Při výročním jednání Luterské liturgické konference Bavorska v Neuendettelsau (9.-11. 7. 1993) se rozdávala xerokopie článku luterského teologa a novináře Uwe Siemona-Netto z Hamburku "Protestantismus - wohin?".  Článek vyšel v časopise konzervativních evangelikálů Idea-spektrum 27/93.  Časopis se v těchto kruzích obvykle nečte, autor však ťal do živého, a tak vzbudil pozornost i za hranicemi svého okruhu čtenářů. Východiskem jeho úvah je osobní zkušenost, když žádal evangelickou farářku o slavení večeře Páně pro umírající ženu, trápenou těžkými výčitkami svědomí. Přes jeho výslovnou prosbu chyběla při slavení zpovědní modlitba a absoluce, a s chlebem a vínem se nakládalo nedůstojným způsobem. Autor si položil otázku, co má vlastně ve víře společného s touto moderní farářkou a jejími bohoslužbami ve stylu dámských dýchánků a zda by - věren svému luterskému vyznání - nebyl na správnější adrese na katolické či pravoslavné faře. Dostatečným základem jednoty je podle luterských konfesí čisté kázání evangelia a vysluhování svátostí podle Božího slova. Je tímto dostatečným základem takovéto lajdácké slavení večeře Páně a kázání, v něm je více psychologie a sociologie než teologie a kde je Ježíš líčen jako prorok Božího království na zemi, které dnes máme uskutečnit tím, že se přimkneme k některému osvobozeneckému hnutí? S odvoláním na Ko 2, 8-10 se ptá, zda se podstatná část reformačního křesťanstva nedala svést lidskými bájemi a neuvěřila v náboženství, jehož středem je člověk.

Kdy toho budou mít věřící dost? ptá se autor dále. Soudí, že lidé věrní vyznáním víry už projevili trpělivost vpravdě ruskou. Snad spolknou i slavení sv. večeře výhradně pro lesbičky při červnovém evangelickém kongresu v Mnichově. Nepřátelé evangelia jsou však v církvi stále drzejší - jednou budou z kazatelen zvěstovat to, co si už dávno myslí - že Kristus není Bůh, ale jen metafora, symbol, jakož i Bůh je jen šifra, a jediným pravým náboženstvím je sociální a sexuální seberealizace a nejvyšším posvěcením je odstranění rozdílu mezi pohlavími - amen! Pak si snad některý sbor řekne - tohle už není církev Kristova, ale církev Antikristova. A zde autor žádá čtenáře o svolení k fantazírování. Snad se pak sbor obrátí na dnes poněkud sektářskou Samostatnou evangelicko-luterskou církev (SELK), věrnou reformačním vyznáním, nebo se stane něco dramatičtějšího: příští papež Petr II., jímž bude podle autora Johannes Dyba z Fuldy, se nad těmito evangelíky smiluje a vytvoří pro ně uniatskou církev, v duchu římského pragmatismu a k urychlení nové evangelizace Evropy. Současně usnese synoda jedné evangelické zemské církve v Německu mimo jiné, že se pro velké sbory zavádí povinnost obsadit jedno z farářských míst homosexuálem či lesbičkou, k čemuž nám pomáhej náš Pán/naše Paní. Pak nastane pohyb od Waterkantu po Alpy a od Nisy po Rýn, směrem do SELK a do Říma (luterská větev). Pak bude konec s biskupskými platy B6-B9, protož i s celou Evangelickou církví v Německu.

Tolik - velmi zkráceně - Siemon-Netto. Co k tomu dodat? Už před několika lety jsem na toto téma uveřejnil v Křesťanské revui překlad článku o trendech v ekumeně; konstatoval se v něm rozklad protestantismu velkých církví a směřování ke katolictví, nebo k radikálnímu protestantismu, konstatovalo se tam však také, že tento trend je jen jedním z trendů: jsou i trendy směřující opačným směrem nebo prostě jinam. Dnes tu však je rozkol v anglikánském společenství, kde trpělivost už přetekla v otázce svěcení žen; zdůrazňuji slovo přetekla, protože pohár se plnil počínaje liberální interpretací Bible a starocírkevních dogmat. Reakce Říma na anglikánský rozkol ukazuje, že autorovy představy o vstřícnosti Říma jsou dosti naivní.  Tak jednoduše to zřejmě nepůjde - třebaže to šlo ještě jednodušeji s lefébvristy z Petrusbruderschaft, jimž se povolilo neuznat celý jeden koncil.  Ztroskotání anglikánsko-římských rozhovorů o jednotě staví tyto rozhovory (jakož i obdobné rozhovory římsko-luteránské) do nového světla: jde v nich o vyjádření katolického učení vzhledem k druhé církvi, nemůže však jít o cestu k plné jednotě - a to ze stejného důvodu, proč je v krizi celé ekumenické hnutí: jedná se o rozhovory mezi církvemi, skutečná dělící čára však už dávno nevede po hranicích církví. Ztroskotání ekumenismu je ztroskotáním linie Světové rady církví, nikoli ztroskotáním onoho původního ekumenismu, jehož průkopníky byli Nathan Söderblom a Fridrich Heiler, ekumenismu, který usiloval o jednotu na starocírkevním základě a jehož pilíři bylo uznání starocírkevních koncilů a služby v apoštolské sukcesi.  Později byly k rozhovoru přibrány různé radikální skupiny (reformovaného typu), které musela odmítnout už luterská reformace. Je třeba přiznat, že tento rozhovor jako směřování k jednotě (nikoli jako nekonečné diskutování) ztroskotal. Ekumenismus v naší zemi je v té zvláštní situaci, že zde - s výjimkou dvou slezských okresů - není luterství, protestantismus zde proto bude směřovat jednostranně k radikálnímu pólu, takže katolický ekumenismus ve smyslu úsilí o jednotu nebude mít partnera. (Pravoslaví v Čechách se dnes nejeví jako perspektivní - nejsou lidé, a starokatolictví se možná zprotestantizuje pod německým vlivem). Bude-li tomu tak, bude zde brzy jen fundamentalistický protestantismus a katolictví, doufejme že ne také fundamentalistické. Liberalismus zřejmě pohřbí sám sebe.  Autorovy úvahy o možné unii s Římem jsem výše prohlásil za naivní.  Rozhlížím-li se však po této konferenci a po jejích účastnících, vidím jiné vyústění, které už vzniká před mýma očima - evangelická církev bez formální jednoty s Římem, ale duchovně plně ve velké katolické tradici a v živém duchovním společenství se vším, co je v současné katolické církvi opravdu katolické. S tím, že některé věci, které jsou v katolické církvi v krizi, jsou členy evangelických církví aspoň na některých místech přijímány s otevřeností (např. pokoncilní liturgie, osobní zpověď, žehnání, pomazávání nemocných atd.). Tito duchovní pro to ovšem dělají více, než je v katolické církvi běžně zvykem (solidní kázání, liturgická výchova věřících) a realita protestantismu je navíc zbavuje různých iluzí, kterým se daří v dnešním katolicismu. Zdůrazňuji, že jde o hnutí vnitřně diferencované. Přesto je zřejmé, že zde vzniká a už žije něco opravdu perspektivního, co nejen zastavuje rozklad, ale i tvoří společenství.

Už "tradičně" slýcháme o letních prázdninách pastýřský list věnovaný sexu.  Už to by si zasloužilo pokojnou reflexi. Navíc mi přišly do rukou hned dvě čísla zvláštního časopisu. O LOGOS společenství i jejich občasníku považujeme za nutné referovat proto, že obojí je opravdu mimořádné. Čím? Společenství sdružuje křesťansky věřící homosexuály, gay obého pohlaví; jejich časopis se pokouší o kultivaci duchovní roviny lidí patřících k této specifické minoritě.

Soudě podle úvodních slov občasníku vydávaného společenstvím LOGOS, setkávají se členové spolu navzájem už rok. Nyní - přesněji od 4. 4. 1993 - svou existenci publikují i formou písemnou. Jejich občasník nese stejné jméno jako společenství samo a zatím ke dnešnímu dni vyšla tři čísla. Právě to vyvolalo následující úvahy.

Chci-li zůstat práv dospělé odpovědnosti křesťana za bližní i za svět vůbec, nemohu problému těchto lidí jen uhýbat. Měl bych ovšem hned zpočátku zřetelně vyjádřit dilema, které zde - podle mne - před námi leží. Nevím, podaří-li se mi to. Nejen že mi chybí zkušenost, která by argumenty v potřebné míře odideologizovala. Chybí mi i odborná (rozuměj: víc než jen všeobecná) znalost problematiky gay (ta umožní někomu "zvenčí" posuzovat věc aspoň nestranně, ne-li spravedlivě), chybí mi osobní zkušenost s osobnostmi autentických gay. V takové situaci se člověku snadno "podaří" tak či onak nespravedlivý, zraňující či naopak k pýše pokoušející výrok. Kéž mne tedy i při dalším Pán podpírá, kéž Pán podpírá i čtenáře tohoto mého pokusu.

Směrodatné osobnosti v katolické církvi (církevní představitelé, učitelé teologických fakult) mají s lidskou sexualitou zkušenost právě jen mimořádnou, a proto i prazvláštní. Soudě podle publikovaných vyjádření, znají sex jen ve formách odmítaných, anebo aspoň doprovázených četnými napomenutími a varováními. Proto slyšíme i čteme tolik rádoby radikálních, ve skutečnosti jen fundamentalistitických zjednodušeně absolutizovaných odsudků.  Jsou to odsudky někdy až neuvěřitelně naivní, někdy rádoby zásadové, ve skutečnosti však plné strachu (často, přečasto se u nás "píská v lese"), jindy dokonce pyšně zlomyslné (pyšně: .mně se to nemůže nikdy stát", myslí si pyšní; zlomyslné: poukážu-li na selhání toho druhého, zamlžím své selhávání v oblasti jiné). Slovo prorocké, které by mělo být církvi vlastní, slovo napřimující, odvahu nesoucí, utěšující stále ještě jen vyhlížíme. Anebo snad nemám pravdu, jsem neopodstatněně pesimistou? Podle dnešního stavu vědy o člověku a věd teologických sice tušíme, že lidem homosexuálním neumíme účinně pomoci nést břemeno, které je jim kdovíproč a kdovíjak vloženo na ramena. Umíme je aspoň podepřít, povzbudit nebo případně i napomenout tak, aby toto povzbuzení, podpora a napomenutí byly slovem Hospodinovým, které učí chromé chodit a slepé rozpoznávat? Zajisté by se to slušelo, jsme-li pozváni být světu svátostí spásy, jak to tvrdí koncil.

Ke své hanbě však musím vyznat, že mně k tomu sice nechybí dobrá vůle, zato mi chybí potřebný vhled do problému z hlediska odborného i nezbytná zkušenost. A obávám se, že nejsem sám. Také ti povolanější, kteří jinak neváhají mluvit jménem církve i jménem božím, v této kause mlčí. Tak např.  z nedávno publikovaného pastýřského listu českých katolických biskupů je patrné, že jim leží na srdci obtížná situace mladých manželství. Nejde teď o to, že mezi evangeliem a krédem nedělní mše má katolík právo na homilii biblických perikop a místo toho slyší směrnice definující přirozenost a nepřirozenost téže snahy plodit odpovědně; nejde ani o to, zda měřit v jistých situacích teplotu jistých orgánů, kreslit křivky a sledovat kalendář je přirozenější než odpradávna už v primitivních společnostech praktikované metody jiné; jde teď o cosi ještě významnějšího než výčet povolených a nepovolených praktik při manželském sexuálním soužití, jde o lidský sex samotný. Sex, který jakožto mohutnost stvořená nikoli nedopatřením musí být nejen rehabilitován mezi ostatními služebnými mohutnostmi člověka, ale musí být i s vděčností Stvořiteli přijímán, a to univerzálně, nejen manžely, ale také celibátními a jinak než dobrovolně osamělými křesťany. Je to mohutnost lidská, nikoli jen manželská. Jeho přirozeným smyslem je energetická podpora řady důležitých společenských i personálních funkcí člověka.  A člověk není jen manžel, je také dospívající, je také starý, je charismaticky celibátem obdarovaný, je vedle heterosexuála i homosexuál. Na tuto širokou oblast nejen že nestačí rozpitvat do podrobností problém, zda aspirin je či není již atributem přirozeným; je třeba, aby také gay zaslechl "radostnou zprávu" ke svým specifickým starostem a potřebě být ospravedlněn. Je sice na pováženou, že už opět neváháme jednoduchými slovy zhodnotit tak komplexní lidský čin jako je láska mezi manžely; co by potom mohli takoví poradit těm, kteří manžely nejsou a nebudou? Přitom láska je přikázáním "jediným"! Je smutné, že usměrňuje-li autorita církve lidské jednání v tak nadčasově, až kosmicky důležité oblasti, učí při tom autonomně, nezávisle na božím slovu, opřena o výroky svých předchůdců a své přesvědčení.  Z takových tradičně jakoby do žuly tesaných soudních schémat hříšného a bohulibého lze snadno spočítat, kdo bude jako těžce hřešící zatracen. Nelze z nich však vyčíst kristovsky soucítící a přitom neméně odpovědnou radu, neřku-li podporu v řešení skutečných etických problémů dospělé odpovědnosti sexuálního života člověka orientovaného heterosexuálně. Tím méně ovšem bude takový ve vší upřímnosti přece jen fundamentalista soucítit s ještě delikátnější situací lidí orientovaných homosexuálně. Není potom divu, že se jeho směrnice obírá spíš technikou než smyslem díla. (Už Graham Greene vystihl jádro věci povzdechem pátera Ranka, že církev ví vše o tom, co se má či nemá dělat, neví však, co se děje v jediném lidském srdci.) Ať už mladí manželé odcházeli tu neděli ze mše s úlevou nebo se starostmi, naslouchali tomuto pastýřskému učení o sexuální morálce i jiní než manželé.  Jistě i gay. S čím asi odešli oni? Soudě podle celkového klimatu v katolickém tisku, klimatu definovanému akcemi a reakcemi, resp. sankcemi (nejen literárními, ale hospodářskými i sociálně existenčními), sex se v zásadě nepromíjí nikomu, lze jej pouze omluvit nebo dispenzovat, a to za předem vyjmenovaných podmínek. Od začátku je však zřejmé: žádná z výjimek nepočítá s homosexuály. V co potom smí doufat ten, kdo se narodil jako gay?  Smí legitimně doufat, že i jeho sexuální potence není výsměchem Stvořitele, ale jedním z praménků té řeky sil a energií, které nám pomáhají tvořit, být tu pro druhé, být slávou boží, být obrazem božím? Anebo mu nezbývá než frustrovat a dřív nebo později se potajmu mstít Bohu i lidem za svou přirozenou, rozhodně osobně nezaviněnou orientaci? Homosexualita je v sice menší, nicméně nepřehlédnutelné části lidské pospolitosti přirozená ne méně než heterosexualita té většiny.

Absence pravdivě mateřské i otcovské role církve na tomto pro zralost každého člověka důležitém poli nezůstává bez následků. Prožívá-li naše sekulární společnost obluzení pubertálním "všechno mohu", je to i proto, že tento svět byl ponechán celá desetiletí bez vinařů, ochotných v zájmu pozdější sklizně riskovat i to "své jisté", kteří by nově vyrůstající rostlinky pečlivě ošetřovali. Nejen čistili, ale také zalévali vlastním potem. Také okopávali, aby to nově rostoucí mohlo dýchat. Nejde mi teď o to, proč to církev nedělala a proč dlouhá léta považovala za prioritu cosi jiného. Jde o to, že nejen dnešní porno-boom, sexuální nevázanost, výstřelky, ale také rodiny bez manželství (a tím i děti bez bezpečí), matky "dávající TO pryč" bez jakýchkoli výčitek svědomí, a ovšem také některé dnešní aktivity dosud jen skrývaných gay jsou jedním z důsledků selhání naší autentické společenské role. Nemyslím, že se církev v morální oblasti nesnaží. Opak je pravdou.  Myslím však, že je čím dál zřejmější, že se v tomto úsilí soustřeďuje na to, co SE nesmí či nemá, tedy v tom lepším případě na záchranu IDEJÍ (např. spravedlnosti a práva). A protože obecné nároky existence zde a teď zdá se, rostou den ode dne, je jen přirozené, že se množí i případy selhání církevních reprezentantů, vázaných povinností celibátu; tím jsou nuceni předstírat nějaká mimikry (prý aby neutrpěla pověst církve) a jejich výroky se pochopitelně tím víc radikalizují do poloh fundamentalisticky průzračných i úderných. Ideje tím snad obhájí (resp. už je pak veřejnost ani tolik nenapadá), božímu lidu však nezbývá než hledat si postrádanou záchranu ctihodného života jinde.

Gay dlouho prostě "neexistoval"; dnes už nelze nevidět, že je jich významně mnoho. Církev Kristova pro něho nemá jiné poselství, než servíruje heterosexuálům: teploměry, křivky. Absurdní, ale pustá realita. Církev ví, jak přetajemné je umění milování (vždyť čte a vysvětluje proroky i pašije!).  Gay se přesto musí učit milovat na svou pěst. Má přitom menší šanci než muzikant amatér, který si usmyslí zahrát Bacha jen tak podle vlastních představ. Jak se pak má vyvarovat aspoň hrubých chyb? Jak a pod čím vedením má porozumět, že jeho sex není osud, ale zásobárna elementární energie tvořícího člověka?

Dnes jsme pokoušeni všichni - celibátní, necelibátní, heterosexuálové i homosexuálové.  Jsme pokoušeni frustrovat. Každý kolem sebe vidí frustrovat lidi, i lidi mladičké; jsme svědky v pravém smyslu a-morálního sexu provozovaného téměř kdekoli, kýmkoli a kdykoli, z důvodů jakýchkoli a třeba i vůbec bez nich. Nás to nesvádí k napodobování promiskuity, svádí to však k depresi a k beznaději, k sartrovské víře v nesmyslnost lidské lásky. Z napomenutí pastýřských listů lze odvodit (ovšemže zkratové) dojmy, že v celé sexuální oblasti lze právě jen hřešit, víc či méně, ale jen hřešit - hle, zpovědnice čeká, přijďte, to je vrchol katolické vstřícnosti. Jako kdyby nebylo zřejmé, že taková beznaděj je teprve onou živnou půdou smilstva a vůbec každé drogové závislosti. Gayové však jsou navíc pokoušeni - vidím-li správně - ještě čímsi mnohem nebezpečnějším. Jak čtu mezi řádky LOGOSU, jsou gay pokoušeni vydávat svou odlišnost za jakési právo. Reklamují pro sebe nikoli solidaritu, sjednocení s ostatními takzvaně normálními, ale spravedlnost. To je ovšem velice nešťastné: ani heterosexuál se nemůže dovolávat PRÁVA na sexuální vyžití, protože žádné sexuální zaměření (ale ani sexuální tupost či blokáda) nedává nikomu žádná práva, zato mnoho povinností.

Gay je dále pokoušen vyzvednout svůj prapor a být hrdý na to, co je.  To je podobně scestné, jako když je na své pohlaví a jeho potřeby hrdý heterosexuál. (Všichni takové hrdé známe: chlubí se svými tělesnými proporcemi, svou techniku předvádějí na ulicích i v médiích; nejen fyzicky, ale třeba literárně nebo výtvarným uměním. Všichni ovšem patrně známe i homosexuála, vyzývavě hrdého na svůj celibát a škodolibě utahujícího šroub morálky manželské.)

Gay zná i další opojné pokušení: jestliže se většinou setkává s primitivními odsudky, s arogancí většiny, dřív nebo později zatouží všem těm bez vlastního přičinění zvýhodněným majoritám .zatopit" podobnou zbraní, jakou v dějinách přečasto volily ušlapávané minority: vytvoří tajné, zato mocné lobby. Takové lobby může s potěšením inkognito diktovat důvěřivé majoritě rigorózní morálku, může neviditelně rozhodovat o duchovní kariéře, může vytvářet veřejné mínění zmatené dezinformacemi a zlomyslně utahovanými šrouby. Těžko pak rozhodnout, kdo vlastně je zde větším viníkem: heterosexuální většina, anebo nejprve ponižovaná, později mocná a mstící se menšina?

Spíš by to přece mělo mezi křesťany být od základu jinak: člověka stvořil Hospodin; stvořil nás jako velmi rozrůzněné. Proč a nač, to je jeho věcí, nikoli naší zásluhou, zakládající jakási domnělá práva mého konkrétního já.  Na nás je svou přirozenost aspoň pokojně, ne-li už s láskou a s oceněním stvořitelského umění přijmout. Přijmout své lidství je někdy ovšem i křížem, ale to přece platí docela o všech lidech a zdaleka ne jen v souvislosti s pudovými potřebami, anebo dokonce jen sexuálními. Jsem samozřejmě s vámi přesvědčen, že každý člověk - bez ohledu na svou sexuální orientaci a skutečnou potenci k fyziologickým projevům přiměřeným svému stavu - je stvořen s hlubokou, radikální potřebou milovat a zároveň být milován, být přijat a přijímat, být tu pro druhého a sám smět být někomu lidsky nespornému takovým nezaměnitelným TY. Zdá se mi, že křesťanský gay má některé okolnosti tohoto radikálního směřování mimo vlastní ego přece jen obtížnější než jeho běžnější bližní žijící v manželství. I manželé dovedou být sobci. V praxi však pro ně asi není tak snadné ustrnout v narcismu. I manželé bývají mocichtiví, ale ti nejvytrvaleji ctibažní bývají v jiné lidské sortě. Zdá se mi zkrátka, že gay jsou přece jen v jakési (zdánlivé?) veskrze praktické nevýhodě. Možná jim my heterosexuálové (a ex offo asexuálové) nedovedeme dobře poradit. Ale pohrdání si pro to nezaslouží, ani pohrdavé mlčení ne. Snad i jim náleží statut biblických "maličkých".  Aspoň do té doby, než se sami z této kategorie vyloučí pýchou, zlomyslností nebo mstivou agresí.

Snad přijde doba, kdy jako křesťané Krista následující přestaneme předepisovat bližním, jak a co mají dělat a budeme spíš pátrat po reálných důvodech naděje pro ně; pátrat, abychom se o ta zdůvodnění mohli s každým potřebným dělit, protože půjdou na dračku. Snad přijde i doba, kdy klíče království v rukou kompetentních nebudou bránit nebi, aby tam opět byl milejší jeden pokorný celník uznávající svou hříšnost než devětadevadesát vzorných zbožných, kteří pokání nepotřebují; kdy autority spíš budou soucitněji s Kristem otevírat i těm, kteří nenesou ve svých kádrových materiálech razítka ke všem .pěti P", předepsaným těmi mimořádně dokonalými.  Kristus Ježíš v jisté právně nesporné situaci raději psal do písku, břemena rozhodně nevkládal, třebaže sám unesl leccos.

Neznám komunitu LOGOS, možná je sama mnohem méně existenčně limitována než já, možná že už potichu patří k mocným tohoto světa, ale snad je to opravdu komunita maličkých. Není vyloučeno, že někdo z našich čtenářů je na tom lépe než autor a ví si rady, nebo by dokonce mohl kvalifikovaně pomoci. I kdyby se takový mezi čtenářskou obcí Getseman nenašel, nebude jistě marné, budeme-li se aspoň učit křesťanské solidaritě s těmi, kteří jsou tak či onak, okolnostmi či zvůlí, právem či neprávem vytlačováni na okraj společnosti i společenství církve - právě tak jako kdysi v dobách Kristových slepí, hluší, malomocní, ale i chudí. Na okraji je pochopitelně příležitost ke skutečnému a lidsky zhoubnému hříchu (především ovšem k pra-hříchu pýchy) větší než uvnitř církve. Církev sebe sama od této odpovědnosti za okraj rozhodně nemůže dispenzovat. Proto: může-li kdo pomoci, zde je kontaktní adresa:

LOGOS, fara Církve českobratrské evangelické,

U školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy.

Stále častěji slýcháme, že encyklika Humanae Vitae byla prorocká. Dvacet pět let po jejím vydání pozorujeme, že antikoncepční morálka je tak povrchní jako nikdy dřív a sex se stal předmětem obchodu podnikatelů, kteří dovedou zisk vyčenichat kdekoli - sex právě tak svůdný jako zbavený smyslu, odloučený od poezie a tragédie lásky, stejně jako od jejího plodivého rozměru. Ti z nás, kdo pracovali na změně hlediska církve, máloco z toho předvídali. Jsme vytrestáni tím, co teď vidíme.

Přesto však je prorocké svědectví jedna věc a řádné zdůvodnění vnitřní nemorálnosti každého jednotlivého případu antikoncepce věc druhá. Humanae Vitae je to první. Považovala se však - ačkoli méně sebejistě než Casti Connubii - za to druhé. Jakožto na prorockou spíš než předpisovou se na ni nyní hledí příznivěji, než když byla poprvé zveřejněna. Různí lidé teď uvažují jinak a přirozené plánování rodičovství se jim stále víc jeví jako ekologický způsob.

Všechnu tuto novou dobrou vůli Řím promarní, pokud bude opětně trvat právě na tom, že Humanane Vitae odhaluje vnitřní nemorálnost antikoncepce, spíš než aby ji nechal i nadále přinášet její poselství jako varování, jako hlas instinktivního konzervatismu do oblasti, kde je konzervatismus opravdu na místě. Bylo by to, jako kdyby při vážné manželské hádce jeden z manželů náhle pochopil, co má ten druhý na mysli a vyšel mu víc než půl cesty vstříc, jenom aby pak uslyšel: "No vidíš, příště už snad budeš vědět, že mám vždycky pravdu!" Vztah mezi Římem a církví má v této době rozhodující důležitost. Jako o všechny vztahy, i o tento je třeba pečovat.

Sebastian Moore OSB The Tablet, 14. srpna 1993 Přeložila Marie Spoustová

Situace křesťanství v Čechách není růžová hmotně ani personálně. To je všeobecně známo. Méně známo však je, jak se tato situace mění, jak je víra předávána dalším lidem. Zamysleme se nad několika čísly, která vypovídají mnoho o (ne)úspěšnosti dosavadní církevní misie v měřítku celého státu.  Koncem roku 1991 se v Československu uskutečnil průzkum veřejného mínění o otázkách víry a náboženství pod záštitou Britské a zahraniční biblické společnosti a Lausanského výboru pro evangelizaci světa. Mimo jiné přinesl zajímavé a znepokojující údaje o tom, jak se víra "dědí" v rodinách. Jak vyšlo najevo, je pravděpodobnost asi 10 %, že uvěří dítě ateistických rodičů, a pravděpodobnost asi 75 %, že dítě věřících rodičů bude také věřící. Z rodin s věřící matkou je kolem 25 % dětí věřících, věřící otec sám svoji víru .předá" asi 33 % potomků. Co tato čísla znamenají? Za prvé, že víra či nevíra dítěte v naší společnosti velmi silně závisí na víře rodičů: převážnou většinou se dědí. Za druhé, že se dědí špatně: ateističtí rodiče jsou při předávání svého světonázoru "úspěšní" z 90 %, zatímco věřící rodiče zaznamenají podobný "úspěch" jen v 75 % případů, a ještě daleko hůře se prosazuje věřící rodič proti nevěřícímu partnerovi. Za třetí, že běžná představa o křesťanských matkách, ochránkyních víry rodin, je nepřesná: vliv matek je v tomto směru zřetelně menší než vliv otců, i když - jak vyplývá ze stejného průzkumu - je věřících mužů více než o třetinu méně než věřících žen. Celkově lze říci, že společenské klima předávání víry nepřeje. Že institucionalizované opory víry, církve, nejsou schopny rovnocenně čelit náporu nevěry, natož se výrazněji prosadit. Že bude věřících na území bývalého Československa i nadále generaci za generací ubývat, nedojde-li k nějaké podstatné proměně v církvích i ve společnosti.

Zjevná nedostatečnost církevní katecheze a evangelizace indikovaná sociologickou metodou průzkumu nás staví před zásadní teologickou otázku: dosvědčujeme, že jsme nalezli "poklad v poli", jsme "držiteli" čehosi nesmírně cenného, dostali jsme Ducha: lásku, pokoj, radost, smysl života.  Každý z nás sice zná a musí poznat i zlé, nikdo není "osvobozen" od účasti na kříži Kristově ani od svodů Zlého - přesto však víme a poznali jsme, že jsou důvody k radosti a naději. Proč však tedy obrovské masy lidí procházejí nevšímavě kolem kostelů a zacpávají si uši před oslovením církve?  Každý člověk dobře ví, že radost a naděje je silně nedostatkové zboží; nikdy jich není dostatek, ani u hmotařských ateistů. Proč se tedy davy tak houževnatě drží svých náhražek a svých pokusů užít si života, fabrikovat štěstí, zapomenout na smrt? Protože hudební skupiny mají lepší image a silnější reklamu než církevní řády? Protože obětovat se pro vlastní bohatství je srozumitelnější než obětovat se pro chudé? Protože televizní program je pestřejší a méně náročný než sebelepší kázání? Protože komunisté či jiní nepřátelé křesťanství způsobili, že víra vyšla z módy, že křesťanství zmizelo z duševního obzoru průměrného člena naší společnosti? Protože náboženské ideje a běžné myšlení se již rozešly natolik, že církev není schopna oslovit lidi a mnohý člověk není schopen rozpoznat ve slovech jako "hřích" či "spása" základní otázky svého vlastního života, takže si buď vypomáhá slovy jinými, anebo dokonce stojí sám před sebou beze slov, schopen i pouhé autodiagnózy stejně málo, jako by si mohlo samo stanovit diagnózu nemocné dobytče? A nakolik jsme překážkou porozumění my sami, křesťané, věřící, návštěvníci kostelů, církevníci, salónní filozofové Věčnosti nebo děti Boží, konvertité či "ve víře vychovaní", vzdělaní anebo prostí? Nakolik jsou i naše radosti a naděje náhražkami, falešnými mincemi nebo mincemi vyšlými z oběhu? Co bychom měli dělat a co bychom měli změnit, teď a tady?  Nebudeme si přece nalhávat, že je všechno v pořádku, že už jsme udělali maximum a nezbývá nám než čekat, kdy lidstvo přijde k rozumu anebo kdy přeteče pohár Božího hněvu.

Na druhou stranu statistika dává i naději. Zejména v Čechách jsme se zřejmě již dosti přiblížili dnu propadu (v nejmladší generaci je pouze asi 15 % věřících) a situace by se mohla v jistém smyslu stabilizovat. Rozpad komunistické mašinérie protináboženské propagandy v roce 1989 snad také postupně přináší větší ochotu naslouchat křesťanské zvěsti - i když na druhou stranu mohutná vlna konzumismu a současně ztráta aury odpůrce režimního bezpráví či podezření z touhy po moci a majetku by církvi mohlo situaci znesnadnit více než bláboly agitpropčíků. Nadějné by mohlo být, že vzhledem k velkému počtu čistě ateistických rodin již oněch 10 % konvertitů z ateismu představuje procentuálně výrazný podíl věřících - a víra, kterou člověk nalézá sám a třeba proti své rodině, bývá často živá a hluboká.  Snad právě konvertité budou moci jednou změnit společenské a církevní klima. A pokud mnohé zavedené náboženské struktury mezitím postupně sejdou ze světa, bude to asi znamenat, že jejich další existence by byla "nové evangelizaci" na překážku.

Kvalita našeho svědectví (a tedy našeho života) skutečně není tak dobrá, jak by bylo třeba. Existuje však reálná naděje v obnovu. Bude ovšem třeba nestát na místě, ale pracovat pro budoucnost.

Ve dnech 7.-8. 7. 1993 měla ekumenická skupina "Křesťané z Černošic" návštěvu, která zanechala hluboký dojem a je zřejmě začátkem něčeho, kam ještě nedokážeme dohlédnout. Navštívili nás 4 zástupci ekumenické komunity .Offensive Junger Christen" (OJC), která žije v německém městečku Reichelsheim, ve spolkové zemi Hesensko mezi Darmstadtem a Heidelbergem v srdci pahorkatiny Odenwald. První kontakt s touto komunitou měla jedna členka ekumenické skupiny letos na jaře prostřednictvím "Mezinárodního ekumenického sdružení" (o této organizaci referovaly Getsemany v č. 5/93). Komunita OJC je součástí jednoho německého regionu této neformální ekumenické organizace. Příznivý dojem z prvního krátkého kontaktu s OJC potvrdila celá skupina "Křesťané z Černošic".

Začátky

Komunita OJC má za sebou již 25 let existence. Vznikla v roce 1968. Zatímco tehdy u nás probíhalo .pražské jaro" s následnou okupací, západní Evropa se potýkala s vlnou studentských nepokojů. Protesty studentů proti spotřební společnosti byly oprávněné, ovšem destruktivní byly metody, které používali k prosazení svých cílů. Tehdy na jedné studentské konferenci, kdy všichni mluvili o nutnosti revoluce, kdy mnoho mladých bylo agresivních, vystoupili manželé Hofmannovi s příspěvkem, že také křesťanství znamená revoluci a vysvětlili svůj program "být ofenzivním křesťanem". Křesťané nemohou zůstat zabydleni ve svém pohodlí, být v defenzivě, ale též ne být agresivní, nýbrž ofenzivní. Posluchačům se jejich vystoupení líbilo, ale reagovali skepticky: "Pěkně mluvíte, ale museli bychom vidět, že také tak žijete. Nemohli bychom s vámi bydlet?" Hofmannovi, ač sami měli 5 dětí, přijali tento návrh. Netušili, že po roce budou mít v těsné své blízkosti dalších 15-20 "dětí" navíc. . . To byl začátek OJC.

Jádro komunity

Dnešní jádro komunity se sestává převážně z rodin, které se zavázaly žít pohromadě a být k dispozici - sdílet svůj život s mladými, kteří do OJC přicházejí. Jádro tvoří asi 25 mužů a žen. Zavazují se k životnímu společenství na určitou dobu, zpravidla do 5 let, někteří se zavázali na delší dobu. Mají poměrně stručná pravidla společného života. Co je pro bohaté okolí šokující, je naprostá nezajištěnost. Žijí pouze z darů. Říkají, že mají asi 14 tisíc přátel. Všem posílají zdarma svůj časopis. Z toho více než 7 tisíc jim přispívá částkou vyšší, než je hodnota časopisu. Díky tomu mají co jíst, mohou dělat to, co dělají. Dostávají peníze, ale i šaty, stavební materiál, auto atd. Někdy i velké částky. Žádný bezpečný zdroj to ovšem není. Výhodou je, že nemají žádné příjmy a tedy neplatí žádné daně.

Některé roky mají přebytky, takže mohou přispívat např. na programy v třetím světě, jiné roky byl už např. zákaz kupovat cokoli, co nebylo bezpodmínečně nutné, protože nebylo z čeho. Bydlí v nepříliš vzdálených domech, které si v průběhu let vlastníma rukama rekonstruovali často z ruin. Deset let pracovali na obnově zámku Reichenberg, který nyní slouží jako centrum OJC (s místností pro semináře s kapacitou asi 35 lidí). Již v minulosti rekonstruovali ve svém městečku opuštěnou továrnu na dům "Tannenhof", který umožňuje přijmout 50-70 hostů.

Černošice navštívil 35 letý pastor komunity Peter, člověk, u kterého je spojeno důkladné vzdělání s uměním žít s druhými. Studoval mimo jiné na prestižní univerzitě v Tübingen, jejíž teologická fakulta byla a je předvojem ekumenického dialogu. Zde přednáší kromě jiných význačných teologů i Hans Küng.

Spolu s ním přijel asi stejně starý a stejně sympatický správce zámku Michael, člověk, na kterém leží zřejmě tíha chodu celé komunity.

Hosté

Komunita zve mladé lidi od 18 do 28 let k ročním pobytům. Jsou zde formováni dle Benediktova hesla: Modli se a pracuj. V současné době jich mají asi 20.

Z nich nás navštívil Gotfried, loni ženatý, kterému se až v OJC narodilo miminko. Začal pracovat jako evangelický diakon v bohaté obci u Stutgartu. Zjistil, že lidé nic nepotřebují, všechno, nač si vzpomenou, mají. Nevěděl, co jim má vlastně říci, ani on sám nevěděl, jak má křesťanský život vypadat. Proto i s manželkou odešli do OJC.

Čtvrtým hostem byl dvacetiletý hoch s pohnutým osudem. V dospívání utekl z domova. Žil zcela protikřesťansky, v hnutí punk. Úplně ztratil životní orientaci, když byla zavražděna jeho přítelkyně. Řešení hledal v alkoholu a drogách. Zcela vyčerpaný se vrátil domů. Zde byl proti svému očekávání příznivě přijat. Jeho matka, ač nevěřící, jej nasměrovala do OJC. Zde je již od loňského listopadu. Jeho svědectví postrádalo jakýkoli nádech teatrálnosti, bylo střízlivé, hluboké. Stejně i jeho vyznavačská modlitba. Mladí lidé se mohou do OJC kdykoli vrátit zpátky. Každý dostává kříž jako symbol vztahu ke komunitě. Jsou vedeni k tomu, aby si každý po odchodu z OJC našel přítele, se kterým si může vyměňovat názory, aby nadále pěstoval ztišení (chvíle s Písmem a modlitbou), aby se připojil k nějaké obci křesťanů. Řada z bývalých hostů se ráda vrací, někteří se už neukáží.

Náplň komunity

Komunita má trojí těžiště práce. Je to především každodenní společný život s mladými hosty. Každý den ráno mezi 6 a 7 hodinou je vyhražena doba ticha. Je dán společný biblický text, který všichni čtou a zapisují si své poznatky. Od 7 do půl osmé probíhá o tom sdílení ve skupinkách. Po snídani začíná práce, většinou na stavebních rekonstrukcích. Nestaví se nic nového, ale obnovuje to, co už zde bylo. Má to i duchovní smysl. Obnova domu je jako obnova člověka. Mladí lidé se spoustu věcí naučí, formace je komplexní. Večer v 6 hodin se všichni shromažďují k modlitbě v kapli. Dalším okruhem činnosti komunity je pořádání víkendových biblických seminářů pro pastorační pracovníky. Dnes již probíhají prakticky každý týden. Začíná se v pátek večer přednáškou a rozhovorem s koncem kolem 22 hod. Těžiště programu je v sobotu. Odehrává se v menších skupinkách (max. 10 lidí) v útulném prostředí bytů jednotlivých členů komunity. Základem jsou biblická studia a studia řady dalších disciplín - např. teologie, pedagogiky, ekologie atd. Součástí je modlitba. Poměrně dlouhá doba je odpoledne ponechána tichu, kdy je možnost osobních rozhovorů. V 16. hod bývá společná přednáška a po ní odlehčující program jako film, nějaká oslava, debata. V neděli po snídani je prostor pro výměnu zkušeností. Následují bohoslužby (zde odděleně katolické a evangelické) a závěrečné vyhodnocení. Posledním okruhem zájmu OJC je Ekologická akademie. Komunita dává své síly a prostory ke sbližování ekologů a křesťanů. Tyto dvě skupiny neměly zpočátku příliš mnoho styčných bodů. S tím souvisí i ekologická praxe komunity. V tak syté zemi jako je Německo, jsou lidé málo citliví na slova, evangelium je třeba předvést způsobem života.

Další projekt se chystá. Je jím pokus založit institut J. A. Komenského pro teologická studia skrze společenství života.

Myšlenka vychází ze zkušenosti, že studium na fakultě je chudokrevné. Učitelé jsou skvělí, ale poznatky se nedají převádět do života. Jako by měli velkou hlavu a malá srdce. Jméno Komenského není v názvu pro ozdobu. Jeho styl je oslovující. Byl Evropan, byl pedagog, byl teolog, který spojil zbožnost s vědou. Když jsem slyšel z německých úst tato slova, byl jsem na naši zem hrdý a zároveň smutný nad tím, že Jan Amos musel tuto zem opustit. . .

Peterovi byla nabídnuta habilitace na univerzitě v Heidelbergu, shání učitelský sbor.

Spiritualita

Vzory pro spiritualitu komunity jsou tři.

1. YMCA, která je ovšem v Německu zaměřena více duchovně, než bývala u nás, kde ji starší generace má v paměti zařazenu spíše jako tělovýchovnou organizaci

2. MRA - "Morální zbrojení", hnutí založené 1938 F. N. D. Buchmanem stanoví pro život 4 absolutní měřítka: Čestnost, čistota, nesobeckost a láska (podle Horského kázání)

3. Evangelické řeholní sesterstvo v Darmstadtu s představenou matkou Basileou (na půdě sesterstva OJC vzniklo)

Zajímal jsem se o to, jaké nástroje používá komunita pro řešení krizových situací, kterých musí být při společném životě rodin a při veliké vnější zátěži mnoho. Muži se scházejí každý týden ke společnému obědu, kde je možná vzájemná výměna názorů. Obdobně i ženy. Jednou měsíčně spolu tráví komunita sama jeden den. Rozhodující význam má každoroční třítýdenní pobyt na neutrálním místě (praktikovaný již 7 let). Zde se první týden v tichosti před Bohem promýšlejí vzájemné trpkosti, pnutí. Potom jsou často vidět dvojice či trojice na procházce, při níž usilují najít opět společnou řeč a vyznávají si vzájemně svá provinění. Někdy se ovšem konflikty neodstraní hned, musí se přijímat jinakost druhého. Peter vyjádřil obdiv, jak zakládající pár manželů Irmely a Horst-Klause Hofmannových to s nimi může tak dlouhou dobu vůbec vydržet.

Ekumena

Ekumena uvnitř komunity je realitou a problémy nečiní. To se nedá říci o vztazích navenek. Členové komunity zůstávají vědomě členy těch církví, ze kterých vzešli. Věří, že čím více se tyto církve přiblíží ke Kristu, tím více se přiblíží k sobě. Oficiální kontakty mají na zemskou evangelickou církev. Tato církev se dvěma milióny členů, jedna z nejbohatších na světě, těžce nese malou obec, která přináší rozruch. Peter mluví o své církvi s jistou trpkostí, ale i s humorem. "Jsem vědomě v evangelické církvi, i když tam prožívám stále krach. Moje církev má na vývěsním štítě preclík, ale uvnitř má salámy. Mluví o všem možném, o spravedlnosti, o míru, ale ne o Bohu." S katolickou církví nemají oficiální kontakty vůbec. Církve jsou navenek stabilizované, bohaté, ale uvnitř to vypadá velmi špatně. Osobní kontakty s představiteli obou církví jsou velmi různorodé. Někdo z nich by od nich nevzal kůrku chleba, někdo je tajně podporuje. Dobré osobní vztahy mají s místním katolickým knězem, mají blízké kontakty s několika biskupy, např. s Volkem z Mohuče či Königem z Vídně. Na oficiální ekumenické sblížení v nejbližší době se dívají skepticky. Novým zdůrazňováním úřadu v katolické církvi došlo ke krokům zpět. Věří, že situace se změní příchodem nového papeže.

Jak vyjádřil duchovní otec černošické ekumeny, kazatel Miroslav Heryán, život evangelíků v podobných komunitách se závazným způsobem života ukazuje jasně, že evangelická víra nechce být laciná. Praxe takových komunit nás všechny více spojuje.

Je pozoruhodné, jak v OJC byly objeveny .katolické" projevy jako slavení církevního roku, breviář, slavnost smíření, liturgie vůbec. Ovšem zdálo se mi, že nikoli v té často vyprázdněné podobě, jak je katolická církev zachovala. Pro "Křestany z Černošic" je navázaný kontakt v mnohém podnětný. Uvažují o stavbě ekumenického domu jako základny pro to, co dělají, a přitom jsou si vědomi, že mnohem zásadnější je stavět "duchovní dům" křesťanské a vůbec lidské solidarity. A zkušenost s takovým budováním OJC má.

Letos v květnu jsme měli opět možnost navštívit farnost sv. Bernadetty v Rijswijku, který leží v těsné blízkosti Haagu v Holandsku. Liturgie, kterých jsme se během návštěvy účastnili, mne zaujaly moderním a pro dnešního člověka sdělným jazykem a jedna z nich, ze které jsou uvedeny ukázky, i svou stavbou a tím, že byla zaměřena na problém mezigeneračních vztahů.  Do této liturgie byl také zabudován křest dítěte. Liturgii připravuje jedna ze sekcí farnosti zahrnující liturgickou komisi, lektory, ministranty, hudebníky, pěvecké sbory, ekumenickou skupinu a další. Kromě této liturgické sekce má farnost dalších 5 sekcí. Prakticky každý z 359 farníků působí v nějaké skupince, která je součástí některé sekce. Je to sekce "farnost" zahrnující kněze, jáhny, farní sekretariát, farní radu, personál farní školy a školky.

Dále sekce pro katechezi dětí, sekce pro katechezi dospělých, sekce pro služby farní komunitě, zahrnující redakci farního časopisu, služby spojené s provozem kostela, služby pro přípravu jídla pro farní akce atd. Sekce zaměřená na působení farnosti ve světě se zabývá ekumenismem, misiemi, činností v Amnesty International atd.

Liturgie na téma: solidarita mezi generacemi

Ukázky některých částí liturgie

Úvodní text

Rok 1993 byl vyhlášen evropským rokem starších a jako motto bylo vybráno:

Solidarita mezi generacemi. Záměrem tohoto roku je dát najevo, že člověk vyššího věku, to znamená starší, nemusí být ještě zastaralý, bezvýznamný a umlčený a že lze sblížit starší a mladší generaci.

Představa, kterou mnozí mladí lidé mají o starších, je, že jsou to ubozí, paličatí, domýšliví, obtížní lidé, kteří stále jen vzpomínají na staré zlaté časy a nás jen stojí přespříliš peněz.

Ti starší se zase ptají, proč ti mladí všechno, ale opravdu všechno musí změnit. Všechny ty změny jdou příliš rychle za sebou - a proč by mělo být vše najednou jiné?

V této bohoslužbě chceme zdůraznit, že starší a mladší generace dokážou spolu vytvořit mnoho hezkého, a to jen tehdy, když se celoživotní zkušenosti spojí s novými myšlenkami mladých.

Modlitba

K: Ty, Bože pronikáš do všech srdcí, ty víš, jak hledáme slova povzbuzení, znamení tvé blízkosti. Modlíme se k tobě: sešli nám svou životodárnou sílu, tvého svatého Ducha, abychom tě poznali takového, jaký jsi: Bůh lidí dnes a stále, na věky věků. L: Amen.

1. text: Co pro nás znamenají starší lidé.

V zemích s vysoce vyvinutou kulturou mají lidé velkou úctu ke starým a nejstarším lidem. Většina z nich má mnoho co říci. V každém případě je dobré se s nimi poradit. Naše doba a kultura udělaly ze "starých lidí" problém. To je příznakem ochuzení. V naší společnosti jsou staří lidé považováni za neproduktivní. Většinou jsou prostě odepsaní, tak jako stroje či jiný materiál. V této produktivní společnosti se jednoduše píše o odepsání personálu - "lidského materiálu". Pak se pokračuje dále, tj. v řešení problému, kam je ubytovat, "uklidit", a jak tyto staré lidi zaměstnat.  Na druhé straně však ne všichni staří lidé jsou zrovna hodni úcty. Jsou lidé, kteří zestárli v sobectví, svéhlavosti, umíněnosti a pro své okolí, někdy i ve snaze se postarat co nejlépe o svoje děti, se stali absolutně nepřijatelnými, nesnesitelnými. Existují však i staří lidé, kteří se pro svůj tělesný či duševní úpadek stali obtížnými a o tyto musíme pečovat s velikou láskou a trpělivostí.

2. text: Staří lidé jsou často vedoucí lidé

Znamenají nezřídka velký přínos do rodinných svazků, do hospodářského, průmyslového života, do každé oblasti společenského života.  Dokonce i svým mlčením přinášejí často moudrost, rozum a prozíravost.

Starší lidé jsou hodnotní a cenní lidé, kteří nás učí, že vše je pouze relativní.  Stali se věkem shovívavými a velkorysými a nedělají si už žádné velké iluze. Nazírají do hloubky věcí, žijí vnitřněji a váží si všeho, co jim život přináší. Moudří lidé. Pokojní lidé. Lidé plní humoru. Mnoho starých lidí je skutečně pozoruhodných. Musíš je pouze najít a oni musí dostat příležitost se uplatnit a spolužít. Udělej si čas pro staré lidi. Jdi si s nimi někdy popovídat, a především poslouchej, co ti chtějí říci. Budeš s překvapením stát před jejich životní moudrostí.

Evangelium J 19, 23-27

Vstupní dialog křestního obřadu

K: Pod jakým jménem bude vaše dítě známo u Boha a u druhých lidí?

Rodiče: (R:) Bude se jmenovat N.

K: Ať je toto jméno zapsáno v knize života, na dlani boží.

(Zápis jména do křestní knihy)

K: Milí rodiče, přinesli jste dítě ke křtu, chcete, aby bylo pokřtěno. Od této chvíle jste za ně odpovědni také před Bohem. Bude vaším úkolem seznámit je s Bohem a naučit je žít s ostatními v jeho Duchu a lásce. Chcete mu jít příkladem ve víře a lásce?

R: Ano chceme.

K: Mohli byste říci, proč chcete, aby byl(a) N. pokřtěn(a)?

(Jeden z rodičů, nebo oba, přečtou vlastní zdůvodnění) K: Také kmotr a kmotra mají zvláštní úkol v životě kmotřence. Proto se vás teď ptám: Jste připraveni pomáhat rodičům v jejich poslání? Slibujete, že budete projevovat opravdový zájem o vašeho kmotřence a budete mu pomáhat, aby došel životního naplnění?

Kmotr a kmotra: Ano, slibujeme.

Přímluvy

Jako odpovědi na jednotlivé prosby všichni zpívají: O Lord hear my prayer. . .

(tj. Pane, vyslyš mou modlitbu; zpěv z Taizé)

Závěrečná modlitba:

Otče, daroval jsi nám život, Chceme naše životy dělit s jinými, aby naše štěstí bylo tak veliké jako je náš blahobyt. Chraň nás před naší tvrdostí, abychom byli navzájem pro sebe otevření, starší i mladší.

Eucharistická modlitba

K: Pane, děkujeme ti za život, za dům, ve kterém bydlíme, za lidi, se kterými žijeme, za květiny a zvířata, která jsi svěřil naší péči. Děkujeme ti za všechny lidi, kteří nás dodnes předešli v dobrém duchu, kteří nás naučili, jak poctivě a dobře žít a jak se můžeme milovat a odpouštět si.

L: Děkujeme ti za každého člověka, který nás naučil angažovat se a pečovat o jiné, blízké i vzdálené. Děkujeme ti, že se mezi mladšími i staršími vždy najdou lidé, skvělí v pomáhání a podporování, kteří neodcházejí, když se život hroutí, a kteří říkají svým přátelům: Zůstanu u tebe, cokoli se stane, protože jak bych já mohl žít, nežiješ-li ty?

K: Tak to řekl v dávné době i Ježíš Nazaretský, na kterého jsme nezapomněli.  On je dodnes ten nejlepší, o kterém jsme slyšeli. On byl takový, že všem řekl: Jak bych mohl žít já, když nežijete vy? On nás naučil, jak bychom mohli spolu žít, on řekl všude, kam přišel: Jestliže chceš žít opravdově a dobře, budeš muset dávat a rozdělit se, pak budeš mít teprve dobrého ducha a staneš se opravdu člověkem.

A v poslední chvíli svého života ukázal neobyčejným znamením, jak je to možné. Večer přes svou smrtí usedl ke stolu a řekl: Jenom tehdy někoho opravdu milujete, jestliže jste za něho odhodláni vydat svůj vlastní život.  Chléb a víno na tomto stole jsou znamením jeho přítomnosti mezi námi.  Tyto dary on rozdal mezi své učedníky, a tak se za ně vydal. Svým utrpením a smrtí se pro nás stal spásou.

L: Milostivý Bože, tak činíme v jeho jménu a modlíme se v tvém Duchu, který v něm tak jasně a silně ožil. Učiň nás svými dětmi, které po sobě nenechávají jenom hezká slova, ale společně s ostatními jsou připraveni pomáhat mladým i starým.

K: Dobrý Bože, na nikoho nezapomínáš. Modlíme se k tobě, pamatuj také na lidi, kteří zemřeli, a dej, ať najdou pokoj u tebe. Buď otcem zvláště pro všechny, kteří trpí a jsou v nesnázích, i pro velkou rodinu křesťanů, kterou v tuto hodinu před tebou zastupujeme. Předtím, než budeme rozdělovat chléb a víno jako znamení společenství s tebou a s ostatními, pomodlíme se modlitbu, kterou nás Ježíš naučil:

Závěrečný text před požehnáním

K: Být starým, to není jen otázka let, pokud já mohu říci, viděl jsem lidi stát se starými v jediném dnu. Život je něco docela jiného, než tikat jako hodinky. Spatřil jsem také lidi omládnout v jednom jediném okamžiku. 

Ukázka této současné liturgie je spolu s ukázkou jeruzalémské liturgie v minulém čísle a ukázkou hispánské liturgie v příštím čísle volným úvodem k pravidelné liturgické rubrice Getseman. V ní bude problematika nového přístupu k liturgii a zejména k eucharistickým modlitbám diskutována. Na uvedené ukázce možná někoho zarazí, proč neobsahuje instituční formuli, proč je málo akcentována reálná Kristova přítomnost v eucharistických způsobách. Možná je tomu tak, ovšem chybění instituce je jenom zdánlivé.  Celá anafora zdůrazňuje jiný neopomenutelný rozměr eucharistie - Kristovu totální vydanost za nás a tím i návod k vydanosti jednoho za druhého.  Zdá se, jakoby se autoři anafory inspirovali nikoli synoptiky, ale Janem s jeho popisem umývání nohou učedníkům. U Jana tento oddíl nahrazuje zprávu o ustanovení eucharistie. Pokud tato holandská liturgie byla pouze příležitostnou (což je zřejmé), a jindy se zdůrazňují jiné závažné momenty eucharistie, není třeba mít vážnější liturgické námitky. Co však více zaráží, je nejen absence epikléze, ale i jakékoli zmínky o Duchu sv. Zařazení epikléze v katolické eucharistii po reformě II. vat. koncilu by mělo být pravidlem.

Reaguji na článek Postižení celibátem v Getsemanech č. 7-8. Je mi 21 let, jsem členkou Českobratrské církve evangelické. Kněžská služba by se neměla spojovat s povinným celibátem. Ovšem porušovat svévolně slib daný Bohu, to také není řešení. Student teologické fakulty nekončí dřív než ve 24 letech. To už je psychicky i fyzicky zralý muž. Ví tedy, co ho čeká, zaváže-li se k celoživotnímu celibátu. Buď pokorně přizná sobě i Bohu, že na to prostě nemá sílu a jde třeba vykonávat jiné služby v církvi (katechetu, diakona aj.) či přestoupí k řecko- či staro-katolické církvi a tam může jako ženatý kněz Bohu sloužit, nebo i přes vědomí všech těžkostí života v celibátu se k němu rozhodne - a tehdy nechť jej neporušuje!

E. H. Praha

Bohu díky, že náš pan prezident Václav Havel se vyslovil tak humánně a láskyplně vůči sudetským bratřím. Aby však nezůstalo jen při slovech, měli bychom mu pomoci skutky. Zvát sudetské věřící častěji k nám na společné bohoslužby a na návštěvu jejich rodných míst a předků. Tíží mne vina, že jsme se jich po jejich prohrané válce a v jejich nouzi nezastali.

J.Ž. Valašské Meziříčí

Jak dlouho budete plácat místo jinak snad bohulibým Mášou? Nevadí mi, že jdete do leva, dráždí mě občasná diletantská (podle mého vkusu, sorry) tvrzení v editorialech a sem tam i rádoby evangelikálně spravedlivý hněv na adresu Olympu. Neoplácet čtrnáctýmu století čtrnáctým stoletím. Trochu realismu a velkomyslnosti, toho, co podle nás chybí "jim". Tuhle stěrku mi nemějte za zlý, mám Vás rád a potřebuju Vás.

A. B. Kolín

Getsemany jsou príma! Po dlouhé době jsem četl něco, co nebylo takové znuděné a utlučené. Je poznat, že je to časopis z potřeby. . .

J.H. Brno

Čtu úvodník Getseman a nelíbí se mi. Prosím Vás, kdo prosazoval s arogancí a pompou Zasvěcení? Tam věřící putovali dobrovolně a zasvěcení se týkalo věřících národa, kteří niterně s ním souhlasili. Oslovit národ neznamená kompletně všechny, ale jistou část národa. Když politik řekne, že za ním stojí národ, neznamená, že každý občan, ale jistá část národa. Tak jsme to chápali my a nemůžeme za to, že to pochopili mnozí jinak. . .

J. M. Dušejov

Ač jsou mé názory v dosti značném kontrastu s většinou toho, co se v Getsemanech píše, myslím, že podobný časopis je potřebný. Zvláště když se podíváme, jak to nyní vypadá s křesťanským tiskem u nás. Souvislosti zastaveny, Proglas a Velehrad asi zkrachovaly, z Katolického týdeníku se stává málem věstník Biskupské konference, kde se neobjeví jeden kontroverznější článek. . .

I. P. Č.Budějovice