Kairos a „Prohlášení o tajné církvi“

Reakce iniciativy Kairos 98 na Prohlášení o „tajné církvi“, uveřejněné v Katolickém týdeníku 27. února 2000

Prohlášení o „tajné církvi“, vydané Kongregací pro nauku víry a Českou biskupskou konferencí, považujeme za velmi závažný dokument. Chceme na něj reagovat – nejdříve několika věcnými poznámkami a otázkami, pak zamyšlením nad obecnějšími souvislostmi.

I. Konkrétní poznámky k Prohlášení

1. Prohlášení nejdříve tvrdí, že se jedná o „velmi delikátní problém svědomí“ a že si toho Kongregace pro nauku víry byla od počátku vědoma. Pak popisuje postavení těch, kteří přijali svěcení „sub conditione“ (svobodných i ženatých) a dává je tak svým způsobem za vzor. Autoři Prohlášení neví nebo nechtějí nic vědět o tom, že i mnozí z těch, kteří přijali svěcení „sub conditione“, tak učinili v určitých pochybách o správnosti tohoto rozhodnutí. Pro některé z těchto kněží to byla spíše „pragmatická volba“, která jim umožnila další kněžské působení, nikoli výraz pochybnosti o platnosti svého svěcení.

2. Prohlášení dále komentuje situaci těch, kteří svěcení „sub conditione“ nepřijali. Jako dva hlavní důvody autoři uvádějí, že tito kněží pokládali toto svěcení za projev nedostatečné důvěry Svatého stolce a že „vedle toho tu byly i motivy psychologické“. Nechápeme, proč autoři přesvědčení ve svědomí nazývají „nedostatečnou důvěrou“, nebo dokonce „psychologickými motivy“. Chápou snad římské úřady záležitosti svědomí jen jako „psychologický problém“?

3. Prohlášení vysvětluje, že dále přetrvávají pochybnosti o platnosti svěcení, zvláště těch, kteří přijali svěcení z rukou F. M. Davídka (který je však v Prohlášení označen jako biskup!). Na tomto místě autoři však autoři dluží vysvětlení, v čem spočívají ony pochybnosti. Apoštolská posloupnost (i v čistě formálním smyslu) Davídkova i dalších biskupů je prokázána, pochybnosti tedy musejí pramenit z jiného důvodu. Z jakého?

4. Autoři Prohlášení dále tvrdí, že tato skupina kněží by byla „novým svěcením ve svém svědomí“ ujištěna, že jsou skutečně kněžími. To je nelogické tvrzení. Tito kněží ve svém svědomí žádné ujištění nepotřebují právě proto, že si jisti jsou.

5. Máme vážné pochybnosti o argumentaci Prohlášení ve věci uznání ženatých biskupů. Nejen proto, že je možné uvést i jiné „úctyhodné tradice“, např. Písmo svaté, které mluví o tom, že biskup má být „jen jednou ženatý“, ale také proto, že odvolávání na tradice východních církví působí značně účelově. Proč se i v jiných případech (např. v diskusi o Návrhu ústavy katolické církve) neodvolávají představitelé církve na svědectví jiných církví, nesjednocených s Římem? Není také zcela korektní tvrdit, že tradice a platné církevní právo východního ritu absolutně nepřipouští slučitelnost manželského stavu a biskupského úřadu.

6. Nevíme, proč autoři Prohlášení cítí potřebu vysvětlit, že dnes není namístě pojem „tajná církev“. Pokud je nám známo, toto označení a výrazy další (skrytá, podzemní církev) se používají především v historickém významu (tajné, skryté aktivity před rokem 1989). Nikdo dnes nepoužívá tohoto pojmu k vyjádření současných „tajných“ aktivit v protikladu k veřejným.

7. Jako velmi necitlivý musíme hodnotit výrok prohlášení, v němž se tvrdí, že tito biskupové a kněží „slaví eucharistii pro malé skupinky svých stoupenců“, a to „v soukromých obydlích či na místech pouze jim známých“. Pokud by uvedené charakteristiky mysleli autoři Prohlášení vážně, pak by dobrá polovina všech eucharistických slavností po celém světě byla v tomto smyslu „tajná“, a proto podezřelá. Nevycházíme z údivu nad formulací „skupinky svých (sic!) stoupenců“. Tato formulace je arogantní, degradující a obsahuje nařčení ze sektářství, což by vyžadovalo důkazy, které autoři Prohlášení neposkytují.

8. Prohlášení dále uvádí, že si Kongregace přeje „zlepšit situaci v České republice“ a ihned připojuje svou představu, co k tomuto zlepšení povede: přijetí vatikánských pokynů těmi, kteří je ještě nepřijali. Pak údajně dojde k žádané jednotě a k naplnění předpokladů církevní služby. Jsme rádi, že se zde Kongregace vyjádřila jasně: Kdo poslechne (ať už si myslí ve svém svědomí cokoli), prospěje jednotě a službě.

II. Poznámky obecnějšího charakteru

1. Z Prohlášení a z celého řešení případu jednoznačně vyplývá, že vatikánské úřady (především Kongregace pro nauku víry) i domácí biskupové upřednostňují vnější projevy jednoty a poslušnosti před vnitřními důvody svědomí. Obáváme se, že toto pojetí odporuje jedné ze zásadních intencí Druhého vatikánského koncilu. Myslíme si, že takové pojetí nejen opravdové jednotě a poslušnosti neprospívá, ale že ji naopak ničí. Jednota církve může být postavena pouze na svobodném svědomí, které vydává svědectví pravdě, a na poslušnosti, která nebude chápána povrchně nebo pouze pragmaticky.

2. Z Prohlášení a z celého řešení případu vyplývá, že pro Kongregaci a domácí biskupy je směrodatné přísné uplatnění norem Kodexu kanonického práva, a to i v případech, kdy současná situace vyplynula z dobových podmínek, kdy nedodržení předpisů bylo ku prospěchu církve (např. svěcení ženatých biskupů a kněží za komunismu). Upřednostnění právních norem v této situaci považujeme za příznak toho, že představitelé církve nejsou schopni řešit složité případy jinak než přísným uplatňováním práva a jeho důsledným vyžadováním. Právo je zapotřebí mít v úctě, jeho striktní uplatňování však nemůže převážit tam, kde se jedná o jemné záležitosti svědomí.

3. V celé kauze považujeme za velmi nebezpečné, že veškerá jednání, která se vedla či vedou, jsou konána bez podstatného svědectví těch, kterým zmínění biskupové a kněží i v těžkých dobách sloužili. Považujeme za velmi nebezpečné, že k rozhodnutím dochází pouze na úrovni kleriků (ať vatikánských nebo domácích). Zatímco se téměř všechny oficiální církevní dokumenty „zaklínají“ tím, jak jsou a musejí být tzv. laici bráni vážně, v tomto konkrétním případě jakoby neexistovali.

4. S tím souvisí další podstatný problém: celý případ je prezentován jako problém „platnosti“ či „pochybné platnosti“ některých služebníků církve. Ptáme se, zda je to opravdu tak důležité a zda lze vše převést na tuto formální rovinu. Vždyť – i kdyby u některých kněží existovala důvodná pochybnost (což nebylo zatím nijak prokázáno u všech, kteří jsou vyzváni, aby přijali vatikánské normy) – samotný fakt, že tito lidé celá desetiletí upřímně a nezištně sloužili církvi, by „nepřekryl“ tu či onu případnou formální nedokonalost jejich vysvěcení? Cožpak je církev tak netvůrčí instituce, že nemá jinou nabídku a řešení než svěcení „sub conditione“?

5. Prohlášení je prezentováno jako rozhodnutí Kongregace pro nauku víry, tedy nikoli domácích oficiálních biskupů. Přesto se odvažujeme tvrdit, že jejich postoje při řešení těchto problémů v průběhu polistopadových let nás nenaplňují přílišným optimismem. Jejich postavení je opravňuje nejen k tomu, aby byli trpnými vykonavateli vatikánských rozhodnutí a servilními služebníky papeže nebo vatikánských kongregací. Na své biskupy si dovolujeme mít daleko větší nároky: mají být především „dobrými pastýři“, kteří se nebojí bojovat za „své stádo“ a kteří jsou ochotni jít i kvůli „jedné ovci“ do nebezpečí. Jsme velmi zklamáni tím, jak se v tomto případě zachovali.

V závěru této reakce bychom se rádi solidarizovali s těmi, kteří dávají přednost svému svědomí před formální poslušností, tedy se všemi kněžími, kteří z vážných důvodů nepřijali vatikánské návrhy. Solidarizujeme se také s ženatými biskupy: spojení jejich svěcení s manželstvím považujeme právě proto, že bylo a je nesnadné, za obdivuhodný projev víry a odvahy. Jejich svědectví v tomto směru je pro nás – a jak věříme i pro budoucnost církve – velmi cenné.

Vatikánské Prohlášení o „tajné církvi“ mluví o „pochybné platnosti“ biskupského a kněžského svěcení. Na závěr bychom rádi zřetelně vyjádřili následující myšlenku: Máme vážné pochybnosti o „platnosti“ tohoto Prohlášení a o tom, že je možné navrhovaným způsobem prospět české církvi. Máme dále vážné pochybnosti o tom, že by se dalo tímto způsobem prospět její vnitřní jednotě. Prosíme představitele naší církve, aby vzali tyto pochybnosti naprosto vážně. Církev, o níž se zde mluví a rozhoduje, není jen „jejich“ církev, je to též církev „naše“.

Za iniciativu Kairos 98
8. 3. 2000

Jiří Hanuš, Brožíkova 10, Brno

Hana Holcnerová, Ježkova 7, Brno

Jan Spousta, Brigádníků 11, Praha