Slavení eucharistie nelze oddělovat od bohoslužby slova. Souvisí spolu tak těsné, že tvoří jeden bohoslužebný úkon zvaný mše neboli večeře Páně (srov. Všeobecný úvod čl. 7.8). Tělo Kristovo se láme jak ve formě chleba, tak ve formě slova. Poslední koncil postavil bohoslužbu slova naroveň bohoslužbě eucharistické. Připomenul tak starou nauku doloženou v bibli ("Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst." Mt 4,4) i v tradici ("Jíme Kristovo tělo a pijeme jeho krev nejen v eucharistii, nýbrž také v Písmu svatém" - sv. Jeroným).
Jádrem bohoslužby slova je čtení a naslouchání Božímu slovu a jeho výklad - homilie. Katolík spolu s koncilem věří, že čte-li se bible ve shromážděné církvi, je reálně přítomen tomuto dění i Kristus Ježíš. Nový nedělní lekcionář je rozvržen tak, aby se během tří let přečetl prakticky celý Nový zákon a podstatné pasáže Zákona starého. Na přední místo mezi biblickými texty staví liturgie čtení evangelia. Nejen vnějšími projevy (povstání při četbě, přinášení svící, vyhražení četby ordinovanému služebníkovi - jáhnovi), ale zejména tím, že text evangelií rozhoduje o výběru perikop čtení předchozích. Odpovídá to přesvědčení vyjádřenému už v novozákonním textu: "Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu" (2d 1,1-2).
V prvním roce tříletého cyklu se čte evangelium podle Matouše, ve druhém (kde se právě nacházíme) podle Marka s doplňky evangelia podle Jana (Marek je krátký), ve třetím roce podle Lukáše. Evangelium podle Jana se čte zejména ve svátečních obdobích (v době vánoční, postní a velikonoční). Podle evangelia je vždy vybíráno první čtení ze Starého zákona (kromě doby velikonoční, kdy se čtou Skutky apoštolů). Oba úryvky dokládají jednotu a neoddělitelnost obou Zákonů. To co je ve Starém naznačeno, v Novém je dovršeno.
Je dobře, že se nyní každou neděli čte starozákonní text. Neznalost Starého zákona je v katolickém prostředí příslovečná. Někdy lze mluvit až o averzi. Znal jsem jednoho muže (v dobrém slova smyslu zbožného), který po zavedení nového lekcionáře v sedmdesátých letech začal do kostela chodit schválně pozdě, aby .ty židoviny" nemusel poslouchat. . . Druhé čtení je voleno z apoštoláře - ve svátečních obdobích tak, aby souviselo s oběma dalšími čteními. V době během roku se čtou důležité pasáže jednotlivých listů na pokračování (tzv. lectio semicontinua). Druhé čtení tedy není během roku vybíráno tak, aby souviselo s evangeliem a starozákonním čtením. Mnohdy kazatelé tuto souvislost nesprávně předpokládají (i když každé místo bible ovšem souvisí jistým způsobem s každým). Popisovat lekcionář na všední dny, lekcionář votivní (pro bohoslužby s určitým tématem), lekcionáře pro bohoslužby spojené s určitými obřady (např. svátostí, pohřbu) je nad rámec tohoto krátkého sdělení. Dá se říci, že skladba nového lekcionáře je velmi zdařilá, že jej sestavovali skuteční odborníci. To ovšem nelze říci o českém překladu. Nejenže některá místa jsou přeložena zcela nesrozumitelné (zejména Pavlovy listy), ale u některých míst je i pozměněn smysl textu.
Jeden příklad. Mt 23,20 - "Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou." Takovýto překlad vede k falešné představě, jako by církev či křesťané mohli neodpouštět hříchy. To by bylo ve zřejmém rozporu s Mt 18, 21-22 (. . .ne sedmkrát, ale sedmdesátkrát sedmkrát). l kněz ve svátosti smíření, kdyby nebyly pro udělení rozhřešení podmínky, rozhřešení neodmítá, ale odkládá. Není lehké takovéto místo přeložit. Podobně zavádějícím způsobem jako v lekcionáři je toto místo přeloženo v ekumenickém překladu, i když s uvedením varianty "komu zadržíte hříchy, tomu jsou zadrženy". Tuto variantu jako jedinou uvádí např. kralický či Škrabalův překlad.
Protože věrné tlumočit biblický text do dnešní doby je hlavním posláním homilie, bude mnohdy zapotřebí volit jiný překlad, než je oficiálně k disposici. Porovnání různých překladů může být dobrým východiskem při přípravě homilie.
U sv. Václava v Praze na Smíchově, v místě posledního kněžského působení překladatele ThLic. M. Máši, jsou vidět opravy, které v lekcionářích prováděl, aby je mohl s čistým svědomím používat. Úcta k božímu slovu vyžaduje, aby evangeliář (bible, pokud evangeliář nemáme) byl umístěn na nejčestnějším místě - na oltáři nebo na ambónu Getsemany číslo 36 - 30. strana (Všeobecné pokyny čl. 84, 80). Rovněž je žádoucí, aby bylo Boží slovo předčítáno důstojně a srozumitelné. číst nepřísluší předsedajícímu, ale lektorům (evangelium jáhnovi), nebo někomu ze shromáždění. Dospělí zvládnou tuto službu zpravidla lépe než děti. Příprava na ni musí být ale samozřejmostí. Celá bohoslužba slova nebo jednotlivá čtení mohou být uvedena krátkými, výstižnými úvody (Všeobecné pokyny k mešnímu lekcionáři č1.15), které přednese předsedající, jáhen či komentátor. Napomáhají k většímu užitku ze slyšeného slova.
Jednotlivá čtení jsou proložena zpěvy či tichem. Responsoriální žalm po 1. čtení je určen ke zpěvu. Pokud se výjimečně recituje, pak je vhodnější recitace příslušné části žalmu bez vložených responsorií. Alelujový zpěv těsně souvisí s evangeliem. Je to vyjádřeno i tím, že při něm již shromáždění stojí. Pokud se nezpívá, tak odpadá: není určen k recitaci. Po homilii je vhodné zachovat chvíli ticha. Vytvořit tak vnější podmínky, aby se Boží slovo mohlo v srdcích posluchačů ujmout. Odpovědí shromáždění je vyznání víry. V našem misálu, na rozdíl od misálů jiných umí, je uvedeno pouze nicejsko-cařihradské. Pro liturgické účely je mnohdy vhodnější užívat Apoštolského vyznání. Uvádíme proto (na poslední straně) překlad, který byl určen do českého misálu, ale nebyl tam nakonec zařazen. Bylo by dobré, kdyby tento překlad mohl být používán všemi křesťanskými církvemi. Je ostuda, že v naší zemi dosud nemáme jednotné znění vyznání víry, o modlitbě Páně nemluvě. Slavnost slova je ukončena přímluvami, o kterých bude vhodné pojednat obšírněji příště.
Nečastější formální nedostatky narušující ducha liturgické reformy:
I. Panuje atmosféra zásadního nedocenění bohoslužby slova. Zejména tam, kde jde o samostatnou službu slovem, slyšíme např. .byla tam jenom bohoslužba slova", svědčící o tom, že někteří věřící i kněží mají jiný pohled na věc, než Otcové II. vat. koncilu, kteří obé části bohoslužby postavili naroveň. Ambón je místo "stejně důležité" jako oltář. (V evangelických církvích je mnohde opačný extrém, bohoslužbu vidí v kázání a večeře Páně je "něco navíc".)
2. Obec se neujímá svých úkolů, liturgii slova nevyjímaje. Celou tíhu nese předsedající. Klerikalizace zasáhla nejen katolickou církev, ale i církve protestantské, o pravoslavných nemluvě. Přitom o všechny části bohoslužby slova se může a má obec podělit. Včetně pomoci s přípravou homilie. "Při liturgické slavnosti každý služebník církve i každý věřící má v rámci své funkce konat jenom to, ale i všechno to. co mu přísluší z povahy věci a podle liturgických předpisů" (SC 28).
3. Boží slovo je předčítáno nedbale, bez vnitřního porozumění, nebývá HLÁSÁNO (vyznáváno z činné víry); není slyšet.
V dobách počátků liturgické reformy v kostele sv. Havla v Praze četl jeden mladý chlapec naznačeným způsobem. Dr. Myslivec, velká postava liturgické obnovy, sedící asi v polovině chrámové lodi, po závěrečné větě "Slyšeli jsme slovo Boží" zaburácel na celý kostel: "NESLYŠELI jsme slovo Boží!" Chlapec se všechno naučil, dnes je jáhnem.
4. Homilie není homilií, tj. výkladem biblických či liturgických textů, nýbrž podivným přednesem prapodivných názorů na všelicos; kupodivu nejsnáz se mnohým káže na témata z morálky nebo asketiky, méně už z dogmatiky, kdežto z biblického textu se nechá inspirovat jen málokdo hlouběji než jen nadpisem v lekcionáři. Zdá se, že řadě kazatelů úroveň biblické přípravy v mládí ani jiné kárání neumožňuje, což však přesto není omluvou. Dnes už má každý možnost z dostupné literatury dohnat, co se v semináři nenaučil. Liturgická reforma sice připouští i kázání nebiblické, ale jako výjimku. Dnes - 30 let po této koncilní reformě - je stále ještě výjimkou spíš opak. Pokud si takový kazatel od té doby nic nepřečetl a není v kontaktu s lidmi, se svými kolegy, pak se není čemu divit.
5. Homilie je nahrazována pastýřskými listy. Tento nešvar podporují biskupové (napíší: .budiž přečteno namísto homilie"), vítají jej někteří kněží (nemusí se připravovat) a trpí jím Boží lid. I když necháme stranou obsah pastýřských listů (často se věnují praktickému problému morálky, s Božím slovem nedělní liturgie nijak nesouvisí, proto liturgická čtení úspěšné přehluší), stejné to odporuje základnímu právu věřících slyšet Boží slovo. Proto moudří pastýři (s ohledem na dobro posluchačů, nikoli z neposlušnosti) tyto listy namísto homilie nečtou a sytí lid jim svěřený raději Božím slovem. Pastýřský list se sluší buď vyvěsit, nebo pokud přečíst, tak na závěr bohoslužby, kdy se ohlašují i jiné důležité věci.
Před necelými dvěma roky mi v soukromém rozhovoru slíbil pražský arcibiskup, že se už pastýřské listy namísto homilie číst nebudou. Buď to již není považováno za důležitou věc, nebo není snadné tuto samozřejmost prosadit.
6. Chybí úvody k bohoslužbě slova, ke čtením. Kněží - oni sami úvod nepotřebují, protože se textem zabývali - se nedokážou vžít do situace posluchačů, kteří mnohdy (bohužel) nevědí, co se bude číst, a tak často čtení uteče, aniž by se cokoli zachytilo. Je ale možné chybovat i druhým extrémem - příliš rozvláčným, unavujícím úvodem.
7. Není pamatováno na děti. Málokde mají vlastní bohoslužbu, málokde jsou vytvořeny podmínky, aby mohli mít souběžně samostatnou bohoslužbu slova, pouze někde je jim věnováno alespoň pár slov jejich věku přiměřených v rámci bohoslužby pro dospělé. Děti se nemohou chovat přirozeně, znervózňují kazatele, což bývá někdy interpretováno, jako že ruší posluchače; není tam nic, co by je zaujalo. Zasluhují si pozornost, i když je jich "málo". Jinak jich bude brzy ještě méně. Bylo by pokrytectvím citovat evangelium s Ježíšovými slovy o dětech, pokud se na ně v praxi potom hledí jen jako na rušivý element. (Samostatnou paralelní bohoslužbu slova pro děti může/mohou vést vhodní teologicky i pedagogicky schopní členové) obce. Samozřejmě bude v jiné prostoře, aby se obě bohoslužby navzájem nerušily a aby se děti mohly projevit nahlas. Zbývající části liturgie již budou opět společné.)
8. Není zařazováno ticho, které může být na začátku bohoslužby slova, po jednotlivých čteních, po homilii. Má umožnit posluchačům, aby slyšené zasadili do svých konkrétních životních okolností.
9. Dochází ke zdvojení některých částí. Např. se před evangeliem zpívá lidová píseň a ještě se zpívá, nebo v horším případě čte alelujový zpěv.
Všem liturgům doporučuji alespoň jednou v životě přečíst "Všeobecné pokyny k mešnímu lekcionáři" otištěné v dílu VI/2 lekcionáře na str. 681-714.
Příště o úloze obce v liturgii.
Věřím v Boha, Otce všemohoucího, stvořitele nebe i země.
I v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho; jenž byl počat z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny; trpěl pod Ponciem Pilátem, ukřižován umřel a byl pohřben; sestoupil mezi mrtvé, třetího dne z mrtvých vstal; vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího; odtud přijde soudit živé i mrtvé.
Věřím v Ducha svatého; svatou církev obecnou, společenství svatých; odpuštění hříchů; vzkříšení mrtvých a život věčný. Amen.