Ospravedlnění a katolická církev

Katolická církev pokládá sama sebe za putující Boží lid, který .stále potřebuje očišťování (LG 8,3); působením Ducha svatého nesmí .ustat v úsilí o sebe-obnovování" (LG 9,3). Trvalé spojení s Kristem - její Hlavou - a vedení Duchem svatým jí však dodává důvěru, že .zůstává v pravdě". Zde nejhlouběji platí .jen skrze milost", .jen skrze Krista".1 Proto si katolická církev může klást otázky ohledně článku o ospravedlnění.

Otázky ke katolickému chápání (pojetí) ospravedlnění a k jeho důsledkům.2

1. Katolická nauka o ospravedlnění

Moderamen Reformovaného svazu formuloval 1980 kritické otázky: Pro reformátory byla .nauka o ospravedlnění článkem, s nímž stála nebo padala církev. . . Má-li dnes dojít ke srozumění v základních otázkách, pak zkušebním kamenem k tomu je teď stejně jako dřív nauka o ospravedlnění."3 - Otázka: .Ospravedlnění vychází výlučně z toho, co vykonal Ježíš Kristus. Zde se musíme ptát: pokládá katolické učení exkluzivitu Kristova díla za výlučnou, nebo přičítá církevnímu zprostředkování spásy nutné spolupůsobení na spáse?" - Odpověď: Ježíš Kristus je jediný prostředník (LG 60). .Kristus jediný je prostředníkem a cestou ke spáse" (LG 14). Ospravedlnění je dáno pouze jeho vykupitelským dílem.

V ekumenickém dialogu bylo řečeno: .Společně jsme přesvědčeni, že za spásu vděčíme výlučně tomu, co Bůh jednou provždy vykonal v Ježíši Kristu, jak o tom svědčí evangelium. Vrcholem spásného Božího působení k záchraně celého světa je Kristova smrt na kříži a jeho zmrtvýchvstání. Skrze svou smrt obětoval se Kristus v poslušnosti Otci jednou provždy za hříchy světa (Žd 9,9.26-28; 10,11n). Ježíš Kristus je jediným prostředníkem mezi Bohem a lidmi (1 Tm 2,5). Tak je skrze Ježíše Krista smířen svět s Otcem ve společenství Ducha svatého." (L-RK 5,6; též 1,48) Protože spása je dokonána, nemůže existovat žádné .spolupůsobení na spáse" - ani jednotlivého člověka, ani církve.

- Otázka: .Ospravedlnění se děje skrze víru." Formulace .skrze víru" označuje způsob, jakým se nám dostává darované, bez našeho přičinění uskutečněné spásy." Pokládají katolíci .víru za nástroj a (spolu) příčinu ospravedlnění?" - Odpověď: Tridentský koncil jmenoval příčiny ospravedlnění (DS 1529), nikde však neoznačil víru za příčinu nebo spolupříčinu. Víra je dar milosti, rozhodnutí v milosti a silou milosti. Oranžský koncil učí: .Kdo tvrdí, že jak rozmnožení, tak i počátek víry a dokonce zbožnou ochotu k víře - jíž věříme v toho, který ospravedlňuje hříšného člověk, a jíž dospíváme ke znovuzrození ve křtu - nemáme silou milosti - tj. vlitím Ducha svatého, obracejícího naši vůli od nevěry k víře a od hříšnosti k dobrotě - nýbrž přirozeným způsobem: ten je nepřítelem apoštolských článků víry. Kdo tvrdí, že pomoc milosti je závislá na pokoře a lidské poslušnosti, ale nevyznává, že i pokora a poslušnost je darem milosti, odporuje slovům apoštola: .Co máš, co bys nebyl dostal?" (1 K 4,7) a .Boží milostí jsem to, co jsem" (1 K 15,10) (DS 375n; srv. též DS 3010)." Ospravedlnění se nám dostává .pouze vírou; máme tedy zato, že člověk je ospravedlněn skrze víru bez skutků zákona."

Ospravedlnění je možné jen ve víře. . . Křesťanská existence je tedy existence ve víře a z víry" (KEKat 240 n). .Samotná víra dosahuje účinného ospravedlnění Bohem. . . Lutherovo tvrzení: .Pouze vírou" (jen skrze víru) je tedy veskrze pravdivé."

- Otázka: .Člověk - nebo církev - nedostojí víře jinak než službou evangeliu." Není však podle katolického pojetí .člověk ve vztahu ke své spáse alespoň částečně odkázán sám na sebe?" - Odpověď: Spásy, ospravedlnění se člověku dostává milostí (Ř 3,24). .Křesťanská existence je zcela DAR. . . V tomto bodě panuje naprostá shoda s reformátory." (KEKat 238)

Obojím jde o to, že člověk vůči Bohu nemůže v žádném případě pošilhávat po vlastních zásluhách - ani .částečně", a to ani po (a na základě) znovuzrození z Ducha svatého - ale ne tak, že by se popírala skutečná účast člověka! Proč by jinak právě Luther tak mnohoslovně vybízel k .odvážné" víře, kdyby tato víra nebyla odpovědí člověka na zaslíbení zasahující celé jeho srdce? Odpovědí však není .skutek". Odpověď víry je vyvolána nevynutitelným slovem zaslíbení, vstupujícím do člověka zvnějšku. .Spolupráce" je tu pouze v tom smyslu, že srdce, .je při tom", když se ho slovo dotýká a tvoří v něm víru. Katolická teologie prosí evangelické partnery dialogu, aby připustili, že i katolické učení to tak míní. Ona sama naopak připouští, že slovo .spoluúčast (spolupráce, spolupůsobení) může vyvolat nedorozumění."

2. Eucharistie jako oběť

Reformátoři co nejrozhodněji odmítli mešní oběť, protože se domnívali, že je pokládána za .dovršení" oběti kříže, která se přece uskutečnila jednou pro vždy (Ž 7,27) a žádné dovršení už nepotřebuje.

- Otázka: Platí námitka, že mše .odporuje základnímu článku o ospravedlnění" (AS II 2), že je .popřením jediné oběti Ježíše Krista" (HK 80)? - Odpověď: V ekumenickém dialogu byla vyložena katolická nauka: Ježíš Kristus je jediný prostředník. Svým sebeobětováním na kříži smířil vinu všech. .Podle katolického učení je mešní oběť zpřítomněním oběti kříže. Není jejím opakováním a k jejímu spásnému významu nic nepřidává. V tomto smyslu dosvědčuje, nikoli zpochybňuje jedinečnost a dostatečnost Kristovy oběti kříže."6 Na základě toho bylo v ekumenickém dialogu konstatováno, že reformační kritika mešní oběti není dnes již oprávněná: .Eucharistie není vlastní a pravou obětí sama o sobě, vedle kříže nebo ,přídavně‚ ke kříži, nýbrž je zpřítomněním a zprostředkováním jediné smírné univerzální oběti za církev. Evangelická i římsko-katolická strana může tedy souhlasně prohlásit, že Kristova oběť kříže nemůže .pokračovat, být opakována, nahrazována nebo doplňována". Na základě tohoto srozumění, se. . . příkrá kritika římské mše ze strany AS a Heidelbergského katechismu stala bezpředmětnou" (Naukové námitky - příčiny rozdělení? I,90; právě tak 121. Srv. L-RK 2,56; EEKat 1119).

.Eucharistická oběť je v přímém vztahu k oběti kříže. Golgotská oběť se jistě neopakuje. Byla přinesena jednou provždy (Žid 7,2). Eucharistie však je mnohem víc než symbolický nebo upomínkový obraz oné oběti. Je to tatáž oběť slavená svátostně." Je to .skutečné a pravé znovu-zpřítomnění Kristovy oběti. . . Co Ježíš Kristus vykonal, to zpřítomňuje Duch svatý" (EEKat 886n.); Duch svatý .aktualizuje, co Kristus jednou provždy učinil" (O-RK I/6 I 5d); to je trvalý význam slova .zpřítomnění" (AK-O) 5,4.4; srv. 5,4.1; KEKat 352 n.).

- Otázka: Nazývá-li katolická církev eucharistii .obětí církve", nestaví se tím .dovršitelsky" vedle Krista? Jaký je vztah mezi .přítomností Krista, sebeobětováním a konáním církve"? (KGWS 36).

- Odpověď: Církev nepokládá sama sebe .za samostatný subjekt přinášející oběť vedle Ježíše Krista, nýbrž za tělo Ježíše Krista, v němž a skrze něž je vlastním subjektem Ježíš Kristus jako hlava těla. Ježíš Kristus a jeho odevzdání života na kříži, uskutečněné jednou provždy, umožňuje a vyžaduje jako odpověď naši oběť v Duchu svatém skrze Krista Otci. Tato oběť má podobu díku (Eucharistie) a chvály (hostia laudis) za Boží dílo spásy v Ježíši Kristu - a nepodává přitom Otci nic jiného než právě oběť Ježíše Krista" (KGWS 37).

K tomu luterské vyjádření: .Učení o Eucharistii jako oběti ve smyslu a v mezích těchto výpovědí katolické teologie nemůže Wittenbergská reformační církev hodnotit jako porušení evangelia (KGWS 38)." Biskupská konference a církevní vedení VELKD poté zdůraznily r. 1985:

.Takto reinterpretované učení se již nesetkává s reformačním protestem."7 Pravé katolické pojetí je zřejmé ve chvalozpěvu při každém slavení eucharistie. Církev jako tělo Kristovo se modlí: .Skrze Krista a s ním a v něm je tvoje všechna čest a sláva, Bože, Otče všemohoucí, v jednotě Ducha svatého po všechny věky věků. Amen." - Otázka: Není však mše za živé a zesnulé chápána jako smírná oběť - přídavně k oběti kříže - a tedy právem Konkordančním výrokem odmítnuta jako zlořád a hanebnost (FC SD 109)?

- Odpověď: V ekumenickém dialogu bylo vyloženo, že Eucharistie ke Kristově oběti kříže nepřidává .nic na ,záslužnosti‚ ani výkupné síle", nýbrž zpřítomňuje její jednorázovou spasitelnou funkci." Tím je překonána .kontraverze v otázce mešní oběti" a její rozdělující důsledky (charakter). Je-li - podezření ze .skutkařství" tímto chápáním oběti prokázáno jako neopodstatněné, platí to i pro .mše za zemřelé" (Lehrverurteilungen - kirchentrennend? I,119.121).

Církev slaví .svatou Eucharistii ve víře a naději, že Bůh v milosrdenství pamatuje na zemřelé" (AK-O/6,1.2).

.Společenství věřících, církev, se smrtí nerozpadá. Křesťan je na společenství odkázán v životě i ve smrti. V modlitbě předstupuje obec před Boha za zesnulého, vyprošuje mu odpuštění viny, přijetí Bohem a věčný život." (EEKat 1345; srv. Apol. 24,94)

.Že se taková přímluva koná ve spojení s Pánem, přítomným ve slavení Večeře, který nás zastupuje u Otce, o tom nemůže být teologického sporu (Naukové námitky - příčiny rozdělení? I,120)." Dodatek z katolické strany:

.V pozdním středověku nebyla správně chápána souvislost mezi obětí kříže a mešní obětí; pojetí mešní oběti bylo navíc zatemněno zlořády. To vedlo reformátory k zásadnímu popírání obětního charakteru eucharistie (KEKat 354)." Jak ale poznamenává evangelický katechismus pro dospělé, .myšlenka oběti. . . zdomácněla i v evangelických písních: Zpívejme Stvořiteli, dary mu přinášejme, co jen máme, to mu v oběť dejme!" (EKG 346,3; srv. EEKat 1120)

3. Konsenzus ohledně ospravedlnění ve svém důsledku pro chápání papežství.

Martin Luther odmítal papežství - v důsledku svého zavrhování mše: .Kde padne mše, tam se pokládá papežství." (AS II 2: BSLK 419) Lutherovo odsuzování mše jako ohavnosti a modlářství bylo důsledkem článku o ospravedlnění. Ještě v roce 1531 projevil při promluvě o listu Galaťanům ochotu odstoupit od svého NE vůči papeži, .připustí-li papež, že samotný Bůh ospravedlňuje pouze z milosti skrze Krista;"8 pokládal to však za nemyslitelné. Ekumenický dialog ukazuje, že v nauce o ospravedlnění netrvají žádné protiklady, které by vedly k rozdělení církví (srv. 8.2.1.1) a že také reformační kritika mešní oběti je bezpředmětná (srv. 8.2.1.2). Tím odpadá také důvod k odmítání papežství.

Nadto bylo při ekumenickém dialogu prohlášeno: .Snaha o jednotu veškeré církve podle luterského chápání odpovídá vůli Pána." (L-RK 3,23; srv. 1,66; viz též výše 6.1.4.6)

4. Otázka: .Spása skrze úřad nebo skrze evangelium ve slově a svátosti?"

- Z evangelické strany bylo řečeno, .že se v zásadě jedná o stejný rozdíl dnes jako v době reformace; dnes jako tehdy jde vposledku o evangelium ospravedlnění". Rozhodující je .vztah mezi evangeliem o spáse a úřadem církve. BUĎ přichází spása skrze úřad - a proto existuje slovo a svátost; Kristova přítomnost v obojím je pak podmíněna primární přítomností Krista v nositeli úřadu. NEBO spása přichází skrze evangelium ve slově a svátosti - a proto existuje úřad v církvi. Kristova přítomnost v něm je potom podmíněna primární přítomností Krista v evangeliu".9 - Odpověď: Bůh vykonal smíření skrze Ježíše Krista v Duchu svatém - jednou provždy. Ježíš Kristus vtělením, učením, křížem a vzkříšením uskutečnil vykoupení a uzavřel Novou Smlouvu. .Liturgie je. . . aktualizací nové a věčné smlouvy mezi Bohem a lidmi", .darováním spásy Bohem ve slově a Svátosti".10 Úřad je služba slovu a svátosti; skrze ně Ježíš Kristus jako vlastní udělovatel dává spásu. .Úřad OSVĚDČUJE (STVRZUJE), slovo a svátost ZAKLÁDAJÍ církev."11 V lutersko - katolickém dialogu bylo společně prohlášeno: .Skrze slovo a svátost je církev budována jako jedno Kristovo tělo v Duchu svatém." (L-RK 5,27 s AAS LXIII, 1971, 898-922) .Ježíš Kristus nese a řídí (vede) církev svým slovem a svátostmi" (KGWS 20).

Je společné přesvědčení, že .svátosti jsou Kristem ustanovené prostředky milosti, tj. viditelná znamení, skrze něž Bůh účinně dává svou milost, tedy zachraňuje a ve společenství se svým synem Ježíšem Kristem dává život." (KGWS 21)

Ježíš Kristus je vlastním konatelem, působitelem. .Je to Ježíš Kristus, kdo v Duchu svatém působí při hlásání Božího slova, udělování svátostí a v pastýřské službě. Ježíš Kristus jako aktuálně konající přijímá nositele úřadu do své služby. Nositel úřadu je pouze nástrojem a orgánem. . . Ježíš Kristus mluví a jedná skrze něho. Tak se koná tato služba ve společenství Ducha svatého ke cti Otce." (L-RK 5,21) .Shodujeme se v tom, že církev jako creatura verbi (tj. stvořená Slovem, .tvor slova") stojí se svou tradicí pod živoucím Božím slovem a že kazatelé a učitelé slova jsou jeho služebníky a mají učit jen to, co jim Duch svatý dává slyšet v Písmu." (R-RK 1,26)

5. Otázka: Církev - spolupříčina spásy?

- Konkuruje tedy církev jako .causa secunda" (.druhotná příčina") samostatným způsobem a ve vlastní zodpovědnosti prvotní příčině - causa prima -, tedy Bohu?12 - Odpověď: Je společné křesťanské přesvědčení, že Bůh .jedná v církvi a skrze církev".13 Rozhodující je JAK.

Pojetí, že Bůh působí všechno sám, NEODPOVÍDÁ ZJEVENÍ: Z Písma svatého se dá dokázat, že .působí všechno, ale ne sám".14 ZJEVENÍ NEODPOVÍDÁ ani pojetí .půl na půl": .Člověk ,nespolupracuje‚ s Bohem tak, že by Bůh konal jen polovinu, a co dělá člověk, že by opět nebylo Božím darem. Všechno, co koná člověk - až do toho nejposlednějšího - je mu umožněno a dáno Boží milostí."15 Spíše platí: Bůh působí všechno - že chcete i že vykonáte (Fil 2,13). Božské působení umožňuje působení lidské: .Protože Bůh všechno působí, proto máte všechno dělat."

Z knihy Kirche im ökumenischen Verständnis přeložila Zdenka Munzarová

 

1 Srv. H. Schütte, Protestantismus, 525

2 Srv. H. Schütte (Hrsg.), Einig in der Lehre von der Rechtfertigung, mit Beiträgen von H. G. Pöhlmann und V. Pfnür.

3 Moderamen des Reformierten Bundes: Dialog zwischen römisch-katolischer Kirche und reformierten Kirchen, 9-11.

4 Tomáš Akv. k 1 Tm 1,8

5 H. Schlier, Der Römerbrief, 117

6 L-RK 2,61a. Kardinál Ratzinger vysvětluje: .Křesťanské obětování nespočívá v dává6 ní něčeho, co by Bůh bez nás neměl, nýbrž v tom, že nás celé přijímá. . . Že nás Bůh nechává jednat - to je křesťanská oběť." Ježíš Kristus je Boží Beránek, který snímá hříchy světa (J. Ratzinger, Úvod do křesťanství, 233).

7 Srv. Naše víra. Vyznavačské spisy evangelicko-luterské církve, 451n. A 26 b.

8 M. Luther, WA 40 I,181.

9 P. E. Persson, Evangelisch und Römisch-katoholisch, 68.

10 H. Schütte, Ziel: Kirchengemeinschaft, 127n., mit E. Lengeling, Die Konstitution des Zweiten Vatikanischen Konzils über die heilige Liturgie, 79.

11 H. Schütte, Protestantismus, 445, mit J. Ratzinger, Das geistliche Amt und die Einheit der Kirche, 178. .Der im Sakrament eigentlich Handelnde . . .ist Christus; der menschliche Spender ist nur ,signum et instrumentum Christi‚" (G. Hintzen, Das gemeinsame Priestertum aller Gläubigen und das besondere Priestertum des Dienstes in des ökumenischen Diskussion 61 A 40).

12 E. Wolf, Peregrinatio, 327nn.

13 R. Frieling, Kirche in evangelischer Sicht, 628; J. M. R. Tillard, Weare different, 281.

14 U. Valeske, Die Stunde ist da, 123. Srv. K. Barth, Erklärung des Philipperbriefs, 67nn; E. Dinkler, Prädestination, 482; G. Friedrich, Der Brief an die Philipper, 112; E. Käsemann, Exegetische Versuche und Besinnungen I, 293 n.; R. Prenter, Protestantismus, 818.

15 K. Rahner, Zur konziliaren Mariologie, 94; H. Schütte, Protestantismus 484nn.