Základní kurs vize

K teologickým premisám ujasňování vize nepatří jen vědět ve víře o tom, že i nám - lidem dneška - Duch svatý zjevuje, co čeká od své církve. Křesťané zároveň důvěřují, že právě tento zjevující Boží Duch je dáván všem členům církve: .Každému je však dáno zjevení Ducha, aby mohl být užitečný druhým" (1 K 12,7).

Tato důvěra víry charakterizuje zpracování vize, za něž zodpovídá vedení.  Ujasnění vize, která nás dnes má podněcovat, nemůže však být pouze dílem vedení, jakkoli důležitý je jeho podíl na něm. Vedení se spíš bude snažit, aby se na ujasňování vize podílelo co nejvíce lidí. (Teorie vývoje organizace nazývá tento proces „bargaining" - dohoda o podílnictví.) V teorii organizace se rozlišuje teorie X a teorie Y. Podle teorie X je třeba členy kontrolovat, protože se jim nedůvěřuje. Podle teorie Y hodnocené jako „produktivnější" a „lidštější", důvěřuje vedení spolupracovníkům. Nosným duchovním základem důvěry církevního vedení vůči členům církve je vědomí, že v nich všech působí Boží Duch.

Účast mnohých na ujasňování společné vize má výhodný „vedlejší účinek":

členové církve jsou lépe motivováni k (alespoň minimální) spolupráci na jejím uskutečňování, rozeznají-li v ní svůj vlastní podíl. Angažují se zejména tehdy, je-li vize pro ně „obyvatelná". Obyvatelnost - pro mne - spočívá v tom, že si mohu představit své místo v té církvi, kterou pomáhám budovat.  Cesta k takové společné - pro co největší počet členů obyvatelné - vizi církve může být nazvána základním kurzem vize (v návaznosti na popsaný „základní kurs víry společenství"). Proces ujasňování vize má následující prvky:

1.  Jednotliví účastníci kursu vize pátrají ve svém nitru, jaké vize církve se v nich během života vytvořily.

2.  Své osobní vize církve si navzájem sdělují - většinou v malých skupinkách dvou nebo tří osob.

3.  Svou vizi církve se snaží vyjádřit biblicky - hledají tedy biblický obraz nebo událost, odpovídající jejich vizi. Tak se sjednotí osobní a tradiční vize.

4.  Společně čtou biblické texty, obsahující vizi církve. Osobní vize konfrontují s biblí.

Pozornost k vedlejším cílům

Jestliže my lidé spolupracujeme v nějaké organizaci, jde nám obvykle nejen o cíle té organizace, ale také o naše osobní životní cíle. Naše jednání se tedy neřídí pouze „instrumentální", ale také .emocionální" racionalitou.  Zvláště významná bývá touha po jistotě a sebeuplatnění, která se stává stabilizujícím a povzbuzujícím faktorem při motivaci členů církve.

Zmocnění k uvádění vize do praxe

K vedení organizace nepatří jen ujasňování vize a její rozšiřování co nejelementárnějším a nejkonkrétnějším způsobem (= „vizualizace") transparentní komunikací až do nejzazších .zákoutí" organizace. Vedení znamená také zplnomocnění členů organizace k samostatné činnosti ve smyslu společné vize.

Mystagogická kompetence

Od vedoucích v církvi se požaduje mystagogická kompetence. Neboť zplnomocnění k činnosti shodné s vizí nepochází v církvi od jejího vedení, nýbrž od samotného Boha, který někoho „připojí" k církvi (srv. Sk 2,47). Není však možné vycházet vždy z toho, že všichni členové církve již rozeznali a přijali své neodvoditelné a nezastupitelné „duchovní povolání v církvi".  Patří-li k úkolům vedení církve zplnomocnit členy k životu a činnosti podle toho, k čemu je Bůh v církvi povolal, pak je k tomu nutná schopnost být s lidmi tak, aby se naučili ptát, co od nich Bůh nezastupitelně chce - aby církev (církevní obec) zde a teď mohla žít a působit. Tuto schopnost nazýváme „mystagogickou kompetencí" - neboť jde o to postavit lidi před ono tajemství, kterým v zásadě již jest jejich život: tajemství Božího příběhu s každým jednotlivcem.

K rozvoji takového nezastupitelného povolání v církvi patří také

  • rozpoznat, sjakými dary je povolání spojeno
  • tyto dary samostatně rozvíjet
  • naučit se najít a zastávat vcírkvi své konkrétní místo.

Spoluúčast

Základem zmocnění k uskutečňování společné vize církve je pocit spoluodpovědnosti, vyrůstající ze souhry identifikace a participace. Jedno vyžaduje druhé. Kdo se vysokou měrou ztotožňuje se svou církví, podílí se i na jejím životě. A kdo se podílí, intenzivněji se ztotožňuje.

Kdo je povolán k vedení, ví, že rozhodnutí pro participaci něco stojí. Přijmout spoluúčast znamená obětovat více času, vzít na sebe větší riziko a dopustit se více chyb.

Participaci prospívá, odloží-li představení svou autoritu, podmíněnou postavením a úlohou, i autoritu osobní. Tím umožní účast ostatních členů organizace, což má zpětně příznivé účinky i na představené. Mohou-li se členové organizace podílet na plnění jejích úkolů i na integraci skupiny, vzrůstá důvěra k designovanému vedení. Designovaní představení se stanou uznávanými vůdci.

Způsoby vedení

jsou rozmanité a odpovídají stupni vývoje „duchovního povolání v církvi": je styl autoritativní i participační. Zčásti je také úkolem vedoucích zvyšovat stupeň vývoje v rámci co nejpřiměřenějšího stylu vedení. Kooperativní vedení znamená „nasměrování spolupracovníka nebo skupiny ke společnému cíli s ohledem na aktuální situaci". Tento aspekt kompetence vedení je v současném vývoji církve mimořádně důležitý. Jen málo členů církve je vychováno k vědomí, že mají nezastupitelné povolání k prospěchu církevní obce. Většina stále vyžaduje od zodpovědných duchovních pastýřů náboženskou obsluhu, zatímco její vlastní vztah k církvi je pouze ve slovech.  Jiní zase usilovně dbají o svou svobodu a nezávislost. Jen málokteří si od církevních autorit nechají mluvit do života. A konečně existuje malý počet takových, kteří si vydobyli svobodu a v ní se spojili se svou církevní obcí.  Vedení musí s těmito třemi skupinami zacházet rozdílně. Kdo je na cestě ke svobodě schopné závazků, potřebuje radu a podporu, ovšem takovou, aby nebrzdila jeho další vývoj. U těch, kteří zdůrazňují svobodu, je třeba bdít nad jednotou církevního společenství. Ne ovšem autoritářsky, nýbrž napojením „svobodných" na společný kořen povolání v církvi skrze svatého Božího Ducha (srv. 1 K 12-14).

Subsidiarita

Základní linií každého vedení (zejména v církvi) je princip subsidiarity (Management by exception): „(Nadřízené) místo nemá činit žádné rozhodnutí, které stejně dobře nebo dokonce lépe může učinit místo podřízené. Jinak řečeno: každé rozhodnutí má učinit nejnižší místo, které ještě disponuje nutným přehledem o věci." Princip subsidiarity je jedním ze základních principů katolické sociální nauky.  Jím je vyjádřeno, jak vysoce je ceněna nedotknutelnost jednotlivce, jeho svoboda a sebeurčení. Chrání jednací prostor svéprávných osob a skupin, v nichž se sdružují. Zároveň zajišťuje rozvoj schopností a vzrůst vlastní iniciativy jednotlivců.

Princip subsidiarity teologicky odpovídá biblické nauce o charismatech, která patří k základům eklesiologie. Proto musí být v církvi respektován a uplatňován. Zdá se však, že tradiční praxe církve o něj málo dbala. Překážkou jeho přijetí v církvi bylo klerikalisticky zúžené pojetí úřadu, byrokratické tendence a obava, aby jednotliví členové církve nezneužívali své svobody bez ohledu na společné dobro. Tato obava je však bezpředmětná, je-li princip subsidiarity spojen s principem solidarity, který je dalším hlavním principem katolické sociální nauky. Oba tyto principy se navzájem doplňují a vykládají. K důležitým úkolům lidí, kteří nesou zodpovědnost za vedení, patří nerušit předčasně napětí mezi nezastupitelnou zodpovědností jednotlivce a nezadatelným zájmem o blaho společenství.

Z Pastoraltheologie, sv. 2, Düsseldorf 1991, přeložila Z. Munzarová