Existuje v evangelicko-katolické ekumeně skutečně nějaká stagnace? Kterých výsledků dosavadních teologických rozhovorů je možno použít v praxi? Jak by mohla vypadat pospolitost církví? O tom jsme hovořili se zkušeným ekumenikem, profesorem Ottou Hermannem Peschem. Otázky kladl Ulrich Ruh (HK).
HK: Pane profesore, již po desetiletí pozorujete a doprovázíte vývoj evangelicko-katolické ekumeny. Jak na tomto pozadí posuzujete současnou ekumenickou situaci, která se často popisuje takovými pojmy jako stagnace nebo dokonce krize?
Pesch: O stagnaci bych nehovořil, o krizi už vůbec ne. Povědomí společenství stejné víry, které na úrovni obcí a sborů vyrostlo v průběhu minulých desetiletí, se už totiž nedá v žádném případě vymazat. Není už jednoduše představitelné, že by bylo možno vrátit se k netýkavostem a nedůvěře nebo dokonce k nenávisti a rozmíškám, se kterými se bylo možno setkat ještě v padesátých letech 20. století. Jestliže přesto vzniká pocit nějaké stagnace, tak to souvisí předně s tím, že obce a sbory se s oprávněnou netrpělivostí ptají, proč to na oficiální církevní úrovni nepostupuje trochu rychleji kupředu. Za druhé odborní teologové si kladou otázku, kolik argumentů je nutno ještě předložit, aby se ve vedeních církví konečně něco pohnulo. A z opačné strany přicházejí kritikové ekumeny, kterým celé tohle zaměření nevyhovuje a kteří nyní triumfují tvrzením, že je teď všechno v koncích.
HK: Přesto se ale v ekumeně nadále teologicky pracuje. Skrývá se za tím naděje, že kapka za kapkou provrtá i kámen?
Pesch: Jistěže! V Ekumenickém pracovním kroužku evangelických a katolických teologů, ke kterému patřím od roku 1983, právě dokončujeme projekt „Církevní úřad v apoštolské posloupnosti". Třetí a poslední svazek textů k tomuto projektu bude na závěr obsahovat doporučení „Vótum pro diferencovaný konsenzus jako Společné prohlášení k církevnímu úřadu", které je zamýšleno jako prodloužení „Společného prohlášení k nauce o ospravedlnění" podepsaného 1999 v Augsburgu. Po vyhodnocení celé diskuze v oblasti biblické vědy, dějin liturgie, dějin teologie a systematické teologie jsme se dopracovali k přesvědčení, že jsou dány všechny teologické předpoklady pro takovéto společné prohlášení, a tím pro vzájemné uznání církevních úřadů. Tedy: mohli bychom, kdybychom chtěli - oboustranně!
„Kritika ekumeny konsenzu znamená strefovat se do strašáka"
HK: Zkušenosti nasbírané v souvislosti se Společným prohlášením k nauce o ospravedlnění ovšem nepůsobí právě nadějně. Tehdy se v Německu objevil odpor mnoha evangelických univerzitních teologů a přišly námitky z obou stran. Vyplatí se celá tato námaha, kterou má člověk s takovými konvergenčními dokumenty, když potom vůbec nejsou skutečně přijaty?
Pesch: Podpisová kampaň proti „Společnému prohlášení" vznikla svého času za velmi podivných okolností a podílela se na ní jenom menšina evangelických profesorů a profesorek teologie, přičemž většina z této menšiny nebyli žádní odborní ekumenici. Rozhodující je ale právě to, čeho se tímto prohlášením skutečně dosáhlo: Kdo totiž před podpisem Prohlášení z 31. října 1999 zastával mínění, že v nauce o ospravedlnění už mezi luterskou a katolickou církví neexistuje žádný rozdělující rozpor, ten přednášel své soukromé mínění, ať měl stoupenců kolik chtěl. Po dni podpisu tohoto prohlášení však může poukázat na to, že zastává pozici vzájemně schválenou oběma církvemi - a soukromé mínění teď přednáší protivník prohlášení. Již tato skutečnost dělá ze Společného prohlášení k nauce o ospravedlnění úspěšný mezivýsledek, na jehož základě je teď nutno pracovat dál. A pak právě platí: kapka za kapkou provrtá i kámen!
HK: Dnes se především na evangelické straně vyskytuje mínění, že s touto ekumenou konsenzu se dál nedostaneme, že pro budoucí spolužití církví se musí vyvinout jiný model. Odkud pochází tento skeptický postoj ke hledání naukového konsenzu?
Pesch: Kritika ekumeny konsenzu, která se stává současně tak trochu módou, znamená strefovat se do strašáka. O ekumeně konsenzu panuje představa, jakoby zde lidé hledali pomocí vyjednávání a projednávání takového společného jmenovatele, aby se pak dospělo k nějaké sjednocené církvi stojící vedle stávajících konfesních církví. Ti lidé, kteří to tak zásadně kritizují, by si měli alespoň jednou při zasedání Ekumenického pracovního kroužku poslechnout, jak si tam nikdo nic vzájemně nedaruje, ani mezi zástupci stejného vyznání. Zajisté jde také o to, aby se z lidských hlav vypudily tvrdošíjné, zjednodušené představy, klišé a nedorozumění, jichž byl až přebytek a jež stále ještě existují, a aby tyto věci už vzájemnému porozumění dále nebránily. V tomto bodě se skutečně dosahuje „konsenzu". V ostatních věcech jde hlavně jednak o vzájemné obohacení rozvinutými teologickými tradicemi a zbožností a jednak také o kladení kritických otázek. Při tom se vůbec neusiluje ani o nějakou uniformní, jednotnou teologii, ani o nějakou sjednocenou církev.
HK: Na katolické straně také ne?
Pesch: Přirozeně je - nejenom v Římě - na katolické straně ještě dost lidí, kteří si mohou ekumenu představit jenom jako „ekumenu návratu". Ale oficiálně poslední léta Řím stále znovu prohlašoval, že se na žádnou ekumenu návratu nepomýšlí. Joseph Ratzinger se ostatně již 1964 v tomto smyslu výstižně vyjádřil výrokem o „církvích, které zůstanou církvemi a stanou se jednou církví".
HK: Na prvém, nejpřednějším místě by vlastně na ekumenickém pořadu jednání - vedle otázky úřadu - měl stát nějaký závazný konsenzus o eucharistii. Zde bylo přece v posledních desetiletích dosaženo teologicky velmi mnoho. Nebylo by načase, aby to církve oficiálně dotáhly, uskutečnily?
Pesch: Od mezinárodního lutersko-katolického dokumentu „Večeře Páně" z roku 1978 je možno si vzájemně potvrzovat, že jsme si v otázkách teologického chápání eucharistie tak dalece zajedno - také i v záležitostech souvisejících s obtížnými tématy jako „skutečná přítomnost Těla a Krve Kristovy" (reálná přítomnost) a eucharistie jako „oběť" - že společenství stolu Páně nestojí nic v cestě. Zůstává jenom problém „platnosti", to znamená: zda eucharistická slavnost odpovídá Kristovu ustanovení, což je vázáno na „platnou" ordinaci toho nositele úřadu, který eucharistii předsedá. Kdyby bylo přijato „Společné prohlášení k církevnímu úřadu", tak byla z cesty odstraněna i tato překážka. Konsenzus v nauce o eucharistii samozřejmě nebude znamenat, že by se musela bezezbytku převzít příslušná liturgická praxe, s výjimkou těch bodů, které jsou na jedné nebo na druhé straně praktikovány tak, že to způsobuje nedorozumění. To se týká na evangelické straně zacházení se zbylými eucharistickými způsobami, na katolické straně některých přehnaných forem eucharistického uctívání a kultu.
„To, čeho se dosáhlo, nesmí upadnout do zapomenutí"
HK: Vím, že s přisuzováním viny se musí zacházet opatrně. Ale přesto: kdo z obou partnerů v evangelicko-katolickém vztahu má současně vinu na tom, že je v rozhodujících mezicírkevních otázkách tak málo pohybu?
Pesch: To je těžko říct. Mám naprosté pochopení pro to, že - i když by to zcela věcně nemělo být tak vidět - se z Říma nikomu nechce přitakat takovému souznění s církvemi reformace, které by zatížilo rozhovor s orthodoxií. Toho se zajisté nesmí zneužívat k tomu, aby oboustranně vznikalo nepřímé nebo dokonce přímé vydírání. Na druhé straně není Řím ochoten k tomu, aby evangelickým církvím přiznal status skutečné církve. To opět ukázala poslední prohlášení, jejichž pozadí stále ještě nejsou objasněna. Evangelická strana na to reagovala výrazem „ekumena profilů", čehož se dá opět zneužít u evangelíků. Oproti původnímu úmyslu to ovlivňuje celou věc spíš negativně.
HK: Na čem by se to dalo hlavně zjistit?
Pesch: Že se pod výrazem ekumena profilů chápe tendence k tomu, chtít protiklady pokud možno co nejvíc vyzdvihovat, téměř se jimi těšit, místo aby se pracovalo na jejich překonání. Staví se ostří proti ostří a žádá se jen nechat se vzájemně na pokoji. A tomu se dává označení „usmířená různost". Něco takového je hodno pouze politování. Suma sumárum: obě strany přispěly k tomu, že vznikla - pro mě ovšem jenom zdánlivá - stagnace v ekumenickém rozhovoru.
HK: V takové situaci je rozhodně důležité, aby se stávající síť kontaktů netrhala. Jakou šanci vidíte právě v Německu s jeho specifickou tradicí evangelicko-katolické ekumeny?
Pesch: Máme velké štěstí, že zde v Německu máme značný počet ekumenických institutů na univerzitách stejně tak jako mimo univerzity a že máme tomu odpovídající univerzitní katedry. Disponujeme větším počtem odborných časopisů. Tohoto potenciálu by bylo možno užívat a využívat ještě lépe. Protože se nalézáme v ekumenické teologii jako i v teologii vůbec před odchodem celé generace do důchodu, mělo by se udělat vše pro to, aby to, čeho bylo dosaženo, neupadlo v zapomenutí. Kterýpak farář ví o tom, jaká všechna ekumenická prohlášení existují - když není možné, aby to všechno četl? Zeptejte se třeba, co je to „zpráva z Malty", co jsou „prohlášení z Limy" z roku 1982? Mnoho z toho je mezitím nutno vytáhnout ze zapomnění. Proto je třeba velmi přivítat, že v Římě zřejmě zamýšlejí - společně s evangelickou stranou - vypracovat sborník obsahující všechny dokumenty dosud dosaženého ekumenického dorozumění, a tím udělat jakousi bilanci. To je dobré, aby nemusela každá nová generace začínat u Adama a Evy, když hovoří o ekumenických tématech.
HK: K relativně novým sporným bodům evangelicko-katolické ekumeny patří ordinace žen k církevnímu úřadu. Jedná se o praxi, mezitím v evangelických církvích samozřejmou, v katolické církvi blokovanou římskými ustanoveními. Jak by bylo možno v tomto pro ekumenickou diskusi církevního úřadu žhavém bodě postoupit dál?
Pesch: Podle názoru mnoha v této věci obeznalých teologů neexistuje žádný v úzkém slova smyslu dogmatický nebo dokonce „ontologický" důvod pro vyloučení žen ze svátosti svěcení, nýbrž pouze argumenty tradice a - případně - „důvody přiměřenosti". Takže je tato otázka teologicky otevřená, navzdory známým rozhodnutím papeže Jana Pavla II. Pouze zde není možno v dohledné době očekávat nějakou změnu. Člověk se k tomu ptá, zda se zde dá očekávat druhý krok před prvním, když římské církevní vedení navzdory přibývající nouzi a potížím církevních obcí nechce změnit ani čárku na předpisu celibátu. Zároveň by měli luteráni při tomto tématu vystupovat méně sebevědomě, protože zde není možno vykázat žádnou reformační tradici. Trvalo to také velmi dlouho - až do sedmdesátých let minulého století - než v luterských církvích padla proti ženám ve farním úřadě ta poslední omezení. Z toho důvodu se můžeme jen divit, když v dokumentu EKD1 čteme o „církevním společenství podle evangelického chápání", kde prý je to místo, na kterém se prý musí klást katolické církvi odpor. Nejdříve by se měli evangelíci sami tlouct do vlastních prsou!
HK: V uvedeném dokumentu EKD o církevním společenství je vedle ordinování žen jako další evangelické znamení kvality vyzdvižena významná pozice evangelických synod, to znamená, že se na vedení církve podílejí ordinovaní i neordinovaní. Může na to být evangelická církev - oproti katolické - skutečně hrdá?
Pesch: Zajisté jsou synody v evangelické církvi nejenom poradní orgány, nýbrž jsou oprávněné i rozhodovat. Ale ani evangelická synoda nemůže ve skutečných otázkách víry rozhodnout proti duchovnímu úřadu. Kromě toho se v odborné evangelické diskuzi ukazuje stále silněji, že se v evangelické církvi z důvodu protikatolického resentimentu z povědomí příliš silně vytratilo, že obcím nadřazený úřad církevního vedení je pro církev nejenom výhoda (ad bene esse), nýbrž že náleží k její podstatě (ad esse), a to kvůli její katolicitě. Při tom není vůbec důležité, jak se tento úřad nazývá. V každém případě má kompetenci ordinovat a má dozor nad naukou. A to je přesně to, co má dělat i katolický biskup. Druhý vatikánský koncil popsal úkoly biskupa a kněze stejně: Vedení obce tím, že se zvěstuje evangelium a vysluhují svátosti, a sice v tomto pořadí, a to je také luterské pořadí. Z toho důvodu nevidím v popisech vedoucí funkce v církvi žádný rozdíl, který by byl důvodem k vzájemnému oddělování.
HK: V pozadí dokumentu o církevním společenství podle evangelického chápání se nachází model Leuenbergské konkordie, jejímž podepsáním přijaly církve reformace v Evropě vzájemnou církevní pospolitost. Společenství církví podle modelu Leuenberg ale vůbec není totéž co sjednocení církví podle katolického chápání. Existuje nějaké přemostění mezi těmito dvěma představami?
Pesch: Leuenberg byl mezi církvemi reformace první pokus, jednak prastaré - a přísně rozdělující a ohraničující - konfesní rozdíly přezkoumat a pak se tázat, zda stále ještě brání církevní pospolitosti. To byla právě také představa modelu, podle které jsme v Ekumenickém pracovním kroužku svého času vypracovali dokument s názvem „Nauková odsouzení - rozdělují ještě církve?" (1985). V popředí stála otázka, zda-li je možno zůstat u vyvinutých a dokonce církevně závazných tradic a přesto mít společenství s nějakou jinou církví. Když se zjistí, že rozdílné tradice se týkají pouze rozvinutí nauky, ale nikoliv zásadního vztahu víry a evangelia, potom se stalo možným to, co se později nazvalo „diferencovaný konsenzus".
HK: To znamená, že Leuenberg by se mohl stát nosným konceptem i pro evangelicko-katolickou ekumenu?
Pesch: Pro mně je „Leuenberg" i nadále model, podle kterého by byla - přirozeně s určitými obměnami - představitelná církevní pospolitost také mezi katolickou církví a církvemi reformace. To by přirozeně předpokládalo, že se předtím jasně prohlásí, že stávající rozdíly nejdou „až ke kořenům", abych mluvil stejně jako papež Jan Pavel II. Ale katolický partner rozhovorů si musí uvědomit, že s luterány nikdy nemůže dosáhnout nějaký „konsenzus" na úkor Leuenbergské konkordie, že tedy fakticky vždy zároveň mluví také s reformovanými. Jestliže je to zaručeno, pak by se mohlo vyvinout také něco takového jako „diferencovaný konsenzus" na úrovni církevních institucí: Praktikování úřadu, včetně modalit při jmenování nositelů úřadu, se nemusí sjednocovat podobně jako jako se nesjednotilo podrobné vypracování nauky o ospravedlnění. Církevní pospolitost nemusí přece ani na katolické straně znamenat, že by všechno směřovalo k nějaké uniformní církvi, a už vůbec ne s nějakou všeobsáhlou papežskou jurisdikcí.
„Člověk se nesmí nechat mýlit zpětnými údery "
HK: Katolická církev obsáhle popsala v Druhém vatikánském koncilu své sebechápání jako církev a zároveň vstoupila do ekumenického hnutí. Od nějaké doby existuje spor o koncil, právě kvůli jeho ekumenickému zaměření. To se právě ukázalo v „odpovědích" Kongregace pro nauku víry z minulého roku ...
Pesch: Odpovědi Kongregace pro nauku víry bych spolehlivě zařadil do kategorie „pracovních úrazů". Věcně neobsahují oproti prohlášení Kongregace pro nauku víry „Dominus Iesus" z roku 2000 nic nového, takže se ta debata skutečně už nemusela vést znova. Byl to bezpochyby ekumenický ústup po úderu, jak se to příležitostně vyskytuje také na evangelické straně - vzpomeňte si jenom na dokument německých luteránů „Řádně povolán"2 o ordinaci a pověření, který i evangeličtí teologové a teoložky právem intenzivně kritizovali. Člověk se nesmí nechat takovými zpětnými údery mýlit. V každém případě je chybné, hovořit o nějakém cílevědomém odstupu od koncilu a jeho odvolávání.
HK: Ale dají se dokumenty koncilu vykládat také ne-otevřeně nebo restriktivně?
Pesch: Dekret o ekumenismu byl vlastně takový začátek. Předtím katolická církev ekumenické hnutí stále masivně odmítala, což dospělo až k téměř urážlivým odůvodněním odmítání účasti na něm papežem Piem XI. a k přísným zákazům ještě za papeže Pia XII. Proto by bylo naprosto nesprávné a falešné chápat dekret o ekumenismu tak říkajíc jako poslední slovo v této věci. Nejvýznamnější příklad je zde nesprávný výklad článku 22, kde je řeč o onom pověstném „defectus ordinis", „chybějící svátosti svěcení" v církvích reformace. Celý výraz je součástí omezující vedlejší věty stojící před výpovědí, ve které je popsáno evangelické chápání večeře Páně převážně pozitivně. Jestliže se ale - jak se to stále znovu děje - hlavní věta vypustí a cituje se jenom vedlejší věta, potom se stane pod rukou z označení problému budoucí práce nějaký závěrečný posudek. - Ekumenické možnosti koncilu nejsou ale ještě vůbec vyčerpány.
HK: V současné době se zdá, že ekumena mezi katolickou a evangelickou církví v Německu je zatěžována především rozdíly v etických otázkách. Nejnovějším příkladem je posuzování výzkumu embryonálních kmenových buněk, kde částečně vyšly najevo konfesní rozdíly. Hrozí zde nový potenciál rozštěpení?
Pesch: Bezpochyby existují kvůli rozdílným názorům na etické otázky potíže v ekumenickém rozhovoru, nevidím v tom ale žádné ohrožení. Léčka, ve které je možno lehce uvíznout, spočívá v tom, že hledání správné odpovědi na etické výzvy a dotazy je podle katolického chápání totožné s otázkou po Božím přikázání. Neboť kdo koná vědomě věci nesprávné, ten ohrožuje také vztah k Bohu. V tom ale hned evangelická strana větří jakýsi návrat ke katolickému ospravedlňování dobrými skutky. Do této léčky se nesmí vstoupit.
HK: Jak by bylo nejspíš možné se jí vyvarovat?
Pesch: Tím že si člověk nejdřív ujasní, že při veškerém reformačním zdůrazňování „sola fide", ospravedlnění „jenom z víry", stojí pro křesťanskou existenci samozřejmě rovněž jako následující důsledek otázka po vůli Boží. To je důvod, proč se při zabýváním se etickými rozdíly mezi vyznáními zasazuji o uklidnění a o další, pouze argumentům povinované práci na obtížných tématech, která nás ještě očekávají. Tato záležitost je proto tak citlivá, protože se pohybujeme v nevyzkoušených etických prostorách, kde nedisponujeme žádnými předlohami z tradic minulosti. Že se tváří v tvář těmto těžkostem nedá hned dosáhnout nějakého konsenzu, není vlastně žádný div. Také se ale při tom ukazuje, že rozdílné úsudky probíhají napříč konfesním hranicím.
„Cesta do Wittenbergu vede přes Konstantinopol"
HK: Nevznikají zde ovšem značné nesnáze pro vyjádření společného svědectví církví na veřejnosti, jak se to již vícekrát očekávalo a stále ještě očekává?
Pesch: Když církve ve sporných etických otázkách jdou odlišnými cestami a samy hned nevědí, jak by mělo jejich společné svědectví vypadat, tak je tím především jasně zřejmé, že nejsou v těchto věcech upřednostněny ani nejsou chytřejší než všichni ostatní současní lidé. Přiznat si to je otázka poctivosti k sobě samému. Problematickým se to ovšem stává tam, kde se pracuje s vzájemným obviňováním z něčeho, co nemusí být. Jako kupříkladu když se říká, že evangelické názory na výzkum kmenových buněk nebo na umělé přerušení těhotenství prý ukazují, že evangelická církev nebere ochranu života dost vážně. To ale neznamená, že by argumenty částí evangelické teologie a církve vyjadřující se pro neomezený výzkum kmenových buněk byly pro mně přesvědčivé. Věcná problematika je ale tak vystupňovaná a je spojena s tak rozhodujícími následky pro naše pochopení člověka, že se musíme na všech stranách starostlivě vyvarovat nouzové situace.
HK: Církevní pospolitost mezi katolickou církví a církvemi reformace není současně - realisticky viděno - na obzoru. Proto nutně vyvstává otázka po mezistupních - právě s ohledem na večeři Páně případně eucharistii. Co by zde bylo možné nebo dokonce žádoucí?
Pesch: Přál bych si, aby katolická církev jako první stupeň učinila stejné rozhodnutí jako evangelická církev a umožnila vzájemné připouštění křesťanů a křesťanek sesterské církve k eucharistii. To by ale ještě nebylo - je nutno poznamenat - společenství stolu Páně od církve k církvi, protože pro toto „velké řešení" je třeba dalších objasňování a dorozumívání. Toto tak zvané „otevřené přijímání"3 pro jednotlivce by ale bylo teologicky legitimní, po všem tom, čeho se v ekumenickém rozhovoru dosáhlo. Předpokládá se zde prohlášení katolické církve, že v evangelické večeři Páně slavené ve smyslu jejího ustanovení rozpoznává katolická církev poslední večeři Ježíše Krista a také naopak. Co Římu v tomto kroku brání, jsou částečně zase ohledy na pravoslavné. Mezi tím je možno lidem v pastoraci poradit - ve smyslu svědomité „předbíhající poslušnosti"4 , že je možné přistupovat také v jiné církvi k večeři Páně za předpokladu, že si je člověk vědom problematické situace a nejedná lehkomyslně, jako kdyby to bylo všechno jedno.
HK: Momentálně existuje v katolicko-pravoslavném dialogu oprávněná naděje na rozhodné kroky vpřed. Tento dialog se v následující době bude zabývat problematickým tématem „papežského primátu". Co to znamená pro evangelicko-katolickou ekumenu?
Pesch: Doufám, že se s pravoslavím skutečně postoupí dopředu. Neboť Řím si přece nemůže vážně namlouvat, že by pravoslavní někdy pro římského biskupa uznali třeba i tu nejmírnější formu nějakého jurisdikčního primátu a neomylného primátu v nauce o víře a mravech. Jinak řečeno: jestliže Řím přesto považuje církevní pospolitost s pravoslavnými, ortodoxními církvemi za uskutečnitelnou, znamená to, že je možné mít církevní společenství, ačkoliv partnerská církev neuznává nějakou nauku, nějaké učení, jež má pro římskou církev hodnotu slavnostně vyhlášeného dogmatu. Potom ovšem se nebude možno dlouho vyhýbat příslušným krokům ve směru k církvím reformace. Proto s oblibou říkám: co se týče papežství, cesta do Wittenbergu vede přes Konstantinopol.
Otto Hermann Pesch (nar. 1931) byl do roku 1999 jako katolík profesorem systematické teologie s těžištěm kontroverzní teologie na fakultním odboru (fakultě) evangelické teologie univerzity Hamburg. Témata jeho vlastního teologického výzkumu jsou: Luther a reformační teologie, Tomáš Akvinský a středověká teologie, ekumenicko-teologický dialog mezi evangelickou a katolickou církví, katolická dogmatika v ekumenickém kontextu.
Publikováno v Herder Korrespondez 62, 6/2008, strana 286-290; přeložil Jiří Kohl
1EKD = Evangelische Kirche in Deutschland je svaz všech evangelických zemských církví v Německu. Německé evangelické zemské církve jsou buď luteránské, nebo reformované nebo sjednocené. EKD není s podstatě církev, nýbrž svaz církví.
2V německém originálu: „das VELKD-Papier „Ordnungsgemäß berufen"; zkratka VELKD se používá pro Vereinigte evangelisch-lutherische Kirche Deutschlands - svaz německých luterských církví.
3V německém originálu „offene Kommunion".
4V německém originálu „vorauseilendes Gehorsam"