(ETR 1971/1)
Mystická cesta duchovního života patřila a stále patří k podstatě církevního života. Tato zkušenost však jakoby vyvanula z našeho chápání. Mystika je pro nás něčím nereálným, něčím nedosažitelným v rozměrech dnešního života. A nebo naopak je mystika vykořeněna z celku křesťanské existence, stává se imaginárním únikem pro ty, jímž je kříž našeho Pána příliš málo pro "hloubku" jejich "duchovnosti". To znamená, že dávají ruce pryč od práce pro spravedlnost a svobodu, od práce proti bídě a strádání a že je jim tak dobře v pofidérním světě barvotiskové sladkosti, vysněném jejich marnou touhou uniknout odpovědnosti.
Studie Jürgena Moltmanna, evangelického teologa současnosti, poodhaluje skutečnost, že mystická cesta je legitimně evangelní cestou následování a že patří přímo podstatně ke křesťanskému životu dnes. Mystická teologie je "moudrost zkušenosti" (Luther), nikoli "moudrost doktrinální".
To je nezbytný předpoklad pro další vhled do mystické cesty. Abychom jí správně porozuměli, musíme se přímo na ní podílet, musíme sami "vystupovat po žebříku lásky" (sv. Bernard), musí naše duše "putovat k Bohu" (sv. Bonaventura), musíme "následovat Krista" (Kempenský), musíme zdolávat "horu sedmi stupňů" (Merton). V mystické zkušenosti nejde o něco částečného, mystika nezahrnuje jen rozum nebo vůli; celý život je "dramatem lásky", lásky bolestné i oblažující. Zárodky této zkušenosti jsou vpravdě zkušeností každého člověka, protože každý člověk jako bytost erotická "je ovládán nenasytnou touhou, faustovským neklidem, jeho srdce nenachází klid, dokud nespočine v Bohu. Neboť sám nekonečný Bůh probouzí v člověku, svém obrazu, nekonečnou vášnivou touhu, která boří vše konečné". Tuto pravdu o lidské zkušenosti postihovali i Freud, Marx a jiní. Podle Marxe je .vášnivá touha podstatnou silou člověka, která energicky směřuje k svému předmětu". Drama lásky je tak dramatem veliké něhy a milování, a zase nešťastná láska se stává zdrojem destrukce, nenávisti, sebevraždy a zuřivosti vedoucí k ničení. Mystická cesta je cestou, jež osvobozuje lásku od ničící vášně. V tomto letmém poodhalení nahlížíme přímo existenciální potřebu mystického vedení pro náš křesťanský a v zásadě pro celý lidský život. Mystika je cestou ke svobodě. Láska mezi lidmi prorůstá v lásku k Bohu; modlitba a láska k Bohu se proměňuje v lásku k člověku. Plně lidský, pozemský život se svými bolestmi a vypětími radosti se stává následováním. Svět roste k plnosti spásy božího království; boží království je již uprostřed světa.
Actio a meditatio se staly téměř opozity. Dnes, kdy "praxe" byla vyzdvižena jako kritérium pravdy, je meditace považována za abstraktní, překonanou, neužitečnou a zbytečnou, použitelnou snad jen pro kompenzaci psychického vyčerpání aktivistů všech sfér lidské činnosti. Tomuto tlaku podlehla i meditace křesťanská. "Obchodní a utilitární činnosti definitivně zničily podstatu meditace." Sem spadá velmi často i stále znovu probouzený zájem o jógu a východní styl modlitby. Výsledně je meditace pouhým prostředkem pro znovunabytí sil k činnosti, a to je deformace podstaty meditace. Chápání a porozumění ve smyslu moderní vědy má za cíl ovládat (scietia est potestas). .Meditace je ale způsobem vnímání, přijímání, akceptování a participace." Otcové církve a mniši chápali očima. "Teoretizovali" v pravém slova smyslu. (Theoreia je v patristickém slovníku ekvivalent pro životní postoj nazírání.) Aktem poznání participovali na poznávaném. "Poznávání proměňuje toho, kdo poznává. Poznání vytváří společenství. Poznáváme, abychom měli účast, ne abychom ovládali. Proto hranicemi poznání jsou hranice lásky. (Augustin: Tantum cognoscitur, tantum diligitur.) Akt poznání je - jak to vyjadřuje hebrejské slovo - aktem lásky, ne aktem ovládání. Když někdo pochopil, poznal, říká: Vidím, miluji tě, nazírám Boha. Výsledkem je čistá theoreia. Dnes máme jiný způsob vidění, vše chápeme pomocí rukou. Chceme vše držet." Důsledkem je ovládání, okupování, kolonizování, kontrola. Poznáváme, abychom ovládali. "Když si někdo myslí, že pochopil, říká: Uchopil jsem to. Mám to. Mohu to, zmůžu to. Výsledkem je čistá dominatio." Je nezbytně nutné vyvážení vita activa a vita contemplativa. "Nejen v mezilidských vztazích, ale i ve vztazích člověka ke všemu, co ho obklopuje, má tento pragmatický způsob poznání své přesně vymezené hranice, za nimiž začíná destrukce života." Meditativní způsob poznání je neméně důležitý ve vztazích člověka k sobě samému. Mnozí se utíkají k sociální či politické činnosti, protože nemohou unést sami sebe. Nemohou být sami, mlčení je pro ně nesnesitelné, samotu chápou jako sociální smrt. Ale sociální práce či politika nejsou léky proti vlastní neschopnosti žít.
"Člověk, který chce pracovat pro druhé, aniž prohloubil svoji identitu, aniž probudil své možnosti lásky, aniž osvobodil sám sebe, nenajde v sobě nic, co by mohl dát druhým. . . bude sdílet jen epidemii svého egoismu, agresivity svého strachu a předsudky své ideologie. Bude chtít naplnit svou vlastní prázdnotu akcí pro druhé, ale ve skutečnosti bude šířit jen tu svou prázdnotu. Proč? Protože každý člověk působí na druhé ne tak svými slovy a činy, ale pouhou svou přítomností." Jen ten, kdo nalezl sám sebe, může přijímat druhé, aniž by je ovládal. Jen ten, kdo je svobodný, může osvobozovat druhé a sdílet jejich bolesti.
Je zarážející, jak nejzákladnější mystické pojmy slouží dnes k popisu negativních stránek lidského života: odcizení, mlčení, samota, vnitřní prázdnota, obnažení, chudoba, nevědění. "To, co dříve mniši vyhledávali, aby nalezli Boha, to chce dnešní člověk odstranit jako ďábla. Dříve mystikové žili v samotě pouště, aby bojovali proti démonům a zakusili Kristovo vítězství. Myslím, že dnes je třeba lidí, kteří se vydají do zpustošených oblastí duše a překročí hlubiny já, aby tam bojovali proti démonům a učinili zkušenost Kristova vítězství či prostě vytvořili prostor vnitřního života a svou zkušeností otevřeli cestu druhým. V tomto kontextu to znamená: odhalit pozitivní význam samoty, mlčení, vnitřní prázdnoty, bolesti, chudoby a vědění, jež nic neví. Pro mystiky - podle jejich paradoxního vyjádření - to znamená umět existovat v nepřítomnosti přítomného Boha či v přítomnosti Boha nepřítomného a snést temnou noc duše." V druhé kapitole Moltmann vyjasňuje, jak rozumí rozdílu mezi meditatio a contemplatio. Meditace je milující poznání, plné touhy a dávající účast na nazíraném předmětu. Kontemplace je reflexí o zkušenosti meditace. Křesťanská meditace není transcendentální meditací. V jádře je "meditatio passionis et mortis Christi". V meditaci člověk vstupuje do všeho, co se stalo pro naši spásu, dostává se mu účasti na spásném Kristově díle "pro nás". V kontemplaci člověk odhaluje, že objektivní "pro nobis" je zároveň "v nás". .Meditativní poznání onoho Christus pro nobis a kontemplativní uchopení Christus in nobis se vzájemně podmiňují." Vztah mezi objektivním dílem spásy a subjektivním vstoupením do tohoto dění je dílem Ducha svatého. Plodem tohoto vztahu je obnova božího obrazu v člověku.
Guillaume de St. Thierry, přítel Bernarda z Clairvaux, připisuje Bohu slova:
"Poznej sebe, protože jsi můj obraz, a tak poznáš mne, mne, jehož jsi obrazem, a nalezneš mě v sobě." Jiný pseudobernardovský text říká: "Marně ten, kdo není ještě schopen poznávat sebe, pozdvihuje pohledy svého srdce k poznání Boha. Je nejdříve nezbytné, abys viděl neviditelný charakter svého ducha, než budeš schopný poznat, co je neviditelné v Bohu. . . Vynikající a zcela podstatné zrcadlo, v němž vidíme Boha, je naše rozumová duše." Hugo od sv. Viktora naznačuje tutéž cestu: "Je třeba vystupovat k Bohu, to znamená vstoupit do sebe, a nejen vstoupit do sebe, ale překročit v hloubi srdce sám sebe. Tedy ten, kdo vstupuje do nejintimnější hloubky svého srdce, a tak vystupuje a překračuje sebe, ten se skutečně pozvedá k Bohu." "Teologický základ a cíl mystické cesty duše k Bohu spočívají na faktu, že duše je Božím obrazem, a na tom, že Kristovo dílo spásy znovuobnovilo její podobnost s Božím obrazem. . ." Toto poznání Boha skrze obraz je milostí, boží nepřítomnost v jeho přítomnosti a skrytí se Boha ve svém zjevení jsou projevy nesmírné Boží lásky, jež se bezprostředně člověku zjeví na konci jeho putování, kdy zmizí všechny dosavadní prostředky, jimiž si člověk pomáhal. Je to onen "mystický moment" (jak ukazuje směr naznačený Mistrem Eckhartem), kdy je kvůli Bohu opuštěn i sám Boží obraz, kdy je kvůli Bohu opuštěn sám Bůh (mystický ateismus), láska plane, je naplněna.
Otázkou podle Moltmanna zůstává, je-li tento směr skutečně křesťanskou mystikou, cestou kříže.
"Mystická cesta je vždy popisována jako cesta vedoucí do samoty, do mlčení, do izolace, do prázdnoty, do obnažení a zbavení všech pozemských a tělesných předmětů a nakonec temné noci duše. Když si klademe otázku po skutečné zkušenosti a Sitz im Leben této cesty, nenacházíme je v oblasti náboženské, ale politické. Nesetkáváme se s mnichem, ale mučedníkem. Blahoslavení, kteří jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské (Mt 5,10). Ve vězení je člověk - pronásledovaný pro spravedlnost - zbaven všeho, co miluje. Je izolován od všech lidských vztahů. Je mu vnucen celibát! Při mučení je jeho tělo obnaženo a bičováno.
Ztrácí své jméno, stává se číslem. Drogami je ničena i jeho psychická identita. Ve zvukotěsné cele se ztrácí v temné noci duše (Sv. Jan z Kříže napsal Temnou noc duše ve vězeňské cele.) Je-li popraven, umírá mimo město s Kristem a je pohřben do jeho smrti. Cesta mystické zkušenosti je skutečně angažováním se na cestě Kristově a rezistencí proti útlaku, vykonávanému lidmi.
Místem mystické zkušenosti je opravdu cela, vězeňská cela. Svědek Kristovy pravdy je opovrhován, pomlouván, pronásledován, zbavován cti a vyvrhován. Ve svém údělu žije úděl Kristův. Jeho úděl se stává shodným s Kristovým. Mystikové to nazývají conformitas crucis . A proto svědek pravdy zakouší přítomnost vzkříšeného Krista ve spojení s Kristovým utrpením a je si tím jistější touto přítomností, čím hlubší je spojení s jeho utrpením. . . Bůh v cele, Bůh ve vyšetřovací místnosti, Bůh při mučení, Bůh v tělesném utrpení, Bůh v noci duše - to je mystika mučedníků. Nejsme daleko od pravdy, když řekneme: vězení je místo, kde se žije křesťanská svoboda. Ve vězení se žije zkušenost Kristovy přítomnosti v Duchu. Ve vězení duše dochází unio mystica. Oblak mučedníků v Koreji, Jižní Africe, Latinské Americe a v ostatních zemích to dosvědčuje." V průběhu dějin církve dochází v obdobích relativního klidu v mystické zkušenosti k určitým posunům. Cela vězení se přesunuje do cel klášterů, angažování pro Krista vedoucí na popraviště se stává následováním Krista v ctnostech, vnější perzekuce se stávají duchovními zkouškami a skutečná poprava duchovním umrtvováním. Přesto tato interiorizovaná zkušenost nese v sobě stále náboj, jež v církvi udržuje mučednické sebevědomí, připravenost křesťanů vydat se, je-li nutné, skutečné smrti pro Krista. Církev je přece založena na apoštolech; ti všichni byli mučedníky. Církev je stále církví mučedníků.
Specifickou a mučednickou cestou je cesta skryté mystiky a tichého mučednictví všedního dne. Člověk umírá s Kristem i v bolestech dne a utrpení lásky. "Utrpení s Kristem zahrnuje i nereflektované utrpení dítěte i utrpení rodičů, jež se nedá utišit. Zahrnuje zklamání a útlak, jež působí společnost slabým a malým. Zahrnuje i apokalyptickou bolest, jež teprve přijde. . ." Skutečnost, že v tom všem "žijeme s Kristem", dává útěchu, umožňuje pokračovat v životě a křísí lásku, dává sílu k odporu a tvůrčí síly tam, kde nejsou vidět žádné možnosti. "Kromě výjimečných případů mystiků a mučedníků je tu meditatio crucis in passione mundi (meditace kříže v utrpení světa), jež praktikují mnozí, aniž to vědí." Jednoduchá zkušenost vzkříšení je všude tam, kde existuje zkušenost lásky. Je docela možné, že mystika všedního dne je mystikou nejhlubší. Přijetí našeho ubohého života je skutečnou pokorou, naše existence již sama je životem v Bohu. Mystický kairos je Boží tajemství života, klíčem k němu je mentalita dítěte a údiv, nebo, jak říkala stará zbožnost, - prostota. Mystice se často vytýká pohrdání světem a nepřátelství vůči tělu. Jistě lze u mnohých vysledovat výpůjčky z novoplatónského idealismu a gnostického dualismu. Na druhé straně však u mnohých nacházíme panteistické vidění světa v Bohu a Boha ve světě. Celá příroda se stává "zakusitelnou, materialistickou láskou boží" (E. Cardenal). Mystikové jistě znají starozákonní učení o stvoření, jež zpracovala církevní dogmatika, přesto volí k popisu své vize světa pojmy jako je "vylít", "pramen", "slunce", "světlo", "návrat k ohnisku", "splynout" ap. Jsou to pojmy pneumatologické: Duch svatý je vylíván, naplňuje stvoření. V Duchu svatém se Boží přítomnost vyjevuje jiným způsobem než stvoření na počátku. "Ten, kdo má Boha (v sobě), Boha přijímá. Bůh pro něj vyzařuje ze všech věcí, všechny věci pro něj mají chuť Boha, Boží obraz se mu stává viditelným ve všem" (M. Eckhart). "Zde se skrývá nové vidění, vidění specificky křesťanské, determinované vírou v inkarnaci Syna Božího a zkušeností přítomnosti Ducha Božího v nás." Vedle starozákonního učení o stvoření, které může, ale nemusí být křesťanské, toto nové vidění také patří k tradici církve. Řehoř Palama, řecký teolog, mluví o energiích Ducha sv.: "Svět je plný boží energie, jež v něm působí a prosvěcuje jej." Toto nové vidění je nemožné bez Kristova kříže. Kristus vstoupil až do samého srdce zla, bolesti a hříchu: "Již není nicota, která by ohrožovala existenci stvoření. Neboť nicota byla zničena v Bohu." Poznání Ukřižovaného Boha je základem vidění světa v Bohu. "Kdo věří v Boha, který opustil Ukřižovaného, ten jej vidí všude, ve všech věcech, a po zkušenosti smrti žije. . ." "Toto vidění je živé ve zkušenostech pronásledovaných a mučedníků, kteří zakoušejí Boží přítomnost ve vězení. Je živé u mystiků, kteří nacházejí Boží přítomnost v temné noci duše. Probleskuje ve zbožnosti prostých lidí, pro něž je Bůh přítomen v temnotě prožívaného okamžiku: V něm žijeme, pohybujeme se, jsme (Sk 17,28), vždyť z něho a skrze něho a pro něho je všecko! (Ř 11,36).
Moltmannova studie připomíná, že mystická zkušenost je vpravdě křesťanskou zkušeností, zkušeností i dneška. Možná právě nedostatek reflexe (contemplatio) o zkušenosti našeho lidského života, tedy mystické zkušenosti, ochuzuje naši křesťanskou existenci, uzavírá ji do intelektuálního ghetta a v posledku vede k existenciálnímu ateismu. Víra bez zkušenosti setkání z nás dělá slepce - a přece jak krásné je vnímat očima Boží krásu a přítomnost. I dnes je možné Boha vidět, zakoušet a milovat, vždyť to je smysl našeho života. A nadějí velikou je fakt, že ani ty největší temnoty života, vězení, smrt, izolace, prázdnota, psychické pouště, ale i beznadějná šeď každodennosti, nás nemohou odloučit od lásky Kristovy. Nové vidění, mystické vidění, jež neovládá, ale obdivuje a miluje, proměňuje vztah člověka k druhým lidem, proměňuje vztah člověka k celému stvoření. Jak podstatným faktorem politického a hospodářského života je mystika se nám ještě nepodařilo domyslet. V jádru mystická zkušenost proměňuje i vztah člověka k sobě samému: řeší tedy nejen politické a ekologické konflikty, ale i hlubinně psychické konflikty, a vytváří tak nové psychické a sociologické roviny.
V mystické zkušenosti začínáme vidět vše Božíma očima, to znamená máme nebo začínáme mít poznání v pravdě, začínáme žít v pravdě. Boží království je skutečně v nás a uprostřed nás.
Mystickému životu se nelze školsky naučit, je třeba začít žít s Kristem, vstoupit do této zkušenosti, konfrontovat svoje zkušenosti se zkušeností těch, kteří šli před námi, s církevními otci a mystiky všech dob. Začátky náročného výstupu jsou těžké, mystické cesta má své zákonitosti, jež nelze obejít. Pokora, askeze, likvidace vášní - to jsou letmé popisy prvních kroků, bez nichž však nelze následovat Krista.
- vv -