Zákony a normy mohou "vést za mimořádných okolností při doslovném plnění k nesmyslným, ba nemravným důsledkům"; nemusí se (nebo dokonce nesmí se ) v takovém případě plnit. V následujícím příspěvku jde o takovéto "plnění zákona", o jeho předpoklady, jeho etické okolí a jeho konsekvence pro celkový postoj k pozitivním zákonům a mravním normám.
Moderní člověk je denně zapřažen do různých zčásti protichůdných regulačních systémů. Mnohé spočívá prostě v obvyklých rolích, mnohé je výslovně formulováno v zákonech různého druhu a autoritativně vyžadováno. Normy jsou formulovány za určitých předpokladů, avšak nikdy nemohou přijmout do své formulace všechny podmínky své platnosti. Normy jsou formulovány v určité řeči; avšak každý jazykový výraz má hranice, takže vzhledem k výzvám nových situací musí být formulován ještě přesněji. Problémy normy se stávají tehdy virulentní, když opakující se konflikty vyžadují humánní a všeobecně závazná řešení. Normy hájí zájmy celku a tím solidarity mezi lidmi; jsou výsledky etického nebo právního odvažování. U kořene etických norem stojí rozhodnutí svědomí; takové normy tudíž představují pomoc a odlehčení pro svědomí toho, koho se tyto normy týkají. Normy - jakéhokoli druhu - nemohou nikdy zachytit všechny relevantní okolnosti. Platí všeobecně, avšak za mimořádných okolností mohou vést při doslovném zachovávání k nesmyslným, ano nemravným důsledkům.
S touto skutečností počítá jedna z nejstarších ctností západních duchovních dějin - je doložena již u Homéra: epieikeia. Ve výkladu této ctnosti se během její pohnuté historie vyskytují značné rozdíly.
1) V prekérní společenské problematice svých domovských Athén - první demokracie na světě - snažil se Platón zachránit Všeobecné a zároveň vzít v úvahu hranice všeobecně formulovaných zákonů tím, že vyhrazuje spravedlnost jednotlivého případu moudrému králi-filozofovi, a jen jemu.
Jeho žák Aristotelés naproti tomu přiznával každému člověku, schopnému mravního poznání, oprávnění vytvářet lepší spravedlnost v mimořádných situacích nezávisle na všeobecně formulované normě. "Epieikeia je náprava zákona tam, kde má mezery v důsledku všeobecného vyjádření."
2) Epieikeia není tedy pro Aristotela žádnou instancí mimo spravedlnost, nýbrž přímo formou spravedlnosti, a to lepší spravedlnosti, protože počítá také s mimořádnými okolnostmi. Aristotelovi jde o to, aby se každý člověk snažil morálně optimalizovat své jednání nezávisle na všeobecně formulované normě. Aspekt mravního rozumu, která k tomu člověka uschopňuje, nazývá Aristotelés "syngnómé", t.j. spoluchápání druhého člověka a vlastní konkrétní situace.
Pro Tomáše Akvinského je subjektem epieikeie, který může zcela odpovídat člověku, účast na tomto svém postoji a zjevuje svou epieikeii Ježíše Krista (2 Ko 10,1). Pro Tomáše spočívá epieikeia ve schopnosti v konkrétních mimořádných situacích, ve kterých je také třeba přihlédnout ke stavu osoby (condicie personae), posuzovat jednání ve světle nadřazených etických principů. "Epieikeia je jakoby vyšší pravidlo lidského jednání."
3) V moderní době byla oblast norem stále více diferencována. Pozitivní státní zákony byly zřetelněji odlišovány od pozitivních církevních zákonů a obojí od etických norem odůvodněných většinou z přirozeného práva. Pro výstavbu moderních států získal pro zákonodárství přednost aspekt právní jistoty. Pro další dějiny epieikeie se namnoze stalo rozhodující pojetí Francisca Suareze.
Ten zrušil samostatnost ctnosti epieikeie a rozdělil její aspekty na jiné postoje, převážně však na poslušnost. Z ctnosti epieikeie se stalo interpretační umění pro právní experty. Epieikeia byla omezena na oblast pozitivních zákonů. Z kompetence ctnosti, která činila člověka schopným jednat nezávisle na zákonu, se u Suareze stává mimoděk jednání proti zákonu. Epieikeia je jen tehdy na místě, když plnění zákona vede k nemorálním konsekvencím. Epieikeia je dovolena tehdy, když by plnění zákona vyžadovalo od člověka nadměrné břemeno, a konečně, když by zákonodárce na základě jednoznačných náznaků nechtěl pro tento výjimečný případ zavazovat.
4) Většinou se ovšem zapomnělo, že patron morálních teologů, sv. Alfons Maria z Liguori, nezastával toto zúžení a výslovně počítá s epieikeií také u etických norem, pokud jenom nějaké jednání za určitých okolností neobsahuje mravní zlobu.
5) Ve vědomí zůstaly mimořádné heroické vojenské činy proti zákonu a rozkazu, které vynesly vojevůdcům řád Marie Terezie. Méně v podvědomí jsou ty případy, které si vymysleli novoscholastičtí autoři v posledním století pro extrémně úzkou aplikaci epieikeie, převážně s tisícem liturgických rubrik, a které nám dnes připadají spíše směšné.
6) Avšak často se přehlíží, že naše společnost v četných denních záležitostech většího nebo menšího dosahu může řešit své problémy jen živou epieikií. Uznání norem, které jsou nezbytné pro solidární soužití, je nutný předpoklad pro skutečný etický život. Stejně nezbytné je ovšem také brát vážně pohled, který má dotyčný sám na životní okolnosti, a brát vážně jeho svobodu. Epieikeia ponechává nedotčenou normu, pokud všeobecně platí předpoklady. Vyzývá nebo přímo zavazuje tuto normu samostatně a nezávisle na formulaci zákona zlepšit pro jednotlivý výjimečný případ a podle toho jednat.
Uvedené konfliktní linie se týkají nejen lidské společnosti všeobecně, nýbrž také Božího lidu zvlášť, ale se specifickými rozdíly. Význam pozitivního práva je určen cílem právního společenství. Světonázorově neutrální stát má zajišťovat ochranou před sociálně škodlivým jednáním vnější mír a lidská práva. Pokud jde o mravně releventní základ veškerého práva, bude tento stát vycházet spíše z minimálního étosu. Profánní právo může upravovat jen vnější chování, a to také jen zlomkovitě v podobě kompromisu. Vzhledem k tomu, že moderní zákonodárství se vzdaluje od eticky releventních oblastí, je třeba spíše počítat s tím, že epieikeia v mnohých situacích vede člověka k tomu, aby dělal víc, než po něm žádá zákon, aby byl spravedlivý vůči bližnímu.
Na rozdíl od profánního práva je právo novozákonního Božího lidu na cestě orientováno ne primárně na právní jistotu a minimální řád, nýbrž na evangelium, a nesmí tudíž prostě omezovat v důsledku kompromisů způsob života umožněný Bohem ve vztahu k Ježíši Kristu. Vnější funkce pořádku a kontroly ustupuje vůči transparenci k evangeliu. Avšak nikde by neměl být jednotlivý člověk jako Boží obraz brán vážněji ve své svobodě a ve zcela konkrétních okolnostech života než v právním řádu Božího lidu. Obtížné situace, které vznikají z lidské nouze a lidského selhání, často nepřipouštějí jednoznačné posouzení, a tudíž nemohou mít v církevním právu žádnou jednoznačnou úpravu. Epieikeia může v takových situacích doplnit omezenost i církevního práva a ukázat cestu při hledání věcně odůvodněného, a také před svědomím obhájitelného řešení v často spletitých životních situacích. Právě tam, kde církevní právo konkretizuje normy všeobecně závazného řádu stvoření jako třeba u manželského práva, platí táž kritéria jako u jiných etických norem. Skutečnost, že v Božím lidu platí manželství mezi pokřtěnými jako svátost, protože pokřtění jsou tak srostlí s Kristem, že v tomto těsném společenství navzájem reprezentují Krista, neruší etický obsah řádu stvoření, nýbrž ho předpokládá. V této souvislosti - jako i v jiných souvislostech, kde často dochází k velkým životním problémům, jako třeba v oblasti autentického (ne neomylného) učení církve u metod odpovědného rodičovství - hledají se často pastorální řešení. Kdyby tato takzvaná pastorální řešení však měla být bez etického základu, pak by výsledkem byla dvojí morálka: jedna církevně úřední a druhá pastorálně kompromisní. Avšak právě zde může pomoci epieikeia. Stále komplexnější okolnosti života a rostoucí vědění o četných vnějších a vnitřních podmínkách lidského jednání dávají podnět ke stále diferencovanějším a lepším úvahám, v nichž se k lidem dostává větší a lepší spravedlnosti. To se týká nejen diferencovanějších formulací, nýbrž také realističtějšího aplikování mravní normy samé. I vnitřní okolnosti člověka, jeho věk, jeho procesy dospívání, jeho krize atd. musejí být vzaty v úvahu v právním systému, v němž se člověk bere zcela vážně. Tak by se s logikou epieikeie s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem života, které však nejsou před církevním právem prokazatelné, mohla pro vnitřní oblast práva konstatovat častěji než se domníváme neplatnost ztroskotaného manželství, i tam, kde není žádná šance prohlášení neplatnosti manželství před církevním soudem. Mají i takoví lidé zůstat vyloučeni ze svátostí? Pro církevního zákonodárce by mohla epieikeia otevřít možnost poskytnout cestu ke smíření, aniž by se činila újma vlastní morálce podle evangelia a s ohledem na zcela zvláštní okolnosti života, doby a společnosti, i když pro to neexistují hladká řešení. S tím, co jsme dosud krátce naznačili, pokud jde o zlepšení normy a diferencovanější aplikaci normy, naprosto není ještě vyčerpána podstata epieikeie. Jako mravní ctnost sahá do středu jednajícího subjektu samého. K mravní kompetenci člověka jako svobodného tvůrce svého jedinečného života patří také tvůrčí moment fantazie. Ta nutí člověka k tomu, aby dále rozvíjel, co je lidsky správné, mimo všecky regulační systémy ve formě modelů. Podstata epieikeie se nejzřetelněji uplatňuje v onom prostoru lidské svobody, který principálně nemůže být řízen všeobecnými normami jako při zcela osobních životních rozhodnutích. V epieikeii se vyjadřuje záležitost existenciální etiky, která je konkretizována ve velké tradici rozlišování duchů v novozákonním Božím lidu. Epieikeia umožňuje vnímání zcela osobních imperativů, ale zároveň chrání před tím, aby se tyto stavěly proti všeobecné etice norem.
Pro mnohé lidi je pohodlnější a jednodušší uchýlit se do poslušnosti norem nebo do právního pozitivismu i církevního druhu. To dává zdánlivě větší jistotu před nebezpečím viny a hříchu a zjednodušuje vykonávání autority. Avšak křesťanská víra chce vyvést z těchto zúžení, a také z obav, které má člověk před svou vlastní svobodou. Milost, kterou dal Bůh svému lidu, chrání veškeré lidské regulování před tím, aby se definitivně totalizovalo. Tato víra udržuje Boží lid na cestě, aby byl otevřený pro vedení Božím Duchem a příchod Pána během a na konci dějin. Víra v Božím lidu by tudíž neměla zrušit velkou tradici epieikie anebo ji minimalizovat, nýbrž spíše ji přivést k jejímu plnému rozvoji.
1) Srov. G. Virt, Epikie - verantwortlicher Umgang mit den Normen, Mainz 1983; tam jsou také historické doklady; týž, Epikie - ein dynamisches Prinzip der Gerechtigkeit, der Epikie, in:
W. Ernst, Grundlagen und Probleme der heutigen Moraltheologie, Würzburg 1989, 138-151.
2) Aristoteles, NE V,14; 1137b,26n
3) Summa theologiae II-II, 120,2c.
4) F. Suarez, Tractatus de legibus ac deo legislatore, K. 6, kap. 2-8.
5) S. Alfonsi Mariae de Liguorio, Theologia moralis, lib.1, tr.2, c.4, Nr. 201.
6) Srov. G.Virt, Epikie - verantwortlicher Umgang mit den Normen, 234-244.
z Diakonia, březen 1993, č. 2., přeložil Jan Marek