Kázání na ekumenickém shromáždění 1. 1. 1993 v pražské katedrále sv. Víta.
Iz 1, 12-17 a 58, 6-1; Ef 2,14
Milé sestry, milí bratři, vážené shromáždění, nemusím zdůrazňovat mimořádnost chvíle, v které jsme stanuli prvním dnem nového roku 1993. Snad není v této zemi člověka, který by tuto chvíli neprožíval se zvláštním vzrušením: za námi je pohnutá cesta mnoha desetiletí společné vlasti, spolupráce obou národních a občanských pospolitostí a ovšem i nerozdělených církví v obou republikách. V našem nitru leží stín nad tím, že dílo, na němž se podíleli občané od nejvyšších až po řadové, je v troskách. V shromáždění, kde zní prorocké slovo soudu, nemáme kam uhnout: neobstáli jsme ve své občanské, politické, duchovní odpovědnosti. Vina padá na muže politiky, na církve a jejich představitele, na učitele a duchovní vůdce, i na ty, kdo se živí svýma rukama. V rozhodujících chvílích jsme nepoznali znamení času, ochabli ve svém úsilí, nestarali se dostatečně o společnou obec. Nic nepomůže sebepřemlouvání, že jsme učinili vše, co bylo možné, ať už myslíme na dlouhé měsíce úmorné práce našich politiků a zákonodárců, na bezpočet náročných rozhovorů, na proud modliteb a přímluv, či jiné způsoby, jimiž jsme se pokoušeli zachovat dílo otců. Biblické slovo, jež jsme vyslechli, zasahuje nás dokonce ještě hlouběji. Staví do otázky samo naše dnešní shromáždění: "že se mi chodíte ukazovat! Kdo po vás chce, abyste šlapali má nádvoří? . . .Z duše nenávidím vaše slavnosti, jsou mi jen na obtíž, jsem vyčerpán, když je musím snášet." A pak přicházejí slova, nad nimiž ustrnou v úleku srdce všech zbožných: "Ať se modlíte sebevíc, neslyším. . ." Tváří v tvář této zvěsti jsme otřeseni v jádru svých bytostí. Boží slovo je jako meč na obě strany ostrý. Nejen naše politika - i ta nejlepší! - se ocitá pod soudem. I naše bohoslužby, byť sebepečlivěji připravované, se mohou Bohu protivit, není-li respektováno právo, nedostává-li se v zemi spravedlnosti, je-li ponižována lidskost. Trpí-li obec povážlivými mravními neduhy a převládá-li v ní duchovní prázdnota. A přece jsme se odvážili přijít na toto místo, uchýlit se do tohoto duchovního stánku. Proč jsme se tu shromáždili na první den tohoto roku, v němž se ohlašuje světu Česká republika? Abychom společně pozvedali své mysli k Bohu, k jeho soudům a zaslíbením, abychom vzhlíželi k jeho prvorozenému, našemu spolubratru a zachránci Ježíši Kristu a napravili své cesty! Boží výzvě, tlumočené oběma biblickými texty, se můžeme postavit jen dvojím způsobem. Přiznáme, že jsme tu s prázdnýma rukama. I kdybychom bývali všechno vykonali - a dobře vykonali! - jsme jenom nehodní služebníci. To za prvé.
A je nám všem naléhavě zapotřebí obnovit se ve svých myslích, dát nový směr našim krokům, pokusit se v staronovém státě naplnit nejvyšší normy osobního i pospolitého života. To za druhé. I k tomu má Boží slovo co říci: se zvláštním důrazem připomíná, že v životě obce se musí dostat především ochrany slabým. Písmo je symbolizuje postavou sirotka a vdovy. Jako tehdy, i v dnešním světě jde o tvrdé a bolestné skutečnosti. Co všechno budou muset slabí v naší společnosti učinit, abychom si jich všimli? K účinné pomoci se musí spojit všichni lidé dobré vůle a příslušné instituce, v neposlední řadě i státní. "Rozevřít okovy svévole," to je přímluvné slovo za právní stát, který je natolik moudrý, že sám sebe i své spoluobčany zavazuje zákonem. Zákonem, který by ovšem nebyl svazujícím břemenem, nýbrž umožňoval co nejširší svobodu ke konání dobrého. Jde o rovnováhu svobody a zákona, jde o neúplatné svědectví pravdě a současně o vůli k toleranci - po tomto umění moudrosti, jež přináší prosperitu všem, toužíme, jemu se chceme učit v celé ekumenické obci. Myslím tím naše země a jejich správu, i vztahy mezi církvemi. Do zmenšené vlasti máme přijímat "utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší". Zdravá obec se otvírá službě potřebným uvnitř i navenek. Na tom se měří její úroveň. Nebýt netečný k vlastní krvi, i k těm, kdo u nás budou hledat útočiště a pomoc. Prorok ukazuje k dalším úkolům: "Odstraníš-li ze svého středu jho, hrozící prst a ničemná slova. . ." Zde můžeme právem myslet na démona zjednodušování, jemuž podléhají nejen široké vrstvy, ale často i přední mužové politického světa. Zdaleka nejsou této naivity zbavení ani lidé víry a církve. Na krizi dnešního světa nejsou snadné recepty. Nepomohou nám hrozící prsty. Jak je rádi zvedáme právě my v církvích. Evangelium milosti ještě nedostihlo naši samospravedlnost. Moralismus svazuje rozlet naší mysli, ochromuje ochotu vzít na sebe vinu - kdo se ujme tohoto kristovského dědictví? - odvádí od odpovědnosti za nápravu obce i církví. Všichni se musíme v pokání ptát: Máme vůli odstranit z našeho středu jho, jež nás tíží na duši z minulosti, to jho, které strhuje k netoleranci, až nenávisti, vůči jinak smýšlejícím, vůči těm, kdo patří k menšinám, vůči občanům jiné národnosti? Této nevraživosti se musíme zbavit dříve, než se rozbují a zatíží nadlouho mravní hypotékou všechen náš veřejný život. Jak to, že jsme ještě nevyšli do ulic, že jsme neprojevili nesouhlas a nepočínali si s rozhodností těch, kdo ještě sami před krátkým časem trpěli pod jhem diskriminace?
Do Evropy můžeme vstupovat jen tak, že se vzepřeme rasové nenávisti, že "před námi půjde spravedlnost", jak o tom mluví prorok. Tento signál musí ostatní země kolem nás zachytit jako první. Bez něho jsme Evropě, která churaví, nepotřební. Vyrábět víc a lépe umí kdekdo. Uzdravit raněné lidství, stát se obcí, která pamatuje na humanitu, na dědictví, jež do základu našeho obnoveného státu po I. světové válce vložili otcové, je naším prvořadým úkolem. Duchovní a mravní zápas, k němuž jsme vybízeni, stojí pod velkým zaslíbením. Jeho první polovinu jsem vlastně už vyslovil: "Před tebou půjde tvá spravedlnost. . ." Druhá polovina zní: "za tebou se bude ubírat Hospodinova sláva." Křesťanské církve chtějí evangelizovat Evropu. Volají tento kontinent k jeho nejhlubším kořenům. Jistě právem. Avšak evropský člověk, který prošel osvícenstvím, prožil otřesy dvou válek, okusil závrať z nevěry a stále ještě se vymotává z ideologických sítí, do nichž byl násilně vpleten, je ve střehu. Co se to zase na něho chystá? Kam ho chtějí dovléci ti, kdo oblékají kněžská roucha, citují Bibli a nabízejí na stadionech Krista? "Před tebou půjde tvá spravedlnost." Spravedlnost v biblickém smyslu znamená plnost života. Pravý život. Ten má předcházet. Ne hesla, ne zbožné řeči. Nezachrání nás ani vybičovaná zbožnost, ani prázdnota techniky, ani politika ze dne na den. Jde o plnost života, o jeho kvalitu na všech stupních společenských aktivit. O bohatý rodinný život, o rozvětvené vztahy spolupráce a porozumění ve společnosti, o rozkvět kultury a vzdělanosti. O duchovní dimenzi, s níž by pospolu konzumní život tvořil jen okraj, jakkoli potřebný. Úsilí o takový život si žádá celých lidí, kteří se obnovují v pravdě, nepropadají rezignaci, nezaplétají se do jha malicherných zájmů. Cítíme, že takový život vyžaduje nejhlubší zakotvení. Na cestě hledání životní orientace, která by povznesla náš politický, kulturní a duchovní život, se nelze vyhnout Kristu. My křesťané se musíme omluvit všem za to, že jsme tuto postavu překreslili k nepoznání. Nám samotným často uniká její smysl právě proto, že jsme nešli vždy cestou spravedlnosti, na níž k nám mocně promlouvá Kristův příklad. On je mírou plného lidství. On, beránek Boží, který snímá hříchy světa - jsou snad církve něco víc, než součást padlého stvoření? On, betlémské dítě, které jsme málem zardousili bezuzdnou sentimentalitou a kýčem. Omlouváme se a přitom prosíme: nedejte se našimi hříchy svést. To vše, co nám prorok klade na srdce a co je zaslíbením nejen pro tento první den našeho státu - Ježíš, on jediný, naplnil mezi námi. On je ten, kdo zazdívá trhliny a obnovuje stezky k sídlům. Zazdívá trhliny, apoštol Pavel řekne, boří dělící zeď mezi těmi, kdo v něm mohou být nyní smířeni. Smíření vytváří celým životem, jemuž se nevyhnula ani potupná smrt z lidských rukou. Jak výmluvný obraz. Boří dělící zeď. . . Zneklidňuje právě nás, kteří jsme vztyčili zeď, roztrhli společenství. Ale víra nezná hranic, nezná předělů, nezná zdí. Hospodin nás může nasytit ve vyprahlosti naší duše, může dodat "zdatnost našim kostem" a vložit trpělivost do našeho usilování, aby se stalo to, co čteme na závěr našeho textu: "Co bylo od věků v troskách, vybudují ti, kdo z tebe vzejdou, opět postavíš, co založila minulá pokolení. Nazvou tě tím, jenž zazdívá trhliny a obnovuje stezky k sídlům." Nebude větší cti, kterou si budeme moci vydobýt v rodině evropských národů, než že nás nazvou společenstvím, jež zazdívá trhliny a obnovuje stezky k sídlům. Poté, co jsme ztroskotali v jediném státě, musíme se o to pokusit ve společenství dvou a v rámci Evropy. I to se může proměnit v povzbudivý příklad na kontinentě, který se dělí, a často v sváru. Půjde zajisté o trhliny i stezky k sídlům, které musíme rozpoznávat především uvnitř země, která je nám nově svěřena. Ani ve zmenšené vlasti nemůžeme ze sebe sejmout odpovědnost za to, aby zdi padaly, trhliny byly zazdívány a propasti zasypávány. Jak obrovitý úkol stojí před námi, když pomyslíme na život české společnosti, na církve v ní, i na společenství dvou blízkých národů. Ale náš pohled musí být zároveň obrácen k jediné veliké obci, jejíž součástí se stáváme v planetárním rozměru. I v ní se tyčí zdi, hrozí propasti, rozvírají trhliny. A v širším společenství zemí celého světa i my máme obnovovat stezky k sídlům, aby z nich mizel strach, byla odstraňována chudoba a zaostalost, rostla spolupráce a vzájemnost. V onen mrazivý den v listopadu 1989 na největším shromáždění naší revoluce na Letenské pláni ukázal jeden z moderátorů na tuto katedrálu a řekl: jsou věci časné a jsou věci věčné. Správa obce, která chce usilovat o podmínky pro plnost života svých občanů, se musí orientovat na duchovní a mravní statky přesahující potřeby dne. Ale kupodivu právě tím, že své drobné a nejdrobnější úkoly chápeme pod zorným úhlem věčnosti, zbohacuje se naše naděje, roste naše víra a rozhojňuje se láska. I úkoly správy země vyvstanou před námi o to jasněji a naléhavěji. Kdo věří, nebude utíkat od odpovědnosti. Kdo má naději, přiloží ruku i k nejvšednějšímu dílu. A kdo miluje, ponese si tento dluh lásky vůči spolubližním i obci až do posledního dne života. Zasadí se tak o čest svého národa nejúčinněji. Ano, platí to, co lze nazvat ctí a slávou národů. Prorocké slovo to vyjadřuje překrásným obrazem: "Tehdy vyrazí jako jitřenka tvé světlo a rychle se zhojí tvá rána". Kéž se to naplní při lidech této země, v našem národě i bratrském národě slovenském. A k tomuto cíli pozdvihněme svá srdce. Amen.