Žít Trojici dnes

Část 1

Dovolte, abych začala poděkováním těm, kdo mě pozvali, abych k vám promluvila. Toto pozvání je pro mě výrazem cti a velké důvěry a mnohé ode mě též vyžaduje.

Na druhé straně by se mnoha z vás mohlo zdát, že si dovoluji mnoho, když mluvím tak, jak mluvím. Ale právě proto jsme přišli sem: abychom kladli nerozumné otázky jeden druhému a ptali se, co je to plnost pokladů víry, která se každému z nás ukázala jako významná.

Po několika krátkých poznámkách o názvu tématu bych ráda přednesla několik myšlenek, které nám připomínají osobní aspekt a pozici, kterou máme společnou, pokud jde o naše povolání k víře v Trojici. Dále pak v .dialogu" s ikonou Andreje Rubleva bych ráda navrhla tři dimenze, které by mohly napomoci k snazšímu chápání trojiční víry. Snad nám to též napomůže přesadit ji do svých životů. Dnes se omezíme na to, že budeme uvažovat o těchto třech dimenzích a pojmenujeme je, zatímco v pátek je budeme aplikovat na okolnosti našeho života.

Název přednášky .Žít Trojici dnes" má odlišné zabarvení v různých jazycích, které jsou zde zastoupeny mezi námi. V některých z nich se myšlenka Trojice vůbec nevyskytuje. Hovoří namísto toho o .plnosti" Boha. Žít z plnosti Boží. Není to, řekněme, doslovný překlad, ale je to zajímavá poznámka k anglické verzi a poukazuje to na postup myšlení: žít z plnosti Boží. A toto znamená: chápat Boha jako hlubokou studnici, z níž náš život vyvěrá.  Budeme se dále věnovat tomuto myšlenkovému sledu.  Abychom zopakovali anglický název v němčině odpovídající smyslu v angličtině, museli bychom říci: .heute trinitarisch leben" (žít dnes trojičně).  Ale jakkoli to slovně vyjadřujeme odlišně, máme na mysli, že je to Bůh, trojiční Bůh sám, který má být v našich životech učiněn skutečným, neboť je to on, kdo dává počátek našim životům a činí je možnými. Anglická verze současně klade jeden důraz. Slovem .dnes" poukazuje na zde a teď okolností našich životů. Zde v Evropě - součásti světa, který je otřásán národnostními a sociálními konflikty a tone v nezaměstnanosti, bídě, nemocech, epidemiích, drogových závislostech a hemží se lidmi bez domova.  Současně poukazuje na .dnešek Boha", .dnešek" spásy pro nás a .dnešek" napomenutí (2 K 6,2; Žd 3,7.13). Tento dnešek činí pro nás nemožným, abychom se ve svém myšlení vyhýbali tomu úkolu tím, že bychom utíkali do bezčasového .někde", .někdy". Ačkoli víme, že trojjediný Bůh sám je .věčný", skryt někde daleko za vším popisováním či dokazováním, musí mít trinitární víra své důsledky, které by byly konkrétní a zakusitelné dnes a zde. V každém případě skutečnost, že víra může nabrat takový dosah, je dílem trojjediného Boha - nebo přesněji - Ducha svatého, moci Boha, který v nás tvoří víru v Boha a skrze něhož jsme zakořeněni v Kristu.  Zabývejme se dále tím, co chápeme jako .život". Myslím, že se shodneme v tom, že rysem života je, že je namnoze mimo naši kontrolu. Ačkoli jsou tu nedávné znepokojující příklady zásahů do genetických procesů, zůstává stále zásadní pravdou, že svůj vlastní život neumíme vyrobit, ale že se v nás současně aktivně i pasivně děje. Obdržíme ho při svém zrození, žijeme ho každým svým dechem - vědomě či nevědomě - v bdělosti i spánku.  Právě tím, že život obdržíme a něco zakoušíme docela vědomě, přijímáme ho současně jako něco, co se děje uvnitř nás, jako dané, jako dar.  Život se děje v čase, který odplývá. Nemůžeme to ovlivňovat. Zdá se, že pohyb patří přímo k životu, který je silou, již nelze spoutat, ale potřebuje svobodu, energii, která se tlačí kupředu do otevřeného, nepředvídatelného a nenaprogramovatelného prostoru.

Radosti ze života a chuť žít, stejně jako hlad po životě a touha po něm, ukazuje tento nevyčerpatelný a nespočítatelný pohyb, který nás žene nikdy se nezastavovat a nic nenechávat být jak je. Voda není právě tím vhodným příkladem pro podobu života - voda jako rašící jaro, pádící vpřed a nikdy nepřicházející do klidu. To, co je život, nakonec do klidu přichází. To, co je život, nakonec přechází ve svůj protiklad - ve smrt. Smrt je konec pohybu.  Bere svůj konec. Zastavuje se. Ochromuje se. Nic se již nehýbe - žádným směrem. Není tu nic nového k očekávání. Vše zůstává poutáno na jedno místo.

Radost je těsně vázána na život - a strach na smrt. Radost a strach můžeme nazývat přirozenou sestrou a bratrem života a smrti. Radost .uvádí vše, co je v lidském bytí, do pohybu" (Goethe). Otevírá nás vůči druhým i vůči sobě samým. Nachází nové cesty a nové možnosti naplnění. Strach nás naopak uzavírá a přitahuje veškerou pozornost na tu jednu věc, které se bojíme. Tímto způsobem nás činí nehybnými. Ve strachu zůstaneme sami se sebou, neschopni přivrátit se k druhým.

Síly života - síly smrti. Je součástí tajemného dění našich životů, že se účastníme obojího. Účastníme se na silách smrti odpíráním, zakazováním, omezováním, bráněním v životě druhých i sebe samých. Ale tak jako umíme budovat bariéry, tak umíme též hájit, posilovat život a umožňovat jeho rozvoj.

Dovolte, abych objasnila, co mám na mysli tím, že se vrátím k něčemu, co se stalo v uplynulém roce v domě, kde žije má přítelkyně. Bydlí jako jeden z mnoha nájemníků - Němců, Turků, emigrantů z východní Evropy - v jednom velkém panelovém domě v Berlíně. Malý trávník za domem patří k bytům. Za teplých dnů si nájemníci navykli sedat zde na lavičkách nebo rozdělávat zde skládací židle, a zatímco si děti hrály, povídali si, vyprávěli příběhy, každý ze své vlasti, vyměňovali si praktické zkušenosti a pili kávu. Ženy si tak zvykly na tato malá setkání, že za nepěkného počasí v nich chtěly pokračovat. Jedna nabídla svůj sklep, děti si nalepily na zdi plakáty; někdo přinesl lampu a zapojil elektrické topení. A pak se to stalo.  Nepřišli na to, kdo to řekl správci domu, ale ten reagoval ihned, a sice tímto dopisem nájemníkům: .Pro případ aktuálnosti se vydává oznámení, že je zakázáno trávit čas ve sklepích nájemníků." Nic nepomohlo, ani nabídka platit společně za elektřinu. Odpor, závist, nedostatek pochopení skrývající se za zákon - toto, jak pochopíte, jsou síly smrti, které mezi námi povstávají a které .otrávily" život, který se začal mezi těmito ženami rozvíjet.  Stáváme se vinnými na životě - bible to říká již na samých prvních stránkách - protože se bojíme mít na něm otevřený podíl, protože nemáme důvěru.  Od takových sil smrti, které v našich životech znovu a znovu působí (a kdo mezi námi by nemohl jmenovat své vlastní příklady?) nás může osvobodit jen Bůh sám. Je mocnější než smrt, je mocnější než síly smrti v nás.  Bůh, život, který překonává smrt, .smrt" smrti. Hovořme tedy především o Bohu, o jeho životodárné kreativitě, o hloubce jeho milosrdenství, o síle jeho Ducha, o Bohu, kterého podle svědectví Nového zákona a vyznání víry prvotní církve vzýváme jako trojjediného Boha: Boha-Otce, Boha-Syna, Boha-Ducha svatého. Jestliže zde a v následujícím budu zachovávat tradiční zvyklost a pro Boha a Ducha svatého používat tvar rodu mužského nebo budu-li o Bohu hovořit jako o Otci, není to proto, že bych přikládala malý význam zájmu advokátů inkluzivního jazyka v teologii a liturgii. Otázka, jak můžeme vhodně hovořit o Bohu, zahrnuje v sobě hlubší záležitosti, než jen souhlas se stylem zaměřeným na pohlaví. Později budu hovořit o modlitbě jako o naslouchání a mluvení, opouštění prostoru pro Boha. Podle mého názoru to, na čem záleží, je, zda necháme Boha být sebou samým či nikoli, být účinným a zda vytvoříme v nás samých prostor pro něho. Dále záleží na tom, zda přijmeme pozici, která si zůstane pokorně vědoma, že naše standardy, naše vědění a naše chování, vše zůstává útržkovitým a plným nedostatečností. Rozhodla jsme se pro starou formu jazyka spolu s její nedostatečností, neboť změněný jazyk není v mých očích úplně uspokojivý.  To, co jsme právě řekli o pohybu a energii, o chuti žít a radosti ze života, se tím více vztahuje na Boha jako původce, Stvořitele a dokonalý vzor života.  Boží život je nevyčerpatelná plnost života. Tato plnost přesahuje naše chápání. A tak se v pozdější historii církve začalo pociťovat, že o Bohu můžeme podávat pouze negativní výroky, takže člověk může pouze říkat, co Bůh není. Jak apoštolské, tak i nicejské symbolum, která jsou základem pro všechny velké křesťanské tradice, jakkoli jsou odlišně hodnocena, jsou obě formulována v době, kdy tu byla otázka svědectví o trojjediném Bohu, který je věčný a nevýstižný a současně je jediný, který se zjevoval skrze svého Ducha v čase a v dějinách mnoha způsoby, ale jednou provždy v Kristu (Žd 1,1). Setrvejme na chvíli s těmito symboly. Uvědomme si, že když vyznáváme .Credo - (já) věřím", tehdy se nejen vřazujeme do dlouhého řetězce tradice, která nás spojuje se všemi těmi, kdo pronášeli stejná slova před námi, ale sami též stvrzujeme, že naše vlastní osobní životy jsou vepsány do dějin spásy. Onen osobní vztah vystupuje v nicejské verzi Kréda silněji než v apoštolském, když mluví o Kristu .qui propter nos et propter nostram salutem descendit de coelis" (který pro nás a pro naši spásu sestoupil s nebe).

Tomuto .pro nás" je důležité být věren. Vyslovuje mimořádný zájem o nás a nezměrný význam, který spočívá ve skutečnosti, že Bůh, Stvořitel kosmu, nebe a země, je můj Bůh, můj Stvořitel, že v Kristu chce být mým Vykupitelem a že mi dává svého Ducha a mě si nárokuje. To, co řekl německý mystik Angelus Silesius o narození Krista - .Kdyby se Kristus byl tisíckrát narodil a přitom se nenarodil v tobě, byl bys ztracen!" - toto je základně právě tak platné pro trinitární víru. Mohlo by to rovněž znít: .Kdyby se Bůh tisíckrát zjevil jako Otec, Syn a Duch svatý - nestane-li se tvým Otcem, tím jediným, který je tu pro tvůj život, tvým Spasitelem, silou, která prostoupí tvou víru, která tě volá k novému stvoření a podporuje tě v tom - pak z toho nebudeš mít prospěch." Jako osoba vskutku nalézám místo ve společenství, ve společenství svatých, v církvi. Tímto společenstvím jsem nesena a provázena stejně tak, jako jsem volána, abych je nesla a provázela. Obojí je nesporné - úplné, osobní, ba individuální setkání s trojjediným Bohem, uspokojení mého hladu po životě, jakož i má účast na mé spáse jen uvnitř společenství, má povolanost podílet se na životě bratří a sester a též má povolanost otevřít se jim, aby sdíleli můj život se mnou.

V protestantských církvích bylo setkání jednotlivce s Bohem zdůrazňováno s pronikavou intenzitou. Nesčetné hymny v našich zpěvnících toto .vyzpívávají" do našich myslí. Ve srovnání s tím vědomí církve jako společenství, které činí jednotlivce křesťanem, je vyvinuto daleko méně silně. Na druhé straně pravoslavná tradice se od počátku držela myšlenky společenství (koinonia), a to jak ve svém chápání Boha, tak i v pohledu na církev. Právě odtud dostal ekumenický dialog nový stimul. Myslím, že můžeme též chápat téma naší konference jako přímý plod tohoto dialogu. S radostí můžeme rozpoznat, že ekumenické hnutí se dostalo k bodu, kde účastníci na Těle Kristově jsou citliví jeden vůči druhému a pro druhého a hledí při tom jak na stránky silné, tak i na slabé. Snad věci, které byly ztraceny, mohou být získány zpět a nově přijaty, neboť jeden člen (úd) přijímá druhého a přispívá z pokladu talentů daných mu Bohem, aby tak podpořil toho druhého.  Jsou zde zajisté jasně rozeznatelné stopy živého Ducha Božího, přislíbeného a daného Synem (J 14,16; 20,22), který žije v nás a přivádí nás před Boha (Ř 8,26?). Duch nás vede zpět k Otci jako děti, které mají stejné smýšlení, jako bylo v Kristu (Fp 2,5). Tento Duch svatý je silou živého Boha, se kterým vše začíná a končí; on je ten, kdo miluje koinonii (společenství); je to ten, kdo nás volá k víře; Duch, který nám dává druhého vidět, chápat i souhlasit s ním a který rozněcuje naši naději a lásku. Duch svatý, skrze něhož se Ježíš stává naším Kristem a Kristův kříž a vzkříšení činí naším evangeliem, vykupuje nás z naší posedlosti mocí hříchu a smrti, osvobozuje nás z naší uzavřenosti v sobě samých a smiřuje nás s Bohem.  Jak může vůbec víra v tohoto trojjediného Boha k nám i k jiným dnes nově promlouvat a jak může ovlivňovat naše životy dnes? Abychom to mohli vypátrat, sáhneme pro pomoc ke svědkům víry, kteří si tuto otázku položili ve své době a věku. Pracovní skupina pro přípravu této konference byla inspirována dvěma velkými svědectvími: z jedné strany výmluvnými slovy spirituality keltských mnichů a na druhé straně slavnou ikonou Andreje Rubleva Trojice. Působivost této ikony je tak silná, že i v reprodukci (tak jak ji obecně známe) nás pohnula k modlitbě.

Právě proto, že staletí, ve kterých vznikla keltská zbožnost, i doba, v níž Rublev dostal zakázku namalovat svou ikonu, nebyly méně otřásány národnostními záštěmi a vojenskými konflikty než naše současná doba, právě proto nám snad tato svědectví mohou pomoci žít trinitární víru v našem světě, dnes.

I já jsem dlouho upřeně hleděla na Rublevovu ikonu, když jsem pracovala na této přednášce; neboť jsem doufala, že v tomto jeho způsobu vidění a sdílení věcí najdu i ruku, která by nás vedla při našem pokusu nově se otevřít trinitární víře. Dovolte, abych poukázala na tři rozměry, které se mi při pohledu na naše téma jeví jako významné:

1.1.   Rozměr pohybu a souvztažnosti Trojice

Když se ponoříte do kontemplace Rublevovy ikony, budete fascinováni způsobem, jak jsou postavy andělů mimořádně těsně jedna vedle druhé. Snad je to právě znakem hluboké jednoty třech božských osob, kterou chtěl Rublev vyjádřit, takže do dnešního dne se jeví jako možné přinejmenším dvě různé interpretace, pokud jde o to, koho postavy představují. Podle jedné je Syn postavou napravo (tj. nalevo z pohledu diváka) od centrální postavy, kterou je Otec. Druhá interpretace vidí Syna představovaného postavou, která viděna z pohledu Otce je na straně levé a je oděna do zeleného šatu stvoření.  Nepřipomíná nám tato zaměnitelnost, že hlas Otce, který naslouchá synovi, současně zjevuje i hlas Ducha, neboť jedna božská osoba je neodlučitelně vztažena k oběma druhým a ponechává jim prostor?  (Poznámka anglického překladatele: Třetí interpretace, která může být některým čtenářům známější, vidí centrální postavu jako Syna, majícího roucho krvavě rudé, s Otcem oděným do zlatého po divákově levici a Duchem po divákově pravici. Toto dále jen umocňuje pohled autorky na bazální zaměnitelnost tří postav.)

A tak navzdory statické povaze obrazu máme dojem stálého pohybu tří postav navzájem. Jak jsme již viděli, je tento pohyb znamením života a žití.

Přijměme nově tento prvek pohybu a souvztažnosti tří osob Trojice do svého chápání Boha. Nechtějme při tom slyšet pouze jeden hlas, ale buďme si současně vědomi i těch ostatních, a tudíž dialogu, který se odehrává mezi Bohem-Otcem, Synem a Duchem svatým. Osmá kapitola listu Římanům nám v tom může napomoci. Je v úžasném, mimořádně obsažném vztahu k výše zmiňovanému pohybu. Zásahem Ducha svatého a skrze přímluvy, kterými nás sám zastupuje (8,26), je náš smrtelný duch (8,16) uváděn do společenství s Duchem Kristovým (8,9) a Duchem Božím (8,14), takže když se pak modlíme, jsme vtahováni do pohybu a souvztažnosti uvnitř Trojice.  A co víc: .My nevíme, jak bychom se měli modlit." (8,26) Je to Duch, kdo vede modlitbu. Uvádí naše mluvení do naslouchání a ticha, ale vede-li nás k mluvení, pak je to mluvení, které ponechává prostor pro Boha a které naslouchá.

Tento pohyb můžeme zcela jasně zakoušet při modlitbě přímluvné, kdy klademe sami sebe a jiné před Boha. Skrze meditaci v Duchu svatém poroučíme Bohu lidi, za které se modlíme. Bůh sám ví, co potřebují. Ale skrze Ducha svatého zůstáváme současně tím nejtěsnějším možným způsobem spojeni s Bohem a s lidmi. V nich ovšem pak vskutku objevujeme tvář Kristovu. A tak opisuje modlitba pohyb. Otevírá prostor trojjedinému Bohu a nechává se jím vést do nového vztahu ke světu a k člověku.

1.2.   Rozměr oběti v Trojici

Když si tři andělé rozprávějí mezi sebou, rozmlouvají též pozicí svých těl, nakloněním hlavy, gestem rukou. Jejich pozornost docela zřetelně směřuje k jídlu uprostřed prostřeného stolu, kolem kterého sedí. Též oči diváka směřují k pokrmu: toto je středem pozornosti. Co chtěl Rublev, abychom v tom spatřovali? Chtěl, abychom nahlédli vůli trojjediného Boha, jak vytváří sám sebe ve věčnosti. Tato vůle - dávat sám sebe v inkarnaci a obětování Syna v Duchu Lásky, v čase tehdy i nyní - může být symbolicky vyjádřena pro naše smysly i chápání. A přece se Rublev nechtěl vzdát ničeho z reality, která se vztahuje k našemu pozemskému životu. A tak zviditelňuje Boží sebevydávající lásku, která je neviditelná, a přece skutečná; činí ji viditelnou prostřednictvím zakusitelných prvků: prostřeného stolu s upraveným zvířetem, v čemž jsou již obsaženy prvky Večeře Páně, a také prostřednictvím gest žehnajících rukou ukazujících na ně. To, co je prezentováno jako dění ve sféře pozemského času, ukazuje za sebe do sféry neviditelné věčnosti za popisovanou scénu.

Jestliže nás Rublev učí vidět v Trojici rozměr oběti, pak bychom měli naopak myslet na trojiční rozměr Večeře Páně, kde můžeme mít účast na sebevydávající lásce Boží. Syn je nepochybně v centru událostí, zejména v pašijích synoptiků a ve spisech Pavlových, kde Tělo a Krev Kristovy jsou nám svěřeny v daru chleba a vína. A k tomuto je náš pohled rozšířen klíčovou frází .nová smlouva", která je v tomto pokrmu ustanovena (Mk 14,24;

Mt 26,28; L 22,20; 1 K 11,25). Přitom jsme smiřováni a nově spojeni s Bohem (2 K 5, 17). Skrze Ducha svatého, kterého svoláváme nad dary a nad sebou samými, jsme proměňováni s tímto tělem v jedno tělo. Již jsme sice byli do tohoto Těla Kristova pokřtěni (1 K 12,13), ale jeho kříž a jeho smrt, na kterých se účastníme skrze svatou Večeři, znamenají nový křest, křest v nejhlubším smyslu (Mk 10,38; Ř 6,3), křest do smrti Kristovy. Také v tomto křtu se zjevuje trojjediný Bůh sám, neboť je přítomen ve své smrti.

1.3.   Rozměr stolování v Trojici

Ve spojení s tím, co bylo právě řečeno, může kontemplace Rublevovy ikony ukazovat na jeden odlišný rozměr, který je důležitý pro chápání trinitární víry a pro náš život v této víře; totiž na pozvání k účasti na stolování ve společenství. Ve vztahu k těm třem postavám andělů můžeme vidět pohyb, který je směrován k nim samotným. Ale stejným způsobem můžeme též ten pohyb chápat jako pohyb, který se otevírá vůči nám samým. Rublev nezobrazil Abrahama a Sáru tak, jak to dělali jiní malíři ikon. Tímto způsobem nejen že .přenesl" událost úplně mimo čas a do boží věčnosti, ale též ji otevřel pro všechny historické doby a dokonce směrem k věčnosti. Neboť až tam bude kruh těch, kdo jsou pozváni k nebeskému stolování, uzavřen kolem trojjediného Boha. Na druhé straně přichází toto pozvání .nyní", .dnes" - ke každému: .Pojďte, vše je připraveno!" .Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý." (Ž 34,8)

V tolika příbězích Starého a Nového zákona má setkání člověka s Bohem co činit s nejzákladnějšími elementy, které potřebujeme pro život: s jídlem a pitím. Zdá se, že společenství mezi Bohem a člověkem představuje cosi jako archetyp nejhlubšího, nejslavnostnějšího a bezstarostného spojení. Je ale stále potřebné mnoha způsoby objevovat jeho trinitární charakter. Objevuje se, kde se Bůh ve své plnosti stává jak dárcem, tak i darem, kde Bůh sám je skutečně pokrmem, pokrmem života, zdrojem života pro nás a kde je nám díky tomuto daru od Boha dovoleno vstoupit do nového vztahu s ním, rovněž tak jako s našimi spolu-lidmi. Neboť u Božího stolu se pole života rozevírá do celého světa. V této konečné věčné slavnosti jsou ti, kdo byli navzájem odděleni mocí hříchu, navždy jeden s druhým sjednocováni - Bůh a člověk a spolu-člověk, vpravdě celek stvoření. Ve všech příbězích o stolování v bibli (chci zvlášť pojednat o historiích nasycení v Novém zákoně) je tento rozměr setkání mezi Bohem a člověkem reflektován v mnoha různých tóninách. Při posledním, věčném stolování má toto svůj vrchol a kulminaci, ale ukazuje se to již od samého počátku historie Boha s námi, lidskými bytostmi.  Objevme znovu tento rozměr našeho slavení eucharistie, stejně tak jako i našeho stolování doma a zvlášť na setkáních, kdy přijímáme hosty a slavíme s nimi.

Část 2

Před třemi dny jsme si na pozadí různých biblických výpovědí a za pomoci ikony A. Rubleva připomněli podstatné rysy trinitární víry. Takové ujištění musí však zůstat pouhou teorií, pokud se nám nepodaří přesadit ho do života, žít je a být tam, kde jsme. Bůh, který se nám dává v Kristu, nás povolává do svého i našeho .dnes" (dneška). A tu nemůžeme odhlédnout od chaotických sil zničení a smrti, od beznaděje, která existuje v našem světě a v nás všech, a způsobuje tak nekonečné utrpení. V těchto dnech, kdy právě pracuji na své přednášce, přišla zpráva o děsivém krveprolití, které způsobil nějaký fanatický Žid uprostřed zástupu lidí, kteří se modlili v hebronské mešitě.

Dnes se chceme s Palestiňankami a Židovkami modlit za mír všude ve světě, ačkoli vše je naplněno myšlenkami na pomstu a pocity nenávisti. Senzační zprávy o krutostech i takových, o kterých se nikdo nezmiňuje, a přece se dějí, o činech jednotlivců a skupin - to je ten děsivý kontext onoho .dnes", o kterém naše téma hovoří, kontext dnešního utrpení Boha ve světě. Toto nám dává oněmět a uvědomit si vlastní bezmocnost.  .Žít z plnosti Boží" - milí přátelé, to musí znít cynicky, jestliže se této stísňující realitě nepostavíme, jestliže nejsme připraveni na tu skutečnost, že všechna naše slova i akce musejí být vystaveny krachu, a to od doby, kdy si Bůh Kristův kříž vyvolil jako místo své přítomnosti ve světě. Pokusme se tedy zanést trinitární víru do zkušenostního kontextu našeho světa, ptejme se, jaké životní síly v nás chce mobilizovat, jaké cesty nám ukazuje. Myslím, že novozákonní historie nasycení nám přitom mohou poskytnout cennou pomoc, abychom pochopili dílo Trojice, na nás a v nás jakožto konkrétní zkušenost. Chtěla bych naše dnešní uvažování vést ve třech krocích:

2.1.    Prožívat svůj křest v poušti

Začněme s dílem Ducha svatého v nás, o kterém jsme řekli, že v něm všechno bere svůj počátek. Duch svatý nás konfrontuje s Božím slovem tak, že nevyhnutelně rozpoznáme, kdo vlastně v Božích očích jsme. Připomeňme si, že ve všech zprávách o nasycení slyší lidé kolem Ježíše zvěstování Boha v poušti, na osamělém pustém místě (Mk 6, 30-44; Mt 14, 13-21; J 6,1-13;

Mk 8, 1-9; Mt 15, 32-39). A tak také nás - duchovně vyjádřeno - Duch svatý chce vést na poušť, na poušť, která je kolem nás i v nás samých. Neboť poušť je místem, kde se naše iluze a fata morgany o životě rozplynou, kde my vzdáleni daleko od všech navyklých jistot a zábav jsme zcela radikálně postaveni před tvář Boží. Tam, kde nás jeho slova mohou zasáhnout do srdce a svědomí, a kde není kam se jinam utéci než právě k Bohu, a to tak, jak jsme, se vším naším haraburdím. Naše pokusy chtít ze svého života sami udělat něco, se na takovém místě ukazují zcela marnými a nicotnými stejně tak, jako ona zběsilost chtít se sami uchovat při životě. Ne, zde nezůstává nic, zde ve své celé ubohosti musíme vzít na vědomí a uznat, že vše, nač si v tomto zlém světě stěžujeme, potenciálně přebývá v nás samých. Dobře si všimněte: tohoto nejsme schopni a nejsme na to připraveni. Daleko spíše - podobně jako všichni lidé - od takového iluzí zbavujícího pohledu až příliš rádi utíkáme. Je to nejspíše Duch svatý, který nás vede k uznání naší situace, je to Duch, který ve slově Kristově v nás probouzí vhled a lítost, a je to Duch, který nás otevírá vůči příslibu evangelia, smíření s Bohem a odpuštění naší viny. Je to po obakrát Duch, který nás ve svědomí obviňuje i který těší a probouzí důvěru. Duchovní proces, který se v nás děje, můžeme označit jako vpravování se do našeho křtu, jako život ze křtu, ano, je to dokonce jakési .každodenní pozvolné vrůstání" (dosl. vpližování se) do křtu Ježíše Krista, jak to říká Martin Luther (Velký katechismus, BSELK, 705).

Převedeno do konkrétních termínů - čeho takové myšlenky dosahují ve světě, ve kterém žijeme? Myslím, že z vědomého uskutečňování křtu, tedy z duchovního sestupování s Kristem ve křtu jeho kříže a znovupovstávání v denní zkušenosti odpuštění hříchů, vycházejí síly spásy. Jsou to síly, které můžeme zakusit v našem vlastním prožitku, které jsou ale zakusitelné též pro naše okolí, ve kterém žijeme, jsou zakusitelné ve světě. Síly spásy - to jsou například síly střízlivosti, realistického hodnocení sebe samých a chápajícího posuzování druhých. Nebo jsou to síly, které vyrůstají ze solidarizujícího smutku z toho, že jsme schopni tolika smrtonosných možností a že k nim i přispíváme - mám na mysli síly, které vyúsťují v prosbu o vykoupení ze sil zla, v prosbu o naše osvobození, stejně jako o osvobození od zla vůbec. Takové chápání neponechává náš svět a náš život - tam, kde jsme - být jen tak, nýbrž uvádí ho do pohybu modlitby k trojjedinému Bohu, do pohybu, o němž jsme nedávno mluvili.

A tak vědomý život ze křtu dosvědčuje přítomnost Boha proti mocnostem úzkosti, beznaděje a zoufalství. Jakkoli se toto svědectví může ukázat útržkovitým a nedokonalým, jakkoli mohou mocnosti ničení i triumfovat - Bůh nás přesto chce použít k tomu, abychom probouzeli víru v jeho bytí zde, v tomto světě. Což nevyrostla naše víra také skrze taková svědectví a není posilována rovněž takovými plody? Což nemáme před očima lidi, kteří se toto pokoušejí žít: slovo, které umožňuje nový začátek, věrné vytrvání v nějaké těžké situaci, u lůžka nemocného, v nepřátelském okolí, síla nepodlehnout zranění nebo zatrpklosti od signálů vysílaných navenek; solidarita, jež nám dává zastávat se slabších; postoj, který skrze mluvení nebo mlčení přispívá k pokoji. Za takové plody Ducha vděčíme životu ze křtu. Musíme ovšem o ně zápasit. Jak velice jsme my sami na cestě, jak často jsme v koncích se svým uměním a jak jsme odkázáni na to prosit o pomoc. Ale Bůh .čeká a odpovídá na vážné modlitby a zodpovědné činy" (D. Bonhoeffer).

2.2.    Chléb přijmout - chlebem se stávat

Novozákonní příběhy nasycení podávají zprávu o tom, jak jsou lidé nasycováni chlebem. Za tím elementárním, fyzickým nasycením však vysvítá ještě hlubší smysl, který spočívá v tom, že se Kristem vůbec dáme obdarovat, že ho přijmeme jako Boží dar nám, že v jeho slovu prožíváme .Chléb života", jak to zřetelně říká Janovo evangelium (J 6,35), ale jak vysvítá i z ostatních evangelií. Můžeme to - chceme to? Chceme tohoto Krista přijmout a dát si líbit jeho boho-službu na nás? To nás vede k potřebnosti ještě jiného druhu než je ta, o které jsme právě hovořili. Nejde zde jen o to, abychom rozpoznali a uznali, že jsme ubozí. Musíme být připraveni přijímat Boha, který se k nám proti všem představám moci a síly obrací ve svém zbědovaném ponížení. Ano, musíme ho mít rádi a přijmout ho do svého srdce. Proti tomuto způsobu Boha se v nás všechno bouří, ačkoli jen tento Bůh, který se takto v Kristu veškeré moci vzdává, takový Bůh je schopen prolomit naši vlastní zkamenělost a otevřít hrob smrtelné izolace, do kterého jsme se sami zazdili.

K tomu, abychom toto mohli, totiž přijímat dar Kristův jako dar Boží, k tomu potřebujeme pomoci Ducha svatého. Necháme-li se jím obdarovat, pak budeme způsobem pro nás nepředstavitelným nasyceni, pak se i u nás stane zázrak: Pak se nám dostane daru Božího požehnání, Bůh sám se nám dá za podíl tak, jako i Ježíš ve všech vyprávěních o jídle a stolování pronese požehnání nad dary, chleby a rybami, dříve než je láme a rozdává.  Spolu s požehnáním se ovšem tyto dary v nejhlubším smyslu stávají prostředky života - potravinami (slovní hříčka: potraviny = doslova prostředky života), prostředky pro spojení Boha a člověka. Právě toto utišuje životní hlad, toto sytí, pomáhá pravému životu, životu, který je otevřený vůči Bohu a lidem, sestrám i bratřím. Není to pokrm, který někdo měl ve strachu, že přijde zkrátka, pojídat někde sám pro sebe.

Ve smyslu ještě daleko širším platí toto o daru Kristově, kterým je on sám při oběti jeho svaté večeře. Nepřijímáme jen obecné Boží požehnání, nýbrž přijímáme to, co nás vysvobozuje z našeho smrtelného zotročení a co nás volá do zcela nového života vzkříšení. V tom samém okamžiku, kdy dostáváme podíl na Těle Kristově, jsme uváděni do pohybu jeho odevzdanosti, jsme voláni, abychom se sami stali Tělem Kristovým spolu s druhými i pro druhé.

Zajisté, my nemůžeme a nemáme jiné vykupovat. Planoucí, ne soběstředná, životodárná láska je a zůstává láskou Boha samého. A přece chce Kristus skrze nás přicházet k druhým. Byli jsme vybráni, abychom se stali .malými sestrami a bratřími" Kristovými, kteří se podobně jako on nešetří sami pro sebe a neužívají (si), nýbrž otevírají se, dávají se - tím, čím jsou.  Jestliže o příbězích o nasycení můžeme a smíme vypovídat, že Ježíš nám v nich .dal příklad" (J 13,15) - pak to předně znamená, že smíme své talenty a charismata objevovat jako Boží dary a pronášet nad nimi děkovnou modlitbu. A potom bychom je s požehnáním Božím měli nechat, ať se stanou .chlebem", z něhož by se ostatní mohli nasytit. Třeba se jedná o velmi .tiché dary", dary, o kterých druzí vědí lépe než my sami: Někdo třeba umí dobře naslouchat, nebo mlčet, nebo těšit, nebo šířit kolem sebe radostnou náladu, povzbuzovat; ať už jde o velké nebo nepatrné dary, jedno je důležité:

Jsou naše dary druhým ku prospěchu? Stávají se chlebem - a jsme v těch darech my sami?

Jedna lékařka z psychiatrické kliniky mi nedávno řekla, že denně může ve své práci zakoušet souvislosti biblických vyprávění o nasycení se svými pacienty: Jen tehdy totiž, když se celá, a to úplně celá, jak je, vloží do rozhovorů, jen tehdy se jim jeví jako věrohodná. Neznamená to, že všechno, co si myslí, musí také povědět. Ale to, co říká, a to, co neříká, musí ztělesňovat ji samu. Jestliže to, co říká, není řečeno jen tak do větru, jestliže za tím stojí, jestliže s Boží pomocí a požehnáním pracuje na tom, aby se mohla stát .poživatelným chlebem", pak se snad opět najde někdo, kdo se odváží udělat nový krok do života.

Takovým způsobem se můžeme se svými dary a schopnostmi stávat .chlebem" - chlebem, který Kristus použije, aby posiloval naše spolubližní, chlebem, který postačí k tomu, aby bylo lze jít o kousek dál.

2.3.    Eucharisticky žít

Nechat se vést Duchem do pouště, kde si v plné míře uvědomíme, jak Boha potřebujeme, nechat si darovat Chléb života od Krista, Chléb, který přichází od Otce a vede nás k bratřím a sestrám, a přitom sami vstoupit do pohybu vydanosti - toto nás přivádí zpět na cestu k Otci, a to způsobem, který nás učí vidět živého Boha, zjevujícího se ve všech okolnostech života.  Naše přirozené lidské oči a smysly jsou sotva přivyklé měřítkům Božím.  Hledáme věci velké a oslnivé, které nás mají přesvědčit, daleko spíše, než abychom hledali malá tajemství, jež přebývají ve skrytosti. Připadá nám zcela nepravděpodobné, že by Bůh byl přítomen ve světě, který je naplněn silami smrti. A přece nemáme zapotřebí ničeho více, než aby se vše dělo právě takto, máme-li být ze zajetí sil smrti osvobozeni. Proto pak - chcemeli zůstat na stopě Boží - není myslitelná jiná cesta, než jít za ním tam, kde je. Znamená to jít také tam, odkud bychom nejraději utekli a stáhli se, protože nás to vede do bolesti a slabosti, protože to slibuje, že budeme trpět.

Jde tu ještě o něco jiného, než je to, co jsme výše nazvali .pouští". Zde jde též o něco, co sahá až za to, co Pavel nazývá .kámen úrazu" v souvislosti s Kristovým křížem a utrpením (1 K 1, 23). Zde my sami jsme vedeni na cestu kříže, abychom vstoupili do zkušenosti, kde budeme zlomeni a sami sobě odumřeme. Lze o tom snadno hovořit, ale vstoupit do takového dění a učit se je přijímat, to je věc těžká. A právě zde je životně důležité uvěřit v Boha, v Boha samotného, menšího než je to nejmenší a většího než je to největší, co nás potkává. A přitom je důležité neidentifikovat Boha s tou stísňující skutečností, ale učit se chápat ji jako Boží materiál či dokonce jako Boží dar.

Tím se dostaneme do toho úžasného napětí, o kterém Pavel hovoří ve 4. a ještě více v 6. kapitole 2. listu do Korintu, do napětí, které ty, kdo Bohu slouží, vydává smrti, a přece jí nepodléhají: .a hle, žijeme!" (2 K 6,9).  Pavel tím přece nechce říci: přes všechny ty těžkosti ještě tak trošku žijeme, ještě jsme se nevzdali naděje. Chce naopak spolu s naším tématem vypovědět: žijeme z plnosti síly vzkříšení, ze síly Kristovy. A tato síla neslábne, ne, ona roste, prosazuje se. Jak je to možné?

Odpověď tkví snad v tom, co můžeme spolu s katolickou teoložkou Editou Steinovou označit jako .žít eucharisticky" (Das Weihnachtsgeheimnis - Vánoční tajemství, Freiburg 1988, s. 64).

V naší souvislosti by toto mohlo znamenat, abychom vše, co nás v našem životě potkává, přijímali s díkem a radostí jako dobrý dar, který - jak jsme výše říkali - nás chce v požehnání spojovat s Bohem.  Eucharisticky žít. Pro katolické křesťany souvisí tento výraz bezprostředně s Večeří Páně, s díkůvzdáním za dar oběti Kristovy, za jeho utrpení, za jeho kříž. Dar Kristův je darem v nejhlubším smyslu, neboť je obětí, stál ho to nejzazší, ale také proto, že ze všeho, co je nám dáno, chce a může učinit životní dar. Vždyť tento dar přináší život, který tím, že se nechá proniknout smrtí, teprve vytváří opravdový život, život, nad kterým smrt už nemá moci. Celá eucharistie bere svůj život z velikonočního jásotu. Žít eucharisticky proto též znamená chápat vše, co nás potkává, jako něco, co by se dalo zpívat na melodii velikonočního chvalozpěvu. Ovšem, že často nám do jásotu a zpěvu právě není. Spíše bychom souhlasili se slovy Teilhardovými, který vyznává: .Jsou dny, kdy se nám svět jeví jako něco hrozivého: nezměrný, slepý, násilný. Otřásá námi, rozdírá nás, zabíjí, bez ohledu." Ale pokračuje též dále: .Můj Bože, protože má lidská důstojnost mi zakazuje zavírat vůči tomu oči jako nějaké zvíře nebo dítě. . . dovol, abych se mu klaněl a spatřoval v něm tebe - skrytého. To velké osvobozující slovo, Pane, to slovo, které současně zjevuje i působí, vyřkni je ještě jednou, Pane: ,Hoc est corpus meum.‚ Skutečně, toto děsivé a temné Něco, strašidlo, bouře - jestliže chceme, jsi to ty! ,Ego sum, nolite timere.‚ Všechno, co nás v našem životě děsí, vše, co děsilo tebe na Olivové hoře, jsou v podstatě jen podoby nebo formy, materie jedné a téže svátosti" (Teilhard de Chardin, Božské prostředí. Náčrt vnitřního života; Dílo sv. II, Olten 1969).  Jestliže chceme žít v tomto smyslu eucharisticky, pak se musíme učit umožňovat, aby se nám vše v životě stávalo svátostí. Samotný život pak musíme chápat jako .stůl Boží", u kterého přijímáme Boha v Kristu. A neznamená to pak, že bychom do této danosti měli zahrnout i každého člověka, který nás potká? Neměli bychom právě v této sestře, v tomto bratru objevovat samého Krista?

Uvědomujeme si, jaké by to mělo důsledky?

Žít eucharisticky pak vyžaduje, abychom šli ještě mnohem dále, než k tomu, aby si různé konfese navzájem poskytovaly eucharistické pohostinství.  Neboť pak jsou u Božího .stolu" vítaní ještě zcela jiní cizinci. Ano, pak to záleží právě na nás, údech Těla Kristova, abychom drželi a uvolňovali místa kolem stolu prostřeného ve jménu trojjediného Boha tak, aby se nikdo necítil vyloučen.

Takový duch by se ale musel projevovat v celém misijním svědectví církve Ježíše Krista: Je též zapotřebí uchovat pravdu trinitární víry v rozhovoru s příslušníky jiných ne-křesťanských náboženství a kultur. To ovšem vyžaduje, abychom skrze Krista v Duchu svatém ve značné míře dávali rozšířit, zvětšit a prohloubit prostor svého chápání Boha, a tak se stávali připravenými vydávat se na cestu hledání stop světla Boží pravdy u druhých. Jinak bychom se uzavírali vůči Kristu, který nás chce v našich spolubratřích potkávat.  Zbývá však vyvodit ještě jeden další důsledek. Žít eucharisticky nemůže znamenat stáhnout se ze stísněné reality našeho světa s jeho etnickými, sociálními, národnostními a náboženskými konflikty. Chtít sakramentálně překlenout a ignorovat bídu a děs, které nás v tomto světě potkávají, by bylo zlým nedorozuměním. Jaký to pak má ale smysl mluvit o .životě jako daru", o .Božím stolu", o .eucharistickém společenství stolu" tváří v tvář světu, ve kterém nesčetní lidé umírají hladem? Právě v jejich utrpení a smrti jsou přece také utrpení a smrt Kristovy, je v nich přítomen jeho kříž!  Žít eucharisticky tváří v tvář této situaci může znamenat jen, že si budeme vědomi své bezmocnosti a spoluviny.

To činí nevyhnutelným, abychom se ještě jednou ptali po tom nejelementárnějším a nejvíc rozhodujícím v naší víře v trojjediného Boha, abychom se ptali po tom, co obrací utrpení a vinu a smrt a co je nakonec překonává.  Tím ale není to, co my proti nim můžeme nabídnout. Je to trojjediný Bůh sám!

Žít Trojici dnes - žít dnes trinitární víru - ze všeho nejdříve znamená se modlit, aby si sám trojjediný Bůh zde a dnes vytvořil v našem životě prostor a nás v něm zakořenil. Znamená to volat k němu v pohledu na nás a naše spolubližní, na náš svět:

.Kyrie eleison! Christe eleison! Kyrie eleison!"

Pak teprve budeme moci dále hovořit snad i slovy svatého Patrika:

.Pozvedám se dnes mohutnou silou,

vzýváním Trojice,

vírou v trojičnost,

vyznáním jednoty,

vydávám se na cestu. . ."

Vydejme se tedy dnes v této síle na cestu! Vydejme se na cestu ke Kristu, který nás volá .venku za branou", mimo tábor, do svého utrpení (Žd 13,12).  Zde je náš .dnešek" a zde je i Boží .dnešek". Pokusme se s modlitbou a naléhavou prosbou přednést toto před něho a zůstaňme současně zaměřeni na velké eucharistické společenství v Božím království.  Trojjediný Bůh kéž nám dá, abychom ve všem, co je nám dáno a uloženo žít, již zde a dnes zazářilo něco z jeho přítomnosti v tomto světě, abychom mohli s bratřími a sestrami zanotovat chvalozpěv: .Sláva Otci i Synu i Duchu svatému, jako byla na počátku, nyní i vždycky a na věky věků!"

přeložil Jan Kofroň

Dr. Irmgard Kindt-Siegwalt prošla teologickými studii v Berlíně, Tubinkách a Curychu a později rovněž studovala sociální etiku a religionistiku na chicagské univerzitě. Vyučovala náboženství a němčinu na střední škole v Německu a jako dobrovolnice také radila a odpovídala na SOS telefonu a pomáhala dělat programy pro místní rádio. Roku 1987 byla povolána spolupracovat s Komisí pro víru a řád Světové rady církví v Ženevě. Právě v této době, zejména při práci na Limském dokumentu (BEM), se podle jejích slov .pro mě skutečně otevřel opravdový ekumenismus v jeho univerzální dimenzi a s jeho konfesijní i kulturní rozmanitostí". Je nyní provdána za Gérarda Siegwalta, od r. 1991 žije ve Štrasburku a pokračuje v ekumenickém dialogu.  Naposledy spolupracovala s Reformovanou církví Alsaska-Lotrinska a nyní se zabývá projektem iniciovaným Německou luteránskou církví, projektem, který sleduje hodnotový přínos žen v naší společnosti. Její cesty po světě ji vedly k závěru, že Kristus nás naší modlitbou, životem a porozuměním spojuje i přes teologické rozdílnosti.