Následující text, laskavě autorem zaslaný redakci Getseman, patří jednak k textům, jimiž upozorňujeme na epochální proměnu situace církve a světa, jednak je volným pokračováním našeho seriálu o misii. Důvody praktického ztroskotání křesťanské misie v Asii jsou obdobné jako důvody krize hlásání evangelia v našem prostředí. Jak jsme se snažili ukázat článkem o Teilhardově přínosu pro teologii misie, je církev živá a misijní tam, kde přijímá výzvu prostředí, do něhož je postavena. V odpovědi na tuto výzvu se sama obnovuje a současně evangelizuje dané prostředí. Obrátit se tedy musí jak křesťané, tak pohané k poznání stále většího Boha. Faktický nedostatek úcty k důstojnosti každého člověka, i nevěřícího, navzdory opačným proklamacím, maří již předem naši misii.

• jv-

Svými dokumenty Nostra aetate o nekřesťanských náboženstvích a Dignitatis humanae o svobodě svědomí a náboženství koncil zásadně otevřel dveře novému myšlení. K tomu přistoupilo i to, že se na scéně vedle evropských teologů objevili v rostoucím počtu i teologové asijští, kteří dnes patří mezi nejlepší znalce náboženství.

Od té doby už se dějiny spásy nezačínají smlouvou s Abrahamem, ale opět se více promýšlí smlouva ve stvoření a prvních jedenáct kapitol Genesis, statisícileté dějiny Boží s lidmi, kdy jeho láska platila celému lidstvu. Tento náhled lze teď velmi stručně shrnout a říci, že Bůh odpočátku až podnes dával všem lidem všech náboženství svou přízeň a lásku, i mezi nimi probouzel proroky a mystiky, i jim dával Ducha svatého a zjevení.  To však skutečně znamená nový obraz světa, po tolikeré lidské úzkoprsosti neslýchaný obrat k Boží šíři. Současně to však vede k otázce naší křesťanské identity. Ta se držela snáze, dokud byli druzí prohlašováni jen za pohany, modloslužebníky a nevěřící. Tuto identitu je možno najít pouze v odvážném otevření se Božímu světu uprostřed rozmanitosti svobodných národů, církví a náboženství.

K tomuto novému myšlení nás povzbuzoval .papež přechodu" Jan XXIII.  Celou svou bytostí se stal první integrující postavou pro všechny církve, pro všechna náboženství, pro celé lidstvo, takže při jeho smrti truchlil celý svět jako nad svým otcem. Svou osobností a svým koncilem skutečně přivodil přechod církve z 2. do 3. tisíciletí. Uzavřel příliš dlouhou epochu .konstantinovského obratu" s exkluzivní, privilegovanou, hierarchistickou státní církví a .janovským obratem" otevřel novou epochu, která asi bude určovat 3. tisíciletí.

1.  V této nové fázi bude rozhodujícím momentem dialog. Dialog znamená nejen lépe než dosud druhé odstupňovat, protože sice (ještě) nejsou v církvi, ale už jsou v Boží přízni a lásce, ale i respektovat je v jejich víře, i když nemohou/nechtějí přijmout zvěst o Ježíši Kristu. Svoboda svědomí je nedělitelná a je Bohem plně a zcela uznávána, i když se někdo nemůže obrátit k Ježíši Kristu jako jedinému a pravému Božímu synu v lidské podobě. V dialogu se setkáváme, abychom navzájem lépe poznali svou víru, abychom k sobě měli úctu, abychom spolu jedli a modlili se, abychom společně jednali pro blaho bližních. Nevzdáváme se pozice vlastní víry, hlásíme se k ní, ale nevnucujeme ji. Toto společenství dialogu a modlitby s nekřesťany je v mnoha indických městech častější než u nás mezi křesťany.

2.  V této otevřenosti náhle poznáváme, že máme společných více hodnot, než jsme si mysleli.  a/ V pneumatologii (učení o Duchu svatém): O Duchu svatém nelze myslet dost velkoryse. Nic úzkoprsého a exkluzivního, nic fanatického a zavrhujícího nepochází od něho, ale od omezeného lidského ducha. (. . .) To nové a překvapivé je, že objevujeme působení tohoto Ducha i mimo církev. To není pouze učení několika avantgardních teologů. Dokonce i Jan Pavel II.  zdůrazňoval ve své první encyklice Redemptor hominis dvakrát, že i nekřesťanská náboženství jsou působením Ducha svatého, který vane, kde chce. Dále prohlásil během své cesty do Japonska r. 1981 před zástupci japonských náboženství: .Ve ctnostech laskavosti a vlídnosti, taktu a statečnosti, tolik doporučovaných vašimi náboženskými tradicemi, nacházím ovoce onoho božského Ducha, který je podle naší víry přítelem člověka, všechno naplňuje a drží pohromadě. (Mdr 1, 6-7). Především působí tentýž Duch ve všech lidech a ve všech náboženstvích otevření transcendenci, neúnavné hledání Boha, které lze vyložit pouze jako odpověď na Boží hledání člověka." I ve dvou dokumentech Sekretariátu pro nekřesťany z r. 1984 o dialogu a o misii a z r. 1989 o dialogu a zvěstování je možno číst dlouhé a krásné texty o Duchu svatém v náboženstvích.

Odtud je jen malý a logický myšlenkový krok k závěru, že i ve svatých knihách oněch náboženství smíme předpokládat zjevení a inspiraci, ovšem jen analogicky, jak by se řeklo vědecky, ne ve stejném smyslu jako ve Starém a Novém zákoně, ale přece. To přesvědčivě doložil už teologický kongres v Bangalore v Indii r. 1974, a v důsledku toho naznačil, že by bylo možné - po odpovídající přípravě lidu - užít nejkrásnější z těchto textů i v liturgii, ne jako náhražku Starého zákona, ale jako doplnění, aby si indičtí křesťané uvědomili, že Boží Duch miloval odedávna i tyto národy a vedl je ke Kristu.  Římské autority se s tímto pohledem ještě nedokázaly srovnat, ale Duch svatý si v pravý čas zjedná uznání .svých" spisů!  b/ V christologii (. . .) Náběhy k pojetí, jak dnes říkáme, kosmické dimenze Kristova tajemství (J 1; Ko 1; Fp 2) byly později zúženy. Boží království bylo ohraničeno hraničními sloupy Svaté říše římské národa německého, Kristovo působení omezeno na svátosti církve. .Mimo církev není spásy." Místo aby byla znamením spásy národům, stala se církev archou Noemovou pro několik málo zachráněných. Místo aby byly viditelným, privilegovaným, autentickým modelem všezahrnujícího Božího působení ke spáse, staly se svátosti exkluzivními kanály milosti. Zkrátili jsme Hospodinovu paži a věřili jsme, že když lidská ruka nevyleje vodu na pohana v agonii, nemůže ho zachránit ani Bůh.

Bylo dávno načase mnohé z této úzkoprsosti zpochybnit. (. . .) Když jsem r. 1980 opět pobýval šest týdnů v Indii a přednášel od Kašmíru po Keralu, řekli mi na třech různých učilištích katoličtí profesoři, že má přednáška o náboženstvích je dobrá, ale má christologie je ještě zcela tradiční, zcela západní, zcela provinční, ne dost katolická. Stručně řečeno argumentovali, že Ježíš Nazaretský je bezpochyby totožný s Logem, ale Logos není totožný jen s Ježíšem, ale má i jiné lokální avatary=inkarnace. Jako se Ježíš vzkříšením stal Kristem, je spása lidí, spása kosmu v jejich christifikaci. Jde o epochální krok v rozvoji dogmatu nebo o jeho destrukci? První reakcí by neměl být západní postoj, že my vždy víme všechno lépe. V každém případě lze tušit, že konflikt, který vyvolal spor o teologii osvobození, byl dětskou hračkou proti tomu, co k nám dnes přichází z Asie. Časem bude nutné uspořádat asijský koncil pro christologické otázky. Dogmata, formulovaná v pojmech řecké filozofie, bude nutno nově formulovat do asijské skutečnosti a pro to, co musí zůstat - o to se nakonec zasadí Duch svatý - najít výrazy odpovídající Božímu plánu s celým lidstvem. (. . .)

Co máme jako křesťané dělat? Lze to shrnout do tří slov:

• Evangelizovat: Zvěstovat do celého světa radostnou zvěst o všezahrnující Boží lásce ke všem lidem, jak nás to naučil Ježíš.
• Šalomizovat: Nejen mluvit o Boží lásce, ale dát ji lidem zakusit tím, že společně přiložíme ruku kdílu pro lepší svět.

Zda a v jaké míře se z toho vyvine to třetí, není v našich rukou, a můžeme to klidně nechat na Bohu:

• Christianizovat, křtem dělat zlidí křesťany. Žízeň po duších, která dříve hnala misionáře do světa, protože by duše jinak byly ztraceny, nelze takto jednoduše teologicky ospravedlnit, třebaže se evangelikální kruhy nadále snaží udržet ve statistikách křtů krok spopulační explozí. Na druhé straně zaručuje náboženská svoboda přestup od jednoho náboženství kdruhému, a církev má jako vminulosti legitimní právo získávat učedníky a učednice, zlásky kJežíšovi i zlásky ke světu, aby mohla i nadále a ještě lépe plnit své poslání ve světě.

Zatímco se v Evropě hádáme o interkomunio mezi křesťany, stojí Asie před otázkou naléhavosti eucharistického pohostinství pro nekřesťany. Např. v Indii je mnoho hinduistů, kteří čtou evangelium, milují Ježíše, prakticky jsou přesvědčenými Ježíšovými učedníky. Nedávno ukázal výzkum v Madrasu, že 60 % tamějších hinduistů věří v Ježíšovo vzkříšení, ale ze společenskohistorických důvodů se nemohou vzdát pouta k hinduismu a připojit se k .západní" církvi. Bylo by myslitelné dovolit takovým lidem účast na eucharistii?

Pod rukou se to již praktikuje, ale požádat Řím o schválení se zatím jeví jako beznadějné. Přesto má smysl rozvíjet takovéto odvážné myšlenky, protože nás takové situace nutí nově promýšlet Ježíšův vztah k církvi a k celému lidstvu. Má být církev překážkou na cestě k Ježíšovi, nebo má ukazovat otevřenou cestu k němu?

c/ V Theo-logii: Nyní se dostáváme - v opačném pořadí, než je v trojičním učení zvykem - k tomu, abychom mluvili o Bohu Otci. Tento odstavec by se tedy měl jmenovat patro-logie, ale toto slovo už označuje učení církevních Otců, proto mluvím o Theo-logii, učení o Bohu v užším smyslu.  Jestliže Kristus, Logos, vešel v Ježíši Nazaretském a ve své církvi do omezeného historického prostoru, pak nyní se horizont rozšiřuje přes vzdálené hranice univerza k neomezenému, nestvořenému, nevybadatelnému tajemství, které nazýváme Bohem. O tomto Bohu nemluvíme jen v jeho nadčasovém bytí, ale i jako o Stvořiteli nebe a země, především lidí. I dnes víme ještě málo exaktního o původu lidí. Ale kdykoli a kdekoli a jakkoli se stalo, že se určité bytosti staly lidmi tím, že došly sebevědomí a spolu s ním k otázkám odkud, proč a kam, a s nimi k tušení nejhlubšího tajemství svého života, tu již byl Bůh, .Jsem ten, kdo je přítomen" (Ex 3,14) zde a přijal tyto lidi jako své lidi, a lidé ho přijali jako svého Boha. Tato tzv. smlouva ve stvoření nebyla pozdějšími smlouvami s Abrahamem, Mojžíšem, Ježíšem nikdy zrušena, nýbrž potvrzena, ujasněna a naplněna. Její působnost trvá dodnes.

Ačkoli tito lidé v důsledku geografických a jazykových diferencí začali svého Boha pojmenovávat různými jmény, a tak stojíme před praktickým polyteismem, přesto můžeme teologicky interpretovat a říci: Kdykoli a kdekoli se lidé modlili ke svému Bohu, slyšel jediný a jedině existující Bůh tuto modlitbu a přijal ji. Transcedence je ve skutečnosti jen jedna. Smíme tedy za tisícem Božích jmen - Mungu, Nzambi, Lesa v Africe, Alláh, Brahmán, Kame v Asii - vidět jednoho jediného Boha. .Všichni mají téhož Boha" se jmenuje jedna z mých knih. Samozřejmě nejsou představy jednotlivých národů o Bohu zcela stejné. Všude se do nich přimísilo mnoho lidského a historicky podmíněného. Žádný člověk a žádný národ Boha plně nepochopil ani nedefinoval vyčerpávajícím způsobem. Dnes pozorujeme, že křesťanským vlivem získává Bůh, který se téměř kryl s univerzem, i v Asii personální a otcovské rysy.

Tento pohled na Boha a Otce všech lidí nás opět přivádí k prvním jedenácti kapitolám Genesis, v nichž se 539krát vyskytuje slovo Adam - člověk, lidstvo. V oněch statisíciletích byly Boží dějiny spojeny s celým lidstvem.

Boží první láska patřila celému lidstvu. Dnes opět nově poznáváme tuto všeobjímající lásku Boží ke všem lidem a národům. My křesťané máme jako vyvolený lid, lid, který má být modelem, úkol podporovat myšlenku jednoty všech národů všemi prostředky a se všemi důsledky. Jsme dnes na jednotu, na všeobecné bratrství a sesterství odkázáni na život a na smrt, nechceme-li všichni dohromady zahynout v nukleární válce. Jsme odsouzeni k jednotě, ale ještě mnohem spíše k jednotě povoláni, podle plánu spásy jediného a téhož Boha a Otce. (. . .)

Utopická hudba světů pro třetí tisíciletí? Vždyť mezitím už byl váhavý předstupeň, společná modlitba za mír v říjnu 1988 v Assisi, označena arcibiskupem Lefebvrem a jinými členy různých fundamentalistických kruhů za pohoršení, skandál, ba za zradu víry. A přitom se tam nemodlili společně, ale jen vedle sebe, dopoledne v oddělených prostorách a odpoledne sice v jednom shromáždění, ale jedna skupina po druhé. A už r. 1970 při prvním setkání světové rady církví se zástupci světových náboženství u Bejrútu položil jeden muslim otázku, proč se jen mluví o náboženství, ale nemodlí se.  K němu se připojili i budhisté a hinduisté. Někteří křesťané to považovali za nemožné, ale od té doby se taková modlitba, i při menších setkáních, opakovala. A tak by při dalším setkání v Assisi mělo být možné, aby i na nejvyšší úrovni zazněl Otče náš křesťanů, 23. žalm židů, první súra koránu (.Chvála Bohu, Pánu lidí všeho světa, milosrdnému a laskavému. . ."), úryvek z véd (.Od neskutečného mne veď ke skutečnému, od temnoty ke světlu, od smrti k nesmrtelnosti"). Lze předpokládat, že by se Ježíš připojil a zajásal, že vidí všechny děti svého Otce shromážděné v modlitbě. (. . .)

Mnohé křesťany naplňují takové vize radostí. Jiní se však zděšeně ptají:

Kam jsme se to dostali? Co je nyní ještě naší vlastní identitou? Nevzdáváme se tímto otevřením nekřesťanům úplně všeho? Tyto otázky je třeba vzít vážně. Dříve to bylo snadné - ovšem také nekřesťanské - vytvářet obraz nepřítele, vymezovat se proti druhým, oslavovat sebe sama, a druhé démonizovat.  Zůstává proto důležitým úkolem nově vymezit vlastní identitu.  Dva již zmíněné dokumenty římského sekretariátu pro nekřesťany z r. 1984 a 1989 jsou v tom pomocí.

V první řadě je nutno nově a se všemi důsledky promyslet vztah církve a Božího království. (. . .) Lidstvo, které bylo v eklesiocentrickém pohledu rozdělené a rozhádané, může nalézt jednotu pouze v theocentrickém obrazu světa. Církev už tedy není církví pro sebe, ale církví pro svět, .znamením a příslibem spásy pro všechny lidi", nebo jinými slovy téhož koncilu, .zárodkem a počátkem Božího království", LG 5.9. Církev má nyní - a církev jsme my všichni! - vstoupit do služby Božímu království a vidět svou identitu v tom, že pro Ježíše převezme funkci avantgardy, elity, animátora nekonečné lidské karavany na její cestě dějinami, s dvojím konkrétmím úkolem:

Probouzet víru v definitivní zaslíbení, posilovat naději v cíl, a samotné putování, pobyt na této zemi, utvářet lépe pro všechny lidi, tedy pěstovat lepší politiku, lepší hospodářství, být průkopníkem ve věci spravedlnosti, míru a zachování stvoření, a přitom se pouštět do smělých iniciativ a mít více vytrvalosti a důvěry.

Na podzim 1987 se sešly katolické spojené asijské biskupské konference a evangelická křesťanská konference Asie pod heslem Žít a pracovat s bratřími a sestrami z jiných náboženství. Pochopily, že se církve v Asii mají výzvě jiných náboženství postavit společně a to nejen na teoretické rovině, ale v konkrétním zvládání problémů tohoto kontinentu, chudoby a vykořisťování, válek a útlaku, přelidnění a ekologie. Tedy i zde přesun těžiště od starých hádek a pozic a prestiže k novému jednání pro spravedlnost a pokrok, od ortodoxie za každou cenu k ortopraxi za každou cenu, ne na úkor ortodoxie, ale pro její zvěrohodnění. Takováto zasedání ukazují, že se v církvi něco hýbe, že se s pohledem na znamení doby vyráží k novým břehům, k mezicírkevní a mezináboženské ekumeně, ke katolicitě dějin spásy, k Boží šíři.

Nyní důležitá otázka: Odhaluje tato nová naděje spásy v Asii také něco Euroamerice?  Evropa se pomalu stává misijním územím. Přihlížíme tomuto procesu nečinně, nebo jsme schopni chovat se tomu odpovídajícím způsobem a tím energičtěji být misijní církví a roznést evangelijní zvěst o spáse po celém nemocném světě? Vyplatí se zabývat touto otázkou. Dokážeme vstát vzkříšeni z naší beznadějnosti?

Literatura:

Tyto myšlenky jsou dále rozvinuty a doloženy v mých knihách:

Alle haben denselben Gott, Frankfurt a.M. 1978

Wenn Gott zu allen Menschen geht. Für eine neue Erfahrung der Auserwählung, Freiburg i.B. 1981

Wer Augen hat zu sehen. . . Was Gott heute mit uns Christen vorhat, Graz 1989, s.138-155

Přeloženo z: Walbert Bühlmann, Die Kirchen vor der Herausforderung der Religionen, Vallendar 1990, s.4-20. Kráceno.

"Ke všem nekřesťanům musíme přistupovat s vědomím, že nám mohou říci něco o naší víře, především židé; a my se s nimi musíme setkávat s vědomím, že jim můžeme sdělit něco o pravém lidském životě a víře. Proto bychom měli vyhledávat taková setkání."

Norbert Greinacher, Katholische Identität nach dem Konzil, 1994

Pravoslaví spojujeme především s Východem, ale k dynamice doby patří, že se pravoslaví s půl milionem trvale usazených věřících stalo významnou náboženskou menšinou v sousedním Německu. Jedná se ovšem o pravoslavné různé jurisdikce. Ti se dříve paradoxně setkávali pouze v ekumenických komisích vytvořených katolíky nebo evangelíky, až nyní došlo k vytvoření vlastního spojovacího grémia. Bezprostředními podněty byla příprava všepravoslavného sněmu a dotaz westfálské vlády, kdo je vlastně zodpovědný za výuku předmětu Pravoslavné náboženství. V komisi jsou zastoupeny církve byzantského obřadu a spolupracují i staroorientální církve. Pozoruhodné je společné členství Ruské pravoslavné církve, její exilové sestry a nezávislého západoevropského arcibiskupství, jejichž vztahy jsou problematické. Dále jsou členy rumunská, bulharská, srbská, řecká a antiošská církev, stranou zůstali autokefální Poláci a Ukrajinci. Protože tyto církve nemají dostatek teologů, patří k prvním výsledkům spolupráce dohoda o vzájemném společném zastoupení v různých komisích a také výuka náboženství má mít všepravoslavný charakter.

MDKI Bensheim 1/95, s.16

 

„Každá náboženská válka je válkou proti náboženství."

Ekumenický patriarcha Bartholomaios I. před Evropským parlamentem, 20. 4. 1994

Co dělal Ježíš, než začal se svou veřejnou činností, než začal hlásat příchod Božího království a vyzývat k obrácení srdcí? Aby dal svému konání konkrétní podobu, vyvolil si apoštoly a učedníky, vzdělal a formoval je svým duchem a podle svého učení a poslal je pak do světa s univerzálním příkazem, aby celému světu přinesli poselství o spáse.

Způsob, jakým dnes vybízí Ježíš v církvi k spoluodpovědnosti, se nezměnil. Ježíš nejen volá lidi ke svému následování, nýbrž je to také on, kdo formuje ducha a život těch, kteří přijmou jeho výzvu. Při vnějším pohledu by se mohlo zdát, že nejdůležitější je ta či ona metoda k získání a vyškolení spolupracovníků v církvi, ta či ona vedoucí osobnost, ten či onen studijní program pro placené nebo dobrovolné spolupracovníky - a přece má dodnes v každém události a v každém programu spolupráce a spoluodpovědnosti v církvi vedoucí úlohu Ježíš Kristus. Dnes stejně jako včera to může být jen Ježíš, kdo utváří a vede svoje spolupracovníky pro své dílo spásy, neboť všechny pouze lidské řeči a skutky zůstanou a skončí jako torzo. Prvním úkolem zodpovědného pracovníka Kristovy církve tedy bude vždy vidět a uskutečňovat to, co dělal Ježíš a snažit se spolupracovat na jeho díle tak, jak to dělal on.

Co dělal Ježíš, když získával spolupracovníky pro budování svého díla spásy?

Nápadné jsou tři aspekty.

• Ježíš nejprve přijímá každého apoštola takového, jaký je; s Petrem jedná jinak než s Janem
• Ježíš vyvíjí velké úsilí, aby zlidí žijících vtomto světě vytvořil lidi duchovní
• Ježíš sesílá svým apoštolům a učedníkům svého Ducha, dává jim plnou důvěru a svěřuje jim církev

1. Ježíš přijímá každého apoštola takového, jaký je

Velmi poučná je zpráva Janova evangelia (J 1, 35-51). Od Jana a Ondřeje se Ježíš sám nechá do jisté míry prosit. To jsou učedníci předchůdce - Jana Křtitele. Jednoho dne šel Ježíš kolem. Předchůdce "na něj pohlédl a řekl:

,Hle, beránek Boží!‚ Ti dva učedníci slyšeli, co říká, a šli za Ježíšem. Ježíš se obrátil. . . a oni zůstali ten den u něho." Ti učedníci hledali možnost mluvit s Ježíšem, jeho blízkost a důvěru. Ježíš sám dává učedníkům vše, oč žádají. Zcela jiné je jednání s Petrem. Nejprve je to Ondřej, který ho přivádí k Ježíšovi a říká mu: "Našli jsme Mesiáše." A z Ježíšovy strany je povolání rychlé a bezprostřední: Ježíš pohlédl na Petra a řekl: "Ty jsi Šimon, syn Janův. Budeš se jmenovat Kéfas," to je v překladu Petr (Skála). Spíše než povolání je to přivlastnění a to zcela odpovídá Petrovu ohnivému temperamentu.

S Filipem je záležitost jednodušší, neboť se zdá, že on sám je mnohem jednodušším, snad dokonce trochu prostším člověkem. Má dobrý charakter, je věrný, nemá ale rád odpovědnost, je rychle v nesnázích. Při slavnostním vjezdu do Jeruzaléma se ptají Filipa nějací Řekové, že by chtěli vidět Ježíše, ten se však obrací na Ondřeje s otázkou, co má dělat (J 12, 20-22). Něco podobného se děje při rozmnožení chlebů. Je to, jako by Ježíš chtěl Filipa poškádlit, když se ho ptá, co je třeba dělat. A tu přichází na pomoc Ondřej:

"Je tu jeden chlapec, ten má pět ječných chlebů a dvě ryby. Ale co to je pro tolik lidí?" (J 6, 1-9). A při večeři vysloví Filip otázku, která každého pálí na jazyku, již se ale nikdo neodváží položit. A on ji položí, aniž by si byl vědom trapnosti, kterou obsahuje: "Pane, ukaž nám Otce; a to nám stačí" (J 14,8). Tohoto velmi jednoduchého apoštola potkal Ježíš na cestě do Galileje a řekl mu jen dvě slova: "Následuj mě!". Filip, muž prostého srdce, tuto jednoduchou výzvu pochopil a Ježíše následoval. S Natanaelem jedná Ježíš opět jinak. Zde má co dělat se vzdělaným, kritickým člověkem. Natanael je Filipův přítel. Intelektuálové mají rádi kolem sebe prosté, trochu naivní lidi, v nichž lehce nacházejí své obdivovatele. Filip vede Natanaela k Ježíšovi a cítí vůči němu povinnost nasadit slavnostní tón: "Našli jsme toho, o kterém psal Mojžíš v Zákoně i proroci! Je to Ježíš, syn Josefův z Nazareta." Řekl bohužel jedno slovo navíc: z Nazareta. Natanael mu namítá: "Může z Nazareta vzejít něco dobrého?" Filip už mu není schopen odporovat a tak prostě říká: "Pojď a podívej se!" Ježíš sám přistupuje na Natanaelův postoj, ponechává mu možnost k ústupu; když ho vidí přicházet k sobě, nahlas a zřetelně říká: Tady přichází pravý Izraelita, ve kterém není lsti." Postup vyšel: "Odkud mě znáš?", ptá se Natanael. Avšak Ježíš svou výpověď ještě stupňuje: "Proto věříš, že jsem ti řekl: ,Viděl jsem tě pod fíkovníkem?‚" To je málo. "Uvidíš ještě větší věci." (J 1, 45-51)

Toto Ježíšovo jednání obsahuje první naučení: máme druhého přijmout takového, jaký je. Ježíš přijímá své učedníky, své spolupracovníky takové, jací jsou, miluje je takové, jací jsou. Teprve potom se pokusí je přetvořit, uvést je do tajemství svého poslání.

2. Ježíš vyvíjí velké úsilí, aby vytvořil duchovní lidi

Zde je opět poučný Ježíšův postoj. Apoštolové žili ve svém světě, snili o úspěchu ve světě svých představ, snili o znovunastolení davidovského království, kde jim budou patřit místa po pravici a levici Pána. Ježíšovy snahy teď budou zaměřeny na vymanění apoštolů a učedníků z čistě lidského a pozemského pojetí, aby je vyvedl ze světa smyslů a pouhého rozumového chápání a nechal je stát se partnery, syny a dcerami v Božím království. Až do dne Letnic je Ježíšův úspěch skromný. Jednou se zdá, že apoštolové porozuměli, podruhé zas jednají tak, jako by nepochopili vůbec nic. To je například postoj Jakuba a Jana, když Samaritáni odmítají přijmout Ježíše a jeho učedníky. Pobouřeni se ptají Ježíše: .Pane, chceš, abychom svolali z nebe oheň, aby je zahubil?" (L 9, 52-55) On se však obrátil a pokáral je. Při večeři se mezi sebou přeli o to, kdo je z nich největší. Tajemství kříže, tajemství spásy skrze kříž nepochopili. Ještě v den nanebevstoupení se Ježíše ptají na příchod pozemského izraelského království: "Obnovíš teď, Pane, v Izraeli království?" (Sk 1,6)

Zvláště důležité jsou v této souvislosti dvě scény z Petrova života: Mt 16, 13-23. První scéna: Ježíš se ptá svých učedníků: "Za koho pokládají lidé Syna člověka?" Odpověděli: .Jedni za Jana Křtitele, jiní za Eliáše, jiní zas..." Řekl jim: "A za koho mě pokládáte vy?" Šimon Petr odpověděl: "Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha!" Ježíš mu na to řekl: "Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec." Pak dodal: "A já ti říkám: Ty jsi Petr - Skála - a na té skále zbuduji svou církev..." Tento Ježíšův kompliment, že je inspirován Duchem Otce, Petra jistě potěšil.

Zcela jinou perspektivu ukazuje druhá scéna: "Od té doby," vypráví evangelista, "začal Ježíš svým učedníkům vysvětlovat, že bude muset jít do Jeruzaléma... mnoho trpět, že bude zabit, ale že třetího dne bude vzkříšen." To je nyní něco jiného. S tím už Petr nesouhlasí. Neodvažuje se tentokrát veřejně vystoupit, přesto ale mluví. Bere si Ježíše stranou a rozmlouvá mu to. Říká mu: "Bůh uchovej, Pane! To se ti nesmí nikdy stát!" S tím ale nepochodil. Ježíš se obrátil a řekl Petrovi: "Jdi mi z očí, Satane! Pohoršuješ mě, neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské!" Tady už nevede Petra duch Boží, nýbrž duch těla, duch Satanův. Obě scény vysvětlují rozhodující kritéria pro následování Ježíše. Kritériem, rozlišujícím duchy, je kříž Kristův. Tehdy řekl Ježíš svým učedníkům: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě! Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život za mne ztratí, nalezne ho." (Mt 16, 24-25) Ježíš tedy stále znovu upozorňuje své učedníky na to, že mají překonat čistě lidské pojetí Božího království, že kritériem je tajemství kříže, spásy samé skrze kříž - pohoršení pro Židy, bláznovství pro pohany, přece však moudrost Boží.

To je vše, co se Ježíš pokoušel vštípit svým učedníkům během svého tříletého veřejného života; nedělal žádné pastorační plány. Uchopil problém, totiž budování Božího království v této době a v tomto světě, v jeho podstatě. On uvádí do ústředního tajemství spásy, jímž má být proniknut každý, kdo chce apoštolsky pracovat. I po zmrtvýchvstání se Ježíš vrací k tomuto centrálnímu kritériu: "Copak jste nic nepochopili?" říká emauzským učedníkům. Jak je pro vás zatěžko uvěřit všemu, co mluvili proroci! "Což to všechno nemusel Mesiáš vytrpět, a tak vejít do své slávy?" (L 24,25n)

3. Ježíš sesílá svým apoštolům a učedníkům svého Ducha, dává jim plnou důvěru a svěřuje jim svoji Církev

Slavností Letnic končí uvedení apoštolů. Konečně pochopili, v čem spočívá tajemství spásy. Skrze Ježíšovo utrpení, smrt, zmrtvýchvstání a nanebevstoupení to pochopili svým srdcem stejně dobře, jako i rozumem. Vycházejí do světa a předávají Ježíšovo pozvání lidem: "Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím." (Mt 11, 28-30). A jako nalezli apoštolové toho, který prolomil koloběh jejich útrap a starostí, který se nerozbil v nejvyšší nouzi, tak mohou nyní oni umožnit novou budoucnost těm, kteří už žádnou budoucnost neznali.

V prvních křesťanských obcích je zlom času, který začíná Ježíšem, zřejmý. Církvi je dán úkol předávat Ježíšovo pozvání a říkat o něm světu.

Ale zde se dnes projevuje naše bezradnost a možná také naše zoufalství. Neslyšíme to snad všude: církev se přece zajímá jen sama o sebe, o své spojení s mocnými, aby mohla zachovat sféru svého vlivu? Církev se přece nezajímá o lidi, od ní přece nikdo neočekává odpověď či pomoc? Co se to vlastně děje s církví, s křesťany, že mohl vzniknout takový dojem? Musíme si položit otázku, jak hodnověrné je Ježíšovo pozvání dnes. Zdá se mi, že se církev vždy právem ohlížela na Ježíše, vynaložila mnoho námahy, aby udržela víru čistou. Zaměstnalo to ohlížení církev natolik, že přitom ztratila ze zřetele mnoho lidí; ty, kteří dnes potřebují odpověď na své potíže, otázky, naděje a zklamání? Považuje církev ohlížení za důležitější a má proto na otázky lidí dnes odpověď často jen ze včerejška?

Nejprve je třeba udělat toto: Stejně jako Ježíš se musíme setkat s člověkem, bez ohledu na to, jaká zbožnost nebo teologie jej poznamenala, naučit se ho pochopit v jeho potížích a starostech, v jeho odcizení a znudění, v jeho vině a v jeho selhání, teprve pak můžeme znát další kroky, které je potřeba udělat. Jestliže na sebe nevezmeme tento namáhavý úkol, bude všechno pozvání zbytečné.

Kdo toto poznal a pokouší se v církvi podle toho žít, ten sám patří k obtíženým, ten patří k těm, kteří stále znovu potřebují mít u koho si odpočinout, protože tento úkol přesahuje lidské síly. V církvi musí žít lidi tak, že se na cestě vzájemně nesou, jinak by touto cestou nemohl nikdo jít; teprve tak se stávají církví Ježíše Krista. A teprve pak lze zakusit, že Ježíš sám jde s námi cestou života, že chce jít se všemi, že on povolává, že v jeho duchu jsou lidé proměňováni, a on od nich očekává, že budou jednat v jeho jménu.

Z časopisu Gemeinde unterwegs přeložil Ondřej Bastl

Posledná ekumenická konferencie IEF, ktorá sa konala v lete v anglickom Durhame, otvorila mnoho nových ekumenických i osobných kontaktov.  Pred mesiacom Bratislavu navštívili Valerie a John Farthing z Newcastle, anglikáni z farnosti Gosforth (jej správcom je prezident IEF Richard Hill).  Práve v Gosforthe sme sa v lete zúčastnili anglikánskej omše, ktorá bola prenášaná televíziou, ako už o nej Getsemany (11/94) informovali. Manželia Farthingovci sa zaujímali skôr o náš bežný život pred rokom 1989 a po ňom i o kultúrno-politické súvislosti života našich ľudí.

Ďalšia návšteva - Monika Lipps z Heidelbergu - bola zvedavá viac na naše vnútorné prežívanie viery, názory na ekumenizmus, ale i komunikáciu a spoluprácu s cirkevnými autoritami. Ukázalo sa, že osobne pozná Bernharda Häringa i jeho knihy, zúčastnila sa jeho exercícií. Konštatovala, že učenie B. Häringa má v Nemecku nielen celkovú podporu kňazov a laikov, ale aj nemeckého zboru biskupov; podržal Häringa svojou solidaritou i vo chvíľach, keď Svätá kongregácia pre vieru v Ríme zaviedla v r. 1975 proti nemu proces kvôli jeho učeniu o etike; proces bol napokon zastavený (bližšie viď v knihe B. Häringa .Moja skúsenosť s cirkvou", Síť 1994). Monika Lipps sa zároveň zaujímala, kto z oficiálnych predstaviteľov cirkvi privítal v Prahe tohoto teológa svetového mena pri jeho vlaňajšej návšteve. Odpoveď bola sprevádzaná hlbokým mlčaním. Našťastie však cirkev nepredstavuje len jej hierarchia, ale aj my, obyčajní pokrstení sme zodpovední za jej prítomnosť a budúcnosť i za reprezentáciu Kristovej mienky.

Bolo potešujúce, že i človek, ktorému je časopis Getsemany kvôli jazykovém bariére nedostupný, v nich pri listovaní našiel niečo .svoje". Bol ním článek o Maxovi Josefovi Metzgerovi, ktorého menovaná za čias jeho života poznala osobne i z rozprávania svojho strýka, ktorý s ním úzko spolupracoval. Z ďalšej diskusie vyplynulo, že v súčasnosti je v Nemecku intenzívne diskutovaný problém rozvedených. Aj keď Karl Lehmann a ďalší dvaja biskupi zaujali k otázke komunia rozvedených ústretové stanovisko signalizujúce zmierenie, zamietnutie ich žiadosti Rímom vyvolalo len ďalšiu polemiku. Jej vlna ešte stále nie je ukončená. Na záver sme sa zhodli, že všetko, čo je dlhý čas statické, vyžaduje obnovu a zmenu zmýšľania. Platí to rovnako o cirkvi ako i o nás samých.

• kl-

Ve dnech 21. 8.-28. 8. 1995 se bude konat v Těšíně v Polsku 28. mezinárodní ekumenický kongres IEF na téma .modli se a pracuj". O této organizaci náš časopis již několikrát referoval. Případným zájemcům zašle redakce přihlášky.

Před 26 lety zveřejnil papež Pavel VI. svoji encykliku .Humanae vitae", ve které je mimo jiné vysloven i zákaz používání umělých prostředků k regulaci početí.

V přípravné komisi seděla i američanka Petty Crowleyová se svým mužem.  Teprve před nedávnem zveřejnila v americké týdeníku National Catholic Reporter zprávu o zážitku z tehdejší doby. Zde je její zpráva v nezkrácené podobě.

Před 26 lety jsme já a můj muž Pat měli o půlnoci telefonát. Nějaký reportér se ptal na náš komentář k nové papežské encyklice .Humanae vitae". O 4 roky dříve, 26. 11. 1964, jsme obdrželi od papeže Pavla VI. dopis, ve kterém nás žádal, abychom se zúčastnili oné speciální studijní skupiny ohledně růstu populace a kontroly porodnosti, zmiňované v encyklice (HV 5), která byla původně založena jeho předchůdcem papežem Janem XXIII., a nyní měla být jeho nástupcem rozšířena.

Divili jsme se, že existují nějaké pochybnosti o církevní nauce, co se týče kontroly porodnosti. Byli jsme manželé od roku 1937. Na počátku našeho manželství byla i samotná metoda neplodných dnů zakázána. Divili jsme se tedy, proč je od nás požadováno, abychom se účastnili. Naše kvalifikace spočívala jednak v tom, že jsme byli manželé, a jednak v našem členství v křesťanském rodinném hnutí, což bylo laické hnutí manželských párů, které se pravidelně setkávaly v malých skupinkách a jejichž program zahrnoval promýšlení vlastního života ve světle Kristova poselství a nasazení pro sociální spravedlnost.

Při těchto schůzkách jsme se zabývali politickými, hospodářskými, mezinárodními a společenskými vlivy na rodinu. Naše vyznání víry znělo: vidět, promýšlet, jednat. Došli jsme k závěru, že je naprosto přiměřené, že se jeden manželský pár z laického hnutí, které zahrnovalo tisíce členů, má zúčastnit vatikánských jednání o této problematice.

Ve Španělské koleji v Římě jsme zjistili, že budeme bydlet odděleně. Pat zůstal společně s dalšími muži v této koleji. Já jsem měla odejít s dalšími šesti ženami z celkem 55-členné komise do nedalekého ženského konventu.  Sice se nám toto řešení nelíbilo, ale jako poslušní lidé jsme ustoupili. Později jsme postřehli, že to je také cesta, jak řešit problém regulace porodnosti.  Byli jsme požádáni, abychom mezi jednotlivými jednáními nedávali tisku žádná vyjádření. Až na jednu výjimku jsme tuto žádost respektovali: Řekli jsme novinářům, že musíme bydlet odděleně. .Paris Match" a .Ladies Home Journal" o tom napsaly, takže pro další jednání byly všem třem manželským párům přiděleny manželské pokoje.

Během těchto sezení probíhalo mnoho odborných referátů. Komise sestávala z lékařů, teologů, filozofů, demografů, psychologů, biologů, ekonomů, biskupů a kardinálů. Oba další manželské páry byli lékaři, kteří řídili kliniky ve Francii a v Kanadě, kde propagovali metodu neplodných dní. Ani Pat ani já jsme k této kategorii nepatřili.

Jaká byla naše role? Měli jsme vypracovat dotazník ke zjištění názorů na předcházení početí metodou neplodných dnů. Dotazník pak měl být rozeslán manželským párům. Sociologické oddělení university Notre Dame v USA pro nás tento dotazník vypracovalo. My jsme ho rozeslali tisícům manželských párů z katolických rodinných hnutí v celém světě a šířili jsme jej i jako přílohu Posla svatého Antonína. Od věřících jsme očekávali, že věrni katolické nauce nepraktikují žádnou jinou metodu řízení porodnosti než metodu neplodných dní.

K našemu údivu jsme dostali stovky dopisů, ve kterých se v mnoha obměnách mluvilo o potížích s Knaus-Oginovou početní metodou. Byly to zdrcující příběhy. Došli jsme k závěru, že Bůh za tak nemilosrdných podmínek nemůže očekávat, že lidé budou mít 6-12 dětí. Sesbírali jsme tyto dopisy a předali je papeži. Bůh ví, kde skončily. Naše kopie se nacházejí na univerzitě Notre Dame v USA.

P. Bernhard Häring nám vyprávěl, že tyto dopisy měly na úvahy teologů zdrcující vliv.

Teologové se totiž setkávali odděleně, aby vyhodnotili data. Devadesát procent z nich došlo k závěru, že řízení porodnosti nemůže být samo o sobě v žádném případě špatné a že papežský dokument .Casti connubii" (Pia XI., který dovoloval pouze metodu Knause-Ogina. pozn. red. KI) by měl být změněn.

Toto doporučení bylo předloženo celé komisi. Devadesát procent členů ho odsouhlasilo. Dokument většiny, který odrážel toto mínění, byl přednesen papeži. Poslední sezení jsme opustili v přesvědčení, že z Říma brzy vzejde dokument ukazující lásku a manželství ve velmi pozitivním světle.  Svět čekal dva roky. Pro nás osobně to byla těžká doba. Strávili jsme spoustu času daleko od našich rodin a tvrdě jsme pracovali, abychom zprostředkovali vyslyšení stanoviska obyčejných katolických manželských párů. Od té doby, co jsme po posledním sezení opustili Řím, nedostali jsme odtud (ani Pat, ani já) žádnou zprávu.

Od té doby nás neoslovil jediný kněz, který by se ptal na naši zkušenost nebo na proces, který jsme prodělali díky naší dvouleté činnosti v komisi.  Cítili jsme se izolováni a nemohli jsme to jeden bez druhého unést. Šli jsme přece do Říma, protože jsme byli pozváni. Na základě svých studií jsme naprosto změnili své vlastní chápání a nakonec jsme schválili dokument většiny, který byl posléze předán papeži.

Nuže, v roce 1968 jsme byli bez jakéhokoliv předchozího varování jednou o půlnoci telefonicky kontaktováni a hlas na druhé straně nám položil otázku, co si myslíme o encyklicre .Humanae vitae". Pat ani já jsme tomu nemohli uvěřit.

Nyní, o 26 let později, se cítím církví podvedena. Papež tvrdošíjně hlásá, že umělé prostředky řízení porodnosti jsou samy o sobě špatné, ačkoli vím, že je manželské páry potřebují. Z kazatelen to člověk sotva uslyší, že by umělé zabránění početí samo bylo špatné a že se tudíž nesmí praktikovat.  Je církev pokrytecká?

Jestliže není umělé řízení porodnosti samo o sobě špatné, což bylo v papežské komisi míněním většiny, a jestliže tu či onu metodu většina katolíků praktikuje, jak může úřední církev prohlášení obsažená v .Humanae vitae" udržovat v platnosti?

Přimlouvám se za církev, jejíž nauka je čestná, která přizná své omyly a která mluví otevřeně o plodech své přísnosti. Takovým plodem nauky u encykliky .Humanae vitae" je ztráta věrohodnosti církve u mladých, ale nejen u mladých manželských párů. Budu i nadále požadovat své právo být součástí církve, protože my všichni jsme přece církev.  Jsem smutná a nevěřím už, že to církev se svým hledáním pravdy myslí vážně. To je výsledek mé zkušenosti, kterou jsem zde popsala. Doufám jen, že úřední církev ještě za života mých dětí a vnuků svůj omyl v této otázce přizná. Tato úřední církev potřebovala staletí k tomu, aby akceptovala Galileiho. Bylo by pěkné, kdyby to v tomto případě trvalo jen desetiletí.

Z časopisu Kirche Intern 7/94 přeložila Hana Friedrichová

Dvaja slovenskí bratia dominikáni Reginald a Egyd, ktorí študujú štvrtý rok teológiu v Olomouci, strávili počas letných prázdnin tri týždne v pravoslávnom kláštore. Chcú sa s nami podeliť o svoje dojmy, zážitky a postrehy.  Záujem o kresťanstvo na Východe sa v nás rodil postupne. Slovensko je krajina, kde sa stretávajú vplyvy dvoch veľkých kresťanských tradícií, ktoré možno zjednodušene nazvať kresťanský Východ a Západ. Preto nám východné kresťanstvo nebolo úplne neznáme. Avšak až dve cesty do Bulharska boli prvým bližším dotykom s pravoslávnym prostredím. Náš záujem prehĺbili semináre o východnom kresťanstve na Velehrade. Postupne nás to priviedlo na myšlienku stráviť nejaký čas v pravoslávnom kláštore. Pomohol nám pri tom olomoucký pravoslávny biskup Krištof. A tak sme sa 15. augusta večer, na sviatok Nanebovzatia P. Márie, ocitli pred bránou kláštora sv. Jána Krstiteľa v Essexe v Anglicku.

Prvé dojmy

Kláštor tvorí niekoľko jednoduchých budov, chrám, medzi nimi trávniky a chodníky, ďalej malý park a hospodárstvo s veľkým sadom. Všetko je ohradené plotom. Dnu sa vchádza jednoduchou bránou, ktorú sme za celý čas pobytu nenašli nikdy zamknutú. Hneď od brány vidno na stene jednej budovy mozaiky ikony. Tu teda máme stráviť 3 týždne. Aké budú? Ako nás prijmú? Veľa otázok nám víri hlavou. . .

Ujal sa nás mládenec, o ktorom sme sa neskôr dozvedeli, že je tu kandidátom.  Poradil nám, kde si máme zložiť veci. Potom nás zaviedol do jedálne, kde prebiehala večera. Pri dlhých drevených stoloch sedeli na jednej strane miestnosti mnísi v čiernych kutniach s mužskou časťou hostí a na druhej strane mníšky a ženy. Jedna mníška hneď vstala, ponúkla nám miesto a jedlo. Iná mníška čítala po francúzsky príbehy otcov z púšte. Po francúzsky nerozumieme, a tak sme vnímali skôr nové prostredie a jeho atmosféru.  Všetky štyri steny sú vymaľované ikonami, je tam celý Ježišov život od zvestovania cez nanebovstúpenie až po zoslanie Ducha Svätého. Ikony sú vážne, ale plné svetla, čo zároveň symbolizuje aj celú atmosféru kláštora, do ktorej sa pomaly ponárame.

Po večeri nás uvítal otec Simeon a zaviedol nás do našej budúcej izby.  Dozvedeli sme sa, že okrem angličtiny môžeme v pokoji používať aj ruštinu, lebo ju tu takmer všetci ovládajú. Ba viac, oni ju milujú. Napríklad Francúz Serafim (na snímke vpravo) hovorí, že ruština je jazykom modlitby.

Predstavený nám dovolil nosiť náš biely habit. Dozvedeli sme sa, že nasledujúci deň začína modlitbami o šiestej ráno v chráme. Po dlhej ceste sme boli unavení. Pri usínaní nás obklopovalo z jednej strany mäkké ticho anglického vidieka a z druhej strany nežný pohľad Bohorodičky z obrovském ikony zavesenej na stene. Neskôr ju budeme spolu s ostatnými prosiť v jednej z foriem Ježišovej modlitby: .Presvjataja Bogorodica, spasi nas."

História a súčasnosť kláštora

Srdečné prijatie bolo príjemným začiatkom nášho pobytu v mladom kláštore, ktorý však je bohatý na starodávnu tradíciu. Kláštor založil r. 1959 mních z hory Athos Sofronij (na snímke vľavo) a bol jeho dušou až do svojej smrti r. 1993. Spolu s ním stáli pri zrode ďalší traja mnísi: Rumun Rafael, Švajčiar Simeon a Nemec Prokopij. Starec Sofronij, ako ho všetci nazývajú, bol Rus. Kláštor bol teda od začiatku medzinárodný. Neskôr tu vznikla aj komunita mníšok. Dnes tu žije desať mníchov a pätnásť mníšok z dvanástich národov; igumenom čiže predstaveným je o. Kirill z Austrálie. Kláštor patrí priamo pod správu konstantinopolského patriarchu Bartolomeja.  Život v kláštore je navonok veľmi jednoduchý: pozostáva z modlitby a z práce.  Mimo kláštor odchádzajú členovia komunity zriedkavo. Najviac práce je na hospodárstve, ale je tu aj dielňa, v ktorej sa kreslia ikony, a ďalšia dielňa, kde sa pracuje s mozaikou. Počas nášho pobytu predstavený takmer denne vyhlasoval spoločnú prácu, ktorej sa mohli zúčastniť mnísi, mníšky aj hostia. Účasť bola dobrovoľná. Raz to bol zber jabĺk, inokedy natieranie plotu alebo hrabanie lístia. Všetko prebiehalo v takom pokoji a slobode, až sa nám zdalo, že život je tu ľahký. Len neskôr sme pochopili, že ich horlivosť nie je zameraná navonok, do množstva horúčkovitých činností a apoštolských aktivít, ale dovnútra, do modlitby.

Preto stať sa členom komunity nie je jednoduché. Kandidátov je mnoho.  O prijatí rozhoduje predstavený. Nie je určené pevné časové obdobie kandidatúry, lebo ide o to, aby každý nový člen komunity prijal jej ducha, ducha neustálej, horlivej modlitby. Môže to trvať niekoľko mesiacov, ale aj niekoľko rokov. Posledný mních bol prijatý pred piatimi rokmi. Hovoria, že jeden človek môže pokaziť ducha kláštora, ktorého iní mnoho rokov namáhavo vytvárali.

Tento kláštor má medzi pravoslávnymi kláštormi jednu osobitosť: modlitebný život je postavený predovšetkým na Ježišovej modlitbe. Dôvodom je jeho medzinárodný charakter. Ježišova modlitba je základom celého pravoslavného mníšstva, ale tu sa ju modlia spoločne namiesto iných liturgických modlitieb. Jej jednoduchosť umožňuje, že jazyk nie je bariérou. Je opakovaním jediného zvolania: .Pane, Ježišu Kriste, Synu Boží, zmiluj sa nad nami."

Atmosféra modlitby

Prekročením prahu kostola v čase modlitieb vchádza človek akoby do iného sveta. Z predsiene cez záves vkročí do šera, ba vlastne do tmy tajomstva.  Oči si musia 2-3 minúty zvykať, aby začali vnímať priestor vo svetle dvoch blikotajúcich svetielok pred ikonostasom. Hore sú síce malé okná, ale zakryté závesmi. Sú tu však iné okná, okná do Kráľovstva, totiž ikony, ktorými sú pomaľované steny a ikonostas. Nimi môže duša vnútorným zrakom hľadieť do večnosti.

Ďalej je tu koberec, okolo stien drevené lavice, niekoľko stoličiek - aby sa každý mohol modliť v polohe, ktorá mu vyhovuje. Jedni stoja, druhí sedia a niektorí kľačia s hlavou pritlačenou až k zemi. Podľa nepísaného zákona sa muži modlia vpravo, ženy vľavo. Všetci sú ponorení do modlitby, ktorú sa predmodlieva vždy len jeden, a to v niektorom z piatich jazykov: rusky, anglicky, grécky, francúzsky, nemecky. Po 100 zvolaniach začne niekto iný. Na začiatku a na konci sú ešte iné modlitby a spevy. Táto modlitba sa v mnohom podobá ružencu. Je však jednoduchšia, nerozjíma sa pri nej nad tajomstvami. Cieľom nie sú ani opakované slová, ale čosi ako ukrytie a pokojné zotrvávanie mena Ježiš v srdci. Vedome zotrvávať v Božej prítomnosti, to je pri tejto modlitbe najdôležitejšie. Neustálym opakovaním prechádza po rokoch z úst do srdca, zaplavuje celé bytie človeka so všetkým, čo robí. Meno Ježiš sa vtedy stáva ohniskom života a sústreďuje v sebe všetko. Je to jedna z foriem modlitby, jedna z ciest ku svätosti.  Atmosféra modlitby, ako sme ju zažili, je veľmi príťažlivá. Vťahuje človeka do Božej prítomnosti, hranice priestoru a času sa prelamujú, človeku sa zdá, že sa dotýka večnosti. Je tu spoločenstvo svätých v nebi, ale aj celé stvorenstvo, ktoré sa práve tu dolaďuje do vyššej harmónie, celkom potichu a nenápadne.

Dve hodiny Ježišovej modlitby ráno, dve hodiny večer. Na druhý deň ráno svätá liturgia (svätá omša) a večer zase dve hodiny Ježišovej modlitby.

Atmosféra, ktorá vťahuje. Nikto nepozerá na hodinky (aj tak by na ne v tej tme nevidel). A tá atmosféra sa potom rozlieva do celého dňa. Ňou je poznamenaná práca, spoločné jedlo, vzájomné vzťahy, všetko. Pri pohľade na mníšky, ticho ukladajúce kamienky do rodiacej sa mozaiky, nemožno nevidieť do ich srdca, kde ticho znie modlitba za celé stvorenie: .Pane, Ježišu Kriste, Synu Boží, zmiluj sa nad nami a nad svojím svetom."

Bolesť z rozdelenia

Modlievame sa síce za jednotu kresťanov, ale tu sa naša modlitba zmenila.

Je ľahké modliť sa za hladujúcich a trpiacich, ak sami netrpíme a nehladujeme.  Zážitok hladu a bolesti poznamená modlitbu na celý život. Ani naša modlitba za zjednotenie už nemôže byť taká ako predtým. Zažili sme tu totiž skutočného evanjeliového ducha. Každý človek, ktorého sme spoznali - aj z hostí - bol niečím vzácny. Nadviazali sme tu niekoľko nových, hlboko ľudských priateľstiev s niektorými mníchmi a hosťami z rozličných krajín.  O to väčšia je naša bolesť z rozdelenia.

Rozdeľuje hriech, ale láska spája. Láska buduje zbúrané mosty a rúca múry, ktoré rozdeľujú. Chceme rásť v tejto láske. Tu sme si uvedomili, že náš život je plný podobných drobných rozdelení a snáď sme sa stali na ne citlivejší.  Zaceliť ranu rozdelenia kresťanov je krásna úloha, ale nad naše sily. Avšak zaceľovať drobné i väčšie rany vo vzťahoch s ľuďmi v našom každodennom živote - v tom sa dá s Božou pomocou urobiť veľmi mnoho.

To, čo sme tu zažili, v nás už nezostáva len ako informácia, teoretické poznanie, ale ako bytostný zážitok, ktorý obohatil našu modlitbu a celý život  o ďalší rozmer - o bytostnú bolesť z každého rozdelenia a túžbu po jednote, ktorá v nás volá: .Pane, Ježišu Kriste, Synu Boží, zmiluj sa nad nami."

Starci

Tradíciu pravoslávia, najmä ruského, si nemožno predstaviť bez starcov. Čo ich charakterizuje? Predovšetkým dar rozlišovania duchov, ktorý obsahuje dva základné prvky: poznanie Božích tajomstiev a poznanie tajomstiev ľudských sŕdc. Pre ich schopnosť vidieť duchovným zrakom skrze telo, priestor i čas boli vyhľadávaní celými zástupmi veriacich.

Touto tradíciou je silno poznamenaný aj tento kláštor. Vládne v ňom duch starca Siluana (1866-1938), svätca z hory Athos, jednoduchého ruského mužíka, prostého mnícha, ktorý neštudoval teológiu a nebol kňazom, ale hrdinský život modlitby ho priviedol na vysoký stupeň svätosti, múdrosti a lásky. Otec Sofronij, o ktorom už bola reč, jeho duchovný syn, vyjadril jeho duchovný odkaz v knihe .Starec Siluan". Kláštor nielenže je plný ikon s vyobrazením starca Siluana, nielenže sa s veľkou úctou a láskou o ňom rozpráva, nielenže tu spolu i individuálne čítajú jeho duchovný odkaz, ale predovšetkým tu tento odkaz žijú.

Jeho odkaz je veľmi bohatý. Spomeňme aspoň niekoľko vecí, ktoré zvlášť zdôrazňuje: pokora, láska k nepriateľom, modlitba za celé stvorenie, bytostný vzťah k Bohu, asketické úsilie, neustála modlitba, vzťah k Duchu Svätému, živá tradícia. To posledné znamená, že viera sa odovzdáva od človeka k človeku, na úrovni hlbokého vzťahu osôb, čo je oveľa viac, než len odovzdávanie informácií. Je to akoby odovzdávanie svätosti.

Uveďme tiež krátky citát zo spomenutej knihy: .Vieme, že čím je láska väčšia, tým viac bolesti zakúsi duša; čím je láska plnšia, tým plnšie je poznanie; čím je láska bohatšia, tým úprimnejšia je modlitba; čím je láska dokonalejšia, tým svätejší je život."

Starec Sofronij zomrel len nedávno, všetci ho majú v živej pamäti. Keď nám mnísi, mníšky i hostia o ňom rozprávali, čosi sa v nich pohlo, akoby sa v nich pri spomienke naňho rozžiarilo akési vnútorné svetlo. Z toho bolo jasné, ako veľmi ich kontakt s ním poznamenal. Veľmi často sa modlievajú pri jeho hrobe, jednotlivci i skupinky, vo dne aj v noci, neraz až do rána.

Starec mal na konci života dar vidieť do srdca človeka. Ak niekto vie o vašich starostiach, najtajnejších túžbach, pádoch, ale i hrdinských zápasoch, nedá sa dlho zostať vlažným. Buď človek nechá aj v sebe rozhorieť oheň, ktorý ho cez kontakt so starcom páli, alebo utečie. A keď zostane, dotyk so svätosťou a vedomie vlastnej úbohosti ho priam núti k vrúcnej prosbe: .Pane, Ježišu Kriste, Synu Boží, zmiluj sa nado mnou hriešnikom."

Živá zbožnosť plná ducha

Ako sme už spomenuli, pravoslávie nám nebolo predtým neznáme, ale jeho vonkajšie prejavy a formy nám boli v mnohom nepochopiteľné, málo príťažlivé, cudzie.

V kláštore sv. Jána Krstiteľa sme tieto formy našli živé a plné ducha. Krása celku života kláštora a horlivá modlitba akoby boli tajomným žriedlom, ktoré rozlievalo životodarnú vlahu ducha do všetkých jednotlivostí tohto života. Preto aj byzantská liturgia, ikony, Ježišova modlitba, spevy - to všetko sa nám stalo oveľa bližším a milším.

Samotná svätá liturgia sa slávila len štyrikrát v týždni, ale trvala asi tri hodiny a bola krásna. Oslovovala celého človeka aj s jeho zmyslovou stránkou: harmónia farieb, nádherné spevy, vôňa kadidla. Na liturgiu prichádzali aj ľudia z blízkeho a ďalekého okolia. V nedeľu strávili väčšinu dňa v kláštore - na bohoslužbách, pri jedle, v záhrade, v rade na spoveď. Znamením života tohto spoločenstva bol aj hlboký sviatostný život.

Z hostí, ktorí prišli na dlhšie, sme boli asi jediní, ktorí tam boli po prvý raz. Mnohí sa nám priznali, že pokoj a hlboká duchovná atmosféra kláštora ich priťahujú, a preto sa sem vracajú načerpať duchovných sil. A kláštor im vychádza v ústrety. Prakticky neustále je v kláštore asi toľko hostí ako domácich.

Veľkým zážitkom pre nás bolo stretnutie so známym skladateľom súčasnej vážnej hudby, estónskeho pôvodu, Arvo Pärtom. Jeho hudba sa nám už dlho veľmi páči a často ju počúvame. Arvo Pärt žije so svojou rodinou neďaleko kláštora a prichádza sem často na liturgiu. Bol tam napr. aj anglikánsky kňaz, ktorý si tam robil duchovnú obnovu, ďalej francúzsky bohoslovec, katolík, ktorý prišiel navštíviť svoju tetu - mníšku, švajčiarsky učiteľ Michel Quenot, ktorého knihy o ikonách boli preložené už do desiatich jazykov, atď. Treba však povedať, že celkovo tam bolo Angličanov málo, pre väčšinu z nich je pravoslávie nepochopiteľné, cudzie a nezaujímavé.  Aj pre nás bolo dlho takým. Ale v tomto kláštore sme sa presvedčili, že jeho formy zbožnosti môžu byť plné ducha. Formy sú ako potrubie pre životodarnú vlahu Ducha. Potrubie je len nato, aby ním mohla pretekať voda. A bezduchá vonkajšia zbožnosť je ako staré hrdzavé potrubie, ktorým už dávno netiekla voda.

Táto skúsenosť bola pre nás výzvou i otázkou: .Môžu aj z nášho správania vytušiť ľudia takú hlbokú vieru a veľkú lásku? Sú prejavy nášho každodenního náboženského života plné ducha, alebo nám tak zovšedneli, že sa zmenili na mechanicky opakovanú rutinu?" O tom, že ani tisícnásobné opakovanie nemusí viesť k zovšedneniu, nás neustále presviedčal spôsob, akým tam opakovali: .Gospodi, Isuse Christuse, Synu Božij, pomiluj nas."

Dve strany pľúc

Tri týždne ubehli veľmi rýchlo. Rozlúčka bola dojemná ako bývajú rozlúčky dobrých priateľov. Cestou späť sme mali dosť času premýšľať, hodnotiť, triediť. Sme vďační Bohu i našim predstaveným, že nám umožnili túto cestu.  Spoznali sme veľa nového, spoznali sme krajšiu tvár pravoslávia. Ale bola to pre nás aj vzácna príležitosť pozrieť sa na náš vlastný život a našu cirkev akoby z iného uhla a v novom svetle. Aj v tom našom sme objavili veľa nového a mnohé sme si viac zamilovali. Veď sme sa museli zamýšľať nad podstatou modlitby, liturgie, vonkajších náboženských prejavov, svätosti, atď. Myslíme si, že sa tým prehĺbili základy nášho kresťanského života.  Napriek tomuto pozitívnemu hodnoteniu chceme zdôrazniť, že ekumenické aktivity by nemali byť nesystematické. Prvým predpokladom je pevná zakotvenosť vo vlastnej viere a cirkvi. Isteže sa máme snažiť o dobré vzťahy na ľudskej úrovni so všetkými, tým skôr teda s kresťanmi. Ale v náboženských aktivitách vo vzťahu k iným cirkvám je zvlášť potrebná taktnosť.

Spomínali sme po ceste aj na rôzne prirovnania o vzťahu pravoslávia a katolicizmu, ktoré sme v minulosti počuli: Mária a Marta, dlhé bohoslužby oproti množstvu rozmanitých aktivít, dôraz na srdce oproti dôrazu na rozum, individuálne formovanie kresťanov predovšetkým odovzdávaním živých skúseností oproti masovému formovaniu predovšetkým odovzdávaním vedomostí, tradícia starcov oproti tradícii kresťanského vzdelávania, biskupských a pápežských dokumentov, atď.

Snáď by sme pomenované odlišnosti mohli nazvať rozdielmi v dôrazoch.  V Bulharsku, poznačenom pravoslávnou tradíciou, sa nám zdalo, že tieto rozdiely v mentalite možno badať aj u neveriacich, že sú súčasťou kultúry.  Teda odlišným vývojom akoby sa vytvorila akási polarita v dôrazoch. Tým sa priam núka možnosť vyššej harmónie. Tak ako muž a žena sa môžu a majú v manželstve vzájomne dopĺňať, a tak vytvárať kvalitatívne vyššiu jednotu, rovnako ako môžu ľudia rôznych pováh vytvoriť spoločenstvo, ktoré je oveľa väčšou silou než len súhrn jednotlivcov, tak aj .východná" a .západná" cirkev so svojimi rozdielmi v sebe skrývajú netušené možnosti vzájomného obohacovania a dopĺňania sa. Ak to využijú, môžu sa spolu stať novým veľkým znamením pre svet. Rozdelenie je zlo a je pohoršením, ale rozdielnosť je Božím darom, za ktorý máme ďakovať a ktorý máme zužitkovať.

Nedá sa predpokladať, že by v blízkej budúcnosti došlo k zjednoteniu. Naopak, neraz sa zdá, že situácia má skôr opačné tendencie. Zjednotenie sa nedá nijako zorganizovať. Treba však preň neustále pripravovať pôdu v našich srdciach. Nesmierny význam má prehlbovanie osobných kontaktov, priateľské gestá, vzájomné poznávanie sa a vzájomná pomoc, v prvom rade však určite modlitba. Možno práve vyváženosť a spolupráca .Východu" a .Západu" môžu dodať kresťanstvu novú silu pri prekonávaní veľkých problémov dnešnej doby. Svätý Otec Ján Pavol II. to výstižne vyjadril, keď povedal, že cirkev musí dýchať oboma stranami pľúc, .východnou" aj .západnou".  (Duchovný pastier 1/95)

V této části vycházíme ze stejnojmenné studie Franze Georga Friemela v HPG, s. 39 násl. Friemel je pastoralistou z východoněmecké oblasti a jeho studie mají pro nás velmi aktuální význam.

Co znamená být křesťanem, poznáváme především v obci, zde zažíváme církev. Živá obec představuje .vnější milost" pro křesťany i nekřesťany.  Proto je třeba stále dbát zákonitostí, bez nichž obec nemůže být živá. Šest základních zákonitostí bude probráno v dalším textu:

1.      Obec je součástí církve

Slovem obec vyjadřujeme v pokoncilní době jeden z významů novozákonního výrazu ekklesia. V evangelické církvi je obvyklejší užívat označení sbor.  V Novém zákoně označuje slovo ekklesia čtverou skutečnost: aktuální shromáždění věřících, setkávání věřících v domě majetného křesťana - .církev v domě" (např. Ř 16,5; 1 K 16,19; Ko 4,15), od jehož štítku na dveřích je zřejmě odvozen pozdější název titulární kostel, dále shromáždění všech křesťanů daného místa - církev v Jeruzalémě, a konečně celek všech křesťanů kdekoli na světě. Každý z těchto významů je původní, jeden není odvozen z druhého, jako by např. světová církev byla součtem místních církví nebo místní církev místní odbočkou světové církve. Žádný ze čtyř významů však neplatí izolovaně od ostatních - jedna obec není žádná obec, obec je obcí pouze ve spojení s ostatními. Staré církvi to bylo zřejmě jasnější než nám. Když si např. obec zvolila biskupa, pozvala k jeho svěcení biskupy sousedních obcí. Existovalo něco jako služba navštěvovatele, který udržoval spojení mezi obcemi, a podobnou úlohu měly zřejmě i sbírky jedněch pro druhé. Tento vzájemný vztah obcí později ustupoval vztahu obcí k centru.  Tím se však ztrácela důležitá dimenze života místní i světové církve.  Druhý vatikánský koncil lze vyložit m.j. právě z tohoto setkání místních církví v kolegialitě jejich biskupů.

Tyto čtyři aspekty slova ekklesia je třeba mít stále na paměti, navzájem se totiž vyvažují. Přecenění jednoho na úkor ostatních deformuje církev.  V předkoncilním katolictví byl důraz spíše na světové církvi, v evangelictví na místním sboru. První a druhý význam, tj. aktuální shromáždění a církev v domě, přicházel v obou církvích většinou zkrátka. První aspekt připomíná, že církev je událost, nejen instituce, druhý aspekt dává poznat, že církev je bratrské a sesterské společenství. Tento aspekt ožil v naší době v setkáváních po bytech nebo v latinskoamerických společenstvích blízkých sociální bázi.

2.      Obec je ve spojení s Ježíšem

Moje matka a moji bratři jsou ti, kdo slyší Boží slovo a následují je, říká Ježíš. Kdo s ním zůstává spojen jako ratolesti s vinným kmenem, nese plody. S Ježíšem se však můžeme setkat pouze prostřednictvím těch, kdo se s ním setkali před námi. V jejich obci už je Ježíš pánem, platí to, co je jinak ještě skryto. Friemel uvádí zkušenost z protifašistického odboje: Při setkání odbojové skupiny už platila nová měřítka, nové zákony, zde neměli okupanti a jejich cenzura žádné slovo. Setkáním obce vzniká prostor, kde platí Boží slovo a Boží zákony, kde člověk vzdává čest Bohu. Bez obce by tyto věci byly jen budoucností.

3.      Obec stále vzniká a roste

Může být farnost obcí ve smyslu společenství? Velká městská farnost sotva, a je marné o to usilovat, protože pro velké skupiny platí jiné sociálněpsychologické zákonitosti. V takových velkých farnostech jsou nutné menší substruktury. Naproti tomu v diasporní oblasti, kde farnost tvoří hlouček lidí, je možné o takovouto transformaci usilovat, zejména vede-li ji farář s pastýřskými rysy. V této otázce, zda založit nové společenství nebo zda transformovat stávající, je nutné mít odpočátku jasno.

Neměli bychom však upadnout do ideologického konfliktu .farnost nebo obec". Farnost je realita nepříliš přitažlivá, obec je přitažlivý ideál, ale většinou to není realita. Farnost je také zpravidla stabilnější než small christian communities, .malá křesťanská společenství". Friemel popisuje vývoj v německých obcích v sovětské střední Asii. Po Stalinově smrti se tam uchylovali Němci vysídlení na Sibiř. Žili zde v ateistickém a muslimském prostředí, v chatrčích, které neumožňovaly ani scházení po domech. Shromažďovali se na hřbitově (v mohamedánském pojetí je hřbitov asyl), kde si vyměnili novinky, modlili se růženec a četli z Písma. Shromáždění vedly ženy, protože v případě vedení mužem zakročila státní bezpečnost. Občas přijel kněz z Litvy. I v těchto společenstvích se vytvořily určité vedoucí funkce.  Tyto obce vydržely několik desetiletí v extrémních podmínkách bez farní struktury. Opačným extrémem může být evropská farnost, která se stala čirou institucí bez společenství. Zpravidla však jakási role laiků a jakési zárodečné společenství mezi farářem a věřícími vždy existovaly.

4.      Obec rozumí znamením doby

Dnešní doba je často viděna jako doba přechodu od lidové církve k církvi obcí. Církev obcí lépe naplňuje své poslání být znamením přítomnosti Kristovy pravdy a lásky ve světě. Je to církev aktivních laiků, uplatněných charismat, rozhodných členů. Vedle tohoto ideálu vypadá dosavadní lidová církev žalostně. Neměli bychom však přehlédnout, že i ona měla některé pozitivní rysy, které je nutno uchovat, zejména otevřenost všem, schopnost unést i členy, kteří potřebují k určitým věcem teprve dozrát, a proto si udržují odstup, vliv na společnost. V následující tabulce je uveden nejprve stav, který je nutno překonat, dále stav, o nějž je třeba usilovat, a nakonec extrém, do něhož by se nemělo upadnout: klerikální církev - církev charismat všech členů - církev bez kněží duchovní správa - obec - skupina jen s osobními vztahy nesamostatná poslušná farnost - soudná obec - protestní skupina odbočka světové církve - místní církev - uzavřená sekta starost jen o vlastní spásu - sociální rozměr spásy - pouze sociální práce nezájem o svět - zodpovědnost za svět - ztráta transcendence nediferencovaný celek - přehledné substruktury - odepisování pasivních členů spojení jen daní - spojení svátostné a životní - pohlcení církevní aktivitou křest jen ritus - křest dětí jako začátek cesty víry - jen křest dospělých teritoriální správa - centrum v diaspoře - ztracení jednotlivci Celková tendence: od pečování o věřící k živé obci.

5.      Obec ví, na čem záleží

Co si musí obec podržet i v době nouze? Zkušenost východoevropských křesťanů ukázala, že to je nedělní slavení eucharistie, individuální pastorace a starost o malé skupiny.

6.      Obec křesťanů stejné důstojnosti

Křesťanské obce byly odpočátku diferencované podle charismat a služeb, ale před těmito všemi rozdíly stojí stejná důstojnost všech pokřtěných.  Všeobecné kněžství pokřtěných je nadřazeno služebnému kněžství, jako je nadřazen cíl prostředku. Vědomí společné odpovědnosti, společného povolání a společné důstojnosti všech musí růst, má-li být obec živou obcí a znamením pro svět.

• jv-

Řád smíření (Ordo Paenitentiae) vyšlý v r. 1973 a česky v r. 1982 je plodem nového chápání svátosti pokání vzešlého z II. vat. koncilu. Dává velké možnosti jak čelit současné krizi svátosti, ale ty jsou bohužel jen velmi málo využívány. Řád smíření především zdůrazňuje sociální rozměr hříchu a tím i sociální rozměr smíření. (Ordo Paenitentiae 5)

Pojem hříchu už není zdaleka tak samozřejmý jako byl našim otcům; ve vědomí většiny lidí ztratil vůbec smysl. Není divu, že lidé se pak cítí nevinní vůči Spravedlnosti (pokud ji vůbec připouštějí), anebo považují hřích za pouhý přestupek proti jakémusi předpisu. Pak ovšem není divu, že nepostrádají svátost odpuštění. Smíření však je oproti tomu mnohem pochopitelnější, nesmířenost na všech stranách totiž lidé vnímají.

Dosavadní praxe „zpovědi" poplatná feudálnímu modelu církve dostala povážlivé trhliny poklesem zájmu o tuto službu církve. To samo je varovným znamením. Na jedné straně je dobře, že byla opuštěna zásada „před každým sv. přijímáním ke sv. zpovědi", ovšem na druhé straně se vytrácí vědomí hříšnosti a nebyl dosud nalezen plně uspokojivý způsob slavení smíření odpovídající této době. Problém není jen kosmetický: svátost má být účinným znamením. Těžko jím bude, bude-li znamením nesrozumitelným nebo takovým znamením, které neotvírá dialog s milostivým Bohem; pak je šance obrácení i změny smýšlení pouhou iluzí.

I pro ty, kteří nepochybují o potřebě odpuštění, představuje dosavadní praxe „zpovědi" problém: zpravidla spojuje v jeden celek svátost smíření a tzv. „duchovní vedení". Tyto dva útvary mají velmi odlišné cíle a velmi odlišné způsoby, jak jich dosáhnout. Zatímco svátost smíření, tak jako každá svátost, se děje především v křesťanské obci („individuální" slavení libovolné svátosti je jevem nouzovým), duchovní vedení individuální přístup předpokládá už svou povahou. Různé jsou i role zpovědníka a „duchovního vůdce".

Zpovědník je zmocněný zástupce církve, který autoritativně zvěstuje a garantuje boží odpuštění. Dříve zdůrazňovanou roli soudce je možné chápat jako roli milosrdného soudce. Rozhodujícím kritériem, čeho se svátost týká, je výhradně svědomí kajícníka.

Zpovědník nesmí klást kajícníkovi žádné otázky, jedině snad aby ho povzbudil a pomohl k vyznání, nebo aby si vyjasnil dispozici kajícníka, pokud se zdá, že by bylo vhodné rozhřešení odložit. Naproti tomu „duchovní vůdce", lépe „partner duchovního rozhovoru", využívá všech svých zkušeností, poznatků psychologie, nejrůznějších taktik s cílem partnerovi rozhovoru pomoci objevit jeho životní cestu, jeho individuální charisma a dodat mu potřebnou odvahu a vytrvalost. Proto partnerem duchovního rozhovoru nemusí být kněz, může to být kdokoli, ke komu mám důvěru a o kom vím, že je ochoten nést tíhu mé nedokonalosti. Právě tento prvek individuálního duchovního rozhovoru při „zpovědi" paradoxně přitahuje mnohé reformované křesťany, u kterých byla praxe zpovědi opuštěna.

Praxe „zpovědi" sociální rozměr svátosti zcela zastínila. Proto také prakticky žádná liturgie smíření neexistovala. Nyní dle Řádu smíření existují tři vzory slavení:

1.  Jako jedna z variant zůstává individuální forma, která je však na rozdíl od předkoncilní agendy podstatně obohacena. Zejména o zvěstování božího slova jako nedílné součásti každé liturgie svátostí, a dále o přivítání kněze a kajícníka, jejich společné díkůčinění Hospodinu a jejich rozloučení.  Nevýhodou této čistě soukromé formy je, kromě zastření sociální dimenze hříchu i svátosti smíření, neefektivní využití zpovědníka. Zpovědník nemusí být .odborníkem", je zástupcem církve, který zvěstuje boží odpuštění.  Pro poskytování duchovního vedení, které se ke zpovědi váže, není často dostatečně kvalifikován. A pokud je, musí tutéž věc často vykládat mnohokrát, často mu zbývá velmi málo času, a to je nejlepší cesta jak svátost zdevalvovat.

Zajímavé je, že pro tuto liturgickou formu není předepsáno ani místo konání, ani čas, ani oděv liturga. To dává velké možnosti slavit svátost smíření např. v klidu domova, během procházky v přírodě nebo v autě (nedoporučuji za jízdy). Zpovědnice je pro slavení smíření dle nového řádu nevhodná, neboť neumožňuje přivítání a rozloučení kajícníka se zpovědníkem a zpravidla také ne čtení božího slova. Přednost mají zpovědní místnosti.

2.  Základem .společné bohoslužby smíření s individuálním vyznáním a rozhřešením" jsou vybrané perikopy z bible či jiných vhodných textů (např.  z Otců či dokumentů posledního koncilu). Bohatou nabídku poskytují obřady smíření, ale je možné volit i jiné texty. Boží slovo se tak může konečně zase stát kritériem, kterým poměřujeme svůj život. Perikopy jsou proloženy příslušnými úvody, žalmy, případně tichem. Pochopitelně nechybí homilie.  Další důležitou částí je společné vyznání hříšnosti, např. vyznáním viny (Confiteor) či formou kajících litanií. Tato část nejen že připravuje k vyznání individuálnímu, ale má hodnotu sama v sobě. Je to vhodná příležitost k vyznání zvláště veřejných hříchů, jako je např. selhání veřejné odpovědnosti atd.

Chtějí-li služebníci církve vést církev k opravdovému pokání, měli by začít s vyznáním sami. Málokterý služebník, který se např. ocitl na seznamech spolupracovníků StB a je minimálně v podezření, že zradil věc evangelia, to dokázal veřejně vyznat. Přitom právě upřímné vyznání by napomohlo jeho větší věrohodnosti, a tím věrohodnosti celé církve. Opačná praxe naznačuje, že pokání nepotřebuje nikdo, jako by si ho vymysleli ti, kdo sami o pokání neusilují.

Společné smíření vede k dospělosti, pomáhá odhalovat skutečné kořeny hříchu, učí solidaritě a vzájemné toleranci, usnadňuje doopravdy odpouštět i na rovině přirozené. Utváří tedy církev, jak je smyslem každé svátosti.

3.  Třetí forma slavení smíření se podobá druhé s tím, že nepředpokládá individuální vyznání a kajícníci dostávají rozhřešení společně. Tzv. .těžké hříchy" mají být vyznány při nejbližší ušní zpovědi. Forma byla sestavena zejména pro potřeby za mimořádných okolností (katastrofy, válka) a zemí, kde je velký zájem o svátost.

Domnívám se, že tato forma může být v budoucnu prostorem pro pravdivé obrácení tehdy, bude-li provázena obnovu sebepochopení církve a obnovou biblickou, jak poslední koncil předpokládal. Touto formou by měla slavit smíření konkrétní křesťanská obec, ve které existuje základní vzájemná důvěra a jeden nese odpovědnost za druhého. Těžko si představit, že ji slaví náhodně sešlý dav. Taková liturgie smíření by se mohla snadno stát vyprázdněným rituálem, tak jako se to již stalo např. u často se opakující individuální .zpovědi ze zbožnosti".

Negativní jevy odporující duchu liturgické reformy:

1.  Praxe je většinou taková, jako by žádný řád smíření nevyšel. Zcela převládá pouze individuální forma. I ta je zbavena přivítání, rozloučení, čtení a díkůvzdání. Těžko lze vůbec mluvit o nějaké liturgii smíření. Jde o starou zpověď, jen název se „modernizoval".

2.  Málokde se slaví společné bohoslužby smíření ať již svátostné či nesvátostné povahy. V kontrastu s tím jsou lidé živeni přetrvávajícími pobožnostmi, někdy i pochybné hodnoty.

3.  Přesto většina nešvarů vyskytujících se při svátosti smíření není liturgické, ale pastorálně teologické povahy:

• zpovědník se často staví do role soudce, zatímco by měl být zástupcem církve, který svědomím vlastní hříšnosti reprezentuje odpouštějícího milosrdného Krista;
• zpovědník dává nemístné otázky (buď jsou příčinou jeho skrupule, nebo zvědavost);
• zpovědník si plete svátost smíření svymýváním mozků: aniž by respektoval osobnost kajícníka, pokouší se mu vnutit „nauku církve" tak, jak ji chápe sám;
• kajícník přistupuje ke svátosti bez zjevné známky obrácení, ale chce se proti trestu božímu magicky pojistit; tuto praxi již vyčítal Jan Křtitel zákoníkům.

Pod tímto titulem vyšla sbírka kazatelských preparací pro jednotlivé neděle církevního roku počínaje adventem až po neděli Trojiční. (Druhý díl, obsahující preparace pro ostatní neděle, se připravuje.) Preparace uvádějí do výkladu evangelijních oddílů (perikop) pro jednotlivé neděle podle tzv.  starokřesťanského rozvrhu, který je v nejširším ekumenickém užívání.

Každá perikopa je zpracována dvojím krokem: K biblickému textu je v záhlaví přiřazen úryvek z některého vyznání víry - nejčastěji Nicejsko-cařihradského či Apoštolského, ale nechybějí ani klasické konfese reformační doby. Na jeho pozadí je pak evangelijní oddíl volně reflektován v jakési meditaci. Druhý krok je exegetický: Text je zkoumán srovnáním českých překladů, vyhodnocením rukopisných variant řeckého originálu, posouzením kontextu, srovnáním paralel a konkordancií a konečně i přihlédnutím k exegetickým výsledkům v komentářích. Obojího kroku je podle autorů ke tvorbě kázání třeba: prvního proto, aby se jednotlivý vykládaný text neodpoutal od ústředních, velkých témat Písma, jak je ekumenická církev po staletí zvěstovala. Druhého proto, aby tato zvěst byla uchopena v její pestrosti a členitosti, jak ji vyjadřují jednotlivé biblické texty. Autoři se hlásí ke kritické exegezi a uplatňují ji. Důkladností exegetické analýzy se příručka odlišuje od většiny podobných, jež jsou vydávány v zahraničí.  Kniha chce být především odbornou příručkou pro kazatele. Uvádí ho do textu, usnadňuje jeho pochopení, ale nenahrazuje kazateli vlastní práci na kázání. Nenajdeme v ní laciné návody nebo osvědčené kazatelské .mustry".  Materiál, který příručka v hojné míře nabízí, musí kazatel dotvořit do homiletické podoby vlastní prací, při níž reflektuje i dobu, místo a konkrétní situaci svých posluchačů.

Nepochybně však kniha poslouží i jinak. Rád po ní sáhne laik, který se chystá vyložit evangelijní oddíl v rodině či malém společenství. Jednotlivcům i skupinám, kteří studují a rozvažují Písmo, poskytne spolehlivý vstup do textu a vyprovokuje rozhovor nad ním: budou-li to skupiny složení ekumenického, povšimnou si, kolik vhledu do textů je možno vytěžit z tradice a tvorby ekumenické církve a jak vydatným zdrojem pravé ekumenicity je společná práce na výkladu Písma.

I když máme dva týdny modliteb za jednotu křesťanů (alianční - první týden v roce - a ekumenický, ženevský - od 18. do 25. 1.), letos poprvé byly celostátně vzájemně koordinovány. Česká biskupská konference, Ekumenická rada církví a Evangelická aliance vydaly společně program k oběma týdnům .Pozvání ke společným modlitbám". Atmosféru týdnů připomínáme homilií husitského faráře Rudolfa Valenty na text J 17, 20-23, kterou posloužil při ekumenické bohoslužbě 5. 1. 1995 v katolickém kostele v Černošicích.

Všichni jsme zvyklí oslovovat Boha Otče, a Kristu říkáme Pane, když se k němu obracíme s prosbami nebo děkováním, či chválami. . . Na co však zvyklí nejsme, je představa, že On, náš Mistr a Pán, za nás prosí.  Přimlouvá se ve své velekněžské modlitbě za jednotu své církve a můžeme říci s naprostou jistotou, že nemá na mysli jen jedinou církevní denominaci, nýbrž jednu, svatou, katolickou a apoštolskou církev.  Ta církev, která je jednotná ve víře v něho, našeho Pána, který nás naučil říkat Bohu Otče a spojil nás v jednom křtu jedním Duchem, však není v jednotě mezi sebou navzájem. A právě proto se za ni přimlouvá!  Ti, kteří v něho uvěřili, skrze slova toho dlouhého řetězu následovníků a svědků, se nemohou dohodnout v naprosto zásadní věci. . . Kristus na ni upozorňuje, když říká: . . ."aby všichni byli jedno, jako ty Otče ve mně a já v tobě. . ." Co to znamená být jedno s druhými?. . . Jsou dvě základní polohy, v kterých se jednota uskutečňuje: jednota v pravdě a jednota v lásce. Zdá se, že je to poměrně jednoduché. . . Přikloníme se prostě rozumem a vůlí tam, kde je pravda, a pravda nás osvobodí k lásce. To je model, který všichni dobře známe; bohužel většinou pouze uvnitř svých církví a vyznání. . .  Kristova prosba za jednotu se tak často chápe jako prosba za utužení či utvrzení našich vyznání. . . Zdá se mi však, že o to našemu Pánu nejde.  Jemu se jedná o víc než o sebepotvrzení; nejde mu o částečnou katolicitu, o katolicitu jedněch proti druhým, hovoří zde o dokonalé jednotě!  Jako by nás něco trhalo na kusy, když si připustíme myšlenku, že bychom měli z lásky k .jinověrcům" něco slevit ze své pravdy. Ale co když je tato myšlenka, kterou si tak obtížně připouštíme, tvrdou realitou?. . .  My totiž jsme roztrženi, o plnost pravdy připraveni! Ať si namlouváme cokoli v jistotě svých pravd. A největší tragédií tohoto skandálu křesťanstva potom je, že není mnoho těch, které by toto rozdělení bolelo. . . Proto za nás necitelné Kristus prosí.

Nic se našemu Pánu neprotiví víc než slepý, který říká, že vidí, a nic jej nemůže bolet víc, než rozdělení církve - jeho vlastního těla. Vždyť na její jednotě závisí, zda svět uvěří, že On je ten Bohem poslaný. . .

Mít společenství s Otcem a Synem v Duchu svatém, a nemít společenství s ostatními křesťany, kteří jako já vyznávají Trojici, není možné. . . .Slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim," říká Kristus. . . Ale v čem spočívá ta sláva?  Jistě ne v oslavách, v jejichž pořádání se církev za svoji dlouhou historii stala mistrem. Ty mají smysl jen tehdy, když ukazují k hlubší poloze slávy. . .  Je to podivná sláva, kterou Kristus dostal od svého Otce a kterou dává nám. . . Je to sláva utrpení, umírání a smrti. Je to sláva kříže. A zvláštní je, že kdykoli je církvím umožněno odpočinout si od této slávy, kdykoli je nám dáno o ní pouze hovořit, ale odmítáme ji nést, přestávají nás bratři zajímat. Zejména trpící bratři.

Tajemství jednoty je totiž známo pouze těm, kteří trpí rozdělením. Dokonalá jednota nespočívá pouze v jednotě nauky nebo v jednotě bohoslužebných forem nebo v jednotě odporu proti něčemu či někomu - ale v jednotě s Kristem trpícím v odmítaných, nemocných, hladových, bezejmenných, nenadaných, pohrdaných, ale také v jednotě s Kristem trpícím v slavných, zdravých, bohatých, přejedených a slovutných. . . S Kristem trpícím mezi těmi, kteří se stali majiteli pravdy, místo aby byli jejími služebníky, mezi těmi, kteří se stali otroky svých představ, pozic, úřadu, odpovědnosti. . .  Jak snadno bychom dosáhli jednoty pod jedním praporem; jenom kdybychom se dokázali shodnout na barvě. Jak krásné by bylo stejně vyznávat, kdyby cenou za jednomyslnost nebyla ztráta svobody. . .  Ten, kdo nejvíc miluje, ten má nejblíž k jednotě. . . A dokáže-li k tomu milovat tak, aby druzí poznali, že to myslí vážně, pak asi máme co do činění s tím, co mínil Kristus.

Pravost poslání, o kterém hovoří v Janově evangeliu, spočívá totiž pouze v tom, že je na nás poznat, že jsme zamilovaní. . . Jak vypadá zamilovaný, si ještě někteří z nás pamatují: lehce ztřeštěný, poměrně velkorysý, a přesto, že láskou poněkud trpící. . . šťastný! Amen.

Před nedávnem jsme byli konfrontováni s dvěma problémy, které jsme si bohužel nedokázali dát do souvislosti: Problém přelidnění na celém světě (konference v Káhiře) a problém vylidňování naší vlasti (debata o důchodovém pojištění). Lazar svět leží u dveří boháče Evropy a jeho problémy jsou právě opačné. A boháč Evropa, jemuž demografové předpovídají nové stěhování národů z Asie, se rozhodl vybudovat si pevnost a uzavřít se do ní. Otázkou je jen, zda tato hranice povede po Krušných horách, či zda to bude ona .standardní hranice", kterou se snažíme vybudovat napříč naší bývalou československou vlastí, nebo zda hranice půjde mezi Košicemi a Užhorodem. Nevymlouvejme se na politiky - jak pěkně nedávno ukázal Ivan Hofmann, naši politikové nemají jiný mandát než naše sobectví. A v tomto našem sobectví je problém. Zatím si mnozí ani neuvědomují, že i ti nejchudší u nás patří k té mizivé části lidstva, která je bohatá. A pointa Ježíšova příběhu je právě v tom, že ona stěna oddělující boháče a Lazara bude stát na věky, jenomže dobře na tom pak bude Lazar.

• jv-

Prof. Petr Pokorný, náš nejvýznamnější novozákonník, vydal koncem loňského roku zajímavou brožuru .Apoštolské vyznání. Výklad nejstarších věroučných textů." (nakl. Mlýn, Třebenice 1994, 140 str., náklad a cena neuvedeny) Po zasvěceném úvodu do teologie (a textologie) vyznání víry rozebírá postupně jednotlivé články Apoštolského a Nicejskocařihradského vyznání. Nepodává přitom pouze výklad a srovnání s biblí a tradicí církve, ale dosahuje vysoké úrovně v žánru "teologické meditace", u nás tak řídkém. Knížka je dobře přístupná i zasvěcenějším laikům a zájemcům o křesťanství, avšak také teolog si z ní může odnést řadu poznatků a inspirací pro katechetickou a homiletickou práci.

JaS

Nakladatelství Síť vydalo pracovní ekumenické vydání eucharistických modliteb západních ritů. Mezi 14 anaforami je VI. - X. anafora římského misálu, jedna švýcarská, dvě starokatolické, skotská presbyteriánská, jejíž vydání jsme ohlásili v Getsemanech a pro chronický nedostatek místa v časopisu ji nemůžeme zařadit, a další anafory. Nechybí eucharistická liturgie z Limy. Celkem má soubor 64 stran. Režijní cena 25 Kč + poštovné. Platit můžete buď srážkou z čtenářského fondu, či příležitostně při další platbě knihy či předplatného. Vhodný dárek pro duchovní se zájmem o liturgii. Podobně vydáme český překlad liturgií východních ritů.

Objednávky na adresu redakce: Getsemany, Alšova 1247, 252 28 Černošice

 

• Musíme (zrovna teď) zraňovat evangelické bratry svatořečením Jana Sarkandra?  Nemohlo by to (aspoň) počkat tak 1-2 století?", nám napsala čtenářka Zdenka M. Mnoho reakcí, které dostáváme, také považuje tuto akci za velmi nešťastnou. Nejen že zraňuje některé protestanty (věříme, že většina se nenechá znechutit), ale škodí samotné katolické církvi a bohužel nejvíce věci evangelia samotné. Doufáme ale, že prosazená kanonizace není vůlí většiny katolických křesťanů a nebude bránit již tak křehkému ekumenickému dialogu. .Dovolávat se Jana Sarkandera jako patrona ekumenismu hraničí se zlomyslností," píší čtenáři.

Biskup chudých sesazen

Jacques Gaillot, nekonformní a sociálně velmi angažovaný francouzský biskup, byl zbaven své diecéze v Evreux. S nespravedlivým a nemoudrým zásahem kurie nesouhlasíme. V nakladatelství Síť připravujeme knihu o Gaillotově životě, jejíž vydání chceme nyní co nejvíce urychlit.