na 5. neděli velikonoční 1993

Sk 6, 1-7 1 P 2, 4-9 J 14, 1-12

Tři čtení vybízejí jako chór k věřícímu, důvěrou naplněnému pohledu na situaci církve v dnešní České republice. První čtení nám vypráví, že v prvokřesťanské církvi v Jeruzalémě existovaly oprávněné stížnosti. Společně hledali řešení, které se však velmi brzy ukázalo být mnohem spíše řešením nouzovým. Pro církev došlo k celosvětovému otevření. Druhé čtení z prvního listu Petrova celou církev vede k tomu, aby si připomenula, že výchozí bod našich úvah a celkového pohledu nebyl snad kněžský stav, nýbrž uvědomění si celé obce, ano, celé církve, že "jste královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal do svého světla". Evangelium pak nám říká v jakém směru a základním zaměření se chápeme a naplňujeme naše jedinečné společné povolání - s vírou a důvěrou v Ježíše, který nám ukazuje Otce a cestu k Otci, ano, je sám naší cestou a jasně nám říká, že od nás čeká něco neslýchaně velkého. Situace v Jeruzalémě: řecky mluvící noví křesťané z diaspory mají pocit, že jsou hrubě přehlíženi, že se dost nevychází vstříc jejich potřebám. Nejdříve vedení církve spatří naléhavou sociální službu: cizojazyční křesťané musejí být zaopatřeni stejně dobře jako Židé, především je třeba věnovat více pozornosti jejich vdovám. Pro tuto úlohu je ke všeobecné spokojenosti zvoleno sedm osvícených mužů s otevřeným srdcem a vysvěceno pro svůj úřad vkládáním rukou apoštolů. Nastalo však velké překvapení pro všechny. Těchto sedm jáhnů, služebníků chudých, se ihned prokázalo jako Duchem naplnění služebníci slova božího. "Štěpán, plný milosti a síly, činil divy a znamení v lidu." "Nikdo se nemohl postavit moudrosti a duchu se kterým mluvil." Skrze těchto sedm "boží slovo rostlo a počet učedníků se rychle množil". Štěpán se jedinečně přesvědčivým způsobem stal svědkem svou krví. Stará garda synagogy se tváří v tvář vlivu těchto mužů rozhněvala a pronásledovala je podle svého. Následek: mužové, kteří měli nejdříve odpomoci naléhavé nouzi, se stali velkými pionýry misie mezi pohany. Filip (jeden z nich s řeckým jménem jako Štěpán) pokřtil prvního Etiopana a brzy nato založil církev v Antiochii, sestávající téměř výhradně z pohanokřesťanů, kde byli učedníci nazváni křesťany. Ze správné odpovědi prvotní obce na citelnou nouzi se stala jedinečná nová evangelizace. Sotva lze také pochybovat, že těchto sedm mužů jako Filip samozřejmě slavili eucharistii tam, kde založili nové církve, a starali se o to, aby v každé, i nejmenší křesťanské obci byla pravidelně slavena eucharistie. Církev zůstala církví Dvanácti, byla však právě tak i církví "sedmi" a všech, kteří se k nim ve víře a hlásáním víry připojili. Přitom se pohanokřesťané stejně jako dřívější křesťané ze židovství sami chápali podle svědectví 1. listu Petrova jako "svaté kněžstvo, lid náležící Bohu". Vy, milé sestry a bratři, můžete nejlépe sami načrtnout paralely k vašim zkušenostem víry během dob pronásledování s tajně vysvěcenými kněžími. Sotva přitom vyvstane rozdíl mezi těmi kněžími, kteří žijí celibátně, a těmi, které ze síly svátosti manželství naplňuje také více síly pro jejich riskantní službu pronásledovaným a pohrdaným obcím křesťanů.

Opravte mě, pokusím-li se v dalším s vámi hovořit o vašich zkušenostech, pokud je vidím jako velké obohacení pro církev: Mnohem bezprostředněji než dříve jste zakusili, že sám Ježíš Kristus s Vámi slaví společenství stolu a všechny vás přijímá do své radostné zvěsti. Kněz, který s vámi slavil eucharistii, nebyl v žádném smyslu vyvýšen nad vás. Nestál v cestě zkušenosti, že s vámi slaví sám Kristus; naopak vás celou svojí situací a postojem odkazoval na Ježíše. Také jste to při vašem rozjímání evangelia a při výměně zkušeností víry zažili: "Jeden je náš mistr, Kristus." Slavení eucharistie v malých společenstvích, která byla ochotna ke svědectví víry i s nemalými riziky, vám dalo intezivní zkušenost, že jste všichni společně "lidem božím, svatým kněžstvem, povoláni do podivuhodného světla Kristova". Nikdy jste nebyli "masou", ale cítili jste se být sourozeneckým společenstvím, každý a každá byl nazýván svým jménem. Ani stopa anonymity. Dospěli jste jak možno nejblíže zkušenosti prvokřesťanské večeře Páně: společenství stolu, které je současně společenstvím solidarity, shromáždění kolem Krista, který se prokázal jako solidární s námi, nesl všechna naše břemena a raduje se s námi. Prožili jste živoucí integraci víry, náboženské oslavy a života. Neučili jste a neučili jste se "mimo život", jak dnes zní častý nářek. Vaše víra a vaše slavení bylo životné. A proto potom vaše eucharistické zkušenosti spoluurčovali váš celý život. Opravdu - že jste žili jako eucharistické společenství a solidární společenství a že jste se stále znovu pokoušeli tak žít ještě lépe, není žádná "nehoda", která by se v církvi stala, nýbrž šance, nabídka pro celou církev. Dovolte mi srovnání se situací církve v Číně. Tam existovaly dvě formy "podzemní církve". Na jedné straně obce v každém ohledu poslušné vatikánských pokynů se svými v každém ohledu Římem povolenými svěceními: ty se musely, pokud to bylo možné, stáhnout do podzemí. Přitom se pevně držely všech římských tradic včetně latinské řeči celé liturgie. Na druhé straně biskupové a kněží, zvolení čínskými církevními obcemi a přinejmenším zčásti také zcela veřejně vysvěcení. Vůči Petrově službě jsou zcela věrni. Měli nemalé těžkosti udržet transparenci jak vůči komunistickému režimu, tak vůči Římu a Římem jmenované domácí hierarchii. Nejen komunistický režim, ale i mnozí věrní čínští katolíci nepovažují již za slučitelné s důstojností velkého kulturního národa, aby jeho biskupové byli jmenováni Římem. Ani tato situace by neměla být chápána jako nehoda, ale jako šance a výzva odříci se centralismu, který nemá žádnou oporu v Písmu svatém a celé tradici prvních křesťanských staletí, a stojí velmi v cestě pokroku ekumenismu. Nechtějí, aby se vytvořily "precedenty". Ale takto by se vůbec tyto příležitosti a výzvy chápat neměly. Jsou ozdravnou šancí na znovuustavení struktur, které nejlépe odpovídají prvotní církvi, tradici a zdravým vnitrocírkevním vztahům, odpovídajícím nejlépe principu subsidiarity. Jde o základní právo každé křesťanské společnosti přehledné velikosti chápat se a utvářet se radikálně eucharisticky. Nejde přitom žádným způsobem o něco proti biblicky podloženému charismatu celibátu. Naopak, svobodně zvolená a svobodně dodržovaná bezženskost pro boží království odpovídá stavu prvotní církve, kde vedle ženatého Petra byl celibátní Pavel. Svědectví svobodně zvoleného celibátu má své intregrované místo vedle a se svědectvím těch, kteří žijí v manželství a rodině s pohledem na své povolání ke svatosti. V obou cestách jde o svědectví evangeliu, o odevzdanost božímu království ve službě bratří a sester. Bez váhání se odvažuji prorokovat, že se celá církev již v blízké budoucnosti bude utvářet a chápat především jako eucharistická církev. Věrnost odkazu a mandátu Kristovu, který chce, aby jeho církev byla utvářena eucharisticky, bude stát zcela v popředí. Eucharistická církev bude církví sloužící, pokornou, církví radostné víry a sourozeneckého ducha, v mnoha směrech smířenou a smiřující církví. Přitom po všech vašich zkušenostech máte zvláštní poslání. Zůstat mu věrným vyžaduje především také oběť a odvahu. K tomu nám dnešní evangelium z Jana 14. kapitoly říká cosi zcela zásadního: "Vaše srdce ať je beze strachu. Důvěřujte Bohu a důvěřujte mně." (J 14,1) "Znáte cestu." Je to Kristus. Nejde o to znát každý krok a celý hotový plán pro budoucnost. Ve všem a především však jde o to znát Otce, zprostředkovaného poznáním, milujícím poznáním Ježíše. On pro nás přece je pravdou, cestou a životem. Když se zcela soustředíme na to, abychom byli v milujícím poznání Ježíše a Otce a v radikálním ANO k jeho plánu spásy, smíme očekávat cosi velikého od sebe, svého společenství a své církve. Nechceme přece prosazovat své plány, předvádět se svými výkony. Chceme se však svěřit Bohu. Připusťme, aby nás oduševnil jeho svatý Duch. A budeme se divit tomu velkému a pozoruhodnému, když On působí. Budeme se také divit a děkovat, že On v nás skrze nás působí a skládá svědectví. Ježíš o sobě říká: "Otec, který ve mně zůstává, koná své dílo." S důvěrou se odevzdejme působení jeho Ducha, a tak bude i v nás a skrze nás Otec konat "své skutky", pokračovat ve svém plánu spásy. Každé slavení eucharistie je milost a výzva zůstat v Kristu a nést tak ovoce v lásce, dobrotě radosti, pokoji. Modleme se dnes zcela zvlášť, aby se církvi všude ve světě dařilo zaručovat všem křesťanům, všem církevním společenstvím, i těm malým, základní právo na pravidelné slavení eucharistie. Žádný lidský zákon, žádná pouze lidská tradice tomu nesmí stát v cestě.

z němčiny přeložil JaS

Rozhovor s Oliverem Clementem, profesorem Pravoslavného teologického institutu sv. Sergeje v Paříži, uveřejněný v italských novinách L AVVENIRE.
Vytvářejí se po pádu komunismu mezi Východem a Západem nové vztahy? Čím se tyto vztahy vyznačují?

Konec intelektuálního a náboženského útlaku ve východní Evropě a svobodný pohyb osob, knih, názorů s sebou nese stále větší sjednocování Evropy. V současné době jezdí profesoři ze Západu učit do Moskvy, Petrohradu nebo Kyjeva; Rusové a Rumuni se zúčastňují setkání na Západě, nemluvě o Polácích, které stejně jako Čechy a Maďary není možné připočíst k Východu, ani k Západu. Evropu bychom nikdy nepochopili bez Dostojevského a Solženicyna. Jistě, východní Evropa je plna chaosu, spojeného se zaváděním demokracie a tržní ekonomiky a s křečemi, které vyvolává invaze podřadné americké kultury. Ale tento chaos nebude trvat věčně, a my můžeme napomoci k jeho překročení například tím, že budeme na Východě šířit praktiky a zákonitosti právního státu. Východ, čerpá-li ze svého dlouhého utrpení, nám může přinést svědectví života a smyslu, tak potřebného pro Západ, odsouzený k melancholii a k třeštění tržní civilizace.
Jak si představujete dialog mezi evropskými církvemi?
Tento dialog je navázán v komisi Světové rady církví "Víra a řád", na jejíž práci se plně účastní i katolíci. Dalším místem je Konference evropských církví (KEK) sdružující protestanty i pravoslavné, která také udržuje kontakty s katolickými bratry. Ale tento dialog zůstával až dosud příliš zaměřen na eklesiologické problémy zajímající jen specialisty. Je zapotřebí mluvit o životě, nebo lépe - neboť křesťané mnoho mluví a nikdo už je neposlouchá - je třeba svědčit.
Stále více se reálně prosazuje sekularizovaná společnost, v níž stoupá počet lidí zasažených požitkářstvím a z pocitu nicoty vycházejícím cynismem. Z druhé strany pozorujeme nárůst popularity asijské mystiky a pseudospiritualit New Age. Stále větší počet evropských křesťanů si uvědomuje základní jednotu, ve skutečnosti mnohem patrnější a nebezpečnější, než bychom si mysleli, mezi americkým Bábelem a islámským monolitismem myšlení. Bude proto zapotřebí, aby se západní církve, intelektuálně lépe vyzbrojené, vzdaly veškerého proselytismu ve východních zemích a pomohly nezištně pravoslavným církvím, které vyšly chudokrevné z období krutého pronásledování trvajícího půl nebo tři čtvrtě století. Kéž by pravoslavné církve v sobě překonaly úskalí svodů, nedůvěry a pýchy, která vyjadřuje, jak doufám, jen obrovský komplex méněcennosti. Kontakty "zdola" a kontakty mnichů sehrají v tomto dialogu podstatnou roli. Tento dialog by se měl odehrávat v ovzduší oboustranné výměny, do níž "západní" přinášejí výzkumy z oblastí exegeze a katecheze, zkušenosti týkající se vztahu mezi církví, státem a sekuralizovanou společností. "Východní" bby měli přicházet se svým smyslem pro liturgickou a osobní kontemplaci, bse svým celostným teologickým viděním člověka, s ikonou a teologií krásy. Každá církev musí jít druhé vstříc vyznáním svých vlastních hříchů. Jestliže bude rozhodnuto, jako naznačil Pavel VI. v roce 1974, že západní koncily uspořádané ve druhém tisíciletí jsou "všeobecnými koncily" jen latinské církve, bude třeba připravit po dlouhém přerušení opět opravdový VIII. ekumenický koncil křesťanského Východu i Západu, který by uvedl do shody rozhodnutí týkající se doby, kdy byly kroky konány jednostranně. Ale nechtějme jen snít. V bezprostřední budoucnosti by bylo nutné společně obnovit mír v bývalé Jugoslávii!
V dnešní době kapitalismus v Evropě "všechno spolknul". Je to model, který nese riziko, že se stane "totalitárním" . . . Kapitalismus opravdu "všechno spolknul". Proto musí být podrobován kritice a uváděn do rovnováhy. Ruští náboženští filozofové počátku tohoto století, kteří jsou dnes v Rusku postupně vydáváni, otevřeli cestu obnoveného personalismu. Zdá se mi, že i Jan Pavel II. dosvědčuje stejnou cestu. V moderní společnosti a jejím etickém či duchovním systému se začínají projevovat tři dimenze: bezpodmínečná úcta k lidské osobě, potřeba přerozdělování v rámci celé planety a ekologické vědomí. Tyto dimenze je nutno zakomponovat do ekonomických mechanismů; je však nutné je začít prožívat osobně a v malých skupinách, v dobrovolném omezování se, přátelství hlubokém souznění s přírodou, v angažovanosti za jejich mikrorealizaci v "třetím světě". Už nemusíme mluvit, musíme tvořit, protože můžeme tvořit. Technika se už nemusí stát naším osudem. Předpokládá sílu zbavenou ducha (a Ducha), abychom získali klíč k dosažení naší vlastní moci.
Jak bude křesťanství působit v příštím století? Obnoví se nebo zanikne?
Tuto otázku by mohl odpovědět jen sám Bůh (a ani ten ne, neboť lidskou svobodu není možné přirovnat ke svobodě loutek na provázku a Bůh není výrobcem loutek). Mohu vyjádřit jen názory vzešlé z určitých pozorování, ale také přání, snů, tedy nejistoty.
Domnívám se, že zanikne křesťanství založené na systému strachu, mocenských
požadavcích a sexuálních obsesích. Rovněž zanikne křesťanství
interpretované jako pietistický a intelektualistický systém, jinak se stane sektou v historii lidstva. Toto odumření s sebou přinese zhroucení nebo radikální revizi institucionálních struktur, folklórních bizardností, atd. Nebo jinak, opakuji, bude křesťanství zakonzervované v sektářských baštách, vzbuzujících zájem jen u archeologů.
Křesťanství se smrtí a vzkříšením znovuzrodí obnovené prohloubeným chápáním evangelia a tajemství Krista a Ducha, a bezpochyby se také obohatí setkáním s nekřesťanskými náboženstvími. Uveďme si několik rysů, které to zdůrazňují: eucharistická eklesiologie, primát místní a všeobecné církve jako služba společenství sesterských církví; sociologie "diaspory" (ve smyslu rozptýlení i setby. . .).
A pak jsou tu další otázky a úkoly: protiklad "Boha nade všemi bohy" a Boha ukřižovaného, radikální revize tradiční koncepce prvotního hříchu a "gnostického" přístupu k "pádu", abychom se vyhnuli neshodám mezi vírou a vědou; modlitba za všeobecnou spásu; smysl pro vzkříšení celého lidstva v Kristu; duchovní a proměňující přístup ke kosmu a erosu; syntéza dvou pólů - náboženského a lidského, z nichž jeden vzešel z Indie a klade důraz na jednotu a druhý semitský, zdůrazňuje jinakost - syntéza díky prostupování se v tajemství Trojice, v níž se sjednocuje Jeden i Druhý.
Věřím z celého srdce v budoucnost obnoveného křesťanství neoddělujícího již "svátost oltářní" a "svátost bratrství", náboženství otevřenosti a krásy, podněcující celé společenství křesťanů milovat zemi jako svátost, vydechující Duchem "dárcem života", lásky a svobody.
Pokud se týká historického popisu tohoto křesťanství, nepřestane kolísat mezi nejsubtilnějšími formami mučednictví a nejzářivějšími boho-lidskými znameními, až k Parusii.

přeložil Pavel Kouba

(Úvaha při příležitosti 30 let od úmrtí Jan XXIII.) Jak bude vypadat blízká budoucnost římskokatolické církve u nás? Jedni sní o velkolepém návratu před únor 1948, jiní se ho obávají, ale považují ho za možný, další vidí hlubokou krizi, malou schopnost zúročit zkušenosti posledního čtyřicetiletí, problematizují celkovou koncepci či možná nekoncepčnost polistopadového vykročení a ptají se, zda katolická církev za pouhých pět let bude schopna zajistit aspoň minimální pastoraci, či zda se farní systém prakticky zhroutí.

Jeví-li se nám budoucnost v temných barvách, pak si připomeňme, že podobně se nám ještě před deseti lety jevila i naše národní politická budoucnost. Odhadovali jsme ji tehdy většinou naprosto mylně, poučme se tedy. Vidění paralel k církevnímu vývoji se nebraňme - jde přece i zde o budoucnost struktur, nikoli o předjímání božího jednání.

Předně vyjděme z toho, že budoucnost římskokatolické církve u nás i ve světě bude zásadně jiná, než jsme schopni si představit. Představa budoucnosti jako prodloužené přítomnosti se hodí nanejvýš pro partajního brzdaře. Zbavme se proto pokušení reformismu a s ním spojeného sklonu k polovičatým řešením. Jděme za tím, co nám dal Bůh poznat jako náš úkol, i když si na uznání budeme muset zatím počkat.

Nedejme se zmást jevy, které se zdají svědčit o úspěšném brzdění budoucnosti.

V podstatě jde o jevy pozitivní, protože definitivně znemožňují minulost. Vzpomeňme si, že i minulý režim ve svém posledním tažení vydával spoustu oběžníků, zpřítomňujících nařízení a jasných vyhlášení, která už nic nemohla ovlivnit. Stejně málo nás musí trápit utužování vnitrocírkevní kázně, zavazování kněží k podpoře omylných stanovisek, obnova cenzury apod. Pro nejbližší budoucnost očekávají někteří znalci vnitrocírkevních poměrů ještě ostřejší kurz, celkový trend však je jiný. Budoucnost, jak nám naznačuje paralela s politickým vývojem, nebude znamenat prosté rozšíření dnešních možností; naopak, mnohé šance budou zcela jistě patřit minulosti. Místo marného (= verbálního) "boje za lepší budoucnost" v církvi je hlavním úkolem dneška využít neopakovatelných příležitostí, které nám dnes Pán Bůh připravuje.

Zásadně jiná budoucnost církve postaví úplně jinak všechny zásadní problémy. Zbavme se však fixace na dnešní problémy, připravujme řešení problémů budoucnosti. Jinak se budeme podobat hnutím, která ještě tři roky po listopadu 1989 vidí hlavní úkol v řešení předlistopadových polarit. Tak se nám dnes také jako hlavní problém jeví fundamentalismus kombinovaný s právnickým pojetím vztahu k Bohu a kantiánskou morálkou. To však jsou věci, o nichž je už dávno jasné, že jsou překonané. Problémem budoucnosti bude i v církvi paradoxně liberalismus, progresismus - přemýšlejme už dnes, jak budeme zítra čelit jejich excesům, protože demokracie přijde i v církvi a její důsledky nebudou zdaleka převážně pozitivní! Hlavním problémem budoucnosti bude navázání na pokoncilní vývoj, pokoncilní minulost. Společenská paralela vztahu let 1968 a 1989 je varující. Dlouhodobé odkládání nutných změn a znemožnění plynulého vývoje vede k eskalaci požadavků a k realizaci stanovisek, jak to vidíme už nyní v církvi na Západě. I zde se může stát, že až přijde vhodný okamžik pro realizaci starých přání, převládnou tendence docela jiné.

Závěrem: Budoucnost katolické církve je v božích, to jest v dobrých rukou. Je třeba mít trpělivost, nepropadat malomyslnosti, neukvapovat se, nedělat kompromisy. Je třeba se poučit z historie a očekávat změnu v horizontu našeho života, změnu zásadní, která zcela zruší určité problémy a nastolí docela nové, nepochybně větší. Je třeba očekávat splnění i těch nejodvážnějších snů a odpovědně se připravovat na okamžik, kdy jejich splnění bude možné.

Následující dva příspěvky jsme vybrali z materiálu, který nám poskytla křesťanská obec La Porte Etroite (Těsná brána) z Marseille, jejíž spiritualita je Marcelem Legautem ovlivněna. Přeložil Pavel Kouba.

Výňatek z rozhovoru Marcela Legauta pro časopis "Le Jour du Seignem" z r. 1986

Marcel Legaut hovoří o nepřipravenosti křesťanů na vytváření církve. Nepřipravenost křesťanů skutečně existuje. Můžeme pozorovat určitý druh infantility, která se projevuje tím, že jejich život není určován vírou, ale spíš určitým, rádoby křesťanským životním stylem. Z obojího. Mají strach ze světa i strach z obrácení, ten je jiného druhu. Kladou-li si křesťané opravdu základní otázky, které si musí klást každý, kdo chce alespoň částečně pochopit novou situaci, musí to nemálo otřást jeho jistotami a zárukami, které má, kterých se přidržuje a které mu přinášely až dosud útěchu a klid svědomí. V tomto církevním nepřipraveném prostředí žije ale mnoho křesťanů inteligentních, vzdělaných a žijících z víry. Ti jsou ovšem určitým způsobem skryti v davu, z kterého se budou postupně stále více vynořovat, neboť se tento dav jako celek bude zmenšovat. Jsme odsouzeni být církví diaspory a její živé prvky se budou stávat čím dál viditelnější.

Myslíte si, že tito křesťané oživují církev?

Myslím, že ano. "Dole" je tvůrčí potenciál - tam, kde nás trápí rozpor mezi tím, co by mohli uskutečnit křesťané shromáždění v církvi a co dělají ve skutečnosti.

Ale co mají tito křesťané tedy dělat?

Jsou to Ježíšovi učedníci. Přesněji řečeno, základním východiskem je Ježíšův život; Ježíš je plod celé tradice, a jaké tradice! Tradice Izraele, kterou přijal a se kterou se přel. Tak se zrodil nový způsob božího života, čerpající z minulosti a zároveň ji překračující.

Ale není možné žít svou víru osaměle nebo ji sám objevovat. . . Budoucnost církve záleží na vytvoření malých společenství věřících, která zůstanou autonomní a jejichž členové budou odpovědní. Nebudou se izolovat a nebudou stát jen na okraji, budou se účastnit života místní církve. Vnesou do farností to, co jim nemůže dát žádná jiná organizace. "Jsou-li dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich," řekl Ježíš.

Domníváte se tedy, že církev budoucnosti bude církví malých společenství? Ano, malých společenství, která budou vyzařovat a umožňovat mnohým lidem stát se sebou samými - rovnými lidmi a věřícími křesťany.

Marcel Legaut - Večeře Páně

(Výňatek z knihy Trpělivost a utrpení věřícího, 1977)

Myslíte si, že je rozdíl mezi eucharistií slavenou několika katolíky s předsedajícím knězem, který vystupuje jako jeden z nich, a shromážděním malého protestantského společenství slavícího Večeři Páně?

To je správná otázka! Všechno záleží na duchu, v jakém jedni i druzí večeři Páně slouží. Podstatné je, aby ji konali ve stejném duchu, kterého poznali učedníci, když byli shromážděni ve večeřadle, aby s Ježíšem naposledy povečeřeli. Je podstatné, aby slavili Večeři nejen proto, aby jejich víra přetrvala v materialistickém a ateistickém útlaku prostředí, v němž mají žít, ale aby jejich víra rostla s pochopením, že Ježíš žil touto slavnostní chvílí, do níž se celý jeho život soustředil a naplnil.

Myslím si, že v dobách, kdy se protestanté scházeli, aby slavili večeři Páně, zatímco za to byli pronásledováni světskou mocí podnícenou katolickou církví, tedy státní církví, byli blíže Ježíšovu duchu než ti, kteří je utlačovali ve jménu pravověrnosti. Pan Portal mi jednou řekl s důvěrou, kterou jsme k sobě měli na konci jeho života, že dokázala-li si místní církev v některé zemi zachovat živou památku na Ježíše a víru v Krista po několik století a přes všechna pronásledování, patří ke všeobecné církvi. Nenaznačoval to samé i Y. Congar, když tvrdil, ač velmi diskrétně, že apoštolská posloupnost spočívá spíše v Duchu oživujícím církev, než v nepřerušené posloupnosti vkládání rukou při biskupském svěcení?

Ale řekněte mi, co je to skutečná přítomnost? Já si sám o sobě myslím, že když byli učedníci poslední večer shromážděni okolo Ježíše, vůbec neuvažovali o "skutečné přítomnosti v chlebu a vínu". Měli bychom si z toho vzít příklad. Mše není operace ustanovená k výrobě svátosti. Eucharistie nesmí být oddělována od večeře Páně a večeře Páně nesmí být oddělována od Ježíšova života, který ji připravil a umožnil, od jeho smrti, ode všeho, co se odehrálo po ní a co se stalo jejím jedinečným potvrzením. Je to živoucí jednota složená ze všech těchto částí, aniž bychom je oddělovali, aby bylo možné proniknout do každého jejího prvku zvlášť: Přítomnost Ježíše v každém věřícím v důvěře, přítomnost Ježíše, je-li shromážděno několik křesťanů v jeho jménu, přítomnost Ježíše v eucharistickém chlebu, v křesťanském společenství sjednoceném se všeobecnou církví a soustředěném na památku událostí při poslední Ježíšově večeři ve večeřadle: tyto tři přítomnosti se slévají do jediné. Proč ještě navíc zpřesňovat to, co zůstává základem příkazů víry: že je člověk zasažen, neboť uvěřil v Ježíše poté, co trochu pronikl do jeho života a existence? Co lze říci navíc, je rovněž málo důležité, stejně jako způsob, v němž si mnozí lidé libují, když mluví o Ježíšově oslaveném těle. Proč vám to vlastně všechno říkám? Nejsem teolog a nepřísluší mi vyjadřovat se doktrinálně. Ale tvrdím vám něco takového? Obávám se, že o tomto problému říkají teologové víc, než jsou schopni reálně prožít a rozpracovávají celé téma - zvláště skutečnou přítomnost v hostii tak, že se více věnují systematizaci a polemikám než duchovním potřebám a životu víry.

Není paradoxní, ba dokonce i skandální, a v jiném aspektu příznačné pro naši hlubokou nevěru Ježíšovu Duchu, který je i průvodcem večeře Páně, že se stala nejviditelnějším projevem oddělení a protikladnosti církví? Znamení jednoty Ježíšových učedníků se později stalo znamením daru, který jim Ježíš přinášel v sobě samém po celou dobu svého života. Dnes je kamenem úrazu, na kterém se láme veškerá snaha o jednotu.

Večeře Páně není jen ovocem jednoty křesťanů, je rovněž i jejich pojítkem. Sloužit ji v sektářském duchu znamená se proti ní rouhat. Tento sektářský duch se projevuje tisíci způsoby. Je stále neumdlévající, ospravedlňován různými ideologiemi, vynořujícími se s úmyslem zamlčet pravdu. Není přítomen jen uvnitř církve, nýbrž i vně při spolčování vyvolaném příslušností k národu, společenské vrstvě, politickému postoji, civilizaci, barvě pleti... Jako pojítko jednoty mezi učedníky a zdroj jejich duchovního růstu je eucharistická slavnost nezbytná pro přetrvávání a působení víry křesťanského společenství. To pochopily první křesťanské generace - a dříve, než se začalo vytvářet teologickou doktrínu ustanovení mše, určovat její platné formy, činit zadost její existenci - se křesťané živili přijímáním, jako se Ježíš živil vůlí svého Otce. To by měl být záměr křesťanů, scházejících se v Ježíšově jménu, kteří si přejí být v jednotě s celou církví.

V situaci, kdy se církev dostává do diaspory, neboť ji opouští velké množství jejích členů, by bylo vhodné umožnit toto slavení tam, kde někteří věřící vytrvávají poté, co mnozí svou víru opustili. Jak jim bude zapotřebí prohlubovat svou lidskost a mít odvahu, aby vytrvali ve víře! Eucharistická slavnost by jim ji měla poskytnout. Je však nutné, aby jim církev tuto možnost dala bez náznaků, že vynaložená iniciativa je považována za projev nedisciplinovanosti nebo vydělování se.

Díky duchovní vitalitě některých křesťanů se utvořily skupiny věřících, jejichž iniciativa byla odpovědí na nebezpečí ze ztráty křesťanské identity, jejíž absenci lze již částečně vycítit. Neříkám, že to v určitých případech nemůže vést k tzv. "divokým mším". Vůbec si nemyslím, že by byly svatokrádežné. Jsem přesvědčen, že se mohou stát příležitostí k obrácení, jako jsou rovněž i charismatická hnutí a některé sekty, jejichž počet se dnes množí. Říkám ale často takovým skupinám: "Respektujte církev. Pomozte jí v jejím obrácení tak, že se podřídíte její disciplíně, i kdyby vám to přinášelo utrpení. Církev zde není pro vaše pohodlí, ani pro vaše uspokojení, ale vy, vy jste zde, aby žila. Myslíte, že bez ní by se vzpomínka a víra v Ježíše mohla tak dlouho uchovat? Připravte se, že na vás bude vyžadovat, abyste večeři Páně sloužili; alespoň dříve to bezpodmínečně vyžadovala. Už před dlouhými staletími přijala tuto zvyklost v době, kdy měla politickou a finanční moc. Buďte klidní, postupně tuto svou tvář ztrácí, a rychle. . ." A naše farní obce, které zůstanou farnostmi v přelidněných velkoměstech, budou moci večeři Páně slavit podle své vlastní dohody jednou za čas, zatímco v kostelích se budou shromažďovat malá společenství založená na mezilidských vztazích, která budou na území farnosti, každé za sebe ve všední dny ve vlastní iniciativě a podle možnosti, jakou jim církev dá, sloužit svou eucharistickou slavnost. Existovala by tedy určitá obdoba slavnostního kultu jeruzalémského chrámu a místních synagogálních společenství, existujících v každé vesnici izraelské země. Tak bude možné v jednoduchosti a skromnosti sloužit večeři Páně v malých společenstvích víry, jak tomu bylo poslední večer Ježíšova života. Díky působivějším výrazovým prostředkům a určité posvátnosti spočívající na jiném základě než úzkostlivém dodržování rubrik, bude možné dát eucharistické slavnosti všeobecný charakter v čase a prostoru, kterým musí být církev zasažena. Ano - eucharistie se musí výrazně odlišovat od toho, co se v našich kostelích odehrává v současnosti. Když mi mé děti nebo mládež říkají, že se při mši nudí, že jim nic nepřináší, co jim můžu odpovědět? Mně osobně se při ní stýská; ba více, stávám se nemocným. Způsobují mi ty mše bolest, protože nevypovídají o svém původu - který nebyl tak oslnivý, ale onoho jedinečného večera v něm byla přítomna smrt a šok po měsících naděje, utrpení, ale i víra, která později začne přetvářet svět. Trpím, když vidím tolik dobrých křesťanů smířených se setrvalým stavem, chránících se před vnitřními výzvami, které nenalézají vstup do prostředí církevního zákonictví. Výzvami, které by jim mohly odkrýt, zda jsou věrní duchovnímu životu v Ježíši, životu naplněnému něčím jiným než nábožností anebo disciplínou. Nikdy jsme nebyli blíž obnově církve. Poznají ji mladí lidé a budou i jejími hlavními tvůrci. Kéž u nich autorita nemá roli, jakou si dříve osvojoval velekněz!

Tak nadepsal jeden německý deník ve zkratce shrnutí výsledků nové studie o mládeži a náboženství. Náboženské vědomí, věroučné přesvědčení a světonázorová orientace mladých lidí se v posledních letech dramaticky změnila: odráží to enormní celospolečenskou přeměnu ("proces odtradičnění").  Hesel New Age a okultismu se mnozí lidé vděčně chápou a šíří je. Rozhodně přitom nejde pouze o "fenomény sdělovacích prostředků". Spíše tu lze tušit změnu směřování. Tradičními metodikami církevní práce lze v každém případě mladé lidi zasáhnout již jen velmi omezeně.  Arbeitsgemeinschaft Evangelischer Jugend (aej) se proto chtěla přesněji dozvědět, čemu dnes mladí lidé vlastně věří. S finanční podporou Spolkového ministerstva pro rodinu a mládež zadala "kvalitativně empirický výzkum".  V 86 tzv. hloubkových rozhovorech byli mladí lidé mezi 13 a 25 lety tázáni na své náboženské a církevní zaměření a každodenní praxi.  Výsledky práce byly ve třech svazcích vydány Heinerem Barzem (práce vyšla v Opladen r. 1992).

Dotazovaní se dělili do tří hlavních skupin: mládež bez zjevné náboženské praxe, mládež blízká církvi a přívrženci nových náboženských hnutí. (. . .) Přitom početně zcela převažuje skupina mládeže církvi vzdálené. (. . .) U skupiny mládeže církvi blízké je křesťanská tradice (ještě) dost silně zakotvena a změna hodnot je méně drastická.

"Obecně tu vysvítá cosi jako společný jmenovatel - orientace mladé generace podle vlastního Já jako posledního horizontu smyslu života." (Heiner Barz)

Tendence slepovat si své individuální soukromé náboženství z částí různých náboženských tradic (kolážová religiozita) a zásadně nedůvěřovat normativním pravdám, hodnotám, institucím a autoritám odpovídá duchu doby:

"Spiritualita vstoupila do pestrobarevného věku supermarketů a samoobsluh." Mládež se již neorientuje podle nějakých platných "nebeských pravd", ale sama se obsluhuje ze zásob světonázorů podle subjektivních potřeb.

Sotva kdo z nich popírá existenci Boží, obsahy křesťanské víry se však "vypařily". Na místo osobního Boha, Stvořitele, který se v Ježíši Kristu stal člověkem, nastoupil u mladých bůh, se kterým spojují "nadpřirozené síly", "energii" a "přírodu".

Ježíš jako Syn Boží je ve vědomí nanejvýš jen stopově a je v zásadě chápán "jako úplně normální člověk" s mimořádnými dary, zasluhující na základě svých dobrých skutků úctu.

Jeho zmrtvýchvstání ztratilo význam, zato se mezi nimi velkým sympatiím těší nauka o reinkarnaci (převtělování). Prvokřesťanské pojmy jako vykoupení ("Od čeho?"), milost a hřích ("babiččino slovíčko") platí za zastaralé a nechápe je dokonce ani část těch, kdo jsou blízcí církvi. Podle toho je symbol Kristova vykoupení a vydání se, kříž, sice ještě uznáván, ale citelně odmítán. Ryba jako symbol je obsazena pozitivně, co do přijatelnosti však je za dálněvýchodním znamením Jin-Jang (symbolem spojení protikladů), které zjevně vystihuje duchovní životní pocit mladých lidí.  Základní cíle mladých lidí jsou orientovány zcela pozemsky (tzv. "hodnoty yuppies"): úspěch, schopnost sebeprosazení, sebejistota a kariéra. Nesobeckost jako hodnota a sociální či politická angažovanost jsou až za hodnotami jako "mít peníze" a "sebeuskutečnění". Velmi vysokou pozici má pocit zajištěnosti a citová opora v rodině, u přátel a ve skupině.

Církev je jako instituce sice posuzována kriticky, kostelům se však přisuzuje "silné vyzařování" a význam místa setkávání se sebou samým. Bohoslužba ovšem jako "představení mumií" zcela odpadá.

U části dotázaných jsou vzory jako farář, rodiče a přátelé ještě nahlíženy zcela kladně, pokud vyhovují vysokým nárokům a byly prožity jako opravdové, otevřené a blízké. Vyšší smysl života a základní orientace typu "bohumilý život", "angažovanost pro lidskou společnost" jsou u většiny vyřízeny. Podle toho se odpovídá na otázku, co má v životě význam: "že se mi vede dobře", "že se cítím dobře", "že jsem šťastný", "že prožiji něco nového" ("trend eudaimonismu" - úsilí o štěstí).

S prací církevní mládeže se spojuje hlavně organizování volného času a zčásti ještě zážitek společenství a pocit přináležitosti. Závazné struktury a organizovaný, závazný charakter ovšem odporují přání po individualismu, sebeurčení a nezávislosti.

Za odpad od víry dnes prý není odpovědné racio, náboženství rozumu, nýbrž "strádající duše, stejnou měrou ponechaná na holičkách tradiční církevní nabídkou jako moderní všedností práce a sdělovacích prostředků", jejíž hlad po zkušenostech je sycen trhem zkušeností se sebou samým. Náboženství jako terapeutický prvek na tomto trhu zakoušení duše a sebe sama má podle Heinera Barze budoucnost.

"Postmoderní religiozita" (ať to už znamená cokoli) se rychle vyvíjí směrem pryč od předem dané křesťanské souvislosti smyslu. Jen několik "fundamentalistů" ještě tvoří "rezervaci předmoderního vědomí", kam Barz počítá především biblicko-misijní práci s mládeží. Nejpozději zde se ozřejmuje, kam patří sám autor, resp. kam jistě nepatří, i to, že nešetří jednostrannými hodnoceními svých výsledků.

Proto se také z různých stran hlásí důrazná kritika vědeckosti jeho postupu, jeho přehnaného nároku na pravdivost a jeho polemiky. To by však nikoho nemělo svést, aby nebral na vědomí či nebral vážně výsledky této diagnózy doby. Praktikové práce s mládeží se s těmito výsledky dalece ztotožňují.  Naléhají na dovedení analýzy do konkrétních důsledků pro práci s dospívajícími, která činí potíže. V mladých lidech je přítomna budoucnost (Georg Schmid). Co dnes myslí, cítí, touží a věří je setba, která v dohledné době vzejde.

Jak jim lze znovu důvěryhodně a poutavě zprostředkovat nabídku evangelia, která neobsahuje povrchní okamžité štěstí, ale věčný život a nezničitelnou radost pro všechny? "Že takzvaní normální mladí lidé převážně nechtějí nic vědět o náboženství, neznamená přece, že by netoužili po naplněném životě. Jsou i se svým nezájmem lidmi, o které se Bůh zajímal tolik, že pro ně Ježíš zemřel na kříži. Bohu není nikdo lhostejný. V tom zřejmě spočívá největší povzbuzení do naší práce." (Ulrich Parzany).  "Plníme my křesťané alespoň částečně - třeba prací s mládeží a vyučováním náboženství - svůj úkol dávat mládeži orientaci do života?" ptá se hessenské vedení evangelické církve v prohlášení k möllnskému atentátu, a apeluje na odpovědné:

"Je nutno od základu znovu promyslet etické, pedagogické a vychovatelské otázky v rodině, vzdělání a výchově vzhledem k odpovědnosti za mladou generaci. Mnoho mladých lidí bylo ponecháno samo sobě při hledání hodnot a smyslu svého života. (. . .) Kde uzavřeli centra mládeže a jiná zařízení pro mladé, musejí je znovu otevřít. Izolace násilných extrémistů se podaří jen, naleznou-li všichni mladí ve svém okolí zase perspektivu; k tomu patří pracovní místa a obytný prostor za únosnou cenu. Je třeba vytvořit ve velkém rozsahu další možnosti vzdělání, zaměstnání a smysluplné trávení volného času." (Z časopisu OJC 93/1 vybral a přeložil JaS)