V úvodu svého listu Římanům vyjadřuje Pavel touhu přijít ke křesťanům do Říma, aby jim zprostředkoval duchovní dary, ale také aby sám byl obohacen jejich vírou a křesťanským životem (Ř 1,11nn). Podobně to platí o ekumeně a pro ni: pravá ekumena není jednosměrná ulice, nýbrž vzájemné dávání a přijímání. Kardinál Willebrands, dlouholetý prezident sekretariátu pro jednotu křesťanů, přiznal na jednom vědeckém zasedání, že v ekumenickém dialogu s reformačními církvemi se mnohému naučil. - Vzájemně si naslouchat a jedni se od druhých učit je nutné: Po staletí se jednotlivé konfese navzájem oddělovaly a jednostranně zdůrazňovaly určité pravdy, které u druhých postrádaly. Přitom mnoho důležitého a cenného ustoupilo do pozadí nebo se ztratilo.
Oprávněnost tohoto tématu vyplývá z dekretu o ekumenismu II. vatikánského koncilu: Je .nutné, aby katolíci s radostí čerpali ze společného dědictví hodnoty vpravdě křesťanské, které se nacházejí u odloučených bratří." (UR 4,8) .Je vhodné a spásné uznat Kristova bohatství a působení sil Ducha v životě druhých, kteří vydávají svědectví Kristu, často až k obětování života" (UR 4,8). Konečně nesmíme .přehlédnout, že všechno, co milost Ducha svatého působí v srdcích odloučených křesťanů, může přispět k našemu vlastnímu růstu. Neboť co je opravdu křesťanské, nikdy neodporuje pravým dobrům víry, ale naopak vždy může napomoci k plnějšímu pochopení tajemství Krista a církve" (UR 4,9). Významným důvodem pro vzájemné dávání a přijímání je výrok listu Efezským: Boží bohatství a láska v Kristu jsou tak veliké a hluboké, že je nikdy nemůžeme zcela vyčerpat (srv. Ef 3,19).
Kardinál Willebrands upozornil na valném shromáždění světového luterského svazu 1970, že .II. vatikánský koncil splnil požadavky, které mimo jiné vyslovil Martin Luther a které nyní napomohou k zvýraznění mnoha aspektů křesťanské víry a života." K takovým náhledům II. vatikánského koncilu, v nichž lze spatřovat přijetí luterských intencí, patří - jak bylo konstatováno v ekumenickém dialogu - např.:
I jiné požadavky, které Luther svého času vznesl, lze tváří v tvář dnešní katolické teologii a církevní praxi pokládat za splněné: Používání lidové řeči při liturgii, možnost přijímání pod obojí způsobou, obnova teologie a slavení eucharistie (DWU II, str. 449 n.). Co bylo takto naznačeno v ekumenickém dialogu, je třeba rozvinout a doplnit.
Markovo evangelium dosvědčuje, jakými slovy zahájil Ježíš Kristus své kázání:
metanoeite kai pisteuete, tj. obraťte se (změňte smýšlení, konejte pokání) a věřte evangeliu (Mk 1,15). Obrácení - to je elementární požadavek reformace; tím začíná Martin Luther své Teze z r. 1517: Katolická církev se tomuto požadavku široce otevřela. Kardinál Höffmer ocenil r. 1983 .vpravdě křesťanskou intenci" Lutherovy kritiky a napsal: II. vatikánský koncil vidí církev jako povolanou k trvalé reformě (UR 6). V konstituci o církvi je psáno - v narážce na 1. Lutherovu tezi o odpustcích: .církev, současně svatá a stále potřebující očišťování, kráčí nepřetržitě cestou pokání a obnovy" (LG 8). Tak se přihlašuje k vyznání viny, které dal složit papež Hadrián VI. na norimberském říšském sněmu 1522/23. Nadto nás katolíky povzbuzuje, abychom s radostí uznávali a oceňovali vpravdě křesťanské hodnoty ze společného dědictví, které se nacházejí u odloučených bratří (UR 4).
Slyšíme-li slovo .evangelium", myslíme hlavně na jedno ze čtyř evangelií v Novém zákoně. U Luthera a ve vyznavačských spisech znamená .evangelium" především zvěst o ospravedlnění, vykoupení pouze Ježíšem Kristem - z pouhé milosti a lásky Boží - pouhou vírou. Nauka o ospravedlnění se dlouho zdála být tím hlavním, co rozdělovalo církve. Nedorozumění na základě zdůrazňování onoho .pouze" působily na katolické straně tyto body:
Mnohé věci působily naopak nedorozumění u evangelických křesťanů. Ptali se:
My katoličtí křesťané jsme evangelické rozpaky přijali jako výzvu.
Byla doba, kdy se evangelická církev označovala jako .církev slova" a katolická církev jako .církev svátostí". V katolických kostelích se někdy - ani v neděli - nekázalo; v evangelických se jen zřídka během roku slavila večeře Páně. Po II. Vaticanu řekl kardinál Frings, že koncil kromě oltáře prostřel druhý stůl - pro .chléb Božího slova"; měl na mysli výrok konstituce o zjevení:
.Církev nepřestává brát ze stolu Božího slova i Kristova Těla chléb života a dávat ho věřícím" (DV).
Dekret o pastýřském úřadu biskupů .Christus Dominus" pokládá za první úkol biskupů .zvěstovat lidem radostné poselství Kristovo; je to nejpřednější z hlavních povinností biskupů" (CD 12).
.Biblické hnutí" v katolické církvi před koncilem připravilo cestu úctě k Písmu svatému. Evangelický pozorovatel na koncilu Edmund Schlink zdůraznil velký význam dogmatické konstituce o Božím zjevení jako závažného uznání dominantní funkce biblického Božího slova.
Kardinál Ratzinger napsal r. 1987: .Mezi křesťany nikdo nepopírá, že Písmo svaté je základním měřítkem křesťanské víry, ústřední autoritou, skrze niž sám Kristus vykonává svou autoritu nad církví a v církvi. Proto veškeré učení církve je vposledku výkladem Písma svatého, tak jako Písmo ovšem je pouze výkladem živého slova Ježíše Krista" (Církev, ekumena a politika, 72). Katolická exegeze za mnohé vděčí evangelické biblistice. Evangeličtí badatelé jako první rozvinuli historickokritickou metodu výkladu Písma - tu a tam až k extrémním názorům nepříhlížejícím k víře církve. Dokument papežské biblické komise .Interpretace bible v církvi", zveřejněný 1993, se na evangelické straně setkal s pozitivní odezvou.
.Milostí jsem to, co jsem." (1 K 15,10) Vzhledem k reformačnímu .sola gratia" dbali jsme my katolíci v ekumenickém dialogu pečlivěji toho, že všechno závisí na Boží milosti, že .Bůh působí to, že chceme, i to, že pak vykonáme" (Fp 2,13), že bez milosti nic nezmůžeme (J 15,5). Tím je přijat jeden podstatný Lutherův požadavek; jak vyznal 250 let před Lutherem Tomáš Akvinský, i samotná víra je dar, rozhodnutí v milosti a silou milosti:
.gratia facit fidem". To bylo v době reformace téměř zapomenuto.
Milost je milující Boží příklon, který v člověku nezůstane bez účinku. Katolické rozdělení milosti podle účinku není v rozporu s milostí jako Boží přízní.
Kardinál Willebrands řekl r. 1970 na valném shromáždění světového luterského
svazu: Luther .může být naším společným učitelem v tom, že Bůh
musí trvale zůstat Bohem a naší nejzávažnější lidskou odpovědí musí být
absolutní důvěra a klanění."
Teologie kříže není pouhou epizodou v Lutherově myšlení, ale naopak branou k jeho teologii, její charakteristikou. Luther píše: .Crux sola est nostra theologia." (Naší teologií je jedině kříž) Je teologie kříže reformační teologií v tom smyslu, že v katolickém prostoru není možná, že právě ona vyjadřuje vlastní protiklad - jak to mínil Luther, když ji stavěl do opozice k teologii slávy?
Podle Josefa kardinála Ratzingera .biblická teologie kříže je skutečnou revolucí ve srovnání s představami pokání a vykoupení v dějinách mimokřesťanských náboženství" (J.Ratzinger, Úvod do křesťanství, Mnichov 1968, 232): Nepřichází člověk k Bohu, aby mu zaplatil výkupné, nýbrž Bůh ve svém slitování jde k člověku, aby mu odpustil a obdaroval jej. Kardinál Ratzinger připomíná Pavlova slova, že v Kristu Bůh usmířil svět se sebou (2 K 5,19) a říká: .je to něco opravdu neslýchaného, nového - východisko křesťanské existence a jádro novozákonní teologie kříže. . . Podle ní. . . se kříž jeví primárně jako pohyb shora dolů. Nestojí tu jako ,výkon smíru‚, který lidstvo. . . nabízí Bohu, nýbrž jako výraz oné šílené lásky, která se obětuje a ponižuje, aby tak zachránila člověka; je to Jeho cesta k nám, ne naopak." (tamt. 232) V kříži je zjevné, kdo je Bůh a jak je to s člověkem. .Pravdou člověka je, že se stále vzpírá proti pravdě; ukřižovaný Spravedlivý je zrcadlem nastaveným člověku, v němž se vidí bez příkras. Kříž však nezjevuje pouze člověka, ale také Boha: Bůh je ten, který se až do hloubi identifikuje s člověkem a který soudí tím, že zachraňuje. V propasti lidského selhání se zjevuje ještě mnohem nevyčerpatelnější propast božské lásky. Kříž je tak vpravdě středem zjevení - zjevení, které nesděluje nějaké dosud neznámé věty, nýbrž nás samotné tím, že nás zjevuje před Bohem a Boha mezi námi" (Tamt. 241 n.). Z těchto myšlenek kardinála Ratzingera je zřejmé, že theologia crucis je všechno jiné než dělící čára mezi reformační a katolickou teologií.
Evangelický teolog Walter von Loewenich zakončil monografii o Lutherově teologii kříže jeho výrokem: .Crux probat omnia" - kříž je zkušebním kamenem všeho (WA 5.179,31; 5.85,5). V naší době si jeden katolický biskup zvolil tato slova za své heslo a má ho na svém biskupském kříži: Kříž je zkušebním kamenem všeho - našeho vztahu k Bohu, k utrpení a také ke službě v církvi.
II.vatikánský koncil uskutečnil to, co bylo připraveno liturgickým hnutím.
odebraly k závěrečné ekumenické bohoslužbě - byla to událost před nějakými deseti léty sotva myslitelná.
Chvalozpěv .tvé je království i moc i sláva navěky" se jak známo v původním textu Nového zákona nevyskytuje; nachází se však již v prvokřesťanských spisech a od té doby se k modlitbě Otče náš připojuje. Kardinál Bea povzbuzoval katolické křesťany, aby se tuto chválu modlili s evangelickými bratřími. Teď patří k ekumenické verzi modlitby Otče náš.
Papež Pius XII. nazval 1942 církev .tajemným tělem Kristovým". II. vatikánský koncil vyjádřil vztah církve k trojjedinému Bohu: církev je Boží lid, tělo Kristovo a chrám Ducha svatého. Kromě toho koncil převzal reformační pojetí přisvědčením, že církev je .současně svatá i potřebuje očišťování"; nikdy .nemá ustat v sebeobnově pod působením Ducha svatého" (LG 8 a 9). II. vatikánský koncil zdůraznil .kolegiální povahu episkopátu" (LG 20 a 22) a tím doplnil synodální charakter církve k učení I. Vaticana (které muselo být předčasně ukončeno), definujícímu jen petrovský primát.
II. vatikánský koncil zevrubně a intenzivně vyjádřil obecné kněžství všech věřících a - jak poznamenal evangelický pozorovatel Edmund Schlink, - .komplexním a příkladným způsobem. . . rozvinul úkoly laiků" (srv. LG 10-12). Každý křesťan .musí být před světem svědkem Ježíšova zmrtvýchvstání a života" (LG 38). Tím byl přijat požadavek reformace, o němž se v době protireformace mlčelo.
Z podnětu otázek reformace bylo proti bludným pojetím v katolické oblasti
objasněno, že službu v církvi nelze ztotožňovat s .kněžským úřadem" jiných
náboženství. .Novozákonní ministerium, které je vpravdě novozákonní
službou, nesmí být ztotožňováno. . . s kněžstvím, vyskytujícím se v jiných náboženstvích. Je to ze své podstaty něco zcela jiného. . . Šestá svátost se v mluvě církve právem nenazývá sacerdotium" (tj. obětní kněžství) .ale ordo" (J. Ratzinger, Christliche Brüderlichkeit, 85). .Ježíš Kristus je jediný velekněz Nového zákona. Jsou-li nositelé úřadu v katolické tradici nazýváni kněžími, pak v jediném kněžství Ježíše Krista, které zpřítomňují." (L-RK 5,21; též O-RK I/9,16)
V katolické církvi nebylo nikdy popíráno, že svědomí je nejvyšší osobní instance, ale někdy se nadměrně zdůrazňoval zákon. II. vatikánský koncil jasně vyzvedl svobodu svědomí a náboženství.
Od doby reformace se církevní písně zvláštním způsobem staly výrazem evangelické zbožnosti. Katolická církev převzala mnohé z těchto písní do svého zpěvníku. Společná modlitba a společné chvály jsou nad společné ekumenické dokumenty svědectvím, jak hluboké společenství víry spojuje evangelické a katolické křesťany. (Poznámka české red.: U nás byly mnohé reformační i pozdější evangelické písně převzaty v posledních letech do Denní modlitby církve a do Mešních zpěvů.)
Uvedené skutečnosti - které mohou být ještě doplněny - potvrdily z katolické strany, že ekumena je, resp. může být vzájemným dáváním a přijímáním, všestranným obohacováním. Podobně by měla i evangelická strana říci:
.Co přijaly evangelické církve od katolické?" Něco už jsme zmínili. Vcelku se zdá, že evangelická strana je váhavější, zdrženlivější - v obavě o vlastní identitu. Sotva je svědectvím snahy o sjednocení, hledá-li jeden rozšířený časopis většinou .třísky" nebo .trámy" v katolické církvi a uděluje-li přísné známky. Záhodnější by bylo uklízet před vlastním prahem. . . Bylo řečeno: katolíci by měli být plně katoličtí, evangelíci zcela evangeličtí, pak bychom byli blízko sjednocení.
Toto slovo by mohlo být doplněno: Katolíci by měli pečlivě přejímat správné intence evangelických církví a evangelíci to, co leží na srdci katolické církvi - beze vší jednostrannosti. Výsledkem by byla evangelická katolicita.
H. Schütte je emeritním profesorem katolické teologie v Paderbornu.
Z Bausteine 136/1994 přeložila Zdenka Munzarová.