Jan Spousta
Liturgické období velikonoc připomíná vyvrcholení Ježíšovy činnosti a současně základní obsah naší křesťanské, kristovské víry: umřel a třetího dne vstal z mrtvých. A tedy: Ježíš z Nazareta, historická postava, galilejský kazatel z okruhu a tradice tehdejších židovských horlitelů, syn Mariin, křtěnec Janův a učitel Dvanácti, popravený pro své nekonformní názory, je současně také Kristem naší víry, zmrtvýchvstalým a vyvýšeným Pánem, naším osvoboditelem od zla a přemožitelem smrti. Být křesťanem znamená toto věřit, v toto doufat, tohoto Ježíše-a-Krista milovat. Nic více, nic méně.
Je celkem snadné vyrovnat se s člověkem Ježíšem. Buď mávnout rukou (žil přece tak dávno…), anebo v dobrém pomyslet na jeho duchovní velikost a zařadit ho do své galerie géniů lidstva.
Je dost snadné vyrovnat se s Kristem, Bohem. Odbýt ho dvěma třemi ideologickými formulkami z katechismu (je přece tak vysoko…), anebo v dobrém umístit na stěně příbytku či na stěně duše ikonu a rozsvěcovat pod ní každou neděli svíčku.
Ale velikonoce jsou svátky člověka Ježíše, který se prokázal jako boží syn Kristus. Svátky transcendentního Krista, který je s námi a pro nás člověkem. Který pojedl s učedníky rybu a měl hmatatelné jizvy po hřebech a kopí. Který přijal vyznání lásky a působil, že hořela srdce těch, kdo byli nablízku.
Který provokuje a nezapadá do žádného rozumného schématu.
Který udržuje v napětí a v pohybu.
Který volá a hledá. I mě, i tebe.
Toto číslo Getseman obsahuje kromě prohlášení iniciativy Kairos 98 k dalším pokusům o „konečné řešení“ problému „tajné církve“ hlavně texty k tématu kněžského celibátu. Rovněž téma povýtce římskokatolické.
Klasik J. Dobrovský i manifest katolických kněží z roku 1919 nabízejí mimo jiné pohled na dějiny celibátu u nás. Ukazují, že bezženství nebylo vždy rozšířenou povinností všeho katolického kléru a že debata nad tímto tématem nikdy nevyhasla, ani v dobách celibátu samozřejmě povinného. Článek H. Wieha se snaží popsat situaci dnes a hledat lidsky a nábožensky únosná řešení v rámci stávající situace.
Getsemany se problematice povinného celibátu věnují dlouhodobě, kritikové by mohli tvrdit, že téměř umanutě. Není tajemstvím, že současnou praxi „kněžské svěcení rovná se automaticky celibát“ nepovažujeme z řady důvodů za šťastnou. Jsme však poslední, kdo by chtěl popírat vysokou hodnotu celibátu těch, kdo ho přijmou pro boží království. Wieh připomíná matku Terezu a R. Schutze. Občas se takový charismatik vyskytne i mezi římskokatolickým klérem. Má to ovšem těžší, protože matka Tereza ani Roger Schutz nemuseli nikoho přesvědčovat, že si svoji cestu vybrali dobrovolně – ne jako pouhý přívažek k vytopené faře. Také proto je třeba povinný celibát kritizovat – aby lépe vynikl celibát dobrovolný, přijatý pro naději v Království, nikoli pro odškrtnutí kolonky v seznamu kanonických předpokladů svěcení.