Přístupy historiků a sociologů k sekularizaci

Ukázka z knihy Hugha McLeoda Sekularizace v západní Evropě (1848-1914)

I když mnoho historiků se shoduje v identifikaci sekularizace jakožto ústředního tématu moderní náboženské historie západní Evropy, radikálně se rozcházejí v názoru na míru, příčiny a časový průběh tohoto procesu.

Začněme časovým průběhem. Většina historiků určila klíčové období, v němž trend k sekularizaci začal nezpochybnitelně dominovat, třebaže přiznávají, že svou roli měla i jiná období. Mnoho historiků tvrdí, že pokud jde o Německo a Francii, a v menší míře i o Anglii, zásadním bodem obratu bylo osvícenství osmnáctého století a navzdory některým dočasným přerušením v určitých mezidobích probíhal proces sekularizace v podstatě kontinuálně od osmnáctého století až do současnosti. Druhý přístup, kte­rému spíše dávali přednost britští historikové, se zaměřoval na průmyslovou revoluci a na masivní přesun populace z venkova do měst, k němuž docházelo asi od roku 1800. Třetí přístup, upřednostňovaný zvláště historiky idejí a literatury, osvětloval různé směry vývoje vědy, filosofie a náboženských studií kolem poloviny devatenáctého století. Za ústřední postavu se v tomto pojetí obvykle pokládal Darwin a za ústřední text jeho dílo O původu druhů, vydané roku 1859. Čtvrtý přístup se věnoval hlavně období asi od roku 1960, kdy se úpadek náboženské praxe stal mnohem rychlejším.

Tyto odlišné chronologie odrážejí různé názory na to, jak a proč k sekularizaci docházelo. Hlavní typy odpovědí na tyto otázky jsem roztřídil do čtyř kategorií, které by se daly nazvat: 1. Pokrok vědy, 2. Modernizace, 3. Postmodernita a 4. Výprodej Boha.

Popis sekularizace s ohledem na „pokrok vědy" často začíná předpokla­dem, že v lidské mysli proběhly zásadní bitvy. Základním tématem je zde vzestup vědy jako dominantního způsobu porozumění světu. Půdu připra­vili už Koperník a Galileo, Newton a filosofové, jako byli Descartes, Locke a Hume. Bod obratu se ale nachází až v letech kolem poloviny devatenác­tého století. Z mnoha revolučních směrů myšlenkového vývoje té doby měly nesmírný význam tři z nich. Darwin položil základy pro radikálně nový způsob pohledu na lidstvo, v němž muži a ženy už nebyli ani tak stvořeni podle obrazu Boha, ale stali se prostě součástí přírody, podřízenou stejným zákonům jako její zbytek. Jako důsledek tohoto pojetí byly staré pojmy jako „duše" a „svobodná vůle" odmítnuty jako smysluprázdné a vědomí, existovalo-li vůbec něco takového, se stalo produktem evoluce. Tübingenská škola biblických studií podrobila posvátné texty vědeckému zkoumání a autoři jako Strauss a Renan nově interpretovali Kristův život tak, že ho zbavili všech nadpřirozených prvků. Mezitím Comte a Spencer prosazovali vědecké zkoumání společnosti a přitom poskytli vysvětlení náboženství jako produktu určitého stadia lidského vývoje. To vše samozřejmě neřeší otázky, jak a do jaké míry se tyto ideje přenesly na masy lidí. Ale studie o císařském Německu dokazují, že materialistická věda tam byla poměrně široce popularizována a že ji přijalo mnoho sociálních demokratů z dělnické třídy - především proto, že v církvích spatřovali spojence státu a vítali vše, co mohlo zdiskreditovat jejich teologii. O francouzské Třetí republice, kde mnoho učitelů, stejně jako vedoucích politiků a význačných osobností ve vzdělávacím systému věřilo v osvobozující potenciál protináboženské vědy, lze hodnověrně tvrdit, že takové názory se propagovaly v celém systému státních škol. Jiná linie argumentace dokazovala, že ať už většina lidí věděla o posledním vývoji vědy jakkoli málo, během konce devatenáctého století se vědcům úspěšně podařilo nastolit svou autoritu jakožto hlavních nositelů záhadného poznání a do velké míry v tom nahradit kněze a teology, kteří vypadali méně „moderně".

Vysvětlení sekularizace v rámci „modernizace" si všímají spíše sociálních než intelektuálních změn. Obvykle se zaměřují především na přechod od převážně venkovské, agrární a vysoce hierarchizované společnosti ke spo­lečnosti převážně městské, průmyslové, poměrně demokratické a bohaté. Historikové, kteří vidí jednoduše jen přímou úměru mezi šířením průmyslu a úpadkem náboženství, by se měli vyrovnat se skutečností, že v Anglii první poloviny devatenáctého století došlo k masivnímu růstu nonkonformistic­kých církví a k zvýšení evangelikálního vlivu ve většině sektorů společnosti. Pronikavější verzi výkladu vztahu mezi industrializací a sekularizací však předložil Alan Gilbert. Tvrdí, že v krátkodobém horizontu industrializace ve skutečnosti význam náboženství v anglické společnosti zvýšila. Náboženství nabízelo určitou formu jistoty v moři ohromujících sociálních změn. Konkrétně pro řemeslníky a malé podnikatele, kteří se právě osvobodili z vesnického společenského řádu a z područí statkářské šlechty a faráře, představovalo spojení s nonkonformistickou modlitebnou známku nezávislosti. Průmyslová čtvrť se stala příznivým místem pro intenzivnější, emočnější a osobnější typy náboženství, jako byl například metodismus, Tato fáze vyvrcholila kolem roku 1840. Z dlouhodobého hlediska však industrializace pozici náboženství v anglické společnosti podkopávala. V druhé polovině devatenáctého století se většina populace těšila z významného zlepšení své životní úrovně, pokroky v medicíně snížily výskyt epidemií a růst měst vedl k větší anonymitě a individualistickým formám společenství, v nichž takové organizace jako církve jen stěží nacházely základnu. V důsledku těchto změn se velmi rozšířila škála situací, v nichž se pro řešení problému lidí nabízela čistě lidská řešení, a krize, v nichž se lidé museli „obracet" k náboženství, se úměrně tomu vyskytovaly méně často. Náboženství kvůli tomu nutně nemuselo být méně pravdivým, ale v mnoha životech ztratilo své význačné postavení a rostoucí počet lidí začal nabývat přesvědčení, že jsou uskuteč­nitelná velká zlepšení lidské situace. (...)

Obě tyto verze se shodují v tom, že devatenácté století bylo klíčovou fází sekularizace, i když se rozcházejí v odpovědi na otázku proč. Vysvětlení odkazující na „postmoderní" názor však uvádí, že hlavním tématem devatenáctého a první poloviny dvacátého století je kontinuita ústředního postavení náboženství a církví a že k „reálné" sekularizaci docházelo přibližně až od šedesátých let dvacátého století. Toto stanovisko reprezentuje, pokud jde o Británii, Callum Brown, ale mnoho z jeho úvah lze vztáhnout i na jiné západoevropské země. Podle jeho argumentace se sice v devatenáctém a na začátku dvacátého století skutečně významně snížila účast na bohoslužbách, ale velká většina populace navštěvovala nedělní školu nebo v dětství chodila na hodiny katechismu a v dospělosti se hlásila k příslušnosti k nějaké církvi, většina manželských párů dále uzavírala sňatek v kostele a rodiče dávali pokřtít své děti a především přetrvával velký morální vliv církví. Církve měly rozhodující slovo při vymezování morálního chování, a i když mnoho lidí příliš přísně tyto standardy neuplatňovalo, málokdo byl připraven zpochybnit je v principu. Zvláštní význam zde měla role žen: ačkoli existovalo výrazné napětí mezi většinou forem náboženství a maskulinitou, jak ji pojímala dělnická třída, náboženství zůstávalo důležitým prvkem ženství a ženy i nadále jednak udržovaly nábožensky založená pravidla morálky, jednak předávaly náboženskou víru a náboženské praktiky dalším genera­cím. Podle této verze se postavení církví ve společnosti začalo drolit až od konce padesátých let dvacátého století s rozvojem rebelské a hédonistické kultury mladých, silně ovlivněné populární hudbou, a s revolucí v sebeuvědomění žen, v jejímž důsledku starší modely ženství rychle ustupovaly před novými ideály osobního naplnění. (...)

Proponenti těchto tří teorií se sice radikálně liší v tom, kdy, jak a proč k sekularizaci došlo, ale všichni se shodují v tom, že v nějakém bodě v uplynulých 250 letech byla západní Evropa sekularizována. Není náhodou, že skeptičtější hlasy se v tomto ohledu ozývaly hlavně ze Spojených států, kde náboženské trendy od šedesátých let dvacátého století byly daleko zmatenější a nejednoznačnější než v Evropě. Během šedesátých let se zdálo, že Spojené státy procházejí rychlou sekularizací, velmi podobnou té, která ve stejné době zasáhla západní Evropu. Ale i tehdy tam existovaly protikladné trendy. I když většina „mainstreamových" církví ztrácela členy a došlo k výraznému početnímu růstu těch, kdo se otevřeně hlásili k ateismu nebo nevyznávali žádné náboženství, některé z konzervativnějších či „fundamentalističtějších" evangelikálních církví se zvětšovaly a také se vzedmula vlna náboženského experimentování, která se odrazila zejména v rostoucím zájmu o různé formy buddhismu a hinduismu. Tyto trendy se daly jasněji po­stihnout a vymezit na konci sedmdesátých let, kdy se konzervativní protes­tanti, znepokojení tím, co pokládali za nespoutaný liberalismus úzce spojený s různými symptomy morálního úpadku, začali politicky organizovat. Doklady o sekularizaci ve Spojených státech do poloviny osmdesátých let sice nechyběly, ale celkový obraz se zdál mnohem komplikovanější než před patnácti lety. Zatímco většina „mainstreamových" denominací i nadále ztrácela členy a počet těch, kteří nevyznávali žádné náboženství, podstatně vzrostl, jiné církve se stále zvětšovaly, objevila se široká škála nových forem religiozity a náboženství se vysoce uplatňovalo i ve veřejné sféře, hlavně v důsledku aktivit konzervativních protestantů. Podle průzkumu veřejného mínění asi 90 procent obyvatel prohlašovalo, že věří v Boha, a kolem 40 procent tvr­dilo, že se v minulém týdnu účastnilo bohoslužby - což byla čísla, která v obou případech značně převyšovala údaje přicházející z většiny západo­evropských zemí. Američtí historikové byli proto méně ochotni než jejich evropské protějšky spatřovat v sekularizaci nevyhnutelný průvodní jev „modernity" nebo prvořadé téma moderní náboženské historie.

Čtvrtý popis sekularizace, který jsem nazval „výprodejem Boha", osvětluje mnohostrannost moderní náboženské historie. Jeho nejdovednějším vykladačem je Jeffrey Cox. Tuto verzi, která souhlasí s tím, že k sekularizaci došlo, ale popírá její nevyhnutelnost, upřednostňovali hlavně američtí historikové. Odmítnutí předpokladu, že úpadek náboženství je nevyhnutelným průvodním jevem modernity (nebo postmodernity), často opírali o srovnání mezi slábnoucími církvemi v Evropě a vzkvétajícími církvemi ve Spojených státech. Ústředním faktem moderní náboženské situace je podle těchto historiků konkurence: konkurence mezi církvemi, konkurence mezi náboženskými a světskými ideologiemi a samozřejmě konkurence mezi nároky náboženského nebo politického idealismu a nároky například sportu nebo zábavy. V tomto prostředí přežijí náboženské věroučné systémy a organizace, jen pokud budou aktivně a inteligentně prodávat samy sebe. To například vyžaduje energickou náborovou politiku a snahu ztotožnit církve s aspiracemi velkých částí národa. Historikové této školy tvrdí, že relativní úspěch církví ve Spojených státech vyplývá z faktu, že dělaly takové věci mnohem efektivněji než církve v Evropě, které často svazovaly tradice spolupráce se státem, vzbuzující jejich neoprávněné uspokojení, nebo příliš těsné spojení s nepopulárními elitami.

Historikové mnoha různých typů se tedy shodují v tom, že sekularizace je ústředním „příběhem" moderní náboženské historie západní Evropy, ale nabízejí zcela odlišné a někdy neslučitelné verze, jak skutečně probíhala. Vlastně by bylo možné vzít určité prvky z každého z těchto příběhů a vytvo­řit novou syntézu. A výsledek by mohl být dokonce ještě přesvědčivější než kterákoli z těchto verzí, které kladou přehnaný důraz na některý hlavní fak­tor, ať je to věda, industrializace nebo cokoli jiného. Nicméně je nutno uznat, že by tím vznikl pátý „příběh", který by byl neakceptovatelný pro mnoho vypravěčů jiných verzí. To je částečně dáno tím, že existuje mnoho vědců, pro něž je článkem víry, že jeden druh explanačních faktorů, ať už sociálních, intelektuálních, politických, náboženských či jiných, je základní, a jakékoli vyprávění, které přiznává stejnou důležitost faktorům jiného druhu, je pro ně proto nepřijatelné. Částečně je to kvůli otázkám chronologie, která je pro mnoho těchto argumentací ústřední, a každé znejistění této chronologie by vedlo k naprosto odlišnému typu interpretace.

V osmdesátých a devadesátých letech se však v historii, stejně jako v sociologii začaly z více stran ozývat skeptické hlasy. Důvody pro tento skepticismus se velmi různily. Mezi historiky moderního náboženství to však mělo ten celkový účinek, že se zvyšovala jejich opatrnost při užívání termínu „sekularizace" a nejistota ohledně jeho postavení jako předpokládaného klíče k moderní náboženské historii.

Převzato ze str. 12-17 1. vydání v CDK (2008), z angličtiny přeložili Jana a Jiří Ogročtí. Titulek redakce Getseman. Redakčně kráceno.