Dne 11. 11. 1995 v 11 hod v kostele sv. Vavřince v Praze na Petříně proběhla 40. řádná synoda Starokatolické církve v ČR. Jednání 27 delegátů s hlasovacím právem a hostí řídil zvolený biskup Dušan Hejbal. Utrechtskou unii zastupoval legát - vídeňský biskup Bernhard Heitz, Ekumenickou radu církví v ČR generální sekterářka Naděje Mandysová. Synoda, nazvaná synodou smíření, učinila nezbytné kroky k dosažení vnitrocírkevní jednoty. Vytvořila předpoklady, aby biskup, který je zvolen více než čtyři roky, mohl být konsekrován. Velkou zásluhu na přípravě a zdárném průběhu synody má člen pražské obce Joseph Koenig.
Dne 16. 11. 1995 v 9 hod v Praze na Vinohradech jsem se zúčastnil zahájení synodu Českobratrské církve evangelické. Úvodní bohoslužbu vedl biskup Evangelické církve a.v. ThDr. Július Filló z Bratislavy. Jako výchozí text svého kázání zvolil Sk 27, 22-27 o rizikové Pavlově cestě lodí do Říma. Slovy Písma .Buďte dobré mysli. . ." povzbudil přítomné synodály, kteří se chystali ke složitému jednání. Nejvíce mne zaujala věta kázání: „Církev, která neusiluje o jednotu, je schizofrenní, směšná."
Pracovní setkání 8 biskupů Mlčící církve (ES) z Čech, Moravy a Slovenska a jejich nejbližších spolupracovníků z řad kněží, jáhnů a laiků proběhlo 18. 11. 1995 v Praze. Každý z biskupů měl prostor k přednesení svého stanoviska k budoucnosti alternativních modelů pastorace. Všichni se shodli na jejich nezbytnosti, aniž by tím byla zpochybňována pastorace veřejná. Jednomyslným tajným hlasováním bylo vyjádřeno odhodlání postupovat i nadále v jednotě. Mediálně atraktivní otázka svěcení žen nebyla na pořadu jednání. Pro veřejnost bylo vydáno následující prohlášení:
Dne 18. 11. tr. se sešli zástupci skupiny katolických křesťanů, kteří za totality působili v ilegalitě - skupiny dnes běžně v médiích označované jako .tajná" či "podzemní" církev. Mezi zúčastněnými byla podstatná část biskupů této skupiny. Zúčastnili se též někteří kněží a jáhnové. Při svém setkání společně rozvažovali o dosavadním stavu řešení situace této „části" církve, jakkoli vždy spatřovali pouze jediný celek církve a sami se považovali - a jsou dosud považováni - za její legitimní součást. Zúčastnění zvážili zejména obsah a dosah dosavadních oficiálních či polooficiálních prohlášení biskupské konference, či jiných, na adresu této mlčící části církve v médiích. To, co se zde a dosud odehrává, postrádá dialogický charakter. A dosud nebyla nikde slyšena ta část, které se výroky dotýkají. Jak známo, uposlechla většina tajně svěcených kněží výzvy z Říma a ihned po listopadu resp. v r. 1990 se hlásili diecézním biskupům. Stalo se, že někteří tajně vysvěcení ženatí mužové byli načas povoláni do veřejné kněžské služby, z které pak po nějakém čase byli opět odvoláni, aniž by farníci byli vyrozuměni o příčinách. Dnes zejména po řadě zavádějících oznámení v médiích je pověst těchto kněží tímto postupem zpochybňována. V tuto chvíli však z důvodů zcela principiálních - nikoli pouze z důvodu výše uvedeného - vyslovuje shromáždění hluboké politování nad tím, že zde chybí dialog a zpětná vazba, kterou jistě veřejnost postrádá. Nehodlají však zásadně přijmout přístup konfrontační. Nehodlají oponovat a vyvracet všechna jednotlivá tvrzení, jakkoli by to nebylo nemožné. Pouze jako příklad za všechny prohlašují, že není pravda, že by byli v neshodě či svárech. Dokladem toho je i samotné toto společné prohlášení a výraz ochoty bratrsky se zúčastnit jakékoli rozpravy, je-li ze strany biskupské konference či hierarchie považováno za nutné diskutovat na veřejnosti o věcech tak subtilních, jako byl vznik těchto křesťanských aktivit.
(Podle Der Spiegel 42/95)
V hodině filozofie nenacházím jediného studenta, který by byl ochoten v diskusi o společenských formách hájit demokracii. Většina mladých lidí zřejmě nemá o společenské otázky vůbec žádný zájem, a pokud ano, inklinují k různým radikálním hnutím, nejen v politice, i v náboženské oblasti. Je to přechodná fáze zrání, nebo je to znamení doby? Příliš přesvědčivě zní jejich kritika společnosti, v níž žijí. Ale co jiného?
Naše spory o vnější formu církve považujeme za svou vnitřní záležitost. Byrokratická diktatura i demokracie s prvky anarchie mají své přesvědčené stoupence. Dlužíme nejen sobě, ale zřejmě i světu církevní uspořádání, které by mohlo být modelem pro dnešní svět: uspořádání, které by nebylo diktaturou ani chaosem, které by bralo vážně jednotlivce a současně udrželo shodu o základních hodnotách a schopnost je realizovat, tedy právě to, co chybí naší ateistické demokracii. Církev prvních staletí takovouto formu - hierarchickou a přece dalekosáhle demokratickou - praktikovala. Dokážeme ji obnovit, a být i tím světlem světa?