Západní křesťanství se nám ukazuje jako fakticky rozbité do dvou táborů - konzervativního a progresívního, na obou stranách s nepřijatelnými výstřelky. Měli bychom udělat vše proto, abychom se této "fázi" církevních dějin u nás vyhnuli.
Na základě knihy Ottmara Fuchse Zwischen Wahrheit und Macht. Pluralismus in der Kirche? Knecht Frankfurt am Main 1990, se chci pokusit ukázat některé šance vnitrocírkevního usmíření.
Fuchs ukazuje, že dřívější mezicírkevní rozdíly ustupují do pozadí a dělící čára dnes jde napříč církvemi (a nejen mezi církvemi) mezi tzv. progresívními a konzervativními křesťany, přičemž obě tyto skupiny mají své radikální křídlo. Tuto alternativu považuje za "falešnou, ba smrtelnou" a hledá ve své knize "nové paradigma zvládání konfliktů a nalézání jednoty" jako "otázku pro církev".
Ačkoliv se tedy zdá, že základní rozpor je mezi konzervativními a progresívními křesťany, podle Fuchse tomu tak není. Pro pochopení tohoto tvrzení můžeme provést srovnání s politickou scénou. Ta se také zpravidla dělí na levé a pravé křídlo, přičemž obě strany mají své radikální křídlo. Pro zdravý rozvoj společnosti je nutné, aby legitimní levice dokázala spolupracovat s legitimní pravicí. Pokud se místo toho kterákoli z těchto dvou stran raději spojí se svým radikálním křídlem, je demokratický rozvoj společnosti vážně ohrožen. Pro církev platí: Pro její zdravý život je nutné dorozumění mezi konzervativními a progresivními kruhy, jakkoli jsou jejich stanoviska neslučitelná. Církev potřebuje jak konzervativní strážce podstaty, tak progresivní průkopníky, kteří ji vedou vpřed. Jedna skupina bez druhé může pouze tropit škody.
Proto je v zájmu křesťanství důsledně rozlišovat mezi konzervativismem a fundamentalismem. Konzervativní je čestný titul pro věřící, kteří v církvi přebírají důležitou úlohu chránit to, co má být předáváno. Fundamentalismus se naproti tomu netýká obsahu, ale formy. Souhlasím s "fundamentálními články víry", a přesto nejsem fundamentalista - naproti tomu i progresívní hodnoty jsou leckde hájeny naprosto fundamentalisticky. Fundamentalismus je pokus prohlásit vlastní postoj za jedině možný, vnucovat jej, a snižovat ty, kdo ho nesdílejí. Oba pojmy - konzervativní a progresivní - jsou ostatně relativní; je konzervativní postoj hájit tridentskou tradici, patristickou tradici nebo biblistickou tradici? Je konzervativní být pro zachování povinného celibátu, i když se tím zlikviduje dvoutisíciletá tradice nedělní eucharistie? Uvědomujeme si zde, jak je minulost církve pluralitní skutečnost.
Základní hledisko proto podle Fuchse je toto: Zda ti, kdo jsou právě silnější skupinou, kdo jsou v církvi "u moci" či "u kormidla", užívají svou moc k potlačení druhé pozice, nebo k její ochraně. Zda druhou pozici chápou jako integrální součást církve či zda ji utlačují nebo chtějí zcela potlačit. Neboli: Jak křesťansky jsou s ní schopni zacházet.
Zde se Fuchs kriticky obrací do vlastních řad (tj. progresívních) a ptá se, jak asi prožívali konzervativní věřící (se svým důrazem na jistotu a na krytí církevní autoritou) pokoncilní období a zda to nevysvětluje dnešní reakci. Nezapomněli progresivisté, když byli skutečně leckde u moci, na zdravou křesťanskou zásadu "Nejsme jako oni" a na ohled, třeba i na falešnou víru svého bratra - viz apoštol Pavel? Bylo například nutné zavádět pluralitu mešních kánonů tak, že se zakázal dosavadní? To však klade Fuchs jako otázku pro historiky, protože vhled do silového pole tehdejší církve je složitý.
To, že církevní fundamentalismus není ani tak problém pro teologa jako pro psychiatra, bylo už mnohokrát doloženo. Samo o sobě to ovšem neznamená vůbec nic: Bůh počítá s naší porušeností, i s našimi psychickými deformacemi či tendencemi k nim. Fuchs však i zde obrací pohled do vlastních řad:
Není právě tak nutné provést psychoanalýzu progresismu? Nejsou i zde ve hře určité nevědomé síly či tendence? Tendují-li konzervativci k nutkavému typu, pak tendence nás, progresivních, prý je falicko-hysterická. Koření-li tedy postoje konzervativců v dětské zkušenosti do čtyř let, pak postoje progresistů koření v dětské zkušenosti mezi 4. a 6. rokem. U obou typů jde o důraz na jistotu, ale zatímco konzervativní typ pociťuje bezpečí ve stavu neměnnosti a závislosti, progresivní typ se právě tímto stavem cítí ohrožen a tenduje ke změně. Nesnáší hranice, hledá nová setkání, exodus, riziko. Pohybuje se mezi sebepřeceňováním a komplexy méněcennosti. Pozitivně: Je otevřený, dokáže nadchnout, strhnout - "hvězdy" pastorace jsou zpravidla hysterické typy. Problémem je, že své skvělé nápady nedokážou dovést do konce. Má-li konzervativec úzkost z chaosu, pak progresista z poznání nutnosti. Světské dějiny ukazují, že za tzv. pokrok vděčí lidstvo hysterickému typu, přinášejícímu nové pohledy, myšlenky, volání po změně. Nic z toho by se však neuskutečnilo, nebýt konzervativního typu, který se svou opatrností, vytrvalostí a smyslem pro řád a struktury tyto myšlenky realizuje. Vzájemná odkázanost jednoho typu na druhý je nepřehlédnutelná, a je ji třeba vidět jako šanci. Navzdory předsudkům nevěří oba typy něco jiného, ale pouze totéž jinak.
To je podle Fuchse základní otázka. Je jistě třeba usilovat o konsens, ale dějiny církve jasně ukazují, že konsens ve všech otázkách v církvi nikdy nebyl.
Proto tu vždy byl problém, jak zacházet s těmi, kdo mají odlišnou teorii a praxi. Modelovou situací byl tzv. apoštolský koncil, jehož řešení (Sk 15, ale s přihlédnutím ke Ga 1 a 2) Fuchs podrobně zkoumá. Zdůrazňuje přitom, že řešením nebyl kompromis - židokřesťané (tradicionalisté) zůstávají - pro nás nepředstavitelně - spojeni se židovstvím, křesťanům z pohanství je uloženo jakési minimum, umožňující Židovi společenství stolu, jinak jsou od Zákona osvobozeni. Dochází i k vymezení teritoriální působnosti a praktickým projevem společenství je přijetí sbírky. Diakonie by podle Fuchse měla být minimem společenství mezi křesťany i tam, kde se už (nebo ještě) nedokáží domluvit. (Podnět pro nás ostatně velmi aktuální při pohledu na rostoucí egocentrismus jednotlivých církví u nás po listopadu 89.) Příkladem unesní rozdílnosti je podle Fuchse i kánon Nového zákona, který dokázal sjednotit velmi různé pohledy, aniž usiloval o nějaký kompromis. "Rozpory v bibli" se tak jeví jako požehnání od Hospodina, a snaha o jejich zamlžování či harmonizování je příznakem fundamentalistické potřeby rozporného vidění světa, které by mělo platit pro všechny lidi. Fuchs neuvádí příklady ze staré církve, ačkoli i ty by byly inspirující - na příklad usnesení disensu ve věci data Velikonoc. Svou pozornost zaměřuje na basilejský koncil a na Mikuláše Kusánského.
Problém cizinců, v posledních letech v Německu velmi žhavý, vedl k vydání množství psychologických a sociologických publikací, zabývajících se vztahem člověku k tomu, co je neznámé, odlišné, cizí a řešením konfliktů, které s tím souvisejí. Fuchs ukazuje, že i zde je čemu se přiučit. Závěrem lze říci: Ani "středověké" řešení disentu odsuzováním a potlačováním odpůrců, ani "novověká" tolerance ke všemu a ke všem, pokud by znamenala lhostejnost k pravdě, ale křesťanské řešení: Chovat se k nesouhlasícím bratřím a sestrám v Kristu aspoň tak, jako se máme chovat ke svým nepřátelům - milovat je, a to nejen slovy.
Z pražské besedy s prof. Häringem mi zvláště utkvěla v mysli slova: Stůjte si na svém, ale usilujte o smíření! V tomto dvojím vidím šanci pro církev.