Ohlasy na 2. číslo Getseman

Náš rozhovor s panem profesorem Häringem z letošního únorového čísla
vzbudil mnoho souhlasných reakcí. Ocituji alespoň jednu čtenářku, která
mi řekla:

"Byla jsem v poslední době hrozně skleslá, z toho, co se píše v Katolickém
týdeníku i jinde, a vůbec z toho, jak se církev chová a jak vystupuje.
Po přečtení rozhovoru jsem zase dostala odvahu. Moc mi to pomohlo." Zdá
se, že Häringova vize skutečně i pro mnoho křesťanů v "Česku" a na Slovensku
je vizí, za kterou lze jít, která může dovést dále.
Na druhou stranu nelze zamlčet ani kritiku. Vyjímám z dopisu čtenářky
z Budišova u Třebíče: "Häringovo pojetí výhradního práva Říma pro jmenování biskupů mi připomíná
nechutné kádrování minulých let. Přesto i dnes je zcela běžné, že když
např. vyhraji konkurz na zodpovědné místo v bance, že dotyčná společnost
si na mě vezme reference všude tam, kde je to jen možné, protože potřebuje
lidi nejen schopné, ale i s určitými povahovými a morálními návyky. A o co
zodpovědnější je vedení Božího lidu, kdy se volba provádí třebas na několik
desetiletí! Dalo by se zeptat arcibiskupa Graubnera, zda svoje protahované
jmenování chápal jako nedostatek důvěry. Jestliže věříme, že v církvi,
tj. i v Římě, vane Boží Duch, pak nevidím problém centralismu tak černě
(samozřejmě viděno zdola).
Správné zhodnocení historie a pokání za vzniklá pohoršení (nejen ze strany
katolíků, i když každý musí začít u sebe) je zcela na místě. Nelze ovšem říct
jen FUJ!; celou situaci papežského středověku je třeba pochopit v kontextu
doby. Uvědomme si, že mnohé předpisy byly situací zcela vynuceny. Pokud
je dnes situace jiná, je samozřejmě třeba tyto předpisy revidovat. Ale zarážejí
mě názory, jakoby papežské encykliky vydával sám papež jako nějaký
neomezený panovník a že kongregace pro věrouku je balvanem v cestě. Také
výklad Mt 16, kde je Petr nazván pokušitelem, je pro mne zcela nový.
Také mě zaráží nutnost hledat náhrady pro zabezpečení eucharistické služby.
(. . .) Např. v ČR je dostatek kněží, ale nedostatek aktivních laiků (to
jsou ti dělníci na vinici!). V situaci, kdy je kněží nedostatek, má kněz jen
proměňovat a rozhřešovat, naprosto vše ostatní mohou dělat laici. Záleží
jen na vědomí odpovědnosti a dobré organizovanosti. A opravdu, v tomto
k nám koncil stěží dorazil, a to by mohl být jeden z úkolů Getseman. Čím
dál více si začínám vážit našich biskupů a duchovních vůdců zocelených minulými
desetiletími i naší chudoby a nutnosti osobního plného nasazení pro
Kristovo dílo.\

Další kritický ohlas dostal šéfredaktor od čtenáře Jaroslava V.:
Chtěl bych se trochu vyjádřit ke koncepci Getseman. Podnětem je mi druhé
číslo, kde vedle sebe stojí Häringův sen a Sokolova praxe. Myslím, že každý
z článků naznačuje určitou možnou orientaci Getseman, a já bych se přimlouval
za tu "häringovskou". Mám na stole balík xerokopií z rakouského
tisku, články většinou podobné tomu o Sokolovi, a nejsem schopen se tím
prokousat, po pár listech mě vždy přepadne deprese. Nedivím se setrvalému
tichému odchodu katolíků z církve - je příliš těžké se nenechat znechutit,
věřit, že má smysl o něco usilovat. Ostatně podobně reagovala v minulosti
většina lidí na fakta o komunistické aroganci. Evangelický tisk na to také
doplatil. Po listopadu 89 se tam člověk většinou dočetl, že církev je banda
darebáků. Ne že by to nebyla pravda, ale kolik lidí ji takto podanou je
schopno unést?
Druhou možnou linii jsi naznačil v lednovém úvodníku - vycházet ze zkušenosti
lidí, k nimž se jejich církev zachovala nepěkně a oni ji přesto milují.
A u toho Häringa (už od počátku 60. let) najdeš vždy kritiku podloženou
základním tónem vděčnosti a důvěry. Myslím, že my, kteří se nacházíme
v situaci, která je obnově a jednotě církve krajně nepříznivá, potřebujeme
právě toto. Ale nejde nakonec o nás. Getsemany jsem objednal lidem kritickým
k podobě současné církve, aby viděli také něco lepšího, aby měli
kontakt s těmi, kdo o něco lepšího usilují. I z tohodle misijního důvodu se
přimlouvám za linii pozitívní, nekonfrontační. Vždyť ani ti komunisté nám
už v poslední fázi nestáli za to, abychom se jimi zabývali. A lidé Sokolava
typu (všichni kněží v širém okolí mého bydliště jsou takoví) jsou naštěstí
bez perspektiv. Snad mi rozumíš, že mi nejde o lakování na růžovo, ale o
pastýřský cit pro to, co ještě lze uvést. Fundamentalisté se šikují - snad se
kolem Getseman vytvoří společenství těch, kdo se nedávají.
Zdraví Jaroslav
Děkuji i jménem redakce za všechny poctivě míněné odezvy, kladné i kritické.

Jan Spousta