V posledních deseti letech byl znovuobjeven význam symbolu. Slovo symbol je ve všech ústech, jen málo lidí však přesněji ví, co symbol je. Ve slovnících se dozvíme, že slovo pochází z řečtiny a znamená .spoluvržený". Snad je k tomu ještě řečeno, že symbol původně byl poznávacím nebo ověřovacím znakem užívaným mezi smluvními partnery nebo pro posly. Jakkoli tato informace není z hlediska dějin myšlení nezajímavá, o dnešním užívání slova symbol neříká skoro nic.

Chceme-li v chápání pojmu symbol postoupit dále, musíme vyjít ze současného smyslu slova a pokusit se o vlastní popis. Symbol je pro nás živým a společností uznávaným výrazem nadosobního světa smyslu a hodnot. Lze ho vnímat smysly, poukazuje však na cosi, co není smysly registrovatelné.  Potud přesahuje vnímatelné, a tím i sám sebe. Symbol vždy obsahuje více, než jsme schopni na první pohled poznat. Totéž platí o znamení.  Vznik a ustaveni symbolu může být zcela věcí jednotlivce, skutečným symbolem se však stane tím, že je nějakou skupinou přijat, že jí je srozumitelný a průhledný. .Vznik a uznání symbolu patří k sobě. Akt vytvářející symbol je aktem společenským, i když zprvu začíná u některého jedince" (Paul Tillich).

K působení symbolů a znamení patří to, že člověka oslovují emotivně a celostně. Nezasahují jen člověkovu hlavu, ale i jeho srdce. Na rozdíl od pojmu, omezeného na oblast rozumu, zahrnují symboly a znamení vědomí i podvědomí, rozum i cit.

Pojem je sice díky své jednoznačnosti výraznější, symbol - a také znamení - však pro svou mnohoznačnost má mnohem více rozměrů. Vůči pojmu je symbol také původnější. Rozhodně tomu není tak, jak se lidé často domnívají, že symbol vzniká poetizací pojmu, ale naopak se z plnokrevného symbolu může postupem času stát abstraktní pojem. Jako představa předchází procesu formulace, tak předchází symbol před pojmem.  O poměru symbolu a definice píše Joachim Scharfenberg: .Definice informuje, symbol vede k zamyšlení (Ricoeur); definice vyžaduje odlišení, symbol souvislost; definice podporuje definitivnost, symbol otevírá budoucnost; definice svůj objekt usmrcuje, symbol oživuje; definice je základním prvkem védy, symbol základním prvkem umění a náboženství." V podobném smyslu se vyjadřuje Jürgen Moltmann: .Tímto pohybem ve směru znamenatvíce symboly nekonstatují reality, ale uvolňují zkušenosti. Symboly vedou k zamyšlení a inspirují k objevům. Symboly jsou. . . podněty poznávacích a interpretačních procesů." Charakteristickým znakem symbolu je, že má .moc, spočívající v něm samém" (Paul Tillich). Tím se liší od znaku, který takovou vlastní moc nemá.  Zatímco znak bývá zaměnitelný, symbol (pro tuto jen jemu vlastní sílu) zaměnit nelze. Symbol se od znaku dále liší tím, že má přebytek významu, zatímco znak je jednoznačně vymezen. Nad dopravním značením kupříkladu nelze meditovat, je třeba se podle něho řídit. Řidič se nemůže ptát, co znamená červené světlo na semaforu, ale musí to vědět. Právě tak znaky v počítači nejsou interpretovatelnými vyobrazeními, nýbrž jednoznačnými signály.

Správné je pozorování, že symboly a znamení měly v různých dobách různé významy (jsou epochy více či méně ovlivněné symbolikou). Nepravdivý je však závěr, který se z toho vyvozuje - že v době vědy, která nahradila dobu náboženství, budou mnohoznačné (a proto nedefinovatelné) symboly a znamení nahrazeny jednoznačnými, jasně definovanými pojmy. Pro svoji schopnost vyjadřovat nevnímatelné (tedy jak ideálno, tak transcendentno) jsou symboly a znamení zásadně nepominutelné a nenahraditelné. Člověk je natolik odkázán na náhled, že si dokáže skutečně osvojit pouze to, co může pojmout skrze obraz, symbol nebo znamení (např. jde-li o obraz světa nebo Boha). Příklady ovlivňují jeho myšlení a jednání mnohem hlouběji než výklady. Proto jsou symbol a znamení prvotními fenomény člověka.  Odpovídají jeho základní tělesně-duchovní a sociální struktuře. Když tedy symboly a znamení existovaly v minulých kulturních epochách, budou jistě existovat i v budoucnosti.

K podstatě symbolu a znamení náleží, že poukazují k čemusi nad sebou samými.  Proto také nesoustřeďují pozornost vnímajícího na sebe, ale na to, co symbolizují. Jürgen Moltmann píše: .Symboly představují napětí inherentní každé zkušenosti: napětí určitého a neurčeného, partikulárního a totálního, přítomného a budoucího. Na tomto napětí je založen jejich přebytek významu." Jen tak budou symboly plnit svoji funkci symbolů, budou divákův pohled odvádět od sebe a směrovat ho k tomu, co znamenají. Až tímto sebepřekročením plní svůj úkol, stávají se pravými symboly. Obracíme-li se například ke kříži a uctíváme ho, neplatí naše úcta konkrétnímu objektu - kříži, který máme právě před sebou, nýbrž křížem symbolizované Kristově oběti na Golgotě. Kdybychom uctívali sám kříž, nebyl by to symbol, ale modla nebo fetiš.

Náboženské symboly a znamení se liší od světských tím, že neznázorňují duchovní a smyslové (tedy podmíněně transcendentní) předměty, nýbrž odkazují k nepodmíněně transcendentnímu. Jejich existence není rozhodné nesymbolická a nepředmětná; jejich podstatné určení však spočívá v tom, že vyjadřují cosi, co překračuje každou předmětnost. Náboženské symboly a znamení nemají žádný jiný smysl než předmětně reprezentovat to, co je nevnímatelné a transcendentní. Přestanou-li poukazovat nad sebe samé a začnou se samy stávat předmětem uctívání, míjí se se svým určením a degenerují v .antisymboly". Namísto co by zprostředkovávaly přítomnost transcendentna, zabraňují člověku v přístupu k němu. Symbol, .který povyšuje podmíněné k důstojnosti nepodmíněného, není sice nesprávný, je však démonický" (Paul Tillich). Každé nazírání transcendentna je ze své podstaty symbolické. Nesymbolické (= pojmové) poznání transcendentna neexistuje. Matoušovo evangelium o Ježíšové kázání říká: .Toto vše mluvil Ježíš k zástupům v podobenstvích; bez podobenství k ním vůbec nemluvil" (13,34). Z toho vysvítá, že víra nemůže žít bez obrazné řeči a znamení (kam patří i podobenství). Jürgen Moltmann o poměru podobenství a symbolu říká:

.symboly jsou svou formou obrazy a podobenství". Symboly stejně jako podobenství jsou .anticipacemi (předjímkami, pozn. př.) zaslíbení v oblasti zkušeností tohoto času". Stále znovu vyslovované tvrzení, že během procesu vývoje víry budou symboly postupně nahrazovány abstraktními pojmy, je nepravdivé, protože odporuje veškeré zkušenosti. Symboly sice mohou být vytěsněny jinými symboly, nikdy však nejsou symboly nahrazovány pojmy.  Víra je živá tou měrou, jakou věřící mají živý vztah k symbolům a znamením.  Proto musí každé náboženství dbát o pěstění vztahu k symbolům a znamením. .Znamením náboženské praxe je," píše Joachim Scharfenberg, .nechávat symboly působit tak, že vedou k rozjímání, že zahrnují skrytý smysl, který nebyl předtím ještě zjevný." Lidé lijící v dobách před osvícenstvím měli bezprostřední přístup k symbolům a znamením, protože celý jejich život byl nesen symbolickým myšlením.  U lidí žijících v technicko-racionálním světě a zvyklých myslet téměř výhradně pojmové bývá vztah k symbolům a znamením naproti tomu často poznamenán cizotou a nepochopením. Přístup k nim je jim zatarasen dvojím způsobem. Jednak chápou řeč symbolů jako předvědeckou řeč znamení, a proto v nich symboly budí silný citový odpor; jednak jsou tak silně fixováni na své pojmové a analytické myšlení, že je pro ně nadto ztracen živý přístup k symbolům a znamením (tj. k niternosti každého jsoucna). Lidé žijící s tak zúženým zorným polem mohou znovu nalézt přístup ke světu znamení a symbolů, budou-li smysluplně vedeni k objev, že v zásadě neexistuje jeden, ale dva přístupy k poznání reality: rozumové uvědomění a hlubinné uvědomění, logicky postupující porozumění a celostně vnímající pochopení. Zatímco porozumění skutečnosti lze dosáhnout počítáním a měřením, experimentováním a analýzou, pojímá pochopení, jehož základním prvkem je meditativní poznání, svůj předmět celostně. .Nezačíná rozřezáváním, aby pak vše znovu složilo, nýbrž připouští, aby se uplatnilo nerozřezané" (Carl Friedrich von Weizsäcker). Pochopení symbolů a znamení - typický příklad meditativního poznání - nenastává tak, že bychom na nich rozpoznali jednotlivosti, a ty potom složili do nějakého celku, nýbrž tím, že na sebe necháme působit symbol jako celek. Teprve v tomto procesu působení se nám otevírá jeho smysl. .V meditaci přechází partikularistický způsob vnímání do celostného. Na místo objektivizujícího, partikularizujícího, definujícího myšlení nastupuje účastné poznání. Objektivizující myšlení je ovládáno metodou izolace, meditativní poznání metodou integrace. . .  V definicích vytvořených vymezeními bývá principem násilí (Gewalt). Principem meditativního, participativnho poznání je podoba (Gestalt)" (Jürgen Moltmann).

(z němčiny přel. JaS)

Diskusní příspěvek na setkání křesťanů 7. 11. 1992

Pro vystižení duchovního vývoje české společnosti po listopadu 1989 se vtírají slova euforie - vystřízlivění, možná přiléhavěji opojení - kocovina.  Místo abychom byli střízliví a bdělí, tak jsme se, alespoň z počátku, opájeli vlastní skvělostí, jedinečnosti a dalšími nevídanými kvalitami. Při zpětném pohledu není těžké rozpoznat - a to i v křesťanském prostředí známky opilosti: bodrý nesouvislý blábol, nekoordinované pohyby, plácání po ramenou apod. To samo o sobě by nemuselo být tak hrozné, kdyby za stavu naší snížené vnímavosti nedošlo v očích veřejnosti k důležitým posunům v chápání křesťanství a náboženství vůbec.

Z pozice respektované duchovní opozice komunistického režimu se křesťanství, zejména pak římské katolictví dostalo do role dekorace. Mnohem kvalitnější než laťky potažené rudým plátnem - pravá, nefalšovaná gotika, byť některá paramenta či devocionálie mohou být pozdější. Te Deum při volbě presidenta patřilo k té lepší podobě tohoto posunu.  Další posun nastal tam, kde křesťanství bylo záměrné ztotožňováno nebo se spontánně ztotožnilo s něčím, co na první pohled jako křesťanské vypadalo.  Jako příklad uvedu slogan .pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí".  Pravda a láska jsou vskutku ústřední křesťanské skutečnosti. Ale s tím vítězstvím je to přinejmenším složitější. Takto to v evangeliích není. Nemalá část veřejnosti však zmíněnému sloganu uvěřila. Jako důkaz, že to funguje, sloužila porážka komunistů prostřednictvím sv. Anežky. Co však mohlo následovat, když se ukázalo, že pravda a láska nezvítězily ani v křesťanských církvích, natož pak jinde ve společnosti? Jednoduchý závěr: ti komunisté se zase tolik nemýlili, když říkali, že náboženství je takový lepší Meprobamát nebo Brufen. Při životních bolestech asi docela dobré. Ale jinak?  Hovoříme-li o odpovědnosti křesťanů, myslím. že jsem zůstali české společnosti dlužni především živý hlas evangelia.

Josef Zvěřina tu citelně chyběl.

Na dopis Radany Parmové (Getsemany 12/93) přišlo několik obsáhlejších reakcí, které postupně zveřejníme. Věříme. že budou následovat i další Vaše dopisy. Přispěním do této diskuse se vyjadřuje dospělá zodpovědnost za věc církve v naší zemi. Encyklika Humanae Vitae se obvykle považuje za oficiální stanovisko církve. Tato encyklika však nechce být a není trvalým a neměnným učením církve. Jiné dokumenty, i vyššího stupně závažnosti, jako např. pastorální konstituce 1I. vat. koncilu Radost a naděje jsou ve věci plánování rodičovství mnohem vstřícnější. Za oficiální stanovisko nelze bez dalšího považovat ani to. co lidé slyší v naší zemi z kazatelen či z pastýřských listů. V dialogu o těchto otázkách je třeba pokračovat. Tak jako šel vývoj od encykliky Casti Connubii přes projev Pia Xll. k porodním asistentkám k Humanae Vitae, půjde i nadále.

Několik laických poznámek k encyklice Humanae Vitae

Jiří Ullmann

Tato encyklika vyvolává stále řadu rozporuplných diskusí. Jsou vůči ní vznášeny námitky i ze strany skutečné věřících manželů. Ne ze vzdoru nebo pýchy, ale prostě proto, že striktní dodržování zásad, uvedených v tomto dokumentu. vede do těžko řešitelných životních situací, které těžko pochopí ten. kdo v rodině nežije. Především se jedná o otázky spojené s regulací porodnosti a o odmítavý postoj k antikoncepci.

Oficiální stanovisko v těchto otázkách je možno shrnout následujícím způsobem:

1.  Regulace počtu děti v rodině není v zásadě mravně nepřípustná.

2.  Řídit počet dětí v rodině je dovoleno pouze zřeknutím se sexuálního soužití manželů nebo tzv. metodou využití přirozených rytmů.

3.  Ostatní metody antikoncepce jsou nepřípustné. Neplyne to ze zjeveného zákona Božího, ale z výkladu přirozeného zákona. Antikoncepce je nepřirozená, a proto mravně špatná.

4.  Je nepřípustný potrat.

Otázky vyvolává především zdůvodnění, proč je mravně dovolená metoda přirozených rytmů, i když zdaleka nemusí vždy být vhodná a spolehlivá, ostatní způsoby antikoncepce však nikoliv. Křesťanská morálka posuzuje kvalitu lidských činů v zásadě ze dvou hledisek. Z objektivního hlediska je hříchem to, co porušuje princip lásky k Bohu a bližnímu, přičemž subjektivní úmysl může objektivní hodnotu činu významné ovlivnit. Srovnáme-li z těchto hledisek metodu přirozených rytmů a antikoncepci, není mezi nimi žádný zásadní rozdíl. V obou případech jde o to sexuálně žít s úmyslem vyhnout se vzniku nového života.

Vystupuje zde však ještě další kritérium hodnocení v jiných oblastech neobvyklé.  Jeden způsob je označován jako přirozený, a proto mravně nezávadný, druhý jako nepřirozený a proto nedovolený. Naneštěstí slova .přirozený" a .nepřirozený" nemají zcela jednoznačný význam. A s definicí, co v těchto souvislostech vlastně znamenají, jsem se bohužel dosud nikde nesetkal.  A jde o věc opravdu zcela zásadní. Na této definici závisí především zdůvodnění závěrů encykliky. Také řada jiných, zdánlivě odlehlých problémů.  Vždyť člověk dělá mnoho věcí, které se mohou zdát nepřirozené. Není .nepřirozené" uvařit si jídlo, zhotovit oděv, regulovat řeku či dorozumívat se rozhlasem?

Ale vraťme se k některým obecným přírodním zákonitostem, kterými se řídí obnovování života na Zemi. V celé živé přírodě platí dva velmi obecné zákony.

a)  Rozmnožovací schopnost biologického druhu musí být minimálně tak velká, aby byly kryty veškeré ztráty, ke kterým dochází (přirozené úmrtí, nemoci, násilná smrt atd.). Jinak příslušný druh prosté vyhyne.

b)  Počet jedinců určitého druhu v obývaném teritoriu je v zásadě omezen množstvím potravy a jiných životních potřeb. Dojde-li k přemnožení, nadbyteční jedinci musí prostě zemřít. V přírodě se postupem doby zpravidla vytvoří dynamická rovnováha, kdy přírůstky a úbytky jsou vyrovnané.

Existuje celá řada různých, mnohdy velmi krutých mechanismů, které tuto rovnováhu udržují. A to platí i pro člověka.

Jsem přesvědčen, že skutečně .Bůh moudře stanovil přirozené zákony a rytmy plodnosti" i u člověka. Skutečné člověka vybavil tak, že se udržel na světě i za velmi nepříznivých podmínek v minulých dobách, kdy ztráty byly obrovské. Přes velké rodiny, tehdy zcela běžné, přibývalo lidí jen velmi zvolna. V podstatě existoval téměř rovnovážný stav.  Avšak člověk od nepaměti do této přirozené rovnováhy zasahoval prostřednictvím svého rozumu a práce. A to v obou směrech. Už tím, že si rozdělal oheň, postavil příbytek, ošetřil nemocného, snižoval velikost .přirozených" ztrát. Zároveň se postupně naučil osít a pohnojit pole, ochočit zvířata apod., takže postupně rozšiřoval i zdroje své obživy. Pozvolný růst počtu lidí byl vyvažován růstem zdrojů potravy a ostatních potřeb.  Lavinovitý růst počtu obyvatelstva v poslední době je však takového rozsahu, že nemůže být trvale kompenzován růstem zdrojů životních potřeb.  Tyto zdroje jsou principiálně omezeny velikostí Země a již dnes se dotýkáme hranic jejich čerpání. Ještě mnoho lidí si to neuvědomuje.  Lidí skutečně velmi rychle přibývá, zvláště v rozvojových zemích, kde porodnost není většinou nijak omezována a regulována. Za posledních 40-50 let se počet lidí na Zemi zdvojnásobil. Přibylo jich stejně jako za celou statisíciletou historii lidstva. A všichni chtějí jíst, bydlet a pracovat. Důsledky jsou markantně vidět. Přes veškerý technický pokrok rozvojové země nejsou a nebudou schopny všechny obyvatele uživit a zajistit jim práci, pokud se situace zásadně nezmění. Tyto země stále chudnou a lidé žijí v podmínkách člověka nedůstojných.

I člověk bez ekonomického vzdělání si asi dovede představit, jak by to vypadalo v naší republice, kdyby se každých 50 let zdvojnásobil počet obyvatel.  Bylo by možné vyrábět dvakrát více potravin, zdvojnásobit počet bytů, zdvojnásobit počet pracovních příležitostí atd.? Zákonitě by muselo dojít ke kolapsu.

Domnívám se, že jednou z hlavních příčin této situace je moderní, ve velkém měřítku účinná medicína a hygienická péče. Tyto faktory skutečně výrazně snížily úmrtnost. A v přírodě dnes není žádný mechanismus, který by bez vědomého zásahu člověka vytvořil rovnovážný stav a zabránil lavinovitému růstu počtu lidí.

Co z toho vyplývá? Teoreticky, ale jen teoreticky jsou možná dvě východiska.

a)  Pokud budeme zastávat názor, že zásah do samovolného průběhu přírodních procesů je nepřirozený a proto mravně špatný, pak je nepřípustná nejen jakákoliv regulace porodnosti, ale ani zásah do druhé strany rovnováhy.  Vyléčit člověka je také nepřirozené a proto mravně špatné. Operace nebo podání antibiotik je ostatně mnohem větší zásah do životních procesů než antikoncepce. A těžko bychom asi hledali rodiče, kteří svému těžce nemocnému dítěti vědomě nepodají účinný lék a nechají věcem .přirozený" průběh.

b)  Druhým východiskem je zásada, že rozumové jednání člověka je jeho přirozeností a v zásadě na něm není nic špatného. Není však možné zapomínat na to, že člověk má svobodnou vůli a může konat dobré i zlé. A proto ne každý jeho zásah do přírody je automaticky dobrý.

Ale to se již týká zákona mravního, ke kterému bych chtěl v následujících odstavcích uvést několik poznámek.

Reprodukční proces u člověka nekončí narozením dítěte. Dítě, i když má od počátku vlastní důstojnost. přichází na svět v mnohém nehotové. Ke svému růstu nezbytně potřebuje milujícího člověka, který mu umožní uzrát tělesně i duševně, který ho naučí být dobrým člověkem, milovat Boha a žít podle jeho vůle.

A nejlepším a nenahraditelným prostředím pro výchovu je od nepaměti dobrá rodina. Dnes tento názor zastávají většinou i ateisté, i když existují .avantgardní" názory, že rodina je přežitek.

Myslím si tedy, že hodnotu lidské sexuality je správné posuzovat právě s ohledem na zájmy rodiny a tím i celé společnosti. To se asi nejlepší přibližné vyjádření přirozeného mravního zákona v těchto otázkách.  Člověka jako muže a ženu stvořil Bůh. On také člověka vybavil sexualitou, a jistě mu také určil prostředí, ve kterém může tento dar využívat. A tím je rodina. A proto řešení regulace porodnosti vyloučením sexuality v manželství lze stěží pokládat za správné a přirozené. Ve svých důsledcích může značně poškodit mezilidské vztahy manželů. Domnívám se, že jádro celého mravního problému, o kterém pojednává encyklika, nespočívá ve způsobu regulace porodnosti, ale v něčem jiném.

Snoubenci, kteří svým .ano" uzavírají manželství, přejímají nejen práva a příjemné stránky tohoto stavu, ale i nemálo povinností.  A nemají právo zcela libovolně rozhodovat, zda budou mít děti a kolik.

Vždyť obnovovat život je jedna ze základních funkcí rodiny.

Nejsem si jist, že jednají správně manželé, kteří z vlastní pohodlnosti, bez vážných důvodů odmítají mít děti. A to i v případě, že spolu žijí .dovoleným" způsobem a vyjde jim to.

Nejsem si jist, že máme právo odsuzovat manžele, kteří přivedli na svět a řádně vychovávají tolik dětí, kolik je přiměřené a žádoucí v dané společenské situaci. A to i v případě, že pro zabránění početí používají jakýkoliv způsob, který neškodí zdraví a neuráží lidskou důstojnost.

A vůbec si nejsem jist, že správně jednají manželé, kteří sice spolu žijí .přirozeným" způsobem a přivádějí na svět mnoho dětí bez ohledu na to, zda jsou schopni je řádně vychovat a zabezpečit. A kteří tím vytvářejí velké problémy v životě celé rodiny.

Co říci k předmanželským sexuálním stykům? Zdá se mi, že jsou mravně špatné proto, že objektivně škodí budoucí rodině, brání skutečnému vyzrání lásky a věrnosti, nehledě na to, že mohou vést k nežádoucímu vzniku nezajištěného nového života. A vůbec není důležité, zda se provádějí .dovoleným" nebo .nedovoleným" způsobem.

Pokud jde o manželskou nevěru, je to podobné. Ta je mravně špatná proto, že ničí důvěru a lásku mezi manžely. A vůbec není důležité, jakým způsobem se praktikuje.

Nakonec ještě poznámku k námitce proti antikoncepci, která se uvádí v encyklice.

Námitce, která je podle mého názoru spíš sugestivní než věcná.  .Je možné se obávat, že muž, zvyklý na antikoncepční praktiky, časem ztratí úctu k ženě, přestane se starat o její tělesnou a psychickou rovnováhu a skončí tím, že ji bude považovat za pouhý nástroj sobeckého požitku a ne už za družku, které si má vážit a kterou má milovat." Takový vztah k ženě je jisté odsouzeníhodný a nemravný. Jeho příčinou však není antikoncepce, ale sobectví. Může docela dobře existovat i při vyloučení antikoncepce, a to s daleko horšími následky.

Edward kardinál Cassidy se během své prosincové pražské návštěvy setkal na zajímavé besedě rovněž se studenty ETF a HTF UK. Setkání zahájil asi třičtvrtěhodinovým projevem, pak následovala diskuse. Ekumenismus je podle kard. Cassidyho úkolem prvořadé důležitosti. Nejprve je ovšem třeba mluvit o něm ve vlastní církvi, teprve potom směrem navenek. Úsilí směřující k viditelné jednotě je tím důležitější. že nejednotu vidí též nové vznikající církve ve třetím světě. Viditelná jednota je úkolem od Pána: "Aby všichni jedno byli" (J l7). Nepochybně v kontextu naší země zdůrazňoval kardinál smíření a uzdravení vzpomínek. tj. odstranění všech starých zranění v mysli i duši tohoto národa Husova, národa reformace i rekatolizace. Tento národ je zatížen svou minulostí. Kardinál Cassidy přitom citoval prohlášení Jana Pavla Il. z 21. dubna 1990, ve kterém se praví, že je úkolem odborníků, předně českých teologů, aby přesně definovali místo, které Jan Hus zaujímá mezi reformátory církve. . . Pro rozvoj ekumenického dialogu by bylo vhodné, aby katolíci společně s reformovanými napsali dějiny reformace jako společné dílo. Nechceme se jen tolerovat, ale žít příkaz lásky. Dalším důležitým tématem je eklesiologie. Katolická strana zde zdůrazňuje kontinuitu církve, strana reformační kontinuitu víry. Celkový ekumenický program kard. Cassidyho tedy je: 1. Uzdravení vzpomínek 2. Uvědomit si společnou víru, jeden společný křest 3. Porovnání eklesiologických koncepcí - církev jako creatura verbi - církev jako svátost milosti. Rozpravu zahájili profesoři obou fakult; jako první zazněla otázka na neposkvrněné početí Panny Marie (Dr. Michael Kučera, HTF). Odpověď poukazovala na skutečnost, že mariologických dogmat se nelze "jen tak" vzdát; tvoří specifiku katolické církve. Jako by katolická církev chtěla vlastnit plnost zjevené pravdy poukazuje prof. Filipi (ETF), - zatímco jde spíše o otázku eschatologickou než eklesiologickou. Tomuto pan kardinál více méně přisvědčil. V rozpravě přišla řeč na překlad .Ekumenického direktáře" (k českému vydání snad bude připraven počátkem roku). Prof. Smolík podotýká, že direktář dokonce předstihuje v jistém smyslu II. vat. koncil. Kardinál k tomu dodává, že ještě před deseti roky by vydání takového dokumentu nebylo možné. Z příspěvků studentů byla pozoruhodná zmínka o ekumenickém setkání studentů na Slovensku. KTF vyslala na setkání pouze jednoho studenta s odůvodněním, že fakulta má rekolekci. S rozpaky byla přijata zpráva, že uvedené setkání zahájil arcibiskup Ján Sokol modlitbou Zdrávas Maria. Celkově bylo konstatováno politování nad uzavřeností KTF. Jediným kontaktem s katolickými kolegy dosud bylo fotbalové utkání. - Kardinál Cassidy na to lakonicky reagoval otázkou: "A kdo vyhrál?" Další studentská otázka směřovala k interkomuniu. Odpověď:

Interkomunio představuje vlastně maximální jednotu. Ta neexistuje. Věc má ovšem své klady. Je předně nepochybně bolestivá. Tato bolest ovšem může být úrodnou půdou právě pro růst jednoty. K mariologickým otázkám kardinál dodává, že by je měly předcházet rozhovory o ospravedlnění. Dialog se sektami není obsahem ekumenismu. Krátká odpověď na krátkou otázku. Na druhé straně je tu ovšem seriózní rozprava s velkými světovými náboženstvími. Je obohacující, plná úcty, opět ovšem nikoli ekumenická.

Když jsem pozorně pročetl novou papežskou encykliku, padla na mé velká malomyslnost. O několik hodin později mne přepadl dlouhotrvající záchvat nemoci a já se pln naděje těšil, že opustím pozemskou církev a vejdu do té nebeské. Když se však obnovily normální mozkové funkce, pocítil jsem novou důvěru, třebaže jsem nezavíral oči a srdce před možností dalších bolestí a křečí, které budou nejspíš následovat v bezprostřední budoucnosti.  Veritatis splendor obsahuje mnoho krásných věcí. Téměř všechen skutečný jas se však ztratí, když se ukáže, že celý dokument je zaměřen především k jednomu cíli: vynutit naprostý souhlas a podrobení se všem papežským názorům - a to obzvlášť v jednom rozhodujícím bodě: že totiž užití jakýchkoli umělých prostředků regulace početí je ze své podstaty zlé a hříšné, a to bez výjimky, dokonce i v případech, kde by antikoncepce byla menším zlem. Papež si je jist, že je vázán povinností hlásat své učení, aniž by se ohlížel na možné praktické důsledky pro zúčastněné lidi a pro celou církev.  Takové ohledy by považoval za neřádné a nebezpečné, protože se v nich navzájem poměřují hodnoty. Přes všechna rizika, přes všechno nebezpečí věří, že nelze připustit jiný názor než jeho vlastní, a ten má být přijímán s poslušností.

Nedávný Katechismus katolické církve, schválený papežem, ukazuje, že i on sám připouští určité výjimky u zakazujících přikázání. Například zákaz zabíjení lze porušit v případech sebeobrany, trestu smrti, a dokonce i ve válkách. Zlo antikoncepce je pro papeže daleko absolutnější než přikázání Nezabiješ.

A co zákaz, který všem svým učedníkům dal sám Pán: .vůbec nepřísahejte" (Mt 5,34)? V tomto případě papež nejen že uznává výjimky, ale dokonce je ukládá jako směrnici pro celou skupinu členů církve.  Existuje pozoruhodný rozdíl mezi současným papežem a Janem Pavlem L, který byl před svým zvolením dlouhá léta významným učitelem morální teologie. Jako Albino Luciani navrhl změnu nauky; když pak Pavel VI. ve své encyklice Humanae vitae znovu potvrdil zákaz antikoncepce, rozhodl se mlčet. Brzy po svém zvolení papežem však nenechal nikoho na pochybách, že zamýšlí učení revidovat a že bude klást důraz na motiv jednání (srov.  Camillo Bassoto. Il mio Cuore e Ancora a Venezia, Albino Luciani, Venice, 1990).

Ačkoli tomuto problému věnoval mnoho pozornosti, nikdy necítil takovou důvěru ve svou vlastní kompetenci, aby pominul potřebu trpělivé naslouchat všem zúčastněným a vést dialog s teology a biskupy. Jakožto morální teolog sdílel Jan Pavel I. přesvědčení naprosté většiny všech morálních teologů minulosti i přítomnosti, že je nezákonné a zřejmě i velice nespravedlivé, jestliže se na lidi ve jménu Božím nakládají těžká břemena, aniž je zcela jisté, že to je skutečně Boží vůle.

Mentalita Jana Pavla II. je odlišná. Jejím výchozím bodem je vysoký smysl pro povinnost spolu s naprostou důvěrou ve vlastní kompetenci díky zvláštní pomoci Ducha svatého. A tato naprostá důvěra ve vlastní síly je spojena s hlubokou nedůvěrou ve všechny teology (obzvlášť morální teology), pokud s ním zcela nesouhlasí.

Ve Veritatis splendor se Jan Pavel II. netají tím, že už mnoho let cítil nutkání napsat encykliku, která by teology přiměla k souhlasu s jeho učením o sexuální morálce a zvláště o antikoncepci. Dosud věří morálním teologům typu Carla Caffarry, který uspořádal kongres, kde se sešli další .spolehliví" moralisté a předložili neuvěřitelné tvrzení, že církev do r. 1917 považovala antikoncepci, ať již v manželství nebo mimo ně, za .vraždu".  Caffarra se odvolal na Corpus iuris canonici. Ten však pouze říká, že .ti, kdo vybavují muže nebo ženy magickými prostředky nebo jedem tak, že se stanou neschopnými plodit, počít nebo porodit dítě, a činí to z nepřátelství nebo nenávisti, měli by být považováni za vrahy". Caffarra je dosud hlavou Institutu Jana Pavla II. v Římě, bez ohledu na tak neuvěřitelné užívání církevních dokumentů.

Papežův přístup již byl formulován v mnoha projevech a disciplinárních výnosech. Strukturálně byl vyjádřen takto:

1.  Nový Kodex kanonického práva odsuzuje nesouhlas (Can 1371, 1). Každý, kdo je napomenut kvůli nějakému projevu a plně se nepodřídí, se dopouští trestného činu. Nepřipouští se nejmenší možnost, že tak činí s dobrým, čistým svědomím. Tento text byl papežem do kodexu přidán na poslední chvíli bez jakékoli konzultace s mezinárodní komisí, která kodex připravovala.

2.  Veškerá jmenování všech teologů, včetně morálních, kteří učí na vyšších církevních školách, jsou centrálně řízena. Bezpochyby se ti, kdo jmenování udělují, řídí předně tím, aby každý teolog, má-li být schválen, zcela souhlasil s papežovými názory na antikoncepci a podobné otázky.

3.  Podobný dozor se širokou měrou praktikuje při jmenování biskupů a dalších nositelů církevních úřadů.

4.  Protože předchozí tři opatření nepracovala dokonale, dalším krokem bylo vyžadovat jakési nové vyznání víry, zahrnující nyní naprostý souhlas s ne neomylnými (tj. omylnými) papežskými naukami a zvláštní přísahu věrnosti prvnímu z biskupů. Acta Apostolicae Sedis říkají, že opatření schválil Sanctissimus (Nejsvětější). Sám text opatření papeže označuje Beatissimus (nejblaženější). Lze v tom vidět nějaký zvláštní význam? Nezposvátňují tyto tituly papežovu autoritu přespříliš?

5.  Je nyní dobře známo, že papežské agentury podstupují nesmírnou námahu, aby zjistily, kdo je .spolehlivý" a kdo ne. A kdo o tom nakonec rozhoduje? Jakou roli hraje souhlas s papežskou sexuální etikou?

6.  Nyní přichází encyklika Veritatis splendor. Její slova silně naléhají na svědomí všech, kterých se mohou týkat, ačkoli papež a jeho odborní poradci zjevně nemají správnou představu o tom, jak vypadá současná morální teologie. Vyslovují se velmi vážná obvinění. Který morální teolog s dobrou pověstí v církvi se pozná v obraze, jejž Veritatis splendor kreslí?  Papežovým záměrem je plnit takto poslání, kterým Kristus pověřil Petra a jeho nástupce. .Musíš být posilou svým bratřím" (L 14,29). Tato slova však musejí být umístěna do svého bezprostředního kontextu. Petr ujišťuje svého Mistra i druhé učedníky: .I kdyby všichni odpadli, já ne" (Mk 14,29).  Pán ho před takovou sebedůvěrou varuje a říká: .Prosil jsem za tebe, aby tvá víra neselhala. A ty, až se obrátíš, musíš být posilou svým bratřím." Z toho je jasné, co obrácení pro Petra znamená. A také je jasné, jak by měl posilovat své bratry.

Petrův pád způsobila jeho neschopnost uvěřit v pokorného, trpícího a nenásilného služebníka - Mesiáše. Poté, co se obrátil, je hlavním Petrovým úkolem - a úkolem všech, kdo se k němu připojí - vyznávat a dosvědčovat svědectvím celého svého života, že Otec pozdvihl k životu a vyzvedl ke slávě svého trpícího služebníka, Ježíše Krista.

Určité není v tomto textu nic, z čeho by se dalo odvodit, že na Petra byl vložen úkol hlásat svým bratřím naprostý zákaz antikoncepce všeho druhu a v každém případě. Ani ležíš nepověřil Petra hlásáním jakéhosi kompletního souboru zákazů a norem, které by měli všichni dodržovat, včetně zákazů, jimiž budou všichni tísněni. Netíhl snad Petr k tomu, uložit novým křesťanským konvertitům dodržování židovských zákonů? A nepovstal snad proti němu Pavel a neukázal mu správnou cestu?

Papež si je vědom, že převážná většina vdaných a ženatých lidí nemůže plně souhlasit s absolutním zákazem antikoncepce; že tito lidé oponují důrazu, s jakým je zákaz vynucován, a nemohou pochopit argumenty, které ho mají ospravedlnit. Většina morálních teologů je pravděpodobně stejného názoru.  Papežova odpověď tomuto veřejnému mínění v církvi není nová, ale je nyní pronášena s novým důrazem: církev není demokratická, je hierarchická.  Zeptejme se svého papeže: jste si jist, že vaše důvěra ve vaši svrchovanou lidskost a odbornou a náboženskou způsobilost ve věcech morální teologie a zvláště sexuální etiky je skutečné oprávněná?

Pokud jde o antikoncepci, neexistuje v božském zjevení žádný výrok na toto téma. Je to věcí toho, co nazýváme přirozeným zákonem, napsaným hluboko do srdcí mužů a žen. Můžeme a musíme proto najít sami přirozenou a plodnou cestu k řešení.

Protože přirozený zákon je .otevřen očím rozumu", měli bychom čestně a trpělivě přemýšlet, uvažovat o věci .z obou stran" (Ř 2,12.16). Hierarchické zřízení církve přinejmenším nemůže být v rozporu či nepřipouštět tento postup ve věcech týkajících se zákona napsaného v našich srdcích a vyžadujícího odezvu svědomí.

Pryč se vší nedůvěrou v naší církvi! Pryč se všemi postoji, mentalitami a strukturami, které ji podporují! Měli bychom dát papežovi najevo, že nás četné známky jeho zakořeněné nedůvěry zraňují a že mnohotvárné struktury nedůvěry, jejichž ustavení umožnil, nám berou odvahu. Potřebujeme, aby k nám byl mírnější. Celá církev to potřebuje. Potřebuje to naše svědectví světu. Potřebuje to naléhavé povolání k účinnému ekumenismu.  Dovolte mi pro začátek navrhnout jeden uzdravující a odvahu dodávající čin. Ať Vatikán zničí všechny své seznamy - jeden z nich jsem viděl - těch, kdo jsou považováni za .spolehlivé" (affidabili) a těch, kdo nejsou: prostě v důsledku této jediné otázky absolutní špatnosti umělé antikoncepce. Církev má větší starosti než je tato, naléhavější potřeby: přinášet radostnou zvěst a povzbuzovat všechny na cestě k svatosti.

A vzdejme čest milostivému Božímu odpuštění tím, že jeden druhému odpustíme zlo, které jsme si navzájem způsobili, a hněv, který snad přebývá v našich srdcích.

Z anglického originálu B. Häring: Encyclical‘s one aim: assent and submission, uveřejněného v National Catholic Reporter 5. 11. 1993, přeložila Marie Spoustová.

Na Nový rok odpoledne jsme mohli v televizi sledovat přenos ekumenické bohoslužby z katedrály sv. Víta v Praze. Bohoslužby se zúčastnili představitelé všech křesťanských církví působících v naší zemi. Celkový dojem jsem měl mnohem lepší než z obdobné bohoslužby před rokem. Bylo znát, že na přípravě bohoslužby se tentokrát podíleli zkušenější liturgové mající biblické a ekumenické cítění. Bohoslužba měla jednotnou linii, nepůsobila roztříštěně, nebyla přetížena množstvím nepříliš souvisejících biblických textů. Tradičně kvalitní byla homilie synodního seniora ČCE Pavla Smetany.  Představitelé některých církví dostali prostor pro improvizované modlitby, vymezený trefnými biblickými úryvky. Hostitel - pražský arcibiskup Miloslav Vlk - na závěr shromáždění požehnal jménem božím a nikoli svým: to vše bylo potěšující.

Je velkou otázkou, zda je vůbec vhodné bohoslužby přenášet televizí. Zejména po nepříliš šťastném Velehradu. Hlavní důraz liturgie není misijní a její přenosy mohou nadělat více škody než užitku. Liturgická konstituce 1I. vat.  koncilu si je vědoma složitosti dané problematiky, a proto doporučuje svěřit rozhodování, zejména pokud se týče přenosů eucharistické bohoslužby, do rukou odborníků pověřených biskupskou konferencí. To u nás zřejmé dosud nefunguje. Například přenos vánoční půlnoční bohoslužby představil rutinní liturgii bez nápaditosti. Zejména se dalo čekat mnohem více od homilie - diváci by si zasloužili, aby byla skutečně homilií - aktualizací biblických či liturgických textů.

K přenosu dobře připravené ekumenické bohoslužby lze mít snad výhrady nejmenší. Je třeba poděkovat pražskému arcibiskupovi za nápad a za pozvání ostatních církví. I když hostiteli patří určitá přednost, více by mu slušelo, aby byl .jedním z ostatních" představitelů církví. Pozice na vyvýšeném trůně, s jedním se svých sufragánů po pravici (K. Očenášek) a s jedním se svých pomocných biskupů po levici (J. Škarvada) staví ostatní představitele do role ministrantů. Zásada rovnosti musí být v ekuméně pravidlem, tím spíše, že pravým hostitelem je Hospodin. (Třeba to nebylo zamýšleno tak, jak to vyznělo - přítomnost více katolických představitelů měla vyjádřit zájem o ekuménu. Druhý pražský pomocný biskup F. Lobkowicz stál úplně na konci řady.)

Jiným problémem byla účast věřících. Je otázkou, zda katedrála, kde není vytvořena žádná živá obec, kde většinu účastníků tvoří turisté, je tím pravým místem pro společné modlitby. (Kamera s gustem sledovala lidi z bohoslužby odcházející.) Spojené kostelní sbory církevní obec nenahradí.  Jejich účinkování je spíše vhodné pro koncerty duchovní hudby, a ne pro liturgii. Nebylo by vhodné místa střídat?

Už pouhý fakt, že křesťané různých vyznání jsou schopni se sejít společně k modlitbě, má velký význam. O to větší, jsou-li mezi nimi i nejvyšší představitelé všech církví. Taková bohoslužba je pak i určitým vzorem pro ostatní místa, protože to dosud není útvar příliš obvyklý. Proto chci poukázat i na drobné nedostatky, aby bylo možné se jich vyvarovat. V ekuméně .je třeba hledat, co nás spojuje, a ne co nás rozděluje". Proto by měl katolický představitel upustit od znamení kříže, pokud některým ve shromáždění jeho užívání vadí. (O jejich důvodech si můžeme myslet cokoli.) Měl by uzpůsobit dialog s věřícími na formu pro všechny obvyklou. Evangelický představitel by měl upustit od pozdravu před kázáním, když už jeden pozdrav na začátku zazněl. Počáteční pozdrav by ale měl být spíš božím slovem, než poněkud rozpačitým úvodem, kterému lze máloco vytknout, ale který také mnoho neříká.

Opět chybělo představení jednotlivých zástupců církví. Možná to mělo patřit komentátorovi A. Opatrnému, který k tomu měl dost času během zpěvů.  Stačilo, aby kamera pomalu snímala jednotlivé tváře.  Po skončení je ale lehké dávat rady. Věřím, že nápad pořádat ekumenické bohoslužby bude vzorem pro všechna místa, kde žijí křesťané různých církví - a nejen na Nový rok a nejen před televizními kamerami.

Mám těžce postižené dítě s dětskou mozkovou obrnou, které je ochrnuté na všechny čtyři končetiny, nechodí, ani nesedí. Rozhodla jsem se, že chlapce nedám do žádného ústavu, ale že o něho budu pečovat sama a zůstane s námi v rodině.

Jako všechny matky v takové situaci jsem musela obětovat zaměstnání a s tím spojený výdělek a samozřejmě svoje nároky na jakousi životní úroveň dnešní doby. Například: rodinná dovolená, k níž nejsou možnosti ani peníze, moderní oblečení občasná návštěva u kadeřnice, koníčky a podobné ženské radosti. Není zas tak těžké se takovýchto věcí vzdát s ohledem na dítě.  Mnohem víc mě trápí, že se postiženým lidem a dětem od nás zdravých nedostává tolik lásky a pochopení, kolik by zasluhovaly. A kolik opravdové pomoci?

Čekala jsem, že s příchodem demokracie se všechno změní. Jaký zájem měli komunisté o postižené děti netřeba rozvádět. Všechnu starost odbyli pěti stovkami invalidního příspěvku k rodinným přídavkům. Jedinou alternativou byl ústav. Tím byl problém vyřešen. Musím uznat, že se nyní finanční stránka zlepšila. Konkrétně: byl nám přiznán rodičovský příspěvek do sedmi let dítěte. Pak dlouho nic, až konečně přišel nový sociální zákon o příspěvku v péči o blízkou invalidní osobu. Zákon tu byl, ale co praxe? Při první návštěvě na městském úřadě mi sociální pracovnice tvrdila, že na příspěvek nemám nárok. Vás se to netýká, konstatovala. Při další návštěvě, kdy jsem dorazila s dopisem od právníka v ruce, že ze zákona nárok mám, mi byl přidělen dotazník beze slova omluvy (utekly nám peníze za dva měsíce).  Napadlo mé, kolik maminek bylo přede mnou odmítnuto a nevrátilo se? Po delší době jsem se opět ozvala a bylo mi řečeno, že vše je v šetření. Když se tedy vše vyšetřilo, pobírala jsem několik měsíců příspěvek. Měla jsem radost, že mohu koupit chlapci něco pěkného na sebe, trochu si usnadnit práci papírovými plenami. Neradovala jsem se dlouho. V březnu nám byla výplata zastavena. Když jsem pátrala po důvodu, bylo mi objasněno, že s manželem-soukromníkem nemám naději.

Vyběhla jsem tedy na okres pro opis daňového přiznání mého manžela, začínajícího podnikatele. Jenže zase chyba, ono se to prý soukromníkům těžko dokazuje, jaké mají vlastně příjmy. (K čemu je tedy daňové přiznání?) Taky jsem si musela vyslechnout, že je to i chyba vlády, když nepodpoří začínající soukromníky, aby nemuseli žádat o sociální dávky. A vůbec, když mu to podnikání nevynáší, tak ať toho nechá. Odpověděla jsem, že on takový podnikatel s postiženým dítětem doma zdaleka nemůže rozvinout takové podnikatelské aktivity jakých by byl schopen bez této zátěže. Vždyť celá tíha a starost leží jen na rodině. Neměla jsem už sílu se dál odvolávat.  Nejsem pro nějaké plošné vyplácení sociálních dávek, ale dost dobře si nedovedu představit rodiče, který by prošel tímto byrokratickým sítem a dostával dávky neoprávněně. Na což se často také poukazuje. Dalšího handrkování jsme byli ušetřeni díky novelizaci zákona v květnu. Takže nám byl příspěvek od července znovu přiznán. Na jak dlouho?  Přemýšlím tak trochu o morální stránce věci. Jsem přesvědčena o tom, že postižení lidé a děti mají ve společnosti své místo. Mají svou důležitou roli.

Je známo, jak takové dítě kladně ovlivňuje svoji rodinu, okruh příbuzných a přátel. Nutí nás zamyslet se nad žebříčkem opravdových hodnot.

Před dvaceti jedna lety založil anglikánský kněz a tehdejší děkan Episkopální teologické fakulty v Claremontu v Kalifornii Enrico Molnár (otec Cyril) Řád lásky a smíření. Řád je pro muže i ženy, žijící ať v celibátu či v manželství. Jeho posláním je žít v současném světě. v rámci existujících křesťanských církví, hlubší duchovní a svátostný život spojený se starými křesťanskými ctnostmi: RADOSTÍ, POSLUŠNOSTÍ, NENÁSILÍM, AGAPÁLNÍ LÁSKOU A PROSTOTOU. Těchto pět ctností tvoří řádové sliby. Křesťan, který se rozhodne žít v řádu, jenž je dnes rozšířen ve třinácti zemích, včetně naší, a čítá dohromady asi 300 lidí, má usilovat o posvěcení dne a o to, aby nalezl správný řád věcí a poměr mezi životem vnějším a vnitřním, duchovním. Přehnaná aktivita, zaneprázdněnost, shon jsou podle otce Cyrila počátkem ztráty kontaktu s Bohem a tím také ztráty hlubokého vnitřního pokoje.

Regule řádu dává doporučení pro každý den, týden, měsíc, rok; dále ukazuje na to, co by měl člen řádu dělat neustále, co při svých narozeninách a co alespoň jednou za život.

DENNÍ DOPORUČENÍ začínají důrazem na Eucharistii. Je-li to možné, denně přijímat, a jedná-li se o kněze, denně slavit Eucharistii. Dále je doporučena pravidelná modlitba se čtením z Písma i z dalších křesťanských knih a tichá meditace. Každý den je důležité začít Modlitbou Páně a spolu s ní otec Cyril navrhuje prostou modlitbu Mikuláše z Flue:

.Můj Bože a můj Pane, vysvoboď mne ode mne samotného a dej, ať cele náležím Tobě. Můj Bože a můj Pane, vezmi ode mne všechno, co mne od tebe odvádí. Můj Bože a můj Pane, dej mi všechno, co mě přivede blíž k Tobě. AMEN."

TÝDENNÍ ÚSILÍ je pak doplněno snahou psát si duchovní deník a provázeno umírněnou mariánskou zbožností.

KAŽDÝ MĚSÍC se doporučuje setkání s duchovním rádcem a jeden den strávit odděleně, v tiché kontemplaci, o samotě, mimo dav a shon. Mezi KAŽDOROČNÍMI DOPORUČENÍMI se objevují duchovní cvičení, zpověď. a pak nějaký projekt, jakkoliv nazvaný, který dotyčný křesťan bude dle vlastní volby uskutečňovat proto, aby Boží láska byla ve světě viditelnější a druzí lidé z toho měli užitek. Zmíněné tři věci samozřejmě nejsou omezeny tím, že by se měly konat jen jednou za rok. Ale jednou za rok, lépe řečeno každý rok, by se nad nimi měl každý z členů řádu zastavit, aby se mu neztratily z perspektivy.

Ke STÁLÉMU NAPLŇOVÁNÍ je určeno pět řádových slibů, jež jsou osvětleny následujícími citáty RADOST: .Radost je nejspolehlivějším znamením Boží přítomnosti." (Pierre Teilhard de Chardin)

.Dej ať přinesu radost tam, kde je smutek."

(František z Assisi)

POSLUŠNOST. .Poslušnost je nejkratší cestou k dokonalosti." (John Nicholas Grou)

NENÁSILÍ: .Ve věku meče se náš Pán nebál zlomit svůj vlastní." (Cyprian)

LÁSKA: .Kdo nemiluje, nepoznal Boha, nebol Bůh je láska." (1. list Janův 4,8)

PROSTOTA: .Základem růstu je sebezjednodušení." (Richard od sv. Viktora)

Vedle nich se má člen řádu stále modlit za jednotu církve a za obnovu světa, za církevní představitele a křesťanské komunity. Důraz řádu na duchovní život je spojen s důrazem na prostý životní styl.

Zvláštní doporučení se týká NAROZENIN či jinak osobně významného dne: totiž projít reguli a napsat převorovi osobní dopis o tom, jak se dotyčnému daří reguli naplňovat.

JEDNOU ZA ŽIVOT by se měl člen řádu vypravit na pouť (jež se liší od turistické cesty) na některé z významných míst křesťanských dějin. Řád lásky a smíření je jedním z pokusů, jak znovu najít mystický rozměr víry a vrátit mu místo v životě křesťana - vedle služby a nacionálního porozumění víře. Možná, že některé z jeho zásad budou čtenářům připadat jako určité staromilství - návrat ke starým formám, které praktikoval jiný svět než je ten náš. Avšak - jaký je to svět .ten náš"? A co .ten náš" svět potřebuje? O.A.R. říká, že náš svět potřebuje lásku a smíření. Cesta k obojímu podle něj musí být zároveň cestou vnější - službou, a zároveň cestou vnitřní - intenzivním životem s Bohem.

Kontakt na O.A.R. v naší zemi prostředkuje zájemcům redakce.

Rozhovor s Irenejem Totzkem, archimadritou římskokatolického opatství byzantského obřadu a představitelem Ekumenického institutu v Niederaltaichu.

Getsemany: V době pronásledování vznikla v římskokatolické církvi v Československu větev kněží a biskupů byzantského obřadu. U vás v Niederaltaichu je dokonce klášter římských katolíků, kteří v rámci své církve přijali východní obřad. . .

Totzke: Náš klášter je opatstvím se dvěma tradicemi. Tyto dvě tradice se projevují ve dvou dekaniích: římské a byzantské. Každá slaví vlastní bohoslužbu - nejen liturgii, ale celou monastickou modlitbu hodin, - a jen o svátcích komunity (svěcení kněží, mnišská tonsura. pohřeb atd.) jde jedna dekanie do druhé.

Getsemany: Zajímalo by nás, v jakém rozsahu je u vás byzantský obřad přizpůsoben západní tradici. . .

Totzke: Naší snahou je žádným způsobem nepřizpůsobovat východní .ritus" (lépe řečeno: východní tradici, jde přece o mnohem víc než jen o .obřad"!) západním poměrům. Uniaté ve všech zemích, kde existují, jsou toho nejsmutnějším příkladem. Buď je člověk východní, nebo je západní. Mišmaš nelze doporučovat. V pravoslavné církvi ovšem existují různé zvyklosti.  Ne všechny kláštery žijí jako antonité. V mnohém ohledu jsme si vybrali za vzor klášter Valamo ve Finsku, tzn. liturgie a večerní chvály nezkrácené, matutinum s několika kráceními, např. jen jeden kánon. - I v postní praxi následujeme klášter Valamo: V postní době bezmasé jídlo, ale oběd v obvyklou dobu, nikoli až .posle zvezdy". Ve velkém postu se řídíme příkladem Ruské církve a celebrujeme dopoledne liturgii předem posvěcených darů. V tento den se předpokládá před liturgií šestihodinový půst. V otázce kalendáře se řídíme podle Finů: Všechny svátky (i paschálie) podle gregoriánského kalendáře. V pondělí, v úterý a ve čtvrtek není žádná liturgie.  Getsemany: Jakou práci koná váš ekumenický institut?

Totzke: Náš ekumenický institut pořádá po celý rok velké i malé konference.  To nejdůležitější je, aby se křesťanské konfese poznaly a aby každý uvěřil každému, že to ten druhý myslí s křesťanstvím vážné. Naše motto zní: Non disputando, sed meditando (Ne v hádce, ale v meditaci). Doba konfesních bojů je za námi. 1e třeba objevit to společné, co je v každé konfesi, zvláště v těch velkých.

Getsemany: Co považujete v současné situaci za nejdůležitější?  Totzke: Tím nejdůležitějším pro církev římskou je v současnosti zastavit vpád sekularismu (aspoň tedy zde na Západě). K tomu je důležitý dialog s pravoslavnou církví a těsné sblížení a spolupráce. V současnosti však jsou vztahy napjaté, protože katolíci v Rusku a Rumunsku zaujímají agresívní postoj vůči pravoslavným.

• jv-

V posledním prosincovém čísle mě zvláště zaujal článek Pavla Hradilka o Eucharistické modlitbě. Velmi mě však zarazilo autorovo tvrzení, že není nikde předepsáno, jaký má být vnější postoj účastníků (věřících) při Eucharistické modlitbě. Dovoluji si tedy připomenout, že ve Všeobecných pokynech k římskému misálu v čl. 21 je tento postoj jasně závazně určen:

.. . .věřící stojí. . . od modlitby nad dary až do konce mše s výjimkou toho, co bude řečeno dále". A dále je řečeno: .Ať pokleknou k proměňování, není-li to ztíženo nedostatkem místa, množstvím přítomných či jinými rozumnými důvody." Předpis je tedy jasný. Praxe je ovšem různá, jak je autorovi dobře známo. Důvodem je co, že biskupové a kněží nedbají o zachovávání tohoto předpisu a nevysvětlí jej lidem proto, že prý by to bylo pro věřící (převážně staré a nemocné) příliš namáhavé. Já sám to mám ve svých farnostech zavedené už řadu let a nepozoruji, že by to lidem dělalo nějaké potíže.

V sobotu 18. t.m. budu vzpomínat na svého dlouholetého přítele a spolupracovníka liturgické komisi P. Miloslava Mášu. Těším se na vydání jeho homilií, které jste ohlásili

P. Heřman Fritsch, Blatná

Další část citovaného IG 21 zní: .Biskupské konference mohou společné pohyby a postoje popsané v mešním řádu přizpůsobit národním zvyklostem. Bude však třeba dbát, aby odpovídaly smyslu a charakteru jednotlivých částí mešní liturgie." Pozn. red.

Jednou v letním čísle byl otištěn úryvek dopisu se značkou J. A. Když jsem to přečetla, divila jsem se, jak mohl někdo se stejnou iniciálou mít také stejné názory, a pak jsem se musela smát, když mi jeden známý napsal, že četl v Getsemanech můj dopis! Také já, stejně jako ona pisatelka se domnívám, že se pokoušíte reformovat nereformovatelné. Zvykám si být víc křesťankou, než výslovně katoličkou. Jsem zklamaná, že se u nás v církvi po převratě 1989 .prošvihlo, co se mohlo prošvihnout", že naši kněží nějak nechápou dobu, že kázání jsou často nic nového neříkající a přímluvy takové úřední a tak málo se dotýkajícího současného dění ve světě i u nás. A když jsem se pokusila na to upozornit, jednou mi pan farář řekl, že to není v rubrikách, a jindy od jiného jsem dostala vynadáno! Ze jsem sudič. Jako kdyby člověk schválně hledal chyby a nedostatky a radoval se z toho. Myslím, že jediné možné je rezignovat a hledat si .potravu" pro duši jinde, třeba u evangelíků. . .

Jana Autengruberová, Praha

Proč by měla být církev nereformovatelná? Spíše se zdá, Že vše v církvi spěje k rozuzleni. Platí to, co říkával Jan Werich: .Bude změna - ono už to takhle dál nejde!" Na Boží rovině: Dějiny církve ukazují, že Bůh jí zůstane věrný, i kdyby dělala sebevětší vylomeniny. Když na ni nerezignoval Bůh, nesmíme na ni rezignovat ani my! Pozn. red.

S velkým porozuměním jsem si přečetl článek paní Parmové .Dveře do domu Otce mého", který byl uveřejněn v č. 12/93 časopisu Getsemany. Je to opravdu velký problém, který tíží právě dobré křesťanské rodiny. Těch lhostejných se ani moc netýká, ti si s oficiálními dokumenty Církve nedělají velké starosti.

Sám jsem již před léty četl encykliku Humanae Vitae se smíšenými pocity. Zvláště se mne dotýkalo, že zdůvodnění směrnic s tak velikým dopadem je dosti povrchní a nevěcné. I v diskusích s přáteli jsem zjistil, že moje stanovisko není zcela osamocené. Jsem sice laik, který nemá odborné teologické vzdělání, ale žiji v manželství již přes 30 let, a tak si myslím, že mám jisté osobní zkušenosti k tomu, abych vyjádřil svůj vlastní názor. Vážím si vašeho časopisu proto, že se snaží uvést do života dialog k palčivým otázkám v církvi. Je to velmi potřebné, i když při tom může dojít i k určitým omylům.

Jiří Ullmann, Ostrava

Schválením nové agendy .Služba nemocným" skončila generální synoda Spojené evangelicko-lurerské církve Německa (společný orgán zemských církví) v Bad Eilsen u Mundenu. Agenda obsahuje liturgické texty pro zpověď, večeři Páně s nemocným a žehnání nemocných. Přes určité tradiční .obavy z magického zneužití" byl nakonec schválen i formulář mazání nemocných olejem ve znamení kříže na čele a na rukou. Přítomný konzultant potvrdil, že tato služba byla v luterské reformaci akceptována a padla za obé i až v osvícenství. V naší době byla obnovena nejprve v ekumenických a charismatických skupinách, v amerických církvích a již před celoněmeckým schválením ji realizovaly zemské církve v Bavorsku, Duryňsku a Severním Polabsku. Tato služba je chápána jako další krok k pastoraci zaměřené na celého člověka, na rozdíl od dřívějšího intelektualismu. 

Jsem přesvědčen, že sám Bůh vyprázdnil kněžské semináře, protože chce něco jiného. a toto jiné musíme hledat v prostotě srdce a svobodě Ducha.

Pro pojmenování základní buňky církve užívají koncilní liturgické dokumenty pojem obec. Není možné ztotožnit pojem obec s pojmem farnost. Církevně-právní pojem farnost je pro liturgické užití méně vhodný, protože předpokládá jednoho ustanoveného duchovního, kterému jsou podřízeni věřící (viz CIC can. 515). Naproti tomu obsah používaného pojmu obec dává větší prostor pro rozvinutí všech funkcí božího lidu, nejen předsedajícího. Liturgie není záležitostí jednoho člověka (případně dvou - kněze a varhaníka), ale celé obce.

Nové chápání církve na II. vat. koncilu se projevilo i v liturgii. Role křesťanské obce je nyní v liturgii podstatná.

Úvod do misálu Pia V. (užívaného od roku 1570 do roku 1969) začínal slovy:

"Chystá-li se kněz slavit mši svatou, jde, je-li to nutné, ke zpovědi, vytrvá po recitaci matutina a ranních chval nějakou dobu v modlitbě a vykoná i modlitby před mší. Pak jde do sakristie, kde se přechovávají liturgické oděvy a ostatní věci potřebné pro mši, vezme si misál, vvhledá příslušné oddíly, pročte je a založí záložkami" atd. Říká se zde kromě užitečných věcí i řada zbytečných samozřejmostí. Všechno se však točí kolem osoby kněze, který slaví svou mši. Naproti tomu rubriky misálu Pavla VI. začínají větou: "Když se lid shromáždil. . ." I tím je vyjádřeno nové chápání liturgické slavnosti - je věcí celé obce.

I když předsedající kněz má při eucharistické liturgii nezastupitelnou roli (pojednáme o ní příště), neměl by liturgii bez shromážděné obce slavit. I tzv. "mše bez účasti lidu", na kterou misál pamatuje, předpokládá účast alespoň jednoho přisluhujícího, který obec zastupuje. II. vat. koncil přijal (biblické a reformací připomenuté) učení o všeobecném (křestním) kněžství věřících. Každý pokřtěný má podíl na Kristově kněžství, každý pokřtěný nese kus služebné zodpovědnosti za druhé, každý pokřtěný má právo toto své kněžské poslání při liturgickém shromáždění uplatnit. V mešní liturgii je tomu dán prostor především v obnovených přímluvách (modlitbě věřících). Úvod a závěr přímluv patří předsedajícímu, ne však jednotlivé prosby. Ty patří obci. Přednáší je jáhen, lektor či postupně jednotliví příslušníci obce. (I předsedající může nějakou prosbu připojit, i on je součástí obce.) Je možné buď jednotlivé prosby shromáždit předem (např. napsáním na kus papíru, který je každému přístupný) či je přímo improvizovaně přednášet. Tím, že věřící sám formuluje a přednese prosbu, deklaruje svou kněžskou odpovědnost za církev, svět, trpící nebo jinak ohrožené a za vlastní obec. Improvizace není v rozporu s liturgickou kázní, ale právě naopak. V liturgii se vyskytují části, jako např. eucharistická modlitba, které není dovoleno improvizovat. Při jiných částech je možné použít předloh uvedených v misále nebo slov podobných. Přímluvy, i když jsou v neděli a ve svátek .povinné", je možné improvizovat plně. Podobně jako homilii. Homilie má zpravidla patřit předsedajícímu, přímluvy zpravidla obci. Písemné předlohy přímluv (zejména staré) je možno chápat jako inspiraci (nejstarší dochované přímluvy pocházejí z Klementova listu z r. 96). Není zapotřebí se předloh držet. Je však třeba respektovat určitou skladbu přímluv. Máme se postupné modlit za církev, za vládce a spásu světa, za trpící a za místní potřeby. Při mimořádných příležitostech (biřmování, svatba, pohřeb) může být pořadí proseb jiné. Je zapotřebí určité výchovy obce, aby byly všechny tyto skupiny zastoupeny, aby se prosby netýkaly např. pouze místních potřeb.

Liturgická úloha obce není pochopitelně omezena jen na přímluvy. Uplatňuje se při eucharistické liturgii zpěvem, aklamacemi, přinášením darů, při pozdravu pokoje, při přijímání (mnohem častěji než se dosud děje by se mělo přijímat pod obojí způsobou) atd. I samotná eucharistická modlitba se stane tím, čím má být, jestliže ji obec závěrečným Amen potvrdí. Toto .laické" Amen je neméně důležitou modlitbou než např. Otče náš. I slavení všech svátostí má být obec aktivně přítomna. Nejen při svátostech křesťanské iniciace, manželství, kněžství, ale i při smíření a svátosti nemocných. Rovněž alespoň některé části liturgie hodin (např. ranní chvály a nešpory) mají být zpřístupněny obci. Prostor pro ně (ze snadno získat vypuštěním méně hodnotných forem zbožnosti, jako jsou první pátky, májové a růžencové pobožnosti a pod. Tyto formy liturgická konstituce nezakazuje, ale vybízí, aby vycházely z liturgie a směřovaly k liturgii.

Nejčastější jevy odporující duchu liturgické reformy:

1. Chybí vědomí sociálního (společenského) rozměru svátostí, a to u kněží i u laiků. Vysluhování svátostí sice předsedá služebník církve (někdy povinně biskup, někdy kněz, jáhen či laik) ale liturgie vůbec nepředpokládá (s výjimkami např. nebezpečí smrti a pod.), že by to mohlo být bez shromážděné obce.

V rámci liturgického semináře při duchovní formaci jáhnů v pražské arcidiecézi jsem vysvětloval budoucím jáhnům, že nové liturgické předpisy nedávají prostor pro eucharistii slavenou jen samotným knězem (tzv. missa sicca). Jeden z účastníků položil otázku, která zrcadlí úplné nepochopení toho, oč v liturgii jde. Zeptal se .A co má dělat (byl myšlen kněz), když mu tam nikdo nepřijde. . ." Ponechme stranou praktické řešení, které by se jistě našlo (např. necelebrovat a čas využít k návštěvě některého z .farníků" či celebrovat u lůžka toho, kdo by přišel, ale nemůže). Otázka je závažná tím, že staví kněze do role jakéhosi pořadatele posvátného dění, o jehož produkci je mezi publikem větší nebo menší zájem. Role kněze v liturgii je zcela jiná. Shromáždění je iniciativou církve - obce, která se schází, aby Boha oslavila, a současně dílem Božím, které skrze liturgická znamení působí. Liturgem je Kristus, který je přítomen ve shromážděné obci i v osobě kněze.

2. Obec je málo nebo vůbec do liturgie zapojena. Nejsou naplněny služby lektorů, žalmisty, scholy i tam, kde je to možné. Liturgie zahrnuje i smyslové vjemy, na rozdíl od mystického zážitku musí být úloha obce vidět i slyšet. Namísto toho se někdy vyskytují chrámové sbory produkující skladby s liturgií vůbec nesouvisející.

3. Málokde pracují liturgické týmy, ve kterých má obec své zástupce, podílející se na přípravě a "realizaci" liturgie, jak předpokládá čl. 73 Všeobecného úvodu. Dosud převažuje model, kdy je liturgie záležitostí pouze "profesionála", nikdo jiný do toho nemá co mluvit.

4. Přímluvy ("modlitba věřících") nejsou modlitbou věřících, ale používají se k nim předtištěné texty, více či méně zdařilé. Jejich autoři často bez ohledu na skutečné potřeby, bez vnitřní pravdivosti se nám pokoušejí předložit didaktické pasáže z dogmatiky, asketiky či jiných disciplín, tvářící se jako modlitby. Autoři těchto textů rovněž často zaměňují čtyři oblasti přímluv za čtyři prosby. Z modlitby věřících, při které se má rozvinout a uplatnit všeobecné kněžství, jak to zamýšleli koncilní Otcové, se stane zprofesionalizované torzo, které lze "stihnout" za necelou minutu.

V minulém čísle v rubrice .Obnova liturgie" na str. 22 došlo k chybě. Citát .Komu hříchy odpustíte. . ." je pochopitelně z J 20, 23 a nikoli, jak bylo uvedeno, z Mt 23,20. Omlouváme se.