Vize církve z perspektivy ČCE

1. Protestantská koncepce církve

Podle augsburské konfese je církev charakterizována dvěma znaky: (A) čisté kázání evangelia a (B) řádné vysluhování svátostí, reformovaná konfese k tomu dodává ještě třetí znak (C) církevní kázeň.

Jistě by se dalo diskutovat o tom, jestli tato definice církve je vyčerpávající (vznikla v době 16. století, tehdejší diskuze reagovala na jinou situaci církve a života společnosti) a jestli je jedinou možnou definicí. Dějiny protestantské teologie ukazují, že každá doba hledala svou definici, ať už to byl pietismus 18. století nebo liberální teologie století 19. Jsem si jist, že i v 21. století se dějí v evangelické teologii pokusy najít definice církve, debata by to mohla být zajímavá, ale v této chvíli nemohu říci, jestli správná. To by bylo na jinou diskuzi.

Já se chci držet ve své vizi právě toho, co předkládá Augsburská konfese. Domnívám se, že nás to drží při rozletu v úvahách o vizi církve při zemi, tedy ještě v lůně pravověří, tedy v rámci apoštolské tradice. Církev se nerozprostírá jen v horizontální rovině, na rovině mezilidských vztahů, ale je společenstvím, které je jaksi již jednou nohou již eschatologické rovině, tedy církev má i svůj vertikální rozměr, vztah lidí k Bohu a Boha k lidem skrze Boží slovo a svátosti. Kde jinde se můžete setkat se slovem Božím a svátostmi, tedy s Kristem než v církvi a skrze existenci církve, ať už ta či ona forma církevnosti různá co do způsobu vedení a spravování církve. Můžeme říci, že církev je v tomto ohledu nenahraditelná. Církev je tělo Kristovo a to je víc, než jen spolek těch, kteří se vzájemně chtějí nést a přijímat.

2. Současný stav ČCE

Současný stav ČCE nemohu vyčerpávajícím způsobem popsat, ale mohu vycházet ze své praxe evangelického faráře.

Základní znaky lidové evangelické církve.

Působím na venkově, na úpatí Vysočiny. Vysočina je oblast, kde se v době rekatolizace (17. a 16. století) udrželo hnízdo tajných evangelíků. To připomínám proto, že tato historie stále silně ovlivňuje povědomí lidí, především evangelíků. Vysočina se vykazuje dlouhou pamětí. Tato minulost ovlivňuje evangelíky, řekl bych (tedy ty evangelíky, které tak můžeme zvát) víc negativně než pozitivně. Proč tak soudím? Jednak proto, že drtivá většina lidí (čím starší, tím více) jsou zahleděni do minulosti (což je právě ta vize či spíše ne-vize církve). Minulost, to je ten zlatý věk, jak by řekl Ovidius, to je to původní evangelictví, to je ta doba téměř mytických hrdinů, téměř jako z Homéra. Tak to lidé (evangelíci) často nereflektovaně prožívají. Utrpení tajných evangelíků a exulantů mnozí dnešní evangelíci prožívají více než utrpení našeho Pána Ježíše Krista na kříži a budování sboru v prvních letech po tolerančním patentu prožívají něco jako apoštolskou dobu budování prvotní církve. Tedy co bylo v čase před tím, jaksi už neexistuje. Minulost takto prožívají zvláště proto, že současně vidí, jak se církev pomalu ale jistě smrskává na malé hloučky ještě věřících. Z celých velkých evangelických rodin zůstává aktivním věřícím třebas jen jeden jediný, ostatním je to úplně jedno, ba mnozí pokřtění, náboženstvím odkojení a „vykonfirmovaní" žijí v jakési permanentní ostražitosti a nepřátelství vůči evangelickému sboru (co kdyby něco chtěl). Vlastně je to dost depresivní. Těžko se mi mluví vůbec o nějaké vizi církve. Někdy se přistihuji, že mám vizi tak na týden dopředu.  

Působím v církvi, která by se dala charakterizovat jako lidová církev. Co si pod tím představit? Kdo to nezažil, je to asi nepředstavitelné. Hlavní znaky lidové evangelické církve na Vysočině:

a) Pohřby. Pohřbů se účastní celá vesnice, takže je to jedinečná příležitost vtáhnout širokou veřejnost do bohoslužebného dění, schválně říkám do bohoslužebného dění a ne do kázání).

b) Evangelické rody. Které farář několik let horko-těžko rozplétá, aby se v nich aspoň trochu vyznal.

c) Křty. Tedy ve vědomí lidu spíše křtiny. Říká se: „pane faráři, pokřtěte nám to na evangelicko".

d) Svatby. Ty jsou spíše sporadické.

e) Neochota nebo jen velmi malá ochota (často jde o omezený okruh lidí, kteří se dobře znají) se před druhými a s druhými ve sboru sdílet. Toto je provázeno ostychem před druhými ve sboru, před nevěřícími a hlavně před farářem.

f) Vyprázdněnost znalostí Písma a učení církve. Je to zvláštní: téměř nulová znalost Písma a to v kraji, který se kdysi mohl vykázat skvělými písmáky. Jistě jsou i tací, kteří Písmo pravidelně čtou a znají ho, ale jde spíše o výjimky. Neznalostí myslím to, když čtenář bezradně listuje Biblí a hledá Nový zákon.

g) Televize. Televize brutálně ničí celkově venkov a jeho kulturu a odsává lidi nejen od sborových aktivit. Ve městě se to přece jenom nějak ztratí.

h) Role faráře. Farář je vnímán jako profesionál, jako garant morální čistoty, často je vnímán jako úřad, často také jako celebrita vesnice, ale často také jako ten, pro co mají Němci geniální slovo, tedy Seelsorger, tedy nejen kazatel, učitel dětí, ale ten, který může pomoci v těžkých životních krizích, kterému se lidé svěřují, který je ve víře doprovází. Od faráře se očekává, že má na všechno odpověď, že ihned po svém příchodu na sbor navštíví evangelické rodiny, že přivede děti a mládež k víře, že oživí spící členy sboru, že bude rozumět všem technickým záležitostem, že bude spravovat úřad.

Jací lidé tvoří evangelický sbor lidové církve

Můžeme mluvit o třech okruzích:

a) Jádro sboru, věrní členové, často dost ochotní nést časové, finanční i pracovní náklady na život sboru. Jsou to lidé, které bychom v rámci vesnice (kde všichni o sobě něco vědí a všichni jsou na očích) mohli nazvat skutečnými vyznavači. Farář se o ně může často opřít.

b) Členové sboru, kteří se občas objeví (nejen jednou za rok, ale i častěji).

c) Pak jsou tam lidé, kteří se objeví, jen když něco potřebují (pohřeb a křest). Vztah těchto lidí bychom mohli přirovnat ke vztahu k zubaři. To by se dalo popsat takto: „Já vím, že tu je fara a kostel, že tam je farář, platím symbolickou částku (salár na způsob zdravotního a sociálního pojištění), aby se neřeklo, zatím faráře nepotřebuji, ale když to přijde, vždy je nějaký k dispozici, prostě jako zubař, u kterého jsem také v evidenci. Víc od církve nepotřebuji, protože návštěva církve je stejně nepříjemná jako návštěva zubaře."

Jakou mohu mít vizi v rámci této církve? A) Mohu mít tendenci církev lidovou změnit v církve vyznávající, B) Mohu církev lidovou akceptovat a vycházet vstříc jejím požadavkům. C) Ani jedno ani druhé, ale čekat, že se situace sama nějak vyřeší (třeba tím, že zanikne časem nebo že se stane zázrak). D) Mohu odejít a hledat zcela jiné formy církve, což je spíš popřením vize pro lidovou církev.

Ad A) Tato vize je sice možná, ale téměř neuskutečnitelná v podmínkách tradiční vesnice, kde je stále církev jednou ze součástí veřejného života. Vyznavačská církev by v rámci vesnice žila spíše uzavřeným životem jako cizorodý element, kterému by nikdo zvenčí nerozuměl. Dále by to dopředu vyloučilo lidi, kteří se z různých důvodů nemohou proměnit ve vyznavače v rámci vyznavačské církve, ale přesto chtějí nějak patřit k církvi a jsou věřícími v křesťanském slova smyslu. Tuto vizi zavrhuji jako sice možnou, ale naprosto nepastorační.

Ad C) Čekat až se situace vyřeší. To může znít velmi zbožně, jako že to za nás vyřeší Duch svatý. Ale znamená to vposledku rezignaci, což je jiným způsobem řečeno, že už ani v moc Ducha svatého nevěříme, neboť jeho moc s námi také nic nenadělá.

Ad D) To je popření jakékoli vize.

Ad B) Považuji za schůdnou cestu. Akceptace lidové církve, ovšem ne nekriticky, ale se snahou nosné prvky křesťanství akcelerovat a vyprázdněnou tradici či zvykovost eliminovat až vymýtit.

Jak to dělat?

Proto volím definici Augustany (Augsburské konfese), která mi tvoří základ pro smysluplnou vizi lidové evangelické církve na venkově tradičních oblastí jako je Vysočina.

Základní těžiště:

a) Konfesijní čitelnost ruku v ruce s otevřeností vůči ekuméně.

b) Zvěstovat evangelium a vysluhovat svátosti. Nejlépe se to demonstruje na příkladě pohřbu: církev má jedinečnou možnost tváří tvář smrti, nad rakví člověka vyslovit to, co ostatní svět vyslovit nemůže a často ani nechce.

c) Bohoslužba. Pracovat na celkovém zkvalitnění bohoslužby. Tedy, neupadat do povrchních forem, frází, církevního jazyka, nestavět na subjektivitě kazatele a jeho kazatelských schopnostech, nebýt v zajetí minulosti, ale snažit se o to, aby bohoslužba byla výrazem dnešní (tedy, současné) slavící církve, tedy vyhýbat se archaismům a již nesrozumitelným znakům a symbolům a řeči (Příklad jeden za všechny: neužívat kralickou bibli, jenom proto, že je to evangelické stříbro a jenom z úcty k tradici, ale používat Písmo v současné češtině). Řekl bych to takhle: slavit bohoslužby bez upatlanosti, aby to nebyl patvar bez ladu a skladu, nezáživný a uplácaný „tak jak to přišlo pod ruku". Je třeba promýšlet liturgii bohoslužby ne jen z hlediska ortodoxie a z hlediska teologie, ale také z hlediska estetiky a kultury jazyka i formy komunikace. Bohoslužba by měla být vysoce profesionálním útvarem (řečeno takto nehezky). Neměla by se slavit bezmyšlenkovitě jenom z úcty k tradici ve smyslu „jak jsme to dělaly sto let před námi". Projev bohoslužby je jakousi výkladní skříní toho, čím vnitřně církev žije. Církev jako celek je viditelná více či méně při slavení bohoslužby. Nikde jinde. Diakonii, sociální službu lidem dělají profesionálně a dobře i jiné, právě i necírkevní organizace a jednak diakonii dělají v církvi vždy jen vyslaní jednotlivci; kulturu také umějí dělat daleko lépe naprosto jiné organizace, ale bohoslužbu neumí slavit nikdo, jenom církev. Proto by právě bohoslužba měla stát v samotném centru dění církve. Neděle by měla být v církvi vidět.

d) Ortodoxie. Trvat na učení církve, tedy především na dogmatech prvních staletí církve: Především na víře v Trojjediného Boha, na christologii, na konfesijní čistotě. Tedy nemělo by docházet k podléhání módním trendům. Členové církve by se v učení církve (shrnutého vyznáními) měli stále vzdělávat, aby jej uměli aplikovat, myslet a realizovat v podmínkách současnosti.

e) Otevřenost vůči veřejnosti. Pod tím rozumím to, že sbor stojí uprostřed obce a nějakým způsobem ovlivňuje dění ve světě. Lidé církev tu a tam potřebují (svatby, pohřby, zpověď, útočiště, kulturní vliv). Je třeba být vůči těmto lidem otevření, ale také je třeba se vzdát snahy udělat z nich hned členy církve, křesťany. To lidi spíše odpuzuje. Prostě rozšiřovat kolem sebe okruh sympatizantů církve a přijímat ty lidi, které Bůh církvi posílá do cesty, s každým je třeba jednat individuálně. 

f) Vzdělávací role. Dnešní doba se stále častěji definuje jako doba začínající nevzdělanosti. (např.: děti už nerozumí přečtenému textu, upadá zpěv, znalost hudby, upadá všeobecná vzdělanost a rozhled lidí). Církev dostává šanci nabízet lidem právě tyto formy vzdělanosti. Jako farář s tím mám osobní zkušenosti. Dětem mohu otevírat svět dějin, kultury, prostě všeobecné vzdělanosti, co už dnešní průměrná rodina ani škola nedokáže. Toto vzdělávání se děje i mezi dospělými členy sboru. Kdyby nebylo sboru lidové církve, nebylo by faráře profesionála, který na to má čas i vzdělání a vlastně reprezentuje církev v tomto směru navenek. Podle mého je toto velmi důležitá role církve a celkem smysluplná a schůdná. A nemusíme hned proto zřizovat školní a vzdělávací instituce. Toto však platí je tehdy, kdy i sama církev se bude neustále vzdělávat v Písmu a učení, kdy nezakrní v náboženských frázích a strnulých zvyklostech. To souvisí s bodem ortodoxie. I lidová církev musí udržovat nadprůměrnou intelektuální úroveň. Církev si nesmí dovolit být shlukem prosťáčků, kterým kouká sláma z bot.

g) Církev by se měla bránit snahám o zesvětštění. V evangelických kruzích se často mluví o tzv. civilní interpretaci. Církev by měla pamatovat, že sice patří k tomuto světu jako jeho nedílná součást, že žije v tomto světě a nikde jinde (horizontální rozměr církve), ale neměla by zapomínat, že je dílem Ducha svatého (letnice), že je tělem Kristovým (tady se silně dere ke slovu křest a večeře Páně), že má také jakési prorocké poslání dané od Krista (zvěstování evangelia podle Mt 28, 16-20). To všechno by se dalo nazvat vertikálním rozměrem církve. Podle mého názoru, všechny pokusy o zesvětštění církve pod heslem, aby nám svět lépe rozuměl a my lépe rozuměli světu, skončily katastrofálně a to právě vyprázdněním oné vertikality církve. Církev se stala pouze jiným spolkem a často i nevábným pro své podivné moralizování, předsudky a zastaralé zvyklosti, které se právě bez oné vertikality stávají podivnými a nesrozumitelnými (např. Večeře Páně, křest, modlitba). To sebou nese logicky zpovrchnění církve a o tu opět logicky nebude mít nikdo zájem, a zůstanou lidé, kteří již nemají kam jít, nebo tomu věří, nebo nenašli odvahu jít jinam. Já osobně jsem odpůrcem civilní interpretace. To neznamená, že budu mluvit jako velebníček a chodit po vesnici v sutaně. To by byla jen karikatura vertikálního rozměru církve, jen jakási hra na něco zvláštního.

i) Diakonie. Nelze tuto oblast opominout. Církev ji celkem dělat umí, a proto bych jen dodal, že diakonie je samozřejmě dobrá, ale že ji církev nedělá (ani by neměla dělat) s nějakými postranními úmysly (misijními, reklamními), ale čistě z lásky k bližnímu a k Bohu podle Mt 25, 31-46.