se solidárně budeme obracet na Řím a požadovat neúnavně základní právo křesťanů a křesťanských obcí: právo na pravidelné slavení eucharistie pod vedením mužů (a žen?), kteří sdílejí svůj život s obcí a mohou posilovat její víru a její lásku. Za normálních okolností to mají být lidé, kteří jsou v eucharistické obci opravdově zakořeněni. Co můžete dělat? Domnívám se, že touto tolik palčivou otázkou prostě nemůžeme zatěžovat jenom vás samotné. Všichni jsme tázáni: co můžeme dělat, aby byla tato otázka řešena smysluplně, férově pro všechny zúčastněné i s ohledem na celou církev? V poslední době jsem stále znovu slýchal o této otázce hovořit lidi z různých vrstev. Je přímo hmatatelné, jak hluboce se tato otázka dotýká věřících zde i v jiných zemích. Jako svědkové víry máte vy první právo pozvednout svůj hlas: nepozvedáte ho přece jen pro sebe samotné. Bůh vám dal prorockou roli v jedné ze základních otázek církevního, křesťanského života. Mluvíte za všechny. Právě tak, ale ještě více, máte právo očekávat od nás, že sjednotíme své hlasy s vaším. Dej Bůh, aby se tak stalo po celém světě!

G.: Děkujeme Vám, pane profesore, za vaši solidaritu a velkorysou starost o nás a přejeme Vám požehnané Vánoce.

H.: I já přeji vám všem milost a Boží požehnání při vašem nasazení pro evangelium.

Rozhovor připravil a přeložil Jan Spousta

Následující ukázky z korespondence mezi věřícími a arcibiskupem Sokolem jsou převzaty z obsáhlé brožury þPokus o dialóg\, kterou vydala iniciativní skupina laiků trnavské arcidiecéze v závěru roku 1992. Dopisy se vztahují k odsunutí populárního, ale nekonformního bratislavského faráře Jána Sucháně do bezvýznamné vesnické farnosti, které Ján Sokol uskutečnil.

Bratislava 23. 7. 1992 Vaša excelencia, otec arcibiskup, obdržali sme Vaše odpovede na naše žiadosti, v ktorých sme Vás prosili o ponechanie pána farára Sucháňa vo farnosti Bratislava - Lamač. Odpovedali ste nám všetkým rovnako pekne, diplomaticky. Nakoľko nás nemôžu Vaše argumenty uspokojiť, opätovne sa v tejto záležitosti obraciame na Vás. Vo Vašej odpovedi postrádame totiž odôvodnenie, prečo ste túto výmenu vykonali. Viacerí veriaci navštívili v tejto záležitosti biskupský úrad, ale Vy ste si, Vaša excelencia, nenašli chvíľu času, aby ste ich vypočuli. Tak sa stalo, že túto výmenu ste neodôvodnili ani ústne, ani v písomných odpovediach. Mrzí nás, že ste nechali toľko veriacich nepovšimnutých. Snažíte sa nás presvedčiť, že my veriaci nemáme právo rozhodovať. Za všetkých veriacich ste rozhodli sám. Tak tomu bolo i v minulosti. Ale prečo je tomu tak aj dnes? Vo svojich odpovediach ste sa rovnako nevyjadrili ani k tomu, či prijímate pozvanie na dialóg s veriacimi. Či my veriaci môžeme byť iba ticho, modliť sa a poslúchať? Smutná je na tom tá skutočnosť, že za všetkých veriacich rozhodol jeden človek (bez veriacich). Podľa toho sa ale naša cirkev nedostala ani krok dopredu. Opätovne prosíme o dôkladné zváženie našich žiadostí, v opačnom prípade sme nútení postúpiť celú záležitosť so všetkými kópiami vyšším inštitúciám.

Ďakujeme veriaci farnosti Lamač A.J.

 

V Trnave, dňa 27. 7. 1992

Milá sestra v Kristu, Mrzí ma, že svoj drahocenný čas musím venovať písaniu takýchto listov. Ale nechcem Vám ostať dlžný. Aspoň v krátkosti odpovedám. Každému som písal podľa obsahu jeho listu. Že v niektorých boli podobné vety, to je len samozrejmé. Veď napísať nevedomým, že Cirkev nie demokratická, ale hierarchická, bolo mojou povinnosťou. lebo žiaľ, mnohí pisatelia to nevedeli. Píšete, že v odpovedi postrádate zdôvodnenie preloženia. Zase len hrubá nevedomosť. Žiaden biskup nemá čo zdôvodňovať svoje konanie ani veriacim, ani kňazovi. Zasa len hrubá nevedomosť. Veď kňaz je Kristov vojak, ktorý dal sľub poslušnosti. Pýtajú sa niektorého vojaka, alebo jeho rodičov, alebo jeho priateľov, či ho môžu, alebo nemôžu preložiť? Hovoríte, že som si nenašiel času, aby som vypočul veriacich. Ja viem len o jedných, že tu boli. Aj to mi povedali moji spolupracovníci až keď odišli veriaci. Ako mi hovorili, venovali im veľa času a pekne s nimi pohovorili. To si Vy myslíte, že ja by som mal každého prijať? To by som nemohol nič iného robiť. Možno máte predstavy, že sa nudíme. Prečo je tomu aj dnes tak, preto že Cirkev je hierarchická a vždy bola, je a bude. Kňazov vždy prekladali, prekladajú a prekladať budú, podľa potreby v tej-ktorej diecézy. Modlím sa za Vás a prosím, aby ste pochopili, čo je Cirkev a čo znamená byť kresťanom. V Kristu a Márii

Ján Sokol Bratislava

5. 8. 1992 Vaša excelencia, otec arcibiskup, svoje dlhy, pokiaľ nejaké mám si tiež zvyknem vyrovnať, a to je dôvod, že Vám na list odpovedám. Aj mňa mrzí to, že tiež musím svoj drahocenný čas strácať písaním listov tohto druhu. Som matka dvoch detí, mám manžela, starám sa o domácnosť. Okrem toho som zamestnaná. Popri tejto veľkej zaneprázdnenosti pripravujem sv. omše v nemocnici pre chorých, upratujem a vyzdobujem kostol, pomáham pri praní i žehlení kostolného prádla. Navštevujem chorých i starých, tých, ktorí potrebujú pomoc. Nájdem si vždy popri mojich povinnostiach čas, a to len na okraj času, ktorý je pre nás každého svojím spôsobom drahocenný. Zaráža ma výrok "hrubá nevedomosť". Neviem, kto sa dopustil hrubej nevedomosti? Písali sme Vám dosť jasne, o čo mám ide, len Vy ste to nepochopili - na podstatu sťažnosti vôbec nereagujete. Nám ide o tom, aby ste s nami a s kňazom zachádzali ľudsky, ako to už často prežívame aj v zamestnaní. Hierarchia? Pokiaľ budú v diecéze takí ľudia, ako ste Vy, tak máte pravdu, že hierarchia bola a vždy bude. To by nám nevadilo. Ide o to, aby hierarchia nebola len byrokracia a duchovná totalita. Píšete o Kristových vojakoch. Znie to trochu militaristicky, kde Vy ste generálom a dávate pocítiť svoju moc. Ale ako vy dokážete rozbiť jednotu veriacich, to by skutočne ani vojsko nedokázalo. Nad tým ste sa, Vaša excelencia, otec arcibiskup, asi nezamysleli. Jednotu, ktorá je v týchto časoch tak veľmi dôležitá a potrebná. Za modlitby, ktoré chcete za nás veriacich venovať, Vám ďakujeme. Všetci ich potrebujeme, ale nestrácajte tým Váš drahocenný čas a bude dobre, ak sa každý budeme modliť sám za seba, aby sme robili len dobré skutky, ktoré dokazujú účinnosť našich modlitieb, aby nezvíťazil egoizmus nad prosbami veriacich. Za veriacich A.J.

Ostrý kontrast. Tak lze charakterizovat rozdíly v pojetí církve u prof. Häringa a u arcibiskupa Sokola, jak jsou patrné z předchozích příspěvků. Po přečtení dopisu Jána Sokola velmi rychle procitneme z Häringova "snu o církvi" do drsné reality. Které z obou pojetí je blíže evangeliu a blíže věroučné konstituci o církvi "Světlo národů", si čtenář snadno odpoví sám.

ČÍNA
Liou Šu-che, dvaasedmdesátiletý neoficiální pomocný biskup diecéze I-sien
v provincii Che-pej, byl uvězněn začátkem prosince 1990, údajně proto,
aby mu bylo zabráněno ve sloužení mše. Určitý počet starších lidí římskokatolického
vyznání byl v této severočínské provincii zadržen a uvězněn již
v listopadu a prosinci 1990: zdá se, že je jim zabraňováno ve styku s ostatním
světem. Všichni tito uvěznění patří k "podzemní" církvi, která zůstává
loajální Vatikánu a je nábožensky aktivní nezávisle na vládou schválené
Katolické vlastenecké asociaci. Liou Šu-che byl vězněn v letech 1954-1976 a
na dva a půl měsíce byl zadržen na přelomu let 1988-1989. V lednu 1989 byl
v důsledku špatného zdravotního stavu propuštěn z vazby, ale byl mu uložen
trest tříletého domácího vězení. Když členové rodiny žádali v prosinci
1991 o jeho propuštění, bezpečnostní orgány údajně sdělily, že "stát se o něj
postará a další otázky nejsou žádoucí". Před svým posledním uvězněním
byl Liou Šu-che asistentem biskupa Liou Kuan-tunga z diecéze I-sien, který
byl sám uvězněn v roce 1989. Liou Kuan-tung (též dvaasedmdesátiletý) byl
propuštěn v květnu 1992, šest měsíců před koncem svého tříletého trestu.

Amnesty International je přesvědčena, že Liou Šu-che je vězeň svědomí,
protože nenásilnou cestou usiloval o své právo na svobodu náboženství a
přesvědčení, a měl by být neodkladně a bezpodmínečně propuštěn.
Posílejte, prosím, dopisy žádající okamžité a bezpodmínečné propuštění na
adresu:

Prime Minister
Liu Peng Zongli
Guowuyuan
Beijingshi
CHINA

Návrh dopisu:
Dear Prime Minister,
we, the undersigned are deeply concerned about the imprisonment of prisonert
of conscience Liu Shuhe who was arrested in Hebei Province between
late November and mid-December 1990. We call upon the Chinese authorities
to release him immediately and unconditionaly.
Sincerely (podpisy)

Převzato z Respektu 1/93. Prosíme čtenáře Getseman, aby se k výzvě připojili.
Letecký dopis do Číny stojí 9 Kčs (10 g), nebo 11 Kčs (20 g).