Fritjof Capra: Co chápete pod slovem askeze?

David Steindl-Rast: Jsou to praktiky, které nám pomáhají připravit se na náboženskou zkušenost. Cílem je oživit sebe a tím i své smysly.  FC: V určitém smyslu to opravdu odpovídá systematickému pozorování v přírodních vědách. Askeze je tedy praktika, která vede k náboženské zkušenosti.  DSR: Se slovem .vede" k náboženské zkušenosti bychom měli být opatrní.  Askeze jako taková je něčím nanejvýš hodným doporučení pro teology, není však částí teologické vědy, vyjma toho, že existuje teologie askeze, asketická teologie.

FC: Přesto však je askeze asi částí náboženské zkušenosti. . .  DSR: Není příčinou náboženské zkušenosti, ale otevírá člověka pro ni. Boží zjevení, vniknutí božské skutečnosti do naší všednosti, to je něco, co se děje stále. Tím, že se učiníme být pro to vnímavějšími, vnímáme to. Různé praktiky, jak se stát vnímavějším, to je askeze.

FC: Když to srovnávám se svou činností fyzika, pak bych řekl: V našem prostoru se stále nacházejí fotony a neutrina. Ty však svýma očima nemůžeme vidět. Zapojím-li však své přístroje a svou desítiletou zkušenost s nimi a chápu-li signály, pak je mohu pozorovat.

DSR: To mi připadá jako použitelná paralela. Někteří asketové zdůrazňují natolik negativní aspekt svých metod, že pro některé lidi získalo slovo askeze význam .vzdej se toho či onoho", .zkrať svůj spánek", .posti se" apod. Naše zvláštní benediktinská tradice zdůrazňuje více než mnohé jiné pozitivní aspekty: Zostření smyslů, vděčnost, vhled, pozornost.  FC: V buddhistické tradici tomu, pokud vím, odpovídá osmerá cesta. To je buddhistické učení, které má i morální aspekty.

DSR: Osmerá cesta má silně morální charakter. Askeze je zřejmě ta stránka našeho morálního života, která je obrácena k mystické zkušenosti, zatímco jiná stránka morálního života se obrací k sociální interakci. To je stránka, jež se nejspíše nazývá etikou či morálkou. Druhou stránku nazýváme askeze.  FC: Myslím na Castanedu a jeho představu o cestě bojovníka. Srovnal bych ji s askezí. Je to určitý etický postoj - nevázat se na věci, konat svou práci nejlépe jak mohu, a nestarat se přitom o výsledek. Je to prostě život v přítomnosti.  Castaneda užívá mohutné metafory o smrti, která jde stále na naší straně, kdykoli mluví o pozornosti.

DSR: Přesně o to jde v askezi: Být v právě přítomném okamžiku pozorný a vděčný. To je pro mne klíčová věta. Jeden z důvodů, proč se musíme omezovat, je ten, že jsme natolik zaplaveni věcmi, že už je vůbec nedokážeme pořádně vnímat. Vezměme si půst: Jsme natolik zásobeni potravinami, že už nedokážeme sníst krajíc chleba s vděčností. Máme toho prostě moc.  Abychom si to uvědomili, musíme se postit, a pak sníst tento kousek chleba a věnovat mu celou svou pozornost

Úryvek z rozhovoru benediktinského mnicha s fyzikem o paralelách mystiky a současné fyziky, in: Wendezeit im Christentum, Mnichov 1993.

V Bonaventurově Legendě Maior, když bratr František přemýšlí o tom, co se Bohu obzvláště líbí, srovnává dar modlitby a dar kázání, dar vcházení k Bohu a vycházení k lidem.

.Co radíte, bratři," ptal se, .co chválíte? Mám se věnovat modlitbě nebo chodit a kázat? Vždyť jsem snad já, maličký prosťáček a v řeči neučený, přijal větší milost k modlení než k mluvení. V modlitbě možno viděti zisk a hromadění milostí, v kázání se rozdávají dary přijaté z nebe. V modlitbě se očišťují vnitřní žádosti, sjednocují se v úsilí o jediné, pravé a svrchované dobro a utužuje se síla. V kázání se zapráší duchovní nohy, mysl se rozptyluje mnoha věcmi a uvolňuje se kázeň. Konečně v modlitbě mluvíme k Bohu, slyšíme ho a přebýváme mezi anděly, jako bychom žili andělský život. V kázání je třeba mnohé shovívavosti k lidem, nutno mezi nimi po lidsku žít, lidské věci myslet, mluvit i slyšet. Jedno však stojí proti tomu všemu a zdá se, že to převažuje před Bohem: Jednorozený Syn Boží, který je svrchovaná Otcova Moudrost, sestoupil pro spásu duší z Otcova lůna, aby svým příkladem poučil svět, mluvil lidem slovo spásy, lidem, jež chtěl vykoupit cenou své svaté krve, očistit lázní a napojit, nic vůbec si neponechal, co by obětavě nevydal pro naši spásu. Jsme povinni dělat všechno podle toho, co vidíme na něm, když na něho hledíme jako k vysoké hoře.  Proto se zdá, že je Bohu milejší, abych se vytrhl z klidu a vyšel ven do práce." Bonaventura pokračuje, že ačkoliv se František obíral těmito myšlenkami spolu s bratřími po mnoho dní, nemohl s jistotou poznat, co by si měl vybrat jako Bohu milejší. Jeho ptaní je nakonec zodpovězeno, František vychází a káže. Nadále se však obojí v jeho životě doplňuje - jak modlitba, kdy je ponořen hluboko do Boží přítomnosti, tak kázání, svědectví a ponaučení, kdy František neustále ukazuje na Boží velikost a lásku i na svou nepatrnost.  Čemu se u Františka může naučit dnešní křesťan, čemu dnešní církev?

Františkovo kázání je lidské. Lidské v tom smyslu, že zná shovívavost k lidem.  V Napomenutí František upozorňuje: .Hřeší ten člověk, jenž požaduje od svého bližního víc, než sám chce dát Pánu Bohu." Ten, kdo káže - nebo svědčí o Bohu, musí s lidmi po lidsku žít, lidské věci myslet, mluvit i slyšet.  František ví, že kdo nenaslouchá tomu, co lidi trápí a co jim dělá radost, těžko jim může ukázat na Toho, kdo vyvádí z trápení a radost završuje. Takový člověk mluví pro ostatní lidi cizí řečí a v myšlení se s nimi nesetkává.  Chybí styčné body.

Na druhou stranu, Františkova modlitba je vejitím do Božího světa. Není ničím menším. Nezůstává reflexí, kdy si člověk jen lépe uvědomuje sebe a své bližní s jejich potřebami, ani zvláštním časem odříkávání posvátných slov, jež naučí člověka kázni a na chvíli jej odvedou ze zajetí jeho samého.  Očištění se od vnitřní žádosti, sjednocení úsilí o dobro i utužení síly má svůj směr - mluvíme k Bohu a slyšíme ho, říká František. Pak ale nenásleduje návod, jak je možné Boha slyšet. Tato věc pro Františka není otázkou. Tomáš z Celana k tomu píše ve Druhém životopise svatého Františka: .Vždyť, kdo je ve špíně, nemůže vidět leč špínu. Kdo je celou bytostí obrácen k nebi, nemůže nebeské nevidět." František vychází z víry, že není možné, aby ten, kdo opravdu chce slyšet Boží odpověď, ji nedostal. Ví však i to, že někdy na ni musí dlouho čekat. Někdy přijde skrze modlitbu druhého člověka.  Přebývání s Bohem je nebeské, život s lidmi má být lidský. František tyto dvě roviny nezaměňuje. Žít mezi lidmi jako představitel jiného světa František odmítá jako nezdravé a neužitečné podivínství. Jinosvětskost vstupuje do života skrze modlitbu. Jinosvětskost je v obrácení se k nebi. Má však ještě druhou stranu. František, modlitebník a mystik, ví, že Boží Syn sestoupil na zem. K pohledu do nebe patří i nebeský pohled na zemi - stát se člověkem. Jinosvětskost života s Bohem vede k lidskosti života s lidmi.

Následující text jednoho z našich čtenářů uveřejňujeme dle autorova přání pod pseudonymem; případné reakce rádi předáme pisatelovi anebo otiskneme.  Do řeholního společenství jsem se dostal, jako mnozí mí dnešní spolubratři v různých řádech a kongregacích, za komunismu. V této době jsem ostatně též poznal církev samu, a sice v její katolické podobě. Našel jsem si k ní cestu.  Musím říci, že jsem za léta podzemních aktivit poznal hodně lidských chyb. Proto nevidím aureolu podzemních kněží, řeholnic a řeholníků tak zářivou, jak se to dnes občas vykresluje. Ale musím potvrdit, že církev a různé řeholní a jiné komunity v ní tehdy plnily podstatnou roli křesťanského prostředí: Církev se ve vší lidské slabosti prokazovala jako společenství Ježíše vysvoboditele. Církev, nebo aspoň její část, již jsem znal, stála na stráži svobody. Byla ochotna spolupracovat se všemi, kterým ležela na srdci svoboda všech.

Polistopadovou euforii brzy vystřídalo setkání s církví bohatnoucí, spjatou se světskou mocí, bojující o majetek a o vliv. Oficiálně či polooficiálně v ní dostává zelenou nevzdělanost, nekulturnost, bigotnost, byrokracie a neefektivní práce. Nejvíce zkompromitovaní jsou sice odesláni na velmi pohodlný odpočinek, ale pasivní kolaboranti se ujímají vlády. Kněží s léty zkušeností z doby útlaku, ať ti, kteří hned vystoupili z podzemí a byli v počátečním nadšení akceptováni, nebo ti, kteří zatím vyčkávají nebo dokonce nemohou dodnes veřejně sloužit, i kdyby si to přáli, jsou leckdy pokládáni opět za ty nejhorší. Někdy to vypadá, jako by jen roli církevních tajemníků převzali diecézní úředníci a řeholní představení. Přicházejí šokující zkušenosti s ideologizací evangelia, manipulovanými informacemi, ekonomickým, ale i administrativním potlačováním svobodné katolické publicistiky (ekonomická likvidace Velehradu, administrativní vypuzení Souvislostí, biskupský zákaz Ádéčka v litoměřické diecézi), skandalizačními kampaněmi, poručníkováním kultuře. Není to nic příjemného.

Zdálo by se, že obraz katolické církve v postkomunistickém Česku nezbyde než malovat jen černými barvami. Ale tak to naštěstí není. Je nutno vidět pracovitost a obětavost mnohých, je třeba ocenit, že diskuze má ještě pořád jistý oficiální prostor. Ale máme-li se z totalitního marasmu pohnout někam dál dopředu, musíme církev, tedy samy sebe, vidět kritickým okem.  To ještě není rozvracení církve nebo dokonce služba jejím nepřátelům. Není to ani nedostatek lásky k církvi. Přezkoušená je taková láska k církvi, která snesla pronásledování církve, ale i od .církve". Dokud odpovědní nepochopí, že kritika je službou, bude pod zbožnou rouškou v církvi, možná jako v poslední z institucí, masivně přežívat totalitní mentalita.  Zvláštní kapitolu tvoří řeholní instituty. V řeholnících by si mnozí přáli vidět alternativu. Je to pochopitelné. Vždyť by to měli být lidé osvobození od prahnutí po bohatství, moci a požitcích, totiž lidé chudí, poslušní a čistí pro Boží království. Jenže zatím to vypadá tak, že opak je pravdou. Je těžké to posuzovat. Jako bezvýznamný pěšák nemám přístup k potřebným informacím, a proto nemohu zobecňovat. Ženských a mužských řeholních společenství jsou desítky. Na některá jsem narazil, jiná jsou za mým obzorem.  Ale mohu posloužit něčím jiným, totiž svědectvím o individuální zkušenosti. V rozhovorech s členy jiných duchovních rodin se mi potvrzuje, že mají zkušenosti podobné. A tak to snad přece není ode mne jen cosi ryze osobního. Mám za to, že i zde může být kritika k užitku, a proto se chci o zkušenosti podělit.

Když jsem záhy zjistil na některých představených a na jiných spoluřeholnících, na jejichž hlas se v mém společenství dbá, že o řeholních zvyklostech, ba i slibech hodně mluví, ale pro ně samotné jsou velmi často v soukromí předmětem otevřeného výsměchu, začalo mi to být divné. Sám jsem např.  pokládal za samozřejmé odevzdat při příchodu do komunity vybavení své někdejší domácnosti a nechat rozhodnout představené, co mi bude přiděleno.  Platilo to o knihách, o rádiu, televizoru, magnetofonu, gramofonu, sportovním náčiní a uměleckých předmětech, ložním prádle a nábytku. Proto mne záhy začalo udivovat, když se další vyznavači chudoby a poslušnosti postupně ve svých .celách" vybavovali hifi stereo věžemi, přehrávači kompaktních disků, televizory, mini-bary, luxusními starožitnostmi atd. Bouřil jsem se v duchu proti tomu, když se před mýma očima začala vytvářet .hierarchie" řeholníků chudých a bohatých, obyčejných a velkých bossů.  Co mne vylekalo ze všeho nejvíc, bylo to, že noví a mladí bratři velmi rychle pochopili, která bije, a začali se zařizovat pro sebe podle tohoto modelu. Tehdy jsem dospěl k rozhodnutí vzít na sebe riziko a zkusit s tím něco udělat. Zdálo se mi, že mí spolubratří donedávna riskující perzekuci budou vnímaví ke starým společným ideálům. Myslel jsem si, že mé bratrské výtky povedou k tomu, že se znovu společně upamatujeme, po čem jsme toužili od počátku. Nicméně se ukázalo, že to jsem neměl dělat. Dostal jsem na výběr buď v úsilí o opravdovost pokračovat nebo zůstat v řeholním společenství. Musím ke svému zahanbení přiznat, že jsem zmlknul. Udělal jsem zkušenost se svou zbabělostí. Je ironické, že StB jsem se tolik nebál.  Mnozí si začali pochvalovat, jak jsem zkrotl. Rychle zapomněli na starého rebelanta. Zůstal jsem sice bezvýznamným řadovým bratrem a služebníkem církve, ale kupodivu jsem se stal pro tu či onu stranu užitečným spojencem.  Záhy po svém umlčení jsem mohl mít pohodlný život, ale tak hluboko jsem ještě neklesl. Je mi jen trochu líto, jak mají mnozí kolem za to, že jsem se polepšil, a já jsem zatím jen přišel na to, že je účelné držet se staré dobré zásady Maul halten und weiterdienen, držet hubu a krok. Že přitom povážlivě zakolísala má víra a že nad ní dodnes zůstaly radikální otazníky, s tím se nikomu nesvěřuji.

V radách starých moudrých mnichů a ve zbožných knihách o řeholním životě se připouští, že do řeholního společenství může vniknout vliv lidského hříchu. Mniši prvních staletí jsou v tom upřímní a jejich charakteristiky některých řeholních a ostatních církevních současníků jsou u nich někdy velmi drsné. Potridentské řeholnictvo nade vše klade loyalitu instituci, a proto zůstává k otázce možných vlastních chyb velmi rezervované. Radívá se sklopit zrak a pěstovat osobní svatost navzdory lidským chybám. Když jsem si něco takového přečetl, byl to balzám na duši: Hle, pozitivní program!  Jít cestou otců pouště, charismatických zakladatelů, ctihodných řeholních reformátorů a ostatních skvostných vzorů. Jenže úleva z nalezeného řešení byla brzy pryč. Po jisté době spirituálních experimentů jsem začal oceňovat sám sebe realističtěji. Zjistil jsem celkem brzy, že nejsem a zřejmě tak hned nebudu oním typem duchovního titána, jaký ušlechtilí rádcové mlčky předpokládají. Jsem jen obyčejný hříšník a k poněkud svatějšímu životu bych potřeboval kolem sebe aspoň nějaké živé vzory nebo přinejmenším spolupoutníky. Nabízení heroové ctností čpí tiskařskou černí.  Nechtěl bych tvrdit, že všichni kolem si z řeholního domu či kláštera udělali dobré bydlo. Někteří zůstali na straně řeholního ideálu. Mohli to být ti, o které jsem se mohl opřít? Běda, když se na ně podívám zblízka. Je mi líto, že vyslovuji soudy, ale nemohu nevidět ty hrozné lidské pokrouceniny a karikatury. Touha po moci nad dušemi zakrytá pastorační horlivostí, fundamentalismus a pobožnůstkářství nejhrubšího zrna, a co je nejhorší, vyhasnutí prostých normálních lidských citů: chodící schémata, lidé tvrdí a bezcitní, s falešnými úsměvy, přísní k sobě a krutí ke druhým. Zůstal jsem bezradně stát před alternativou: cynický poživačník v kutně versus pseudonáboženský šílenec. Nechci ani jedno, ani druhé. Jsem nábožensky orientovaný člověk, chci zůstat křesťanem. Je mi blízké lecos ze smyslu řeholního života, i když nemohu zastřít jisté otázky.

Co tedy dělat? Být Benediktem, Augustinem, Františkem, Dominikem, Ignácem či donem Boscem, ale ani Charlesem Foucauldem nebo Rogerem Schutzem se mi prostě alespoň zatím nedaří. Našel jsem jakési řešení, ale nemám ani stopu jistoty, že je to řešení správné. Těší mne snad jen to, že nejsem první ani poslední, kdo se o to pokouší. Proto se chci se stejně potrefenými podělit o dojmy a nápady. Někdy mám dojem, když to pozoruji, že ti nejhorlivější a nejinteligentnější z nás už dávno za sebou práskli dveřmi noviciátů, studentátů, ale i klášterů, konventů, komunit, rezidencí, ústavů či domů. My přizpůsobivější to zkoušíme jinak. Odvažuji se své řešení označit slovem, které nemám rád: jako řešení realistické. Chci tím říci, že jsem se naučil pochopit, co jsem a co nejsem schopen bez křeče žít. Podle tohoto poznání jsem si uspořádal jakýsi osobní program, který mi říká, co z křesťanského a řeholního nároku jsem teď schopen převzít a uskutečnit. O ostatních prvcích musím doznat, že jsem je aspoň prozatím vědomě odložil.  Je tu, pravda, jistý morální a duchovní deficit, ale ten jsem s důvěrou svěřil Božímu milosrdenství.

Když se mi naskytne příležitost mluvit o takových nesnázích, mrzí ze všeho nejvíc mne i mé partnery v těchto debatách, když pomyslíme na řeholní sliby. Něco Bohu slíbit, to je opravdu vážné. S tím by si člověk neměl zahrávat. Asi nás neomlouvá, že sliby nápadně ignorují ti, kteří mají být příkladem, kteří mají vést a pomáhat. Je mi ale také jasné, že musím zůstat sám sebou a nehrát si na někoho, kým nejsem. Řeholní profese musí být plodem svobodného srdce. Snad mám právo se domnívat, že mé rozhodování tehdy nebylo zcela svobodné. Ano, chápu docela dobře, že svobodně zvolená chudoba otevírá v nitru prostor pro božské bohatství. Jsem si vědom, že zralá a uvážená volba svobodného stavu otevírá v člověku kapacitu pro zduchovnělou lásku k Bohu a ke svěřeným lidem. Vím ale také, jak je škodlivá a neupřímná mystika nuzoty, jalovosti a otročení. Vidím také, jak administrativní hlídání tzv. čistoty svědčí o povážlivém vychýlení křesťanské morální teologie. Pozoruji, jak se zaslíbená poslušnost - prý Bohu, ale vlastně jeho prostředníkům - stává ideologickým nástrojem k ovládání a manipulaci. Ať je to jakkoli, rozhodně nestojím o komfort a nehodlám žít nad poměry, přeji si vždy jednat z čistých a ryzích pohnutek a věřím, že láska vysoko ční nad rozkoší. Chci poznávat Boží vůli a spolupracovat s ní. Ale nenacházím v sobě tolik síly a velkodušnosti, abych se opravdu vzdal všech věcí, každé lidské něhy a veškerého rozhodování o sobě. Bojím se odvrhnout lidi a věci kvůli Bohu, protože mám dojem, že Bůh prosvítá stvořením, a proto se k němu mohu blížit přes ně.

Jsem tedy ještě řeholník? Kladu tuto otázku sobě, ale také komukoli, koho tyto věci trápí, ale neměl zatím příležitost si je důkladně probrat. Nepodařilo se přece jen už někomu definitivně nás znechutit? Nezbývá už jen skořápka řeholní formy? Nebylo by poctivější odejít? Nemám hotovou odpověď.

Snad je to jen podnět. Zatím bych si přál zůstat ve společenství, do něhož patřím, a proto se mohu podepsat pouze pseudonymem. Redakci ale pokládám za důvěryhodnou. Možná, že se podaří jejím prostřednictvím navázat spojení, a pak se otevře možnost rozhovoru. Možná, že najdeme příležitost se sejít a zjednat si světlo na další kousek cesty. Zatím to nebudeme vzdávat!

fr. Interrogator

Jak studie psychologie a sociologie potvrzují, význam rodiny pro psychosomatickou rovnováhu současného člověka se v posledních desetiletích tohoto století opravdu enormně zvýšil. A chceme-li stále ještě věřit svatému Pavlu, že vztah manželů je obrazem vztahu Krista a církve, musí každý hledět takto důležité instituci vážně prospívat, aby svou roli mohla plnit co nejlépe. Tak morálka přece neváhá sankcionovat nejen hazardování se zdravím; dokonce i zanedbání povinné péče o zdraví považuje za hříšné.  To proto, že zdraví se obecně považuje za veliký dar. Podobně si zaslouží moudrou ochranu i křehká instituce manželství. K péči o zdraví manželství ovšem nutně patří péče o zdraví rodiny. Proto také regulace (tj. skutečné řízení, cílevědomé ovlivňování) okolností rodinného soužití patří k těm výkonům dospělé křesťanské odpovědnosti, na kterých se děje nebo neděje sláva stvoření před věřícími i nevěřícími.

Půdorys studie v tezích

V souvislosti s plánováním rodiny se často autoritativně vykládá právě jen encyklika Pavla VI. Humanae vitae tak, jako kdyby křesťanství k problému nemělo co víc říci. Ke škodě věřících i nevěřících, ke škodě katolické církve a její služby pastýřské i služby, kterou církvi poskytují věřící rodiny.  Plánování velikosti vlastní rodiny resp. počtu dětí není jediným úkolem manželské odpovědnosti, smysluplnost manželské lásky musí garantovat víc hledisek. Pokud by se problém zúžil právě jen na porodnost a v ní právě Getsemany číslo 44 - 12. strana jen na okolnosti samotného sexuálního aktu, stane se mělkým i celé pojetí manželského života a podobenství se vztahem mezi Kristem a církví tak dostane pořádně na frak.

Každé plánování pak musí být dílem společným, protože odpovědnost manželů je nedílná - jsou totiž (ve víře) .jedno tělo". Ale nemůže být práv věci ten, kdo do tohoto plánování nedovolí se vší vážností zaznít i hlasy současné společnosti; i celek společnosti přece spoluodpovídá za sociální souvislosti a podmínky života takové rodiny.

Konečně jen hrubá neznalost při plánování nerozlišuje mezi plánováním početí, regulací porodnosti a umělým potratem. Všechny tři pojmy spolu sice věcně souvisejí, svou podstatou se však zcela zásadně liší. (Argumentace ideologů té či oné provenience tu bývají pozoruhodně nesolidní, často demagogické.)

Znamení času předurčuje metodiky řešení

Jen s lítostí tu připomenu povzdech B. Häringa: Rigorismus a byrokratická studenost ve smíšených manželstvích, v regulaci početí a vůči po rozvodu znovu uzavřeným manželstvím je po staletí hlavní příčinou odcizení věřících katolické církvi. Naštěstí není nutno jít cestou takové byrokratické studenosti a přesto zůstat vřele věřícím a poslušným katolíkem. Sám řeholník Häring to celým životem dostatečně názorně prokazuje.  Dnes už nežije Pavel VI., který byl ochoten v dialogu s odpovědnými potvrdit, že katolické ortopraxi vyhoví i výklad pozoruhodně jinak stavěný než jeho encyklika Humanae vitae. Zato už můžeme slyšet i na veřejnosti (tuzemské, nikoli v zahraničí!) prohlášení nikoli nevýznamných církevních hodnostářů, že II. vatikánský sněm už je prý překonán. Po staletí zaměstnával vážné teology spor, zda větší důraz má být na Zákonu, anebo na Milosti; dnes už se opět považuje při výchově nových generací našich kněží na pražské fakultě za samozřejmé, že monopol moci nad člověkem má a musí mít zákon, ať už se odvolává na Zákon Starý, Nový nebo církevní předpis či zvyk. Z celkově fundamentalisující tendence pak samozřejmě plyne, že oproti mnohem náročnějšímu učení nabývají opět vrchu pouhé citáty, nejčastěji ovšem citáty z příruček oblíbených v dobách našeho dětství, předkládané jako údajné depositum fidei.

Jsem přesvědčen, že naděje katolíka toužícího zůstat poslušným a věrným je jinde. Nevěřím proto, že by mělo smysl v této fázi dějin katolictví vyhledat nějakou domněle jednoznačně osvobozující zákonnou literu, aby usnadnila život těm, kteří se cítí životem a bližními usmýkáni. Ti postižení se totiž už neodváží spolehnout na návody, které by je nedrtily, které by byly podezřele málo potlačující. Z této specifické katolické neurosy je třeba uzdravit, osvěta nestačí.

Bude proto asi zklamán tímto příspěvkem ten, kdo očekává, že mu nabídnu jakýsi glejt beztrestnosti, mravní nebo právní obezličku (pokud možno z dovozu), která by dosavadní v českých zemích běžné legalistické zatuhlé pojetí manželského soužití a práva na rodinu nahradila nějakým snesitelnějším, ale opět jen legalismem. Nic takového nemám a ani hledat nehodlám. Spíš bych chtěl i v dalších povzbudit odvahu žít manželství s dospělou odpovědností opřenou o naději v milost, a proto také odvahu ne už k mučednictví, ale odvahu žít darovaný život s radostí.

Principy řešení

Cesta k takovému cíli je podle mne podmíněna dvěma faktory, ve kterých ovšem samotné rodiče v posledku nikdo (ani legitimní autorita ne) nemůže ani zastoupit, ani nahradit. Jde o:

(1) přiměřené a dostatečné poznání problému v jeho souvislostech biologických, personálních, sociologických i teologických;

(2) zralé svědomí rodičů.

Podmínky to nejsou nejlehčí, nicméně bez nich těžko mluvit o mravnosti lidského činu vůbec, nejen o mravnosti regulace porodnosti kteroukoli z metod (včetně těch, které papežský dokument dovoluje). Autorita (ať světská, např. věda, ať duchovní, např. magisterium) ovšem může každému v těchto nelehkých podmínkách pomáhat, může však také působit opačně.  Pro kladné i záporné působení autorit poskytují dějiny sdostatek dokladů.  Jde tedy o to, aby se každý z nás oběma podmínkám trpělivě učil, protože umění odpovědně žít je opravdu uměním, nelze jej dosáhnout bez trpělivého sebeučení.

Role autority

Lze ovšem namítnout, že řadový křesťan ani s průměrným vzděláním nedokáže sám získat potřebnou míru porozumění věci. Zajisté, právě v tom mu má posloužit (opravdu posloužit, nikoli vládnout!) autorita. K tomu nutno přidat několik poznámek:

• Vdnešním pluralistickém světě musí legitimní autorita zůstat náležitě pluralitní, a zároveň nikoli agresivní, protože služba autority má umožnit personální odpovědnost, nikoli prostě prosadit pravdu stůj co stůj.
• Bylo by iluzí očekávat od odborníka lékaře, že podá .komplexní" pohled na věc. Neméně naivní je ovšem iluze těch, kteří od teologa nebo dokonce od zjevení očekávají hotové odpovědi na problémy biologie, zdraví osobnosti nebo společnosti.

Fungující autorita věrná své legitimní roli je požehnáním podobným jako světlo: je tu proto, abychom mohli aspoň část svých nejistot překročit opřeni o cosi bezpečnějšího, než je naše já. Autorita Kristem odevzdaná církvi pak má specifický úkol, který lze také chápat jako kritérium pravdy takové pomoci: má nám zpřístupnit svatodušní dar pokoje srdce. (I světlo lze ovšem zneužít k manipulaci, anebo dokonce k agresi; pak nelze mluvit o legitimní roli.)

Kdokoli ve službě šíření poznání překračuje svou kompetenci, nabízí službu medvědí. A kdokoli povýší právě jen své odborné (a pravdivé) stanovisko na jedinou relevantní pravdu, ten neslouží, ale obtížný proces učení se ještě zatemňuje. Jak učí Gaudium et spes (. . .), nejen autoritou .duchovní", ale i tou profánní vychází člověku vstříc týž Bůh. Jeho pomoc musíme hledat tam i onde.

Autorita svědomí

Může se ovšem stát (a mnohokrát se to v praxi opravdu stává), že dospělý křesťan ani při nejlepší vůli nemůže s autoritou sdílet její přesvědčení, protože jeho vlastní svědomí se brání. Takové rozpory jsou naprosto legitimní.  Má-li takový člověk zůstat přesto poslušným, musí poslouchat své vlastní svědomí, nikoli autoritu (srov. GS . . .).

Je proto naprosto nutné toto svědomí trvale pěstovat: ve vlastním i celocírkevním zájmu má každá dospělá osoba dbát, aby její svědomí nezůstávalo ve stadiu infantilním. Pro výkon své uložené svobody, pro rozhodování potřebuje svědomí akceschopné, schopné reagovat přiměřeně nejen na fakta personálního a společenského života, ale dokonce i na znamení doby.  Nejde při tom všem jen o to, aby život katolíka nebyl zbytečně těžkým a nezaháněl jej do osobních katastrof. Jde i o to, aby se lidské soužití stávalo opravdu lidštější a tím oslavovalo Stvořitele nesporněji, pro každého zjevněji.  K tomu je užitečné připomenout další myšlenku posledního koncilu, u nás snad docela bez odezvy zasutou:

Církev je putující lid

Jak moudře kdesi připomíná B. Häring, dosud každé historicky fungující (tedy i to současné) církevní magistérium patří k té církvi, která je na cestě, je poutnickou církví; putuje za ještě větší věrností nesmírně milosrdnému Bohu a našemu vykupiteli Ježíši. Teprve putuje, zdaleka není ještě v cíli.  Kdyby kdykoli vyloučila a priori změnu svého dosavadního smýšlení, byla by nevěrná svému pověření. To je ještě zřejmější, připomeneme-li si závažnou skutečnost: magistérium není celou církví, je jednou ze služeb, které církev sama sobě i světu poskytuje. Učí přece poslední koncil v dogmatické konstituci Světlo národů (odst. 35): .Kristus. . . toto prorocké poslání vykonává. . . nejenom prostřednictvím hierarchie vyučující jeho jménem a mocí, ale též s pomocí laiků: ustanovil je svými svědky a nadal je citem víry a milostí hlásat jeho slovo. . . Jako svátosti Nového zákona. . . předobrazují nové nebe a novou zemi, podobně i laici se stanou působivými hlasateli víry v budoucí svět, jestliže bez váhání spojí svůj život z víry s vyznáním víry. . ." Církev pak putuje jen tak, že putují lidé v ní shromáždění. Nemá-li tato definice církve jako putujícího božího lidu ztratit jakýkoli smysl, musíme vzít v upřímnosti vážně, že nese tak mnohou pečeť lidské omezenosti, jaká je člověku přiměřená. Dar zjevené pravdy nečiní žádného z nás méně člověkem.  A je to dobře, protože dar zjevené pravdy byl určen nikoli andělům, ale právě lidem.

Zatím ovšem podobně jako každý z nás, ani církev jako celek nemá tolik osvobozující lásky, aby při tom putování odložila strach. Proto se při svém putování tu víc a jindy méně ohlíží po nějakých berličkách, někdy dokonce po ostnatých drátech; nabídla je během dějin tabu, gnose, manichejství a kdovíjaké ještě instituty. Mnohokrát sice nitrocírkevně odsouzeny, přicházejí tyto berličky občas i v církvi Kristově znovu do módy. To by nás nemělo překvapit, ale ani zaskočit: lahodí-li někomu taková móda, nemusí cloumat i každým z nás; my se naštěstí můžeme opírat o autentickou tradici člověku více přejnou.

Poznámka:

II. vat. sněm učí: .Boží slovo mnohokrát vybízí snoubence a manžele, aby živili a utužovali své zasnoubení čistou láskou a své manželství nerozlučným milováním. Mnozí lidé naší doby si váží lásky mezi manželem a manželkou, projevující se různými způsoby, jak to s sebou nesou počestné zvyky národů a časů. . . (Tato láska) je schopna dodat svým tělesným a duševním projevům zvláštní důstojnost. . . Kristus Pán ozdravil, zdokonalil a povýšil tuto lásku zvláštním darem své milosti a lásky. . . Právě svým velkodušným projevováním se láska zdokonaluje a roste. . ." (GS 49)

Aplikační praxe

To všechno nejsou jen jakési úvahy. Naznačují, jaké možnosti řešení svých vlastních obtíží má i dnes každý katolík, pokud ovšem je ochoten přijmout svou odpovědnost a žít v poslušnosti vlastnímu svědomí. V praxi to pak vypadá tak, že krize manželského vztahu spustí krizi rodiny a naopak; veškeré plánování se pak zredukuje na jediné úsilí - vydržet.  Při kolizích ideálu a všedních nároků běžné katolické rodiny se z takové situace totiž hledá především únik. K řešení bychom totiž potřebovali energii.  A energetické zdroje jsou naší prazvláštní výchovou k duchovnímu životu úspěšně podvazovány, protože prý jsou příliš světské, příliš neduchovní.  Únik nejen není řešením; únik je nebezpečným balastem.  Prvé východisko k řešení problémů plánovaného rodičovství vidím proto již v taktice zcela prosté: Dřív, než se jaké problémy vůbec manifestují, musí mít člověk dost radostných zkušeností, prožitků. Zdravý duchovní život musí být životem lidsky hodnotným, musí s vděčností k stvořiteli užívat těch darů a podpor, které stvořitel člověku jako zdroje lidské energie daroval v jeho přirozenosti. Sex mezi takové energeticky bohaté zdroje personální energie nesporně patří. Kdo tedy chce autoritativně omezovat druhým takový zdroj energie, vyžaduje od něho logika věci nemenší opatrnost, než jsme zvyklí slyšet v direktivách pro tzv. povolené využití (např. sexu, zábavy).  Vyloučit beztrestně přirozené zdroje lidské a společenské energie může právě jen charisma; Nový zákon však svědčí zřetelně o okolnostech a kritériích takového nadpřirozeného obdarování; dárcem je tu výhradně Duch svatý, nikoli autorita. Přesto jsme svědky, že tu někdo ukládá svým bližním často svévolně a s pozoruhodnou samozřejmostí, co pak oni nedokáží pokojně zvládnout, natož ještě něco pozitivního tvořit. Velice se proto mýlí ti, kdo ukládají podle svého dobrého zdání zábrany dostatečně vážně nezdůvodněné kontextem nebo okolnostmi jenom proto, že sami nedokáží rozlišit mezi pudovým chováním, lidským erotem a lidským sexem darovaným manželům: často tím podvazují nejen život rodiny, ale i personální rozvoj osobnosti.

Poznámka:

Neprávem zde vidí někdo prý nebezpečnou relativizaci: Jan Pavel II. např.  ve Familiaris consortio učí (cituje synodu něm. biskupské konference - ta se zase opřela o citát B. Häringa): .Pastýři by si měli vzít k srdci, že láska k pravdě je zavazuje dobře rozlišovat; je rozdíl, jestliže někomu ztroskotá manželství navzdory poctivému úsilí a je ponechán zcela všanc bezpráví, anebo jestli někdo zničil církevně platné manželství vlastní těžkou vinou.  Opět jiní vstoupili do nového svazku s ohledem na výchovu svých dětí a jsou někdy subjektivně přesvědčeni ve svědomí, že dřívější, nezhojitelně zničené manželství nikdy nebylo platné." Putující boží lid tak nese s sebou do příštích století i do parusie nejen požehnanou, v Duchu svatém pěstovanou tradici. Vlečeme s sebou také spoustu pojistek z máty a kopru (srov. Mt 23, 23), aby uchlácholily Boha prý nejvýš přísného; řešení se ovšem raději vyhýbáme. Únikových triků před odpovědným rodičovstvím ovšem existuje mnoho, ale za všechny však platí vždy především postižená rodina sama. Rodič je sice povolán problémy svého rodičovství řešit, raději před nimi uhýbá. Mnohem víc péče totiž věnuje morálka zábranám jakéhokoli druhu než umění rozvíjet lidské mohutnosti ke slávě boží.

Poznámka:

Sám jsem nedávno slyšel profesora rozebírat ve vysokoškolské teologii problém, kdy se stává objetí dvou lidí prý těžkým hříchem. Prý to záleží na intenzitě stisku.

Subsidiarita autorit

Rodičům jako nejdůležitějším a nezastupitelným aktérům přísluší z vůle Boží hlavní odpovědnost za jejich vlastní rodinu. K jejich poslání patří nedělitelně i autorita. Často jsme svědky, že manželé se brání převzít svou odpovědnost a rozhodování s tím spojená přenechávají na autoritách ať světských (např. na lékařích, publicistech či veřejném mínění) nebo duchovních (např. na církevním magistériu, na panu faráři, na zpovědníkovi, na Katolickém týdeníku). Tím ovšem přenechávají autoritě nejen břemeno, ale i nezadatelnou slávu lidské svobody, té jedinečné svobody, kterou prý dal člověku Bůh právě proto, aby člověk byl schopen specificky lidské lásky.  Dalším principem jakéhokoli odpovědného plánování vlastní rodiny musí proto být umění unést váhu samostatného rozhodování; autorita má roli důležitou, ale bude požehnaná jen tehdy, je-li oboustranně respektován princip subsidiarity každé autority. Autorita nemá vládnout odpovědnosti Getsemany číslo 44 - 18. strana osoby za plodnost jejího života, ale svou službou má osobě umožnit pokračovat v díle, když se z nějakých důvodů zadrhne.

Svědomí

Jiní unikají před lidskou důstojností a důstojností svobodného sebevydání v lásce prý znamenající lásku mezi Kristem a církví tím, že hledají jakási zadní vrátka, skulinu v plotě momentálně panující morálky; vyhlížejí nějakého eskamotéra, který by proti jedné .moci klíčů" dnes shodou okolností v našich krajích přísné jako bývala třeba v době Pia Desátého a Jedenáctého, vyhlásil jinou moc klíčů řekněme z doby Pavla VI. nebo ještě raději Jana XXIII., která by té přísné verzi nějakou fintou vypálila rybník. Vyhlížejí nějaké podobně autentické, ovšem podstatně velkorysejší alibi, jakým bylo třeba Piem XII. v r. 1951 publikované povolení využívat k regulaci početí metody Knaus-Ogino. (Objev zákonitostí ovulace a pravděpodobnosti oplodnění mohl sloužit k tomu, aby se z procesu náhodného stal proces cílevědomě řízený. Katolík jej ovšem zná právě jako metodu omezení spontánních početí, nikoli jako metodu zvyšující pravděpodobnost vytouženého početí u manželů zdánlivě neplodných.) Záchrana z ne-lidskosti takových odpovědně-neodpovědných životů vydaných náhodě (téhle náhodě někteří rádi říkají nevím proč .Boží vůle") se pak očekává od dalších právních kliček, dalších razítek a přinejhorším od zpovědnic.

Jako by nikdo nebral vážně, že každému z nás daroval Bůh nejvyššího arbitra každého lidského rozhodnutí přímo do srdce. Málokdo se odváží uvěřit takovému evangeliu. A tak místo tolik potřebné změny smýšlení vstříc vlastnímu stále zralejšímu svědomí se hledají skuliny mezi pečlivě po desetiletí preparovanými disciplinárními závazky, anebo se aspoň hledá takový zpovědník, který by méně rigidním výkladem nedrtil křehké svazky manželství.  Místo obrácení (třeba obrácení se k víře nesoucí v sobě i odvahu uvěřit božímu slovu; odvahu důvěřovat i dnes tomu Kristu, který osvobozoval leckoho jinak, než naznačoval ten nebo onen legitimní zákon) vyžadují moralisté podrobit se jejich cizelované normě, která ví prý vše: kdy, kde, jak, za kolik. Skutečná autorita darovaná nám v církvi nebo ve světě je ovšem výhodou, protože i dobré svědomí se může dostat do stavu jakési ochromující neschopnosti v dané konkrétní chvíli se rozhodnout - pak je pokojný hlas autority oním požehnaným impulsem, který vše zase uvede do živoucí rovnováhy. Známkou takové požehnané autority je pokoj, šalom, který Ježíš svým blízkým přináší účastí na své jistotě a na svém vlastním zakotvení v pravdě nejen slov, ale pravdě celé existence; přináší pokoj právě tehdy, když jsou ochromeni strachem (J 14, 26-27). Autorita jednající jménem božím (ať ta takzvaně duchovní, nebo takzvaně světská) tak vezme tíži takového okamžiku na sebe; pak takovou vskutku službou pomůže znovu chytit dech.

Taková služba ovšem ztratí půdu pod nohama, neslouží-li svědomí jednotlivce, svědomí nezastupitelnému. Dalším východiskem z našeho bludiště vstříc legitimnímu plánování se proto musí stát úcta k váze vlastního svědomí, svědomí schopného přijmout seriózní poučení, ale schopného také vlastní nepřenosné a na nikoho nedelegované odpovědnosti.

Boží vůle

Řešení konfliktů, učení se z důsledků rozhodnutí dobrých i zlých, je jedinou možnou cestou k zralému přijetí zodpovědného lidství (a proto i křesťanství).  Kolika dnes opravdu unaveným, opravdu nešťastným katolíkům by radikálně pomohlo, kdyby se při tom odhodlali dospěle věřit, že i oni jsou božími dětmi a dědici království! Kdyby věřili nejen tomu Bohu, který zjevuje svou vůli na hoře Sinaj, ale i tomu, kdo se vyslovil v zákonitostech stvořeného světa, života, v dějinách, ve strukturách humanity. S boží vůlí se přece setkáváme také v konkrétních setkáních s bližními, nabízí se za spory současných učitelů, proroků a pastýřů; prosvítá za spory dnešních esejců, zákoníků a farizeů.

Boží vůli zvěstuje také církev. Máme však odvahu věřit v církev (jak v krédu vyznáváme)? To bychom museli věřit nejen magistériu, ale také církvi jako Nevěstě, církvi jako putujícímu Lidu, církvi nejen v pastýřích, ale i církvi ve stádu. A měli bychom umět věřit nejen té své vlastní církvi, ale církvi Kristově všude, kde Kristovou je.

Je ovšem nutno v neposlední řadě věřit a důvěřovat také boží vůli zrcadlené ve vlastním svědomí, nejlepšímu znalci vlastního našeho nitra i božích záměrů s mým já.

A hlavně a především: nutno věřit v boží vstřícnou a milostivou lásku k tomuto světu.

Musím nebo chci

Láska se může dít jen ve svobodě; rozhodně to platí o lásce spojované s Duchem svatým, o lásce chtěně plodné, tedy i lásce manželů a rodičů, kteří svůj vztah svátostně v Kristu a s Kristem pečetili na nebi i na zemi.  Pokud duchovní nebo světská autorita zneužije své přesily a pod jakoukoli záminkou nebo zástěrou fakticky vezme člověku možnost rozhodovat se, oloupila jej o lásku. Svoboda totiž je jen jiné jméno pro reálný prostor volby při osobním rozhodování. Kdo likviduje prostor výběru, vezme víc, než jen jakési potěšení ze života; vezme tím osobě samu schopnost k činu.  Takový člověk svobody zbavený nejedná, ale jen se chová podle tlaků na něj působících. Je-li zbaven možnosti rozhodovat se v souladu se svým svědomím, stane se buď infantilní troskou, anebo notorickým vzbouřencem.  Další předpoklad plánování rodiny tedy tkví v přiměřené odolnosti osobnosti vůči tlakům ideologií. Ideologie rády předstírají radikální zjednodušení volby do absolutisujících tlaků .musíš" nebo .nesmíš". (Ježíš takových imperativů zásadně nepoužíval ani tam, kde si byl řešením sám zcela jist.) Každý z nás pak takovým nelegitimním tlakům autorit ne vždy ochotných k respektu svobody může úspěšně čelit jen tehdy, jestliže se trvale pokoušíme rozšiřovat svůj obzor vymezený znalostmi i osobními zkušenostmi.  Zdá se někomu, že předestřená východiska k legitimní svobodě křesťana i ve specifických problémech manželství jsou buď příliš neschůdná, anebo jen teoretická? Myslím, že legitimních cest je více. Sám ovšem vděčím B.  Häringovi za jeho pojetí etiky jako etiky reálné odpovědnosti, důvěřující ve vstřícnou a svatodušně velkomyslnou milost. Ale všichni víme, že se předkládají i systémy koncipované docela jinak. Je přece také etika elitářů, kteří rádi staví laťku výš a výš a pak potajmu farizejsky bílí své hroby a zaklínají se korbanem; v židokřesťanské tradici je legitimní také etika zákoníků, jimž učarovala spravedlnost a kteří se - jsou-li katolíci - pochopitelně pojišťují zpovědnicí. Ale naštěstí je legitimní i etika víry v milost, v reálná znamení lásky vtělené do okolností právě tohoto světa tak, že ten svět smiřuje se Stvořitelem ne jiným, než byl Otec našeho Pána Ježíše.

Poslušnost

Přijímat vyjádření kompetentních autorit s úctou a vážností není totéž jako brát je nekriticky a naivně. Také poslušnost křesťana má mít svátostný charakter, nesmí být tedy infantilní. Ježíš byl veleknězem svou poslušností; má-li být naše poslušnost účastí na Kristově velekněžství, musí být dospěle odpovědná. Jak každý ví ze Skutků, apoštol Petr zůstane věrný této kristovské poslušnosti někdy právě tím, že zůstane poslušen duchu oproti liteře, anebo boží vůli ve svém svědomí oproti výroku autentické autority své velerady.  Ostatně i Ježíš i Pavel podle textů Nového zákona uctivě respektují autoritu velerady, a přesto jednají někdy vědomě a s rozmyslem jinak, než tato autorita nařizuje. Tohle jistě nikdo nemá odvahu popřít.  Duch svatý vede svou církev dějinami tak, že nás učí odvaze k odpovědnosti.  Tak vyžadovala řádná a legitimní autorita zosobněná biskupy franckými, aby Metod s Cyrilem opustili velkomoravskou misii; dnes ty zdánlivě neposlušné věrozvěsty i spolu s papeži velebíme, že zůstali poslušnými tím, že své poslání dotáhli do konce i proti vůli této autority.

Odvaha, rozvaha, pokora

V katolickém manželství je mnoho lidí šťastných, ale o mnoha se něco podobného říci nedá. Bývají traumatizováni znovu a znovu pocitem viny; jen někteří z nich se pokoušejí vyrovnat se s životem tak náročným pomocí zpovědnic, většina dřív či později všechno úsilí vzdá.  Zdá se mi, že snaha pomoci katolickému manželství k radosti musí křísit a posilovat odvahu k víře v milostivost vztahu mezi Bohem a člověkem.  Musíme v sobě navzájem chránit a posilovat víru v Ježíše přesvědčeného, že sobota je tu pro člověka a nikoli člověk pro sobotu.  Jistě právem je tu řeč o odvaze. Je to odvaha nesoucí kůži na trh, aby se mohlo na půdě naší církve vůbec ozřejmit, kde se děje chyba, pokud se snad při tom chyba děje. .Nechceme přece pověst milosrdných pro sebe, ale pro Kristovu nevěstu, která přece má být svátostí spásy," připomíná Häring.  Tak kdysi nesl na trh svou kůži František, když se jaksi nemohl vejít do světa svých spoluvěřících i s evangeliem (které ti rozumní už jako podivnou komplikaci svého dobového náboženství opustili). Sice dlouho v tom světě překážel, ale přece jen pomohl církvi i světu k dalekosáhlé reformě.  Tak nesl na trh svou pověst řeholníka Tomáš Akvinský, když potřeboval obhájit církvi svých současníků roli lidského rozumu a filozofie. Tak uhořela Johanka z Arku, když někteří vysoce postavení v její církvi už nechtěli nic slyšet o věrnosti vlastnímu svědomí, ale oháněli se primátem autority pastýřů. Tak se přece dějí dějiny spásy božího lidu: tu a tam se někdo odhodlá překonat svůj strach z následků a Nazaretského následuje - a za čas se zjistí, že to byla blahodárná odvaha, spásný čin Gideonúv nebo odvaha Marie z Magdaly utírající nohy Mistra svými vlasy.

Je tu řeč o odvaze ruku v ruce s pokorou. Netvrdím, že vždy má pravdu jen ten nekonformní. Tvrdím, že autorita mívá pravdu i díky těm nekonformním.  A tak je na místě znovu připomenout dilema nadpisu této úvahy: .Nestojíte už pod vládou Zákona, ale pod milostí," ujišťuje nás Ř 6,14. Jenže: stojíme vůbec o milost svobody vyžadující osobní odpovědnost, anebo je to pod zákonem s alibi vyhlášek do poslední slabiky závazně vykládaných přece jen bezpečnější?

JaK

Připojujeme formální vymezení některých principiálních pojmů; jejich skutečný obsah se běžně spíše odhaduje než ví, a proto dochází k nepříjemným omylům, někdy s důsledky i v oblasti etické. Proto jako pomoc těm, kteří snad pojem v jeho šíři neznají, uvádíme ten význam, který měl autor na mysli.

regulace - jedna z možných forem cílevědomého ovlivňování procesu vzhledem k žádanému cíli; oproti jemnějšímu a na důsledky citlivějšímu řízení pracuje regulace jen kombinací obou mezních stavů: .ano", .ne".

plánování - racionálně sestavená konstrukce budoucnosti včetně prostředků, kterými ještě neexistující, ale už žádoucí budoucnost lze určenou posloupností kroků odpovědně dosáhnout s dostatečnou pravděpodobností.

umělý potrat - cílevědomé vyhnání plodu z lůna tak, aby plod neměl naději k přežití.

rigorismus - postoj, dávající (pod různými záminkami) přednost přísnějšímu výkladu situace nebo zákona před výkladem nejpravděpodobnějším nebo prostě mírnějším.

ortopraxe - pravá, správná aplikace ortodoxie (boží oslavy lidským činem)

legalismus, legalistický - zákonictví, zákonický

legitimní (autorita, role) - ta, která se opírá nejen o právo v dané věci, ale

také o logiku věci a její kořeny

pluralitní - respektující oprávněnost mnohosti

magistérium - učitelský úřad v církvi

dogmatická konstituce - dokument, kterému koncil sám přikládá základní věroučný význam; nižší váhu mají dekrety a deklarace. 

manichejství - významný starověký blud cizopasící na životě církve už od raných století; ač oficiálně církví odsouzen, má dodnes svou přitažlivost ve všech vrstvách církve, protože vytváří dojem vysoké duchovnosti; je to ovšem nebezpečná iluze, protože zjednodušuje realitu vztahů mezi duchovním a tělesným, mezi změnou smýšlení a utrpením, mezi světlem a tmou do jednoduchých radikalizujících ideologií. 

charisma - milost, projev lásky Ducha svatého, obdarování určené konkrétnímu společenství skrze konkrétní osobu (proroka, kněze, pastýře, umělce, učitele, lékaře, těšitele. . .)

lidský eros - podvědomé i vědomé hledání a komunikace osobních kvalit v někom a s někým, kdo je radikálně odlišný od mého já; taková komunikace kvalit osob (.těla" i .duše") oba obohacuje a oba činí pokornějšími vyznáním vlastní vděčné závislosti na kvalitách mimo vlastní já;

lidský sex - pohlavnost přesahující samotné vitální vazby a procesy uspokojení reprodukčního pudu, přiměřeného každému živému druhu; zahrnuje i sféru duševní a duchovní, pokud se angažují v plodnosti lidské existence a v procesu sjednocení radikálně různých a bez dalšího neúplných forem téhož lidství: .. . .stvořil Bůh člověka ke svému obrazu, jako muže a ženu jej stvořil" (Gn 1,27)

subsidiarita autority - princip zavazující autoritu jednat tak, aby podřízený maximálně rozvinul svoji vlastní odpovědnost; autorita pak zasahuje právě jen tam, kde by podřízenému jinak vznikly pro něho příliš obtížné nebo neřešitelné obtíže. 

moc klíčů - zmocnění autority ukládat a odnímat etická břemena ze svých podřízených korban - v židovstvu příslib budoucího daru ve prospěch chrámu; umožňoval vyhnout se přirozené povinnosti dětí postarat se o své nemohoucí rodiče a spokojeně užít majetku sám pro sebe - dar chrámu byl teprve přislíben, ale nepřeveden.

Drtivou většinou hlasů schválila synoda starokatolické církve v Německu svěcení žen na biskupy. Končí tím relativně dlouhý vývoj příklonu německých starokatolíků k protestantismu. Tato možnost byla ovšem schválena čistě teoreticky, žádné kandidátky svěcení tato církev nemá. Starokatolická svěcení jsou uznávána římskokatolickou a pravoslavnou církví, svěcení žen na biskupy by však znamenalo porušení tohoto stavu. Od svěcení žen na kněze a biskupy je nutno odlišit svěcení žen na diakonky, pro něž se nedávno vyslovil i prominentní kandidát na papežský stolec Carlo Maria Martini.  Jednomyslný návrh na obnovení diakonského svěcení žen vzešel i z ordinariátu diecéze Rottenburg-Stuttgart. Zde je zajímavé, že návrh předkládala T. Wielandová, kterou biskup Walter Kasper povolal jako první členku s hlasovacím právem do ordinariátní rady s kompetencí pro pastoraci a vzdělávání dospělých. Paní Wielandová, matka tří dospělých dětí, navrhla dále i vytvoření takových pracovních podmínek pro církevní zaměstnance, aby nemuseli zanedbávat své rodiny, jak tomu je u mnohých povolání. Rakouský biskup Stecher povolal obdobně do biskupské rady psychoterapeutku Ch.  Hofingerovou, matku tří dětí (členství v tomto nejvyšším diecézním orgánu je podle církevního práva vyhrazeno mužům a H. je tedy členem .mimořádným").

Jako kuriozitu uvádíme výrok holandského katolického biskupa Ernsta: .Chce-li některá žena být knězem, nemohu říci ano. Chce-li kvůli tomu přestoupit do jiné církve, má mé požehnání."

• Ki-

Nedostatek kněží v římskokatolické církvi je umělý, počet kněží je prakticky totožný s počtem farností. Problém je v tom, že mnozí vysvěcení nejsou v duchovní správě - buď proto, že dělají diplomatickou či jinou kariéru, nebo že je jim v této práci bráněno. Např. v Rakousku stojí vedle přestárlého kléru záloha několika set relativně mladých kněží, kteří se oženili. To otevírá určité netradiční a zatím nekanonické možnosti pro církevní obce.  V posledních měsících zesílil trend, že si obce zbavené nedělní eucharistie zvou kněze mimo službu. To se děje jednak na necírkevní půdě (skautské tábory, studentské a obdobné obce), jednak i na pozvání kněze, který farnost administruje, ale nemá možnost např. pro nemoc slavit eucharistii. Ze strany biskupů byla sice tato praxe zakázána, ale někteří biskupové s ní zřejmě skrytě sympatizují a v každém případě konečně byla zahájena jednání mezi ženatými kněžími a biskupy, o která ženatí kněží léta usilovali. (Naše informace se vztahuje zejména k innsbrucké diecézi.) Rakouská situace je zcela odlišná od české, a navíc nese takováto praxe značná rizika pro jednotu církve. Na druhé straně církevní právo v dějinách zpravidla znamenalo kodifikaci toho, co fakticky vzniklo, a dnešní stav, obvyklý i v protestantských církvích, že právo předchází živý vývoj, je také problematický.

Vítali jsme ostatky. Poněkud se při příjezdu opozdily, a synek z dobré katolické rodiny, když mu otec vyložil, oč jde, se netrpělivě dotazoval: .Tak kde je ten pohřebák?!" Co říkali katolíci méně kovaní, nelze reprodukovat.

Katolická mládež, která hromadně odpadla k charismatikům, konstatovala:

.Dobře jsme udělali, od lidí, kteří se na konci dvacátého století prezentují tímhle, nelze duchovně nic čekat." Ano, dobře, že odpadli, takovouhle mládež v církvi nepotřebujeme.

Zahraniční profesor přednášel katechetkám, co nemají dětem říkat, aby si děti ve dvaceti letech neřekly, že věřily hloupostem a neodpadly od víry.  .Co nám to sem pozvali za heretika," zlobily se katechetky po přednášce, .proč radši nepozvou někoho ze starých kněží, dokud ještě žijí, ti ještě vědí, jak se to má správně dělat." Výstava v katedrále na téma, jak si děti představují Boha, tomu odpovídá - je to přehlídka vousatých dědečků.

Novému panu děkanovi se k nám nechtělo. Na schůzi farní rady ukázal na našeho nejaktivnějšího laika a řekl k úžasu všech: .Kdyby se tady pan Kadečka nechal rozvést a vysvětit na kněze, tak jsem k vám nemusel chodit." .Zavolal si mě k sobě novicmistr," vypráví novopečený řeholník, .a ptal se mě, co by se v řádu mělo změnit. Odpověděl jsem mu podle koncilních dokumentů o řeholnících, a on mě poslal pryč se slovy, že ještě nemám řeholního ducha." .Byl u nás na kněžské konferenci biskup. Chtěl přednášet o ekumenismu, ale naštěstí jsme ho skoro nepustili ke slovu. Řešili jsme problém, zda s námi může náš jáhen sedět v jedné místnosti, nebo zda má sedět ve vedlejší a přijít až na oběd. Nakonec jsme rozhodli, že má přijít po obědě. Já to s tím ekumenismem stejně nechápu - tak jsou to kacíři nebo ne? Ať odloží své bludy, a pak s nimi budu milerád dělat ekumenismus. Jednou jsem se musel zúčastnit ekumenické akce, mám z toho dodnes trauma, jednali jsme s heretiky jako s nejlepšími přáteli, samý úsměv, a když jsem je chtěl vyvést z bludu, tak mě starší spolubratři pod stolem kopali, abych byl zticha. Tak na tohle mě už nikdy nikdo nedostane. To ti mladí kaplani, to jsou jiní hoši. Ti hned začnou o tom, co rozděluje, a hezky zostra. Onehdy byl na Chodsku Heryán, protestantský pastor, co dělal na překladu Bible. Myslel si, že když dělal na tom ekumenickém překladu, že je takříkajíc náš přítel, ale mladý páter z A. ho pěkně usadil: Vysvětlil mu, že katolický překlad musí mít vysvětlivky, takže ten jeho .ekumenický" překlad je pro katolíka úplně k ničemu." V. uvěřila v dospělosti, ve svých pětatřiceti letech se nechala biřmovat.  Když o tom mluví s přáteli z katolického Bavorska, ti se domnívají, že se V. špatně vyjadřuje německy: Firmung je přece folklórní slavnost pro dospívající, toho se nemohla účastnit v pětatřiceti!

Náš nový pan kaplan nám hned řekl, že je nemocný. To nás nepřekvapilo, protože i všichni jeho předchůdci byli nemocní, někteří asi nejen tělesně.

Pořád se mluví o nedostatku kněží, ale asi by se mělo spíš mluvit o jejich zdraví. Babička Hůdová není žádný progresista, ale taky už říkala: .Pane falář, jak to náboženství bude za pár let vypadat, když budou brát na kněze takovýhle lidi?!"

• jv-

Všichni křesťané nemyslí na to, .jak získat svůj první milión". Mezi hnutí, která navíc myslí na víc než na .uspokojování svých náboženských potřeb" je i hnutí emauzských domů, snažící se pomoci zařadit do společnosti i lidem problematickým či přímo asociálním. Srpnové číslo o.k. referuje o práci tohoto hnutí v Rakousku. Pro nás je zajímavé, že pod titulkem Práci místo almužen informuje o práci Společnosti emauzských domů v ČR. Hnutí abbé Pierra, existující dnes ve 36 zemích, se v souvislosti s inspirací hospodářské reformy anglickými vzory stalo v roce 1990 aktuálním i u nás.  Zaměřuje se zejména na propuštěné vězně, drogově závislé, nepřizpůsobené Cikány a další. Podle statistiky se podaří návrat do společnosti každému druhému. Emauzské domy jsou dnes už v Mostu, Ostravě a jinde. O.k. přináší fotografii šéfa českých Emauz, biskupa Zahradníka, jak tlačí spolu se svými spolupracovníky masivní stroj - zásadou emauzských domů je totiž nabídnout lidem možnost práce místo vyplácení almužen.

Skoro už se ani nechce věřit, že před pěti lety byla mravní obroda velkým společenským tématem. Tuto situaci jistě nelze vzkřísit, měli bychom se však zamyslet nad tím, co se s tímto tématem stalo.  Vytratila se především iluze, že zavedení kapitalismu jaksi samočinně povede ke zlepšení morálky, jakkoli logicky se v této věci argumentovalo. Poznání stavu společnosti na Západě, který lze bezpochyby také označit jako morální úpadek, a osobní zkušenost se situací u nás (nárůst zločinnosti, dětská prostituce aj.) vedly k vystřízlivění. Pokud si (podle výzkumů) většina lidí u nás myslí, že tzv. úspěšní se stali úspěšnými především odložením morálních zábran, pak je samozřejmě těžké někoho vyzývat k mravní obrodě.  Vlastní problém nás věřících je však někde jinde: Příliš neproblematicky jsme se považovali za nositele mravní obnovy, o nevěřících jsme se v této souvislosti i ve sdělovacích prostředcích vyjadřovali velmi hloupě. Zapomněli jsme, že my sami můžeme kohokoli volat k mravní obrodě jen z pozice kajícníků, nikoli z pozice spravedlivých. Společnost, z větší části ateistická, nám to dnes s rozkoší připomíná. Zločiny fašistů a komunistů je třeba odsoudit, ale s vědomím vlastních dějin - byli to například naši křesťanští spolubratři, kdo jako první nahnal Židy do synagogy a pak ji zapálil - fašisté a komunisté to dělali až po nás. Naštěstí Kristus přišel pro hříšníky, nikoli pro spravedlivé, a obnovná hnutí v církvi, jako františkánské či reformační, byla hnutí kající. Tím se lišila od katarů, kteří marně usilovali o církev čistých. . .

Další problém, který nám uniká, protože automaticky vycházíme z toho, že my jsme obhájci morálky, je ten, že naše zásady se i nejlepším nevěřícím jedincům někdy jeví jako nemorální. Především zásada, že by člověk měl podřídit své jednání autoritě a dělat to, s čím vnitřně nesouhlasí, se v pofašistické epoše jeví obecně jako mravně nepřijatelná. Můžeme o tom polemizovat, musíme však o tom vědět. Podobně některá řešení, která navrhujeme například rozvedeným žijícím v novém manželství, návrhy z oblasti antikoncepce apod. Jsme zde na velmi delikátní půdě a nevhodným jednáním víc zkazíme než pomůžeme. (Morální principy samotné samozřejmě měnit nemůžeme).

Někteří čtenáři neradi vidí, mluvíme-li v Getsemanech o .postmoderním paradigmatu". Nechceme tím nic propagovat, pouze chceme, aby se nepřehlédly změny, které už jsou vidět. Asi jako meteorolog nepropaguje počasí, které předpovídá. . . A v této souvislosti je nutno jasně říci, že k této postmoderní epoše bude nepochybně patřit obrovská pluralita a její vlastní morálka bude spočívat právě ve schopnosti přijímat odlišné lidi, lidi, s jejichž slovy ani činy nesouhlasím. Ježíšův příklad tedy bude ještě aktuálnější. Z naší doby jsme tuto postmoderní svatost mohli vidět např. na Josefu Zvěřinovi (pěkně ji popsala Eva Kantůrková v establishmentem napadaném Památníku).  Považuji za nutné tuto skutečnost stále zdůrazňovat, protože řada našich bratří na vlivných místech vidí v tomto novém paradigmatu jen relativizaci mravních hodnot a sama se vmanévrovává do postoje, který bude brzy platit jako příklad mravně odstrašujícího jednání.

jv

Česká biblická společnost u příležitosti DNE BIBLE organizuje pomoc křesťanům v Rumunsku. Je tam velký nedostatek Biblí, který nejsou schopni ani finančně, ani kapacitou tiskáren pokrýt. Ředitel Rumunské biblické společnosti Dr. S. Verzan odhaduje, že k pokrytí potřeby by stačily asi dva miliony Biblí - ale sami ročně vyrobí jen sto tisíc. Česká biblická společnost bude tisknout 25 000 Biblí v rumunštině (včetně deuterokanonických knih), což představuje více než dvoumilionovou částku. Pořádá sbírku .BIBLE PRO RUMUNSKO" a prosíme i čtenáře Getseman, aby se k ní připojili, byť skromnou částkou. Nezapomínejme na bezplatný příliv literatury v minulých létech a učme se postupně přebírat štafetu solidarity.

Rozruch mezi kritickými křesťany v kolínské
arcidiecézi způsobil pokus několika z nich vytvořit nezávislou, na církev
nevázanou obec. Stanoviskům k tomuto činu i úvahám o rizicích
církevně-kritických uskupení je věnováno zatím poslední číslo spřáteleného
časopisu Proti rezignaci. Protože problém je v jistém smyslu aktuální i u
nás (aspoň v tom smyslu, že si někteří čtenáři myslí, že si tato rizika
neuvědomujeme), požádali jsme šéfredaktora Wider die Resignation o článek pro
Getsemany. Na vysvětlenou ještě uveďme, že slovo .síť" (Netzwerk, network)
souvisí s novým fyzikálním pohledem na skutečnost ne již jako na centrum a
periferii, ale jako síť jednotek, z nichž každá má všechny informace, a
navzájem jsou propojeny. Tento model vede od centralismu ke snaze o propojení -
pozitivně se projevil i na Druhém vatikánském koncilu v kolegialitě
biskupů jako základu obnovy života.  Když r. 1988 jmenoval papež
nového kolínského arcibiskupa, vedl způsob tohoto jmenování k těžkým
konfliktům. Na všech kněžských schůzích jakož i ve sdělovacích prostředcích
zněl hněv nad postupem Říma při tomto jmenování. Svůj hněv dokonce neskrývali
ani kolínští biskupové. Děly se pokusy vysvětlit v Římě, jaké rozčilení a
zděšení v Kolíně nastalo. Mnozí měli dojem, že šlo o to prosadit kandidáta
navzdory všem možnostem vyslechnout jiná mínění. Koncilem požadovaná spolupráce
mezi kurií a kolínskou dílčí církví už, jak se zdálo, přestala platit. Protože
se podobné třenice mezi Římem a diecézemi objevily i při jmenování jiných biskupů,
viděli v tom mnozí narušení pokoncilního vývoje. Jde snad o to, aby
rostoucí centralismus vrátil církev před koncil?

Z tohoto neklidu kolem jmenování arcibiskupa vzešla
Kolínská síť. Jejím cílem je propojovat skupiny, které chtějí pokračovat ve
vývoji k bratrské a sesterské církvi, k jednotě v ekumeně a k budování
církve v duchu II.  vaticana. V mnoha
farních obcích se děje mnoho potěšitelného v oblasti ekumenismu, v aktivitě
laiků - žen i mužů, v budování církve. Je úžasné, jakou sílu víry lze ve
farních obcích nalézt. Tato víra není ovšem bohužel dostatečně oceňována. Často
je podezřívána z přizpůsobení duchu doby a není uznávána jako sůl v polévce
naší společnosti.

A tak Síť spojila jak mnohé kněze, diakony, pastorální a
farní referenty, tak i jednotlivce, kteří se necítí ve své farní obci dobře, i
učitele náboženství, kterým chybí podpora jejich farářů a vůbec kontakt s nimi.
Někteří jsou zástupci skupin, které v oficiální církvi nemají téměř místo -
.Homosexuálové a církev", .Ženatí kněží a jejich manželky", .Spolek pro
uskutečnění křesťanských práv" aj. Kolínská síť má proto široké rozpětí, jak ve
výrazových prostředcích víry, tak i v názoru na konkrétní katolickou
církev. Pro některé je to jen instituce, pro jiné je i navzdory mnoha těžkostem
společenstvím víry, v níž je přítomen vtělený Bůh. Někteří považují církev
za zbytečnou, jiní ji chtějí oživit evangeliem. .Nová evangelizace", to musí
znamenat i evangelizovat církev, nejen ty druhé.

Mnozí potřebují Kolínskou síť, aby nalezli oporu ve své práci
ve farních obcích. Pro jiné je Kolínská síť náhradní církví, protože ve svých
obcích nenalezli domov. V tom je velké napětí, z něhož pramení mnoho
konfliktů.  Většina nechce vytvářet
žádnou novou církev, ale dělat změny uvnitř církve a hledat cesty evangelizace.
Jiným je církev lhostejná, chtějí žít svou víru.  Členy Kolínské sítě jsou i osoby, které z církve
vystoupily. Považuji tento vývoj za povážlivý. Vystoupí-li někdo z předsednictva
Kolínské sítě z církve, pak to není jen jeho soukromé rozhodnutí. Má to
veřejný, církevně politický význam. Musí tento krok Síti oznámit, protože Síť
nabírá směr, kterým se pohybuje z církve, místo aby ji proměňovala a
udržovala v pohybu.  Jinak existuje
nebezpečí založení nové církve. A Síť pak už nemůže mluvit za mnohé katolické
skupiny a obce.

Vývoj Kolínské sítě považuji za povážlivý. Už se stal
předmětem vášnivé diskuse. Vystoupí-li někdo z církve, ale spolupracuje-li
dále v Síti, chce skutečně proměnit církev v duchu Druhého vaticana?
Nebo už všechno vzdal a chce si založit vlastní křesťanské uskupení, v němž
by se cítil dobře?  Myslím, že tento
vývoj vede spíše k rozkolu v církvi než k proměně.  Navíc nelze nadávat pouze na papeže a
biskupy. Je mnoho věřících, kteří s papežem a biskupy souhlasí. I uvnitř
církve je třeba získat podporu většiny. Je jasné, že určité proudy v církvi
jsou podporovány mocenskými rozhodnutími. To je třeba pranýřovat, protože to je
proti duchu bratrství a sesterství v církvi, diskredituje se víra mnohých
a vytlačují se z církve věřící se svými myšlenkami. V tomto je
konfrontace s biskupy nutná. Je však nutné vědět, že nejen biskupové tvoří
realitu církve. Nelze jen bojovat proti autoritám, je nutno získávat v obcích
a katolických spolcích pro bratrskou a sesterskou církev v duchu Druhého
vatikánského koncilu. Nelze prostě prohlásit oficiální církev za nepřítele.

Chce-li někdo pracovat pro jednotu, nesmí vyvolávat nový
církevní rozkol.  Cesta jednoty vyžaduje
dialog s názorovými protivníky a je namáhavá. Je to však jediná cesta k jednotě.
To se však netýká jen Kolínské sítě. I v naší církvi jsou mnozí, kteří
nehledají rozhovor a jednoduše se mocenskými rozhodnutími snaží eliminovat
osoby a skupiny osob a donutit je k emigraci.  Proto je Síť vzdor všem konfliktům důležitá.

Síť se však nesmí stát obcí proti jiným obcím. A musí
zůstat sítí, tedy mostem mezi skupinami v církvi, které chtějí přispět
svým životem víry a svým míněním k rozvoji církve, i když to není některým
hodnostářům a věřícím pochuti. Konfrontace bude nutná. Ta však slouží jednotě více
než vyhánění nebo emigrace. Nechceme vystupovat z církve, ale vystupovat v církvi.

Pokračování seriálu "Obnova liturgie" je tentokrát nahrazeno následujícím článkem:

6. července, ve výroční den Husovy smrti, přenášela opět ČT bohoslužbu z Betlémské kaple v Praze. Sledoval jsem tento přenos již potřetí a třikrát jsem byl zklamán, jak může dopadnout slavení večeře Páně. Chápu potřebu představitelů CČSH „zviditelnit" svoji církev i to, že si myslí, že takovou příležitost mají pouze jednou za rok. Domnívám se ale, že to, co se děje, husitské církvi, všem křesťanům a hlavně věci evangelia samotné spíše škodí. (Píši-li kriticky o liturgii sesterské církve, vůbec to neznamená, že liturgie a život mé vlastní církve je v pořádku.)

Potřeba se vyjádřit byla umocněna i tím, že bohoslužba "na památku M. J. Husa" byla představena jako bohoslužba „s ekumenickou účastí". Vím, že pohled televizního diváka je zkreslen mnoha faktory. Nemůže bezezbytku proniknout do atmosféry dané chvíle. Na druhé straně divák má možnost vidět řadu detailů, které by mu jinak unikly.

1. Ježíš zvolil pro projev své vydanosti všem lidem - eucharistii - pouze úzký kruh Dvanácti. Je sporné, zda lze takovéto dění zprostředkovat televizí. Liturgie nikdy neměla a nemá na zřeteli na prvním místě misijní poslání, které by takovéto počínání snad ospravedlňovalo. Většině populace neříká liturgie vůbec nic, anebo alespoň nic pozitivního. To neznamená, že by se vhodně připravená bohoslužba nemohla přenášet televizí, ale ne večeře Páně.

2. Farského liturgie měla v době svého vzniku jistě mnoho předností - především užití mateřského jazyka, dialogický charakter, důraz na jednotu eucharistie a zvěstování Božího slova atd. Její druhá verze, použitá v Betlémské kapli, se však dnes po desetiletích liturgického a ekumenického hnutí ve většině církví, po znovunalezení liturgické a eucharistické dimenze bohoslužeb v protestantských církvích, po II. vat. koncilu, po limských dokumentech jeví jako úpadková. Umocněná patetickým odosobnělým přednesem předsedajícího a husitským praporcem v pozadí (chyběly jen ukázky dobové bojové techniky) manifestuje taková bohoslužba právě spíš ty negativní polohy, proti kterým kdysi právem vznikala. Zkostnatění.

Součástí eucharistických modliteb všech křesťanských církví Východu i Západu je dnes - tak jako v křesťanském starověku - epikléze organicky začleněná do proudu chval a díků Otci za dílo Syna v Duchu svatém. Ta v použité verzi Farského liturgie chyběla. (Ovšem původní verze Farského liturgie ji obsahuje, stejně tak jako nejnovější, třetí. Proč byla použita verze nejméně ekumenická, je záhadou.) Bylo také nevhodné neorganicky přerušit proud eucharistické modlitby vystoupením pěveckého sboru.

3. Zvěstování božího slova je neméně důležitým vrcholem křesťanské bohoslužby, na což sama husitská církev ve svých počátcích právem ukazovala. V našem kázání ale, které bylo o M. J. Husovi, se na boží slovo příliš nedostalo a bylo velmi obtížné si něco odnést. Od kazatele, vysokoškolského profesora novozákonní exegeze, bych očekával víc, než předvedl. Boží slovo se stalo jakýmsi magickým „ex opere operato", které tím, že je přečteno, a tím, že se ho kazatel formálně dovolává, se má stávat živým, i když kazatel mluví ve skutečnosti o něčem docela jiném.

4. Na liturgii byly i momenty, které českého katolíka, dosud nevyléčeného z protireformačního traumatu, potěší - přijímání pod obojí (i když nepříliš následováníhodným způsobem, namáčením) a zejména přijímání sloužících až nakonec. To jsou prvky, ze kterých si katolická liturgie může vzít vzor.

5. Bohoslužba nemůže být jakýmsi představením (v daném případě nepříliš odborně režírovaným), kam účastníci přicházejí na lístky. Nelze předvádět jednotu církve, která ve skutečnosti neexistuje, ač by jí měli ti, kteří předsedali, sloužit. Co si asi myslí M. J. Hus o těchto představitelích, kteří na sebe nechávají svítit reflektory, avšak jejich minulost zůstává temná bez viditelného pokání?

„Ty tedy, věrný křesťane, slyš kněze Páně a cokoliv učí, co zní dle přikázání nebo rady Kristovy, pilně plň vždy toto přikázání a radu nakolik můžeš; a skutek nejistý pro dobro církve, který radí kněží boží, opatrně vykonávej: neboť nutna jest, co se tohoto týče, hadí opatrnost, aby hlava Kristus neporušeně byla zachovávána." Závěr synodálního kázání M. J. Husa .Vy jste sůl země, vy jste světlo světa. . ." (Mistra Jana Husi sebrané spisy, svazek 1, řada první, díl 1., str. 141, Praha 1904, nákladem J. Bursíka)

V konfrontaci s liturgickou reformou posledního koncilu, přes vědomí vlastních slabých míst, se dnes katolík při takového husitské liturgii ptá, jak se mohlo stát, že se během 74 let z těch, kteří volali po obnově církve, stali zastánci starých pořádků. Církev Kristova nemůže žít jen ze zdůrazňování toho minulého. Tato betlémská exhibice nenabízí přítomným svobodné hlásání božího slova, ale výkrm ideologiemi. Sloužící působí nepřesvědčivě. Zdá se, jako by ani nerozuměli vnitřní dynamice své vlastní tradice, jakkoli odlišné od tradice římskokatolické. Místo toho je připomínáno sakrálními gesty to, čím se toto konání liší. Čím se liší církve i jednotlivé osoby. Tam, kde zmizela touha po jednotě, církev už nežije, nejedná „na Kristovu památku", ale pečuje o svůj vlastní pomník z „tradic odporu". Není-li taková církev mrtvá, je přinejmenším těžce nemocná.

 

Ohlas na Getsemany 7 - 8/94, str. 28

"Přisluhovatel" - kontextem se rozumí ten, kdo má právo udělovat svátost; manželství - nemá právo udělovat svátost žádný z uváděných; je to podivné, avšak tato svátost je jaksi vyňata z úžasné duchovní moci papežů, biskupů i kněží a Ježíš ji přenechal dvěma hloupoučkým, mladým, nezkušeným "laikům" - chlapci a děvčeti; stovky papežů, tisíce biskupů a až miliony kněží nejsou schopni svou mocí vytvořit jediné svátostné manželství. Pojem "přisluhovatel" je matoucí. . . Znáte to dobře, prosím o opravu a vysvětlení.

Vlastimil Plšek

Termín "přisluhovatel" je volen záměrně. Je to ten, kdo slouží při udílení svátosti. Nemyslí se tím ten, kdo svátost uděluje - tím je vždy Kristus. Moc, kterou se svátosti dějí, není mocí papežů (tak naštěstí katolická církev nikdy neučila), biskupů, kněží či "dvou hloupoučkých, mladých, nezkušených laiků", ale mocí Ducha svatého.

Pavel Hradilek

 

V Českém zápase č.13 z tohoto roku, který je - jak se alespoň domnívám z jeho obsahu - věnován památce M. Jana Husa, byl otisknut hned na první stránce příspěvek p. Butty, jehož název je použit v nadpisu. Po přečtení tohoto příspěvku jsem zůstal jako "opařený".

Pro jakou věkovou kategorii byl tento článek napsán? Vždy, když jsem slyšel pojem .mládež", domníval jsem se, že jde o lidi tak od 12-14 let. Bohužel tento článek v prvních dvou odstavcích by bylo možno adresovat tak věkové kategorii kolem 8-10 let a to ještě velice opatrně. Byl-li tento příspěvek přesto opravdu určen mládeži, svědčí to o tom, že p. Butta považuje mládež za rozumu - velice mírně řečeno - mdlého.

V tomto prvém odstavci jsem se také nemohl ubránit - při dojemném líčení, jak byl Hus vychováván svou matkou - pocitu, že zde bude předestřena nová legenda, nové hagiografické dílo. Naštěstí se tomu tak nestalo, on tento náběh sám o sobě stačil. Líčit křesťanskou výchovu Husa stylem, jako by šlo o něco výjimečného, právě v souvislosti s tím, že Hus žil v 15. století - svou charakteristiku tohoto období nám poskytuje autor sám:

.V té době vše směřovalo k věčnému a dokonalému Bohu. . ." - považuji za velice nešťastné.

Stejně tak se domnívám, že p. Butta mohl najít autentičtější Husovo vyjádření o Bohu, a ne použít jako .husovské" vyjádření .Bůh je nejvyšší dobro, nad které již nic lepšího nemůže být myšleno", které je známo již od Anselma z Canterbury, Tomáše Akvinského či ještě mnohem dříve od Platona.

Obdobně se domnívám a považuji za velice nebezpečné zjednodušení sporu o kalich, vyvodit Husův názor na tento problém z uvedeného citátu spisu .O svatokupectví", který vznikl na venkově mezi řadou dalších spisů zde Husem sepsaných na konci roku 1412 a v roce 1413, zvláště vezmeme-li v úvahu jak opatrně se Hus k tomuto problému vyjadřoval po zavedení kalicha do .praxe" M. Jakoubkem ze Stříbra.

Na závěr mi zbývá i přes vědomí toho, že nikdo není bez chyb a neomylný, si jen potichu povzdychnout: "Mistře Jene, to sis opravdu nezasloužil!"

Radek M. Zapletal

Vztah k Marii je lakmusový papírek našeho vztahu ke křesťanství a k církvi. Ten, kdo zůstal uvězněn v protimoderním paradigmatu, mává Marií jako praporem v boji proti všem změnám v církvi obecně a proti ekumenismu zvláště. Stoupenec doznívajícího moderního paradigmatu - katolík či evangelík - nemá k Marii vztah často žádný, protože "duchovní" pro něj znamená abstraktní. Přichází však doba, kdy opět ožívá vědomí, že pravda je osobní, pravda je příběh. Toto vědomí je nejen postmoderní, ale také už biblické. Zvěstovat evangelium dnes stále více znamená vyprávět příběh konkrétních osob - hranice mezi konfesemi takové zvěstování snadno překonává, jak bude snad patrné i z těchto ekumenických, vpravdě katolických textů, jejichž autory jsou vesměs evangeličtí křesťané.

Přílohu připravil Jaroslav Vokoun

Maria - dcera milosti

Kázání Prof. Dr. Eduarda Schweizera na text Lukáš 1, 28-38

Advent znamená příchod, Boží příchod k nám. Zda se tak skutečně nyní děje, to je rozhodující otázka. Tento příběh, jak se zdá, konfese zprvu spíše rozděluje, ale snad právě v tom může přijít advent. Neboť v bohoslužbě nejde o "pravé učení" (evangelického nebo katolického ražení), ale o to, zda k nám Bůh skutečně přichází, jak to dělá a co tím v nás způsobí. A tu by mohlo být zřejmé, že vzhledem k tomuto Božímu příchodu k nám žijeme všichni ve stejné situaci a naléhavě potřebujeme tutéž pomoc. Naší události předchází vyprávění o zvěstování narození Jana zestárlému bezdětnému manželskému páru. Probíhá podivuhodně paralelně s naším oddílem. Celé věty nebo přinejmenším části vět znějí doslova stejně. Tím úžasnější jsou rozdíly. Tam se nejprve vypráví, jací zbožní a spravedliví byli Zachariáš a Alžběta a jak zachovávali zákon. Je zde muž, který koná kněžskou funkci, ano je povolán přinést oběť kadidla, což se děje v kněžském životě jednou, nanejvýš dvakrát. Vše se odehrává v Jeruzalémě, v hlavním městě, na místě Božím.

Ale zde začíná text: "V šestém měsíci byl od Boha poslán anděl Gabriel." Všechno začíná u Boha. O lidském jednání se neproslýchá ani slovo. Jedná jen Bůh, a jeho jednání se stává v podobě anděla zjevným. ". . . do města v Galilei jménem Nazaret." Galilea, která se považuje za polopohanskou, a neznámý zapadákov Nazaret - mezi nesčíslnými názvy galilejských míst, které uvádí historik Josephus, Nazaret chybí. Bůh jedná právě tam, kde to nikdo neočekává. Ne tam, kde se podle Božího zákona koná kněžská služba, ani tam, kde se zvěstuje čistě jeho slovo. Anděl není poslán do Jeruzaléma, ale také ne do Říma nebo do Ženevy, Curychu či Wittenbergu. Zajisté také tam v Jeruzalémě se něco dělo, tam bylo všechno připraveno. Avšak to rozhodující se děje zde, kde se Zákon zas tak přísně nebere, kde se konfese a dokonce náboženství poněkud promísily.

". . . k jedné panně,. . . jméno té panny bylo Maria." Až dlouho potom se objeví také její jméno, zatímco Alžběta a Zachariáš jsou v prvním příběhu podmětem už v prvním verši. Žádný kněz, žádný farář, dokonce ani žádný teologicky vzdělaný pastorální referent není andělovým cílem, ale asi 12-14 letá dívka, která tehdy byla právě v období zásnub. Má jakýsi vztah k Davidovi, ale jen přes budoucího manžela, a kromě toho byly tisíce těch, o nichž to platilo také. O zvláštní nutnosti nebo očekávání není řečeno nic, jinak než u Zachariáše a Alžběty. A právě proto je nám daleko bližší než onen kněžský pár. Žije zcela u nás, nevýznamný mladý člověk, snad mladší než my, ale jinak asi jako my.

"Buď pozdravena, omilostněná, Pán je s tebou." Snad bychom tuto slovní hříčku mohli zdůraznit překladem: "Spása tobě, ty, která jsi spásou obklopena." Ani to není nic mimořádného. Děje se s ní to, co se děje s námi na počátku každé bohoslužby, když je nám přiřčeno požehnání a tím přítomnost živého Boha. Kde by to neplatilo, nebyla by to žádná bohoslužba. Toto potřebujeme jako nic jiného: Boží požehnání a přítomnost. Maria nyní vidí, jak skutečné toto je, protože Boží požehnání a přítomnost přijaly podobu anděla. Není to jistě každodenní událost, ale není to také nic zásadně odlišného od hodin, v nichž poznáváme s jistotou, že se Boží řeč reálně děje, že nás slovo zasahuje, že naše modlitba byla vyslyšena, že někdo jiný nás vedl v posledních dnech či týdnech, nejen náhoda či člověk. Zázrak je v tom, že můžeme naslouchat, ať už je toto naslouchání spojeno s něčím viditelným a zvláštním, nebo ne.

"Ona se však lekla toho slova." Být polekán je přece prostě forma skutečného slyšení. Jak by neměl být člověk vylekán, když Bůh mluví, a nic jiného nechce konat ani právě teď v naší bohoslužbě. ". . . a přemýšlela o tom." Ona skutečně slyšela, ne tak, že zůstane v momentálním pocitu trochu adventní nálady, a pak jde všechno dál při starém spěchu. Je ještě zcela nejasné, co se má dít dál, ale Maria se rozhodně ani vnitřně ani zevně nevzdálí od slova. Slovo je teď všude s ní a smí ji rušit. Ona si to dá líbit a nechává slovo žít. "Maria je zachovávala ve svém srdci," čteme ve vánočním příběhu (L 2,19) a ještě jednou podobně u dvanáctiletého v chrámě (L 2,51). Slovo smí tedy zůstat naživu a vést dále. To je přece nebezpečí všech konfesí, že se slovo zabetonuje, a tím přirozeně odumře. Slovo už nesmí říci nic dalšího, než řeklo v oné velké době, z níž naše vyznání stále ještě žije. Maria je nechává žít.

"Potom k ní anděl promluvil: Neboj se, Maria." To nám musí Bůh říkat stále znovu; neboť my se skutečně musíme bát, když se stane, že nám Bůh říká své slovo - které je přece často tak jiné, než jsme očekávali! Co se zde přece stalo v posledních desetiletích. . . Velmi na mě zapůsobilo to, co jsem právě teď zažil v jeruzalémském opatství Dormitio, jak velmi moji katoličtí bratři a sestry žijí se svými mrtvými, v přímluvě a také ve vědomí jejich přímluvy. Tak jasný evangelický pohled není, počítá sice s časem spánku v Boží ochraně mezi smrtí a vzkříšením v den posledního soudu, ale s ničím více. Možná jsou nám naši zemřelí mnohem blíže, než si my evangelíci myslíme, i když pro to nemůžeme formulovat žádné učení o mezistavu a očistci. A naopak: Jak nám naši katoličtí sourozenci dovolili poučit je, že reálná přítomnost Vzkříšeného je skutečností v celém dění eucharistie, k němuž samozřejmě ústředně patří jedení chleba a pití vína, že tedy hostie uchovávaná v kostele upomíná na to, že se tak stalo a zase má stát. Boží řeč může působit zmatek a vyrušení a on sám nám musí opětovně domlouvat, abychom se toho nebáli.

". . . Nalezla jsi milost u Boha." O to jde. Maria se teď nemusí ničeho chopit, nemusí vést velký zápas pro Boha, ani zápas o katolické či evangelické hledisko, dokonce ani o ekumenické ne. Snad bychom se měli naučit ještě něčemu zcela jinému, otevřenosti pro čas Boží milosti, vnitřní otevřenosti pro Boží příchod, a přestat očekávat tolik od našeho zápasu. "Hle, počneš." Co se jí zde zaslibuje, je velmi pochybný dar. Nemanželské dítě tehdy mohlo vést k ukamenování ženy. Podle Mt 1, 19 uvažuje Josef, zda by neměl Marii zapudit, a jedno pozdější vyprávění z konce 2. století líčí skoro s humorem, kolik měl Josef mrzutostí, nejprve se sebou samým, pak s veleknězem, který samozřejmě nevěří řečem o dítěti, které vznikne samo sebou, konečně s Marií, o níž si stále není jistý, a nakonec ještě při sčítání obyvatel Betléma, když neví, jak má Marii nechat registrovat z daňového hlediska. Bůh často přichází nevhod. I to prožíváme - působíme pohoršení na cestě, kterou nás Bůh vede.

"Ten bude velký a bude nazván synem Nejvyššího." Ještě v jednom, zcela jiném smyslu je Boží zaslíbení těžké, obtížné: Velkým se stane on, ne ona. Brzy jí řekne prorok Simeon, že meč projde jejím srdcem (L 2,35). Ježíš se od ní bude muset oddělit. Bude tak jiný, že jeho rodina bude muset pochybovat o jeho duševním stavu (Mt 3, 21-22) a všechny její naděje, plány a modlitby přijdou na kříži strašlivým způsobem nazmar. Ano, my vždy máme tolik nadějí, plánů a opravdu i modliteb za naši církev, vize toho, co by měla být katolická nebo evangelická nebo také ekumenická církev, a Bůh má představy asi zcela jiné.

"Maria však řekla andělovi: Jak se to může stát. . .?" Také to je nadmíru lidské. Bůh nechce její myšlení vyřadit. Ona smí přijít se všemi svými dotazy, pochybami a námitkami. Nejsou falešné. Otázkou je jen, zda povedou k novému naslouchání, zda se může z toho všeho zmatku našich námitek i našeho rozčilování zrodit zcela nové porozumění. A právě tu vysloví anděl nejhlubší tajemství, které můžeme vždy jen slyšet, aniž bychom je mohli rozluštit:

"Sestoupí na tebe Duch svatý, a moc Nejvyššího tě zastíní" - tak zastíní, jako podle Ex 40,35 a Nu 10,36 zastínila Boží přítomnost stan úmluvy, a tak se Boží přítomnost stala skutečnou událostí. Dalekosáhle se tehdy věřilo, že se vynikající lidé narodili bez působení člověka. Bylo to sice něco zcela mimořádného, ale nic nemyslitelného. Nejde tedy o to, zda Maria může prostě věřit v něco zcela nepředstavitelného, jde jen o to, zda zcela věří tomu, že Bůh nyní a Bůh sám při ní jedná, že právě proto pro tentokrát nehraje žádnou roli člověk ve své aktivitě, ale člověk ve svém přijímání od Boha.

"Proto bude zplozený svatým, bude nazván Synem Božím." Svaté je přece to, co Bůh vyhradil pro sebe. To smí Maria nyní slyšet. Její dítě nebude jednoduše její dítě, ale dítě Boží, které si Bůh určil pro sebe. Je to nádherné a těžké. A Bůh ví, že je to velmi těžké a nabízí jí znamení, neočekávané těhotenství její příbuzné. Takový je Bůh; museli bychom mu hodně důvěřovat, aby pokaždé nemusel učinit ještě něco zvláštního. Ale on nám dává taková znamení. Luther prý jednou řekl, že jako starý muž má mnohem méně prožitků s Bohem než tehdy, když byl mlád, a že to není žádný krok zpět, ale pokrok ve víře. Konečně se naučil věřit Bohu, že jeho slovo v Písmu patří jemu, Martinu Lutherovi, aniž by Bůh vedle něj pokaždé musel udeřit bleskem, aby od něj konečně přijal slovo.

Maria nemusela čekat, až uvidí znamení, pravila: "Hle, jsem služebnice Páně, staň se mi podle tvého slova." Boží znamení jsou někdy zvláštní a trvá celou dobu, než je konečně uvidíme. V Melbourne například vypadalo znamení tak, že ve všech církvích došly peníze a také počet nových kněží a farářů byl malý, až se tím rozličné církve začaly zabývat dohromady, spojily své školy a nyní už léta znají skutečnou ekumenickou výchovu. Kdo ví, zda prázdné kostely a nedostatek kněží a ještě mnohé jiné, co se nám teď vůbec nelíbí, není znamením od Boha, které jednou jako takové rozpoznáme. Poslední tajemství našeho příběhu - že sám Bůh přichází docela k nám - si můžeme pouze nechat vyprávět. Vpravdě velké na Marii je právě to, že se tomu naučila - v bolestech a tak, že si musela nechat opravit možná nedorozumění. Stala se cele nádobou, která byla docela prázdná a otevřená pro Boží jednání, Boží milost, Boží zázrak. Bylo pro ni snazší tím být a tím se stát, než pro kněze, učené teology a přesvědčené zbožné, jimž bylo tolik - i od Boha - darováno, že pro ně bylo těžší se od toho odpoutat a otevřít se pro zcela nové cesty Boží. Stala se dcerou milosti a jen tak pak směla i milionům lidí předat něco z toho a stát se matkou milosti. Bůh nechť nám daruje skrze svého mocného Ducha Ježíšova, aby i u nás nastal advent a on sám k nám přišel, vyprázdnil nás a tak otevřel pro jeho působení.

Z časopisu Bausteine für die Einheit der Christen, Nr. 116, s. 3-6 přeložila Vlasta Komárková

Simeonovo proroctví

Nejhlubší mateřské štěstí a těsně při něm rána mečem, pronikajícím duši:

Právě v tom se nám odhaluje moudrý a vždy působící Boží zákon, pod nímž stojí náš život. Kdo chce dojít plné, čisté radosti, nesmí se bát plné, hluboké bolesti. Kdo se bojí rány mečem, nebude nikdy blahoslavený. Maria bude všemi pokoleními blahoslavena proto, že neuhnula před ranou mečem, ale na prahu svého povolání jej přijala jako součást požehnání.

Adolf Schlatter

Lutherův výklad Mariina chvalozpěvu

Úvod a předmluva

Chceme-li tento svatý chvalozpěv správně pochopit, nesmí nám uniknout, že blahoslavená Panna Maria mluví z vlastní zkušenosti o tom, v čem ji vyučil Duch svatý, když ji osvítil. Nikdo totiž nemůže porozumět Božímu slovu, pokud to nemá bezprostředně od Ducha svatého. Nikdo to však nemůže mít od Ducha svatého, pokud to nezažil, nezakusil, nepocítil. Takovouto zkušeností nás Duch svatý vyučuje jakoby ve své vlastní škole, mimo niž se nevyučuje ničemu jinému než prázdným slovům a povídačkám. . . Tak tomu bylo i se svatou Pannou: Když sama na sobě poznala, že jí Bůh učinil veliké věci, ačkoli byla maličká, nevýznamná, chudá a ponížená, vyučuje ji Duch svatý veliké vědě a moudrosti, že Bůh je takový Pán, který nečiní nic jiného, než to, že povyšuje ponížené a strhává povýšené, tedy stručně: Boří, co lidé vybudovali, a buduje, co zbořili.

Právě tak jako na počátku díla stvoření stvořil svět z ničeho, a proto je nazýván Stvořitel a Všemohoucí, tak i ve svém dalším působení zůstává takovýto. Až do konce světa budou všechna jeho díla taková, že z toho, co je nic, co je maličké, pohrdané, ubohé a mrtvé, učiní něco vzácného, úctyhodného, blahoslaveného a živého. Takto nemůže působit nikdo z tvorů, nikdo nedokáže učinit něco z ničeho.

Boží oči shlíží do hlubin, nikoli vzhlíží do výšin, jak říká Da 3,54: .Požehnaný jsi, který trůníš nad cheruby a shlížíš do propasti," a Ž 138,6: "Hospodin je vyvýšený, ale hledí na poníženého, zdálky hledí na domýšlivce." Stejně i Ž 113,5: .Kdo je jako Hospodin, náš Bůh, který tak vysoko trůní? Sestupuje níže, aby viděl na nebesa a na zemi." Vždyť jako nejvyšší, nad nímž není nic, nemůže hledět nad sebe, ale jen do sebe a dolů, a čím je kdo níže, tím spíše ho Bůh vidí.

Oči lidí a světa však činí pravý opak: Hledí jen nad sebe a směřují za každou cenu vzhůru, jak to stojí v knize Přísloví 30,13: "Je pokolení, jež vysoko hledí, a přezíravě zvedá víčka." Denně zakoušíme, jak každý směřuje vzhůru za ctí, mocí, bohatstvím, uměním, dobrým životem a vším, co je velké a ceněné. A kde jsou takovíto lidé, každý se k nim hlásí, všichni se k nim sbíhají, rádi jim slouží, každý tam chce být a přiživit se na jejich cti, takže nikoli bez důvodu označuje Písmo tak málo králů a knížat jako spravedlivé. Naproti tomu nechce nikdo hledět tam, kde je chudoba, potupa, nouze, nářek a strach, od toho každý odvrací oči. A kde jsou takoví lidé, odtud každý spěchá, odvrací se s odporem, nechává je bez pomoci. A nikdo nemyslí na to, aby jim pomohl k tomu, aby i oni byli něčím. Musí tedy zůstat v propasti a nízkém, pohrdaném stavu. Nikdo z lidí není stvořitelem, který by chtěl udělat něco z ničeho, zatímco Pavel přece učí (Ř 12,6): .Nesmýšlejte vysoko, ale věnujte se všedním službám." Bohu samotnému zůstává takovéto shlížení do hlubin, nouze a bídy, v němž je Bůh blízko těm, kdo jsou hluboko, jak říká Petr (1 P 5,5): "Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost." A to je základ, z něhož plyne láska a chválení Boha. Vždyť nikdo nemůže chválit Boha, pokud ho nejprve nemiluje, a právě tak ho nikdo nemůže milovat, pokud mu není co nejlépe znám jako hodný lásky. Boha však nelze poznat jinak než z jeho skutků, které nám prokázal a které jsme poznali a zakusili. Avšak ten, kdo pozná, že Pán Bůh je takový, že hledí hluboko a pomáhá jen chudým, poníženým, ubohým, ztrápeným a těm, kteří nejsou nic, ten si jej ze srdce zamiluje. Srdce mu bude přetékat radostí, bude skákat radostí v Bohu. A tu je právě Duch svatý. Ten jej v jediném okamžiku prostřednictvím této zkušenosti naučil takovéto veliké moudrosti a radosti.

Proto na nás všechny Bůh vložil i smrt a dal Kristův kříž se všemi jeho nesčíslnými bolestmi a trápeními svým nejmilejším dětem a křesťanům, ba někdy dopustí i aby upadli do hříchu, aby mnohé viděl hluboko, mnohým pomohl, mnohé věci způsobil, aby se ukázal jako pravý Stvořitel a stal se jim známým, hodným lásky a chvály. Svět mu v tom však bohužel stále překáží svýma očima upřenýma vzhůru. Brání mu vidět, jednat, pomáhat, brání poznání, lásce, chvále, a připravuje jej o čest a sebe o radost a spásu. Tak i svého jediného, nejmilejšího Syna, samého Krista, uvrhl do propasti vší bídy. A na něm skvěle ukázal podstatu svého vidění, svého díla, své pomoci, svého umění, svého úradku a své vůle, kam toto všechno směřuje. Proto Kristus, v tom všem zkoušený, zůstává vyznáním, láskou a chválou Boží. Tak říká Ž 21,7: "Oblažuješ ho radostí z tvé přítomnosti," totiž že tě vidí a poznává. O tom říká i Ž 44,9, že všichni svatí nebudou dělat nic jiného než chválit nebeského Boha, protože na ně shlédl v jejich poníženích, a tak se jim stal známým, hodným lásky a chvály.

Totéž zde dělá něžná Matka Kristova: Učí nás příkladem své zkušenosti a svými slovy, jak máme Boha poznat, milovat a chválit. Jestliže zde chválí a jásavým duchem oslavuje Boha, že na ni shlédl, ačkoli byla maličká a bezvýznamná, musíme věřit, že měla chudé, bezvýznamné rodiče. Řekněme to pro prosté lidi názorně: V Jeruzalémě byly bezpochyby dcery velekněží a členů rady - bohaté, hezké, mladé, učené a celou zemí ctěné, jako dnes dcery králů, knížat a boháčů, podobně i v jiných městech. Ani v Nazaretu nebyla dcerou nejvyššího regenta, ale prostého chudého měšťana, a nikdo ji nepovažoval za významnou a hodnou zvláštní úcty. Byla mezi sousedy a jejich dcerami prostou dívkou, starala se o dům a dobytek a nebyla bezpochyby nic víc než dnes je chudá děvečka, která čeká, co jí v domácnosti určí. Tak to zvěstoval Izajáš (11,1n): .I vzejde proutek z pařezu Jišajova a výhonek z jeho kořenů vydá ovoce. Na něm spočine Duch Hospodinův." Kořen a pařez, to je Jišajův a Davidův rod, zvláště Panna Maria, proutek a výhonek je Kristus. Jako je nepředstavitelné, ba neuvěřitelné, že by ze suchého, shnilého kmene a starého pařezu vzešla krásná větev s květy, právě tak bylo nepředstavitelné, aby se Maria, panna, stala matkou takovéhoto dítěte. Myslím totiž, že není nazývána kmenem a kořenem jen proto, že se stala proti přírodě matkou bez porušení panenství, jako je proti přírodě, aby z mrtvého kmene stromu vyrostla větev, ale i proto, že královský kmen a rod Davidův, který se zelenal a vzkvétal ve cti, moci, bohatství a štěstí např. v Davidově a Šalamounově době, kdy byl i před světem velký, avšak nakonec, když měl přijít Kristus, strhli tuto moc na sebe kněží a vládli sami, zatímco královský kmen Davidův byl v chudobě a ponížení jako mrtvý pařez, takže už nebyla naděje a vyhlídka, že by z něho mohl znovu vzejít král a dojít veliké cti. A právě když tento bezvýznamný stav dosáhl nejvyšší míry, přišel Kristus a narodil se bezvýznamné, chudé děvečce. Větev a květ vyrašily z té, jíž by dcery Anáše a Kaifáše nepovažovaly za hodnou toho, aby byla jejich poslední služkou. Takto se Boží díla a oči obracejí dolů, kdežto oči a díla lidí nahoru. A to je podnět jejího chvalozpěvu. Naslouchejme mu nyní slovo za slovem.

Moje duše vyvyšuje Pána Boha

Tato slova vzešla z veliké radosti srdce, v níž se její mysl a život z nitra pozvedá v Duchu. Proto neříká: Vyvyšuji Pána, ale "má duše", jako by chtěla říci: Můj život a všechny mé smysly se vznáší v Boží lásce, v jeho chvále a velkých radostech, takže to není z mé moci, spíše jsem pozvedána, než že bych se sama zvedala, k chvále Boží. Tak se vede všem, kdo jsou zahrnuti Boží dobrotou a Duchem, takže cítí více, než dokážou vyslovit. Chválit radostně Boha totiž není lidské dílo. Je to spíš radostné utrpení a pouze dílo Boží, a nedá se naučit slovy, ale pouze poznat z vlastní zkušenosti, jak říká David: Zkuste a uvidíte, jak je Hospodin dobrý (Ž 34,9n). Blaze muži, který se utíká k němu. Nejprve zkuste (ochutnejte), pak uvidíte, a sice proto, že to nelze poznat bez vlastní zkušenosti, a k té nepřijde nikdo, pokud nevěří Bohu celým srdcem, když je hluboko a v nouzi. Proto David rychle dodává:

Blaze muži, který se k němu utíká. Neboť právě ten zakusí na sobě Boží dílo a tedy "okusí dobroty", a tím dojde plného porozumění a poznání. Slůvko "magnificat" znamená: činí velikým, vyvyšuje, velmi si jej cení, totiž toho, který je velký a dovede a chce činit mnoho dobrých věcí, jak se o tom v tomto chvalozpěvu mluví dále. Slovo magnificat je jako titul knihy, ukazuje, o čem bude psáno. Maria tedy tímto slovem ukazuje, o čem bude její chvalozpěv, totiž o velkých činech a dílech Božích, jimiž Bůh posiluje naši víru, povzbuzuje maličké a vzbuzuje bázeň všech, kdo mají vysoké postavení.

Tento trojí užitek je tendencí tohoto chvalozpěvu, a tak jej musíme chápat; Maria jej totiž nezpívala jen sama za sebe, ale za nás za všechny, abychom jej mohli zpívat po ní.

Veliké Boží skutky nás mohou povzbudit nebo vést k bázni pouze tehdy, když věříme nejen tomu, že Bůh může a dokáže učinit veliké věci, ale až když uvěříme, že je Bůh chce učinit a že je rád učiní. Nestačí také, abys věřil, že Bůh chce učinit veliké věci s druhými, nikoli s tebou, a tím abys sebe vyjímal z těchto Božích skutků, jak to činí ti, kteří se Boha nebojí, dokud jsou mocní, a malomyslně klesají na duchu, když přijdou do nesnází. Taková víra je k ničemu, je mrtvá, podobná poblouzení, založená na bájích. Ty si naopak musíš bez kolísání a pochybování stavět před oči Boží vůli, abys pevně věřil, že chce učinit a učiní i s tebou velké věci. To je živá víra. Taková víra proniká a mění celého člověka. Vede tě k bázni, když jsi vysoko, a povzbuzuje tě, když jsi dole. Čím jsi totiž výše, tím větší máš důvod k obavám; čím hlouběji jsi ponížen, tím víc se můžeš těšit. Musíš nejen věřit, že ti Bůh může a dovede pomoci, ale i že ti chce pomoci. Musí to přece být nevýslovně velké dílo, jímž budeš zachráněn z věčné smrti, dojdeš blaženosti a staneš se Božím dítětem a dědicem. Takovéto víře není nic nemožné, jak říká Kristus (Mt 17,20). Jen takováto víra vydrží. Jen takovouto vírou dosáhneš i zkušenosti Božích skutků, a tím dojdeš k lásce k Bohu a ke chválení Boha a zpívání o něm. Tím budeš svědčit, že máš o Bohu vysoké mínění a náležitě jej vyvyšuješ.

Bůh totiž svou povahou nemůže námi být učiněn velkým - v tom je neproměnný, pouze v našem poznání a v našem životě se může stávat větším, když mu přikládáme velký význam a vyvyšujeme jej především na základě jeho dobroty a milosti. Proto svatá Matka neříká: Můj hlas či má ústa nebo mé ruce, moje myšlenky, můj rozum, vůle činí Boha velikým. Je mnoho těch, kteří Boha oslavují silným hlasem, káží vybranými slovy, hodně o něm mluví, píší, malují, přemýšlejí o něm a hledají jej rozumem a spekulují o něm, a navíc mnoho těch, kdo ho ctí špatně a mylně. Maria však říká: Má duše ho činí velkým, tj. je veliký v celém mém životě, v mém myšlení i mé činnosti, a sice tak, že se má duše cítí jakoby uchvácena a vyzdvižena do jeho milosrdenství a dobré vůle. Podobně to prožíváme i my: Když nám někdo udělá něco zvláště dobrého, obrátí se k němu jakoby náš celý život a my říkáme: Toho si vysoko cením. To je totéž jako .má duše ho vyvyšuje". Tím spíše, když zakusíme dobrotu Boží, která je tak nesmírně velká v jeho skutcích, že nám na to nestačí ani slova ani myšlenky. Celý život a celá duše nemohou jinak než nechat se pohnout, jako by v nás všechno chtělo zpívat a volat.

Je však dvojí postoj, který nedovoluje zpívat Magnificat opravdově

První postoj zaujímají ti, kdo Boha nechválí, pokud se jim nevede dobře, jak říká David: "Chválí tě, že jsi jim učinil dobře." (Ž 49,19). Tito Pána Boha chválí zdánlivě mnoho. Protože však nechtějí poznat útisk a ponížení, nemohou také nikdy poznat opravdové skutky Boží, a proto také nikdy nemohou Boha opravdově milovat a chválit. Celý svět je dnes plný chválení Boha zpěvem, kázáním, hrou na varhany a píšťaly. Magnificat se nádherně zpívá a přitom je k pláči, že takovýto nádherný zpěv je možno provozovat tak bezmocně a bezduše. Nezpíváme totiž, pokud se nám nedaří dobře. Když se nám však daří zle, je se zpěvem konec. Pak o Bohu smýšlíme malomyslně, myslíme, že nemůže nebo nechce s námi nic udělat. A proto utichá i Magnificat.

Druhý postoj je ještě nebezpečnější. Ti, kdo ho zaujímají, se pyšní Božími dobrodiními a nepřipisují je přitom jen a jen Boží dobrotě. Chtějí něco z toho připsat sobě a být proto ctěni a považováni za mimořádné lidi. Hledí na veliká dobrodiní, která Bůh pro ně učinil, lpějí na nich, zacházejí s nimi jako s vlastní věcí a považují se za něco zvláštního ve srovnání s těmi, kdo to nemají. To je skutečně kluzká cesta. Boží dobrodiní činí podle přirozeného měřítka srdce pyšným a samolibým. Proto je zde nutné dbát posledního slova: Pána. Maria totiž neříká: Má duše oslavuje sama sebe či: cení si sama sebe. Nechce oslavovat sebe, ale pouze Boha. Připisuje všechno výlučně Bohu, od něhož to přijala. Vždyť ačkoliv na sobě pocítila takovýto nesmírný skutek Boží, zůstala taková, že se nevyvyšuje nad nejmenšího člověka na zemi, a kdyby to učinila, byla by s Luciferem svržena do pekelné propasti.

Neuvažovala jinak než takto: Kdyby taková dobrodiní zakusila od Boha jiná dívka, radovala by se Maria stejně a přála by jí to stejně jako sobě, ba sama sebe by považovala za nehodnou takové cti a všechny ostatní by považovala za toho hodné. A byla by jistě bývala velmi spokojena, kdyby od ní Bůh svá dobrodiní odňal a před jejím zrakem je dal jiné. Tak docela si na nic z toho nečinila nárok a ponechala Bohu jeho dary k volnému disponování. Nebyla víc než útulný pokoj a úslužná hostitelka. Proto také toto obdržela navěky. Hleď, to znamená vyvyšovat Boha: Vidět veliké věci jen na něm a ne na sobě. Z toho je vidět, v jak velikém nebezpečí pádu a hříchu se nacházela, takže je stejně velký zázrak, že neupadla do pýchy, jako to, že dostala tyto dary. Nevidíš, jaké to je zvláštní srdce? Odhaluje se jako matka Boží, vyvýšená nad všechny lidi, a přitom zůstává tak prostá a důstojně klidná, že by nepohrdla ani poslední služkou. Ach my ubozí lidé. Když máme trochu majetku, moci nebo cti, když jsme o trochu hezčí než ostatní, neumíme se postavit na stranu těch menších a bezmezně se vyvyšujeme. Co bychom pak dělali, kdyby nám Bůh učinil velké věci?! Proto také nás Bůh nechává chudými a nešťastnými, protože bychom jeho vzácné dary nenechali bez poskvrny. Nedovedeme si totiž cenit sami sebe stále stejně, ale naše sebevědomí roste nebo klesá podle toho, jaká dobrodiní přijímáme nebo ztrácíme. Avšak srdce Mariino zůstává pevné a stejné v každé době, dovolí Bohu, aby v něm působil podle své vůle a nečerpá z toho nic než povzbuzení, radost a důvěru v Bohu. To bychom měli dělat i my. To by byl správně zazpívaný Magnificat.

Můj duch se raduje v Bohu, mém spasiteli

Maria nazývá Boha svým spasitelem. Opravdu, začíná ve správném pořádku, když Boha nazývá nejprve Pánem a pak Spasitelem, a nejprve Spasitelem a až pak mluví o jeho skutcích. Tím nás učí, jak máme Boha čistě a ve správném pořádku milovat a chválit a nikoli hledat u něho své věci. Ten však Boha čistě miluje a chválí, kdo jej chválí jen proto, že je dobrý, a hledí na jeho čirou dobrotu a jen z ní se raduje. To je vznešený, čistý, něžný způsob milování a chválení, který se dobře hodí ke vznešenému, něžnému duchu této Panny.

Nečistí a převrácení ctitelé, kteří nejsou nic jiného než sobci a hledají u Boha svůj prospěch, nemilují a nechválí jeho čirou dobrotu, ale vidí jen sebe. Hledí pouze na to, jak je Bůh dobrý k nim, tj. jak jim svou dobrotu viditelně ukazuje a činí jim dobré věci. Když se však Bůh skryje, je konec jejich lásky a modlitby. Mají větší zájem o spásu než o Spasitele, o dary než o dárce, o stvořené věci než o Stvořitele. Nedovedou proto stejně dobře něco mít a nemít, být bohatí i chudí, jak říká Pavel: "Dovedu trpět nouzi, dovedu mít hojnost." (Fp 4,12). O tom říká Ž 49,19: .Chválí tě, dokud jim dobře činíš," jako by chtěl říci: Jde jim o sebe, nikoli o tebe. Tak i Kristus (J 6,26) těm, kdo ho hledají: .Hledáte mne ne proto, že jste viděli znamení, ale proto, že jste jedli chléb a nasytili jste se." Takovíto nečistí duchové znehodnotí všechny dary Boží a brání jim, takže Bůh jim nedává mnoho a nemůže v nich působit ke spáse.

Především je třeba poznat a kázat pouhou Boží dobrotivost. A měli bychom vědět: Jako nás Bůh spasil z pouhé dobroty bez jakýchkoli zásluh, tak i my se máme snažit konat skutky kvůli Boží dobrotě jako takové, ne kvůli odplatě a svému užitku. Nemá nám jít o víc než o to, abychom se Bohu líbili, nemáme se starat o odměnu. Té se nám dostane i bez našeho naléhání. Je totiž nemožné, aby nenásledovala odměna, když se snažíme v čistém, správném duchu, bez myšlenky na odplatu činit dobré. Podobně jako dítě, které ochotně slouží otci, ne kvůli odměně, jen kvůli otci! Kde naopak dítě slouží otci kvůli výhodám a dědictví, tam je to opravdu nesnesitelné dítě a zaslouží si, aby ho otec vyhnal.

Neboť shlédl na nevýznamnost své služebnice. Proto mě budou blahoslavit všechny generace.

Slovo humilitas neznamená nic jiného než pohrdanou, neváženou, poníženou existenci (Ž 116,10) nebo takový stav, jako jsou chudí, nemocní, hladoví, žízniví, věznění, trpící a umírající lidé. Takoví jako Job ve svých vnitřních bojích a David ve vyhnanství a Kristus se všemi křesťany v jejich nesnázích. To je ono .dole", o němž bylo výše řečeno, že Boží oči hledí jen dolů a lidské nahoru, tj. že hledají váženou, skvělou, nádhernou existenci a postavení. Proto je Jeruzalém v Písmu nazýván místem, na něž hledí Boží oči (srv. Za 12,4), tj. křesťanstvo leží hluboko a nemá vážnost v tomto světě; proto na ně Bůh shlíží a stále na něm spočívá svým zrakem, jak říká Žalm 32,8:

"Spočine na tobě mé oko."

Tak říká i Pavel (1 K 1,27n): "Co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil silné, neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano vyvolil to, co není nic, aby to, co je, obrátil v nic." A protože to tedy je Boží způsob, hledět do propastí, na nevážené věci, přeložil jsem slovo humilitas slovem nevýznamnost, nevážená existence. Maria tedy říká: Bůh shlédl na mne, chudou, poníženou, neváženou, a přitom si mohl vybrat dcery bohatých, vznešených, mocných králů, knížat a velkých pánů. Těžiště tedy neleží ve slově humilitas (ponížení), ale ve slově respexit (shlédl). Předmětem chvály není Mariino ponížení, ale to, že Bůh na ni shlédl. Podobně jako když kníže podá ruku ubohému žebrákovi, nechválíme žebrákovu bídu, ale milost a dobrotu knížete.

Stručně: Tento verš nás učí správnému poznání Boha tím, že zvěstuje: Bůh shlíží na ponížené a pohrdané. A ten zná Boha správně, kdo ví, že Bůh shlíží na nevýznamné, jak je řečeno výše. A z tohoto poznání plyne láska a důvěra k Bohu, takže se mu člověk rád odevzdává a poslouchá jej. O tom říká Jr 9,22n: "Ať se moudrý nechlubí svou moudrostí, ať se silný nechlubí svou silou, ať se boháč nechlubí svým bohatstvím. Chce-li se někdo chlubit, ať se chlubí, že je prozíravý a zná mne." Tak učí i Pavel v 2 K 10,17: "Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu." Tak i matka Boží chválila svého Boha a Spasitele čistým duchem a nedělala si žádné nároky na jeho dobrodiní. A proto správně zpívala o jeho dobrotě. Až nyní ve správném pořadí přichází ke chvále jeho skutků. Jak již bylo řečeno, nemáme se hnát za Božími dobrodiními a strhovat je na sebe, ale skrze ně se máme dostat k Bohu, pouze na něj se vázat a jeho dobroty si cenit. Pak jej však máme chválit i za jeho díla, v nichž nám tuto dobrotu zjevil, abychom jej milovali, důvěřovali mu a chválili jej. Jeho skutky jsou tedy jen dostatečnou příčinou milovat a chválit jeho dobrotu, s níž nám vládne.

Maria však začíná od sebe a zpívá, co Bůh učinil jí, a tím nás učí dvojímu:

Zaprvé, každý má dávat pozor na to, co s ním Bůh činí, a sice více než na to, co činí jiným. Ničí spása totiž není v tom, co Bůh činí s jinými, ale jen v tom, co činí s tebou. Když se (J 21,21n) ptá Petr Jana: "Pane, co bude s ním?", odpovídá Kristus: "To není tvá věc. Ty mne následuj!", jako by chtěl říci: .Janovy skutky ti nepomohou, musíš počkat, co udělám s tebou." Mysli na to, že Bůh chce působit i v tobě a že svou spásu můžeš postavit pouze na skutcích, které sám Bůh učiní na tobě, a na žádných jiných skutcích. Tak jak to vidíš zde na Panně Marii.

Zadruhé nás zde Maria učí: Každý má být první v chválení Boha a jeho skutků, které se staly jemu, má je vynést na světlo, a pak chválit Boha i ohledně jeho skutků pro druhé lidi. Tak čteme, že Pavel a Barnabáš zvěstovali apoštolům, co pro ně Bůh učinil, a ti zase totéž Pavlovi a Barnabášovi (Sk 15,12). Stejně tomu tak bylo (L 24,34n) s Kristovým zjevením po vzkříšení. To je počátek společné radosti a společného chválení Boha, přičemž každý chválí Boha za milost, kterou zakusili druzí, a přece především za tu, kterou zakusil sám, i kdyby byla menší. Nikdo netouží být první v obdarováních, ale v chválení Boha a lásce k němu. Spokojí se totiž s Bohem a jeho dobrotou jako takovou, i kdyby byly dary sebemenší, tak prosté je jeho srdce. Avšak sobci se mračí, když se dozvědí, že oni na tom nejsou s dary nejlépe, místo chvály reptají, že jsou obdarováni stejně jako druzí nebo i méně, podobni dělníkům z evangelia Mt 20,11. Kristus říká (L 16, 10):

"Kdo je věrný v nejmenší věci, je věrný také ve velké, kdo je v nejmenší věci nepoctivý, je nepoctivý i ve velké." Proto si nezaslouží, aby se jim dostalo velkých věcí, protože pohrdají malými. Kdyby však chválili Boha v malém, dostalo by se jim i velkých věcí. To je z toho, že hledí vzhůru a ne dolů. Kdyby hleděli dolů, našli by mnohé, kteří na tom nejsou ani zpoloviny tak dobře a přitom jsou s Bohem spokojeni a chválí jej. Ptáci zpívají a radují se z toho, co dovedou, a nereptají, že nemohou mluvit. Psi radostně skáčou a jsou spokojení, ačkoli nemají dar rozumu. Jen sobecké lidské oči jsou nenasytné. Pro svou nevděčnost a namyšlenost nemohou být nikdy natrvalo nasyceny. Chtějí být nahoře a nejlepší ze všech. Nechtějí ctít Boha, ale sami být poctěni Bohem.

Jako první skutek Boží vyznává Maria "shlédnutí", a to je také to největší, a ostatní na něm spočívají a z něho plynou. Vždyť tam, kde Bůh k někomu obrátí svůj obličej, není nic než milost a spása, a všechny dary a skutky nutně následují. Tak čteme Gn 4,4n, že Pán Bůh shlédl na Ábela a jeho oběť, ale na Kaina a jeho oběť neshlédl. Proto jsou v žalmech mnohé modlitby za to, aby Pán Bůh k nám obrátil svou tvář, neskrýval ji, rozzářil ji nad námi apod. A to, že i Maria považuje toto za nejdůležitější, se ukazuje v tom, že říká: Hle, proto, že na mne shlédl, mě budou všechny generace nazývat blahoslavenou!

Poslouchej dobře, neříká, že ji budou oslavovat za její dobrotu, že budou chválit její ctnosti, vyzvedat její panenství nebo pokoru a zpívat píseň o jejích činech. Ne, jedině proto, že na ni Bůh shlédl, se bude říkat, že je blahoslavená. To však znamená: Vzdávat Bohu čest tak čistě, že to čistěji není možné. Tak nebude chválena ona, ale Boží milost vůči ní. Ba ona sama sebe snižuje, když říká, že Bůh shlédl na její bezvýznamnost. Z toho se můžeme naučit, jaká je pravá úcta, jíž ji máme ctít a sloužit jí. Jak k ní máme mluvit? Hleď na její slova, ta tě naučí, jak ji chválit:

"Blahoslavená Panno a matko Boží, jak jsi byla nevýznamná a nevážená! A Bůh na tebe tak milostivě a bohatě shlédl a učinil ti veliké věci. Nebyla jsi toho hodná, a veliká milost Boží vysoko přesahuje tvé zásluhy. Blaze ti, blahoslavená jsi od této hodiny až na věky, ty, jež jsi nalezla takového Boha!" apod.

Nemysli si, že to slyší nerada, když ji nazýváš nehodnou takové milosti. Bezpochyby nelhala, když sama vyznala svou nehodnost, na kterou Bůh shlédl ne pro její zásluhy, ale z pouhé milosti.

Nerada slyší prázdné žvanily, kteří káží a píší o jejích zásluhách, aby tím předvedli své umění, a přitom nevidí, jak oslabují Magnificat, převracejí slova matky Boží a umenšují Boží milost. Čím víc se jí totiž připisuje zásluh, tím více se ubírá Boží milosti a snižuje se pravdivost Magnificat. I anděl ji zdraví jen z Boží milosti a říká, že Pán je s ní, a proto je požehnaná nade všechny ženy. Proto ti, kdo jí vnucují tolik chvály a cti, nejsou daleko od toho udělat z ní modlu, jako by jí záleželo na tom, aby byla ctěna a očekávalo se od ní všechno dobré. Toto Maria odmítá a chce, abychom v ní chválili Boha a aby každého vedla k pevné důvěře v Boží milost. Proto ten, kdo ji chce správně ctít, ji nesmí brát samu o sobě, ale musí jí dát místo u Boha a hluboko pod ním, zbavit ji všech ozdob a pohlédnout, jak říká, na její ponížení. Pak se musí divit nesmírné Boží milosti, která tak bohatě a milostivě pohlédla na tak malou a nevýznamnou dceru člověka, žasnout nad milostí, která ji objala a blahoslavila. Tento pohled tě pak má vést k tomu, abys Boha kvůli této milosti miloval a chválil. A to ti má být podnětem, abys očekával vše dobré od takového Boha, který tak milostivě shlíží na malé, ponížené a nevýznamné lidi a nepohrdá jimi, aby tím bylo tvé srdce před Bohem posilněno ve víře, lásce a naději. Co myslíš, že by jí mohlo být milejší než to, že přijdeš skrze ni k Bohu a skrze ni se naučíš důvěřovat a doufat v Boha, i kdybys byl ponížený a nevýznamný? Kdykoli se to stane, v životě i v umírání, nechce, abys přišel k ní, ale skrze ni k Bohu. Co jiného však dělají ti, kdo zastírají její ponížení, než to, že staví matku Boží před nás místo před Boha? Tím nám zastírají milostný obraz plný útěchy. Připravují nás o obraz, jímž bychom se mohli utěšovat. Je však vyzvednuta nade všechny příklady ta, která by měla a chtěla být nejlepším příkladem Boží milosti, aby byla celému světu podnětem k důvěře v Boží milost, k lásce a chvále. Všechna srdce mají skrze ni získat takovou představu o Bohu, aby mohla říci: .Hle, blahoslavená Panno a matko Boží, jak velikou útěchu nám Pán na tobě ukázal, když tak milostivě shlédl na tvé ponížení! Tím jsme povzbuzeni k naději, že ani námi, chudými a nevýznamnými lidmi - podle tohoto příkladu - nepohrdne, ale milostivě na nás shlédne." Jestliže David, Petr, Pavel, Maria Magdalena a další jsou skrze velikou milost Boží, která jim bez jejich zásluh byla dána k povzbuzení lidí, příkladem, posilujícím víru a důvěru v Boha, není pak i blahoslavená Matka Boží jistě a spravedlivě příkladem pro celý svět?

Omnes generationes: Panna Maria tím nemyslí nic jiného než toto: Její chválení bude stejně pokračovat od jedné generace ke druhé, takže nebude žádná doba, v níž by Maria nebyla chválena. Slovíčko makariusi znamená víc než jen .nazývat blahoslaveným" nebo .činit blahoslaveným". K tomu totiž nestačí jen vyprávět nebo klekat, klanět se, snímat klobouk, malovat obrazy, stavět chrámy. To by mohli dělat i zlí lidé. Má se to však činit v celé síle a pevné pravdě. Tak je tomu tehdy, když srdce získá pohledem na Mariino ponížení a Boží milostivé shlédnutí radost a touhu po Bohu a když z celého srdce řekneme: .Blahoslavená Panno Maria!" Takovéto blahoslavení je ta pravá úcta k ní.

Lutherův text pokračuje dále výkladem zbývajících veršů Mariina chvalozpěvu. Poznámka k překladu: Biblické citáty jsou přeloženy z Lutherova textu, a často se podstatně odlišují od českého ekumenického překladu.

Maria - obraz lidstva a obraz církve

Lukas Vischer

Přednáška v Princeton Theological Seminary 1971. Autor byl v té době vedoucím sekretariátu pro Víru a řád Světové rady církví. Maria byla v církvi odedávna předmětem meditace. V této meditaci byla v průběhu dějin stále znovu chápána jako obraz lidstva a církve. Její postava je v jistém smyslu shrnutím tématu naší konference "Církev a lidstvo". Proto je lákavé zastavit se na okamžik u mariologie a ověřit si, zda zmíněná meditativní tradice něčím přispívá k objasnění vztahu církve a lidstva.

Mariologie v ekumenickém hnutí

Církve jsou hluboce rozděleny v chápání Mariina významu. Rozdělení je tak hluboké, že se mariologie zatím sotva stala tématem ekumenické diskuze. Zvláště zjevný je tento rozdíl mezi římskokatolickou církví a církvemi vzešlými z reformace. Reformátoři sice v podstatě podrželi tradici staré církve o Marii, např. Luther, Zwingli i Kalvín učili, že Maria porodila jako panna a pannou zůstala. Zwingli, reformátor, od něhož bychom to nejméně čekali, dokonce uznával Mariino nanebevzetí. Následující vývoj však vedl reformační církve k stále větší zdrženlivosti. Tou měrou, jakou římskokatolická církev rozvíjela mariologii, stávalo se jim jasné, jak málo jsou dokonce i tradiční výpovědi o Marii založeny na svědectví Písma. V mariologii viděly stále více důkaz toho, že římskokatolická církev opustila půdu Písma. Jejich kritika se stávala stále ostřejší a došla nakonec tak daleko, že už sotva dokázaly říci o Marii něco vlastního. Nekladla se vážně otázka, zda se v této negativní konfrontaci neztratilo něco i reformačním církvím. Pokoncilní omezení římskokatolické mariologie na minimalistické pozice by mohlo být podnětem ke společnému objevu, že Maria nepatří ani tak do oblasti teologie jako do oblasti meditace. Římskokatolická církev se totiž neodlišila pouze tím, že se věcně odklonila od chápání ostatních církví, ale i tím, že výpovědím o Marii dala nové místo v životě církve. To, co se v katolické církvi chápe jako nauková, pro vždy platná definice, to je v pravoslaví spíše pravda formulovaná v liturgii a žitá v životě. Koncil zde umožnil změnu tím, že mluvil o .hierarchii pravd." Mnozí teologové z toho vyvozují závěr, že mariologie si v teologii může nárokovat pouze sekundární význam. Výpovědi o Marii je třeba přesně podřídit výpovědím o Kristu. Jsou to v důsledku jen teologické meditace, mající ukázat a ozřejmit ústřední obsah evangelia.

Tento meditativní přístup je ve skutečnosti jediným věcným způsobem, jak mluvit o Marii. Maria není samostatným předmětem teologie. Mariologie je jen folií christologie. Dotahuje linii, načrtnutou Kristovým vstupem do dějin, Kristovým kázáním, křížem a zmrtvýchvstáním. I mnohá biblická svědectví o Marii, především vyprávění o narození u Matouše a Lukáše, mají takovýto ilustrativní charakter. Otázka jejich historické spolehlivosti není rozhodující. Základní otázka zní, jak vyjadřují centrální obsah evangelia. Mariologie je něco jako zrcadlo, odrážející velké biblické souvislosti, a je zapotřebí nejen intelektuálního pohledu, ale nepochybně i skrytého sklonu k poezii, abychom porozuměli tomuto obrazu.

Obraz lidstva, obraz církve

Jak je možné vidět v Marii obraz lidstva? Bůh se v Kristu sklání k celému lidskému rodu. On je tím jediným člověkem, v němž Boží milost byla a má být udělena mnohým. Maria má v této události zvláštní roli: Jako matka Mesiáše přináší spásu nejen Izraeli, ale všem lidem. Sama patří k izraelskému lidu, je však vyvolena, aby svým mateřstvím připravila rozhodující krok k celému lidstvu. Maria je zde nástrojem, "čistě předmětem Božího jednání" (K. Barth). Maria, Izraelitka, reprezentuje ve své osobě lidstvo, jemuž je určeno Boží jednání. Andělský pozdrav: Milostí zahrnutá! Pán s tebou! platí vpodstatě celému lidstvu.

Maria však nebyla v dějinách pouze obrazem lidstva, ale i obrazem církve. Je nejen první z těch, kteří v Kristu slyšeli a přijali slovo milosti a ve víře na ně odpověděli: Hle, jsem dívka Páně, ať se mi stane podle tvého slova. V tomto aktu víry a důvěry je předobrazem všech, kdo budou Krista následovat ve víře. V jistém smyslu už je církví. Výslovně však vztah mezi Marií a církví nechápala teologie hned. První náznaky nalezneme u Irenea, který v souvislosti s modlitbou Magnificat říká, že Maria mluví prorocky za církev. Marii jako předobraz církve vidí později i Zeno Veronský, Efrém Syrský (zemř. 373) a v rozvinuté podobě pak především Ambrož Milánský a Augustin. Toto spojení je však založeno na svědectví Nového zákona. Je např. dobře možné, že ve vyprávění o Marii a Janovi pod křížem je Maria viděna v tomto smyslu. Ambrož snad vystihl intenci tohoto vyprávění, když napsal: "Jde zde o tajemství církve." Je proto nejen pochopitelné, ale i biblicky podložené, že v průběhu dějin se začal v Marii stále samozřejměji vidět obraz církve. Je ovšem třeba hned dodat, že úvahy o vztahu mezi Marií a církví hned od počátku šly daleko za to, co bezprostředně plynulo z exegeze. Když už se tento vztah jednou vytvořil, byly všechny texty, v nichž se mluví o Marii, stále více chápány jako texty o církvi. Tento postup vedl na jedné straně k nečekaným a obohacujícím pohledům, na druhé straně však byl příčinou osudných kombinací a konstrukcí.

Mluví-li se o Marii jako o předobrazu církve, pak se zpravidla myslí na církev jako společenství věřících, nikoli na církev v její vnější instituční podobě. Maria je předobrazem církve v její nejvlastnější nejhlubší intenci, v její vnitřní kvalitě, nikoli v její strukturální podobě. Není bez zajímavosti v této souvislosti poukázat na debatu, která hrála jistou roli ve středověku. Jednotliví teologové kladli otázku, zda Mariině důstojnosti něco nechybí, když jí není připisována i kněžská kvalita. Může být bez ní předobrazem církve? Teze kněžské kvality však byla odmítnuta, a sice s poukazem na to, že Maria zobrazuje Kristem darované společenství milosti, nikoli viditelné, svátostné, hierarchicky strukturované společenství. Příklon k Marii jako předobrazu církve tedy vždy znamená i příklon k církvi v její nejvnitřnější nejvlastnější podstatě. Maria reprezentuje onu sílu víry, která ve skutečnosti je poutem udržujícím společenství, oheň, který stále hoří pod popelem všech možných deformací.

Měnící se obrazy Marie - měnící se obrazy církve

Po těchto úvahách o vztahu Marie a církve nikoho neudiví, že se obraz Marie v průběhu dějin stále více měnil k podobě obrazu církve. Církev stále znovu malovala obraz Marie, převažující v určitých dobách, v němž mohla poznat sama sebe, to, co považovala za svou nejvlastnější podstatu. Rozličná zobrazení Marie, převažující v určitých dobách, jsou proto nanejvýš poučná pro dějiny církve a jejího sebepojetí. Ilustrujme to na několika příkladech:

a) Doba, v níž byl výslovně formulován vztah mezi Marií a církví, oslavovala Marii především jako asketický vzor. Písmo sice o Mariině osobním životě neříká takřka vůbec nic, církevní Otcové Ambrož a Jeroným však kreslí detailní obraz asketického života, který Maria vedla. Byla obrácena k Božím hodnotám a málo si cenila tohoto světa, byla cudná a čistá a žila v chudobě. Je očividné, že pouze přenesli na Marii asketický ideál své doby. Maria v tomto obraze reprezentovala vlastní církev, společenství věřících, kteří měli svou vlast v nebi a hledali osvobození z pout tohoto světa. Není náhodou, že se tato doba zabývala ve zvláštní míře Mariiným panenstvím. Biblické výpovědi o Mariině panenském početí nebyly chápány pouze jako výraz toho, že Ježíšovo narození je dílem samotného Boha. Zájem se obracel spíše k Mariině panenství jako takovému. Byla osvobozena od veškeré .pohlavní nečistoty". Jako panna nejen počala, ale zůstala pannou i při porodu a neměla později žádné další děti. Virgo concepit, virgo peperit, virgo permansit. Především myšlenka, že by Maria mohla být matkou dalších dětí, připadala této době nesnesitelná. Jak úzce je tento obraz Marie jako asketické Panny spojen s obrazem církve jako asketického společenství, se ukázalo především při slavném sporu mezi Joviniánem a Ambrožem. Jovinián popíral trvalost Mariina panenství. Narazil na rozhořčený odpor. Ambrož se postavil proti němu a Jovinián byl r. 390 odsouzen. Ve sporu však očividně nešlo jen o otázku Mariina panenství, ale současně o postavení asketického života v církvi. Jovinián zpočátku vedl přísný mnišský život, pak sice žil asketicky, ale potíral mnišská pravidla askeze. Když zproblematizoval Mariino panenství, zproblematizoval i určité pojetí asketického života v církvi, a odpor, s nímž se setkal, byl reakcí na ohrožení, které jeho učení mohlo mít pro asketický ráz života.

b) Dovolte mi nyní veliký skok: Úplně jiný, ale pro tehdejší pojetí církve neméně charakteristický obraz Marie nacházíme v baroku a protireformaci. Maria není zobrazována už jen jako panenská matka s dítětem v náručí, ale jako královna a paní nebes. Vize z Janovy apokalypsy se užívá stále častěji. Maria se vznáší nad zemí, hlavu obklopenou dvanácti hvězdami, pod nohama měsíc jako znamení vlády nad celým kosmem. Teologie současně klade stále větší důraz na to, že Maria byla už počata neposkvrněně, bez účasti na hříchu, charakteristickým pro lidstvo od Adama. Neodráží se v tomto obrazu Marie opět obraz církve? Církev je společenství vyvolené Bohem, určené jednou panovat nad světem, a proto už nyní nejen vyvolené, ale triumfující, v důsledku neposkvrněné, protože sám Kristus přebývá v jeho středu a očišťuje je od hříchu. Maria je zde obrazem vítězné církve.

c) Třetí obraz Marie, o němž bych se chtěl zmínit, je Madona z Guadalupe. R. 1531 se Maria údajně zjevila prostému mexickému Indiánovi. Podstatné zde je, že se Maria v době, kdy je církev nesena cizími misionáři, zjevuje mexickému Indiánovi. Maria je zde obrazem církve, která už není lidu nesena pouze zvenčí, ale je zakořeněna v lidu a roste z něj. Zjevení v Guadalupe je do jisté míry výrazem toho, že evangelium překročilo práh a v lidu samém vzniká společenství víry.

d) Rozvoj mariologie v novější době nelze převést na jediný společný motiv. Není však pochyb o tom, že mariologie a eklesiologie se i v této době úzce dotýkají. Maria se stále více stává obrazem církve bránící se světu. Několik vybraných svědectví z různých dob to může ilustrovat. Když se Pius VII. vrátil r. 1815 z ponižujícího zajetí ve Francii, zavedl v církevním státě svátek Matky Boží jako auxilium christianitatis. Pius IX. dal najevo, jaká očekávání spojuje s novým dogmatem o neposkvrněném početí, když den po jeho vyhlášení vystoupil s plamennou výzvou bojovat s Marií proti omylům doby. Pius XII. zavedl r. 1954 svátek Marie královny. Řekl tehdy: Gratia plena a fiat jí propůjčily královský úřad nad jednotou a mírem lidského pokolení. Skrze ni máme důvěru, že lidstvo pomalu nalezne cestu spásy. Ona povede vůdce států a srdce národů k jednomyslnosti a míru. Maria je i zde obrazem církve. Pius XII. by byl mohl totéž říci bezprostředně i o církvi.

Proměna

Doba Pia XII. je od nás vzdálena jen jedno desetiletí, a přece nám jeho slova připadají jako hlas z dávno zašlé, dnes jen těžko pochopitelné epochy. Jak vysvětlit tuto náhlou změnu? Jak to, že vynikající římskokatoličtí teologové, kteří ještě před několika lety jásali nad církví oficiálně uznanými sedmi zjeveními Marie jako nad zvláštním důkazem milosti Boží v naší době (např. Schillebeeckx), dnes náhle zmlkli?

Je důvodem to, že se změnil obraz církve a že proto obraz Marie už neodpovídá dnešnímu pojetí a životu církve? Církev už nelze chápat jako triumfující vítěznou společnost. Byla v konfrontaci s dobou dovedena k tomu, aby nově naslouchala svědectví Písma a tradice. Obraz církve jako putujícího lidu Božího vystupuje do popředí, obraz církve otevřené pro budoucí krok, církve v pochybnostech a nejistotě, ale vždy vedené a nesené, obraz sloužícího společenství, a proto fermentu, pomáhajícího okolní společnosti k větší lidskosti. Lze vysvětlit dnešní rozpaky nad mariologií tím, že teologie není dosud schopna načrtnout obraz Marie, v němž by se církev mohla poznat? A nemají tyto rozpaky hlubší kořen v tom, že na základě tradičních triumfalistických definicí je to téměř nemožné? A nevzrostla tato potřeba i tím, že Druhý vatikánský koncil spojil mariologii - se všemi tradičními historickými definicemi - nerozlučně s eklesiologií?

Tuto otázku považuji za otevřenou. Římskokatolická církev zjevně hledá nové obrazy Marie. I když definice zůstanou, kroky k novému obrazu se podnikají v meditaci a umění. Maria už se nezobrazuje jako královna, ale jako prostá žena. Zdůrazňuje se její chudoba. Podtrhují se okamžiky pochybností v jejím životě. Zatím však nebyl vytvořen celkový obraz.

Maria - církev v naději a v bezpečí

Maria - obraz lidstva, obraz církve. Obraz lidstva, pro něž Kristus vybojoval spásu a jež ji má přijmout. Obraz církve, společenství těch, kteří odpověděli nebo odpovědí na jeho volání. Je v tomto dvojím významu současně i obrazem orientace církve na horizont lidstva? Lze z obrazu Marie něco vyvodit pro roli církve v pohledu na lidstvo?

Víra, kterou Maria dala slovům anděla, se v Magnificat rozvíjí do mohutné vize. To, co se s ní stalo, jí dává poznat budoucnost, kterou Bůh pro lidi uskuteční. Před jejíma očima se rozvíjejí převratné dějiny. .Mocné svrhl s trůnů a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou." Struktury tohoto světa se otřesou, vznikne nové společenství, nový řád. Maria o tom mluví prorocky jako o tom, co se už stalo. Tato píseň však v podstatě daleko přesahuje to, co Maria ve víře pochopila.

Vidí Boží cíl ve velkých obrysech. Nechápe však ještě, co Kristus znamená. Provází ho svým životem. Stále nad ním žasne. Nechápe jeho vystupování a jeho kázání. Při jedné příležitosti se ho snaží zadržet, aby nedošlo ke skandálu. Je jím odstrčena, pokárána. Pomalu začíná chápat, v čem je jeho poslání, a podřizuje se mu i tam, kde je nechápe.

Naposledy je v Písmu svatém zmíněna ve vyprávění o nanebevstoupení Kristově. Vyprávění o vylití Ducha svatého snad mlčky předpokládá její přítomnost. Pak se však její stopa ztrácí - pozoruhodná věc! Očekávali bychom, že po smrti svého Syna teprve vynikne. Mizí však v šeru dějin. Mnozí apokryfní autoři se snažili vyplnit tuto mezeru všelijakými historkami. Velcí autoři Písma však zřejmě neviděli důvod uchovávat další události jejího života. Byla předmětem jejich úvah pouze jako Ježíšova matka. Tradice prvních staletí si toho byla ve svých nejjasnějších okamžicích ještě vědoma.

Epifanius přiznává nedostatek vědomostí charakteristickými slovy:

"Hledej v Písmech! Nenajdeš nic o Mariině smrti. Nenajdeš, zda zemřela nebo nezemřela, zda byla pohřbena či nikoli. Byla-li zabita - podle předpovědi L 2,35, - pak vešla s mučedníky do slávy a její tělo, skrze něž vzešlo světlo do světa, bylo oslaveno. A možná ještě žije na zemi, protože u Boha není nic nemožné. Nikdo nezná její konec." (Panarion) Není však Maria předobrazem církve právě tím, jak stále více ustupuje Kristu, zařazuje se do církve a nenárokuje si vlastní jméno, nýbrž dává prostor jménu Kristovu tím, že končí ve skrytu dějin? Tato linie, charakterizující Mariin život, je skutečně pro církev směrodatná. Velká vize budoucnosti je postavena před její oči, a jako putující lid je vtažena do revolučního pohybu, vedoucího k oné budoucnosti. Doprovází Krista a v něm se podílí na dějinách, které Kristus vede k jejich konci. Když se však na nich podílí, musí se učit ustupovat Kristu. Musí ztrácet vlastní jméno, vlastní viditelnost, aby bylo vidět jeho jméno a jeho přítomnost. Je v dějinách vedoucích k vládě Boží nejúčinnějším kvasem, když je skryta pod jménem Kristovým. Tyto linie by bylo možné dotáhnout. Končím však zde. I tak se vnucuje otázka, jaký mají takovéto meditativní úvahy smysl. Jsou předem zjevné jejich meze. Dotahování linií snadno vede k bludu. Např. skutečnost, že Maria je žena, může v umění a meditaci získat nepřiměřenou váhu a zastínit vlastní obsah výpovědi. Počet blouznivců, kteří v dějinách podlehli tomuto pokušení, je pozoruhodný. Myšlenka Marie jako předobrazu církve však přesto může právě reformačním církvím pomoci vpřed. Může jim připomenout dimenzi, která se jim zvláště ztratila. Maria jako předobraz církve upomíná na skutečnost, že společenství víry není vždy jen přítomnost, ale i společenství v dějinách. Maria je prvním reprezentantem společenství těch, kdo po ní následují. Uzavírá v sobě celý oblak svědků, kterým jsme obklopeni. Dovolte mi zakončit osobní vzpomínkou. Před několika lety jsem v Mexiku navštívil kostel v Guernavaca. Tamější biskup, skvělý křesťan, zavedl už před koncilem ve své diecézi mnohé reformy. Mezi jiným nově upravil i svůj vlastní kostel. Odstranil barokní znetvořeniny, zakrývající jednoduché architektonické linie. Nad oltářem teď volně visí veliký kříž, a každý příchozí jej hned vidí. Vpředu u levé čelní stěny je malá postava Marie umístěna tak, že se dívá na Krista a stojí zády k obci věřících. Nepřečnívá jej o mnoho svou výškou. Reprezentuje jako první všechny, v jejichž společenství se modlí. Zdá se mi, že obrazně vyjadřuje možné pojetí mariologie daleko zřetelněji než rozsáhlá teologická pojednání.

Všechno chválení Marie je v církvi Kristově podle smyslu zcela a výhradně chválením Boha a chválením Krista.

Neexistuje však žádné chválení Krista, Božího Syna, který se stal člověkem, v němž by se nemuselo mluvit i o Marii, jeho lidské matce, a neexistuje žádné křesťanské chválení Boha, v němž by se nemuselo mluvit o Marii jako jediné mezi všemi ženami, kterou si Bůh ve své milosti vyvolil a učinil ji mocí svého Ducha matkou svého Syna.

V tom smyslu patří Maria nutně do evangelia a tím i do středu katecheze církve.

Prof. Dr. Ulrich Wilckens

Moderní kult

Harvey Cox

Miss Amerika stojí v dlouhé řadě královen, sahající až k Iris, Déméter a Afrodité. Všechno - od pečlivě zřízených sexuálních tabu, obklopujících její osobu, až po symbolické dary při její korunovaci - ukazuje na její prastaré předky. Skutečným důkazem však je až poznání, že funkce, kterou (Super-) Slečna zaujímá v naší kultuře, je stejně náboženská jako ta, kterou plnila svého času Kybele. Funkce jsou tytéž: poskytovat jasný osobní vzor pro posvátné jednání a sankcionovat určitou strukturu hodnot. Nejprve pohled na způsob, jak je Slečna vzorem pro zasvěcené. Simone de Beauvoir říká ve své knize Druhé pohlaví, že .nikdo se nenarodí ženou". Rodí se pouze jako příslušnice ženského pohlaví a .ženou se stává" podle modelů a hodnot, které nabízí civilizace. Lze říci, že v klasických staletích křesťanství sloužila jako takovýto model zčásti Panna Maria. V reformaci a zvláště mezi puritány byla Maria v symbolice protestantských zemí odsunuta nebo vůbec eliminována. Jsou lidé, kteří tvrdí, že tato eliminace vedla k excesu oné píle, která nedozírně ovlivnila západní kulturu - vliv, z něhož se už nikdy nevzpamatovala. Někteří budou dokonce tvrdit, že i známá neschopnost amerických romanopisců vytvořit jedinou velkou hrdinku - nemáme žádnou Faidru ani Annu Kareninovou - pramení z této vlastní vinou způsobené absence ústředního ideálu ženy. Aniž bychom se věnovali této zajímavé diskuzi, je nám dostatečně jasné, že i v dnešním katolicismu je Panna Maria vzorem jen pro málo amerických dívek. Kde však potom hledají model, o němž Simone de Beauvoir přesvědčivě tvrdí, že ho potřebují? Z největší části je prototypem ženství, s nímž se setkávají ve svých matkách, přítelkyních a nesčíslných vyobrazeních, právě ona Slečna. Ve své významné studii .Identity and the Life Cycle" připomíná Eric Ericson, že vzorem dítěte nejsou jednoduše rodiče, ale jejich superego. V úsilí o vytváření vlastní identity je proto mladá dívka vedena přes matku k ideálnímu obrazu matky, a zde se stává utvářející silou to, co Freud nazval .ideologie superego" - národní a rasové tradice. Zde je právě místo, kde působí Slečna a kde dovoluje nalézt identitu těm, kterým je - třeba nevědomky - dosažitelným ztělesněním ženství.

K popsání tohoto komplexního psychologického procesu, v němž dospívající americká dívka získává podíl na životě Slečny a tak dosahuje obrazu ženy, by byl nutný důkladný popis americké mládeže. Bezpochyby by takový výzkum ukázal překvapivé paralely k praktikám, jejichž pomocí získávají zasvěcení v mysterijních kultech účast na magickém životě svých bohů. Věnujme se nyní druhé funkci Slečny - jejímu podepírání a vyjadřování systému hodnot. Zde může pomoci srovnání s rolí Panny ve 12. a 13. stol. Jako Panna představovala a živila ideály oné epochy, která vytvořila katedrálu v Chartres, právě tak symbolizuje Slečna hodnoty a tužby konzumní společnosti (připomeňme si, že korunovace se koná nikoli v politickém centru země, ale v Atlantic City nebo Miami Beach - tedy ve střediscích volného času a konzumu). Ani ona se nevyhne jistému vykořisťování. Jako si lidé kdysi chtěli koupit zlatem požehnání Panny pro své pochybné podniky, rozdílí dnes Slečna svou charismatickou přízeň na hodinky, ledničky a holicí strojky. A ačkoli Slečna nevytvořila žádné katedrály, celá kolosální stavba masové manipulace by se bez ní zhroutila. Její silně stylizovaná tvář a její postava se k nám obrací z každého magazínu a každého televizního kanálu, a zve nás k blaženému pohledu na konzumní ráj.

Slečna není panna. Je spíše něco jako antimadona. Převrací většinu hodnot tradičně spojovaných s Pannou, jako je chudoba, pokora, oběť. Ve zvláště významném kontrastu s biblickým obrazem Marie v L 1, 46-55 nejde Slečně o to, aby nasytila hladové dobrými věcmi. Místo toho nabízí v reklamních šotech na prodej nekonečný sled trivialit. Slečna vyzvedá mocné, oslavuje bohaté, a hladové uvádí do ještě většího zoufalství. Tak Slečna reprezentuje systém hodnot a je jeho zosobněným středem. Ze sociálního a psychologického hlediska takto Slečna jistě působí, ať už je opravdu božstvem či ne. Protestantský odpor proti tomuto kultu vychází z poznání, že Slečna je idol. Působí jako pramen hodnot a dárce osobní identity. Hodnoty, které zprostředkovává, a identita, kterou nabízí, jsou však falešné. Jako každá modla je nakonec dílem našich rukou a nemůže spasit. Hodnoty, které ztělesňuje jako nejvyšší uspokojení - technické pohodlí, sexuální úspěch, nerušený volný čas, - nemají nejvyšší platnost. Vedou pouze k nekonečnému pohybu, ke spotřebě o závod a chamtivému cynismu. Ďábelské sociální nejistoty, z nichž slibuje vysvobození, tu zůstávají. Je to nemilosrdná bohyně, vtahující nás stále nemilosrdněji do sítě svých rituálních předpisů. Naplnění, které nám slibuje, leží přesně na opačné straně než to, po čem můžeme sáhnout. Proč protestantismus upřel tak bezmezně svou pozornost na vývoj mariánského kultu v katolictví a nezpozoroval pozoruhodný vzestup tohoto vampírovitého kultu Slečny v naší společnosti? Bohužel to souvisí s trvalou neschopností teologické kritiky poznat náboženský význam kulturních fenomenů mimo samotný formálně náboženský systém. Vznik tohoto nového kultu nám připomíná, že práce reformátorů nikdy nekončí. Lidské myšlení je, jak řekl Luther, skutečně dílnou, kde se stále usilovně pracuje na výrobě model.

Z knihy The Secular City přeložil -jv

Následování Marie

Nade všecko pak o Panně Marii věříme a vyznáváme, že byla dcerka z rodu královského, v tom nade všecky lidi blahoslavená, že, aby matkou Syna Božího, přirození naše přijímajícího, byla, k tomu od Boha Otce vyvolena, oddělena, požehnána, Duchem pak svatým nad jiné naplněna a posvěcena byla, panna čistá před porodem, při porodu i po porodu, krví Syna svého nejmilejšího, jenž byl a jest Syn Boha živého, pokropena a posvěcena, a mocí Ducha svatého všelikou svatostí a milostí naplněna byla. Protož i památky její k chvále slávy milosti Boží slavíme, písničky pobožné o ní skládáme a zpíváme, z těch velikých věcí, kteréž Bůh při ní pro spasení naše učiniti ráčil, radujíce se. A tak ji se všechněmi křesťanskými národy blahoslavíce (L 1,48) a v životě jejím svatém ji podle možnosti věrně následovati a rozkaz její (J 2,5) skutečně se zachovávati snažujíce, věčně s ní v nebi býti žádáme, vše podle Písem svatých.

Z bratrské konfese

 

Při obnově skautské práce u nás nabídla svou pomoc mezinárodní organizace Skautů Evropy. Podezření, že jde o lefébvristy, tito bratří odmítali a tvrdili, že se chystají zařadit do světové skautské organizace. V létě byl v Římě schválen nový řád Služebníků Ježíše a Marie, tvořený kněžími z této organizace. Schválení však nevydala Kongregace pro řeholníky, ale komise Ecclesia Dei, mající na starosti ty z lefébvristů, kteří chtějí uznání se strany Říma, třebaže se zdráhají uznat koncil - nejde tedy zdaleka jen o formu mše. Skauti Evropy byli jako církevní práce s mládeží uznáni jen v augsburské diecézi, ale i tamější konzervativní biskup Dammertz už veřejně vyjádřil rozpaky nad jejich činností, a proto se nový řád uchýlil pod ochranu proslulého biskupa Krenna do St. Poelten - jako před ním jiné podobné iniciativy. Snahy Říma překonat tradicionalistický rozkol jsou jistě chvályhodné - kde by však křesťanstvo mohlo být, kdyby se s takovou vstřícností přistupovalo i k jiným?

Co mě vždy zaráželo u řady jinak vynikajících katolických křesťanů, byl zvláštní mechanismus sebeklamu, který měli zabudován ve svém vědomí - mechanismus k ospravedlnění určitých nepříjemných skutečností, k ignorování určitých argumentů apod. Jak jsem později pochopil, vybudovali si tento mechanismus proto, že ti, u kterých hledali odpověď na své otázky, nechtěli některé otázky vůbec slyšet a na jiné odpovídali pseudoargumentací ad hominem, historkami, které lze sice pronést z kazatelny, ale za hranicemi kostela jich jako argumentu použít nelze, protože nepřesvědčí a často i budí úsměv. Tento stav zase má svůj důvod: souvisí se strachem z teologie a teologickou nedovzdělaností těch, na které se dotyční katolíci obraceli se svými otázkami. Kdyby se teologie nebáli, zjistili by, že svou víru mohou zdůvodnit i dobrými argumenty, a jejich svěření věřící by pak nestáli bez argumentů.  Sektáři například budí dojem, že znají Písmo, čímž hned většinou nabudou převahy. Katolík ví, že se jeho víra zdůvodňuje zpravidla hierarchickými autoritami - neví, že pro ni existují až na několik případů také dobré důvody biblické. Je zaskočen, odsuzuje-li sektář mši a chválí-li svou údajně biblickou bohoslužbu, protože neví, že i katolická mše je v podstatě sestavena z biblických citátů a biblicky inspirovaných modliteb. Protože tento nedostatek vnitřní pravdivosti, jehož příčiny jsme ukázali, odrazuje jak při misii, tak v ekumenickém dialogu, je zde před katolíky velký úkol, s nímž by se měli co nejrychleji vypořádat. Klamat sám sebe mohu jen v uzavřené pevnosti, ale v rozhovoru s druhými neobstojím. Odtud pak obranný typ zbožnosti u hnutí pohrdajících solidní teologií.

Jak je tomu u evangelíků? Lze říci, že mnohý český evangelík je více inspirován moderním patosem pravdivosti (moderní doba pochybuje o pravdě, je jí však odporná jakákoli neupřímnost či potlačování pravdy) než reformací, že je zpravidla liberálem. Myslí povětšinou přísně racionálně, je však zajímavé, že tuto racionální přísnost je také ochoten opustit a spokojit se s chatrnými argumenty, pokud jde o několik konfesních věcí, na něž je vázán citově - to pak velmi poškozuje ekumenický dialog, jehož jsou právě tyto věci předmětem. Hlavní překážkou jednoty pro tohoto zejména českého evangelíka není konkrétní katolické dogma, ale obava, že by byl znásilněn ve své otevřenosti pravdě - zavazovat někoho, aby hájil učení, které není neomylné a s kterým vnitřně nesouhlasí, jak to bylo před několika lety zavedeno pro určité funkce v katolické církvi, to pro evangelíka moderně laděného představuje nejvyšší ohavnost.

Problémem tedy je, že některým lidem uniká rozdíl mezi pravdou a pravdivostí, a protože nečiní zadost požadavku pravdivosti, uzavírají druhým - i přes jejich ekumenickou otevřenost - cestu k jednotě v pravdě.

• jv-