Základní prvky kněžské služby v Novém zákoně

I.

Kněžská služba (Amt) ve smyslu Nového zákona (dále NZ) má původ v kněžské službě Ježíše Krista. Kněžství Ježíše Krista jako jedna z interpretací spasitelské osoby a spasitelného příběhu Ježíše Krista se objevuje až relativně pozdě, v listě Židům. To samozřejmě samo o sobě není argumentem proti pravdivosti věci samé, ale svědčí to o její skrytosti. Navíc byly prvky této reflexe již dávno připraveny. Jsou totiž dány tam, kde se mluví více nebo méně typologicky o oběti Kristově, která byla přinesena na kříži, a tam, kde je tato oběť chápána jako Kristovo sebeobětování. (. . .) V Ježíši Kristu přišel Kněz, uskutečnilo se Kněžství, byla přinesena Oběť.

V něm se ukázal smysl a podstata kněžství a konstituovala kněžská služba.  Konec všeho kněžství a všech obětí je zde. Mluvíme-li dál o kněžské službě, pak je to legitimní pouze na základě této nejkrajnější, .eschatologické" služby. Ale mluví o ní vůbec NZ?

II.

Apoštol Pavel píše v Ř 15,15n: .Odvážil jsem se vám leccos připomenout ve jménu milosti, která mi byla dána, abych byl .liturgem" Krista Ježíše mezi pohanskými národy. Konám tuto kněžskou službu (hierourgein) kázáním Božího evangelia, abych pohany přinesl jako obětní dar milý Bohu, posvěcený Duchem svatým." (srv. ovšem ekum. př.) a F 2,17 říká: .Ale i kdybych měl skropit krví oběť a službu, kterou Bohu přináším, totiž vaši víru, raduji a spoluraduji se s vámi se všemi." Ozvěnou je i 2 Tm 4,6: .Neboť já již budu obětován, přišel čas mého odchodu." Podle toho je apoštolskou kněžskou službou zvěstování evangelia, v němž působí charis, již svěřil Bůh apoštolovi.  Je to - dodejme - ta milost, která je dána s Ježíšem Kristem (Ř 5,15) a zmocnila se Pavla jakožto svého nástroje - Ga 1,22nn. (. . .) Apoštolský život je .sebevydávání, sebevyčerpávání pro vaše duše" - 2 K 12,15 srv.  2 K 1,6. Tím však je proto, že apoštol .přijímá pronásledování a úzkosti pro Krista" - 2 K 12,10.

Jsou to eschatologická utrpení, jejichž smysl lze pochopit pouze tehdy, když poznáme, že i apoštolova kněžská služba má jakožto zpřítomňování utrpení Kristova eschatologický ráz. Poslové evangelia jsou podle Ř 10, 14-17 poslové poslední doby, a přinášejí definitivní možnost víry a záchrany. Podle apoštolské paraklese přišla poslední nabídka charis, a tím .čas příhodný a den spásy" - 2 K 6,2. Přišel konec věků - 1 K 10,10. Přichází jitro spásy - Ř 13,11n. Proto Kristus posílá svého kněžského liturga, aby v síle Ducha spěchal od místa k místu, a když je obětní služba evangeliem dokonána na východě, čeká na něj západ až po hranice oikoumené - Ř 15,19n.

III.

Tato kněžsko-apoštolská služba, zpřítomňující evangeliem i existenci eschatologickou kněžskou službu Ježíše Krista, jeho sebeobětování pro svět, je zrozením nového kněžského lidu, církve. I ten je charakterizován v Novém zákoně potřetí pojmem kněz a oběť.

Je několik textů, které kladou důraz na souvislost mezi kněžskou obětí Ježíše Krista a kněžským lidem - církví. Např. Zj 1,5: .Jemu, jenž nás miluje a svou krví nás zprostil hříchů a učinil nás královským kněžstvem Boha, svého Otce - jemu sláva i moc na věky. Amen." Křesťané jsou tedy .kněžstvem Boha" ne sami od sebe, ale z Kristovy obětní krve, která je osvobodila od hříchů. Jako kněží jsou .kralováním Božím" srv. Zj 5,9n 7,13nn.

Kněžská služba Božího lidu však z Kristovy kněžské služby nejen pramení, ale je i .skrze něho" vykonávána. Boží lid zpřítomňuje svou službou službu Kristovu. .Skrze Ježíše (který svou vlastní krví posvětil svůj lid) přinášejme stále oběť chvály Bohu, (to jest) naše rty nechť vyznávají jeho jméno," říká Žd 13,15. (. . .)

Křesťanský kněžský lid, zrozený a nesený obětí Ježíše Krista, zpřítomňuje svou bohoslužbou, vzájemným povzbuzováním a pomocí, vydanost Bohu a bližním a svým utrpením a mučednictvím Kristovu oběť konce časů, a tím vším je Božím eschatologickým kněžstvem.

IV.

Lze-li takto bohatě doložit, že se v Novém zákoně mluví o kněžské službě Kristovy oběti, o kněžské službě apoštola jako o zpřítomnění Kristovy oběti a o kněžské službě Božího lidu, podílejícího se v rozličné formě na tomto zpřítomňování, pak ještě zbývá otázka, v níž se vše vyostřuje: Zda apoštolova kněžská služba, z níž se zrodil kněžský lid, má pokračování v nějaké kněžské službě uvnitř tohoto Božího lidu, nebo zda je plně pohlcena kněžskou službou Božího lidu. Odpověď zní: Výslovně není o nějaké kněžské službě uvnitř Božího lidu, např. v analogii ke kněžské službě apoštola a věřících, v Novém zákoně nikde zmínka. Ovšem rozhodující prvky této služby (Amt) zde jsou. To lze vidět zejména v těch novozákonních knihách, které byly napsány v poapoštolské situaci a začínají tuto situaci reflektovat. Jsou to deuteropaulina, pastorální listy, 1 Petr, avšak i Lukášova kompozice.  Všimněme si: I funkce (Amt) uvnitř ekklesie jsou viděny v souvislosti s Ježíšem Kristem, .který se za nás obětoval". Tt 2,13, srv. 1 Tm 2,3n. Podle Ef 4,11 za ně církev vděčí tomu, který .vystoupil na nebe a dal dary lidem".  Avšak nejen jejich původ je spojuje s Kristem, ale i vnitřní forma. Jestliže se na jedné straně ti, kdo stojí v čele a pečují o církev, nazývají .pastýři", a na druhé straně je Kristus nazýván .biskupem a pastýřem našich duší" - 1 Pt 2,25 (ČEP: pastýřem a strážcem), .nejvyšším pastýřem" - 1 Pt 5,4 nebo .velkým pastýřem" - Žd 13,20, pak je v každém případě naznačeno, že pastýřská služba (Amt) ekklesie je obrazem služby Ježíše Krista, a to určuje její vnitřní strukturu, ať už titul episkopos znamenal původně obecního nebo kultovního dohližitele, a třebaže se jeho vlastní funkce v helénskokřesťanských sborech soustředily váhavě a prosadily zvolna. Svým vztažením na Krista získává i označení církevních funkcionářů, lze-li tak říci, .kristologický obsah".

Církevní služby (Amt) však souvisí i se službou apoštolskou. Vždyť jsou z ní vyděleny, aby v ní a na jejím základě různou formou pokračovaly.  Apoštol s nimi počítá. Už jeho dopisy a návštěvy ukazují, že si nenárokuje jen založení církve, ale i její budování. A činí si nárok na zastupování skrze své žáky a posly. Celý obsah je v podstatě obsažen už v apoštolském napomenutí 1 K 4,17 .právě proto jsem k vám poslal Timotea, svého v Pánu milovaného a věrného syna. On vám připomene můj způsob jednání v Kristu, jak učím v každé církvi." Lukášovo dílo stylizuje a schematizuje z pohledu a praxe své doby původ církevní služby z apoštolské. Jde mu o zdůraznění pokračující oficiální (amtlich) služby mezi charismatickými službami ekklesie, které nejsou opomenuty, např. 11,27; 13,1; 15,32; 21,9n.  .Dvanáct" ustanovuje sedm diakonů, ať už byl diakon podle Lukáše cokoli, srv. Sk 6,1nn; 6,8; 21,8. Pavel a Barnabáš ustanovují presbytoroi (starší) - Sk 14,23, avšak ne z vlastní pravomoci, ale z moci Ducha sv., který podle Sk 20,28 zřizuje biskupy, kteří se tam nazývají presbytery. Tak se objevují v Jeruzalémě i presbyteroi, srv. Sk 11,30, vedle apostoloi jako kolegia - Sk 15,1nn; 16,4 - a vedle Jakuba, Sk 21,18. Podle 1 P 5,2 je apoštol Petr (v. 1,1) sympresbyteros těchto presbytoroi, v jeho apoštolské službě je tedy úřad presbytera obsažen, a pak v presbyteroi vydělen. (Toto místo je pozoruhodné i z toho hlediska, že apoštol odvozuje své právo nařizovat presbyterům jednak z toho, že je sympresbyteros, jednak z toho, že je martys ton tou Christou pathematon, tedy dosvědčuje utrpení Kristovo vlastním utrpením.) Tyto služby však zůstávají trvale vázány na apoštola.  To se ukazuje zvláště v pastorálních listech, kde žáci apoštolů vykonávají dalekosáhlé svěřené funkce na základě a podle normy apoštolské tradice.  V učení a vedení se musí držet apoštolské tradice a apoštolského pověření, srv. např. 1 Tm 4,6.11.16; 6,17; 2 Tm 1,13n; 2, 2.7; 3, 11.14; 4,1; 1 Tm 3,15; 5,7; Tt 1,5.

Do tohoto ordo církevních služeb jsou ti, kdo je vykonávají, začleňováni vkládáním rukou. Církevní úřady mají svou kontinuitu s apoštolským úřadem nejen fakticky a ideálně, ale i skrze výslovné ustanovení, a nejde jen o kontinuitu funkcí, ale i o kontinuitu pověření a poslání. (Nemá smysl stavět proti sobě sukcesi úřadu a .sukcesi Ducha". Vztah úřadu k jeho původu není charismatický. Záměna obou sukcesí obyčejně obsahuje tendenci ke konfrontaci.) Příslušná novozákonní místa, Sk 6,6; 1 Tm 1,18; 4,14; 5,22; 6,12; 2 Tm 1,6; 2,2; Tt 1,5 umožňují relativně jasně rozpoznat tento fakt.

Vkládání rukou, jehož starozákonní a židovské pozadí zde ovšem pomineme, je nařízeno apoštolem. Děje se z podnětu prorockých hlasů srv. Sk 13, 1-3, nejctěnějších a nejkompetentnějších charismatiků, přičemž už brzy existují pevná kritéria pro výběr kandidátů - srv. 1 Tm 3,1nn; Tt 1,7nn. Koná se před shromážděnými presbytery jakožto zodpovědnými svědky, po modlitbách - srv. Sk 13,13; 14,23 - a s předáním (pravděpodobně již stručně formulovaného) apoštolského učení a - pokud 1 Tm 6, 12 patří k ordinačnímu slibu - s homologií ordinovaného, apoštolovým a presbyterským vkládáním rukou. Zprostředkovává .charisma Boží", tj. pneuma dynameos kai agapés kai sofronismou. Toto charisma, dávané jednou provždy, může být .zanedbáváno" nebo .rozněcováno", o jeho účinnost pro sbor se ordinovaný musí snažit. Jakožto funkční charisma je trvalým rozlišujícím znakem a propůjčuje svému nositeli moc vkládat ruce na druhé. Tím se výslovně předává od apoštola přes jeho žáky jako jeho delegáty a metropolity až po lokální presbytery a biskupy pověření, a služba a apoštolský úřad žije odvozeně v těchto úřadech. S ním přirozeně i jeho vnitřní struktura. Lze snad také dodat, že se již začíná rýsovat členění služeb na diakony, presbytery, biskupa a nadoblastní funkce.

Úkoly těchto církevních služeb jsou všeobecně naznačeny užitím určitých sloves, a sice kopian např. Ř 16, 6.12; 1 K 16,16; 1 Te 5,12; 1 Tm 5,17; hegeisthai Žd 13, 7.17.24; proisthanai Ř 12,8; 1 Te 5,8; 1 Te 5,12; 1 Tm 5,17; episkopein 1 P 5,2; poimanein J 21,15nn; Sk 20,28; 1 P 5,2 - srv. Ef 4,11; epimeleisthai 1 Tm 3,5, která částečně znamenají i neoficiální služby. Spočívají jistě v úsilí o prozíravé vedení a zodpovědné, bdělé řízení a pomáhání.  Hledíme-li na obě rozhodující služby presbytera a episkopa, pak jejich úkolem je v první řadě zvěstování evangelia v mnoha formách jako euangelizesthai, keryssein, lalein, parakalein, parangelein aj. srv. např. 2 Tm 1,8;

2,24; 1 Tm 4, 11.13; 6,20; 2 Tm 1,13n; z 1 Tm 4,13 lze usuzovat na vedení bohoslužby. Je jim však ukládáno i duchovní řízení a organizování, srv.  např. 1 Tm 3,15; 5, 17.19.

V 1 P 5, 1-4 máme něco jako prvokřesťanskou instruktáž presbyterů a pastorální epištoly jsou jako celek apoštolským uspořádáním bohoslužeb.  Objevují se i svátostné služby. Snad 1 Tm 5, 20-22 myslí na svátostné odpuštění hříchů. Jk 5, 14nn zmiňuje pomazání nemocných olejem s modlitbou ve jménu Páně na uzdravení a odpuštění hříchů. O ordinaci jsme už mluvili. Vztah mezi úřadem episkopa a presbytera a eucharistií v Novém zákoně výslovně vyjádřen není. Ve Zjevení se objevuje dvacet čtyři starších v nebeském kultu (4,4.10; 5,8.11.14 aj.), který je zřejmě zobrazen podle modelu židokřesťanské liturgie; z toho však pro naši speciální otázku nic neplyne. Ve Sk 20, 7nn je zpráva o bohoslužebném shromáždění, v němž apoštol sám káže a v tomto rámci jako představený láme chléb. Pro Lukáše byla tato souvislost kázání a lámání chleba zjevně samozřejmá. Je logické, že představitelé sborů, kteří .nesou břemeno kázání a vyučování" (1 Tm 5,17) převezmou i předsednictví při eucharistii. Z Didaché lze ovšem usuzovat, že mnohde teprve nahrazují proroky a učitele srv. 10,6. Avšak již 1 Clem 43, 1-6; 44, 2-4 zná liturgii sboru vedenou episkopy, a asi 100 po Kr.  se situace v Sýrii a Malé Asii překvapivě vyjasňuje ve prospěch oficiálních služebníků, jak ukazuje Ignác Antioch. Ef 5, 1n; Magn 7,1; Smyrn 8,1n aj.  To je sotva možné bez apoštolské a poapoštolské přípravy. Jedno z toho ovšem plyne: Podle Nového zákona se funkce presbytera a episkopa nestává kněžskou až tím, že Kristovu oběť zpřítomňuje speciálně v eucharistii.  Primárně spočívá kněžská služba v tom, že ten, kdo je pověřen a jemuž je svěřena odpovědnost za celý sbor, zpřítomňuje celým svým jednáním kněžskou službu Ježíše Krista, jeho sebevydání, Kristovo .pro nás" ve slově, znamení a existenci. Trvalo jistý čas, než se eucharistie projevila jako nejvnitřnější a nejobjektivnější zpřítomnění Kristovy oběti a jako poslední konstitutivum pro oikodomé ekklésie. Redukce na tuto formu zpřítomnění nevznikla v rozhovoru s Novým zákonem.

Jednota celého tohoto rozmanitého rozvoje pomalu se vytvářejících funkcí uvnitř církve a vedle jejích dobrovolných a charismatických služeb spočívá v tom, že to vše je - stejně jako služba Kristova a apoštolů - diakonia. V 1 Tm 1,12 říká apoštol o sobě, že jej Kristus .určil ke své službě." Avšak v 2 Tm 4,6 napomíná svého nástupce: .Cele se věnuj své službě" a 1 Tm 4,6 jej ujišťuje, že když předkládá apoštolova slova bratřím, je kalos diakonos Christou Jesou. Tato struktura církevní služby však už je dávno připravena.  Pochází z diakonein Ježíše Krista, jak je to vysloveno např. Mk 10,45 par a L 22,26, pak i J 12,26; 13,4nn. Zásadně a konkrétně se opět objevuje u Pavla. I on jednou nazývá Krista diakonos - v Ř 15,8, kde jej označuje diakonos peritomés hyper tés aletheias Theou eis to bebaiósai tas epangelias tón paterón. O své apoštolské diakonii a o sobě jako diakonovi mluví jak známo často, srv. např. Ř 11,3; 2 K 1,24; 3,4nn; 4,1; 5,18; 6,3nn; 11, 8.23.  Avšak právě tak se nazývají diakonai i více nebo méně charismatické a dobrovolně převzaté činnosti ve sboru a jejich vykonavateli jsou diakonoi, srv.  např. Ř 12,7nn; 1 K 3,15; Ř 16,1 aj. V 1 K 16,15 mluví apoštol o členech Štěpánovy rodiny v Korintě jako o těch, kteří .se dali do služby bratřím".  Přechod od všeobecného označení funkcí k označení kvaziúřední služby je 23.  přirozeně plynulý, jak ukazuje např. 1 Te 3,2, kde je Timotej podle jedné varianty nazýván ho diakonos tou Theou en to euangelio tou Christou - srv.  Ef 6,21 Ko 4,7. Specifikace označení diakonos na jednu z církevních služeb je patrná už F 1,1 - srv. 1 Tm 3, 8.12. Není bez nebezpečí pro souhrné označení oficiální služby jako diakonia. Je třeba dbát i toho, že tato služba, která sahá od diakonia Kristovy přes apoštolovu až k předoficiálním a oficiálním funkcím a propůjčuje jim jejich vlastní charakter, je službou v rozmanitém a současně jednotném smyslu, totiž službou Bohu - srv. 2 K 6,4; 1 Te 3,2, službou Kristu - srv. 2 K 11,23; Ko 1,7, službou evangeliu nebo pro evangelium - srv. Ef 3,7; Ko 1,23; 1 Te 3,2, službou nové Boží smlouvě - srv.  2 K 3,6 a službou věřícím a jejich spáse - srv. 1 K 3,5; v tom všem však .službou v Pánu" - srv. Ef 6,21; Ko 4,17.

To se stane ještě konkrétnějším, vidíme-li, že i od těchto vykonavatelů úřadu se požaduje služebná existence. Jejich život nemá překážet jejich službě, ale doporučovat ji. 1 P 5,2n napomíná presbytery, aby pásli .Boží stádce ne z donucení, ale dobrovolně, jak to Bůh žádá, ne z nízké zištnosti, ale s horlivou ochotou, ne jako páni nad těmi, kdo jsou vám svěřeni, ale (mají jim) být příkladem." Timoteovi se klade na srdce: .Ty však se tomu jako boží člověk vyhýbej (tj. pýše, hašteřivosti, hrabivosti), usiluj o spravedlnost, zbožnost, víru, lásku, trpělivost, mírnost. Bojuj dobrý boj víry, abys dosáhl věčného života." - 1 Tm 6,11n, srv. 1,18; 4, 10.15; 2 Tm 2, 15.22. Charakteristickým pojmem je zde strateia - 1 Tm 1,18, strateuesthai - 2 Tm 2,4, stratiotes - 2 Tm 2,3. Myšlenka militiae Christi je tedy spojena jak s křesťanským životem vůbec, tak zvláště s apoštolskou a poapoštolskou službou. S tím souvisí i připomenutí distance od pragmateisi tou biou 2 Tm 2,4. Jiným charakteristickým pojmem je typos. Život toho, jemuž je svěřena odpovědnost za evangelium a celý sbor, má být vzorovým. .Těm, kdo věří, buď vzorem v řeči, v chování, v lásce, ve víře, v čistotě," čteme v 1 Tm 4,12, srv. Tt 2,7. I to bylo připraveno. Pavel se považuje za typos pro sbor - F 3,17; 2 Te 3,7nn, stejně jako je tento sbor typos pro druhé sbory 1 Te 1,7. Církevní úřad jako služba však od svých vykonavatelů žádá i utrpení. Apoštol má podíl na utrpení Kristově. Kdo ho následuje v úřadě, participuje na apoštolském utrpení.  To je zmíněno v pastorálních epištolách vícekrát: 2 Tm 1,11n; 2,9nn; 4,5nn. Ohledně utrpení nástupců připomeňme jen 2 Tm 1,8: .Nestyď se tedy vydávat svědectví o našem Pánu, ani za mne, jeho vězně, se nestyď, nýbrž snášej spolu se mnou všechno zlé pro evangelium." - srv. 2 Tm 2,3; 3,10n; 4,5.

Avšak právě tomuto úřadu, který stejně jako apoštolský je při vší pravomoci neslavnou a namáhavou službou, službou pouhým slovem a znamením, a bídnou, přetíženou existencí, patří, stejně jako apoštolskému úřadu, srv.  např. 1 K 4,21; 5,3nn; 11, 17.33nn, autorita a důstojnost. Jejím základem není primárně osoba nebo charisma, ale pověření a odpovědnost za ně.  Timoteus a Titus mají uplatnit tuto autoritu vůči sboru. .Tak mluv, napomínej a přesvědčuj se vším důrazem, meta pases epitages, nikdo ať tebou nepohrdá." - Tt 2,15, srv. 1 Tm 6,17. Také - a právě - proti bludařům mají uplatnit svou autoritu: 1 Tm 1,3.5; 4,11n; 5,7; Tt 1,13; 3,8. Avšak i toto už bylo připraveno. Pavel žádá už v 1 Te 5,12 uznání těch, .kteří mezi vámi pracují, jsou vašimi představenými v Kristu a napomínají vás," srv.  Ř 16, 1.3. Žádá zvláštní míru lásky a ocenění, žádá však pro ně i poslušnost - 1 K 16,16; 2 K 7,15; F 2,29n. Nejinak žádá i Žd své čtenáře: .Poslouchejte ty, kteří vás vedou, a podřizujte se jim, protože oni bdí nad vámi a budou se za vás zodpovídat. Kéž to činí s radostí a ne s nářkem." - 13,17.  Lze poznat i počátky různých privilegií. Sbory musí přispívat představeným a učitelům na živobytí Ga 6,15; 1 Tm 5,17n, srv. 1 K 9,6nn; 2 Te 3,9; 2 K 11,7n; F 4,10nn. Presbyteři jsou také chráněni před lehkomyslnými stížnostmi - 1 Tm 5,19n.

I tyto služby se dějí v horizontu přicházejícího konce. Kristovo zjevení je ještě před církví, 1 Tm 6,14; 2 Tm 4,18; Tt 2,13, .onen den" je ještě budoucností 2 Tm 1, 12.8; 4,8. Avšak dosud skrytá boží milost v Ježíši Kristu už se ukázala: 2 Tm 1,9n; Tt 2,11, a věčný život byl .v určený čas" zjeven v Kristově sebevydání pro nás (1 Tm 2,6; Tt 1,2n) a zůstává přítomný ve svědectví evangelia. Nastala poslední doba. Právě vzniklé hereze jsou jejím znamením (1 Tm 4,1n; 2 Tm 3,1nn; 4,3n, srv. 1 Tm 1,3; Tt 1,10nn;

3,9nn aj.), svědčí o ní i lidský a společenský rozvrat, srv. např. 2 Tm 3, 1-5.  Této době a v této době je třeba sloužit, touto odvozenou a rozvinutou apoštolskou službou v církvi a s jejími dobrovolnými a charismatickými službami zodpovědně, neotřesitelně a nepřerušeně uchovat apoštolskou parathéke, .plnit své poslání až do příchodu našeho Pána Ježíše Krista" 1 Tm 6,14, srv. 1 Tm 6,20; 2 Tm 1,14. Apoštol však říká v 2 Tm 1,12, že Bůh .má moc chránit, co mi svěřil, až do onoho dne." Závěr: Prvky toho, co nazýváme kněžskou službou, nacházíme už v Novém zákoně. Tyto prvky jsou v mnohém ohledu ještě nerozvinuté, nevyhraněné, nereflektované, skryté. Avšak tolik je jasné:

1. Nový zákon zná .oficiální službu" s povoláním, zmocněním, pověřením a posláním chápanou jako původně ustanovenou Bohem skrze Ježíše Krista.  Není zde jen charisma a dobrovolné služby, je zde .oficiální služba" obklopená charismaty a osobními službami a často v napětí s nimi.  2. Základ této oficiální služby je v paradoxní kněžské službě Kněze Ježíše Krista, který přinesl jako oběť sám sebe. Jeho kněžství spočívá v oficiální existenciální službě světu a jeho spáse.

3. Jako takové je koncem a naplněním veškeré starozákonní kněžské služby a oběti, které byly pouze stínem a podobenstvím, tím však je koncem a naplněním veškerého dosavadního kněžství. Od nynějška lze kněžství chápat pouze jako kněžství Ježíše Krista.

4. Kněžská služba Ježíše Krista pokračuje v apoštolské službě, která nemá žádný jiný úkol a smysl než ve světě účinně zpřítomňovat sebeobětování Ježíše Krista pro nás, a sice kněžským spravováním evangelia (včetně křtu a večeře Páně) a obětí vlastní existence.

5. Cílem kněžské apoštolské služby je kněžská služba všech lidí, a z ní se rodí kněžství nového Božího lidu. Vyznáním a chválami, především eucharistickými, rozmanitým zvěstováním, skutky lásky a utrpením a mučednictvím dosvědčuje kněžskou službu Ježíše Krista.

6. V tomto kněžském lidu Božím pokračuje kněžská služba apoštolů také tím, že se člení do různých funkcí, které mají tendenci k odstupňování. Jejich vznik je historicky nejednotný a tápavý. Jsou však vnitřně formovány kněžskou službou Kristovou, vyrostly z apoštolské služby a jsou na ni trvale vázány. Tato kontinuita je výslovně vyjádřena. Ve všech těchto funkcích se zpřítomňuje kněžská služba Ježíše Krista k budování ekklesie a tím ke spáse světa. To se děje především bohatstvím evangelia ve slovech a účinných znameních, trvalé interpretaci apoštolského dědictví. Děje se to však i kybernezí, zplnomocněním ke službě starostlivého vedení a řízení. Všechny úřady a funkce mají vnitřní strukturu diakonie, která se tak stává viditelná a účinná svědectvím kněžské existence jako sebeobětování v následování apoštolů a Ježíše Krista.

7. Tato služba je v apoštolském řádu a ve svém výkonu eschatologický fenomén, stejně jako Boží lid samotný. Není ani pohansky sakrální, ani světsky profánní. Zpřítomňuje totiž eschatologickou, .nejkrajnější" oběť Ježíše Krista a dává ji lidem poznat až do zjevení své slávy. 

(Grundelemente des priesterlichen Amtes im Neuen Testament, Theologie und Philosophie, 44. roč. 1969, s. 161-180. Přeložil Jaroslav Vokoun. Terminologicky přizpůsobeno ekumenickému překladu, z něhož jsou i citace.  Kráceno redakcí Getseman.)